O LIDSTVU A MINERÁLSTVU

1.5.1997
Kenneth MINOGUE

Má národní suverenita budoucnost?

Kenneth Minogue je profesorem politologie na London School of Economics and Political Science.

Z anglického originálu “Of Mankind and Metalkind: Does National Sovereignty Have a Future?” publikovaného v časopisu National Review, December 23, 1996, s. 34-38,
přeložila Veronika Šmigolová.

Tím, jak na sebe mezinárodní tělesa strhávají moc k řešení imaginárních problémů, je ohrožena budoucnost národní suverenity.

Vypráví se, že Karel II. někdy v šedesátých letech sedmnáctého století předložil Královské akademii zajímavý problém: proč váží mrtvá ryba více než živá? Vědci nad tímto problémem dlouho a těžce přemýšleli a přicházeli s mnoha důvtipnými řešeními. Skutečné řešení bylo ale úplně někde jinde: počáteční předpoklad byl chybný. Mrtvé ryby neváží víc než živé. Počáteční problém neexistoval.
Tato abstraktní myšlenka potřebuje přiblížit konkrétně, což učiním pomocí dokumentu vydaného Výborem spojených národů pro přírodní zdroje (CNR) pro jeho přátele, kterých, soudě podle literární úrovně tohoto výtvoru, nemůže mít mnoho. CNR patří do světa akronymů tak mocných, že bychom za jejich domov mohli považovat největší mocnost světa idejí – Akronymii. CNR je “expertní” výbor o 24 členech. Jeho mandát byl formálně schválen ECOSOCem (Ekonomickou a sociální radou Spojených národů) v červenci 1992 na základě předchozích rezolucí, které mají svůj původ někde v hlubinách byrokratického času.
CNR věří, že otázka zásob nerostů by měla být považována za součást “integrovaného přístupu k plánování a využívání zemských zdrojů”. Na základě tohoto přístupu nabízí těm, kdo těží minerály – říkejme jim “minerálstvo” – “celkové globální partnerství pro udržitelný rozvoj”. Takové nabídky partnerství se podobají nabídkám Mafie na ochranu: triky, které vás mají k něčemu přinutit.
Rozhodnutí o udržitelném rozvoji musí být, dozvídáme se, “založena na nejlepší možné informovanosti” – a pak následuje věta, která udeří do oka: “Jednotlivé podniky a státy nejsou schopny tak globálního a holistického pohledu, jaký by byl třeba.” To vede přímo k závěru: “Výbor proto věří, že Spojené národy (alias sám Výbor!) musí mít nezastupitelnou roli při koordinaci a integraci informací o klíčových záležitostech ve světovém měřítku.” Výbor “bude vytvářet nové globální propojení ke zlepšení globálních manažerských strategií, integrujících problémy rozvoje i životního prostředí”.
Umění diplomacie bylo jednou popsáno příměrem o člověku, který říká: “Hodný pejsek” a přitom hledá tlustý klacek. “Hodný pejsek” v tomto dokumentu jsou uklidňující věty o plánování, integraci, koordinaci a “partnerství”. Sebeobrana nám na druhé straně velí nalézt ten klacek – často jen tenkou větvičku, z níž rychle vyroste tlustá větev. V tomto případě je větvičkou jednoduchá věta, že minerálstva (a národy) jsou neschopné “tak globálního a holistického pohledu, jaký by byl třeba”. Jenom mezinárodní expertní výbor je toho schopen. Připomíná mi to barmana v kresleném vtipu z New Yorkeru, který říká opilci: “Velice obdivujeme, jak jste se stal megalomanem, aniž jste ztratil styk s realitou.”
Cílem Spojených národů je tedy nalézt řešení jednoho velkého problému a právě tento styl myšlení – často je nazýván instrumentální racionalitou – musíme rozebrat. Řešení problémů je pochopitelně často rozumná věc. Ale dávné civilizace byly skoupé na chápání světa jako semeniště problémů. Některé věci, domnívaly se, se prostě musí vydržet. A někdy tak dokonce přemýšlíme i my dnes. V padesátých letech, v době dr. Dichtera, velkého psychologa trhu, byli muži i ženy dotázáni, co mají v životě nejvíce neradi. Muži říkali holení, ženy menstruaci. Pak jim byla nabídnuta imaginární (jak se ukázalo) pilulka, která by je mohla zbavit těchto nepohodlných problémů. Většina tu nabídku odmítla. Taková odpověď, stejně jako ta mrtvá ryba, něco o lidstvu vypovídá.
Velkou část schopnosti prodat – alias propagandy – tvoří přesvědčování lidí, že mají strašný problém, který dokáže vyřešit právě jen propagátor. Hitler s Židy či Marx s buržoasií přivedli mnoho lidí k víře v problém s mrtvou rybou. Existuje ale mnoho dalších forem tohoto problému. Nezaměstnanost, například, představuje známý problém racionality, protože přirozená odpověď zní: je přece tak absurdní nechat miliony schopných lidí nečinně sedět, když je tolik důležitých věcí (obnova infrastruktury apod.), které je zapotřebí udělat. Je-li otázka postavena takto, přirozeným řešením je využít moci vlády k vytváření přirozené pracovní síly. Tato cesta vede k plánované ekonomice. Je to skvělý příklad, jak abstraktní instrumentální racionalita uchopí mnoho malých problémů a vytvoří z nich jednu velkou katastrofu.
Tento příklad nám odkrývá spoustu nebezpečných předpokladů, skrytých v našem přirozeném sklonu ke kolektivně-instrumentálním racionálním řešením velkých problémů. Zvláště kriticky bychom měli přijímat předpoklad, že malé problémy se hromadí do Jednoho Velkého Problému, který vyžaduje Jedno Velké Řešení a tudíž i Jednoho Velkého Řešitele. A ve výzvě k mezinárodní regulaci minerálstva se právě zjevně předpokládá, že Jeden Velký Řešitel musí mít moc k prosazení řešení. Za tímto eufemistickým jazykem je skryta doktrína, otevřeně vyjadřovaná v mnoha zprávách z oblasti životního prostředí. Podstatou globálního řízení je schopnost zajistit poslušnost.
Vynálezcem Jednoho Velkého Řešení Jednoho Velkého Problému je filosof Platon, který si představoval, že lidstvo je uvězněno v jeskyni stínových iluzí. Spása může přijít jen od krále-filosofa, který vyšel z jeskyně a spatřil, jak věci vypadají ve slunečním světle. Testem porozumění je realita; problémem je, že jedinou osobou, která mohla otestovat, zda je filosof opravdu v kontaktu se skutečností je – inu, filosof sám. Řešení krále-filosofa, převedeno do sféry politiky, končí tím nejprázdnějším politickým požadavkem: věřte mi.
Výbor pro přírodní zdroje představuje něco jen nepatrně odlišného od Platona: výbor-filosof nahradil krále-filosofa. A místo Platonovy subtilní teorie idejí máme “nejlepší možnou informaci”, která vytvoří “informační spojení”, jež na oplátku vytvoří základ pro “globální manažerské strategie, integrující zájmy rozvoje i životního prostředí”.
Skutečně? Není jednoduché uchovat si mysl otevřenou otázkám při čtení slov, která jsou byrokraticky vzrušující, ale intelektuálně prázdná. Abych objasnil smysl tohoto argumentu, použiji poznámku amerického náměstka ministra životního prostředí. Jmenuje se Tim Wirth a když byl senátorem, řekl tuto neuvěřitelnou myšlenku, která vychází přímo ze srdce environmentalistického hnutí:

V otázce energie musíme… využít problematiku globálního oteplování… I kdyby ta teorie byla chybná… přesto vede ke správným věcem… v oblasti hospodářské politiky a politiky životního prostředí.

Toto je výrazné potvrzení mého argumentu, že jakýkoli způsob uvažování v kategorii problém-řešení musí být přijímáno s maximální podezřívavostí. Tady je odhalena silná morální výzva založená na teorii, jejíž samotná pravdivost a spolehlivost je odsunuta na druhé místo. Tolik k “nejlepší možné informaci”.
Ve skutečnosti se nic nevyrovná cynismu těch, kteří to myslí dobře. Tak Stephen Schneider z Národního centra pro výzkum atmosféry v Coloradu hovoří o globálním oteplování:

… musíme předkládat děsivé scénáře, musíme přicházet se zjednodušenými dramatickými prohlášeními a vyhýbat se pochybnostem, které můžeme mít… Každý z nás si musí vybrat, kde leží správná rovnováha mezi efektivitou a poctivostí.

Už George Orwell nás varoval, že vágní a okázalý jazyk může ukrývat specifické a neokázalé politické ambice. Ale ponecháme-li jazyk stranou a ponecháme-li stranou i skutečnost, že pro mnoho internacionalistů je skutečná pravdivost jejich teorie druhotná, musíme jako racionální kritikové posoudit logickou otázku, kolik toho takový výbor může skutečně vědět. Jeden podivuhodný příklad můžeme nalézt přímo v memorandu CNR. Hledíc k tomu, co nazývá “horizontem udržitelnosti”, posuzuje Výbor “prokázané ekonomické zdroje”, které mohou být zvýšeny “odhadem neodhalených zdrojů” (str. 3). Znát nepoznané je pěkný trik, ale zdaleka ne nejhezčí v tomto oboru.
Může se zdát, že jsem pouze pedantický a trochu jedovatý, když takto zacházím s návrhem Výboru. Přece se tu, řeknete, jedná o skutečný problém. Není nespravedlivé, když bohaté západní země spolykají víc než “svůj díl” vzácných nerostů – nemělo by minerálstvo myslet víc na lidstvo? A opravdu chceme svým dětem zanechat planetu, která bude vypadat jako stará opuštěná důlní šachta?
Ačkoli smyslem takové rétoriky je vyvolat v posluchači pocit naléhavosti, nemůže zakrýt vážnou otázku, totiž: máme dost znalostí nutných k vyřešení tohoto problému? Nevyvolává významnou otázku o politice, která povede k velkým konfliktům? A pokud půjdeme ještě dál, můžeme se ptát: Nejedná se tu o jednu z těch otázek s mrtvou rybou?
Takové otázky nejsou ani frivolní, ani pedantické. Jak ukázal Dipak Lal, kyselý déšť, nukleární zima i ropné požáry v Kuvajtu zažily svůj okamžik slávy jako globální problémy a pak se nám ztratily z dohledu. My na Západě máme rádi, když se nám svírá žaludek z historek o neodvratné katastrofě. Muži vyprávějící o konci světa vystupovali dříve z kazatelen nebo jako chodící reklamy. Dnes pracují v Laboratoři a místo toho, aby doporučovali modlitbu, požadují mezinárodní výbory a okamžité akce. A pokud jde o příští generace – člověk se může jen podivovat nad sobectvím Britské admirality na konci devatenáctého století, která pokácela všechny duby na stavbu lodí na ochranu před Napoleonem, zatímco měla chránit dubové lesy na stavbu lodí v jednadvacátém století. Existuje přinejmenším jedna významná podobnost mezi ekologickými aktivisty a komunisty z minula: obojí vycházejí při svých odhadech budoucnosti z existující – obvykle už nemoderní – technologie.
Někteří z vás si možná vzpomenou na kreslenou figurku pana Magoo, jemuž krátkozrakost nikdy nebránila ve víře ve vlastní neomylnost. Neustále se procházel po okrajích propastí v domnění, že se jedná o střed cesty; byl to typický hledač unikajícího plynu se zapalovačem. Když pozoruji tu obdivuhodnou kombinaci sebedůvěry a ignorance v návrzích mezinárodních regulačních výborů, vždycky si na pana Magoo vzpomenu. Jak poznamenala Alenka v jiném příběhu: Nedělej něco jen tak! Stůj tady.
Nehybnost není ovšem nijak heroická politika ani není tím, co tu propaguji. Nepochybně je prozíravé reagovat na dopad průmyslu na životní prostředí, i když mu rozumíme tak málo. Ale zdá se přijatelné věřit, že světu lépe poslouží mnoho inteligentních lidí v různých suverénních státech, kteří reagují na rozličné problémy v různých situacích, než jediný výbor odborníků, kteří všem vnutí jedno velké řešení.
Mezinárodní problémy v nás často probouzejí zrádný druh falešné racionality. Emocionálně reagujeme na obrazy hladomorů, abychom pak zjistili, že potraviny dostávají váleční vůdcové nebo že likvidujeme trh, na němž ti lidé budou dlouhodobě záviset.
Ve skutečnosti nás klame samotná logika racionality. V okamžiku, kdy jsme vykonstruovali situaci v pojmech problémů, přesunuli jsme se do světa abstrakce, který před námi ukrývá významné aspekty celé situace. Ti, kteří si v Americe na počátku tohoto století mysleli, že opilost je problém, který může vyřešit ústavou přikázaná prohibice, nerozeznali v síle zakázané touhy potenciál k vytvoření celých gangsterských říší, jež zamořují Ameriku dodnes. Filosof Kant jako mnozí z jeho generace myslel, že válka je problém a že odstranění králů a aristokracie – jediných lidí, kteří, jak věřil, měli zájem na válce – je řešením. A právě tato myšlenka vydláždila cestu k masovým mobilizacím současnosti, které zabíjejí nesrovnatelně více.
Problém nezamýšlených následků je dobře ukázán v Ezopově bajce o koni, jehož obtěžoval kanec a který proto zavolal člověka na pomoc. Jistě, řekl člověk, pomůžu ti, ale nejprve se musíš nechat osedlat. Kůň vyřešil problém kance, ale zůstal navěky spoután sedlem. Moje otázka zní, zda se minerálstvo nechá podobně osedlat.
Svět mezinárodních organizací je přirozeným prostředím pro instrumentální racionalitu v extrémní podobě, protože není ničím jiným než továrnou na řeči, kde se mluví za použití standardních prostředků. Jedním z nich je například přičítání všech konfliktů mezi státy na vrub “nacionalismu”, který je ve skutečnosti něčím velice specifickým. Tento prostředek státy podrývá, protože předpokládá, že jsou vždy slepé a sobecké a že osvícení se nachází pouze na mezinárodní úrovni.
Jiným nástrojem je říci nám, jako to udělal Marx a mnoho jiných před ním, že jsme nyní vstoupili do nového světa vzájemné závislosti, ve kterém jsou hranice propustné a staré hodnoty neplatí. Taková myšlenka nepochybně napadla císaře Hadriána, když pozoroval barbary na hranicích Říma. Tato doktrína se dnes nazývá “globalizace”. Suverénní stát, říká se, se nedokáže vyrovnat s moderními problémy, protože problémy – ah, zase ty protivné problémy – se nezastaví na hranicích států. Musíme “sdílet suverenitu”. Národní suverenita je anachronismem – stejně jako monarchie, rodina, čest, plnící pera a pěkná architektura.
Máme zde novou ideologii pro vznikající třídu internacionalistů, pro niž jsou globální problémy cestou k získání moci a prostředkem pro zvětšení vlivu na národní státy. Moc mají mít nesobecké mezinárodní výbory osvícených.
Nemyslete, že mám k národním státům sentimentální vztah. V mnoha směrech jsou to nízké, staré bestie, které běžně používaly instrumentální racionalitu ke zvětšení své vlastní moci. Stát je příšera, ale je to naše příšera v tom smyslu, že nám – v demokracii – musí přenechat jistý díl odpovědnosti. V dokonalém světě by měl člověk usilovat o zmenšování moci státu, což je nepochybně jedna ze skutečně důležitých věcí naší doby. Ale nežijeme v dokonalém světě a jak řekl jeden známý Ir, jeden z tragických, avšak realistických konzervativců naší doby: “Kdybych se tam chtěl dostat, nezačínal bych tady.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?