Nová šance pro střední Evropu

14.11.2015
Roman Joch

Poland-and-neighbours-map_fb-sizeLevici vítězství konzervativní strany Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského v Polsku v poslední říjnovou neděli nenadchlo. Na tom není nic divného. To je přirozené. Mě ale zaujalo množství našich komentátorů liberálních, kteří se považují za pravicové, ale kteří Kaczyńského a jeho stranu démonizovali: „… představte si, ta hrůza, v Polsku vyhrají konzervativci!“  Inu, „hrůza“ – pro někoho. To jen ukazuje, jak je politický mainstream netolerantní vůči těm, kdo jsou v kulturně-morálních otázkách konzervativnější.

Klidně snese plejádu názorů na vztah státu a ekonomiky – od socialistických až po liberální; dokonce i v zahraniční politice akceptuje spektrum názorů – od „Make Love, Not War“ na levici až po ozbrojené bránění zlu na pravici. Je však jeden okruh politických otázek, na které se jeho tolerance nevztahuje – ty morálně-kulturní.  Přitom pro pocit „hrůzy“ z vítězství Práva a spravedlnosti není důvod.

Dvě nedokonalé pravice 

Za prvé, liberální Občanská platforma vládla v Polsku osm let, tedy dvě volební období. To je úspěch. Po pádu komunismu v Polsku žádná strana nevládla dvě období; Občanská platforma vyhrála volby dvakrát za sebou jako první. To si naši liberálové mysleli, že už bude vládnout věčně? Že už nikdy volby neprohraje a opozice je nevyhraje? To by si přáli, stálou vládu jedné strany dle svého gusta?  Pak byli naivní; je jasné, že vládní strana časem volby prohraje a hlavní opoziční je vyhraje. To se v Polsku stalo. V demokracii naprosto normální a běžné.

Za druhé, Občanská platforma byla liberálně pravicová, Právo a spravedlnost je konzervativně-pravicové. V Polsku jsou tedy obě nejsilnější strany pravicové. To je málokde. Nemělo by pak ale liberály, kteří se považují za pravicové, těšit, že když jedna pravicová strana volby prohrála, nevyhrála je strana levicová, nýbrž jiná strana pravicová? Pokud jsou pravicoví, pak by je to těšit mělo. Fakt, že je to netěší, ukazuje, že to s jejich pravicovostí nebude až tak horké.

No a za třetí, pravicovost a levicovost lze nejúplněji vyjádřit nikoli jednodimenzionálně, nýbrž třídimenzionálně, na třech politických, vzájemně na sebe kolmých osách. Na ose ekonomické je pravice za méně státu a více trhu; levice opačně. Na ose kulturně-morální je pravice za tradiční židovsko-křesťanské hodnoty; levice za relativistickou morálku a postmoderní kulturu. A na ose zahraničně a bezpečnostněpolitické je pravice za silnější obranu; levice spíše pacifistická.

Vidíme, že Občanská platforma byla pravicová v ekonomických a zahraničněpolitických otázkách, a levicová v těch kulturně-morálních. Naopak, Právo a spravedlnost je levicové v ekonomických otázkách, ale pravicové v kulturně-morálních a zahraničně-politických. Obě strany z hlediska pravice dokonalé nejsou – až na to, že Občanská platforma v posledních pár letech opustila i pravicovost ekonomickou a posunula se v ekonomických otázkách doleva. Z hlediska pravicového ji tudíž letos – na rozdíl od minulosti – preferovat před Právem a spravedlností nedávalo smysl vůbec žádný.

Obě strany jsou si nejvíce podobné v otázkách zahraničně-politických a bezpečnostních: obě jsou solidně pravicové a v nejdůležitější otázce týkající se střední Evropy, v otázce ruské agrese proti Ukrajině, stojí solidně na straně obrany Evropy před Ruskem. To bychom měli jako Češi vítat a z obou si vzít příklad.

Vstřícný, jak jen Polák může být 

Přesto mezi nimi i v zahraniční politice byl jeden rozdíl. Radek Sikorski, bývalý ministr zahraničí za Občanskou platformu, měl spoustu dobrých vlastností, ale zvláštní vstřícnost vůči Čechům, Slovákům a Maďarům jednou z nich nebyla. On si myslel, že Varšava za jeho působení může hrát hru na stejné úrovni jako Londýn, Paříž, Berlín a Moskva – a my jsme ho příliš nezajímali.

Naopak, Jaroslaw Kaczyński, ať už má nedostatky jakékoli, vždy akcentoval středoevropskou spolupráci a solidaritu; těsnou spolupráci a solidaritu všech zemí mezi velkým Německem na západě a velkým Ruskem na východě. Je k nám tak vstřícný, jak jen polský státník může být.  Když jeho strana vládla v letech 2005–2007, měla reputaci protiruskou a protiněmeckou zároveň. Známí uvnitř ní mi však říkali, že se poučili; nebudou sice tak přátelští vůči Berlínu jako Donald Tusk, ale taky už nebudou chtít „bojovat na dvou frontách“. V situaci ruské agrese na západ vnímají, kdo je hrozbou, hlavním protivníkem. Z alternativ „Berlín, Brusel, Moskva“ to ta města na „B“ určitě nejsou.

A to je nová šance pro střední Evropu. Vítězství strany Právo a spravedlnost v Polsku bychom si neměli ošklivit, nýbrž bychom je měli využít ku prospěchu svému. Je to pro nás nikoli hrůzou, nýbrž novou nadějí.  A právě proto, že Polsko je ve své východní politice vůči Rusku solidnější, měli bychom v zájmu celé střední Evropy akceptovat v ní polský leadership.

 

Vyšlo v LN 11.11.2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?