LIST EVROPANŮM 1941

1.2.2001
Georges BERNANOS

Převzato z prvního poválečného čísla časopisu “Vyšehrad”, ročník I, 1945, str. 6-9.
Z “Listů Angličanům”, vydaných roku 1941,

přeložil Jan Čep.

Evropané! Evropané! Chtěl bych vám vydat svědectví ve chvíli, kdy ostatní svět přestal ve vás věřit. Je pravda, Evropané, že ten, kdo není zasvěcen do vašich dějin a do vašich osudů, nemůže vidět bez hnusu, jak požíráte jedni druhé. Ale já, já se vás pokouším pochopit. Nemyslím, že upadnu do prostoduchého gobinismu, řeknu-li, že vás koneckonců dělí jenom malá řádka století od těch, kteří byli vašimi otci a které nazývali císařští úředníci barbary – což znamenalo mnohem méně divochy nežli buřiče, nepřátele zákona. Slovo barbar znělo římským uším asi tak, jak zní dnes uším mnoha lidí slovo revolucionář. Byli opravdu revolucionáři, byli jimi, aniž to věděli; zdědili s krví svých bojových předků, tuláckých a plných horoucnosti, jistý cit svobody, který se mohl snadno takovému římskému prokurátorovi zdát čímsi anarchistickým, neboť to byl spíše pud nežli cit. Co bylo tenkrát slýchat v jejich ubohých chatrčích nebo na jejich návsích, podobalo se bezpochyby, věřte mi, velmi tomu, co je dnes slyšet v ledakteré vinárně… Jistou chvíli se jim zdálo zcela přirozené, aby se vypořádali s buržoy – “smažme to, co bylo!” – a aby se pokusili najít originální typ civilisace, zřejmě inspirovaný nedůvěrou k zákoníkům, lichvářům, byrokratům a kupcům, zkrátka k čtveré odrůdě lidí, od kterých museli nejvíc trpět v dobách otroctví. Vybudovali tápavě systém velmi komplikovaný – který však by byl čas nakonec zjednodušil – systém vzájemných povinností, zaručených svobodnými závazky, aby se tak poslušnost mohla vskutku nazývat jménem věrnosti. Nepopírám, že jejich pokus ztroskotal. Ztroskotal, poněvadž byli zrazeni. Po dlouhá staletí byla celá historie historií pozvolné, neúprosné obnovy řádu pohanského, odvety pohanského řádu na křesťanské kultuře, která se ostatně sotva začínala rýsovat, v kterou sami vzdělanci pravděpodobně nikdy nevěřili, k jejímuž uskutečnění necítili nikdy dost srdnatosti a odvahy. “Pohanský stát vstal z mrtvých!” – tento poplašný křik by se měl ve dne v noci ozývat mezi muži, ačli jsou ještě nějací mužové. Pohanský stát se nejenom znovu vtělil do společenského zřízení; vynutil si cestu i do duší a do svědomí. Kolektivisté nebo totalitáři – dělníci nebo buržuové – každý si dělá o svém bohu jinou představu a modlí se k němu podle svých vlastních obřadů, ale všichni vzývají jeho království – adveniat regnum tuum! Národy už nechtějí brát na sebe riziko, žít životem hodným národů, tak jako muž hodný toho jména žije životem muže. Dnes jako před dvaceti stoletími zakládají svou naději na obrovské byrokracii. Jsouce příliš zbabělí, aby si svobodně ukládali povinnosti, a podělaní nicméně strachem při pomyšlení na pravděpodobné následky svých neřestí, ponechávají ochotně na starosti administrativě, aby je chránila před nimi samými, aby je nutila dělat, co je třeba, jenom když se ušetří jejich samolibosti, jenom když mohou o sobě říci, že jsou voliči, a budit zdání, že kontrolují tento ohromný stroj.
Mužové evropští! Netrpěli jste přece proto, abyste znovu začínali zkušenost už stokrát začatou, stokrát nezdařenou! Není pravda, co tvrdil Jean-Jacques, že člověk se rodí dobrý a společnost že ho kazí. Také není pravda, že společnost se dá zdokonalovat do nekonečna a že je schopna zlepšovat do nekonečna osud člověka. Vždycky nastane hodina, kdy společnost žádá víc, než může dát, kdy se platí nejmenší zvýšení blahobytu nějakou podstatnou svobodou. Zdá se velmi chytré posmívat se lidem, kteří hledají na tomto světě království Boží. Avšak ti, kdož na něm chtějí založit království Člověka, si připravují zklamání mnohem krutější, neboť pozemský ráj není o nic přístupnější než ten druhý, a i kdyby se podařilo našemu plemeni najít k němu cestu, vstoupilo by do něho zneuctěno: pozemský ráj by se stal rájem hovad.
Mužové evropští, je ode mne dokonale směšné chtít se obracet k vám, ale konec konců to není o nic směšnější, než kdybych se obracel k panu Rooseveltovi nebo k panu Churchillovi nebo k mrtvým z minulé války, s nimiž vedu už třiadvacet let rozhovor, který není, bohužel, než dlouhou samomluvou. Mužové evropští, mějte se na pozoru před mírem! Nedáte-li si pozor, bude uděláno to, co chtěli diktátoři udělat za několik málo let, za padesát let nebo za sto; avšak výsledek bude týž: všeho se zmocní, všecko zláká, všecko vstřebá stát; uniknete totalitním polobohům jen proto, abyste se zpolehoučka zabořili do lepkavé návnady diktatury anonymní. Stát si vezme zajisté na starost vaše blaho, a jenom smrt vás vysvobodí z jeho nesmírné péče. Poslouchejte dobře, mužové evropští! Pokoušejí se vám namluvit, že se nelze žádným způsobem stavět proti tomuto obludnému růstu, že je to v přirozenosti věcí. A já vám pravím, že to není v přirozenosti člověka, že člověk, bude-li chtít, bude mít poslední slovo nad věcmi. Neboť přílišná moc státu je jenom mírou vaší rostoucí zbabělosti. Oblast věcí časných se rozrůstá o všecko to, co ztrácí oblast věcí duchovních; ach, pochopíte to konečně, mužové evropští? Stát je pojištění proti riziku. Chcete-li se od něho dát pojistit proti riziku legitimnímu, nevyhnutelnému – proti riziku, které nemůže žádný muž odmítnout bez zneuctění – dejte si změnit titul občana na titul podporovaného chudáka.
Mužové evropští! Je lež, že nelze napříště už nic postavit proti tomuto přízračnému, proti tomuto obřímu výtvoru stádného pudu, že už má za sebou stadium růstu, před kterým ještě bylo dovoleno doufat, že je zranitelný! Oh, není pochyby, že by bylo marné chtít proti němu vztyčit jinou instituci, zrozenou z téhož ducha; bylo by nebezpečí, že se takto upadne z jednoho otroctví do otroctví horšího, jak se to stalo Němcům, Španělům nebo Italům. Stát se bojí jenom jednoho soka, člověka. Pravím, jen a jen člověka, člověka svobodného. Nikoliv brutálního buřiče, stůj co stůj, nikoli anarchistického intelektuála, který je ze všech intelektuálů nejsměšnější, a abych užil slavného výroku Proudhonova, “nejzženštilejší”. Pravím člověka svobodného, nikoliv rozumářského dialektika, ani surovce; člověka, který je schopen, aby si sám uložil kázeň, ale který ji nepřijímá slepě od nikoho; člověka, pro něhož je svrchovaným “komfortem”, může-li dělat co možná to, co chce, ve chvíli, kterou si sám zvolí, i kdyby měl platit samotou a chudobou toto vnitřní svědectví, kterému přikládá takovou cenu; člověka, který se dává nebo který se odpírá, ale který se nikdy nepůjčuje. Netvrdím, že takoví lidé jsou dokonalými typy lidství. Nepřejeme si ani, aby jich čím dál tím víc přibývalo. Víme jen, že stane-li se jejich odrůda příliš vzácnou, nabývá ihned vrchu duch zákonitosti nad duchem spravedlnosti, poslušnost se stává konformismem a instituce, které byly vymyšleny na ochranu individuí a rodin, jsou obětovány svému vlastnímu zuřivému vzrůstu.

Je bezpochyby podivné, že v době, kdy se svolávají kongresy na zdokonalení organizací kolektivní ochrany, že mě mohlo v takové době napadnout, abych skládal naději na muže, rozptýlené po celé Evropě, odloučené hranicemi a jazykem, na muže, kteří nemají mezi sebou nic společného, leda zkušenost rizika a zvyk neustupovat před pohrůžkou. – “Kam je povedete?” zeptá se mne někdo. – “Nepovedu je nikam, nejsem jejich vůdcem”. – “Kam vás povedou oni?” – “To nemohu právě říci, ale vím dobře, kam vy povedete své komitéty finančníků, národohospodářů, hygieniků.” – Všichni tito lidé budou předstírat, že jsou v našich službách, v službách veřejného blaha, a zatím budou jenom ve službách státu, ať už vědomky nebo nevědomky, budou pracovat jenom pro něj. Sebemenší pokus o zlepšení našeho osudu stáhne kolem nás ještě pevněji nesmírný aparát zákonodárný a správní, aparát tak podivuhodně složitý, že jej v tom předčí jenom systém posledních císařů římských. Ať už jsou plány těchto pánů proveditelné nebo nejsou, nebude nám nikdy vrácena ona část svobody, kterou vložíme do té zkušenosti: budeme mít o svobodu méně, stát o právo víc.
Nestaráme se o to, zdá-li se tento proces realistickým odborníkům fatálně nutný. Je logický, ne fatálně nutný, a logika realistických odborníků je zřídka logikou přírody nebo dějin. Nepopírám, že se zdá, jako by se lidská společnost vyvíjela k jakémusi universálnímu kolektivismu, ale to je tím, že obranné síly lidské společnosti jsou ochrnulé. Přesto však nicméně stále existují; jejich reakce bude zdrcující. A čeho je třeba, aby byly rozpoutány? Vášnivé vůle několika tisíců lidí, hrdých a svobodných.

Národy, které ztratily smysl svobody, jej opět naleznou jen v krvi a v slzách, na dně krajního zotročení. Že je dnes Evropa takřka celá zotročena, to je základní skutečnost. Pravím zotročena. Už dávno nerozeznávali degenerovaní lidé mezi kázní a otroctvím, klouzali za všeobecné netečnosti od jedné k druhému. Zotročena, utlačena. Nikoli utlačena v tom smyslu, jaký dává tomuto slovu “nepochopená” žena, nebo snad nějaký rozšafný francouzský katolík pod antiklerikálním ministerstvem, nýbrž utlačena, udušena, přitisklá k zemi, s roztaženýma rukama, s kolenem Pána na prsou – chápete ten odstín? Zotročena, utlačena, pokořena, zhanobena. Všichni ti lidé si víceméně zvykli nespravedlnosti, otupěli k ní. Nyní však se jim podává v dávce tak silné, že ji musejí vyvrhnout nebo zemřít… “Polykej nebo zemři!” praví kat. Pohanský stát nalézá opět ztracený jazyk, nebo jej spíše nikdy nezapomněl; to jenom my jsme špatně rozuměli. – “Polykej nebo zemři!” – proč ne hned: “Klaň se, nebo zemři!”
Už dvacet století neslyšely naše národy ten rouhavý rozkaz, to zlořečené slovo. Německo, vyslovivši je opět první, zůstalo věrno své historické úloze, svému duchovnímu poslání, které záleží v tom, že se vždycky odhalí příliš brzy, že zkompromituje přílišným spěchem uskutečnění plánů zla, že vyzradí jejich tajnou myšlenku. Německo vrhlo to vyzvání v tvář lidskému svědomí. Chtěl bych dát tomuto poslednímu slovu všecku jeho váhu. Nemíním jím veřejné mínění, kontrolované všemi Gallupovými ústavy vesmíru, och, ne! Není opravdového lidského svědomí, než svědomí lidí upřímných a svobodných. Kdyby už existoval proti vší možnosti jenom jeden takový člověk, byl by on sám celým svědomím lidstva. Německo vrhlo to vyzvání: neudělalo tak jenom svým vlastním jménem, nýbrž jménem jisté nauky, a tuto nauku má společnou se svými přiznanými spojenci, ve Španělsku, v Italii, ve Francii, právě tak jako se svými spoluvinníky tajnými. Německo vrhlo světu tu výzvu ve jménu státu – Boha, ale nezdědilo tento druh modloslužby od svých germánských předků: zdědilo ji od pohanského Říma; její jed koluje v našich žilách, demokratické elity jsou plny potenciálních modloslužebníků, kteří čekají jenom na příležitost, aby upadli z anonymní diktatury Zákona do diktatury “pořádku”, a z diktatury “pořádku” do diktatury “pořádku” vtěleného, diktatury Führera všemohoucího a vševědoucího. Právě proto nespoléhám nijak na sociální elity intelektuální, ba ani náboženské, že odpovědí na výzvu vrženou Německem; vložil jsem svou naději do rukou vzbouřenců. Odvolávám se k duchu vzpoury, nikoli z nerozvážné a slepé nenávisti ke konformismu, ale proto, že bych viděl raději, aby svět riskoval svou duši, než aby ji zapřel.
Německo vrhlo tu výzvu křesťanskému svědomí, ale křesťanské svědomí, to je Kristus, a Kristus neodpovídá na takové výzvy. Náleží křesťanům, aby ji zdvihli. Nikdy jsem si nemyslil, že si nás Bůh zvolil proto, že stojíme za víc než ti druzí. A kdyby nebylo nesmyslné chtít proniknout úmysly Prozřetelnosti, řekl bych, právě naopak. Je-li však docela možné nesdílet s námi naši víru, je nespravedlivé připisovat nám víru falešnou. Pro každého křesťana, hodného toho jména, není tajemství Vtělení tajemstvím exaltace nábožných mužů a žen a jejich pastýřů, nýbrž především tajemstvím božského pokoření. Když se Bůh ráčil schovat mezi nás křesťany, nebylo mu neznámo, troufám-li si tak říci, že ho tam nebude snadno rozeznat… Nic není přirozenějšího, než že se nevěřící pohoršují nad naší leností a nad našimi zbabělostmi. Ale my, my víme velmi dobře, jakým těžkopádným a hrubým nástrojem jsme v rukou svrchovaného Boha a že neopomineme nikdy navzdory učení Evangelia, vyčerpat všecku opatrnost a všecku lest moudrosti tohoto světa – sapientia mundi – nežli se odhodláme vzít na sebe riziko světa druhého. Co na tom záleží! Nejde o to, co chceme nebo co můžeme my, nýbrž o to, co chce a co může za nás Bůh: a to není totéž. Až nastane jeho chvíle, přirazí svou Církev ke zdi, zahradiv jí pečlivě všecky cesty k úniku, napravo, nalevo i dozadu; a ona nalehne na překážku celou svou tíhou, vším hrdinstvím svých svatých, stejně tak jako vší nahromaděnou nehybností svých prostředních věřících. K čemu ještě potom dělat rozdíl mezi zbabělci a mezi hrdiny, mezi těmi, kteří se rozbíhají proti nepříteli a těmi, kteří “prchají vpřed”, poněvadž jakýkoli ústup je jim uzavřen?
Tělo Církve se dává v pohyb jenom je-li nutkáno vnitřním bytím, které v něm přebývá – jsouc jinak pohrouženo v rozjímání a modlitbu, ale podivuhodně citlivo k jistým temným výstrahám, jistým znamením, která vnímá jenom ono samo, a toto nutkání je mu ovšem nejprve obtížné. Tělo Církve není nikdy ubožejší, než ve chvíli, kdy má triumfovat Duch. Proto mě mlčení a rostoucí rozpaky pastýřů, trvající už dvě léta, nikterak neznepokojují; naopak, naznačují mi, že čas je blízko. Podobajíce se, běda, komukoliv z nás, když ho Bůh volá, vyčerpávají, dřív než uposlechnou, všechny zákonné prostředky nikoliv snad k tomu, aby se uhnuli zkoušce, ale aby ji aspoň oddálili. Nač se tomu divit! Když se někdo tak dlouho namáhal osvojit si moudrost tohoto světa, je tvrdé, musí-li si říci, že všecka ta věda už mu nebude k ničemu. Když se někdo tak dlouho cvičil v dialektice a v kasuistice, je mu trapné, vidí-li se nucen uposlechnouti příkazu Evangelia, odpovědět ano nebo ne… Je to tím bolestnější a tvrdší, že se tito mudrci a doktoři necítí nikterak v koncích ani se svou učeností, ani se svou trpělivostí; všichni mají ještě v zásuvce plán nové diplomatické ofensivy, neporazitelné a neomylné… Ale co platno! Jiná trpělivost je v koncích, trpělivost, která se zdála nevyčerpatelná, a která vysychá náhle, bez zřejmého důvodu, poněvadž pramení jinde než trpělivost naše – trpělivost svatých, která se patrně nerozlišuje od trpělivosti chudých – patientia pauperum non peribit in aeternum…

Mužové svobodní, kteří umíráte v této chvíli a jejichž jména ani neznáme, mužové svobodní, kteří umíráte sami, na úsvitě mezi holými a sinavými zdmi, mužové svobodní, kteří umíráte bez přátel a bez kněze, majíce v ubohých očích ještě obraz sladkého, důvěrného domova, mužové svobodní, kteří cítíte při posledních krocích mezi vězením a jámou, jak vám stydne na ramenou pot po noci agonie, mužové svobodní, kteří umíráte se vzdorným výkřikem na rtech, i vy, kteří umíráte plačky – vy, ach!, vy, kteří se v duchu trpce ptáte, neumíráte-li nadarmo – nikdo neslyší vzdech, který uniká z vašich prsou, proděravělých kulkami, ale to slabé dchnutí je dchnutím Ducha. Nemluvím tady jazykem slavnostního kazatele nebo neokatolického básníka, tvrdím však pravdu jistou a tak prostou, jako že dvě a dvě jsou čtyři. Mužové svobodní, mnozí z vás by byli hodně překvapeni, kdyby jim někdo řekl, že kráčejí v předvoji křesťanstva a že je Bůh vrhá vpřed, aby mu otevřeli cestu. A kdybych jim to řekl do tváře, dost možná, že by odpověděli rouháním, neboť jméno křesťana je už pro ně jenom jménem podezřelým, jménem, jehož se dovolávají a kterým se ospravedlňují všechny druhy otroctví, od úslužnosti k spoluvině, od zrady křivopřísežníků k resignaci zbabělých.
Neboť drama Evangelia se opakuje od století k století s přesností podivuhodnou. Lidé, které si Bůh volí k tomu, aby ostříhali jeho slova, a aby je plnili, nejsou tíž. Kdyby nábožní mužové a nábožné ženy chtěli dělat toto nutné rozlišení, pochopili by mnohem lépe historii Církve, nedivili by se už ničemu: radovali by se spíše z mlčení doktorů a kasuistů, neboť mluví-li osobnosti tak významné příliš nahlas, není už slyšet svědomí; komentáře dusí text. Nezáleží vlastně mnoho na tom, definují-li zákoníci člověka-křesťana takovým způsobem nebo jiným, aby ubezpečili Césara a oddálili co možná nejvíce chvíli rozhodujícího objasnění. Záleží na tom, vědět, co je vlastně člověk-křesťan. Neboť existuje typ člověka-křesťana, a ten typ jest stvrzen samou Církví: je to světec. Svatí jsou armádou Církve. Posuzuje se síla nějakého národa podle schopnosti jeho diplomatů? Nuže, diplomati Církve nestojí za mnoho, ale právě že jsou prostřední, ustupují neradi ze svého místa, podobajíce se oněm neobratným kejklířům, kteří se pokoušejí dvacetkrát o svůj kousek. Ale Církev ve zbrani, to něco znamená! Och, nemám na mysli ani děla, ani strojní pušky… Církev ve zbrani, to je Církev na nohou, a svatí v prvních řadách. Je pravda, že Církev povstává až v poslední chvíli – chci říci, že se bije až zády ke zdi, když už se jí stalo nemožným couvnout o píď, poněvadž by jinak ztratila statky duchovní i časné, zdání i skutečnost, ctnost i čest, nebo i zemi, rozumíte?
Zmocní-li se demokracií duch Mnichova, nedovedu naprosto říci, až kam se dají zavléci panikou, kdežto co se týče Církve, poučuje mě historie přesně, na kterém místě bude musit odolávat stůj co stůj. Neboť ona může dopustit, aby se uvolnilo pouto, které ji váže k jejím svatým, ale nemůže dovolit pod trestem smrti, aby se přetrhlo. Marně si děláte o svatých směšnou představu; já vám pravím, já, že není pro pány tohoto světa lidského typu nepoddajnějšího. Jsou to lidé, kteří dávají Césarovi, co je Césarovo, ale kteří by se spíše dali rozřezat na kousky, než aby mu dali něco jiného. Césarovi však záleží nejvíc na tom, co není jeho; má se ovšem na pozoru, aby to hned neřekl, a tito lidé se nedají zaplést do vyjednávání a smlouvání, položí mírně a pevně do natažené ruky státu to, co mu patří, přidali by třeba ještě ochotně malé zpropitné na zaokrouhlení sumy, ale víc nic, to je všecko, potom už na to nemyslí. Nemyslí už na to, neboť nic z toho, čím vládne César, nemůže vzbudit jejich závist. Tvrdím, že tato zdvořilá lhostejnost je pohoršlivější a příčí se více nárokům Césarovým než urážlivý postoj anarchisty, poněvadž je strašlivě nakažlivá, poněvadž nabádá k závodění duše velké a zároveň je nadějí a útěchou duším pokorným. Neboť byste byli na omylu, kdybyste mysleli, že tu mluvím jenom o svatých z kalendáře! Jsou ve světě miliony svatých, známých jenom Bohu, svatých, kteří nijak nezasluhují, aby byli zdviženi na oltáře, velmi nízká a drsná odrůda svatých, svatí rodu málo vznešeného, kteří mají v žilách jenom kapku svatosti a kteří se podobají opravdovým svatým jako potulná kočka kočce perské nebo siamské, odměňované cenami na výstavách. Nic je neodlišuje od davu obyčejných lidí; nerozeznávají se od nich ostatně ani oni sami a sama Církev se má na pozoru, aby je v této věci nevyvedla z omylu, aspoň tak dlouho, pokud vyjednává s Césarem. Vychvaluje Césarovi jejich poslušnost, jejich úctu k zavedeným zákonům, jejich neškodnou povahu; nedbala by ani tuze, kdyby byli pokládání za trochu sprostné, za trochu hloupé. Nač je odhalovat příliš brzo? Ona ví, že jsou, že přežijí všecky skandály, všecky zrady, všecky simonie, a že jejich rasa neméně odolná než rasa potulných koček se najednou rozmnoží způsobem závažným, jakmile se odváží mluvit svým jazykem, jakmile se zakouří krev mučedníků. Už jednou povalili pohanský stát. Povalili jej, ano nebo ne? Neboť my se konec konců nezdráháme brát ono: “Dávejte Césarovi, co je Césarovo” ve smyslu velmi širokém; jsme ochotni vykládat slova Magnificat způsobem co nejvíce uklidňujícím mocné tohoto světa, nikdy jsme netvrdili, že první křesťané byli vzbouřenci podle soudu theologova; žádáme však za dovolení, abychom směli upozornit, že byli snadno pokládáni za vzbouřence před soudem říše a říšských úředníků, podle úsudku celého veřejného mínění tradicionalistického a umírněného. Jakáž pomoc! Ať si člověk sebevíc umiňuje, že neupadne z jedné krajnosti do druhé, je přece jenom nepříjemné slyšet hodné kanovníky, když mluví o Kázání na hoře jako o konservativním manifestu. Člověk má dojem, že by tyto uhlazené osobnosti nikterak nestály o to, aby se jim připomenulo veřejně, například na konci nějaké oficiální večeře, že prvních dvaadvacet papežů bylo souzeno, odsouzeno a popraveno jako rušitelé pořádku. Jestliže nějaká instituce, byť se chovala sebeuctivěji k zřízené moci, má v svých začátcích tak neúměrné množství popravených, zdá se těžké připustit, že se bude vždycky těšit přízni profesorů práva a občanské morálky, majitelů domů, soudních vykonavatelů nebo četníků… Dnes jako před dvaceti stoletími jde o to, co nabude nad čím vrchu, zda spravedlnost podle Řádu nebo Řád podle spravedlnosti.

Neboť tady je uzel naší pře. Všichni mluvíme o spravedlnosti, ale nemáme všichni na mysli touž spravedlnost. Moje spravedlnost je spravedlnost Evangelia a já rád připouštím, že se může zdát podivně paradoxní profesorům práva, národního hospodářství a fysiologie. Právě na tomto paradoxu se zakládá naše svoboda. Křesťanství zbožšťuje člověka. Není třeba ničeho méně, aby se do jisté míry vyvážila ohromná převaha, kterou vládne kolektivita nad osobou. Ten, kdo se dovolává jenom řádu lidského, upadne dřív nebo později pod železný zákon obří Obce. Ten, kdo očekává jenom příchod království Člověka, bude oloupen o království Boží, to jest o království spravedlnosti, neboť triumfu člověka na tomto světě může být dosaženo jenom nelítostnou disciplinou a my nevstoupíme do pozemského ráje, leda po břiše chudých, slabých, chorých, právě všech těch, které vyvyšuje Evangelium blahoslavenství. Potom se pochopí příliš pozdě, že totalitní režimy jenom urazily v několika málo letech touž cestu, kterou měly realistické a materialistické demokracie urazit za století nebo za dvě. Je velmi možné, že když se mi udá mluviti takto, jsem k smíchu intelektuálním elitám, ale co na tom záleží. Ohlašuji intelektuálním elitám, že neskoncovaly ještě s polobohy, a možná, že budu živ dost dlouho, abych je viděl ještě jednou, jak lehají k nohám Pánů. Ať mne neurážejí aspoň tím, že by mi podkládaly nějaký obludný sen klerikálního panství! Nikdy jsem nemyslil, že by se mělo křesťanství uskutečnit v této hrubé podobě. Očekáváme od Církve to, co od ní čeká sám Bůh: aby utvářela lidi opravdu svobodné, obzvlášť účinný rod lidí svobodných, poněvadž svoboda není pro ně jenom právem, ale i úlohou, povinností z které vydají počet Bohu. Tím hůř, zdá-li se vám toto rozlišení příliš subtilní. Pohovoříme si o něm znovu tenkrát, až se lidská stáda, nasycená, ukojená, nacpaná až do posledního střeva, blahořečící svému otroctví, rozpomenou na svou duši, tak jako se cynický stařec rozpomíná na svou první lásku. Ach, slovo svoboda nebude bezpochyby vyškrtnuto ze slovníku, ale nebude chybět sofistů, kteří rozhodnou, že poněvadž kolektiv vymezil jednou provždy dobro a zlo, je svobodný ten, kdo poslouchá, a otrokem ten, kdo mu odporuje. Bože můj, tyhle these jsou nám přece už důvěrně známy, sjednotily v nacismu masy německé demokracie. Pod kterým perem, v čích ústech se s nimi shledám zítra?
Vy žádáte od svobody velký blahobyt; já od ní žádám jenom čest. A neříkejte mi, že tato metafysická svoboda kolektiv nikterak nezajímá, že mi ji rád dopřeje. Neboť dříve nebo později nás o ni požádá ve jménu obecného zájmu, hospodářství, vědy, ledačeho. Požádá ji na nás, poněvadž rostoucí prostředky, kterými vládne, roznítí nakonec k paroxysmu jeho starý sen o stádné kultuře, a poněvadž my se nedáme nikdy vehnat do jeho úlů, poněvadž nikdy neuznáme bez zásadních výhrad biologický zákon druhu. Och, to se rozumí, neděláme si ilusí o své moci, chápeme dobře, že demokratické elity defilují pyšně před naším vojskem zbaveným prestiže. Neznají nás vůbec, a je pravda, že my ukazujeme, seč jsme, jenom za okolností výjimečných, za okolností, které nazývají lidé moudří zoufalými. Zoufalé jsou jenom pro ně! Neboť zoufalství moudrých přetéká pro nás sliby a nadějí. Je nám znamením, že Nepřítel světa překročil naše linie, že obranná opevnění, kterých jsme se nesměli dotknout, poněvadž nebyla naše, byla proražena a ztečena. Boj, který nám bylo zakázáno nabídnout, se nabízí nám. Omlouvám se, že užívám i já těchto válečnických metafor, kterými rozněcují kazatelé horlivost nábožných žen – ale jak si mohu pomoci? Ať se to zdá sebeneuvěřitelnější, je naprosto přesné, řeknu-li, že se považujeme, my křesťané, za jedině a skutečně odpovědné za lidskou svobodu, poněvadž jsme za ni odpovědni před Bohem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?