Několik úskalí respektu k Respektu

5.3.2016
Jan Mazanec

respektBěhem migrační krize si najednou řada lidí víc uvědomila, že český „mediální svět“ je v morálně-kulturních otázkách o poznání levicově liberálnější než většina obyvatel. Mají pocit, že zejména liberální média jim zatahují rizika migrace, a proto jim přestávají věřit. Zajímavé ale je, že vlajkové lodi liberálů, časopisu Respekt, v době stagnace tištěných novin za minulý rok naopak počet čtenářů vzrostl o 10 procent, na 162 tisíc. Zastavme se proto blíže u tohoto týdeníku.

Byl založen 18. listopadu 1989 a od počátku se profiluje „jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha“. „Snažíme se dělat časopis, který popisuje svět v jeho pestrosti. Snaží se nemít předsudky. Je zaměřen prodemokraticky, protitotalitně a antikomunisticky,“ popsal své periodikum zástupce šéfredaktora Petr Třešňák v roce 2013.

A čtenáře definoval jako lidi v produktivním věku, elity a vzdělance. „Čtou nás lidé, kteří mají kritické myšlení a chtějí jej s pomocí časopisu kultivovat.“ Respekt je kreativní a čtivý, zdravě drzý, snaží se jít do hloubky a vidět věci v historických souvislostech, má kvalitní editorskou práci, pestrý výběr témat, umí odlišit podstatné od detailu, má zájem o globální otázky, většinou čerpá z důvěryhodných zdrojů, je cenný množstvím názorových textů a poctivých reportáží přímo z místa děje včetně nebezpečných území v cizině. Občas poskytne prostor i konzervativcům jako Roger Scruton nebo Roman Joch. Není typem pasivního časopisu, který jen přebírá to, co hýbe světem, ale sám také některá témata nastoluje.

Jeho přitažlivost zřejmě v první řadě spočívá v jakémsi mladistvém entuziasmu, že – řečeno s nadsázkou – když budeme jezdit elektromobilem, snížíme propast mezi chudými a bohatými, nakoupíme fair-trade, budeme internacionální, zbouráme předsudky, nebudeme fackovat děti a budeme oplývat tolerancí, bude svět lepší. Této snaze se časopis kromě neutrálního informování jakoby sám snaží pomoci, a to zúženým výběrem oslovených osobností a témat tak, aby se na nich mohl lépe profilovat.

Umožňuje mu to i fakt, že dominantní volnější reportážní styl se překrývá i do zpravodajství, které rozdíl od deníků není zcela čisté v tom, že by autor zcela od článku „ustoupil“ a nijak zdroje nehodnotil. Do článků se tak dostává i náhled autora, resp. nerozlišíme ho od názoru jiných. Třeba v textu o návštěvě ombudsmanky v uprchlickém zařízení v Bělé najdeme bez citace slova: „Prostor byl překryt svařovaným pletivem, které leželo přímo na střechách buněk, což úzkostný dojem z prostředí ještě umocňovalo.“ Dojem je zřejmě autorův osobní, ale jeho zasazením do zpravodajství jako by získával obecnou platnost.

Podobná ukázka je zde: „Rozčarování vzbudil papežův přístup k odhaleným sexuálním skandálům. Místo důkladné analýzy příčin zločinů, k nimž zjevně přispěla uzavřená a hierarchická mocenská struktura katolických institucí.“ (Respekt 8/2013) Autor tu opět hodnotí, což je v jiných novinách vyhrazeno pro publicistiku, ne pro běžné zpravodajství. U Respektu oba žánry částečně splývají.

Co se týká témat, vyzdvihuje týdeník tradiční liberální záležitosti jako dekriminalizaci lehkých drog, ekologii, alternativní medicínu a školství, domácí porody, zdůrazňování práv menšin a rovnost pohlaví, dobrovolnictví, ochranu zvířat atd. Ruku v ruce s tím jde zvýšená kritičnost k institucím a autoritám – konkrétně k úřadům a „sekretariátům stran“, armádě, policii (kritizované za to, že buď zasáhla, či nezasáhla – podle toho, proti komu) ústavům „s mřížemi“ – psychiatrickým léčebnám, ústavům sociální péče, dětským domovům, zoo -, zvláštním školám, povinnému očkování, církvi, ale třeba i myslivcům a lesníkům, kteří obhajují kácení po kůrovci, a zbytkům pevných zásad ve školství.

Ačkoli tedy časopis kritizuje ty, kdo si potřebují najít nějakého nepřítele, on sám k tomu, i když sofistikovaněji, má také určitý sklon. Už jen tím, že osoby, které se proti výše uvedeným institucím, ale i konvencím a předsudkům bouří, vykresluje často mnohem sympatičtěji než protistranu.

Ve snaze bourat stereotypy a tradice jako by zaznívalo levicové rovnostářství, i když Respekt není názorově levicový jako třeba Právo a drží se antikomunismu a odporu vůči Rusku a Číně. Ale například redaktorka Silvie Lauder se raduje z toho, že ženy na Islandu stávkovaly, aby dosáhly rovnosti pohlaví. Nebo s levicovou aktivistkou Apolenou Rychlíkovou udělal velký rozhovor o jejích protestech proti Dobešově reformě školství, kde třeba z otázky „Dnes vás tady na fakultě čeká celonoční rebelie. To by mohlo být zábavné, ne?“ cítíme sympatii redaktora pro tyto radikální postoje.

 Nezávislé neřízené střely

Respekt sice nedělá mezi politiky a nepolitiky takový příkop jako jiná média, ale sám k frustraci lidí z politiky přispěl podporováním pocitu, že politiku ovládají zákulisní šíbři a že je dobré se proti autoritě vzbouřit. Od roku 1989 se v Respektu držela havlovská touha po nadstranické politice a ve shodě s průměrným pražským vzdělaným voličem hledal své „favority“ na pomezí občanské společnosti a politiky – od OF, ODA a US, přes Čtyřkoalici a Zelené až po schwarzenbergovskou TOP 09 (Karel Schwarzenberg byl i vlastníkem listu) a dienstbierovskou ČSSD. (Je férové uvést, že šéfredaktor Erik Tabery na rozdíl od některých jiných liberálních novinářů nevykresluje lidovce jako hady, kteří jdou s každým, ale naopak je občas chválí za realistickou středovou politiku.) Kromě výše uvedených byli dalšími „oblíbenci“ Respektu i neziskové organizace jako Transparency International a Rekonstrukce státu nebo iniciativy typu Děkujeme, odejděte.

Jejich protipólem zejména v minulosti byly „zkorumpované strany“ a „kmotři“, nejvíc jich bylo shledáno v ODS. Odhalení řady politických afér končících rezignací (Gross, „justiční mafie“, Nečas, Bárta) časopis zřejmě posilovalo v další snaze. Ovšem okázalá kritika „kmotrů“ v protiváze ke sdružením typu Žít Brno bohužel vedla i k tomu, že v Respekt v zápalu boje třeba přejal dikci Věcí veřejných o politických dinosaurech („Václav Baštýř je jeden z posledních dinosaurů, kteří blokují zákon o veřejných zakázkách“ – říjen 2011). A hlavně bezděčně spoluvyvolal ducha „protikorupčního“ Andreje Babiše. „Není důvod se bát Babiše,“ psal ještě loni redaktor Marek Švehla. Důkladně se roli Respektu i jiných médií v tzv. protikorupční revoluci věnuje politolog Bohumil Doležal.

Často oslovovanými zdroji vždy v Respektu byly „nezávislé osobnosti“, s korektními, proevropskými, často levicově-liberálními názory, které se mnohdy bouřily proti jádru stran, za něž byly nominovány: Hana Marvanová, Jiří Ruml, Cyril Svoboda, Jiří Dienstbier, Matěj Stropnický, ale i Jiří Pospíšil.

Řadovými“ hrdiny časopisu pak analogicky jsou různí profesionální protestanti, jdoucí mimo standardní demokratické mechanismy typu voleb. Když něčeho chtějí dosáhnout, demonstrují, píší petice, stávkují a umí využít mediální nátlak – a Respekt jejich aktivistické projevy vítá jako důkaz občanské společnosti. A články pak občas připomínají obraz „hodný nespokojený aktivista kontra zlý úřad (instituce, politik)“.

Takový typický střet rebela s institucí je popsán třeba u protestu proti radnici v Lysé nad Labem (Respekt 2/2012). Policie je v článku kritizována, že si dovolila prověřit svolavatele demonstrace, který vybízel lidi, aby „se vybavili přesvědčovacími nástroji jako palice, vidle, kosy a pochodně.“ Redaktorka Hana Čápová to glosuje (i když opět jde o zpravodajský článek – viz výše) tak, že si na svou stranu přivlastňuje veřejnost: „Převážná část veřejnosti (jak to ví, že převážná? – pozn. aut.) se diví, proč policie věnuje tolik sil nevinné recesi, znepříjemňuje svobodný projev názoru a dusí spontánnost života.“

Respekt také kritizuje zastupitele, že víc nezatahují do rozhodování veřejnost – jako kdyby nebyli zvoleni právě proto, aby veřejnost zastupovali. Takto je podrobena kritice například plzeňská radnice za to, že „bez účasti veřejnosti“ schválila stavbu centra Amádeus (Respekt 41/2012), ačkoli vše proběhlo podle zákonů.

Referendum jen pro někoho

Drobný rozpor v liberálních postojích vidíme v tom, že Respekt má rád referenda (v tom se shoduje s jím nemilovaným Milošem Zemanem), ale jen některá. Když bojují proti úřadu či developerovi, tak referendum chválí, ale vadí mu, když ho pořádají chorvatští katolíci o sňatcích gayů. Ti totiž podle Martina M. Šimečky (50/2013) na rozdíl od občanských aktivistů bojujících za práva menšin „jednu menšinu z přístupu k některým právům vylučují a prvky přímé demokracie využívají proti podstatě občanské společnosti a rovnosti jejích členů“. Šimečka dokonce lituje, že Brusel k aktivitě chorvatských katolíků „mlčel“.

Rozdíl je i v tom, že Respekt chválí obce, které chtějí zrušit herny, ale kritizuje severočeské obce, které si ve snaze zlepšit pořádek odhlasovaly vyhlášku, že se ve městě nesmí vysedávat. Ano, vyhláška je zoufalá, ale Respekt nemá pochopení pro důvody, které k tomu obce vedly – a podsouvá jim nepřímou diskriminaci bezdomovců a Romů. Obecně je časopis velmi citlivý na to, co by mohlo vadit menšinám. Ale netrápí ho to, co může vadit menšinovým katolíkům či rodičům, kteří odmítají třeba prosazovanou sexuální výchovu.

A další příklad dvojího metru. Respekt žádal propuštění sociální pracovnice, která v médiích o matce romských paterčat utrousila, že neumí šetřit s jídlem. Prý to nesměla říct veřejně. Přitom Respekt pod heslem otevřenosti tlačí úřady ke zveřejňování všech smluv a rád publikuje řadu neveřejných informací – třeba v kauze „norských dětí“ píše, že „Denis měl krev ve stolici a rozšířený konečník“, a nejčerstvěji (i díky sdílným zdrojům z bezpečnostních složek) uvedl údajnou výši výkupného za dívky, unesené v Pákistánu.

 Učitelé potřebují kurzy psaní

Občas má Respekt neliberální sklon umravňovat ostatní média. Tak šéfredaktor Erik Tabery vypeskoval šéfredaktora MF DNES Jaroslava Plesla za to, že se zastal protiislámského aktivisty Martina Konvičky: „Lidé v médiích by neměli zapomínat na svou primární roli a tou je věcně informovat a nešířit ve společnosti paniku (…). Plesl ponořil svůj list do odpudivé stoky.“ Podobně Respekt MF DNES sepsul za to, že našla klady na koncertu Daniela Landy nebo se věnovala řádění opilých dánských studentů v Praze. To druhé redaktor Petr Třešnák označil za „mediální bublinu“ a pochválil rodiče za to, že ke svým dětem přistupují „s důvěrou a bez represe“, což je „pozoruhodná a prozíravá tolerance“.

Občas Respekt také podsune špatný úmysl. Třeba Martin M. Šimečka roku 2007 „prokoukl“ tehdejšího ministra Petra Nečase: „Nečas ani jednou nezmiňuje Romy – je politicky korektní – ale když zmiňuje dlouhodobě nezaměstnané, mluví ve skutečnosti především o nich.“

V umění Respekt pod záštitou umělecké svobody obhajuje i díla, vybočující z normálnosti. Ale běda, když režisér Filip Renč v Sanitce podle kritika Kamila Fily ukazuje nevhodné stereotypy Romů a muslimů. Tam umělecká svoboda končí a kritik režisérovi radí „osázet svět příběhu různou mírou asimilovaných a integrovaných příslušníků menšin.“

Nesoulad vykazuje Respekt i ve školství. Kritizuje jeho údajnou selektivnost (a obviňuje ho, že posílá Romy do zvláštních škol), a přitom fandí alternativním a výběrovým školám typu víceletých gymnázií, které odsávají talenty ze ZŠ. Nezajímá ho rostoucí nekázeň a klesající úroveň znalostí, hlavně když žáci umí říct svůj názor a když jich co nejvíc půjde na vysokou školu.

Čeští učitelé nechají děti něco psát a nikdy s nimi o textech nemluví. Ani na celotřídní debaty nad texty nebývá čas, i když právě to děti nejvíc baví. Nehledě na to, že kurzy srozumitelného psaní by potřebovali sami kantoři,“ kritizuje učitele Marek Švehla (7/2015). Respekt by zrušil státní maturity a další testy, hlavně aby děti výuka bavila a nemusely se „biflovat“ a aby se zmírnila hierarchie učitel-žák.

Vatikán v rozkladu

V církvi pak Respekt analogicky straní těm, kdo chtějí „pokrokem a demokratizací“ odstranit údajná tabu a předsudky. Pro komentování si Respekt vybírá kritiky církve: Ivana Štampacha, Martina C. Putnu nebo Jana Jandourka. Řadu let mu byl „disidentskou“ autoritou i Václav Malý, ale zájem o něj opadl, když se stal biskupem a když se zúčastnil koncertu Daniela Landy. Zvláštní statut má v Respektu Tomáš Halík – na jednu stranu ho vidí jako církví trpěného rebela s liberálními názory, na druhou stranu ho seřvou, když odmítne dělat hrdiny z redaktorů Charlie Hebdo, kteří nemají úctu k žádnému náboženství.

Při odchodu Benedikta XVI. z papežského úřadu Respekt napsal, že to bylo „jedno z jeho nejrozumnějších rozhodnutí“ a že „Vatikán je v rozkladu“. „Nedá se ani čekat, že by se Benediktův nástupce pustil do reforem, po nichž se (všimněme si toho zobecňujícího „se“ – pozn. aut.) léta volá, jako je dobrovolnost celibátu, otevření kněžské služby ženám, zavedení demokratických prvků nebo zmírnění postoje vůči homosexualitě či antikoncepci. Papežství i katolictví se stalo pro vnější svět nepřitažlivou institucí, která se stará o svá nesrozumitelná dogmata,“ nastínil tehdy Respekt svůj rovnostářský pohled na církev.

Ovšem v černobílém vidění – špatný konzervativní/dobrý liberální – se nový papež František nemohl nestát favoritem časopisu (vedle dalajlamy). „Zasvěcení znalci (Respekt se jimi zaštiťuje, aniž by uvedl jména – pozn. aut.) Vatikánu vidí pokračování jeho snah napravit pošramocený obraz církve, který mu zanechal nepopulární Benedikt XVI., který zdůrazňoval, že katolíci jsou exkluzivním uzavřeným klubem (že by to takhle papež opravdu řekl?– pozn. aut.) František odmítl přepych vatikánských paláců a potlačil morální dogmata, kterými církev dráždila liberály.“ (Respekt 51-52/2013)

Není pak divu, že Respekt žádá, aby se katolíci omlouvali za různé věci – včetně „kolonizace“ původních indiánských kmenů. Ačkoli si časopis zakládá na „vidění věcí v souvislostech“, u tohoto tématu nenapsal, že v té řada indiánských kmenů měla v té době krvavé rituály a právě církev je od nich odrazovala.

Podobný případ „selektivního vidění“ Respekt uplatnil při psaní o skupině Pussy Riot, která jako by ho zaujala dvojnásob: za protest proti Putinovi i proti církvi. Jindy tolik souvislosti zdůrazňující časopis neuvedl, že členka Pussy Riot Naděžda Tolokonnikovová se „proslavila“ v rámci jiné skupiny veřejnou souloží, kterou byly nuceny vidět i kolemjdoucí rodiny. Přitom třeba Lidové noviny tuto souvislost zmínily, ale Respektu se zřejmě nehodila do jím vykresleného obrazu „morálně silných rebelek“.

U témat migrační krize pak najdeme „odstínění“ rizik nalezením jiného viníka nebo obrácením zrcadla na „nás“. Třeba Silvie Lauder v souvislosti se silvestrovskými událostmi v Kolíně nad Rýnem píše, že osahávání se děje i u dívek na českých základních školách: „Než se tedy začneme strachovat, že naše ženy budou napadat cizinci, měli bychom se zajímat o to, co sami tiše tolerujeme.“ Podobně Martin M. Šimečka píše, že politici ve střední Evropě „nechtějí hranice uzavřít kvůli uprchlíkům, ale kvůli nám, aby nám mohli snadněji vládnout.“

Zajímavé je, že přestože Respekt kritizuje Čechy za zbytečnou paniku kvůli uprchlíkům, čtenáři od něj evidentně neodcházejí. Ty přitom k výše zmíněnému odklonu od novin může vést právě údajná bagatelizace rizik migrace nebo označování jejich kritiků za xenofoby. Respekt je ale rozumný v tom, že se vyloženě k nálepkování a degradaci odpůrců migrace (a vůbec názorových protivníků) neuchyluje. A nastavování zrcadla jeho čtenářům zjevně nevadí.

Nejspíš jsou s jeho názory silně ztotožněni anebo si je aspoň rádi přečtou, líbí se jim vyhraněnost Respektu, berou časopis za svůj a je pro ně prestiž ho číst. A to navzdory výše uvedeným věcem, které v něm nyní našel autor tohoto článku, jinak též bývalý dlouholetý čtenář a předplatitel Respektu, který se ale postupem let s časopisem názorově rozešel a dnes mu spíš přijde smutné, že v Česku není žádný konzervativní časopis (bez konfesního vyhranění), který byl aspoň z poloviny tak jedinečný a nápaditý jako Respekt, ovšem na druhé části názorového spektra.

Odcházení čtenářů – nejen k Parlamentním listům

V současné době nejen v Česku papírové noviny stagnují, a to bez ohledu na migraci a jiné aktuální události. Obecně roste nechuť k informacím mimo povrchního infotainmentu a schopnost je třídit. Mladí místo novin čtou cosi na webu. Vydavatelé novin šetří a na malém trhu se hůř drží kvalita. S novými technologiemi se těžiště kvalitních médií ze zpravodajství přesouvá k publicistice, v módě jsou blogy.

Co se týká odchodu čtenářů kvůli nesouhlasu s názory prezentovanými v médiích, má tento důvod hlubší souvislost. Ve většině českých médií krátce po Listopadu zavládl obdiv k nové garnituře, silný antikomunismus a liberální duch ve stylu „vše je dovoleno“. Postupně začala média být k novému režimu kritičtější, někdy i kopírovala rozčarování z polistopadového vývoje, nicméně většinou dál zastávala jakýsi porevoluční étos, kritičnost Ruska a obdiv k názorům přicházejícím z EU. Kromě místních „neideologických“ novin se nejen česká média stala čtvrtou velmocí v prosazování levicově liberálních názorů v morálně-kulturních tématech – spolu s umělci, humanitními univerzitami (viz Roger Scruton, Kontexty 3/2015) a neziskovkami. Sami novináři jsou nejen většinou absolventi humanitních oborů, ale už i z povahy své práce mají rádi nové věci a netradiční názory, nelíbí se jim pravidelnosti a konvence.

Kam míří čtenáři odcházející od novin z „ideových“ důvodů? Zřejmě v lepším případě na konzervativnější servery novinářů odešlých z Babišových novin, v horším případě na neozdrojovaná videa na sociálních sítích a ultrapravicové nebo naopak prokremelské a jakkoli konspirační servery.

Hodně čtenářů odešlo na Parlamentní listy, kterým dál roste čtenost. Někteří je považují za žumpu, ačkoli ony jen do extrému rozšířily výběr citovaných lidí a vyloučily střed. Na rozdíl od jiných novin navíc jejich redaktoři nekomentují výroky oslovených osob, čímž jen posilují zdání objektivity. Není to tedy běžný bulvár, ale paradoxně do extrému dotažené liberální zpravodajství, kterého jiná média nedosáhnou proto, že mají – často účelově – zúžené spektrum zdrojů. Toto spektrum část médií v poslední době v reakci na kritiku veřejnosti rozšířila i o odpůrce migrace. Otázkou ale je, zda to odpadlé čtenáře donutí vrátit se. 

Vyšlo v časopise RC Monitor

Příspěvků : 2 - Několik úskalí respektu k Respektu

  1. [...] činnost a postoje týdeníku Respekt, naleznete na stránkách OI v článku Jana Mazance Několik úskalí respektu k Respektu. O vztahu ke katolické církvi z něj [...]

  2. Michal : 12.3.2016 v 21.37

    .. romantismus je z principu mělký, realitu redukuje na zážitek či jen požitek. kompetentní práci nahradí experimentem, třeba to vyjde. k zábavnému mediu to patří stejně jako festival jeden (totální) svět do předjaří. jistě je svět jeden, ale pohledy jsou rozličné, ba přebohaté. lze sledovat film, osobní hovor s hrdiny věci rychle posune docela jinam

    “parlamentní” noviny jsou asi jako drůbeží párek, maso jen namalováno na obalu. lze si jistě vyrobit skutečný drůbeží párek, ale to je řádově jiná cena

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?