NEJISTÝ TRIUMF DEMOKRATICKÉHO KAPITALISMU

1.10.1992
Peter L. BERGER

Peter L. Berger je profesorem a ředitelem Institute for the Study of Economic Culture na universitě v Bostonu. Dříve byl profesorem sociologie na New School for Social Research, Rutgers University a Boston College. Je autorem mnoha knih včetně The Homeless Mind: Modernization and Consciousness (1973), Pyramids of Sacrifice: Political Ethics and Social Change (1975), The Capitalist Revolution (1986). V letech 1981-1983 byl zástupcem USA v OSN (Working Group on the Right to Development).
Článek je přeložen ze zvláštního čísla časopisu Journal of Democracy (July 1992, Volume 3, Number 3), které je věnováno příspěvkům z mezinárodní konference na téma “Kapitalismus, socialismus a demokracie”, konané ve Washingtonu 3.4.1992. Autoři publikovaných článků měli za úkol odpovědět na následující otázky:
- Vyžaduje politická demokracie tržní hospodářství či na něm závisí?
- Vyžaduje politická demokracie soukromé vlastnictví? Jestliže ano, jak rozsáhlá musí sféra soukromého vlastnictví být?
- Vyžaduje politická demokracie omezení velikosti státu či jeho role v ekonomice? Jestliže ano, jaký je charakter tohoto omezení?
- Jak byste definoval vztah mezi demokracií a kapitalismem (socialismem) (a jak byste definoval tento termín)? Které specifické aspekty kapitalismu (socialismu) jsou zvláště výhodné či naopak škodlivé pro demokracii?
- Existuje schůdná “třetí cesta” mezi (či kromě) kapitalismem a socialismem? Jestliže ano, jaká je její charakteristika?
- Jsou termíny kapitalismus a socialismus stále vhodné a užitečné při diskusi o ekonomických předpokladech demokracie?
- Jestliže věříte, že demokracie vyžaduje jistý způsob ekonomického uspořádání, je takový systém základní podmínkou, nebo může být překonán budoucím ekonomickým a sociálním pokrokem?
- Věříte-li, že se v budoucnosti objeví nové typy ekonomických systémů, do jaké míry by mohly být nápomocné demokracii či s ní slučitelné?

Z angličtiny přeložil Jaromír Žegklitz.

Od poloviny století, kdy se poprvé objevila, se Schumpeterova kniha Capitalism, Socialism and Democracy zařadila bezmála mezi klasická díla. Její zvláštní osud je dán tím, že téměř všechny její hlavní teze byly empiricky vyvráceny. Nevím, zda záměrem tohoto symposia je pochovat nebo velebit Schumpetera, či snad obojí. Osobně neučiním z převážné části nic takového, ale spíše si přímo všimnu otázek, položených autorům tohoto sborníku, otázek, které mohou být smysluplně diskutovány bez zvláštních odkazů na Schumpetera. Přece jen se ale chci pokusit o jeden výklad této knihy, která – navzdory svým mylným předpovědím – stojí stále právem za přečtení. Domnívám se, že tento výklad není bez významu pro naši současnou intelektuální a politickou situaci.
Výklad spočívá v konstatování prostého faktu, který je při diskusích nad Schumpeterovými pracemi často přehlížen – totiž že tento člověk byl svým srdcem Rakušan, Rakušan nejen místem svého narození, ale i svou povahou a světovým názorem. Jeho vlast leží na území, na němž se později konstituovalo Československo, ale Schumpeter se narodil jako německy mluvící příslušník habsburské monarchie. Tato politická entita představovala mnohem více, než jen nějakou říši: vytvořila typickou kulturu, jejíž zvláštní charakter byl nesen zejména její vzdělanou městskou vrstvou. Ústředním rysem této kultury byl hluboce založený pesimismus, často hraničící s melancholií a dokonce masochismem. Schumpeter byl typickým dítětem této kultury, bez ohledu na to, že většinu svého tvůrčího života strávil v USA. Kniha, která je předmětem mých úvah, zřetelně ilustruje tento pesimismus. Schumpeter byl vším jiným, jen ne socialistou; byl by s radostí předpověděl, že kapitalismus je vlnou budoucnosti. Ve své knize samozřejmě předpověděl opak. Kapitalismus, jak je spíše přesvědčen, ztroskotá ne díky svým chybám, jak věří marxisté, ale díky svým vlastním úspěchům (ironie tohoto pohledu je rovněž velmi rakouská). Vedlejší sociální a kulturní důsledky dobře fungujícího ekonomického mechanismu kapitalismu podrývají kapitalistický řád zevnitř: “tvůrčí destrukce” kapitalismu (Schumpeterův vlastní výraz) likviduje morální základ společnosti, potlačuje podnikatelského ducha, dusí ekonomiku byrokracií a rodí podrážděnou inteligenci se sklonem kousat kapitalistickou ruku, která ji živí.
Je jisté, že všechny tyto tendence se do jisté míry objevily, ale zatím je kapitalismus s neobyčejným úspěchem přežil a dokonce je obrátil ve svůj vlastní prospěch. Pokud jde o socialismus, Schumpeter věřil jak tomu, že by mohl fungovat ekonomicky, tak tomu, že by mohl být slučitelný s demokratickými formami vlády. Dnes je zřejmé, že se v obou případech mýlil, jak dosud přinejmenším empirické zkušenosti dokazují.
Domnívám se, že by bylo možné použít termínu “poznávací masochismus” (“cognitive masochism”) pro intelektuální postoj, který definuje mravní poctivost jako předvídání takového běhu událostí, který je nejméně žádoucí. (Není žádnou náhodou, že baron Sacher-Masoch, jehož jméno vyvolává současně představu jednoho z nejlahodnějších druhů dortů a zároveň jedné z nejkomplikovanějších neuróz, byl rovněž Rakušan). Tento postoj je dobře ilustrován epizodou z počátku Schumpeterovy životní dráhy. Krátce po první světové válce byl přizván k práci komise, plánující znárodnění průmyslu v Německu. Kterýsi přítel se ho zeptal, jak mohl přijmout tuto práci, když jako ekonom se staví razantně proti znárodňování. Schumpeter odpověděl: “Chce-li někdo spáchat sebevraždu, je dobré mít po ruce lékaře”. Ačkoli je v takovém postoji nepochybně obsažena jistá mravní velikost – stoická mravní síla, která bez vytáček pohlíží na svět takový, jaký je, a ne takový, jaký by ho člověk chtěl mít – měli bychom mít na paměti, že pro pesimismus neplatí žádná zvláštní gnoseologická výsada.
Nicméně Schumpeterův postoj může sloužit jako užitečný korektiv současné nálady, která je náladou triumfalismu pokud jde o kapitalismus a demokracii. Není to pouze sovětské impérium, které se zhroutilo, ale, jak se to alespoň jeví, jsou to veškeré ideje, které ospravedlňovaly socialismus kdekoli. Levice, jak se alespoň zdá, se zhroutila. Před námi leží věk vítězného demokratického kapitalismu, americké století, snad dokonce “konec historie”. Zdá se mi, že tento triumfalismus je trochu unáhlený a že jistá dávka Schumpeterova pesimismu by byla poměrně užitečná. Ať už je to jakkoli, můj vlastní přístup k nastoleným problémům není ani masochistický, ani triumfalistický.

Demokracie a trh

Vyžaduje politická demokracie tržní ekonomiku či na ní závisí? To je otázka, kde opatrnost není na místě: odpovědí je zřetelné ano. Důvod pro takovou odpověď je vyloženě empirický: svědčí o tom drtivé důkazy. Tyto důkazy umožňují formulovat tři jednoduché, ale dalekosáhlé teze:
1) Neexistovala žádná politická demokracie tam, kde neexistovala tržní ekonomika. (Či, dává-li někdo přednost ostřejší formulaci, nikdy neexistoval demokratický socialismus).
2) Existují četné příklady nedemokratických tržních ekonomik.
3) Jsou-li tržní ekonomiky jistý čas úspěšné, nevyhnutelně následuje tlak směrem k demokratizaci.
Za okamžik se zamyslím nad možnými vysvětleními těchto empirických zjištění, nejprve je ale nezbytné objasnit význam některých klíčových termínů. Zdá se mi, že o kapitalismu a socialismu lze vést diskusi s největším užitkem tehdy, jestliže tyto dva termíny chápeme úzce jako dva alternativní moderní výrobní systémy (jak to, dodejme, marxisté vždy dělají) – jeden založený na tržních silách a soukromém vlastnictví přinejmenším “klíčových výrobních prostředků” (příhodný marxistický termín), druhý založený na státní kontrole a společenském vlastnictví těchto výrobních prostředků. Podle této definice není často uváděný švédský “socialismus” žádným socialismem (dokonce ani za vrcholného období vlády sociálních demokratů). Zmatek v tomto hodnocení spočívá v nedostatečném rozlišení mezi výrobou a rozdělováním. Švédsko, stejně jako většina dalších severoevropských demokracií, vybudovalo velice štědrý “zaopatřovací stát” (“welfare state”), tj. velmi spletitý systém distribuce a redistribuce. Nicméně zaopatřovací stát, dokonce i ve svém skandinávském zbožnění, stále spočívá na kapitalistickém systému výroby; ve skutečnosti právě pouze nadbytek, vytvářený tímto systémem, činí “zaopatřovací stát” možným. Švédsko není, jak jeho zastánci stále tvrdí, nějakou “třetí cestou”; je spíše variantou “první cesty”. Z dnešního hlediska vlastně žádná “třetí cesta” neexistuje, existuje pouze řada variant dvou alternativních modelů.
Vyžaduje politická demokracie existenci soukromého vlastnictví? Jestliže ano, v jakém rozsahu? Odpověď na první otázku zní téměř jistě ano. Odpověď na druhou je, že to nikdo přesně neví.
Otázka ve skutečnosti zní, zda může existovat tržní ekonomika bez soukromého majetku; otázka, zda politická demokracie vyžaduje tržní ekonomiku, již byla zodpovězena kladně. Postaveno jinak, otázkou je, zda vůbec může existovat něco jako “tržní socialismus” – důležité podniky, zůstávající ve společenském vlastnictví, ale soutěžící mezi sebou pod tlakem tržních sil. Takový systém si lze představit teoreticky. Polský ekonom Oskar Lange poprvé načrtnul formální model tržního socialismu již ve třicátých letech tohoto století a podobné práce se objevily i později. Dvě země, Jugoslávie a Maďarsko, experimentovaly s “tržním socialismem” nějakých třicet let. Dnes můžeme s jistotou říci, že oba tyto experimenty zkrachovaly.
Jak je možné toto selhání vysvětlit? Jak riziko podnikání, tak i finanční účast na tomto riziku (např. začínající podnikatel a bankéř, půjčující mu kapitál, aby mohl začít) jsou závislé na motivaci soukromého vlastníka, a to méně z hlediska potěšení z vlastnictví samotného, než z hlediska moci, kterou vlastnictví poskytuje, je-li zaručené zákonem. Ředitel socialistického podniku, který je vyzván řídícím hospodářským centrem, vlastnícím jeho podnik a v pravém smyslu i jeho samotného (proto vně těchto direktivních struktur neexistují slušná zaměstnání), aby se snažil jednat jako podnikatel, je ve skutečnosti vyzván k tomu, aby dělal nemožné nebo přinejmenším vysoce nepravděpodobné – totiž aby předstíral kapitalistické podnikání. V praxi to prostě nefunguje. Co funguje – ovšem jen do určité míry – je otevírání částí socialistické ekonomiky soukromému podnikání. Toto se stalo jak v Jugoslávii, tak v Maďarsku, a poměrně úspěšně se dělo a děje v Číně jak před, tak i po represích v červnu 1989. Co se ale také v těchto případech stalo je to, že kapitalistický sektor projevil dynamičnost, která stále více ohrožuje mnohem méně produktivní socialistický sektor – tedy vývoj, který patrně přináší pekingské gerontokracii bezesné noci.
Politická demokracie vyžaduje tržní ekonomiku a ta vyžaduje soukromé vlastnictví. Ale v jaké míře? Jinými slovy, která odvětví ekonomiky mohou být ve státním vlastnictví, aby podstata demokracie nebyla ohrožena? Musí existovat nějaká hranice, za níž státní vlastnictví začíná demokracii ohrožovat. Leč současné znalosti nám nedovolují přesně stanovit, kde tato hranice leží. Srovnání mezi existujícími kapitalistickými demokraciemi (řekněme mezi zeměmi jako Rakousko a Švýcarsko, které mají zcela rozdílný podíl státního vlastnictví) svědčí o tom, že zde existuje značný prostor. Názor libertariánů, že každý krok ke státnímu vlastnictví je krokem směřujícím k despotismu, není podepřen důkazy. Na druhé straně při existující vazbě mezi demokracií a kapitalismem by politikům měla být doporučena opatrnost při rozšiřování státního vlastnictví.
Toto vše vede logicky k obecnější otázce, týkající se toho, jaké meze státní moci jsou v ekonomické sféře nezbytné, má-li demokracie přežít. Nepochybně je demokracie neslučitelná s všemocným státem. A opět by bylo možné obšírně hovořit o definicích, ale rozumná definice demokracie (sdílená mimochodem většinou politologů) zde poslouží dostatečně. Ta definuje demokracii z hlediska dvou institucí – pravidelných (a skutečných) voleb a orgánu (skutečných) občanských práv a svobod. Obě tyto instituce slouží k omezení státní moci. Převedeno do elegantních filosofických termínů, první z těchto institucí poskytuje jistotu, že mizerové mohou být pravidelně zbavováni svých úřadů, zatímco druhá dává jistotu, že některé věci nemohou tito mizerové provést ani tehdy, když na těchto místech sedí.
Když ale toto vztáhneme k otázce omezení role státu v ekonomice, vracíme se k výše zmíněnému poznání, že někde musí existovat nějaký práh, že si však nejsme právě jisti, kde leží. Známe extrémy. Socialismus s maximální rolí státu v ekonomice činí demokracii nemožnou a navíc ruinuje hospodářství. Na opačném pólu stojící minimalistický model státu (charakterizovaný výrazem laissez-faire) je přinejmenším v současných podmínkách nemožný a žádný takový příklad neexistuje. (Někdo by si mohl představit Hongkong. Ten ovšem není takovým případem, jde spíše o velmi účinný, i když zcela nedemokratický komplot čínských podnikatelů a britských státních úředníků). Mezi tím, jak již bylo řečeno, se zdá být značný prostor – řekněme, mezi USA jako poměrně rozumným příkladem státní intervence, a mnohem etatističtějšími zeměmi jako Japonsko či dokonce Francie. Toto vše jsou tržní ekonomiky, vše jsou to demokracie. Důležité je nesoustřeďovat se tolik na míru státní intervence, jako na její podstatu. Působí státní intervence v ekonomice v souladu s tržními silami nebo proti nim? Lze například s jistými výhradami říci, že státní intervence v Japonsku nepodrývají dynamiku trhu; oproti tomu stojí názor, že rostoucí šiky eurokratů v Evropském společenství (nositelé “bruselského syndromu”) napáchají vážné škody, budou-li ponechány bez kontroly.

Asymetrický vztah

Vhodný způsob, jak popsat vztah mezi demokracií a kapitalismem, je říci, že je asymetrický. Kapitalismus je nezbytnou – i když ne postačující – podmínkou demokracie, ale demokracie není předpokladem pro kapitalismus. Zdá se, že právě toto empirické důkazy naznačují, čehož osobně lituji; dal bych přednost vztahu symetrickému, v němž dva základní systémy mohou být chápány jako dvě strany téže mince svobody. Bohužel, nejsou. Největšími současnými falzifikátory symetrického pohledu (který je klasicky libertariánský) jsou východoasijské země, zejména “čtyři malí draci” – Jižní Korea, Tchaj-wan, Hongkong a Singapur. Všechny se chlubí ohromnou kapitalistickou dynamikou, která má ještě daleko ke svému vrcholu, ale je v některých směrech úspěšnější než v západních zemích. Každá z těchto poválečných asijských legend se rozvinula v podmínkách nedemokratického režimu. Pokud jde o Japonsko, největší z těchto legend, je demokracií od své porážky ve druhé světové válce, ale v období, kdy zde poprvé začal s úspěchem fungovat kapitalismus (období Meidži 1868-1912), bylo vším jiným jen ne demokracií. Oba nedávné úspěchy kapitalismu, Španělsko a Chile, měly svůj počátek v období diktatury. A samozřejmě si můžeme položit otázku, v kolika západních zemích vládla demokracie v našem slova smyslu v dobách nástupu moderního kapitalismu. Anglie 18.století, kde vše začalo, demokracií pravděpodobně nebyla. Spojené státy v této, stejně jako v mnoha dalších ohledech, snad s výhradami. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že demokracie není nejvhodnějším systémem pro zrod a rané fáze kapitalismu, ačkoli je systémem, které se s největší pravděpodobností objeví po jisté době úspěšného kapitalistického vývoje.
Tyto úvahy – aniž bychom říkali cokoli o jejich možných dalekosáhlých politických důsledcích – jsou znepokojující a plné nejistot. Povzbudivější a jistější je však důvod nepostradatelnosti kapitalismu pro demokracii: ta poskytuje sociální prostor, v jehož rámci se mohou jednotlivci, skupiny i celé institucionální celky rozvíjet nezávisle na státním dozoru. Použijeme-li termínu, který po čase přišel opět do módy, kapitalismus vytváří prostor a příležitost pro občanskou společnost. Naopak vzájemný empirický vztah mezi socialismem a diktaturou může být přesně vysvětlen absencí takového sociálního prostoru v socialistickém zřízení. Pro dosažení tohoto výsledku není pochopitelně vůbec důležité, zda původní kapitalistická třída je nebo není prodchnuta demokratickými idejemi; jsou to důsledky kapitalismu, nikoli pohnutky kapitalistů, které vytvářejí prostor pro demokracii. (Není pochyb, že Adamu Smithovi by se tato teze líbila). Rovněž sociologické hledisko přispívá k objasnění demokratizačních tendencí stabilního a úspěšného kapitalismu. Ten otevírá sociální prostor pro občanskou společnost, a jak se lidé stávají bohatšími, kladou si náročnější politické cíle. Zjednodušeno, dobře živené a vzdělané děti chudých sedláků se stávají politicky sebevědomými, a tentýž ekonomický systém, který jim dal možnost dobré obživy a vzdělání, jim poskytuje prostor pro jejich nové politické aspirace.
Na druhé straně, socialismus nevytváří všeobecný blahobyt a rovněž uzavírá onen sociální prostor, v jehož rámci by se demokracie mohla rozvíjet. Je důležité uvědomit si, že tento antidemokratický rys je organickým rysem socialismu vrozeným a že se nejedná o žádný výsledek nějaké nahodilé odrůdy totalitní ideologie (jako např. marxismu-leninismu). I když totalitní ideje – ideje společnosti jako všeobjímajícího bratrství či strany jakožto neomylného ztělesnění historických sil – mají nepochybně sloužit k legalizaci socialistické diktatury a k povzbuzení jejích kádrů, socialismus by učinil demokracii vysoce nepravděpodobnou i při absenci takových idejí. Vysvětlení pro to je jednoduché: ačkoli socialistické utopie, představující si kontrolu ekonomiky prostřednictvím nezávislých svazů výrobců (na způsob syndikalistických vizí), stále existují, zůstávají právě jenom tím, čím jsou – utopiemi, které jsou ve skutečnosti nerealizovatelné, snad s výjimkou malých dobrovolných společenství (jakými jsou např. izraelské kibucy či komuny Amerických Shakerů v 19. století), nebo s velmi krátkým trváním (jako v dělnických a rolnických sovětech bezprostředně po bolševické revoluci).
Při komplexním charakteru moderní či dokonce modernizující se ekonomiky socialismus musí vždy znamenat kontrolu hospodářství státem. Jinými slovy, stát je vedle trhu jediným “použitelným” kontrolním mechanismem. Nicméně díky moderní technologii stát již dnes představuje hrozivé nahromadění moci. Dokonce i ten nejomezenější demokratický stát jí má dnes k dispozici více, než nejproslulejší despocie minulosti – jen si představme Caligulu s říší, vybavenou počítačovou sítí, Čingischána s bojovými vrtulníky či Ivana Hrozného s fungující sítí daňových úřadů. Svěřit modernímu státu přímou kontrolu hospodářství – tj. kontrolu veškerého živobytí všech nebo přinejmenším většiny jeho obyvatel – znamená přivodit řádový nárůst státní moci. Taková rozsáhlá moc je obtížně (je-li vůbec) slučitelná s demokracií.
K tomuto vysvětlení lze ještě dodat něco dalšího. Socialismus, jak Karel Marx dobře věděl, může být nastolen jedině prostřednictvím gigantického aktu vyvlastnění. Avšak vzhledem k podmínkám lidského života ve společnosti se soukromé vlastnictví nevyhnutelně znovu objeví (Adam Smith toto dobře věděl). Proto socialistické vyvlastnění nemůže být jednorázovým aktem, ale musí být znovu a znovu opakováno. Socialismus vyžaduje neustálou bdělost. Takové neustálé vyvlastňování není ovšem uskutečnitelné v demokratické společnosti, kde ti, kteří by měli být vyvlastněni, mají svobodu organizovat se a odporovat. Diktatura je jediným řešením tohoto problému.
Jakmile si uvědomíme tato základní strukturální fakta o moderních společnostech, všechny řeči o “třetí cestě” mezi kapitalismem a socialismem se ukáží jako nesmyslné. Neexistuje žádná “třetí cesta”. Nepochybně existují modifikace první a druhé “cesty” – existují varianty kapitalismu, stejně jako existovaly a existují varianty socialismu. A jestliže někdo dává přednost výrazu “smíšená ekonomika”, pak každá existující ekonomika je “smíšená” v tom smyslu, že představuje nějakou kombinaci tržních sil a státních intervencí. Při pohledu na příklady uvedené výše je užitečné nezapomínat na ideu “klíčových výrobních prostředků”. Pakliže toto máme neustále na paměti, je jen ve výjimečných případech obtížné rozhodnout, zda se jedná o modifikaci kapitalistické, nebo socialistické “cesty”. V současném politickém žargonu se ovšem fráze o “třetí cestě” obvykle nezabývají jemnými analytickými rozdíly. V Latinské Americe např. je to typický jazyk redistribučního populismu, a ten se obyčejně vyskytuje v zemích, které si stěží mohou dovolit velkou redistribuci – nikoli proto, že bohatí mají tolik, že se toho nevzdají, ale proto, že bohatých je málo a nemají toho tolik na rozdávání, takže redistribuce nutně znamená destrukci středních vrstev, na nichž ekonomický růst závisí. Tato “třetí cesta” je peronistickým modelem vývoje. Václav Klaus, architekt současného kapitalistického experimentu v ČSFR, to vyjádřil velmi dobře když poznamenal, že třetí cesta je nejrychlejší cestou do Třetího světa.
Tedy, termíny “kapitalismus” a “socialismus” jsou stále vhodné a užitečné. Vypovídají o dvou hlavních alternativních formách ekonomické organizace v současném světě. Jak jsem se ale pokusil ukázat, tyto termíny nesmí být považovány za absolutní, ale spíše (použijeme-li pojmu Maxe Webera) za “ideální typy”, které pouze přibližně, nikoli zcela, vyjadřují empirickou skutečnost. Je také nejužitečnější uvažovat zde z hlediska kontinuity, jejíž dva extrémy empiricky vzato neexistují. Někde kolem středu této kontinuity může být příležitostně obtížné rozhodnout, který z obou termínů použít; většinou, neztrácíme-li ze zřetele pojem “klíčové výrobní prostředky”, to ale není vůbec obtížné. (Z tohoto důvodu opakuji znovu, že sociální demokracie ve své skandinávské nebo jakékoli jiné podobě není třetím modelem umístěným někde vně prostoru mezi kapitalismem a socialismem).

Malé varování

Důvody podobné těm, které jsem zde uvedl, podporují současnou náladu triumfalismu mezi těmi, kdo věří v demokracii a kapitalismus. Vzhledem k tomu, že sdílím tuto víru, a s ohledem na to, že socialismus utrpěl výraznou porážku jak po stránce duchovní, tak i politické, nechci příliš odrazovat od této radostné nálady. Přesto se domnívám, že drobné varování neuškodí.
Z přísně empirického a racionálního hlediska je jistě zajímavý závěr, že kapitalismus prokázal trvalou schopnost vytvářet historicky bezprecedentní bohatství a možnost pro obrovské masy lidí mít z tohoto bohatství prospěch. Naopak socialismus, kdykoli a kdekoli byl nastolen, se ukázal být naprostou ekonomickou i politickou katastrofou. Navíc kapitalistický systém, který je pro demokracii nezbytný, se zdá být pro dohlednou budoucnost zajištěn; demokratický kapitalismus se zdá být jedinou možnou cestou.
Tento způsob uvažování je prozatím v pořádku, ale vše závisí na vysoce problematickém předpokladu – totiž že běh dějin je určován závěry racionálního myšlení. Tento předpoklad bohužel není tím, co zkušenost doporučuje.
Není obtížné představit si scénáře, které by učinily demokratický kapitalismus velmi zranitelným, zvláště ve společnostech, k nimž náhle patří i Sovětský svaz a jeho satelity. Tyto společnosti se nyní zabývají gigantickým a bezpříkladným experimentem přechodu od socialistického ke kapitalistickému hospodářství. Nejen že je zřejmé, že se tento přechod neobejde bez ohromných zmatků a bolesti – přinejmenším po určitou přechodnou dobu, ale neznáme ani všechny jeho jednotlivé součásti ani soubor jistých politických receptů na jeho řízení. Z již zmíněných důvodů není vůbec zřejmé, že demokracie poskytuje optimální podmínky pro takový přechod. Jistě, v mnoha těchto zemích je v současnosti “demokracie” jen o málo více než slabé pozlátko zakrývající starší či novější formy diktatury. Tam, kde v podobných společnostech demokracie existuje, by bylo riskantní se sázet, že tuto transformaci přežije.
Není také zdaleka jisté, že k tomuto přechodu dojde ve všech těchto společnostech, ať již jsou demokratické nebo mají jakékoli další příznivé předpoklady. Pro mnohé z těch, kteří se dnes snaží vyhrabat se z trosek “první socialistické společnosti v dějinách”, se může kapitalismus brzy stát synonymem pro rostoucí inflaci a nezaměstnanost, bolestné materiální strádání, zhroucení veřejného pořádku a nástup politického chaosu. Chladné zdůvodňování dlouhodobých perspektiv kapitalismu bude za takového stavu jen malou útěchou. Celý přechod ke kapitalismu pak může “zajít na úbytě”, zatímco političtí vládci mohou znovu zavést nějakou variantu “nouzového socialismu”, který se může docela dobře stát trvale institucionalizovaným. Takový zoufalý scénář dokonce nemůže ani zcela vyloučit návrat staré marxisticko-leninské ideologie, i když žádný takový otevřený obrat by nebyl požadován proto, aby znovu nastolil starou socialistickou stagnaci. Rétorika populistického nacionalismu je zcela postačující pro ospravedlnění zvratu toho, co se dnes jeví jako nezvratný proces.
Podobně skličující scénáře, týkající se osudu demokratického kapitalismu, jsou možné v mnoha méně rozvinutých zemích mimo postkomunistický svět, které v současnosti směřují k tržní ekonomice. Většina těchto zemí má pravděpodobně o něco více času na to, aby předvedla své výsledky, než mají bývalé socialistické společnosti. Podoby jejich etatismu nebo merkantilismu nejsou tak dokonale destruktivní jako sovětský typ socialismu; většina z nich má fungující kapitalistické instituce přinejmenším v některých sektorech hospodářství a jejich vlastní autoritativní systém ponechal určité místo pro dynamiku občanské společnosti. Ale ani v takovém případě se nelze vyhnout nákladům za ekonomický start. Tyto náklady budou nutně rozděleny nerovnoměrně; a rétorika populismu a nacionalismu nalezne pravděpodobně ochotné posluchače.
A opět, v takových situacích hlubokého zklamání nemají racionální argumenty velkou váhu a jen málo lidí je ochotno uvažovat o “lekcích dějin”. Tohoto sympozia se neúčastní žádní zástupci Světlé stezky, a v ne nepravděpodobném případě, že Světlá stezka jednoho dne převezme moc v Peru, jistě nebudou věnovat pozornost těm argumentům, které jsem zde uvedl. Je také zapotřebí mít na paměti, že zatímco socialismus je vysoce iracionální z hlediska blahobytu celé společnosti, může být velice racionální a výhodný pro vládnoucí socialistickou elitu. Použijeme-li pseudomarxistického jazyka, plánovaná ekonomika ožebračuje masy, ale může velmi účinně obohacovat plánovače. V čele mnoha zemí třetího světa stojí privilegované vládnoucí kliky, které jsou více či méně věrnými kopiemi staré sovětské nomenklatury, a není jednoduché přesvědčit je o tom, že socialismus je ekonomicky iracionální.
V neposlední řadě je rovněž předčasné pochovávat ducha Schumpeterova pesimismu v rozvinutých kapitalistických společnostech Evropy a Severní Ameriky. V těchto zemích stále existuje schumpeterovský jev byrokracie, usilující o potlačení podnikatelské aktivity. Rovněž v nich přežívá schumpeterovská “nová třída” (to není jeho vlastní termín, Schumpeter pouze vymezil skupinu, které se toto označení týká), jejíž základní instinkt zůstává striktně antikapitalistický. Lůno, které zrodilo marxistický utopismus, stále ještě není neplodné. Nové utopické ideologie rostou jako houby po dešti, a ačkoli jsou možná umírněnější než marxismus, přece jsou stále schopné způsobit stejně obrovitou ekonomickou katastrofu. Existuje například feministická nebo environmentalistická cesta k socialismu. V obou těchto případech by se společnost vyznačovala neproniknutelnou změtí různých nároků a předpisů, které by ve svém celku znamenaly státní řízení dynamiky trhu a s konečnou platností by byly i příčinou následné stagnace.
Je zvláště důležité si v této souvislosti připomenout, že žádná kapitalistická ekonomika se dnes nerozvíjí nezávisle na mezinárodní soutěži. Ekonomiky, které se samy zatěžují nadbytkem státních zásahů, mohou ztratit rozhodující faktor komparativní výhody ve srovnání s jinými, méně “citlivými” k hodnotám, ospravedlňujícím takové státní zásahy. Je nutné opět připomenout, že nevíme, jak přesně rozeznat, ve kterém okamžiku státní zásahy do tržní ekonomiky ji stlačí dolů do spirály úpadku; víme, že nějaký takový bod musí existovat, ale než ho objevíme, může také docela dobře být již pozdě.
Skutečně není mým přáním skončit pochmurným tónem, i když (stejně jako Schumpeter) pocházím z mateřské země středoevropského pesimismu. Posledních pár let představovalo rozhodně řadu triumfů demokratického kapitalismu a jeho vyhlídky jsou dnes mnohem slibnější, než byly dlouhé roky předtím. Vzhledem k mému pojetí ekonomických rysů modernity považuji za velmi nepravděpodobné, že se “nové typy ekonomických systémů” objeví v dohledné budoucnosti (jak zní poslední otázka). Buď kapitalismus přežije, nebo se vrátí socialismus v té či oné podobě. Pakliže by nastala druhá eventualita, vyhlídky pro demokracii by byly skutečně velmi temné. Na druhé straně stane-li se kapitalismus převládajícím systémem ve většině zemí – ne-li na celém světě, pak jsou vyhlídky demokracie docela dobré. Žádný rozumný pozorovatel nechce tvrdit, že budoucnost kapitalismu je zajištěná. Osobně si však myslím, že člověk může být důvodně přesvědčen o této slibné budoucnosti, a tedy i o budoucnosti demokracie, tohoto křehčího bratříčka kapitalismu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?