“LOLITA”, MOJE TCHÝNĚ, MARKÝZ DE SADE A LARRY FLYNT

1.9.1997
Norman PODHORETZ

 


Norman Podhoretz je pracovníkem Hudson Institute. 35 let byl šéfredaktorem časopisu Commentary, dnes je jeho čestným šéfredaktorem. Je členem čestné rady Občanského institutu.
 


Upozornění: text obsahuje citáty z perverzní literatury


 


Z anglického originálu “‘Lolita’, My Mother-in-Law, the Marquis de Sade, and Larry Flynt” publikovaného v časopisu Commentary, Vol. 103, No. 4, April 1997, s. 23-35,


přeložil Václav Frei.


 


 


            Před nedávnem vydala Library of America překrásnou třísvazkovou edici románů a vzpomínek Vladimira Nabokova1) a já jsem se rozhodl využít této příležitosti k tomu, abych se znova vyrovnal s jeho dílem. Tak se stalo, že jsem se začetl do Lolity téhož dne, kdy Nina Bernsteinová uveřejnila na první stránce New York Times příběh, který vrhl na Nabokovovo mistrovské dílo nové, děsivé světlo. V mé mysli se vynořily na povrch vzpomínky, jež byly dlouho zasuté, a musel jsem začít znovu přemýšlet o otázkách, jež jsem pokládal za vyřešené. Další podněty mi dodal Formanův film Lid vs. Larry Flynt a dvě knihy, jež vyšly nedávno: Forbidden Knowledge od Rogera Shattucka2) a The Repeal of Reticence od Rochelle Gursteinové3). To vše mne vyvedlo z klidu natolik, že jsem zatoužil, aby ty staré vzpomínky a vyřešené otázky byly mohly zůstat spát tam, kde spaly dosud.


 


            Nina Bernsteinová referuje o seznamu tisíců dětí, “jejichž jména byla tajně shromažďována, komentována a ukládána spolu s dalším pornografickým materiálem: pachatelem byl odsouzený pedofil v minnesotském státním vězení” severně od Minneapolisu. Minneapolis! Pouhá zmínka o něm v tomto odpudivém kontextu vyvolala k životu první z těch dávno spících vzpomínek – vzpomínku na mou zesnulou tchýni, Rosu Rosenthalovou. Ta se – v sociologicky neobvyklém záhybu dějin amerického židovstva – narodila téměř přesně před sto lety ve městě, s nímž Minneapolis tvoří “město – dvojče”, tedy v St. Paul, a žila tu až do své smrti v r. 1972.


            Tchýně byla loajální židovka a zuřivá sionistka, ale ve všech ostatních ohledech byla tak typickým obyvatelem amerického středozápadu, že by bylo možné modelovat podle ní některou z postav jejího minnesotského rodáka, Sinclaira Lewise. Než jsem se s tchýní setkal, domníval jsem se – právě na základě četby Lewise a dalších autorů – že plně chápu, co znamená slovo “buržoazní”: ale po setkání s ní jsem si uvědomil, že jsem je nechápal ani z poloviny. Konec konců, kde bych se byl mohl já – narozený a vyrostlý v brooklynském slumu třicátých let a prostřednictvím koleje a university přesunutý do poválečného prostředí newyorských intelektuálů – setkat s živým exemplářem tohoto ohroženého živočišného druhu?


            Samozřejmě jsem se s řadou středostavovských lidí setkal, ale jejich “měšťácký” světový názor byl už po desetiletí pod takovou palbou, že to buď už vzdali, nebo si prostě netroufali dávat veřejně najevo stigmata svého mravního a kulturního prostředí. Tak například by nikdo z nich neriskoval projev tak nemoudrý jako odsoudit filmovou hvězdu Ingrid Bergmanovou za cizoložný poměr a nemanželské dítě. Má tchýně to však učinila, a to velmi nahlas, s naprostou sebedůvěrou ve správnost svého úsudku.


            Byla bytostně provinciální a za jediné platné mravní standardy uznávala rigidně puritánské postoje převládající za jejích časů v St. Paul. Jakékoli porušení těchto standardů ji pobouřilo, a čím více je porušoval okolní svět, tím více se v nich utvrzovala. Pokud šlo o ni, směřoval zbytek země, zvláště pak New York, do pekla, zatímco St. Paul a Středozápad obecně zůstával enklávou dobroty, čistoty a spravedlnosti. Samozřejmě jsem protestoval, protože věci, které ji tak pohoršovaly, se tam děly také. “Nikoli”, odvětila s pevně vysunutou čelistí, “v téhle části země ne”.


            “V téhle části země ne” – tahle slova se mi rozezněla v hlavě, když jsem četl v Timesech o vězni, “opakovaně odsouzeném za sexuální zneužití dítěte”, jak sedí v nápravném zařízení Lino Lakes, jen co by od St. Paul kamenem dohodil. Tady, v tomhle vězení, měl ten netvor volný a snadný přístup k počítači a modemu. Pomocí tohoto zařízení zkompiloval obrovskou databázi s údaji o dětech, většinou holčičkách ve věku od tří do dvanácti let, a pomocí Internetu posílal tyto údaje dalším pedofilům.


            Jména nezískával z Internetu, ale z místních minnesotských novin, k nimž měl rovněž volný a snadný přístup díky výměně předplatného za vězeňské noviny (založené, což je pikantní, členy gangu Jesse Jamese v r. 1887 a dodnes velmi úspěšné). Kombinoval údaje z oznámení o oslavách narozenin a z rubrik jako “Občané zítřka” a dokázal je doplnit řadou nápomocných údajů.


            Tak se – jak uvádí Times – v databázi “objevují děti s údaji o věku a bydlišti… údaje jsou označeny datem… včetně osobních detailů jako ‘dítě s klíčem na krku’, ‘potíže s výslovností’, ‘rozkošná’ a ‘vítězka soutěže Malé miss’”. Pokud se týče mého někdejšího sporu s tchýní:


 


Města, kde děti žijí, jsou seřazena jednak abecedně, jednak podle mapových kódů, tak jako v silničním atlase amerického Středozápadu. Většinou jde o vesničky v severní Minnesotě, místa vyrostlá v minulém století kolem železnice a dnes položená u dálnice.


 


Skutečně – v téhle části země ne.


 


            Pravda: už koncem padesátých let, kdy jsem se s tchýní poprvé setkal, jsem byl o životě v místech jako je St. Paul informován lépe a ona se mýlila. Předmanželský sex, cizoložství, nemanželské děti, homosexualita i – ano – pedofilie tu nebyly zcela neznámé. (V roce její smrti lokalizoval tento pedofil, který později přešel na počítač, své potenciální oběti pomocí zápisníku a byl poprvé chycen, když se vloupal do jednoho st.paulského domu.) Ale takové události byly vzácné a dostatečně skryté, takže takový román jako Peyton Place vyvolal obrovskou senzaci prostým upozorněním, že se takové věci dějí v maloměstské Americe.


            Tento objev, který se jako mnohé jiné před ním zrodil z vyšších poloh americké kultury, přinášel dodatečnou satisfakci právě tím, že potvrzoval obvinění z pokrytectví, jež nerozlučně provázela útoky na středostavovskou morálku. Ale ti, kteří tak rádi pořvávali na buržoazii slovo “pokrytci”, patrně zapomněli, že pokrytectví, tato “daň, kterou neřest platí ctnosti”, svědčí o síle standardů, jež byly porušeny, ne o jejich slabosti nebo nepravdivosti.


            Pokud jde o mou tchýni, vsadím krk na to, že žádný pokrytec nebyla a že žila tak, jak to hlásala. Nepochybně byla ale “velkým popíračem” – prostě odmítala vidět to, co vidět nechtěla, a vědět to, co vědět nechtěla. Přijala jakousi soukromou formu cenzury, neuznávala ani de facto nikoho a nic, co porušovalo nebo zpochybňovalo mravní řád, v nějž věřila celým svým srdcem.


            V Americe byly miliony a miliony lidí jako ona, a tu jejich soukromou cenzuru odrážel a podporoval zákon. A i když tento dvojí systém nebyl tak dokonalý, aby zcela oddělil jejich “část země” od “špatných příkladů”, jež dávala moje část země, poskytoval přesto jistou ochranu. Je skutečně těžké si představit Minnesotu za dnů mé tchýně jako centrum informační sítě prznitelů dětí.


            Tyto zdi byly po celé Americe už před delší dobou rozbity na padrť, jak jsem si uvědomil už při své návštěvě Salt Lake City počátkem sedmdesátých let, kdy jsem objevil pornografické knihy a časopisy v obchodu, který je přímo přes ulici proti mormonskému Chrámu. Pobavilo mne, že i město ovládané mormony se neubránilo přívalu pornografie, který následoval po řadě stále liberálnějších soudních rozhodnutí. Je pravda, že tato rozhodnutí ponechala určitý prostor místním restriktivním opatřením, ale pro místní činitele je zjevně příliš obtížné a příliš drahé je využít. Z praktického pohledu byl boj proti cenzuře doveden do vítězného konce.


            Jako mladý literární kritik a redaktor jsem se tohoto boje zúčastnil. Má účast nebyla velká a spočívala pouze v tom, že jsem napsal a uveřejnil několik málo článků, přednesl několik málo přednášek a v jednom případě jsem svědčil v případu obvinění z obscenity. Ale k tomu se vztahuje další chumel dávno zasutých vzpomínek, jež probudil můj návrat k Lolitě, časově shodný s článkem Niny Bernsteinové v Times.


 


            Jedna z nich je vzpomínka na debatu, kterou jsem na obranu pornografie pořádal na Bard College koncem padesátých let. V těch časech jsem nikdy nepřednášel z připraveného textu a poznámky, na něž jsem se spoléhal, odešly cestou veškerých poznámek, takže dnes, bezmála po 40 letech, trochu váhám nad tím, co jsem vlastně přesně říkal. Ale pokud jsem schopen svou řeč rekonstruovat, začínala má obrana pornografie literární analýzou. Připustil jsem, že účelem pornografie je vyvolat příjemné vzrušení, a tvrdil jsem, že není důvod pokládat tento účel za méně legitimní než vyvolávání jiných emocí a vášní, jako je hněv, lítost, soucit a tak dále. Tak jako každý jiný literární žánr může být pornografie napsána dobře nebo špatně a apel na smyslné myšlenky a impulsy může být umělecky zvládnutý nebo neobratný a hrubý.


            Myslím, že jsem pak pokračoval tvrzením, že bez ohledu na estetické hodnocení má pornografie hodnotu sama o sobě. Představuje jakousi utopickou fantazii o čistém sexu, o sexu osvobozeném od jeho důsledků, ústícím do ryzí extáze (můj přítel z kolumbijské university Steven Marcus to později v knize o viktoriánské pornografii nazval “pornotopií”). A tato fantazie vyžaduje a zaslouží si uznání, protože útočí – a te_ skutečně váhám, zda mi tato slova vyšla z úst i za mladých časů – na zkostnatělost a nezdravé zábrany buržoazní společnosti.


            Studenti v posluchárně na Bard College (byla to “pokroková” kolej a jako taková byla v souladu s duchem nastupujících šedesátých let) byli nadšeni. Když jsem skončil, zuřivě aplaudovali, a jejich otázky během diskuse byly v podstatě žádostmi, abych ještě znovu opakoval totéž. Ale pak zvedl ruku profesor Heinrich Blücher, kterého jsem znal jen povrchně jakožto manžela Hannah Arendtové. Ač stál ve stínu její rostoucí slávy jakožto politické filosofky, říkalo se o něm, že pracuje na (nikdy nedokončených) monumentálních Dějinách všeho možného, jež její práci zastíní: a Hannah sama mi víckrát tvrdila, že její manžel je jedním z největších duchů naší doby. Vybaven nejen touto reputací, ale i zastrašujícím držením těla pruského aristokrata, vyskočil a zařval z plných plic s tím nejstrašnějším německým přízvukem: “Ale to už pak na sexu nebude nic vzrušujícího!”


            Potřeboval jsem krátkou pauzu, během níž jsem se otřepal z jeho levého háku, ale po vteřině nebo dvou jsem se vzpamatoval natolik, že jsem kontroval důrazným prohlášením, podle něhož sex nemusí být skrytý, aby byl vzrušující. “Jenže”, vystřelil – nebo spíše zařval na mne, “copak nechápete, že pornografie bude brzy nudná?” Na to jsem opáčil, že nudnou pornografii neznám, a že nedokážu brát doslova lidi, kteří mi tvrdí, že je pornografie nudí. Pohoršeni – ano, zahanbeni – ano, vyděšeni – ano, znechuceni – ano: ale tvrzení o nudě se mi zdá afektovaným nárokem na nadřazenost vůči něčemu, čemu je nadřazen pouze světec.


            Teprve dnes si uvědomuji, že Heinrich Blücher, který jako mladý muž vychovávaný v sexuálně uvolněné kultuře Výmarské republiky měl pornografie plné zuby, dobře věděl, o čem mluví. Ale na rozdíl od dnešní Ameriky – která předstihla ve své sexuální volnosti i výmarské Německo a kde vám pornografie přiteče do domu na pouhé kliknutí myši nebo v televizním záběru, popřípadě zapnutím VCR kanálu4) – bylo v Americe padesátých let pornografie pramálo. Žil jsem ve světě, kde bylo dost snadné zapůjčit si Fanny Hillovou nebo romány Henry Millera, popřípadě pár dalších stejně kultivovaných pornografických knih, které přátelé pašovali z Paříže. Ale obecně vzato bylo držení pornografie srovnatelné s nákupem drogy. Člověk musel mít “konexe” a musel se pídit na ošuntělých, nebezpečných místech.


 


            Náhodou jsem takovou konexi měl, a to ve zcela nepravděpodobné osobě vlastního strýce, který pro mne byl spíš něco jako starší bratr. Na rozdíl od jeho bratrů, k nimž patřil i můj otec a kteří se chovali, jako by nic takového jako sex neexistovalo, nedělal můj strýc žádné okolky s tím, že je sexem posedlý. Ale nakolik mohu říci, ukájel svou obsesi výlučně konzumací pornografie. (Že činnosti tohoto druhu nejsou pro něho, objevil ke své doživotní lítosti teprve tehdy, když mu přítel vysvětlil, že má-li se účastnit společné orgie, musí dělat určité věci, jež nepokládal za možné. “Ale copak si nemohu dělat, co chci?”, zeptal se prostomyslně. “Ne”, odpověděl mu přítel. “Když chceš být perverzní, musíš se chovat perverzně.”)


            Právě díky svému strýci jsem shlédl pornografický film, jehož hvězdou byla mladá žena jménem Candy Barr. Film byl velmi krátký, sotva víc než pětiminutový klip, ale krása té hvězdy a zjevný entuziasmus, s nímž se předváděla, učinil ze snímku klasiku a mezi znalci tvrdé pornografie byl považován za zlatý hřeb. Znalci měli pravdu: i ve špatné kopii promítané primitivní kamerou na přenosné plátno, které připomínalo roletu, byla nádherná – byla nádhernější než těch pár pornografických knih, jež jsem do té doby četl, a ty byly pro mne dostatečně nádherné.


            Jelikož jsem skutečně shlédl jeden pornografický film, stal jsem se ve svém okolí předmětem závisti: jen málo mých známých mělo takovou zkušenost z první ruky (což jim nebránilo v tom, aby o něm vedli nekonečné diskuse). A jako jediný člověk disponující příslušnou konexí jsem se octl pod tlakem, abych pro ně připravil show. Nakonec jsem souhlasil, jenže jsem zjistil, že zásobovač mého strýce byl zatčen a že strýc sám velice váhá (právem, jak se ukázalo), zda má dát svou cennou kopii Candy Barrové z ruky. Když jsem mu ale vysvětlil, že film si strašně přeje shlédnout skupina význačných spisovatelů a kritiků, vydal ji s ospravedlněním, že jde o “vzdělané lidi”, jejichž ochota snížit se na jeho úroveň ho současně zarážela i těšila.


            Tu velkou událost jsme naplánovali jako party v domě dalšího kolegy z koleje, Jasona Epsteina, tehdy nadějného mladého vydavatele, který se později úspěšně vložil do kampaně za nalezení amerického vydavatele Lolity; a mezi mnoha spisovali a kritiky, kteří se náhle objevili, byla i Susan Sontagová, která později sama publikovala slavný, velebný esej na obranu pornografie. Když jsem dorazil přímo z Brooklynu s Candy Barrovou v pouzdře a se strýcovým projektorem a plátnem pod paží, vládlo tu intenzivní vzrušení, jež se vybíjelo v mnoha vtipech. Ale ten největší a nejlepší žert měl teprve přijít. Nejprve vyšlo najevo, že vůbec nikdo z těch “vzdělaných lidí” neví, jak se pracuje s projektorem, a pak osoba, která se do toho dobrovolně pustila, dokázala pouze film zašmodrchat a nakonec spálit v žáru projekční lampy. Pokoj pronikl omračující zápach čoudícího celuloidu, a když jsem pomyslel, jak stanu před strýcem, šly na mne mrákoty znovu. Všichni ostatní byli buď hluboce zklamaní nebo se svíjeli křečovitým smíchem nad fiaskem, v němž bylo skryto jakési poselství.


 


            Nedlouho potom jsem se připojil k jiné (byť částečně ze stejných lidí složené) skupině vážených spisovatelů a kritiků, kteří cestovali do Princetownu v Massachusetts, aby svědčili ve prospěch místního knihkupce. Ten měl na skladě román Huberta Selbyho Jr., nazvaný Smrt v Brooklynu, který byl známý doslovným popisem skupinového znásilnění. Proto byl postaven před soud pro porušení místního zákona proti šíření obscénních materiálů. Ale od té doby, kdy Nejvyšší soud vyňal z této regulace díla, jež jako celek mají literární hodnotu, sestávala v takových případech obhajoba prostě ze shromáždění expertních svědků, který tento nezbytný certifikát udělili.


            Selbyho pochmurná novela se mi nelíbila a neměl jsem ji rád, ale byla to bezpochyby seriózní práce od talentovaného spisovatele. Proto jsem na svědecké lavici neměl žádný problém s dosvědčením její literární úrovně. Ale pak mne místní magistrátní soudce – který se během obhajoby zle mračil na všechny ty vetřelce z New Yorku a zvlášť kysele na mé svědectví – podrobil křížovému výslechu. “Máte děti?”, zeptal se. “Ano”, odpověděl jsem. “Nějaká děvčata?” “Tři”, odpověděl jsem. Zlobně se zachmuřil. “No, a chtěl byste, aby četly takovéhle knihy?” Ta otázka mne překvapila a několik vteřin jsem váhal s odpovědí: “Vaše ctihodnosti, mám v bytě stovky a stovky knih. Nezakazuji svým dcerám, aby je četly, a nepátrám po tom, které čtou.” Jeho ctihodnost zachrochtala: “Tak to vykládejte někomu jinýmu.” (“Vsadím se, že jo.”)


            Přísně vzato jsem mluvil pravdu, ale nebyla to celá pravda a nic než pravda, protože několik titulů tvrdé pornografie jsem úmyslně uchovával mimo dosah dětí – na nejvyšším regále vysoké knihovny. Stejně jako obvinění Heinricha Blüchera, že zbavuji sex veškerého vzrušení, jsem si soudcovu sarkastickou poznámku zapamatoval. Kdykoli jsem tu historku vyprávěl, vyškleboval jsem se mu s menckenovským gustem, a moji posluchači také. Ale ta slova “Tak to vykládejte někomu jinýmu” mi poprvé vnukla myšlenku, že pokrytectví v těchto věcech není monopolem menckenovské “blboazie”.


 


            I když všechny ty pornografické knihy na mé nejhořejší polici patřily do kategorie obvykle označované jako erotica, byla to tvrdá pornografie v tom smyslu, že prostě explicitně popisovaly sexuální aktivitu. Nakolik používaly skutečně románových prvků jako je zápletka a pečlivě vykreslené postavy, vypichovaly a zvyšovaly efekt těch sprosťáckých pasáží. (Slovo “sprosťácký” jsem jak já, tak i ostatní bojovníci za legalizaci pornografie používal v soukromí své mysli a vlastně i všude jinde s výjimkou soudní síně a těch situací, kdy na nás politici, oddaní věci, vyžadovali artikulaci standardních pravd liberální víry.) Ale na té nejvyšší polici bylo i pár knih, které nebyly pornografické ani v nejmenším: patřila k nim Lolita, vydaná r. 1955 v Paříži.


            Nabokov poslal rukopis do Paříže jen s váháním a teprve poté, kdy ho několik odmítnutí přesvědčilo, že pro něj nikde v Americe nesežene nakladatele5). Jedno z těch odmítnutí přišlo od nakladatelství Doubleday, kde svedl za jeho přijetí prudkou bitvu Jason Epstein, jehož nadřízení se obávali soudního postihu. Já jsem se v každém případě o Lolitě dozvěděl až od Epsteina, a od něho jsem také získal svůj exemplář – z laciné edice Olympia Press, nového nakladatelství, specializovaného na anglická vydání “erotik”, k nimž Lolita nepochybně patřila.


            Angličtina nebyla pro Nabokova zcela cizí jazyk – naučil se ji jako dítě v carském Rusku od svých guvernantek a preceptorů – ale přesto mu nebyla tak vlastní jako jeho milovaná, rodná ruština. Než se ve čtyřiceti pustil do románu v angličtině, napsal už mnoho svazků prózy i poezie v ruštině (většina z nich vyšla v Evropě poté, co ho bolševická revoluce vyhnala do exilu). A i když nebyl prvním spisovatelem, který dokázal přeskočit do angličtiny z radikálně odlišného rodného jazyka, překonal i svého nejbližšího rivala, Josepha Conrada, v podivuhodně mistrovském ovládnutí nového jazyka. Ještě víc: po mém soudu, na němž trvám dodnes, dokázal držet krok i se svým nejvirtuóznějším současníkem, Jamesem Joycem, který se do angličtiny narodil.


            Ale jak chápu dnes, když čtu Nabokova znovu v novém vydání Americké knihovny, bylo u tohoto lingvistického génia cosi méně obdivuhodného, co rovněž sdílel s Joycem: pohrdání publikem. Uvědomuji si, že je to velmi tvrdé obvinění, ale jak jinak lze čestně popsat přístup stylu tak zamilovaného do sebe sama, že až ztrácí ze zřetele, co chtěl sdělit, a tak esteticky narcistního, že bytostně odmítá jakékoli ústupky čtenáři, a to do té míry, že redaktor často musí v poznámkách dešifrovat pyrotechnickou slovní hru, v níž si autor hoví?


            Nabokov sám o tom hovoří tam, kde se uráčí angažovat v takové “fatální hlouposti”, jakou je vysvětlování jeho narážek, a je neobyčejně upřímný. “Lze se ptát, zda autorovi stojí za to plýtvat časem na odkazování – vysvětlování a rozdělování oněch delikátních znaků, jejichž vlastní povaha vyžaduje, aby nebyly příliš jasné.” Kdo si jich, celkem vzato, všimne, a všimne-li si jich, kdo se v nich vyzná bez pomoci poznámek pod čarou? Nevadí. “V dlouhodobém pohledu… je podstatné jen autorovo soukromé potěšení.”


            Tento postoj není nějakou specialitou Nabokova a Joyce, ale sdílejí ho prakticky všichni romanopisci a básníci spojení s modernistickým hnutím. Např. v manifestu vydaném v Paříži r. 1926 prohlásila velká skupina spisovatelů mimo jiné, že “autor se vyjadřuje: nekomunikuje”, a zakončila dokument slovy: “K čertu s prostým čtenářem.” Navíc musíme uznat, že v této arogantní autorské lhostejnosti vůči rozumným očekáváním čtenáře, “prostého” i náročného, byl Nabokov poměrně mírným hříšníkem, poměřujeme-li ho Joycem. Když byl jednou tázán, jak očekává, že někdo pochopí Plačky nad Finneganem (Finnegan’s Wake), Joyce odpověděl: “Já očekávám od čtenáře, že věnuje celý svůj život tomu, aby četl mé práce.” Nabokov nešel tak daleko ani teoreticky, ani prakticky (obdivoval Odyssea, ale nikoli Finnegan’s Wake). Ale přesto jako neúnavný hráč v tom, co vydavatel Americké knihovny nazývá “rafinovanou hrou klamání a zakrývání” (což je podle modernistické doktriny poklona), hříšníkem je.


 


            A právě Lolita je mezi Nabokovovými romány výjimkou. Čte se poměrně snadno a lingvistická pyrotechnika se tu sice předvádí, ale je podrobena neobvykle striktní kontrole. Je-li však Lolita víceméně prosta tohoto modernistického hříchu, pojí ji s ostatními Nabokovovými romány radikální modernistická estetika, kde jsou “rafinované hry klamání” a jejich stylistické excesy pouze jedním ze symptomů nebo vyjádření. Tento typ estetiky byl kdysi shrnut do hesla “umění pro umění”, jež mělo znamenat, že umění tu není ani kvůli Bohu, ani kvůli morálce, ani kvůli ideologii, ani kvůli společnosti. Často v dobrém (kdy je ochranou před diktátem politiky), někdy ve zlém (kde vede k mandarinství a hermeticismu) představuje toto estétské krédo prohlášení o nezávislosti umělce na každém jiném závazku než jsou závazky uložené mu zákonitostmi jeho umění.


            Toto krédo nemělo fanatičtějšího vyznavače než je Vladimir Nabokov. Jako spisovatel se staral jen o dvě věci. Tou jednou bylo zachycení přesného pocitu a barvy a odstínu a struktury vnímání nebo citu nebo vzpomínky, a tím druhým bylo žonglování s jazykem pro čisté potěšení z uplatnění mimořádné moci, kterou nad ním měl. Téma románu bylo pro něho jen málo důležité: bylo pouhou příležitostí – téměř bych řekl – záminkou k těmto věcem. On sám to formuluje takto:


 


Příběh pro mne existuje jen potud, nakolik mi dovoluje, co bych prostě nazval estetickou blažeností, tedy pocit, že jsem nějak, někde, spojen s jinými stavy bytí, kde je umění (zvědavost, něžnost, laskavost, extáze) normou… Všechno ostatní je buď pouhý odpad nebo to, co někteří nazývají Literaturou Idejí…


 


            Kdykoli mohl, snažil se Nabokov vyvést z omylu toho, kdo by snad, veden tématem jeho knihy, ji chtěl interpretovat (byť se sympatií) jako něco, co patří do těchto strašných kategorií. Dobrým příkladem je tu úvod, který napsal k pozdější reedici Bend Sinister, jednoho ze svých prvních románů psaných anglicky.


            Bend Sinister je lokalizován do fiktivní země, která upadla do totalitního područí: protože ho napsal muž, který uprchl před sovětským režimem a celým srdcem ho nenáviděl, bylo tu nebezpečí, že ho “prostý čtenář” bude pokládat za román o sovětském Rusku, asi jako Orwellovu Zvířecí farmu nebo 1984, které vyšly přibližně v téže době. Ale Nabokov každý takový odkaz odmítal. Trval na tom, že Bend Sinister není nijak spřízněn s “Orwellovými klišé” (která jasně zařazoval do kategorie “odpadu”):


 


Nikdy mne nezajímalo to, čemu se říká literatura jako společenský komentář… Nejsem didaktik a nepíšu alegorie. Politika a ekonomika, atomové bomby, primitivní a abstraktní umělecké formy, celý Orient, symptomy “oblevy” v sovětském Rusku, budoucnost lidstva a tak dále, to vše je mi vrcholně lhostejné… Podobně je vliv mé epochy na Bend Sinister tak zanedbatelný, jako je vliv mých knih, nebo alespoň této knihy, na mou epochu.


 


            Krátce řečeno, i když je nadita “výňatky z Leninových projevů, pořádným kusem sovětské ústavy a hromadou nacistické pseudo-efektivity”, Bend Sinister “není doopravdy o životě a smrti v nějakém groteskním policejním státě”. Jeho hlavním tématem je láska otce k synovi, a nejpodstatnější jsou tu opakované obrazy, jako je kaluž, která se objevuje na samém začátku a pak stále na různých místech jako inkoustová kaňka, inkoustová skvrna, rozlité mléko a řada dalších podobně zajímavých mutací.


 


            V morálce je to jako v politice. Lolita pojednává o pedofilovi (Humbert Humbert), který svede svou dvanáctiletou nevlastní dceru (Lolitu) a násilím v tom pokračuje, dokud mu neuteče. “Lolita s sebou nevleče žádnou morálku”, prohlásil Nabokov o svém románu. Je pravda, že “ty ušlechtilé duše, které prohlásí Lolitu za bezcennou, protože je ničemu nenaučí”, mají víc pravdy, než si myslí. Protože “nervy románu, … jeho tajné body, podprahové spoje, jimiž je kniha protkána” a díky nimž dopřává bystrému čtenáři “estetické potěšení”, jež je samo sobě účelem, nejsou uloženy v příběhu pedofila a jeho oběti, natož v nějakém poučení, které z toho plyne. Spočívají spíše v


 


takových obrazech jako je pan Taxovič, nebo třídní seznam Ramsdale School, nebo jak Charlotta říká “nepromokavý”, nebo jak se Lolita pomalým pohybem přibližuje k Humbertovým darům, nebo obrazy, jež zdobí stylizovanou mansardu Gastona Godina, … nebo jak Lolita hraje tenis, nebo nemocnice v Elphinstone, nebo bledá, těhotná, milounká, neodolatelná Dolly Schillerová, která umírá v Gray Star (hlavní město knihy), nebo vyzvánění v městečku v údolí, kam stoupá horská dráha…


 


            Nabokov má nepochybně pravdu, když popírá, že by Lolita byla pornografické dílo. I když, jeho vlastními slovy, “obsahuje různé narážky na fyziologické nutkání perverta”, neobsahuje obscénní jazyk ani explicitní popisy sexuální aktivity. Nabokov tedy uznává, že problém není v jeho zpracování tématu, ale v tématu samém. Je to, jak napsal, jedno ze tří “vyslovených tabu, pokud se amerických vydavatelů týče” – druhé je úspěšné mezirasové manželství a “ateista, který žije šťastný a užitečný život a umírá ve spánku ve svých 106 letech”.


            Ale právě tady náhle selhává snobský sarkasmus, na němž Nabokov vždy předváděl svou nesmírnou inteligenci a který zastínil jeho normální vášeň pro přesnost, protože ta druhá dvě témata zdaleka nespadají do téže kategorie zakázaného jako představa dospělých, kteří przní děti. Rozhodně nevyvolávají tutéž hrůzu, pokud ji vůbec někdy v určitých společenských kruzích vyvolávaly. Když tedy Nabokov vypráví ten příběh, který vypráví, vpouští Lolita do veřejného povědomí něco opravdu zakázaného a tím také – ať se to Nabokovovi líbí nebo ne – rafinovaně svádí čtenáře, aby “myslel na něco, nač se nemyslí”.


            Tuto frázi jsem si vypůjčil z debat o jaderné válce, jež probíhaly v téže době, kdy vyšlo americké vydání Lolity. Stratégové jako Herman Kahn, kteří spekulovali o riziku nukleární války, byli obviňováni, že prolamují tabu vůči ní a tím ji činí pravděpodobnější. Lze vznést analogické obvinění proti Nabokovovu románu o pedofilovi? Kahn a jeho kolegové se hájili tím, že naopak činí nukleární válku méně pravděpodobnou, když nás učí, jak ji odstrašit. Nabokov žádnou takovou obranu nemá. Podle jeho vlastního prohlášení se nás nesnaží ničemu učit o pedofilii – ať už tak nebo tak. A i když neváhal označit pedofilii za perverzi, způsob, jak o ní mluví, není zaměřen tak, aby prohloubil naši hrůzu z ní. A tady je paradox.


            Protože, jak už řekl D. H. Lawrence, smyslem pornografie je “špinit sex” a protože pornografie v tomto svém efektu spoléhá na pocit, že sex je špinavý, apelovalo by přímočaře pornografické pojednání o pedofilii nutně na náš pocit tabu a hrálo by na strunu hrůzy, jež je s ním spojena. Ale u Nabokova ne. Právě brilance jeho jazyka, právě ostrost jeho vtipu, právě umělecká forma jeho pojednání napomáhá tímto tabu otřást a zbavit pedofilii její hrůzostrašné aury. Jinými slovy: jestliže Nabokov činí skryté estetickým, činí je – jak dnes zcela jasně vidím – i líbivým.


            Co hůř, blíží se tomu, aby ho omlouval. Ve své kritice prvního amerického vydání Lolity z r. 1958 přiznal můj starý učitel a vzor, Lionel Trilling, že ho kniha šokovala, ale dodal:


 


A ještě více jsme šokováni tím, že si v průběhu četby uvědomíme, jak začínáme přimhuřovat oči nad násilím, jež se tu předkládá, … jak vidíme situaci méně a méně abstraktní a méně mravně děsivou, a více a více jako zcela lidskou a “pochopitelnou”. Méně a méně vnímáme situaci a stále více se soustřeďujeme na lidi. Humbert bez okolků připustí, že je zrůda, a nepochybně zrůda je, ale my jsme stále méně ochotni to připustit.


 


            Je důležité si uvědomit, že Trilling to neřekl proto, aby Lolitu pohřbil, ale proto, aby velebil to, co považoval za primární mravní úkol románu, totiž prohloubit čtenářův smysl pro složitost života. V tom jsem s ním tehdy nadšeně souhlasil, a byl jsem ještě méně ambivalentní než Trilling ve věci odstraňování tabu, protože – jak se mi v tom věku a v té době zdálo – z toho může vzejít jen dobro.


            Ať je to jak chce, k tomu efektu, který líčí Trilling, u pornografie nedochází. V pornografii nejsou lidé, které bychom měli chápat, je tu jen řada popisně předváděných sexuálních aktů, jež konají tvorové bez tváře, pohánění rozkoší a ničím jiným. Může to vzrušit čtenářova vlastní hnutí, ale dalo by se říci, že čistá pornografie nikdy neuvede čtenáře do stavu mravního zmatku – dokonce ani tehdy, když se o to snaží.


 


            Nejznámnější příklad pornografa, který se snaží zasít mravní zmatek, lze nalézt v 18. století v osobě markýze de Sade. “Zlo budiž mým dobrem!” prohlašuje satan ve Ztraceném ráji a Sade se vydal za jeho voláním až do oblastí, jež daleko překračovaly i tu nejzlověstnější antinomickou představivost Johna Miltona. Proto byly Sadovy knihy v jeho době zakázány. Ale v dnešní době je slaven jako velký spisovatel, velký filosof a velký moralista – “božský markýz”, jak ho nazval jeho krajan, básník avantgardy Guillaume Apollinaire.


            Na to všechno jsem si vzpomněl, když vyšla Zakázaná znalost Rogera Shattucka, který věnuje mnoho stran odmítnutí Sadovy causy, tj. pokusu o jeho rehabilitaci a kanonizaci. Shattuck odvedl velmi dobrou práci, ale když jsem pročítal ty učené a vysoce nuancované stránky s jejich vysoce vážnými a úctyhodnými analýzami argumentů snesených (většinou francouzskými) intelektuály, jimž Sadovo dílo připomíná (jak to formuloval jeden z nich) “posvátné knihy velkých náboženství”, nemohl jsem si než vzpomenout – opět – na Orwella a zvláště na to, co kdysi řekl o jakýchsi zvláště podivných myšlenkách: “Člověk musí patřit k ‘inteligenci’, aby něčemu takovému věřil: obyčejný člověk by se nenechal takhle zblbnout.”


            Kdyby byl Shattuck chtěl oslovit obyčejného člověka, přesvědčil by ho tím, že by prostě položil vedle sebe tvrzení obdivovatelů “božského markýze” a výňatky ze Sadových spisů, jež cituje v Zakázané znalosti. Ty úryvky jsou tak nechutné – i pro dnešní vkus, kdy je možné všechno – že je od Shattucka dosti odvážné je citovat: on sám (nebo jeho vydavatel) považoval za vhodné opatřit z opatrnosti knihu na obálce varováním pro rodiče a učitele, že předkládaný materiál je “nevhodný pro děti a nezletilé”. V kapitole o Sadovi navíc upozorňuje, že následují “pasáže, které budou pro mnoho lidí urážlivé a krajně obscénní”. Proč je tedy cituje? Zdůvodňuje to takto:


 


Většina spisů o Sadovi, ba i některé antologie, se takové explicitnosti vyhýbají a omezují své citace na filosofické úvahy o zločinu, o vášni, o přirozenosti, o svobodě a podobně. Ale když takto Sadeho vykucháme, zkresluje ho to k nepoznání. Činy popsané v jeho díle přímo doplňují myšlenky a pravděpodobně je předstihují co do psychologického dopadu.


 


            Nahradil bych sice slovo “pravděpodobně” výrazem “zcela jistě” nebo “nesmírně”, ale jinak je to zdůvodnění výborné a připomíná mi, jak jsem si Sadeho poprvé skutečně přečetl – bylo to tehdy, když se řada kritiků na Shattucka sesypala. Když jsem se se Sadem setkal, abych tak řekl, tělesně, byl jsem prolhaností těchto kritiků šokován stejně jako tím, co jsem v jeho knihách našel.


            Především nikdo z nich jasně neřekl, že pro Sadeho je nejvyšším sexuálním aktem sodomie, s muži i ženami, ale u žen především jako výraz odporu k ženským sexuálním orgánům, takže si Sade dovedl představit – a skutečně to s velkým potěšením popsal – že by se zašily. I když knihy obsahují spoustu bičování a dalších forem mučení, jež jsou s jeho jménem spojeny, je sodomie jeho oblíbenou sexuální aktivitou, takže by termín “sadista” měl být užíván spíše jako synonymum pro sodomitu.


            Přiznám se, že nerozumím, proč komentátoři, jež jsem četl před nějakými 35 nebo 40 lety a kteří ho tak velebili pro jeho “nekompromisní požadavek pravdy” (Jean Paulhan) a pro “odvahu podívat se do očí vlastním nebezpečným fantaziím” (Georgers Bataille), tak úzkostlivě zamlčovali homosexuální obsah těchto fantazií. Snad proto, že kdyby se jen zmínili o Sadeho spojení s homosexualitou a o jeho hnusu vůči ženám – jež považuje za odporné pro ně samy i pro rozmnožování, s nímž jsou spojeny (Sade, jak zdůrazňuje Shattuck, považoval “rozmnožování druhu za protipřirozené”) – byli by jeho obhájci obviněni z obhajoby homosexuality6).


            Jiná možnost ale je, že Sadovi obdivovatelé chtěli chránit jeho samého, protože se obávali, že pozornost upřená na jeho homosexualitu by omezila jeho údajně univerzální závažnost a zpochybnila by jejich tvrzení, že jeho fantazie jsou závažné pro každého. V každém případě je v souladu s všeobecným kucháním Sada, na něž si Shattuck stěžuje a jež bylo druhým zdrojem mého překvapení, když jsem si poprvé Sada přečetl poté, co jsem četl jeho obhájce. Stejně hladce, jako přecházeli jeho homosexualitu, jíž jsou jeho knihy prosáklé na první pohled, zakrývají i to, o čem jeho pornografické scény skutečně jsou.


            Společně se Shattuckem se domnívám, že jediný způsob, jak to odhalit, je citace a parafráze, takže si tuto metodu ze Zakázané znalosti vypůjčím. Protože mám slabší nervy než on, nebudu reprodukovat Sadeho vlastní jazyk, ale jen malý úryvek jednoho ze Shattuckových výtahů, z něhož ještě navíc vypustím několik detailů. I v této lehce očištěné verzi zůstává pasáž vysloveně otřesná:


 


Po bizarní svatební dvojceremonii mezi příslušníky téhož pohlaví, … jsou synové nuceni k homosexuálnímu styku se svým otcem, který napodobuje ječivé chování mladé dívky. Začne bičování, teče krev, odřezávají se prsy, lámou se údy a umisťují se jinam, a vydloubávají se oči, zatímco Noirceuil sodomizuje své oběti. … Když dospěje k vrcholnému vzrušení děsivým mučením dvou ženských obětí až k smrti, sodomizuje Noirceuil jednoho ze svých synů, přičemž doslova jí chlapcovo srdce, které Julietta vytrhla z jeho těla.


 


            Noirceuil pak krutě znásilní Juliettinu sedmiletou dceru (“ten nechutný produkt posvátných kulek jejího nechutného manžela”), a poté, za matčina nadšeného souhlasu, hodí nahé dítě do plamenů. Sade vkládá Juliettě do úst slova:


 


Pomáhám mu pohrabáčem zadržet její přirozenou, nutkavou reakci zachránit se… Ostatní nás šoustají a sodomizují. Marianna se peče. Dodělává. Noirceuil má orgasmus. Já taky.


 


            Člověk skutečně musí “patřit k inteligenci” – nebo snad k francouzské inteligenci, aby dokázal vidět mravní hodnotu a moudrost v abstraktních přednáškách o svobodě a přirozenosti, jimiž Sade obklopuje takové scény a jež také tyto scény mají ilustrovat.


 


            Shattuckova čestnost v diskusi o Sadovi je přesně to, co chybí režiséru Miloši Formanovi ve filmu Lid vs. Larry Flint. Jak už jsem se zmínil, setkal jsem se s tímto filmem, právě když jsem začal o cause pornografie znovu uvažovat. Navzdory zuřivému nadhodnocování tohoto filmu jako veledíla kinematografického umění mne Formanova práce pošťouchla přesně opačným směrem, než chtěla.


            Flynt je vydavatelem časopisu Hustler, a zboží, které tento časopis nabízí, živě popsal Bob Herbert ve svém sloupku v New York Times:


 


Fotografie muže, který vráží sbíječku do vaginy nahé ženy, má titulek: “Jednoduchá léčba frigidity”. Jedna z obálek časopisu ukazuje rozřezané ženské tělo v dárkové krabici. … Další ukazuje čtyři fotografie ženských mrtvol v různém stupni zmrzačení. Fotografie jsou přichyceny na čemsi, co se podobá zuhelnatělé lidské kůži. Okolo jsou rozhozeny žiletky. Bradavky a cosi, co vypadá jako klitorisy, je ke kůži přichyceno háčky a zavíracími špendlíky. Některé z fotografovaných žen mají uřezané hlavy, jiné přišly o další údy. Mrtvá nahá žena je rozložena vedle záchodu.


 


            Ale tohle z Formanova filmu nepoznáte. Nepoznáte z něho ani to, že – podle zprávy ministerstva spravedlnosti – jsou v Hustleru předváděny jako sexuální objekt děti, a to průměrně čtrnáctkrát v každém čísle.


            Forman, který se nepochybně bojí, že předvedení Hustlera tak, jak skutečně vypadá, by utlumilo sympatie publika k Flyntovi, kuchá svůj předmět tak, jako to mutatis mutandis činí obhájci Sadeho. A tak nám předstírá, že Hustler je prostě jakási lidová verze Playboye, která je sice trochu vulgárnější, ale přesto jí nechybí humor a smysl pro satiru. A skutečně: jako satirická rošťárna je ve filmu líčen i proslulý kreslený vtip, kde je zobrazen evangelikální kazatel Jerry Falwell, jak páchá incest s vlastní matkou na latrině. Tento kreslený vtip byl předmětem žaloby na ochranu osobnosti, přičemž rozhodnutí ve Flyntův prospěch u Nejvyššího soudu tvoří triumfální vrchol filmu.


            Formanova klaka – jejíž nepoctivost se vyrovná jeho vlastní – zdůrazňuje jako hlavní argument to, že Forman nikde “neglorifikuje” ani “neočišťuje” Flynta samého. Ale prostým faktem je, že vynechání, resp. zkreslení řady ničivých detailů z Flyntova života a kariéry7) lze už označit za vykuchání – díky němuž Flynt vypadá jako vysoce inteligentní a čtverácký chlapík, něco mezi Huckem Finnem a Abbie Hoffmanem. Nejenže je zcela neškodný: on je ve skutečnosti odvážným bojovníkem za svobodu – za sexuální svobodu a za svobodu tisku – proti puritánským pokrytcům, kteří by chtěli potlačit obojí. Navíc není ve filmu ani zmínka o tom, že existují také jiní lidé, kteří mají jiné důvody pro své námitky vůči veřejnému oběhu časopisu, jako je Hustler.


 


            Prominentní mezi těmi, kdo ve filmu nejsou zmíněni, jsou feministky typu Catharine MacKinnonové a Andrey Dworkinové. Ty vidí věc tak, že pornografie degraduje ženy, a proto jsou v její cenzuře neméně horlivé než Křesťanská Pravice. Pokud si při natáčení svého filmu Forman zřejmě neuvědomil, že takové feministky existují, pak po jeho uvedení zjistil, jak vlivné dovedou být. Zaplacená stránka v New York Times, kde Gloria Steinemová napadla Formana za oslavu Flynta, patrně zničila komerční úspěch filmu, a patrně díky svatému hněvu feministek nebyl film nominován na Oskara, i když ho přední kritici velebili do nebe – včetně konzervativního Johna Simona v National Review.


            Pokud jde o heterosexuální pornografii, pak s feministkami nesouhlasím. Podle mého názoru o heterosexuální pornografii platí to, co řekl kritik Louis Menand o masově vyráběné pornografii konce šedesátých a počátku sedmdesátých let, totiž že je založena na myšlence, že “ženy baví sex stejně jako muže a že se z něj těší stejně jako muži, tedy aktivně, promiskuitně a bez pocitu viny”. Možná, že tato myšlenka je “zase další mužská fantazie” a že se mýlí ve svém odhadu ženské sexuality, ale nelze říci, že je degraduje. (Dworkinová a MacKinnonová si samozřejmě myslí, že normální heterosexuální styk, na nějž pohlížejí téměř ve všech případech jako na větší nebo menší znásilnění, je pro ženu stejně degradující jako pornografie, která ho popisuje.)


            Ale pokud jde o Hustlera, pak si myslím, že mají feministky pravdu. Existuje-li nějaká heterosexuální pornografie, která degraduje ženy, pak je to Hustler, v jehož očích jsou všechny ženy špinavé coury, které si zaslouží brutální zacházení. Flynt, tento negramotný Sade, také vyvolává tutéž “asociaci sexuálního uspokojení se zlou vůlí, s bolestí, s mučením a vraždou”, jež je podle Shattucka charakteristická pro “božského markýze”.


 


            Je tu ještě další pohled, který si neuvědomil ani Forman, ani obdivovatelé jeho filmu. Je méně viditelný než feministická argumentace, ale intelektuálně daleko ničivější; a representují ho dvě knihy, které jsem uvedl na začátku. Předně Zakázaná znalost Rogera Shattucka, o níž jsem mluvil v souvislosti se Sadem (i když je její téma mnohem širší). Druhá kniha, Zrušení diskrétnosti Rochelle Gursteinové, která má podtitul “Historie amerických kulturních a právních bojů o svobodu slova, obscenitu, sexuální osvobození a moderní umění”. Obě tyto knihy – z nichž mimochodem ani jednu nenapsal konzervativec – kladou znepokojivé otázky o ceně, kterou platíme za to, čemu i já jsem kdysi tleskal: zpochybnění všech tabu (Shattuck) a vytažení všeho, co bývalo soukromé, k veřejnému vystavení (Gursteinová).


            Velkou zásluhou obou knih je, že nám připomínají, že je třeba říci více, ba mnohem více o legalizaci pornografie, než se kdy snilo filosofii těch autorů a umělců, pro něž je neomezená svoboda projevu nejvyšší hodnotou, i těm obhájcům občanských svobod, pro něž diskuse začíná i končí u Prvního ústavního dodatku. V tomto ohledu je mimořádně relevantní právě Gursteinová. Vrací se až na konec 19. a začátek 20. století a prochází díla těch nejzapomenutějších příslušníků “strany diskrétnosti” (mezi nimi kdysi populární esejistky Agnes Repplierové a dvou presidentů renomovaných škol – Charlese Eliota Nortona z Harvardu a Williama Trufanta Forstera z Reedu), a ukazuje, že jejich argumenty jsou mnohem silnější a intelektuálně propracovanější, než si dnes kdo pamatuje.


            Tyto argumenty směřují k ničivým účinkům pornografie na mravní a kulturní prostředí, na standardy vkusu a úsudku, i na samotný sexuální život. Ale “strana vystavovatelů” (k jejímž členům patří prakticky všechny prominentní postavy mladé literatury té doby, současně se sexuálními reformátory typu Margaret Sangerové a politickými radikály všeho druhu) dokázala vyloučit všechny tyto argumenty z diskuse. To se jí podařilo neúnavnou zesměšňovací kampaní, která je stigmatizovala jako beznadějně buržoazní a zpátečnické, a dále vytrvalými žalobami k soudům, kde byly námitky proti pornografii vznášené “stranou diskrétnosti” jedna po druhé vylučovány jakožto irelevantní, až zůstala úzce právní otázka ústavních práv jedince jako jediná věc, na níž záleží.


 


            Film Lid vs. Larry Flynt shrnuje tuto problematiku tak perfektně, že se mi o tom ani nesnilo. Pro Miloše Formana (a pro většinu jeho kritiků) znamená Lid smečku neradostných primitivů, kteří nemají co říci, aby to vůbec stálo za slyšení. Larry Flynt se nemusí každému z nás líbit, ale svoboda každého z nás je tak propletena s jeho causou, že když vítězí nad Falwellem u Nejvyššího soudu, tohoto posledního strážce všech práv, stává se americkým hrdinou.


            Ale ani toto velké vítězství nás nesmí ukolébat: nepřítel je stále tu, a boj pokračuje. Tak ve svém podlézavém článku píše Frank Rich (jehož názor na Formanův film je opakem názoru jeho kolegy z New York Times Boba Herberta), že Forman se nesmírně obává “rostoucího vlivu amerických kulturních komisařů na sekulární i náboženskou pravici”. “Strávil jsem svá nejcitlivější léta ve dvou totalitních režimech”, říká Forman Richovi. “Nacisté i komunisté začínali útokem na pornografii, na homosexuály – vždycky to začíná velmi nevinně.”


            Ponechme stranou skutečnost, že ani nacisté ani komunisté takhle nezačínali. (Původní paravojenské jednotky nacistické strany, SA, byly plné homosexuálů, k nimž patřil i jejich vůdce; v prvních dobách komunistické vlády v Rusku byla “volná láska” vyzdvihována nad manželství a umění ovládla avantgarda.) Ponechme stranou skutečnost, že porovnávat “sekulární a náboženskou pravici” v Americe s nacisty a komunisty je nehorázná urážka. Ponechme stranou skutečnost, že máme-li v této zemi kulturní komisaře, jsou to právě ti kritici a recenzenti, kteří tvoří klaku Miloše Formana a kteří vyhlašují jeho film za umělecké veledílo.


            Toto vše ponechme stranou, ba ponechme stranou i to, že ještě do včerejška (jak ukazuje Gursteinová) nikoho nikdy nenapadlo, že by se svoboda slova garantovaná Prvním ústavním dodatkem vztahovala na pornografii. Podle Formana a jeho obdivovatelů každý, kdo se staví našim Flyntům na odpor, je buď zaostalý nebo zkažený nebo obojí, a korumpující efekty pornografie na naši společnost a kulturu (pokud jsou jaké) jsou jen malou cenou (pokud vůbec nějakou) za naši nejcennější svobodu.


            Teprve u Rochelle Gursteinové jsem se dočetl, že jeden z nejoriginálnějších a nejvlivnějších autorů této myšlenkové linie, slavný právník a obhájce občanských svobod Morris Ernst, nakonec začal pochybovat. Už v r. 1970 přiznal, že ho odpuzuje “současná prezentace sexu a sadismu na ulicích” a “sodomie na pódiu, popřípadě masturbace na veřejném prostranství”. Gursteinová to komentuje:


 


Jeho celoživotní projekt selhal, když se velkododavatelé pornografie začali pokládat za pokračovatele hnutí začatého jeho brilantní obhajobou Odyssea, kde on sám “legitimizoval slovo na čtyři písmena”. “Hluboce lituji, že ten nejnižší společný jmenovatel, ten nejnevkusnější časopis, vycházející jen pro zisk, může užít výroku Nejvyššího soudu a může na trhu soutěžit bez jakýchkoli omezení”.


 


            (Ernst nebyl jediným vůdcem “strany vystavovatelů”, který     dospěl k pochybnostem. Stalo se to do určité míry i Menckenovi a dalším, jako byli Walter Lippmann a Joseph Wood Krutch: i oni se stoupajícím věkem došli k názoru, že totální porážka “strany diskrétnosti” přinesla nepředvídané a neblahé následky.)


            Tady máme tedy třetí pohled, který Formanův film a jeho obdivovatelé zcela pomíjejí.


 


            Z těch několika bodů, jež se vynořují z různých perspektiv, mne zvláště zasáhly dva. Ten první je důraz, který kladla “strana diskrétnosti” na znečištění. My to slovo dnes používáme jen o fyzickém znečištění, a přitom jsme zapomněli, že žijeme také v mravním a kulturním prostředí, které je podobně zranitelné kontaminací. Zapomněli jsme také, že i naše mysli a naše duše, ne méně než naše plíce, mohou být poškozeny, když vzduch, který dýcháme, je znečištěn. Jsme-li schopni ukládat omezení výrobcům hmotného zboží, abychom se chránili proti znečištění fyzického prostředí, proč bychom nemohli uložit opatření chránící proti znečištění také naše mravní a kulturní prostředí?


            Druhý bod má co činit s dopadem pornografie na samotný sex. V této spojitosti se Rochelle Gursteinová velmi opírá o větu Formanova krajana a současníka, Milana Kundery, kterou užil i jako titul jednoho ze svých románů: “nesnesitelná lehkost bytí”. Tato fráze patří už dlouho k mým nejoblíbenějším, protože nádherně definuje, jaký je život, když se z něj sejmou břemena důsledků a odpovědnosti. Ta břemena se mohou zdát nesnesitelně těžká, ale skutečně nesnesitelná je teprve lehkost, kterou zakoušíme, když jsme je odhodili. A právě to se stalo se sexem v naší době.


            Poslechněme si svědectví Katie Roipheové v její nové knize Poslední noc v ráji8). Osvobozená mladá žena, která hovoří otevřeně až chvástavě o svých četných aférách, začíná cítit sama na sobě, co znamená nesnesitelná lehkost bytí:


 


Žijeme bez bolesti, bez jistoty a bez průhlednosti, jimiž se vyznačoval konec 19. století. Začínáme toužit po důsledcích. Po významu. Po něžném popleskávání společenského řádu. Má-li nějaký čin vážné společenské zarámování, … pak má také transcendentní význam. Má váhu. Mění něco. … Konec důsledků vytvořil nový mravní vesmír, v němž události jako cizoložná aféra Anny Kareninové ničím nejsou a nic neznamenají.


 


            Uznávám, že tento stav věcí nevytvořila pornografie, ale sexuální revoluce, ale pornografie pomohla tuto revoluci prosadit, doprovázela ji krok za krokem po šikmé ploše dolů a byla také její autonomní součástí. Heinrich Blücher mne před lety obvinil, že svou obranou pornografie okrádám sex o všechno potěšení, ale měl mne spíše obvinit, že ho okrádám o jeho význam. Protože sex bez důsledků je přesně to, co pornografie prodává: sex odříznutý od morálky, od lásky, od těhotenství, od manželství, od žárlivosti, od bolesti. V “pornotopickém” světě přináší osvobozený sex nepřetržitou extázi, ve skutečném světě přináší nesnesitelnou lehkost bytí.


 


            A tak velmi nerad začínám uvažovat o tom, že máme-li vyčistit naše mravní a duchovní prostředí a současně vrátit sexu něco z jeho původní váhy, měli bychom uvažovat o obnově cenzury. Roger Shattuck předkládá kompletní materiály potřebné k otevření tohoto případu, ale na otázku Simone de Beauvoirové “Musíme spálit Sada?” (a a fortiori méně extrémní varianty pornografie) odpovídá “ne”. Rochelle Gursteinová sestavila komplementární řadu materiálů a končí sympatickým referátem o knize Harryho Clora, který přímočaře obhajuje cenzuru, sama si však netroufá za tuto věc bojovat.


            Shattuck i Gursteinová se snaží prosadit zpátky dnes potlačené argumenty pro respektování tabu a vytlačení pornografie z veřejného prostoru, ale k logickému dalšímu kroku už odvahu nemají. Mám-li být upřímný, já taky ne. Není to proto, že bych si myslel, že cenzura pornografie je prvním krokem k totalitarismu (jak jsem vysvětlil výše). Není to ani proto, že bych spolkl ten historicky i právně podivný argument, že se První ústavní dodatek vztahuje na pornografii ve stejné míře jako na politický projev. Ne. Důvod, proč váhám veřejně vystoupit za cenzuru, je ten, že si nedovedu představit vládní byrokraty, kterým bych si troufal cenzuru svěřit. V minulosti takoví úředníci nepoznali rozdíl mezi D. H. Lawrencem a zjevy jako je Larry Flynt; není moc pravděpodobné, že by jejich následovníci uměli rozlišovat lépe.


            To přiznávám: ale na druhé straně se sám sebe ptám, zda zákaz několika skutečně dobrých knih je příliš vysoká cena za to, abychom se zbavili jedů v mravním a kulturním vzduchu, který dýcháme. Když jsem býval levičákem až do morku kostí a pohlížel jsem na umění jako na náboženství, byl bych už samotnou tuto otázku pokládal přímo za rouhání. Ale dnes se ptám – a není mi to jasné o nic víc než mé nebožce tchýni, která by určitě také nedokázala pochopit rozdíl mezi Lolitou a Larry Flyntem – co je špatného na tom, že někdo chce chránit “tuhle část země”? Nemůžeme-li mít Lolitu, aniž bychom měli současně Larryho Flinta, nebo řekněme markýze de Sade, možná bychom mohli odmítnout obojí.


            Ale co o Lolitě samé? Musíme mít Lolitu? Tuto rouhavou otázku si kladu, protože už nedokážu pominout možnost, že Lolita nese přinejmenším část viny na moru pedofilie, který zaplavuje tuto zemi a který teď dorazil se zvláštní zavilostí až do domovského státu mé tchýně. Co když tím, že pomohl učinit pedofilii myslitelnou, je Nabokov v těžko určitelném rozsahu odpovědný za větší toleranci, s níž se více a více přijímá to, co bývalo považováno za snad nejhorší ze všech zločinů? (Lolity se do dneška prodalo přes 14 milionů výtisků a brzy bude uvedena nová filmová verze. Bude v ní jako ve své první roli hrát herečka, jíž ještě není patnáct – Dominika Swainová, jejíž sladká fotografie nedávno ozdobila obálku Esquire i Vanity Fair. Na rozdíl od poměrně decentní verze Stanley Kubricka z počátku šedesátých let a koneckonců i od románu samého, nová Lolita bude obsahovat explicitní scény. Slečna Swainová údajně nenamítá hrát nahá v takových scénách, ale s ohledem na zákony o dětské pornografii bude na těchto místech použita její devatenáctiletá dublérka.)


            Díky Bohu, všechna hrůza z obrazu pedofilie nezmizela. Prznitelé dětí jsou stále ještě podrobováni zničující kritice a strach z nich je tak velký, že vybuchuje v záchvatech hysterie, díky níž jsou nevinní rodiče a učitelé falešně obviňováni malými dětmi z podnětu přehnaně horlivých žalobců, a psychoterapeuti mají plné ruce práce s “vynořenými vzpomínkami” dospělých žen. (Mám mimochodem určité podezření, že důvěřivost, s níž se tyto výstřelky přijímají, je špatně uplatněným produktem špatného svědomí. Konec konců, je-li tolik malých dětí ponecháváno v jeslích, není divu, že to vyvolává divoké představy o nebezpečích, v nichž byly ponechány; nemůžeme se ani divit, že právě z útěku před pocitem viny vzniká představa, že otcové doma i ošetřovatelky v jeslích jsou pro děti rizikem. Ale i tak můžeme těžko uniknout vině, kterou nepochybně všichni cítíme za to, že se obecně tak málo dělá pro ochranu dětí před morálními jedy ve vzduchu.)


            V každém případě tehdy, jsou-li obvinění z prznění dětí pravdivá, jsou tyto příšery buď poslány do poradny, jak tomu bývá u otců, kteří spáchali incest s dítětem, nebo uvězněni s kratšími tresty, než si zaslouží. (Kdyby bylo po mém, byli by přinejmenším uvězněni na doživotí bez možnosti podmínky; takto jsou po několika letech propouštěni a nic jim nebrání v novém působení, protože Meganův zákon je k pláči neúčinný.)


            Nabokovova fiktivního pedofila Humberta Humberta z toho tvůrce nenechal vyklouznout tak lehce: napřed ztratí Lolitu a pak zemře ve vězení na srdeční mrtvici. Ale Nabokov stál na vrcholu svahu, z něhož nás pomáhal sesunout. Dnes, po čtyřiceti letech klouzání, jsme přistáli v oblasti, kde podmínky bytí jsou tak lehké, že jediným důsledkem pro dnešního Humberta Humberta je krátkodobý skandál, který

Jeden příspěvek - “LOLITA”, MOJE TCHÝNĚ, MARKÝZ DE SADE A LARRY FLYNT

  1. B. Šourek : 14.11.2012 v 11.12

    A závěr článku?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?