O POVAZE MILOSRDENSTVÍ

1.11.1997
Ezra J. MISHAN

 


Jak argumentují zastánci “ženské volby”


 
Ezra J. Mishan vystudoval na University of Chicago (1951) a přednášel především na London School of Economics (1956-77, emeritní profesor ekonomie) i na různých universitách ve Spojených státech. Je autorem mnoha článků, knih a učebnic, zaměřených především na problematiku alokace zdrojů a “cost-benefit analysis”, včetně “The Cost of Economic Growth”, “The Economic Growth Debate” (česky Spor o ekonomický růst – Slon 1994), “Elements of Cost-Benefit Analysis”, “Welfare Economics: Ten Introductory Essays” aj.
 


Z anglického originálu “The Quality of Mercy: on the rhetoric of ‘pro-choice’” publikovaného v časopisu The Salisbury Review, September 1991, s. 16-21, December 1991, s. 35-39,


přeložil Jan Placht.


 


 


I.


 


Psalo se léto 1974. Procházel jsem se v kampusu Marylandské university, když tu mi nějaký student vrazil do ruky barevný letáček. Zůstal jsem na něj zírat ohromený a zděšený. Na té reprodukované fotografii byly dvě velké popelnice naplněné až po okraj propletenými dětskými tělíčky. Mé myšlenky se na chvíli vrátily k filmu, který jsem měl možnost shlédnout počátkem léta 1945, pár týdnů poté, co spojenecké armády prorazily do německých koncentračních táborů. Ale mýlil jsem se. Fotografie prý pocházela z doby zcela nedávné a byla pořízena na dvoře jedné soukromé potratové kliniky. Ty dvě popelnice – jež se zdály tak velké jednoduše proto, že lidský plod je malý – tu stály a čekaly, až přijede ještěrka a odveze je spolu s odpadem. Od té doby se podařilo pořídit mnoho podobných fotografií.


 


            Pomyšlení na to, že každý den, po celé zemi, další popelnice dětí “necitlivě vytržených” z lůna svých matek jsou nakládány na korby a odváženy ke zpopelnění, na zavážku do masových hrobů nebo do laboratoří na experimenty, začalo být čím dál tím víc znepokojující. Roky míjely, ale ten drásavý obrázek zůstává v mé mysli stejně živý, jako když jsem ho viděl poprvé.


            Nemůže překvapit, že obrázek budil dojem, že tu běží o  hromadu tělíček skutečných dětí. Pátý týden po početí již má lidský plod čili embryo rozeznatelnou hlavičku. Všechny vnitřní orgány jsou na svém místě – srdce, játra, plíce, močový měchýř, pohlavní orgány. V šestém týdnu jsou patrny oči a ústa, modeluje se nos a uši. A v osmém týdnu plod sice stále měří sotva dva palce (5 cm), jeho obličejíček je však již nezaměnitelně lidský. Údy byly opatřeny klouby, vymodelovaly se prsty. Takže, byť většina plodů potracených na klinikách není starší dvanácti týdnů, fotografie jejich drobných tělíček vyhřezávajících přes okraj popelnice bude opravdu vypadat jako hromada zmasakrovaných dětí.


            Opakované nájezdy amerických protipotratových skupin (hnutí “za život”), jež často vedly k ukořistění popelnic a posléze k veřejnému ceremoniálnímu pohřbívání tisícovek malých tělíček, potratové kliniky vylekaly, takže raději začaly svoje popelnice zamykat a odvážet je za asistence ochranky do laboratoří, kde byly k dispozici pro pokusy. Nikoho nepřekvapilo, že tyto nájezdy byly všeobecně odsouzeny vůdci prointerrupčního hnutí (hnutí “ženské volby”) jako nezodpovědné a paličské – přičemž toto druhé platilo doslova, neboť ohlas, který tato věc měla mezi veřejností, podnítil různé “stoupence” hnutí za život k vypálení nebo vyhození do povětří mnoha soukromých klinik neboli “abortáří” (potratoven), jak byla tato zařízení ze strany protipotratových demonstrantů často nazývána.


            Navzdory autoritativnímu vyhlášení v New York Times brzy po vynesení rozsudku v procesu Roe vs. Wade o tom, že diskuse kolem potratů je nyní “skončena”, tento spor v následujících dvou desetiletích hořel dál, získával na síle, přičemž Spojené státy hrály v tomto ohledu prim. Jistě není tajemstvím, že každý vývoj, který způsobí poplach ve veřejnosti, rovněž podnítí historiky k tomu, aby odhalili hojný výskyt téhož znepokojivého jevu v minulých obdobích. To, že nám historikové vykopají nějaké precedenty, však může být jen malou útěchou, neboť skutečně podstatné je měřítko, v jakém k tomuto znepokojivému vývoji dochází. A to závisí mj. na normách a životním stylu dotyčné společnosti – v rámci toho pak na dostupných technologiích a rychlosti komunikace. Přestože tedy nemůže být pochyb o tom, že se techniky potratu datují do dávné minulosti, vzrůstající starost veřejnosti lze pochopit ve světle rychlého, bezprecedentního růstu potratovosti všude na světě. Dnešní popularita potratů je zjevně přímo spojena s permisivní legislativou, ať už byl mandát k tomu dán otevřeně či skrytě. V případě Velké Británie zákon z roku 1967 stanovil, že těhotenství smí být legálně ukončeno do 28. týdne; to bylo upraveno na 24. týden zákonem z roku 1990. Jedno z kritérií, kdy lze ze zákona učinit výjimku, je ovšem značně pružné. Je v kompetenci lékaře, aby posoudil, zda existuje “riziko pro fyzické nebo psychické zdraví matky”. Interrupce na požádání je tedy ve Velké Británii v praxi tolerována.


            Počet legálních interrupcí vzrostl ve Velké Británii mezi lety 1961 a 1967 ze 14.000 na 27.000 ročně. S novým zákonem z roku 1967 zaznamenala čísla další prudký nárůst. V roce 1973 činil registrovaný počet potratů již 76.000, do roku 1987 stoupl na 160.000 – neboli 14 potratů za rok na každých tisíc žen v plodném věku.


            Ve Spojených státech se události ubíraly podobným směrem. Vývoj byl nicméně ještě výmluvnější – asi z důvodů větší populace, složitějšího vnitropolitického uspořádání a tamního citověji orientovaného a mobilnějšího lidu.


            Roku 1900 byl potrat nezákonný ve všech státech Unie. Počátkem šedesátých let se nicméně – bez ohledu na restriktivní potratové zákonodárství většiny států – veřejné mínění začalo měnit, podněcováno v tomto směru lékařským establishmentem, jehož reputace byla tehdy neotřesitelná. S rozšířením tzv. nové tolerance (“new permissiveness”) zákony přijímané jednotlivými státy začaly polevovat. Roku 1970 byl již potrat povolen ve státech New York a Colorado. Následky byly ohromující. Zatímco v roce 1967 byl počet legálních interrupcí pro celé Spojené státy odhadován číslem pouhých 9.000, do roku 1970 stoupl na 196.000. Po třech letech, když již byly potraty legalizovány v 11 z 51 států, přišlo rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Roe vs. Wade, jímž byly interrupce zlegalizovány v celých Spojených státech prakticky až do devátého měsíce těhotenství.


            Od tohoto osudného rozhodnutí vyletěl roční počet legálních potratů strmě vzhůru – z přibližně 750 000 v roce 1973 na zhruba 1 600 000 v roce 1979 – a na této hodnotě se čísla již podle všeho stabilizovala. Přes 80% z tohoto množství tvoří svobodné ženy, z nichž malá část podstoupila interrupci opakovaně.


            V zemi, která ráda staví na odiv svůj zájem o humanitární problémy, se potratovost v takovémto měřítku nemohla nedotknout v hloubi duše mnoha lidí, včetně těch, kteří nejsou aktivními přívrženci hnutí za život. Není snadné si v duchu nespojovat  půldruhého milionu vyhozených plodů s představou o vědomě zahubeném jednom a půl milionu prenatálních dětí.


            Právo na zaměstnání, na rozvod, na potrat a v novější době u neprovdaných žen na oplodnění patří mezi základní práva požadovaná Hnutím za osvobození ženy (Women’s Liberation Movement) v Americe a jinde. Vznik samotného hnutí lze považovat za integrální součást daleko širšího jevu tzv. Nové tolerance, jež na Západě zapustila kořeny v 60. letech a vyznačovala se mj. odmítáním tradičních zábran, zejména v oblasti sexu. V důsledku toho se šířila promiskuita, podněcovaná porůznu erotickými médii a všudypřítomnou kvasipornografickou literaturou.


            Na věc se lze podívat také z širší perspektivy, pokud si uvědomíme, že první podmínkou pro vznik permisivního étosu je nástup sekulární společnosti – nevyhnutelný produkt vzestupu vědy a s tím souvisejícího úpadku náboženské víry. Pro vytvoření étosu je rovněž nezbytný stav všeobecného dostatku, který je v první řadě důsledkem rychlého technologického pokroku a který umožňuje existenci zaopatřovacího státu, směřujícího k utlumení příliš tvrdých dopadů, jež by jinak zákonitě postihly nezodpovědné a ty, kdo neměli štěstí.


            Konečně, ustavení permisivního étosu souvisí s působením dvou činitelů, které mají vztah k bohatství. Za prvé se tu ve velkém počtu uplatnily konkrétní inovace. Televize a video se spolupodílely na nastartování prudké soutěže mezi médii, soutěže zaměřené na ovládnutí většího podílu na rostoucím mediálním trhu cestou experimentování se stále “chytlavějšími a kluzčími” tématy. Jiným druhem inovace je usnadnění cest do zahraničí, kde se tradiční zábrany a konvence často prolamují. Za druhé je pravdou, že masovou prosperitu Západu doprovázel od války jakýsi populističtější a tím i vrtkavější druh demokracie, který nakonec ponoukal vlády k tomu, aby odkládaly nebo opravovaly tradiční zákonodárství omezující projevy sexuálního exhibicionismu, zhýralosti a úchylnosti.


            Jedním z motorů přílivové vlny permisivní revoluce 60. let byl silný feministický proud. Toto hnutí lze nejlépe pochopit nikoli jako kulminaci dlouhodobé politické agitace pramenící z jakéhosi osvíceného vědomí, nýbrž spíše jako nevyhnutelný důsledek jistých inovací a široké prosperity vinoucí se v kolejích vědeckého pokroku.


            Relevantní formou technologického pokroku jsou jistě všechny  běžné domácí přístroje, které ulehčují domácí práce a které se spikly a učinily moderní ženu v domácnosti v podstatě nahraditelnou; na straně druhé, mnoho průmyslových inovací učinilo prostou sílu svalů taktéž zbytečnou, a tak vytvořilo více příležitostí pro ženy. A všechny tyto inovace našly svůj odraz v růstu všeobecného blahobytu, který umožnil ženě na Západě chopit se celé škály vzdělávacích příležitostí právě tak jako využívat služeb techniky.


            Výsledný nárůst ekonomické nezávislosti moderní ženy byl dále doplněn o novou svobodu v oblasti sexu, pramenící z bezprostřední dostupnosti takových zásadních objevů, jako byl penicilin či antikoncepční pilulka – kterážto měla brzy dostat pomocníka v podobě relativně bezpečného a bezbolestného potratu.


            Počátkem 70. let tak už byla předmanželská pohlavní zkušenost u žen naprosto normální. A jak se počet dětí počatých mimo manželské lože rychle zvyšoval, stejně rychle se ztrácelo i tradiční stigma, s nímž býval tento jev spojen: neúplná rodina se stala úctyhodnou institucí. V této situaci se sexuální výchova na školách, chápaná původně jako prostředek, jímž by bylo možno obrátit pozornost mladších teenagerů k výhodám antikoncepčních pilulek, stala pro pokrokové učitele příležitostí, kdy svoje žáky podněcovali k tomu, aby u sebe objevovali skrytou “sexuální orientaci”.


            A co víc, následný rozvoj mravně uvolněnějších médií, lascivnějších filmů a videokazet v uplynulých třech desetiletích i  celkové ponoření do atmosféry takřka sexuálního dusna v nás, zdá se, úspěšně vypěstovaly přesvědčení – nejen u široké veřejnosti, nýbrž rovněž u vládních úředníků – že častá a pravidelná pohlavní rozmařilost je cosi jako jídlo a pití, zásadně nezbytná pro naše zdraví a spokojenost. Jak jinak si vysvětlíme, proč paní Edwina Currieová nabádá v roce 1989 byznysmeny odjíždějící na návštěvu několika afrických států, aby si s sebou vzali svoje manželky – jakožto preventivní opatření proti nakažení se virem HIV, resp. dalšími pohlavními chorobami? Eventualita, že by se byznysmen středního věku během několika dní strávených v zahraničí mohl jen z obyčejné prozíravosti zříci pohlavního styku, byla patrně zavržena jako nerealistická. Podobný postřeh by se mohl týkat inzertní kampaně britské vlády z roku 1990, varující nás před nebezpečím AIDS. Na některých billboardech stálo toto prosté sdělení: “Daleko se bez něj nepouštěj!” (bez kondomu) – nejspíš ne dál než 10 metrů, neboť v každém okamžiku může člověka přepadnout neovladatelná potřeba…


            Když společnost přijala za svou představu, že neodbytná sexuální aktivita patří mezi základní potřeby člověka, není divu, že by pak bylo nutno považovat pracovní náplň Women’s Liberation Movement za neúplnou, kdyby otázka plných sexuálních práv zůstala jakýmkoli způsobem opominuta. Neboť, cožpak by pak opravdu nebyly méně než rovné mužům, kdyby přijaly jako životní fakt, že by jejich nově nalezená sexuální svoboda měla být i nadále omezena zásadním zvažováním rizika otěhotnění v důsledku výpadku antikoncepce? Požadavek na účinné pojištění proti tomuto nevyhnutelnému riziku pak nutně nabere tvar přihlášení se k právu na interrupci – nutně, neboť bez tohoto práva by moderní žena nebyla úplně emancipována; nemohla by plně využít všech svých ekonomických a sexuálních příležitostí.


            Netřeba říkat, že feministické vítězství v tomto zásadním bodě bylo a je stále mocně zpochybňováno ze strany hnutí pro život, přičemž bitva mezi těmito dvěma znesvářenými tábory je pouze jedním příkladem bratrovražedných antagonismů, které vyznačovaly kolaps předválečného konsensu a jejichž příčinu lze vystopovat až k vědeckotechnickému pokroku. V současnosti planou nejvášnivější boje mezi znepřátelenými směry ve Spojených státech, kde je (obvykle během demonstrací před potratovými klinikami) neustále nutno povolávat policii, aby od sebe fyzicky oddělovala rozpálené bojovníky. Vskutku, mezi lety 1975-1987 došlo ke 3200 případům zatčení odpůrců interrupcí v areálech těchto klinik.


            Tyto časté projevy vzájemné nesnášenlivosti a pohrdání jsou nicméně zcela pochopitelné, neboť odrážejí dvě naprosto protichůdná stanoviska v jedné nelehké a přesto základní morální otázce, otázce (doslova) života a smrti – resp. života nebo smrti. Abychom se už rychle dostali k jádru věci, pro tuto chvíli bude vhodné ponechat stranou tzv. tvrdé případy, tj. případy, kdy k otěhotnění došlo v důsledku znásilnění nebo incestu či tam, kde by porod představoval neúměrné riziko pro život matky. Pozornost se pak soustředí na roztřídění těch argumentů, o nichž lze říci, že závisejí výhradně na úsudku samotné ženy.


            Pro větší přehled si tyto názory rozdělíme do dvou kategorií. Nejprve budu komentovat tvrzení poněkud chatrnější (ze strany feministek ovšem nikoli méně vehementně obhajovaná), druhý oddíl si pak ponechám pro posouzení zdánlivě uspokojivějších argumentů. V obou částech diskuse nicméně vynesu na světlo i další poznatky, jež by případně mohly názor mých oponentů podpořit.


            Možná takovou nejhrubější obranou práva na interrupci, častěji užívanou ve vzteku nebo v zápalu diskuse, je výrok, že žádný muž nemá právo do toho mluvit, protože si nedovede představit, co je to být ženou; tvrzení, jež může svádět k reakci (o nic méně neomalené), že žena nemá právo odsuzovat násilníka, protože nemá ponětí, co je to být mužem. Za poznamenání ovšem stojí, že ačkoli mnoho mužů zaujímá přední pozice v protipotratovém hnutí, daleko více jich dnes je vášnivými příznivci legalizovaných potratů – když pro nic jiného, tak proto, že takovýto “osvícený” postoj u nich rezonuje s touhou utéci před otcovskými povinnostmi nebo rizikem placení alimentů. V této věci tedy, jako v mnoha jiných, nelze tvrdit, že by zastávaný názor závisel na pohlaví.


            Sotva přesvědčivější bude názor několika vědců, kteří v potratech – právě tak jako v homosexualitě – vidí jeden z konceptů “nové etiky přežití” na již přelidněné planetě. Hodláme-li se však zabývat etikou, je nutno rozlišovat cíle a prostředky. Kontrola porodnosti je bezesporu rozumným politickým cílem, ale lze ji obhájit jen jako příspěvek k dobrému životu. Mohlo by se totiž snadno stát, že prostředky nebo triky zvolené k realizaci vytčeného politického cíle budou morálně závadné. Jsme ochotni schvalovat zabíjení dětí (případně hladomory či válku) jako prostředek ke kontrole porodnosti? Protože skutečná bitva o potraty se dnes vede na morální bázi, mravním otázkám se nelze vyhnout prostým konstatováním, že potraty shodou náhod přispívají – ano, přesně jako nemoci, vraždy a genocidy – ke kontrole porodnosti.


            Mezi méně uspokojivými argumenty je nejpopulárnější tvrzení, že legislativa je neúspěšná při omezování potratovosti – daří se jí prý pouze zahánět interrupce do “podzemí,” a to je horší, neboť operace načerno jsou pak nejen dražší, nýbrž i riskantnější. Při střetech před americkými potratovými klinikami zastánci ženské volby občas mávali na svoje oponenty věšáky – kterýmžto gestem chtěli naznačit, že bude-li odpůrcům interrupcí učiněno po vůli, ženy budou přinuceny uchylovat se k takovýmto drastickým metodám (jimiž se budou ohrožovat na životě).


            V této souvislosti se navíc tvrdí, že protipotratová legislativa diskriminuje chudé, kteří nedokáží shromáždit sumu potřebnou k objednání výkonu u “diskrétního specialisty”. Protože bylo vypočítáno, že ženy z rodin, kde roční příjem nedosahuje 11.000 dolarů (v roce 1989), mají čtyřikrát větší pravděpodobnost, že budou žádat o interrupci, než ženy z rodin s příjmem nad 25.000, riziko pro chudé ženy je úměrně tomu daleko větší.


            Nemá smysl zpochybňovat některé neblahé souvislosti, které budou následovat po účinném prosazení protipotratové legislativy. Rovněž je jisté, že se zákonodárcům nepodaří eliminovat potraty. Koneckonců, žádnou vymezenou nezákonnost, od tělesného ublížení k vraždě, od výtržnosti ke zpronevěře, se nikdy nepodařilo vykořenit prostě tím, že byla postavena mimo zákon. Vše, co lze rozumně očekávat, je, že četnost těchto nezákonností se sníží – a sníží se v poměru k vyměřovanému trestu a pravděpodobnosti odsouzení.


            Takže, utečeme-li se k rétorice o zahnání celé věci do podzemí, nebude to z naší strany znamenat nic víc než pohrdavé ujištění, že bez ohledu na zákonný zákaz zmíněné praktiky budou pokračovat. A to bezpochyby budou, třebaže na významně nižší úrovni. Nejde totiž jen o to, že zakázané jednání dostává “punc” veřejného nesouhlasu. Především je třeba vzít v úvahu, že náklady, kam patří rovněž riziko sebepoškození a soudního postihu za prohřešek proti zákonu, se mohou ukázat jako příliš vysoké pro ty, kdo by eventuálně chtěli zákon přestoupit. Kdyby tedy byly potraty znovu postaveny mimo zákon (např. s výjimkou určitého počtu stanovených “tvrdých” případů) a tresty za porušení by byly přísné, pak je jisté, že celkový počet potratů by poklesl hluboko pod současnou úroveň půldruhého miliónu ročně.


            Co se týče údajné diskriminace ve prospěch bohatších žen, jež budou protipotratové zákony úspěšně obcházet, kdo tomu může zabránit? Bohatí jsou vždycky mezi námi! V nerovnostářské společnosti být bohatý znamená větší materiální výhody než být chudý, a tak tomu bude, ať už je cíl, který sledujete, legální či ilegální. Je prostou skutečností, že bohatý člověk si může dovolit najmout lepší právníky, aby ho obhajovali proti jakémukoli vznesenému obvinění, než chudý – skutečností, již všichni s lítostí odsuzujeme a kde bychom se měli snažit hledat nějakou nápravu. Ale žádný duševně zdravý člověk nebude vážně navrhovat, aby existující nerovnost byla zredukována jednoduše tím, že zlegalizujeme všechny přečiny proti společenskému soužití.


            Trápení a ponižování, jež by těhotné ženy musely podstoupit v zemi, kde by právo na potrat bylo zrušeno, se může vynořit jako legitimní otázka k posouzení pouze tehdy, pokud by se dospělo k názoru, že právo na interrupci zrušeno být nemělo; jinými slovy, jedině pokud by toto právo ženy bylo uznáno za morálně akceptovatelné – toto v prvé řadě. Ale samozřejmě otázka morální správnosti a případnosti je právě tím sporným bodem, o němž celá tato drásavá diskuse je. Prozatím zjištění, že zavedení určitého zákona je riskantní nebo nákladné, není samo o sobě argumentem pro jeho odmítnutí.


            Zápal k obraně práva na interrupci nověji podnítilo několik slibných experimentů s embryonální tkání. Na podzim roku 1987 se v Mexico City podařilo přenést tkáně spontánně potraceného dítěte do mozku dvou pacientů trpících Parkinsonovou chorobou. Bylo u nich pozorováno zlepšení stavu a vyšla o tom příslušná odborná zpráva. Operace se ve Spojených státech stala tématem velkých novinových titulků. Vzbudila prudký zájem u lékařské obce a přinesla jiskřičku naděje postiženým Parkinsonovou chorobou. Všichni, kdož jsou dnes dychtiví experimentovat na embryích a plodu, věří, že se prokáže, že tyto transplantace mohou být prospěšné i pacientům trpícím jinými chorobami, třeba cukrovkou nebo Alzheimerovou chorobou.


            Protože je možno tvrdit, že plod jakožto zdroj buněk a tkání pro transplantace postiženým pacientům má pozitivní hodnotu pro společnost, nelze vyloučit, že za imprimatur (souhlasným stanoviskem) vědy k těmto operacím bude následovat jejich schválení ze strany státu. Potratový průmysl pak možná bude zanedlouho doplněn o nový lékařský průmysl, který bude svoji “surovinu” importovat z plodových farem. A lze snad v případě realizace takovéhoto plánu pochybovat o tom, že ženy žádající o potrat budou nacházet posilu nebo přinejmenším útěchu v myšlence, že jejich děti, či alespoň vybrané kousky z nich, budou použity ke zmírnění utrpení jiných lidí, zvláště bude-li potrat odložen až do doby po šestnáctém týdnu? Neboť vědci došli názoru, že nejlepší tkáň pro tyto transplantace lze získat z plodů potracených mezi šestnáctým a dvacátým týdnem po početí. (Někdo by si pomyslel, že rostoucí poptávku po plodech by mohl pokrýt nemalý počet samovolných potratů. Ale při nedonošení plod obvykle umírá dva nebo tři týdny před svým vypuzením z dělohy. Mrtvá tkáň se pro tyto operace nehodí. Je zapotřebí uměle potraceného “čerstvého” plodu).


            Další poznámky k tomuto vývoji, byť by byly svůdné, si je nyní třeba odpustit, neboť v momentě, kdy bude stanoveno, že předem naplánovaný potrat představuje svévolné zničení lidské bytosti, může víra nebo skutečnost, že případný vedlejší prospěch z tohoto zničení budou sklízet jiní, učinit takový zločin jen o to odpudivějším.


            Pohotovější feministky se ani nesnaží skrývat, že ve své kampani kladou důraz na ty problémy, které souvisejí s pohodlím, příležitostmi a zájmy ženy. Podle Planned Parenthood Federation of America (PPF) (Americké federace pro plánované rodičovství) klíčová otázka stále zní, budou-li potraty pro ženy legální a bezpečné nebo ilegální a nebezpečné. Odtud opakované tvrzení, že legální potraty jsou dnes bezpečné, v průměru daleko bezpečnější než porod, alespoň pokud se operace provede v prvním “trimestru” (neboli do třech měsíců po početí). Potraty odložené do druhého a třetího trimestru bývají problematičtější a PPF je znepokojena faktem, že u teenagerů se 40% potratů provádí v pokročilém stadiu těhotenství. V souladu s tím Federace zdůrazňuje naléhavou potřebu vyššího počtu specializovaných potratových klinik, zvláště na venkově.


            Nyní je čas obrátit pozornost k nejoblíbenějším argumentům zastánců interrupcí – které mohou být působivé, pronášejí-li se z feministických pozic. My se na ně podíváme z širší perspektivy.


 


 


Potrat jako “dospělá zkušenost”


 


            Obavy a pochybnosti pronásledující ženy při úvahách o potratu PPF neústupně popírá. Podle této organizace je popotratové trauma mýtem: až 95% dotázaných žen svého potratu nelituje. Poporodové trauma, uvádí se, je ve skutečnosti běžnější. V materiálu “Jaká jsou fakta” vydaném touto organizací zacházejí autoři tak daleko, že vyhlašují pozitivní přínos zkušenosti s potratem. Skutečně, podle této tiskoviny “procedura (potrat) v sobě obsahuje dospělou zkušenost, úspěšné zvládnutí osobní krizové situace”. Navíc se to dokládá názorem, že sexuální vztahy v manželství se obecně zlepšují; ano, a “vztahy s jinými lidmi než se sexuálními partnery se po potratu také změnily – 87% těchto změn… bylo k lepšímu”. Po důkladném přečtení těchto řádek člověk těžko unikne dojmu, že potrat by měl být doporučován jako spolehlivá forma terapie -  ačkoli tato myšlenka v lékařské obci zatím nezdomácněla.


 


 


Kontrola nad vlastním tělem


 


            Mezi ty vášnivější slogany, jež slýcháváme na prointerrupčních demonstracích, patří právo ženy na kontrolu nad vlastním tělem. Přeloženo do sylogismu, důkaz by vypadal asi takto: větší premisa – žena má právo nakládat se svým vlastním tělem tak, jak si sama přeje. Menší premisa: plod v děloze je součástí jejího vlastního těla. Závěr: žena má tudíž právo disponovat plodem jak uzná za vhodné.


            Větší premisa není ničím víc než sporným tvrzením, které si bere impuls z feministického boje za sexuální rovnost nebo spíše z boje za odstranění všech zbývajících zdrojů nerovnosti mezi pohlavími. Nicméně, pouze žena může otěhotnět: může se dostat do slepé uličky s nechtěným dítětem. Odpovědí na toto “přirozené bezpráví” (dojem, že ženy diskriminuje sama příroda) – naprostým minimem, jež žena může od společnosti žádat ke zmírnění svého stavu – je právo na interrupci.


            Ať je tomu jak chce, menší premisu sylogismu je nutno odmítnout na základě anatomie. Plod uvnitř ženy je jen dočasně spojen s matčiným tělem: ne tak jako ruce nebo nohy, základní a (s výjimkou úrazu) permanentní součásti jejího těla. Rovněž ona sama může utrpět znetvoření v důsledku např. automobilové nehody, zatímco plod v její děloze může zůstat nepoškozený. Pravda je taková, že nenarozené dítě je úplně odlišná a zvláštní lidská bytost, uložená dočasně, z důvodů ochrany, v děloze své matky. Jeho pohyby, tlukot jeho srdce a činnost všech jeho orgánů jsou nezávislé na jejích. Matka může onemocnět, zatímco dítě zůstane úplně zdravé.


            Nadto je třeba si všimnout, že matčiny bílé krvinky, které jsou odlišné od krvinek dítěte, ve skutečnosti podnikají proti plodu útok, stejný, jaký by podnikaly proti cizímu tělesu. Nenarozené dítě přežívá jen proto, že si vyvíjí mechanismy nezbytné k odražení takovéhoto útoku.


            Na ženu je tedy nutno pohlížet pouze jako na bytost-prostředníka, skrze niž dítě přichází na svět. Jako taková nemá  žádný přirozený nárok osobovat si právo disponovat životem dítěte. Pro nenarozené dítě je rozhodnutí, zda jít či nejít na potrat, rozhodnutím o životě a smrti. A zanechat ho bez hlasu protestu proti rozhodnutí připravit je o život, který by bývalo mohlo poznat, se neslučuje dobře s naším slavnostním přihlášením se k závazku lidský život respektovat.


 


 


Potrat pro dobro nenarozeného dítěte


 


            O více než polovině ze šesti milionů těhotenství, k nimž každý rok ve Spojených státech dochází, jsme přesvědčeni, že jsou “nechtěná”. Přesto asi jen polovina těchto “nechtěných” těhotenství bývá uměle přerušena. Toto zanedbávání nabízených možností se považuje za politováníhodný stav věcí. Podle standardních názorů hnutí zastánců ženské volby by každé nechtěné dítě mělo být potraceno.


            Argumenty používané na podporu tohoto přesvědčení mají povrchní přitažlivost jen pro ty, kdo málo vědí, nebo se málo starají o životní fakta. Zastánci interrupcí to vidí tak, že osvobozená žena má mít svobodu učinit racionální rozhodnutí založené mj. na úvaze o tom, co by byla ochotna svým dětem nabídnout. Dnešní mladé ženy v odpovědi na otázku, proč podstoupily umělé přerušení těhotenství, uvádějí jako nejčastější důvod dokončení vzdělání nebo přání pokračovat v práci.


            Agitační tiskoviny pak člověka konkrétně nabádají, aby porovnal šťastnou rodinu, rodinu s dětmi, jež jsou chtěné a milované, s nešťastnou rodinou či nešťastnou matkou, která počala dítě, jež nechtěla. Možná byla příliš chudá nebo příliš zaměstnaná, než aby mohla dát dítěti nezbytnou lásku a pozornost, a je pravděpodobné, že ho bude zanedbávat nebo dokonce zneužívat. Odtud tedy zbožné napomenutí: nepřivádějte nešťastné děti na svět.


            Toto zdůvodnění potratů – že preventivně brání nešťastnému dětství – neobstojí před těmi nejobyčejnějšími výtkami. Předně lze rozumně namítnout, že ono nešťastné dítě by možná přesto dalo přednost tomu zůstat na živu. Dětství zcela utopená v beznaději a žalu jsou opravdu něčím dosti vzácným. A při všem svém neštěstí žije dítě v naději, že až bude starší, věci se přece jen obrátí k lepšímu, jak tomu také nejednou bývá.


            Kdyby dítě mohlo před svým narozením mluvit, je prakticky jisté, že by dalo přednost tomu se narodit a chopit se svých šancí než se sklonit před moudrostí zastánců ženské volby a nenarodit se vůbec. A když na to přijde, lidská povaha je taková, že ženy nebo rodičovské páry, které usilovaly o interrupci a z toho či onoho důvodu byly neúspěšné, si nezřídka vytvoří silný citový vztah právě ke svému původně nechtěnému dítěti.


            Je také možné se na věc podívat z opačné strany. Neexistuje žádná záruka, že s dítětem, které bylo plánované, bude jeho rodič nebo rodiče pořád a stále dobře nakládat. Skutečnost je taková, že 90% dětí, které jsou svými rodiči ve Spojených státech zneužívány, byly původně děti chtěné. Rozhodně – i přes oněch půldruhého milionu potratů ročně – neexistují žádné známky toho, že by se rodinný život v Americe stával šťastnějším. Naopak, od doby, kdy byla interrupce na požádání v roce 1973 legalizována, se počet zneužívaných dětí podle odhadu zvýšil o 300%.


            Výše uvedené postřehy nepřinášejí samozřejmě žádný konečný verdikt. Mají jen za cíl demonstrovat chatrnost zjednodušené feministické rétoriky. Opět se vyplatí problém otevřít z morální stránky.


            Za prvé, zdůvodnění na principu nechtěného dítěte má svůj původ či inspiraci v neslavné tezi o účelu, který světí prostředky. Ale prostředky použité k uskutečnění třeba takového cíle, jakým je redukce celkové sumy lidského neštěstí, by se daly logicky rozšířit na program likvidace všech zdánlivě nešťastných dětí, kdekoli bychom na takové narazili, a rovněž program eliminace starých, nemocných a invalidů a vlastně vůbec všech nespokojených, zdrcených lidí, kteří jsou zátěží pro své příbuzné a okolí a břemenem pro daňové poplatníky. Koneckonců, tito lidé bývají rovněž vhodným objektem zanedbávání či špatného zacházení a my můžeme dojít k rozumnému závěru, že jejich život je pro ně samé zrovna takovým břemenem jako pro ostatní. Čtenáři se možná vybaví, že právě takovéto humánní důvody měli na mysli dva staroušci ve filmu Arsenic and Old Lace, když se rozhodli ukončit trápení velkého množství svých známých tím, že jim diskrétně přikapávali do vína jed.


            A opět lze tento argument zastánců potratů zpochybnit na základě jednoho z nejcharakterističtějších faktů života na Západě. Ve skutečnosti v těchto zemích už žádné “nechtěné” děti nejsou, zvláště ne ve Spojených státech. Všude manželské dvojice, mnohé bezdětné, beznadějně touží adoptovat dítě. Měřítkem jejich zájmu mohou být finanční obnosy, jež jsou tito lidé ochotni zaplatit, stejně jako jejich odhodlání podstoupit v případě nutnosti i zdlouhavé prověřování a další byrokratické procedury. Takže každá žena uvažující o potratu by místo toho měla být srozuměna s tím, že porodí velice chtěné dítě, a tímto způsobem dá radost a pocit naplnění jiným. Člověka to ve světle těchto faktů ponouká k závěru, že neochota žen přivést na svět právě takovéto velice chtěné dítě nemá svůj původ v ničem chvályhodnějším než v pouhém přání vyhnout se fyzickému nepohodlí při pokračování v těhotenství, resp. při jeho dovedení k porodu.


            Konečně, bojovníci za ženskou volbu by se mohli domáhat jistých úlev, pokud by svět byl konstruován tak, že by se těhotenství objevovala podle zákona čisté náhody (“čápa a vrány”), zcela nezávisle na sexuální aktivitě či inaktivitě ženy. Jak ale všichni víme, v tomto světě vskutku existuje souvislost mezi sexuální aktivitou a těhotenstvím. Pročež ženě k tomu, aby se vyhnula všem rizikům nechtěného těhotenství, postačí, bude-li abstinovat od sexuální aktivity – anebo spíše jen od vlastního pohlavního styku – dokud nebude připravena mít dítě. Jak prosté! A přece, převažující étos je dnes takový, že pouhá myšlenka, že by si někdo uložil jako svoje osobní pravidlo, že se dočasně zdrží tělesné konzumace ve formě soulože, by ze strany současných feministek byla zákonitě odmítnuta jako nepřípustné okleštění jejich sexuální svobody: daleko lepší mít v případě nutnosti útočiště v možnosti potratu než se vystavit takovému odříkání!


 


 


 


 


 


II.


 


Zastánci potratů postavili do středu svého zájmu bezpečnost, pohodlí, volnost a životní příležitosti (pro ženy), nikoli osud plodu, na nějž je soustavně pohlíženo jako na jistý druh parazitického tělesa, které se pokradmu vloudilo do dělohy ženy. Nechuť zvažovat jakýkoli jiný názor se u autorů materiálu “Jaká jsou fakta” z řad PPF jasně projevuje v poznámce hovořící o tom, že když jednotlivé státy začaly v r. 1845 zakazovat interrupce, dělo se tak “na ochranu života ženy, nikoli na ochranu oplodněných vajíček nebo plodu”.


 


            Je odůvodněné považovat plod za těleso bez citu, oplodněné vajíčko a nic víc? Nebo je to snad drobounká, ale živá lidská bytost, jak jsou přesvědčeni přívrženci hnutí “za život”? Anebo se pravda nachází kdesi mezi těmito dvěma neslučitelnými hypotézami ohledně vlastního stavu plodu? Naše odpověď na tyto otázky určitě ovlivní náš vztah k potratům.


            V průběhu devatenáctého století panoval obecný názor, sdílený i lékařskou obcí, že lidský život je spojité kontinuum, počínaje početím a konče smrtí, a bylo to v souladu s židovským a křesťanským náboženstvím stejně jako s islámem. S příchodem nové tolerance se nicméně stalo módním tento pohled na svět odmítat, a to nejen mezi bojovníky za právo na potrat, nýbrž rovněž mezi lékaři. Potratové reformě ve Spojených státech se opravdu dostalo silné podpory nejen ze strany sdělovacích prostředků, nýbrž také ze strany lékařské obce jako celku. Pojem trimestr, který se dostal do módy v souvislosti s osudným výnosem v procesu Roe vs. Wade a o němž se věřilo, že se váže k (vlastní) “životaschopnosti” plodu, dodal interrupcím na legitimitě, i když se to neobešlo bez mnoha pochybností a nepříjemných výhrad. I mezi laickou veřejností začal klíčit názor, že proti interrupcím provedeným do třech měsíců nelze prakticky nic namítat, že plod v té době není ničím víc než jen chuchvalcem buněk. Na straně druhé bylo v pořádku cítit daleko větší rozpaky ohledně ukončování těhotenství ve druhém trimestru, protože plod by tehdy už nemusel být pouhým shlukem hmoty. A potraty provedené ve třetím trimestru již byly opravdu politováníhodné – ačkoli také ony byly, díky výsledku procesu Roe vs. Wade, na žádost ženy fakticky povolené.


            Pokud si ovšem dovolíme předběžný předpoklad, že plod není   víc než chuchvalcem inertní hmoty, shlukem, jež nabírá podobu dětského tělíčka teprve ve třetím trimestru (nebo, pokud to znamená něco jiného, až v okamžiku narození), nelze popřít, že takovýto shluk hmoty je také potenciálním dítětem, a tedy rovněž potenciální lidskou bytostí.


            Připusťme, že diskuse by se pak soustředila na morální status této inertní masy buněk považované za potenciální lidskou bytost, kterou je pak třeba srovnávat se skutečnou lidskou bytostí. Lze v takovém případě přesvědčivě dokázat, že je méně amorální zničit tuto potenciální lidskou bytost, než by bylo zničit skutečnou lidskou bytost?


            Lze si představit některé povrchní námitky zastánců interrupcí, založené na tom, co v tomto bodě značí slovo potenciální. Aby se problém trochu zamlžil, bude se tvrdit, že patrně i pouhá spermie, neoplodněné vajíčko a dokonce i samotný pohlavní pud mají, aby se tak řeklo, potenciál k vytvoření lidského života, následkem čehož není možné přisuzovat jakýkoli mravní potenciál nějaké entitě jen proto, že má potenciál stát se člověkem.


            Mělo by však být zřejmé, že ačkoli posloupnost událostí a fúze částic mohou kulminovat v početí a v konečném důsledku – vyloučíme-li nehody – vést k narození dítěte, žádnou z těchto částic nelze poctivě považovat za potenciální lidskou bytost. Izolována a sama od sebe se žádná částice nebo buňka nemůže vyvinout v člověka. Jednotlivé vajíčko nebo jednotlivou spermii lze snad uchovávat neomezeně dlouho. Ale jako každá jiná buňka, živá nebo uhynulá, ponechána sama sobě nebude nikdy ničím jiným. Jedině pokud spermie vstoupí do vaječníků a oplodní vajíčko, jedině v případě početí, lze oprávněně konstatovat, že byl zahájen proces zrodu jedinečné identifikovatelné lidské bytosti, kteréžto je, pokud opět vyloučíme nehody, souzeno vynořit se přibližně za devět měsíců z dělohy.


            Jedině embryo neboli plod je tudíž v provozním řádu světa potenciálním člověkem: roste, má budoucnost, je mu souzeno stát se jedním z nás. Nedojde-li k nehodě nebo není-li zahubeno, zaujme na Zemi místo jako jedinečná lidská bytost.


 


 


Do jaké míry je plod živý?


 


            Ve skutečnosti můžeme jít za tvrzení, že plod je opravdu potenciální lidskou bytostí ve výše popsaném operativním smyslu. Náhodou toho totiž víme poměrně dost o samotném embryonálním vývoji. Kupříkladu víme, že DNA spermatozoa se spojuje s vaječnou DNA a že 46 chromozómů, které se v okamžiku početí scházejí dohromady, je specificky a nezaměnitelně lidských. Žádný jiný tvor na této planetě nemá 46 chromozómů. Lze říci, že život začíná početím, neboť od tohoto okamžiku se buňky začínají množit a organizovat, jak je dnes možné pozorovat při oplodněních in vitro. S vývojem nových endovaginálních sond lze dnes navíc fakticky pozorovat, jak děťátku bije srdce – už asi týden po vynechané menstruaci – a vlastní pohyby dítěte lze registrovat asi o týden později. Podle nedávných svědectví amerických lékařů, zaznamenaných v soudních protokolech, se obličej dítěte začíná formovat už v tomto časném stádiu. Dvanáctý týden měří děťátko vznášející se v plodové vodě asi tři palce a v této době již dokáže několik týdnů pohybovat končetinami. Srdce mu bije už sedmý nebo osmý týden a má vytvořeny všechny orgány: srdce, mozek, plíce, oči, celý krevní oběh a je u něj možno detekovat mozkové vlny podobné těm, které zjišťujeme u dospělých lidí. Po všech vitálních aspektech se již jedná o miniaturní dítě, s výjimkou toho, že výživu dosud získává přes pupeční šňůru.


            Nyní je tedy už asi mimo diskusi, že by tu mohlo jít o pouhý “zákal”, “chuchvalec buněk” nebo “oplodněné vajíčko”. Jeho úmyslné zničení znamená tudíž zničení živoucí a rostoucí lidské bytosti.


            Ať už plod uznáváme za potenciální lidskou bytost, nebo, jak je popsáno výše, za živoucí lidskou bytost, jeho úmyslné zničení je možno považovat za podobnou morální zvrhlost jako zabíjení dětí a lidí. Nebude za vlasy přitažené, pokud zabití plodu budeme považovat dokonce za ještě ohavnější než je vražda. Pokud by se dnešní žena, která se rozhoduje uhasit nový život, sama stala obětí vraždy nebo by zemřela při zákroku, přece jen si už užila alespoň pár let života. Ale toto rozhodnutí, které přijala, způsobí, že její nenarozené dítě si z něj venku, mimo dělohu, neužije jediný den.


 


 


Co plod během interrupce vnímá?


 


            Dokud tu bude pokušení nevidět v plodu víc než jen inertní konglomerát buněk, do té doby se budou kongresmani a poslanci bez velkého vzrušení přít o to, jaký je maximální časový interval, po který by interrupce měla být pokládána za legální nebo po jehož uplynutí by měly být experimenty s lidskými embryi zakázány. Debaty tohoto druhu by bylo stěží možné tolerovat v případě, že bychom byli naopak přesvědčeni (nebo měli třeba jen podezření), že plod během potratu pociťuje bolest a strach.


            Nicméně pouhá eventualita, že by tu mohl existovat určitý stupeň vědomí plodu během ohrožení jeho života nebo fyzické bolesti při trhání plodu na kusy a jeho vytahování či odsávání z dělohy, může na svědomí veřejnosti působit jako nepříjemná zátěž. Předpokládejme však, že opravdu nevíme: neznalost základních faktů nám brání na tuto otázku odpovědět. Existuje v podobných situacích nějaký metodický postup, jak dospět ke společensky přijatelnému rozhodnutí?


            Jednoduchá metoda, jíž se někdy používá v sociálních vědách, spočívá v tom, že srovnáme následky omylu – pokud budeme mylně pokládat za správnou některou z alternativních možností závisejících na prozatím neznámém kritickém faktoru a řídit se jí. Dvě alternativní hypotézy v našem případě jsou 1) plod při svém zničení nepociťuje žádnou bolestivou újmu a 2) předpoklad opačný, tj. plod jakousi podobnou újmu skutečně pociťuje.


            Dopustíme-li se ovšem chyby v prvním případě (budeme předpokládat, že plod nepociťuje bolest, a ve skutečnosti ji pociťovat bude), bude to mít pro společnost nepřijatelnější následky, než dopustíme-li se chyby při volbě druhé alternativy (budeme předpokládat, že plod trpí, a později vyjde najevo, že žádné utrpení plodu neexistuje). Je tedy morální povinností společnosti jednat podle druhého předpokladu, a to až do doby, než budeme mít jasno. Neboť nemůže být pochyb o tom, že způsobení bolesti bezmocným tvorečkům je morálně zavrženíhodnější než riziko způsobit potíže (nezáleží na tom, jak velké) ženám, které se rozhodly riskovat otěhotnění.


            Aplikace tohoto postupu pro případ nejistoty si tedy v současném okamžiku žádá, aby potrat byl zakázán do doby, než bude nade vši pochybnost prokázáno, že plod během interrupce žádnou bolest nepociťuje, resp. žádnou újmu netrpí.


            Čirou náhodou však nejsme tak docela neobeznámeni s reakcemi plodu během interrupce. Před několika lety umístili lékaři ženě v prvním trimestru těhotenství na břicho ultrazvukový přístroj, takže anesteziolog a ostatní měli možnost sledovat, co se s plodem během operace děje. Monitor “zřetelně ukázal, jak dítě reaguje na invazi do své svatyně. Jakmile dilatátory pronikly do děložního hrdla… dítě se stáhlo. A když pak byla do… ústí dělohy zavedena odsávačka, opět bylo vidět, jak se dítě pohybuje sem tam a jak se jeho srdeční tep zrychluje…”


            “A pak jsme spatřili, jak se ten vodní sáček protrhl… odsávačka oddělila údy dítěte. Nakonec jsme viděli, jak operatér svým přístrojem uchopil hlavičku, rozdrtil ji a po částech odstranil.”


            Morální ohledy si nicméně žádají, aby argumentace byla dovedena dál. I kdybychom byli všichni přesvědčeni, že plod nepociťuje vůbec žádnou bolest (popřípadě, že by u něj účinné anestetikum potlačilo všechny počitky), takovéto přesvědčení – i kdyby to byla pravda – stěží může ospravedlnit interrupce. Koneckonců, spící dítě (s anestezií nebo bez anestezie) lze také poslat na onen svět rychle a bezbolestně. A totéž lze, když na to přijde, provést i se spícím dospělým.


            Rozhodující otázkou je tedy opět chápání lidského života. V okamžiku, kdy připustíme, že plod je alespoň potenciální lidskou bytostí v tom smyslu, že – pokud není zničen – bude pokračovat v růstu, až se vynoří z dělohy jako jedinečná lidská bytost, pak zákony schvalující jeho úmyslné zničení nejsou o nic méně amorální než zabití dítěte nebo, obecněji, zabití člověka. A pokud jsme navíc přesvědčeni, že trhání plodu může být spojeno s pocity bolesti nebo hrůzy, amorálnost takového jednání bude přibarvena nelidskostí.


 


 


Americký potratový průmysl


 


            Bez ohledu na nešťastné následky, jež sexuální tolerance v uplynulých třech desetiletích na Západě přinesla, rétorika “osvobození” ve velké míře uspěla při postupné erozi mnoha kdysi tradičních zábran a ohledů. V průběhu času se ukázalo, že tato rétorika má dostatečnou sílu k tomu, aby v milionech žen potlačila mateřský instinkt “chránit svoje nenarozené dítě”, jež se uplatňuje u samic ostatních savců.


            Vedle toho, že žena s nechtěným těhotenstvím je dnes vystavena útokům sloganů a falešné sofistiky emancipovaných kohort, podléhají této rétorice i široce inzerované “poradenské” kanceláře a vysoce organizovaný potratový průmysl, založený celou svou infrastrukturou na mechanismu důmyslné přetvářky. Všechny drobné lsti, jež používá, jsou kalkulovány tak, aby oddělily čin od výčitek; aby umlčely hryzající svědomí a utišily příznaky mateřského znepokojení. Žena, která si dnes zvolí potrat, může všeobecně počítat s chápavým porozuměním svého lékaře nebo poradce. Dostane se jí morální podpory feministek ze sousedství a – pokud bude mít psychické problémy – může si objednat, aby ji na kliniku doprovázel zvláštní prointerrupční tým.


            Většina soukromých potratových klinik v Americe se může pochlubit atmosférou přívětivosti a výkonnosti. Nábytek je pohodlný, oddělení úzkostlivě čistá, personál zkušený a vlídný. Zaměstnanci kliniky jsou varováni před užíváním slov, jako jsou “potrat” nebo “plod”. Místo toho se hovoří o “proceduře” nutné k odstranění “nitroděložního obsahu” nebo “shluku buněk”. Výsledný dojem má být takový, že očekávaná operace je jen jednoduchá a rutinní záležitost. Žena mívá příležitost přátelsky si poklábosit s ostatními, jež také čekají na operaci. Když se objeví chirurg, je sebejistý, veselý, přístupný. Výsledná atmosféra je tedy pečlivě naaranžována tak, aby v ní navozovala dojem, že její nenarozené dítě je pouhým výrůstkem v děloze, něčím, co má být rychle a bez okolků odstraněno, aby byla opět svobodná a mohla si užívat života. V této souvislosti by bylo škoda zapomenout na to, že v naší “high-tech” civilizaci existují i další, ačkoli poněkud “profánnější” příklady institucionální disociace: moderní člověk by zajisté jedl daleko méně masa, než je zvyklý, kdyby si je nemohl koupit úhledně rozporcované a hygienicky vystavené na tácech nebo zabalené v balíčcích v supermarketech vedle nádob s pochutinami a byl místo toho nucen pravidelně navštěvovat jatka nebo dokonce sám zabíjet svůj vlastní dobytek, prasata nebo drůbež.


            Důsledky této poznámky budou rozpracovány v následujícím oddíle. Prozatím je třeba učinit krátký odkaz na rostoucí zájem, který feministky projevují o vývoj abortiv (neboli pilulek způsobujících potrat), od nichž se minimálně očekává, že by mohla brzy poskytnout diskrétnější, méně nápadnou a levnější alternativu chirurgické interrupci. A protože dnes žijeme ve světě newspeak – novojazykových eufemismů, nepřekvapí, že nás Světová zdravotní organizace (WHO) v souvislosti s doporučeným užíváním abortiv zvláště v “rozvojových” zemích ve své výroční zprávě z roku 1985 informuje, že “postovulační metody regulace plodnosti” mají základní význam při nápravě “následků výpadku antikoncepce”.


            V době, kdy tento článek píši, se naděje upírají k abortivní pilulce RU-486, vynalezené v roce 1982 a v roce 1988 uvedené na francouzský trh pod obchodním názvem “Mifepristone”. Od té doby vedou National Organization of Women (Národní organizace žen) a další organizace – samozřejmě včetně Planned Parenthood Federation of America – kampaň s cílem přesvědčit farmaceutické firmy ve Spojených státech, aby nový produkt daly do prodeje, bez ohledu na jeho ohlášené vedlejší účinky.


            Nikdo by neměl ztrácet víru, že příjemné, čisté a zcela spolehlivé abortivum teprve čeká na svůj objev. Ale až ho budeme mít, žádným způsobem to nezpochybní platnost předcházející argumentace týkající se morálnosti úmyslného zahubení živé nebo potenciální lidské bytosti.


 


 


Umlčené mateřské svědomí


 


            Potraty v takovémto v civilizacích Západu historicky bezprecedentním měřítku by nebylo bývalo možno udržet, nebýt oněch vášnivých propagandistických kampaní financovaných a podporovaných ze strany prointerrupčních lobby, svedených kdysi pod vlajku poválečného pseudoliberálního establishmentu a odehrávajících se na pozadí zájmů potratového průmyslu. Úspěch interrupční lobby i tváří v tvář silnému přetrvávajícímu znepokojení ovšem v nemalé míře souvisí se samotným permisivním étosem, tedy s onou erozí morální citlivosti tak neúnavně prosazovanou promiskuitními médii. Tato eroze je však možná především díky naší pasivní spoluúčasti a vědomému sebeklamu.


            Příčiny tohoto vědomého sebeklamu lze z velké části hledat v nedostatku představivosti. I přes opakované vpády permisivního étosu nebyly totiž tradiční mravní hodnoty ani tak opuštěny jako spíše jen překryty hédonistickými maximami a módními hesly o “osvobození”. Kdyby se představivost probudila z letargie a zaměřila potřebným směrem, morální důsledky zákonem tolerovaného neomezeného práva na potrat by ihned vyplavaly na povrch. Vyplatí se tedy vypomoci si občas tím, že svou představivost podrobíme – řečeno termínem některých filosofů -  “myšlenkovému experimentu”.


            Je tu kupříkladu k dispozici lest, jíž použil Charles Dickens ve své Vánoční koledě, když svého protagonistu nechal poznat různé alternativní budoucnosti a posléze ho navrátil do přítomnosti, aby si vybral. Lze si tudíž představit svět, kde každá žena uvažující o potratu bude nejprve přenesena v čase a jako duch bude přítomna scéně, kde uvidí sama sebe, jak třeba za tři roky, ve své budoucí podobě, krmí, laská a hraje si s dítětem, které si chtěla nechat vzít. Asi nebudeme vedle, když prohlásíme, že ve světle takovéto zázračné návštěvy a skrze tento zážitek uvolněných velkých citů napíše rovnici mezi zabitím plodu a zabitím dítěte – a k tomu ještě svého vlastního potomka.


            Ačkoli tento pokus nelze převést do skutečnosti, nejedná se o žádné “jezuitské kličkování”. Pokus jenom staví do poněkud “drastičtějšího” světla zákonitost, před níž není úniku. Protože kdyby se ženě podařilo preventivně zabránit, aby svoje dítě potratila, pak (s výjimkou nehody) by se svým tříletým potomkem takovéto zážitky skutečně nakonec sdílela.


            Lze si představit jiný vhodný myšlenkový pokus, k němuž nás inspiruje ultrazvukový obrázek plodu: budeme předpokládat, že po celou dobu těhotenství se maso a tkáně obklopující dělohu ženy stanou perfektně průhlednými. Kromě této jediné imaginární transformace by těhotenství a vývoj plodu probíhaly normálně. Ale nyní by se žena stěží mohla vyhnout tomu, aby nesledovala své nenarozené dítě – neviděla růst jeho drobounkých údů, jeho hlavičky, jeho pohyby, jak si spokojeně cumlá palec. Bude někdo pochybovat o tom, že rozhodnutí ho zničit by bylo daleko mučivější, než je tomu v dnešním, reálném světě, kde (kromě zvětšování břicha) nenarozené dítě není spojeno s žádnými zrakovými počitky?


            Dokonce tu musí být, pokud imaginace docela nespí, ještě nějaký další podlý represivní mechanismus uplatňující se v mysli ženy, jež čeká na klinice, až na ni přijde řada, který u ní dokáže zablokovat znepokojující otázku, jež je ovšem nasnadě: “Mohu poctivě říci, že bych podporovala rozhodnutí své matky, kdyby se mne v takovémto momentě rozhodla potratit?” Není to žádné sofisma. Konečně, každý jeden z nás, kteří tu dnes jsme, by tu nebyl, kdyby se ho jeho matka rozhodla potratit.


 


 


Potratovou lobby čekají těžké časy


 


            Ať si o tom myslí kdokoli cokoli, jedním z důsledků rychlého pokroku, který se dnes odehrává na poli medicíny, je také to, že dnes začíná být pro širokou veřejnost stále těžší tvářit se, že nic neví, umlčovat své svědomí nebo si nechávat svůj názor pro sebe.


            V nemocnicích všude na Západě se každodenní činnost doktorů a sester vyznačuje groteskním zmatením cílů. V jedné části budovy nebo na jednom jejím poschodí používají lékaři a sestry nejnovější techniku při pokusech zachránit život nedonošených dětí; v jiné části budovy lékaři a sestry pilně provádějí interrupce. Pro nenarozené dítě v takovéto nemocnici je pak sázkou do loterie, zda se ho personál bude snažit zachránit nebo naopak zahubit, respektive, zda ho náhoda umístila do dělohy matky, která chce, aby žil, nebo do dělohy matky, která ho chce nechat zabít.


            Projevy takovéto kolektivní rozpolcenosti jsou pro občana dosti znepokojující. Ale tím, co asi osudově podtrhne rohožku pod nohama potratové lobby, jsou nedávné pokroky v lékařské technologii, protože se už nadále není možné přesvědčovat, že nenarozené dítě ve skutečnosti nepředstavuje víc než jen shluk buněk nebo zárodek bez citu. Jak bylo naznačeno dříve, nyní je možné vidět obrázek plodu v průběhu prvního trimestru na obrazovce – a vidět ho jako drobounké dítě, u něhož lze zřetelně rozlišit všechny orgány. Je tu: dýchá, zajíká se, pohybuje se, zívá. Tlukot jeho srdce je docela jasně slyšet. Mohl by se někdo domnívat, že plod není živý, že to není miniaturní člověk?


            Ať už ve veřejnosti přetrvávají zbytky nevědomosti nebo nejistoty, jichž se propotratové instituce budou snažit využít,  sotva přežijí ty pokroky v medicíně, jež jsou v současné době na obzoru. V následujících dvou desetiletích se možná podaří udržet naživu nedonošené dítě ve stáří čtyř měsíců nebo ještě mladší. A když jsme u toho, pokračuje výzkum s cílem zdokonalit konstrukci umělé dělohy. Pokud by se to podařilo, živý plod čili embryo by mohlo být přeneseno z matčiny dělohy do umělé dělohy v podstatě kdykoli po početí.


 


 


Anulování výnosu v případu Roe vs. Wade


 


            Bez ohledu na přemíru tolerance, začalo mít rozšiřování znalostí o životě plodu čerpající z nových technologií svůj dopad i do svědomí veřejnosti. Ale přestože se misky vah nyní začaly naklánět v neprospěch hnutí “ženské volby”, může to trvat ještě hezkou chvilku, než se podaří na Západě práva plodu v plné míře prosadit. I beztoho byly setrvačnost na jedné straně a odpor na straně druhé i vzájemný

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?