NEBEZPEČÍ INTERNACIONALISMU

8.1.2007
Roger SCRUTON

183. bulletin Občanského institutu je překladem článku významného konzervativního myslitele Rogera Scrutona. Z anglického originálu „The Dangers of Internationalism“ publikovaného v časopisu The Intercollegiate Review, Fall/Winter 2005, s. 29-35, přeložil Jaromír Žegklitz.
My Evropané, a obyvatelé západních zemí obecněji, stále slyšíme spoustu slov o nebezpečí nacionalismu. Stěží uplyne den, aniž by k našim uším nedolehly tragické zprávy z Bosny či Kosova o Srby páchaných ukrutnostech, z Afriky o krvavém soupeření mezi jednotlivými kmeny hrozícím destabilizovat celý kontinent, z Francie a Německa o novém a rafinovaném rasismu tvářícím se jako loajalita k národu. A není pochyb o tom, že nacionalismu je často třeba se obávat. Je to totiž síla, umožňující lidem dát se dohromady a dožadovat se svého teritoria. Na druhé straně existují situace, kdy je správné, aby lidé nárokovali své území, aby vystupovali jako „my“, aby se prosazovali proti těm, kteří je ohrožují. V takových případech se nacionalismus nezdá být tak špatným. A skutečně, podíváte-li se na celou věc nestranně, nutně musíte dojít k závěru, že nacionalismus není sám o sobě ani dobrý, ani špatný, nýbrž že je přirozeným rysem moderního světa. Nenávidíme nacionalismus našich protivníků, vítáme však nacionalismus našich přátel.

Dalo by se samozřejmě říci mnohem víc. Jelikož jsem Angličanem, být nacionalistou shledávám obtížným, neboť neexistuje nic takového jako anglický národ. Anglie je metropolitním centrem říše, která zmizela. Definováno geograficky, je mojí zemí Velká Británie; definováno politicky, je jí Spojené království Velké Británie a severního Irska; definováno kulturně, není moje země nikde a je všude – což je odrazový můstek pro největší experiment s mezinárodní vládou, jaký svět kdy poznal. Jsem nicméně patriot, věřím v omezenou, místní loajalitu a jsem zarputilým obhájcem územních a historických práv mých krajanů. Jde jen o to, že si nejsem příliš jistý, kdo mí krajané jsou. Z některého pohledu zahrnují Skoty a Welšany; z jiného Australany a Novozélanďany – či přinejmenším některé z nich. A nemůžeme zapomenout ani na Falklanďany a obyvatele Svaté Heleny. Zároveň existuje mnoho lidí žijících v Anglii, kteří nikdy ani nepomyslili na to cítit se jako Angličané a dávají přednost tomu podržet si identitu zformovanou v Pákistánu, Bangladéši nebo na Jamajce. Jsou mými krajany, nebo ne? Jediná možná odpověď zní: záleží na okolnostech.

To samé platí o mnoha jiných zemích moderního světa. Ind se pravděpodobně bude jako takový projevovat jen v určité situaci a v určité společnosti; za jiných okolností bude například sikhem nebo Kašmířanem. Dílčí loajality zapadají jedna do druhé podobně, jako je jedno místo součástí prostoru většího. Miluji své sídlo ve Wiltshire a budu je vášnivě hájit před vetřelci ze sousedního údolí. Budu ale hájit celý Wiltshire před Gloucestershirem a Berkshirem, celou jižní Anglii před Anglií severní, celou Anglii před Skoty, Welšany a Iry a všechny obyvatele britských ostrovů před jakoukoli hrozbou, která by mohla přijít z Evropy. Jedinou otázkou je, kam až naše loajalita může dosáhnout, aby zahrnula i ty, kteří by jinak mohli být cizinci či nepřátelé. Osvícenství chovalo naději, že loajalita se rozšíří natolik, že nepřátelé už nebudou existovat. Pro Kanta toto bylo receptem na „trvalý mír“. Následný vývoj však tento jeho optimismus nepotvrdil.

To mne přivádí k tomu, co chci říct. Slyšeli jsme toho již spoustu o nebezpečí nacionalismu. Co ale nebezpečí internacionalismu? Měli bychom se nad nimi přinejmenším zamyslet. Byla to koneckonců mezinárodní doktrína, která zapříčinila nedávné zotročení národů východní Evropy. Ano, komunisté zdědili po marxismu tu nejucelenější formu internacionalismu, která kdy byla vymyšlena. Na rozdíl od Kanta neskládali víru v rozšíření loajality tak, aby překračovala národní hranice a vposledku zahrnula celý svět. Chtěli spíše vybudovat politický systém kolem úplně jiného typu loajality, kdy nešlo o oddanost nějakému místu či lidem, ale o oddanost třídě. Pro marxisty je proletariát mezinárodní třídou a loajalita k této třídě – přinejmenším pro dělníky – automaticky překoná národní hranice a nakonec je zruší. Revoluce v jedné zemi, jak marxisté věřili, povede k revoluci ve všech, národní hranice tak ztratí svou funkci a zmizí.

Katastrofa způsobená touto fikcí je nám všem známá. Po sedmdesát let se sovětská komunistická strana chovala, jako by světová revoluce byla jejím cílem, jako by všechen proletariát vítal její péči a jako by imperiální expanze Ruska byla totožná s osvobozením všech ostatních. Toto byla ta nejdůležitější příčina války a katastrofy 20. století.

Spíše než se zabývat fakty, která jsou dobře známa, chtěl bych poukázat na jeden či dva opomíjené rysy komunistického experimentu, neboť souvisejí s jinou formou internacionalismu, která postupně obklopuje evropský kontinent. Prvním a nejpodstatnějším důsledkem teorie třídního boje a třídní loajality je ztráta úcty k zákonu. Zákon je v marxisticko-leninské teorii pouhým nástrojem třídního útlaku, prostředkem k zabezpečení vlastnických práv buržoazie. Právě na tomto poli se rozhodují konflikty, jež se mohou objevit pouze v rámci „antagonistických výrobních vztahů“. Odstraňte konflikty a zákon ztratí smysl. A prvním výsledkem komunistického převratu v kterékoli zemi samozřejmě také bylo to, co Lenin nazval „odumíráním“ práva: jinak řečeno, nahrazení zákona svévolnou mocí. V komunistickém státě je právo spletitou konstrukcí, je součástí systému podvodů a klamání, v jehož stínu může bez následků bujet násilí.Všimněme si tedy, jak se komunistický internacionální systém liší od systému prosazovaného Kantem, v němž je šíření loajality dosahováno postupným osvojováním si všepřeklenujícího systému práva.

Druhým důsledkem komunistického internacionalismu bylo považovat veškeré přirozené loajality za ohrožení systému všudypřítomné kontroly – který byl vydáván za formu osvobození. Od proletariátu se očekávalo, že komunistickou stranu přivítá jako svého osvoboditele a všechny pracující jako své bratry. Mezi pracujícími třídami nebyly ovšem bratrské city nikdy silným bodem. Pokud o tom lze vůbec mluvit, jejich loajality jsou oproti buržoazii dokonce ještě lokálnější a plné nedůvěry. První starostí komunistické politiky proto bylo atomizovat proletariát s cílem zajistit, aby přinejhorším – pokud by nebyl loajální ke Straně a jejímu internacionalismu – nebyl loajální k ničemu a nikomu druhému. V tomto komunisté uspěli a zanechali za sebou – jako to nejzhoubnější dědictví – společnosti, v nichž nikdo nebyl ochoten riskovat cokoli pro někoho jiného než pro sebe sama a nejužší rodinu. Za těchto okolností je národní cítění jednou z mála náplastí na sedmdesát let starou ránu, jedním z pár stále živých zdrojů oné loajality vůči cizincům, na níž všechny moderní společnosti závisí.

Za pozornost stojí ještě jeden další důsledek komunistického internacionalismu. Až na pár výjimek nebylo v silách komunistů zrušit evropské národní státy. Jazyk, geografické poměry a historie – ruku v ruce s mezinárodním tlakem – znemožnily, aby bylo Polsko či Maďarsko pohlceno Sovětským svazem. Namísto toho komunisté pohlíželi na národní státy pod svou kontrolou jako na naplnění toho, co Brežněv v době invaze do Československa nazval „omezenou suverenitou“. Komunistické země východní a střední Evropy mohly činit vlastní rozhodnutí ve všech záležitostech, jež se nedotýkaly vedoucí role komunistické strany. Avšak v čemkoli, co nějakým způsobem zasahovalo jejich skutečnou identitu a nezávislost, nebyly svobodné. A otázka, zda to či ono jejich nezávislost ovlivňuje či nikoli, se rozhodovala v Moskvě. Uvažujte o těchto faktech a okamžitě si uvědomíte, že omezená suverenita se rovná nulové suverenitě.

Všechny tyto důsledky jsou zhoubné a každý, kdo komunismus na vlastní kůži zažil, to dobře ví. Podstatnou otázkou je, zda jsou to důsledky internacionalismu jako takového, nebo zda jde o důsledky jeho komunistické verze. Zde si musíme položit pár hlubších otázek. Za prvé, co činí zákon možným? Jaké jsou to podmínky, za nichž se mohou řešit spory, uzavírat obchody a lidé mohou být vedeni ke kázni zákonem a nikoli násilím? Za druhé, co je skutečným základem loajality a smyslu pro obecné dobro? Jaké jsou předpoklady pro to, aby se lidé angažovali ve prospěch cizích a obětovali se pro obecné blaho? Za třetí, jak se internacionalismus může – pokud to vůbec lze – vyhnout omezení suverenity národů, které chtějí samy rozhodovat v záležitostech, jež se jich hluboce dotýkají?

Nejsem přesvědčen o tom, že by si dnešní politikové takovéto otázky kladli. Bezpečně si je nekladou ti, kdo nejvehementněji prosazují nový mezinárodní řád v rámci Evropské unie. Měli bychom si ale asi tyto otázky klást – i kdyby jen kvůli historii východní poloviny evropského kontinentu –, aby ztracené a zmrzačené životy utlačovaných komunismem nebyly úplně zbytečné.

Takže za prvé, otázka zákona. Je zřejmé, že zákon neexistuje jen proto, že byl nějaký zákoník sepsán nějakým byrokratem nebo přišpendlen na nástěnku někde v nějakém úřadě. Zákon existuje toliko, je-li uplatňován a vymáhán – a pouze tehdy, je-li uplatňován a vymáhán jakožto zákon. To znamená, že ti, kteří jsou pověřeni tvorbou, uplatňováním či vynucováním zákona, nemohou být z jeho pravomoci vyňati. Má-li být zákon uplatňován jakožto zákon a nikoli jako svévolné násilí, je k tomu zapotřebí existence spletitého a zároveň vnitřně propojeného systému institucí. Představme si jednu z možných situací. Existuje zákon zakazující korupci. John je zatčen za uplácení starosty s cílem získat stavební povolení. Policista, který ho zatýká, je jím však rovněž podplacen. Nebýt zákona, je policista chráněn před trestním stíháním a Johnův případ by dál nepokračoval. Taková byla normální situace za komunismu a takový je běžný stav věcí v dnešní jižní Itálii. A kdyby se jižní Itálie přesunula do New Yorku, stalo by se to normální situací i zde. To je ale parodie na zákon.

Krátce řečeno, zákon může existovat jen v případě, že ti, kdo ho mají uplatňovat a vymáhat jeho dodržování, mají hluboký respekt vůči procedurám a jsou si vědomi nadřazenosti zákona. Jak se tento cit pro roli zákona – který Němci nazývají Rechtsgefühl – rodí? Zdá se mi, že lidé s respektem vůči zákonu se objevují proto, že poslušnost k zákonu se od nich očekává. Chovají se v souladu s normou. Kdo jsou ale ti, kteří to od nich očekávají? A kdo jsou ti, kteří vytvářejí normy? Kant věřil, že normy vytváří a udržuje Rozum. Avšak i kdyby tomu tak bylo, přináší nám historie četná svědectví, že samotný Rozum k vypěstování poslušnosti nestačí. Ve veřejnosti musí existovat předpoklad toho, že zákon bude dodržován, a touha chovat se tak, jak druzí očekávají. A to nás opět přivádí zpět k otázce: kteří druzí?

Zřejmá odpověď zní: chci žít v souladu s očekáváními těch, mezi něž patřím. Činím rozdíl mezi lidmi, s nimiž jsem spřízněn, a lidmi, kteří ke mně nepatří. A součástí tohoto rozdílu je to, že na názorech těch, kdo ke mně patří, mi záleží a nejsou mi lhostejné. Intelektuálům, podnikatelům a aristokratům nečiní potíže patřit k nadnárodním skupinám. Vzájemně se srovnávají a soutěží napříč národním hranicím, neboť to je přesně to, co si jejich profese od nich žádá. To samé ale neplatí pro obyčejné lidi. Jejich smysl pro sounáležitost je svazuje s určitým místem, jazykem, souborem zvyklostí a rodinou. Obyčejní lidé představují většinu, proto má jejich vztah k dodržování zákona veliký význam. A proto je také jistý prvek národní loajality nezbytným předpokladem existence a fungování zákona – včetně zákona mezinárodního, který vyrůstá velmi nejistě z domácích základů.

Tím nechci tvrdit, že nemůže existovat úspěšná mezinárodní jurisdikce. Stojí však za to zamyslet se nad tím, jakého úspěchu bylo v minulosti dosaženo. K dispozici se nabízejí čtyři význačné příklady: římské právo, anglické právo, kanonické právo a šaría. V římském a anglickém právu se jeho systém šířil po zeměkouli prostřednictvím lidí, kteří na něm lpěli jako na symbolu jejich vyšší civilizace i coby na ospravedlnění jejich imperiální moci. Ani jeden z nich by ovšem nemohl přinést světu mír, pokud by nebyly splněny dvě základní podmínky: za prvé, aby tento právní systém byl v rukou občanů mateřské země, za druhé, aby každý ponechal prostor pro místní zákony přizpůsobené místním loajalitám (ius gentium Římanů). Římané a Angličané udržovali toto „všepřeklenující“ právo právě proto, že se sami považovali za Římany a Angličany, tedy že stáli mimo ty a do určité míry nad těmi, jimž vládli. Jejich mezinárodní jurisdikce byla možná díky jisté verzi národní loajality, a když se jejich říše zhroutily, zhroutilo se s nimi i právo.

Kanonické právo a šaría jsou universálnější. První z nich hodně čerpalo z římského práva a velmi rychle bylo sekulárním právem evropských států zatlačeno do podřízené pozice. Šaría vládne v mnoha islámských zemích a blíží se nejvíce skutečně mezinárodní jurisdikci, nezávislé na jakémkoli ekvivalentu národní loajality. Za svou autoritu však vděčí loajalitě jiného druhu: loajalitě k Bohu a k Božímu slovu zjevenému ústy proroka. Neskýtá nám žádnou oporu pro domněnku, že může existovat něco takového jako mezinárodní a sekulární panství práva, jež v hlubší rovině nezávisí na národních loajalitách. Naopak staré turecké právo, které se pokoušelo šaríu respektovat, bylo nuceno odlišovat náboženskou stránku práva od dílčích jurisdikcí různých společenství či milletler (z arabského millah – náboženská komunita), které odmítaly podřídit se muslimským přikázáním.

Jestliže se zamýšlíme nad historií právního internacionalismu, nenacházíme mnoho opor k přesvědčení, že skutečně může něco takového existovat bez nějaké silné imperiální moci rozhodnuté jej vynucovat. Je pravda, že v době rozpadu takové moci se mohou jednotlivé národy od sebe oddělit a přitom přijmout strukturálně podobné právní systémy. Naposledy se to stalo po pádu napoleonské diktatury ve Francii. Napoleon úspěšně vnutil Napoleonův kodex mnoha evropským národům a ty si jej ponechaly i po svém osvobození. To ale neznamená, že uznaly společnou legálnost nebo že byly schopny zachovat ducha zákona, aniž by jej spojily s jejich vlastním národním cítěním.

V dnešní Evropě jsme však svědky pokusu vytvořit zákon a vnutit jej bez odkazu na jakékoli ohnisko loajality, které by lidé uznávali či považovali za své. Neexistuje žádná imperiální moc a tedy ani žádné osoby, které by zákon vynucovaly se smyslem pro své civilizační poslání a které by zůstaly vzájemně svázány, tak jako Římané byli svázáni s Římany a Angličané s Angličany. Jsou tu jen byrokraté, usídlení v zemi (Belgii), nechvalně známé neschopností vytvořit jakýkoli pocit národní jednoty a stojící dnes v důsledku svévolné kriminalizace vlámské nacionální strany (Vlaams Blok) na pokraji rozpadu. Výnosy těchto byrokratů jsou šířeny bez respektu k národním odlišnostem či existujícímu vnímání legitimity a s pražádným upřímným očekáváním toho, že někdo bude motivován, aby se jimi řídil. Výsledkem je postupná eroze úcty k zákonu a růst nového typu korupce – zbyrokratizované mafie, která zakrývá své jednání přijímáním norem, u nichž se nepředpokládá, že by se jimi někdo řídil, nejméně pak sami byrokraté. Za takového stavu by nás mělo překvapovat, že jen zhruba třicet procent rozpočtu Evropské unie je zahaleno mlhou neprůhledného hospodaření.

Může vůbec existovat patriotismus, jehož základem by byla nějaká internacionalistická idea? Při zběžném pohledu se zdá, že může. Některá z nejpatriotističtějších hnutí naší doby jsou ve svých cílech záměrně internacionalistická: olympijské hnutí, Červený kříž, OSN i příznačně pojmenovaná instituce Lékaři bez hranic. Ale opět: nemyslím si, že by kterékoli z těchto hnutí mohlo uspět bez zásoby národního cítění, z níž by čerpaly – pokud ovšem nenacházejí inspiraci, tak jako Červený kříž, v náboženské ideji. Olympijské hnutí se snaží dosáhnout mezinárodní spolupráce prostřednictvím podporování národní hrdosti spíše než jejím krocením a omezováním – neboť to je to, co soutěživý mezinárodní sport vyžaduje. A jak přesvědčivě ukázala berlínská olympiáda v roce 1936, výsledek také může povzbudit nacionalistickou válkychtivost.

Patriotismus je navíc atributem národů. Ne všem lidem je vlastní stejnou měrou. Existuje dobře známý rozdíl mezi těmi, pro které je rodina zdrojem i objektem veškeré společenské loajality, a těmi, kteří si jsou vědomi celé sítě závazků vůči cizím lidem. Sicilané, patřící k tem prvně jmenovaným, působí často v Americe, kde se ocitají mezi lidmi druhé kategorie, kteří se proti nim nedokáží účinně bránit, obrovské škody. A v rámci nové mezinárodní jurisdikce v Evropě spatřujeme zajímavou dělící linii, jež odděluje Langue d’oc od Langue d’oeil a německy mluvící od románskými jazyky či řecky mluvících. Nad touto linií je korupce minimální; pod ní je normálním stavem věcí.

Zvažme tato fakta i historii patriotismu v těch zemích – v Anglii, Švýcarsku, Skandinávii, v USA –, které ho nejzřetelněji projevují, a nepochybně dojdeme k závěru, že je velmi nepravděpodobné, aby internacionalismus vyprodukoval nějaký patriotismus bez pomoci přicházející z nějakých lokálnějších zdrojů morálního cítění. Patriotismus je svým původem domácím produktem, jehož vznik je z velké míry stimulován chladným klimatem a protestantským návykem sebeobviňování. Může být exportován do slunečnějších a šťastnějších míst, ovšem jedině tehdy, když se věci ujmou nekompromisní a sebeodříkaví misionáři.

A konečně, otázka suverenity. Je zřejmé, že impéria suverenitu omezují. Činí tak ovšem tím, že posilují suverenitu ústřední moci. Může existovat nějaké sdílené omezení suverenity, takové, s nímž by souhlasili všichni, kteří jsou součástí systému, které by však nepřenášelo suverenitu na nějaký ústřední orgán? Odpověď zní, že může, ale jen tehdy, jestliže takový ústřední orgán neexistuje: jen tehdy, pokud existuje nějaké ohnisko loajality, jež je zcela nepolitické, není svázáno s konkrétním časem, místem či úřadem a leží nad všemi lidskými diskusemi a spory. Toho kdysi dosáhl islám: systému sdílené suverenity, v němž veškerá autorita spočívala v Bohu. Víme však, že tento stav nevydržel a nemůže být již nikdy obnoven. Docela určitě je nemožné představit si sekulární systém společné suverenity bez ústřední výkonné a zákonodárné moci. Jak bohatě potvrzuje zkušenost Spojených států, suverenita postoupená federálnímu orgánu je na něj také přenášena: státy Unie ztrácejí své pravomoci, které získává federální vláda. A jsou-li jednou přeneseny, nelze je získat zpět. Po dosažení určitého bodu byla výsledkem občanská válka, po níž si státy Unie udržely jen formální suverenitu.

Evropská unie se snaží předstírat, že se nic podobného nemusí stát. Aby problém vysvětlila, dovolává se zvláštního principu zvaného „subsidiarita“. Tento výraz má svůj původ v encyklice Pia XI. z roku 1931, v níž papež říká, že ve všech politických systémech mají být rozhodnutí činěna na té nejnižší možné úrovni, tedy těmi, jejichž rozhodnutí v dané věci se netýká nikoho jiného.

Problémem je, že takto definovaná subsidiarita nemá žádný jasný právní význam. Které záležitosti se týkají nás, nikoli však už jich? Co přesně znamená „nejnižší“ úroveň? Proč hovořit o nízké a vysoké úrovni, jestliže nechceme naznačovat, že existuje nějaký nejvyšší a suverénní bod? A navíc, kdo má rozhodovat o tom, zda je subsidiarita vhodná? V dnešní Evropské unii se zdá, že výhradně Evropská komise – ústřední orgán, v němž se soustřeďuje skutečná suverenita. Jestliže máme svobodu činit v nějaké záležitosti rozhodnutí pouze tehdy, když Evropská komise rozhodne, že tuto svobodu máme, pak ji ve skutečnosti nemáme, neboť tím, kdo rozhoduje, je Evropská komise. Stejně jako Brežněvova „omezená suverenita“, není ani subsidiarita žádnou suverenitou, nýbrž jistým druhem milosrdné lži, s jejíž pomocí přivykáme vlastnímu zotročení.

Nedomnívám se, že by otázka suverenity byla někdy správně uchopena nebo že by mohla být vyřešena způsobem, po jakém touží internacionalisté – totiž poskytnout suverenitu národům, které ji chtějí, a přitom je svázat mezinárodními pravidly. Toto je důležité, neboť to poukazuje na jedno z největších nebezpečí internacionalismu: tito lidé budou zapleteni do nadnárodní sítě s důvěrou, že tak zvětšují svou moc a rozšiřují možnosti volby, a teprve pak zjistí, že jak jejich moc, tak i možnosti volby byly okleštěny. V jistém okamžiku zjistí, že jsou podřízeni moci, vůči níž nepociťují – a nemohou pociťovat – žádnou instinktivní loajalitu, neboť loajalita je lokálním a historickým fenoménem a nelze ji předepsat. Výsledkem bude válka, tak jak tom,u bylo v případě americké občanské války.

Kvůli tomu všemu bychom měli být vůči internacionalistickým ideám ostražití. I když si myslíme, že nové formy internacionalismu mají jen málo společného s nestoudným a povýšeným chováním komunistů, musíme si vážně klást otázku, jaké jsou skutečné zájmy, jež v postmoderním světě stojí za internacionalistickými projekty a myšlenkami. Je důležité v této věci rozlišovat mezi kosmopolitanismem a internacionalismem. Kosmopolita je člověk, který je doma v jakémkoli městě, který má porozumění pro lidský život ve všech jeho mírových formách a je emocionálně vnímavý vůči zvykům, jazykům a kulturám mnoha různých národů. Evropské umění a kultura jsou a vždy byly kosmopolitní. Naše klasická hudba se volně šířila napříč kulturami, které neničila nebo neabsorbovala, nýbrž pozvedávala. To samé platí pro naše umění, architekturu i náboženství.

Kosmopolita je nacionalistou – věřícím ve svůj vlastní národ. Věří ale i ve všechny další národy, jež ovládly nějaký kus země, o němž mohou legitimně prohlásit, že jim patří. Je patriotem v jedné zemi, ale nacionalistou v mnoha.

Internacionalista je člověk, který usiluje o vymazání rozdílů mezi lidmi a který se necítí doma v žádném městě, protože je ve všech cizincem, včetně toho vlastního. Na svět pohlíží jako na jediný obrovský systém, v němž je každý rovnocenně zákazníkem, konzumentem, tvorem s přáními a potřebami. Je nejšťastnější, když může přemísťovat lidi z místa na místo, rušit místní vazby, přesunovat hranice a hýbat cly podle neúprosných požadavků ekonomického pokroku.

Dva nejvýznamnější druhy internacionalistů našeho světa jsou tito: nadnárodní podnikatel a pop-star. Oba jsou produkty a producenty globálních sil. Oba jsou horlivě zaměstnáni ničením loajalit, jež překážejí mezinárodnímu obchodu s jejich produkty. Pokud jim dáme volnost, tvář celé naší planety se změní. Nic místního nezůstane. Stejný jazyk, stejná hudba, stejná architektura se budou šířit po celé zeměkouli. Lidé budou přivedeni k hektickému pohybu, přesunujíce se neustále z místa na místo, jen aby zjistili, že všechna místa jsou si navzájem podobná, a ztrácejíce v tomto procesu místní vazby, jež dávaly jejich životům smyl. Budou žít jako cizinci, v globální farmě sloužící k výrobě cizinců. Toužíme opravdu jít tímto směrem? Přejeme si opravdu ztratit vše, co bylo charakteristické pro naše dějiny a tradice? Chceme opravdu ztratit loajality, které především učinily evropský ideál právního řádu a sekulární vlády možnými?






Stáhněte si tento BULLETIN v tiskové podobě!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?