Netolerance ve jménu tolerance

23.10.2013
Matyáš Zrno

1733.jpgČas od času se objeví zprávy natolik neuvěřitelné, že máme tendenci nad nimi jen mávnout rukou jako nad jakousi nešťastnou kuriozitou. Naposledy, když byl trenér britské fotbalové reprezentace Roy Hodgson obviněn z rasismu za to, že řekl svým dvěma hráčům tmavé pleti vtip o kosmonautovi a opici.

Vtip nebyl rasistický, oba hráči s tím nemají žádný problém, přesto pouhé spojení opice a černého hráče stačilo, aby si lidé na celém světě přečetli o rasistickém skandálu. Jenže až takový vtip to není, jak vidno na Západ od nás a jak se nevyhnutelně (ze Západu přebíráme dobré i zlé) přesvědčíme i u nás.

To vše se děje samozřejmě pod pláštíkem tolerance a bohulibé snahy nikoho nedej bože neurazit. Říká se tomu „nenávistný projev“, „zločin z nenávisti“ atd., a protože jde o neomarxistický koncept (proto u nás prosazovaný lidskoprávními ideology z okruhu Strany zelených), reálně se tak urážka může týkat jen skupin, které byly kdysi skutečně či údajně znevýhodněné. Šance, že bude někdo souzen za urážku bílého heterosexuálního muže, se samozřejmě limitně blíží nule.

Vrcholu v tomto ohledu dosáhla Velká Británie, kde se do čela odporu postavil muž (bílý a heterosexuální), který si myslí, že by lidé měli právo si ze sebe dělat legraci, ba dokonce se i urazit. Heslem kampaně je „Klidně mě urážejte!“ a tím mužem je Rowan Atkinson, známý také jako Mr Bean. Když kampaň loni rozjížděl, přiznal, že on sám se ohrožen necítí. Je známým a bohatým mužem. Ale soucítí s tisíci bezejmenných obětí policejní šikany, které musely strávit hodiny na policejní stanici za označení policejního koně „gay“, scientologů za sektu či za promítání biblických pasáží na obrazovku ve vlastní kavárně. Nemluvě už o muži, který byl odsouzen za urážku dvou labradorů či homosexuálním aktivistovi, souzeném za urážku muslimských fundamentalistů, kteří pro změnu požadovali smrt sodomitů (v tomto případě to muselo být složité, když se do sebe pustí dvě znevýhodněné skupiny). Ochráncům životního prostředí bylo vyhrožováno zatčením, pokud neodstraní plyšové tuleně obarvené červenou krví, protože to dvě procházející osoby označily za stresující. A jistý důchodce musel odstranit z okna svého domu papír formátu A4, na kterém bylo napsáno „náboženství jsou pohádky pro dospělé“. Většina z uvedených případů skončila nakonec osvobozením. Ve všech případech ale byli zcela pořádkumilovní občané vystaveni zacházení, jaké je obvykle rezervováno zločincům. Ve jménu tolerance.

Podle Rowana Atkinsona to ale vede k opaku. Ke stále více kontrolující a autoritativní společnosti. Jde o nahrazení jedné netolerance druhou. Přičemž s předsudky a resentimenty k druhým se podle Atkinsona nemá bojovat zatýkáním lidí, ale naopak – větší diskusí, humorem, ale i urážkami. „Jen když si vybudujeme imunitu na urážky, můžeme se utkat se skutečnými problémy.“ Zatknout kohokoliv za to, že řekne cokoliv, co někdo může označit za urážlivé, je výsledek tlaku toho, co Salman Rushdie nazval „průmyslem oběti“. Tedy samozvaných arbitrů dobra, kteří s pomocí médií vyvinou takový tlak na policii, že ta není schopna rozlišit rozdíl mezi židovským vtipem a pokřikem „Židi do plynu!“.

Vyšlo v Lidových novinách 22.10.2013

Příspěvků : 3 - Netolerance ve jménu tolerance

  1. Michal : 28.10.2013 v 22.23

    Urážka je legitimním nástrojem komunikace, když jiné selhaly. Uražený má šanci svou reputaci napravit duelem. Žel česky nemáme ani manuál, pro takovou povinnost muže. Asi že předkové se mlátili v hospodě bez regulí a vrchnost byla cizácká s vlastnimi jazyky a manuály v nich. Kdo v tomto volebním čase má pocit žertu, odkaz na biblického kněze Pinchase a jeho čin, jej ujistí o serioznosti mé poznámky. Svět není národně ani sociálně demokratický, někdy třeba převzít osobní zodpovědnost bez ukotvení v zákonech, natož zákonem chráněnou. Jen tradice, zvyk, praví, že ta možnost jest. Pinchas není za svůj čin chválen ani odsouzen, je to jeho věc. V české verzi některé činy Mašínů, situace, kdy se drolí realita, kde neví už nikdo nic.

    Ale volby ještě cítit, tak i před i po volební práce s jazykem, s fakty. Jak v revoluční Evropě ne poprvé, vyhrál “korsičan”, milovaný lidem, muž přímé cesty. Zatímco běžné lidské životy složité, mnohovrstevné, ba spletité, lze zřejmě i jinak, stačí jen pochodovat. To je riziko individuelní volby. Zatímco Pinchas vešel do dějin, korsičan jen na Elbu.

    Neštěstí lidé neurazitelní, jdou také za svým, jen jejich rodina a pomalu i země se stávají tragickými, ač v Hradních komnatách večírky skvělé, možná bude i párty, aby i mladší generace si užila. Možná v Apolinářské si budou vědět rady.

  2. Martin : 27.10.2013 v 8.32

    A „Židi do plynu!“ se říci může, nebo to už je mimo toleranci páně Zrna?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?