Matyáš Zrno v Lidových novinách o tom, zda se dá vyhrát válka v Afghánistánu

18.7.2011

Bohužel říct otevřeně, že tehdy a tehdy úplně odejdu, to znamená rozsudek smrti. Měli jsme říkat opak – že v Afghánistánu zůstaneme.

Americký prezident Barack Obama nedávno oznámil, že tento měsíc začne stahování amerických vojáků z Afghánistánu. O situaci v zemi píše novinář Matyáš Zrno, který byl v letech 2010–2011 vedoucím civilní části českého Provinčního rekonstrukčního týmu v afghánském Lógaru. Nyní pracuje pro Úřad vlády.

Přirovnávat válku v Afghánistánu k Vietnamu se jaksi nehodí, ale těžko se tomu nyní ubránit. Obamovo rozhodnutí začít letos stahovat americké vojáky, do roku 2014 je stáhnout úplně a mezitím válku „afghánizovat“ totiž nápadně připomíná Nixonovo rozhodnutí začít stahovat americké vojáky z jižního Vietnamu v roce 1970, do roku 1973 je stáhnout úplně a válku mezitím „vietnamizovat“. V obou případech šlo o totéž – vyvázat se z konfliktu bez ztráty tváře.

Ale jak dosáhnout toho, aby se režim v Kábulu nepoložil den po odchodu koaličních sil? Stejné dilema řešili i Sověti a nutno dodat, že jejich kůň – prezident Nadžíbulláh – dokázal vzdorovat povstalcům skoro tři roky po jejich odchodu, a nebýt přerušení dodávek sovětské pomoci, možná by vydržel i výrazně déle.

Vláda obchodního kartelu

Jenže dokáže něco podobného současná vláda? Afghánská vláda je zkorumpovaná a neschopná daleko za hranice čehokoliv, co si průměrný Čech dokáže představit. Jenže je pořád lepší než Taliban. Ví to a ví také, že to víme my. A taky ví, že jinou vládu v Kábulu po ruce nemáme a časy, kdy CIA měnila neposlušné prezidenty spřátelených zemí, jsou už dávno za námi. Není to ani zdaleka loutková vláda Američanů. Je to obchodní kartel, který velmi důmyslně využívá cílů Západu v Afghánistánu k tomu, aby z nich vytáhl co nejvíce peněz. Opět – není to nic nového. „Největším problémem je nedostatečná kapacita režimu, který podporujeme, absorbovat obrovskou pomoc, kterou mu dáváme.“ To není věta ze studie o současném Afghánistánu. To napsal poradce prezidenta Johnsona a autor úspěšného projektu pacifikace jižního Vietnamu Bob Komer. V roce 1972. Vůbec… to, co napsal, se dá citovat dodnes: „Využívají svoji slabost mnohem efektivněji než my naši sílu. Místo abychom díky naší pomoci měli na ně vliv, jsme jejich rukojmími.“

To, co zarazí snad každého, kdo kdy jednal s afghánským úředníkem, guvernérem či ministrem, je naprostá absence jakéhokoli vnitřního pocitu, že by měli něco dělat pro obecné dobro, pro blaho národa, státu. Vše, absolutně vše, konají jen podle jediného měřítka – kolik to vynese mně. A cílem je mít tolik, aby – když to dopadne špatně – mohli včas utéct s balíkem dolarů. Loajalita ke státu, ke státní myšlence? Směšné… Bohužel díky naprostému společenskému rozkladu po třiceti letech války už často neplatí ani loajalita ke kmeni. Lidé jsou loajální už jen k sobě a své rodině. Z takových se pak těžko rekrutují vojáci, ochotní bojovat (a padnout) za vlast.

Afghánistán řeší podobné problémy jako řada dalších společností, které „přeskočily“ pár set let vývoje a jejich feudálně-kmenové společnosti se najednou ocitly v postindustriálním světě. Na nejnižší úrovni to symbolizuje pastevec s mobilem u ucha, který přitom doma nemá elektřinu. Na celospolečenské úrovni je to fakt, že staré kmenové vazby už nefungují tak jako kdysi, ale duch občanství a příslušnosti ke státu ještě nevznikl.
Ale chyba není jen na Afgháncích. Chyba je i na naší straně. Afghánská společnost je trochu jako děti, které potřebují mít nastavená jasná, neměnná pravidla, nad kterými bdí přísný, ale spravedlivý otec. Co dostali místo toho? Jsme neprůhlední, nečitelní a – to je snad nejhorší – nevypočitatelní.

Měníme jednotky, strategie, plány, lidi. Co platilo loni, neplatí letos a za rok to bude zase jinak. Každý nový kontingent, každá nová agentura dělá věci jinak.

A každé nové nařízení mění stávající stav věcí. Ať už jde o pravidla při rozdělování pomoci, rekonstrukci nebo pravidla pro použití palby. I v tuto chvíli jsou jiná pro Američany, jiná pro Francouze a zase jiná pro Brity. Jak se v tom má afghánský pastevec vyznat?

Ven ze základen

I armády a vládní rozvojové agentury, které jsou v Afghánistánu, trpí neřestmi moderní doby – přemírou strategií, nedostatkem skutečné práce. Nedostatkem otevřené, reálné diskuse na úkor povinně optimistického tlachání, které tak pěkně popsal morální filozof Harry Frankfurt (emeritní profesor na Yale a Princetonu) v bestselleru s výmluvným názvem On Bullshit. Analyzoval v něm neuvěřitelnou lehkost, se kterou moderní člověk sklouzává k tlachání, které označil za nebezpečnější než klasické lhaní (kdy si je lhář alespoň vědom toho, co je lež a co pravda). Známe to z firem i úřadů… Chybí otevřenost, která – jak napsal guru všech manažerů Jack Welch z General Electrics – lidi znervózňuje a je proti lidské povaze tak jako vstávání v pět ráno. Welch měl ještě jednu hezkou poučku, která se hodí na západní angažmá v Afghánistánu: „Pokud jde o strategii, méně hloubejte a více dělejte.“

Měli jsme a musíme jít ven ze základen, trávit mnohem víc času s Afghánci a být mnohem delší dobu v poli než dosud. Každá válka se dá vyhrát. V uplynulém půlstoletí byly poraženy desítky povstaleckých skupin po celém světě. Vždycky to stojí hodně času a námahy. A vždycky to vyžaduje odhodlání, přesahující časový horizont jednoho volebního období. Jenže drtivá většina vojáků NATO žije ve schizofrenním světě, kdy vyjíždějí z klimatizovaných základen na hlídky či bojové akce do terénu, aby se po pár hodinách opět vraceli zpět. Stejně tak civilisté. Samozřejmě je to bezpečnější. Alespoň krátkodobě. Jenže kdybychom byli odvážnější, možná by válka netrvala tak dlouho (mimochodem slovo válka se nesmí používat, je to „asymetrický konflikt“ či „konflikt nízké intenzity“ – další příklad Frankfurtova bullshitu). Ale i tady narážíme na limity moderní společnosti, která chce vítězství bez obětí.

Zabránit další občanské válce

Jaké jsou vyhlídky? Nadžíbulláh dokázal vybudovat armádu, která ubránila hlavní populační střediska, a využíval svých finančních zdrojů k podplácení místních mocipánů, aby mezi městy udržel průjezdné komunikace. V podstatě je to model vládnutí známý v Afghánistánu od nepaměti – slabá ústřední vláda, která využívá svých zdrojů (obvykle od zahraničního spojence) k tomu, aby hrála složitou mocenskou hru mezi jednotlivými kmeny, regiony a mocipány. Západ a Karzáí ovšem na tuto jemnou hru nepřistoupili a budovali v Afghánistánu centralizovaný stát. Jestli vydrží po roce 2014, je otázkou. Nemusí hned padnout do rukou Talibanu. Větší nebezpečí je, že se opět rozpadne ve víru občanské války.

Pokud si Západ ponechá v zemi alespoň nějakou vojenskou sílu (letectvo, zpravodajce, zvláštní jednotky) a bude Kábul i nadále podporovat, nemusí tento scénář nastat. Bohužel říct otevřeně, že tehdy a tehdy úplně odejdu, to znamená rozsudek smrti. Měli jsme říkat opak – že v Afghánistánu zůstaneme. Takhle si to každý normální Afghánec přebere zcela logicky podle svého. „Američané odcházejí, vláda padne, jdu si raději hledat cestičku k Talibanu…“

Vyšlo v Lidových novinách 15.7.2011

Příspěvků : 3 - Matyáš Zrno v Lidových novinách o tom, zda se dá vyhrát válka v Afghánistánu

  1. Peterson : 20.7.2011 v 13.09

    Martin: Pěkně napsáno. Souhlasím. Když už se USA a NATO rozhodlo v Afghnistánu zakročit, mělo vítězství dosáhnout rychle a tvrdě. Tyhle “opotřebovávací války” jsou nejhorší možné řešení.

  2. Martin : 19.7.2011 v 18.59

    Jedinou cestou jak převychovat agresivní, nenormální kulturu je nejprve její úplná a drtivá porážka. Německo a Japonsko americká okupační správa “neučila budovat národ” – jen dala návod jak přežít. Maďary civilizovala teprve těžká porážka od Oty I (Lechfeld , 955).

    Poslední americký voják/politik kdo chtěl rozhodné vítězství byl McArthur. Jeho vize ale nepřevládla a americká Levice prosadila “omezené války” a “containment”. Severní Korea má být tedy vzor toho jak to pracuje…

    USA také unavuje proč je to pořád na nich… a stále čekám na reakci zemí NATO na projev co měl v červnu v Bruselu americký Secretary of Defense Robert Gates. Více explicitní už nemohl být:

    ?If current trends in the decline of European defense capabilities are not halted and reversed, future U.S. political leaders ? those for whom the Cold War was not the formative experience that it was for me ? may not consider the return on America?s investment in NATO worth the cost.?

    Martin Horsky, http://www.oamerice.com

  3. michal : 18.7.2011 v 16.17

    Afgán pracuje pro klan, kdyby se chtěl obohatit jen sám, asi by to mohl racionálně i jinak regulovat. Klan od něj čeká více.Asi jako našinec od sociálky zdravotnictví veřejné dopravy dotací atd (ležatou osmičku neumím). Neúspěšný náčelník je ztracen, už poloevropský arafat musel mít miliardy kam se podíval.I jinak vzorný libanonský politik (kráter po něm tam byl pietně dost dlouho, aby mstitel nezapomněl) nechal rodinným dědicům cifry slušící menším státům. Co teprve východněji, kde jsem nikdy nebyl a kam bych se nikdy nevydal (snad s divizí).Kde klan nefunguje, tím hůře, funguje jeho parodie (bez moudrých starců a stařen), nebo mafie či aktuální zločinná spříseženectví. Což máme nejen na sicilii, ale i v parlamentu českém národním vlasteneckém. Afgáni mají “armádu”, tedy lze najmout muže podporované jejich rodem, který zajistí sirotky i vdovy. Krom militaristické služby nic jiného se tam dělat nedá. Už kluci hrají smrtelné hry, asi jako naši motorkáři. My máme prázdné ruce a pár amíků, co si potřebují vydělat uplatnit se a třeba být jen mezi mariňáky, je málo. Pro orient je třeba začít velmi brzo, necvičit na Forth …., ale rovnou v teritoriu. Tak zbytečně hynuli yenkeeové ve vietnamu, do japonských džunglí byla příprava lepší, ale byli pevnější vojíni, vyjškrabek je vždy už bída. Můj babičky bratr se do války těšil, jedinná šance, jak vypadnout ze vsi, z úmorné dřiny. Na vyučení vandrování nebylo, 10 sourozenců potřebopvalo jíst, z 4 ha se to muselo vydupat. Tak císař, když povolal, byl vítán. Ani dopisy z bojiště o hladu a strádání nelitovaly. Než se řezat o muzice, uniforma byla sama o sobě legendou.Podobně australani, kanaďani. Ten svět je pryč, krome gurků nejde koupit ani žoldáka oddaného, nejsou janičáři, nejsou mamlúci. Být afgán, tak si jako číňan kupuji evropu po kouscích, sudetským vesnicím by se ulevilo, konečně někdo má zájem a bere je vážně. Nejen trik marketingové partaje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?