LEVICE A PRAVICE

1.4.1996
Roman JOCH

Tři pojednání
Roman Joch je stálým spolupracovníkem Občanského institutu. V letošním roce dokončil studium lékařské fakulty UK, pracuje jako zahraniční tajemník ODA.

I. Levice a pravice – klasifikace empirická

Před definováním těchto pojmů je relevantní položit si otázku, zda je klasifikace na levici a pravici vůbec smysluplná. Tato otázka, i když banální, musí být zodpovězena přesvědčivě, protože mnoho lidí se domnívá, že podobné dělení smysl nemá. Myslím, že lze ukázat, že smysl by skutečně nemělo pouze tehdy, kdybychom popírali smysluplnost klasifikace jako takové.
Je pravdou, způsobenou konečností a nedokonalostí lidského poznání, že jakákoliv klasifikace – jak v přírodních, tak i ve společenských vědách – je částečně arbitrární a není nikdy schopna komplexního postihnutí daného subjektu. Nicméně tento fakt sám o sobě nemůže sloužit k zavržení všech klasifikací nebo pokusů o ně. Nějaká klasifikace daného subjektu poznání je nutná již z praktických důvodů – a ovšem rovněž z důvodů didaktických. Po podání určité klasifikace je následně nutné její zjemňování a zpřesňování s ohledem na záměr vystihnout podstatu klasifikovaného subjektu. A pochopitelně, klasifikací kteréhokoliv subjektu je možných několik a při jejich posuzování je proto nutné tázat se, která z nich více odpovídá danému záměru, jímž je komplexní posouzení subjektu.
To platí rovněž pro klasifikaci politického spektra: klasifikací je možných tolik, kolik je samotných sporných politických otázek. Na každý politický problém v rámci politického spektra totiž existuje řada názorů od radikálů pro jeden přístup, přes umírněné, až po radikály pro přístup přesně opačný. Každá jednotlivá politická otázka tedy štěpí spektrum na dvě nikoliv nutně stejně rozsáhlé a vlivné formace. Usilujeme-li o klasifikaci komplexní, dostaneme se brzy do problému, protože počet formací roste geometrickou řadou s počtem politických otázek. Proto se zdá být namístě jiný přístup – klasifikace nikoliv komplexní, nýbrž jednoduchá, tj. dělení nikoliv podle všech politických otázek, nýbrž pouze podle té (těch) nejdůležitejší(ch).
Která otázka je ale ta nejdůležitější? Abychom ji takto mohli označit, měla by splňovat dvě podmínky: je dlouhodobá, tj. nejde o jednorázový, časově úzce vymezený problém, a občané jí přikládají největší důležitost. Zajisté nastávají situace, kdy určujícím ústředním politickým tématem je otázka výrazně dobově omezená, která se jejím rozhodnutím definitivně řeší (otroctví v 50. letech minulého století v USA, vstup do EU v současné Evropě). Takovéto téma, i když krátkodobě je nepochybným nejvýraznějším dělítkem politického spektra, nemůže sloužit jako dělení základní – kvůli své časové omezenosti. Základní otázkou musí být tedy problém, jemuž přikládají občané dlouhodobě největší důležitost.
A zkušenost (protože toto je empirický pohled) ukazuje, že tím problémem je ekonomika – neboli otázka, jak na tom budou občané finančně. Tou politickou otázkou je otázka, co, proč a jak má stát (politická reprezentace prostřednictvím státních institucí) činit s hospodářstvím.
Tato otázka dělí politické spektrum na dvě formace (v každé jsou názory proměnlivé intenzity – od umírněných až po vyhraněné): Jedna tvrdí, že primárním úkolem státu je pečovat o materiální blahobyt občanů a zajišťovat ho, že stát má aktivně zasahovat do ekonomiky za tímto účelem a rovněž za účelem větší materiální rovnosti, která je žádoucím ideálem; zároveň tvrdí, že zásahy státu do ekonomiky jsou toto všechno schopny zajistit. Druhá tvrdí opak, tj. že není primárním úkolem státu zajišťovat materiální blahobyt svých občanů, že stát nemá zasahovat do ekonomiky a že materiální rovnost občanů není nutně žádoucím ideálem. První formace je v dnešní době nazývána levicí, druhá pravicí. (Říkám v dnešní době, protože připouštím, že před 100 nebo 150 lety se označení “levice” a “pravice” mohla vztahovat k jiným politickým postojům a tedy měla jiný význam.) Toto dělení je zásadní, fundamentální a stálé, proto rozlišování na levici a pravici je nejenom smysluplné, nýbrž i relevantní. Tudíž ta klasifikace, dělící politické spektrum podle tohoto kritéria na zmíněné dvě formace, je nejužitečnější a má být v empirickém pohledu považována za zásadní.
Je namístě se chvíli názorům empiricky definované levice a pravice věnovat.
Levice zde vystupuje jako pozitivně formulované krédo a pravice jako jeho negace, jako negativní odlitek levice. Proto je na pravici, aby vysvětlila svůj nesouhlas s pozitivně definovaným ideálem. Onen nesouhlas je založen na třech pilířích: a) nesouhlas s obsahem kréda, b) přesvědčení o nemožnosti jeho realizace, c) přesvědčení o škodlivosti pokusů o jeho realizaci.

A) Levice se domnívá, že materiální rovnost je ideálem sama o sobě. Žádoucnost tohoto ideálu je jedním z axiomů levice – levice nikde nedokazuje, proč je zmírňování materiálních rozdílů žádoucím ideálem. Tento ideál je ospravedlňován emotivně, čistým poukazem na jeho hodnotu. Pravice se nedomnívá, že materiální rovnost je nutně žádoucím ideálem.
Rozdíl v hodnocení vhodnosti ideálu materiální rovnosti je dán odlišnými koncepcemi spravedlnosti v podání levice a pravice. Podle levice je spravedlnost vlastností stavu, zatímco podle pravice je spravedlnost vlastností činu a konání; levici stačí jediný pohled na stav společnosti, aby mohla konstatovat, zda je to stav spravedlivý nebo nespravedlivý. Tím kritériem je nerovnost – je-li ve společnosti značná materiální nerovnost, je společnost nutně levicí označena za nespravedlivou. Podle pravice samotný stav společnosti – bez ohledu na to, zda je to společnost materiálně naprosto rovná nebo zda jsou v ní do očí bijící materiální nerovnosti – nic nevypovídá o její spravedlnosti. Spravedlnost se podle pravice vztahuje na konání; spravedlivý je tedy ten stav, který je důsledkem spravedlivého konání, naopak nespravedlivý je ten, k jehož vzniku vedlo konání nespravedlivé. Není-li tedy materiální stav společnosti důsledkem nespravedlivého, tj. nelegálního či nelegitimního jednání (krádeže, porušení smluv atd.), nemůže být podle pravice označen za nespravedlivý, ať by byl sebevíce nerovný. Za takový by mohl být označen pouze tehdy, byly-li by dokázány zločiny, které k jeho vzniku vedly. Proto materiální rovnost není pravicí ani zavrhována, ani považována za žádoucí ideál – její existence či neexistence je zcela irelevantní.
Navíc, pokračuje pravice, v důsledku náhody, štěstí, rozdílných vlastností, daností a schopností lidí, jakož i jejich různých pocitů, vášní, sympatií a antipatií, bude materiální stav společnosti, utvářený jejich vzájemnou interakcí v rámci vymezeném zákony stejnými pro všechny, nutně nerovný. To znamená, že svoboda a rovnost (materiální, výsledná rovnost) jsou nutně neslučitelné, či ještě ostřeji řečeno, protikladné ideály. Svoboda je slučitelná pouze s rovností před zákonem – se “stejnými pravidly hry pro všechny”, a v důsledku výše zmíněných odlišností nám vytváří velice nerovný výsledný materiální stav společnosti: i kdybychom měli u “startovací čáry” naprostou materiální rovnost, existuje-li ve společnosti svoboda, za určitou dobu bude společnost materiálně nerovná. A opačně, chceme-li dosáhnout materiální rovnost nebo mírnit materiální nerovnost, máme tři možnosti: musíme buď svobodu nepřipustit, nebo do stavu, který vzniká svobodnou interakcí všech se všemi, pravidelně zasahovat a důsledky svobody negovat přerozdělováním majetku prostřednictvím státu, anebo musíme zrušit rovnost před zákonem a pro jedny určit zákonná pravidla jiná než pro druhé; abychom dosáhli výsledné rovnosti ve společnosti, musí se nutně stát chovat ke svým občanům značně nerovně. To vše ale znamená vyloučení svobody. V dilematu rovnost (stavu) nebo svoboda si tedy levice vybírá rovnost a pravice svobodu (a opět, v obou případech se intenzita postojů a důrazů mění od umírněných až po radikály). Toto rozlišení je opět zásadní a trvalé a otázku “rovnost nebo svoboda” nelze odsunout; rozlišení na levici a pravici je proto i zde relevantní.
A konečně, jak plyne z předešlého, pravice považuje dosahování rovnosti ve společnosti prostřednictvím státem prováděné redistribuce bohatství za primárně neospravedlnitelné. Nejen že je státem prováděná konfiskace majetku jedněch ve prospěch druhých zmenšením svobody těch, kterým je majetek konfiskován (protože by si ho mohli přát použít jiným způsobem), nýbrž takovéto přerozdělování majetku, kdyby nebylo vykonáváno státem nýbrž jednotlivci či jejich skupinami, by bylo považováno za krádež, a pravice si není jista, zda státní autorita je zde dostatečnou legitimací; neboli, zda organizovaná skupina občanů smí činit prostřednictvím státních institucí to, co by jinak bylo vždy a všude považováno za porušení práva a spravedlnosti.

B) Levice je přesvědčena o tom, že státní řízení ekonomiky, nebo alespoň státní zásahy do svobodné ekonomické aktivity občanů, jsou schopny nejen vyrovnávat materiální rozdíly ve společnosti, ale navíc i zajistit vytváření většího bohatství pro celou společnost a jeho stálejší růst, než by toho byla schopna ekonomika státem neregulovaná (nebo méně regulovaná – opět se jedná o míru důrazů). Tento názor levice zastávali již socialisté v minulém století a v tomto století ho v přesvědčivější formě obhajoval John Maynard Keynes a škola ekonomů na něj navazujících.
Pravice se domnívá, že empirická fakta i ekonomická teorie tomuto přesvědčení odporují. Podle pravice státní řízení ekonomiky či její regulace mohou sice vést k rovnoměrnějšímu rozdělení bohatství, vedou však zároveň k jeho celkově menší produkci, ke stagnaci hospodářství a (nebo) k inflaci a celkovému úpadku, který nakonec postihne především ty nejchudší vrstvy obyvatelstva. Pravice se domnívá, že stát, státní aparát, úředníci a plánovači nemohou mít nikdy dostatek nutných informací o aktuálním stavu ekonomiky, aby mohli vydat racionální direktivy pro regulace a státní investice, které by se ukázaly být prospěšné. Podle rakouské ekonomické školy jsou relevantní informace rozprostřeny na trhu, mezi všemi jeho jednotlivými účastníky, kteří jediní ve svém souhrnu a ve své interakci mohou činit racionální rozhodnutí, v jejichž důsledku tržní hospodářství produkuje bohatství. Podle této ekonomické školy se jedná o problém gnozeologický – státní plánovači a priori informace, které by k racionálnímu rozhodnutí potřebovali, nemají. Proto státní projekty a podniky jsou vždy nutně méně efektivní než soukromé.
Navíc je podle pravice levicový model “vyšší daně – vyšší státní výdaje” méně efektivní než pravicový model “nižší daně – nižší státní výdaje (méně služeb občanům poskytovaných státem)”, a to nejen kvůli neschopnosti státu efektivně a racionálně investovat peníze získané vysokým zdaněním, nýbrž i proto, že všechny peníze, které stát zkonfiskuje občanům prostřednictvím daní, jim nutně již nevrátí: část z nich spotřebuje na chod vlastního aparátu a materiální zajištění realizátorů svých projektů. Při nižším zdanění naopak zůstane občanům více jejich peněz, které mohou použít k investicím podle svého vlastního rozhodnutí, případně na nákup služeb poskytovaných efektivnějším soukromým sektorem. Kromě toho samotná nižší míra zdanění občanů znamená větší míru jejich svobody.
Levice se naopak domnívá, že větší státní účast v ekonomice je schopna zajistit větší a stálejší míru blahobytu a navíc, i kdyby toho schopna nebyla, samotné zajištění menší materiální nerovnosti ve společnosti ospravedlňuje menší míru hospodářského růstu a tvorby bohatství.

C) A právě poslední výše zmíněný argument levice, totiž že i kdyby snad státní programy a (nebo) regulace ekonomiky nepřinesly absolutní zlepšení, alespoň vyrovnávají materiální rozdíly (a podobně, i když nadměrné progresivní zdanění nepřináší státu žádné nezanedbatelně vyšší výnosy, které by ospravedlňovaly jeho konfiskační charakter, alespoň vyvolává ve společnosti přesvědčení o spravedlnosti), byl od poloviny 60. let napadán pravicí z nové pozice. Pravice (proslulé je například dílo “Losing Grounds” Charlese Murraye) začala tvrdit, že samotné dobré záměry levice a její dobře míněné státní programy mají nepředvídané důsledky – a to značně negativní – především na ty, kterým chtěly pomáhat – chudé a lidi v nouzi. Podle pravice tyto sociální programy uvrhují jejich klienty do stavu hluboké a nezvratné chudoby, a do tohoto stavu uvrhují především jejich potomky. Tyto sociální programy vyvolávají u svých příjemců stav trvalé závislosti právě na státu a jeho programech a zabíjejí v nich ty návyky a dovednosti, které by jim umožnily odrazit se ode dna a trvale zajišťovat živobytí sobě a svým rodinám. Navíc garance sociálních podpor vede k rozpadům rodin, ve kterých již funkce otců-živitelů není nenahraditelná – je zde totiž otce zastupující stát. Vyrůstá nová generace bez otců, která je již v trvalé závislosti na státní péči, protože v neúplných rodinách nebyla naučena disciplíně, pracovitosti a těm návykům, které jí umožní nalézt zaměstnání. Tím se začarovaný kruh uzavírá a spirálovitě se opakuje na nové, ještě bezperspektivnější úrovni. Jinými slovy, představy o primární povinnosti státu pečovat o materiální blahobyt občanů tyto občany – především ty nejchudší – korumpují a vyvolávají v nich novou iluzi o povinnostech, možnostech a schopnostech státu o ně pečovat.
Levice se nedomnívá, že vznik “underclass” (označení třídy lidí závislých na státní podpoře, která se díky ní již nemá možnost z ní vymanit) je výsledkem velkorysých státních programů, nýbrž je přesvědčena, že uderclass je důsledkem inherentně nespravedlivé společnosti a vztahů v ní panujících, které neumožňují plné rozvinutí lidského potenciálu a jeho možné naplnění.

II. Levice a pravice – klasifikace filosofická (dle rozdílných antropologií obou)

Předchozí pojednání bylo pojednáním o empirické odlišnosti levice a pravice, a to na základě jejich nejviditelnějšího odlišení – rozdílných názorů na to, co, jak a proč má dělat stát s hospodářstvím. Mohla by být vznesena námitka, že vzhledem k tomu, že se jedná (až na případ zásadní a nepřeklenutelné volby “svoboda nebo rovnost”) o empirické posuzování užitku toho nebo onoho názoru, měla by to empirie – život sám – rozhodnout a buď levici, nebo pravici odsunout na smetiště dějin jakožto neefektivní a tudíž bezvýznamnou. I když před 40 – 60 lety se objevovaly pokusy prohlásit pravici za překonanou a někteří se to pokusili tvrdit o levici po pádu komunismu, skutečnost tomu zdaleka nenasvědčuje. Obě formace trvají. Tento fakt neschopnosti z empirie prohlásit jeden nebo druhý směr za překonaný si žádá určité vysvětlení. A určité vysvětlení si žádá ještě jeden fakt: podivuhodná tendence pravice, tak jak byla definována v prvním pojednání – tedy jako pravice ekonomické, přiklánět se k takovým názorům ve sféře kulturně-morální, které obhajují spíše tradiční morálku a hodnoty, a k takovým názorům v otázkách bezpečnostních a obranných, jež volají spíše po ráznějším a tvrdším postoji k nepřátelům a zločinu. A rovněž recipročně, tendence levicových názorů v ekonomice provázat se s názory obhajujícími alternativní životní styly v kultuře a morálce a s názory volajícími spíše po terapeuticko-pedagogickém přístupu ke zločinu a vyjednávajícímu postoji k našim nepřátelům v politice obranné. Jsou zde tak tři dimenze a tedy osm možných kombinací, nicméně ukazuje se, že polarizace se formuje do dvou jasných táborů – i nadále je nazývejme pravicí a levicí. Co je vysvětlením tohoto jevu?
Domnívám se, že je jím zcela zásadní rozlišení mezi levicí a pravicí – rozlišení filosofické, a tím je jejich naprosto odlišné, protikladné chápání lidské přirozenosti.
Jinak řečeno, antropologie levice a pravice jsou odlišné. Levice i pravice dávají odlišné odpovědi na otázky typu: Existuje stálá, neměnná, metadějinná lidská přirozenost? Anebo je lidská přirozenost v dějinách proměnlivá a tedy i změnitelná? Do jaké míry je člověk dobrým? Má svobodnou vůli?
Pravice (a to jak ta dnešní, tak i ta před 100 i 150 lety) zastává židovsko-křesťanské pojetí člověka, jeho přirozenosti a osudu v dějinách, levice je ztělesněním nesouhlasu s tímto pojetím.
Pravice se domnívá, že existuje něco jako neměnná lidská přirozenost. Domnívá se, že lidská přirozenost je stálá, nezměnitelná a – což je velmi důležité – není příkladně dobrá. Pravice je přesvědčena o adekvátnosti židovsko-křesťanského dogmatu, formulovaného přesvědčivě např. sv. Augustinem, o dědičném hříchu (prvotním hříchu v anglosaské literatuře). Podle tohoto dogmatu člověk není od své přirozenosti dobrý, právě naopak, člověk je bytost narušená (“pádem Adama zhřešili jsme všichni”), nedokonalá, s omezenou intelektuální a rozumovou kapacitou, konečná a náchylná podléhat pokušením a v jejich důsledku se dopouštět špatného jednání. Kromě toho, že lidská přirozenost je neměnná, v dějinách stálá a člověk je bytost inherentně nedokonalá (zatížená dědičným hříchem), je obdařena i svobodnou vůlí – což je další křesťanské, konkrétně katolické (protože svobodnou vůli kalvinistická představa predestinace v konečném důsledku popírá) dogma. Podle něj je člověk za své jednání odpovědný, protože si ho sám reálně vybírá. Člověk je schopen svobodné volby z těch alternativ, které se mu nepřetržitě nabízejí, tuto volbu také činí a proto za to, co si volí, nese stálou odpovědnost. Křesťanské pojetí člověka je tedy pojetím bytosti polární – rozprostřené od vlastní nedokonalosti až k perfektnímu ideálu dobra, který je poznatelný (ať již zjevením nebo rozumem), a svobodně si volící dobro nebo zlo. V důsledku dědičného hříchu je to častokrát zlo a nikoliv dobro, které si zvolí. Volba je však jeho a nese za ni plnou odpovědnost.
Proti této představě člověka protestuje moderní levice, jejímiž duchovními otci byli kontinentální osvícenci, Rousseau, Marx, Comte, Freud a další.
Všechny tyto myšlenkové proudy a všichni tito myslitelé nesouhlasili s tezí, že “lidská přirozenost je stálá, neměnná a není ideálně dobrá”. Tvrdili, že člověk je buď od své přirozenosti dobrý (osvícenci, Rousseau, Freud), a zlo, které ve společnosti existuje, je důsledkem vnějších společenských sil, vazeb a jevů, které korumpují dobrou lidskou přirozenost, anebo zastávali názor, že člověk nemá žádnou pevnou přirozenost a je jen funkcí vnějších sil, které ho formují, či – lépe řečeno – determinují jeho přirozenost (ekonomických sil u Marxe, stavu poznání u Comta). Změnou těchto sil dojde i k zásadní změně podstaty člověka. Obě koncepce se shodují v tom, že člověk je potenciálně dobrý, je změnitelný k lepšímu – a to buď osvobozením jeho původní, dobré přirozenosti od špatných nánosů společnosti (majetkových vztahů u Rousseaua, konvencí a morálních zákazů u Freuda), anebo změnou vnějších vztahů ve společnosti (ekonomických sil u Marxe, dokonalostí vědeckého poznání u Comta) – tedy vytvořením jeho nové, lepší přirozenosti.
Tato dvě odlišná chápání lidské přirozenosti mají své relevantní politické důsledky:

a) Důsledek pro pojetí státu a jeho funkce.

V tradičních feudálních společnostech Evropy převažovalo až do nástupu osvícenství křesťanské chápání člověka a autoritářské pojetí státu. Francouzští osvícenci 18. století toto chápání a pojetí napadali; na jeho obranu v reakci na Francouzskou revoluci vystoupila skupina myslitelů dnes označovaných jako reakcionáři. Za jejich reprezentanta může být považován Joseph de Maistre. Tito myslitelé pochopitelně vycházeli z dogmatu dědičného hříchu a nedokonalé lidské přirozenosti. Na tom by nebylo nic nepochopitelného; jejich chápání lidské přirozenosti ovšem bylo velice pochmurné. Považovali člověka od přirozenosti nejenom za nedokonalého a schopného špatného konání, nýbrž za přímo zlého. (Jeden současný americký konzervativec napsal, že jejich pojetí člověka bylo stejně pochmurné jako pojetí u markýze de Sade.) Z faktu špatné lidské přirozenosti vyvodili potřebu silného, autoritářského státu s neomezenou mocí panovníka a faktickou politickou nadřazeností papeže, státu, jehož primárním úkolem je držet od přirozenosti špatné a ke zločinům a hříchům náchylné poddané na uzdě. Stát je zde od toho, aby spoutal choutky a vášně občanů a vynucoval řád. Poddaní nemají mít příliš mnoho svobody, protože by jí využívali – v důsledku své přirozenosti – špatně. Všechna ta špatnost v člověku obsažená by ve stavu přílišné svobody vyplula na povrch společnosti.
Osvícenské chápání člověka bylo růžově optimistické. Podle této vize byl člověk svou přirozeností dobrý a proto nutně schopen neomezeného pokroku a sebezdokonalení. Aby se tato přirozená dobrota člověka naplnila a neomezený stálý pokrok uskutečnil, stačí, aby člověk byl svobodný. Nositeli této představy byli např. girondisté za Francouzské revoluce.
Kritikou vnitřní rozporuplnosti prvního postoje a korekcí naivní jednoduchosti postoje druhého vznikla moderní pravice i levice.
Možnou námitkou vůči prvnímu postoji je, že jeho chápání lidské přirozenosti je až příliš negativní. Není to chápání křesťanské. (Ultramontanismus byl v roce 1854 papežem odsouzen. Křesťanské chápání člověka, ač zahrnuje dogma dědičného hříchu, považuje člověka za tvora stvořeného k obrazu Božímu, tudíž za tvora, který je nositelem odrazu slávy Boží. A jako takový nemůže být naprosto ztracený. Je schopen aktů dobra a pravdy a je příjemcem Boží milosti.)
Politicky relevantní námitka je ta, že postoj reakcionářů není vnitřně konsistentní: když uznává inherentní nedokonalost každého člověka, jak může obhajovat svěření absolutní moci do rukou jediného vládce? Vládce je přece rovněž člověk. Jak řekl Lord Acton, každá moc má tendenci korumpovat a absolutní moc má tendenci korumpovat absolutně. Není-li moc vládce nebo vládců omezena a striktně vymezena zákony, pak vládce, zatížený dědičným hříchem, může a ve skutečnosti snadno podlehne pokušením, která mu tato moc nabízí. Navíc důsledky jeho špatného konání budou mnohem tragičtější než jakékoliv důsledky špatného konání obyčejného jednotlivce, protože jimi budou zasaženi všichni občané, celá země, nad níž má moc. Nutným logickým důsledkem předpokladu, že člověk není ideálně dobrý, a uvědomění si nedokonalosti lidské přirozenosti je proto požadavek, aby moc žádného člověka nebyla nikdy absolutní, aby moc státu a vládců, kteří mu vládnou, byla limitována a striktně vymezena. Musejí existovat záruky proti jejímu zneužití. Toto byla doporučení angloskotského osvícenství, které na rozdíl od kontinentálního vycházelo z představy lidské nedokonalosti, a tohoto si byli rovněž vědomi Otcové-zakladatelé USA. Například James Madison ve Federalistovi č. 51 napsal, že “co jiného je stát než ten nejvěrnější obraz lidské přirozenosti? Kdyby lidé byli andělé, nebylo by nutné žádné vlády. Kdyby lidem vládli andělé, nebylo by zapotřebí žádných kontrol vlády, vnitřních ani vnějších.” Velikým úkolem ústavy je proto zamezit tomu, aby nedokonalí lidé vládnoucí svým spoluobčanům zneužívali moc, která je jim svěřena. Proto moderní pravice ze svého předpokladu nezměnitelné lidské nedokonalé přirozenosti vyvozuje požadavek omezeného státu s limitovanými a vyčtenými pravomocemi. Státu, jehož funkce jsou primárně negativní – garance svobody občanů a stálé udržování řádu ve společnosti.
Jednoduchost druhého přístupu byla krutě odmítnuta realitou. Nepotvrdilo se, že pro rychlé blahodárné projevení se dobré lidské přirozenosti stačí garantovat svobodu člověka, že stačí zmírnit nesvobodu a vývoj povede nutně a stále k lepšímu. Tou krutou realitou byl například osud girondistů, dědiců osvícenství, kteří končili pod gilotinami už zdaleka ne tolik ušlechtilých jakobínů. (Naivní Condorcet paradoxně sepisoval svůj traktát o nevyhnutelnosti věčného pokroku v době, kdy již propadl hrdlem a jako psanec utíkal před jakobínským terorem v ústrety své smrti.) Tak, jako pád ancient régime nekončil ušlechtilou, leč naivní girondinskou vládou ve svobodě, nýbrž Robespierrovým terorem, tak i liberálně-demokratické režimy začátku 20. století končily ve 30. a 40. letech jako fašistické či komunistické totalitní tyranie.
Proto levice, již sofistikovanější, opustila přesvědčení kontinentálních klasických liberálů, že člověk je svou přirozeností příkladně dobrý a jediné, co potřebuje, je svoboda, aby se jeho dobro mohlo plně projevit. Začala naopak zdůrazňovat, že člověk byl prvotně dobrý, ale společenské vztahy zkorumpovaly jeho původní charakter (Rousseau), nebo že člověk je funkcí společenských vztahů, norem a konvencí a tedy je zásadně měnitelný (a tudíž i k lepšímu) – konkrétně zásadní změnou těch společenských sil, které formují jeho přirozenost. Tento posun od faktické perfektnosti člověka k perfektnosti potenciální měl dalekosáhlé důsledky pro levicové pojetí státu a jeho funkce i chápání lidské svobody.
Vzhledem k tomu, že člověk je potenciálně zásadně zlepšitelný a to, co tomu brání, jsou vnější společenské síly a vztahy (majetkové vztahy a hospodářský systém, z nich plynoucí chudoba, hlad a nezaměstnanost, restriktivní morálka, špatné opresivní společenské konvence, nedostatek výchovy k vědeckému poznání a názorům a z něho plynoucí předsudky), je pro levici úkolem dne tyto vztahy a normy změnit, nahradit je novými a umožnit tak osvobození a projevení potenciálně dobré lidské přirozenosti. A oním levicí nejčastěji vnímaným nástrojem, který má tuto radikální a monumentální společenskou transformaci provést, je stát. Tedy stát má být aktivním osvobozovatelem člověka a tvůrcem jeho dobré přirozenosti. Moderní levice – stejně jako předtím reakcionáři – požaduje energicky jednající a rozsáhlý stát; jenže zatímco reakcionáři požadovali stát, který by držel občany na uzdě, levice požaduje stát jednající pro konečný užitek občanů, a to tím, že pozitivně provede společenskou transformaci a změnu reálných lidských bytostí na bytosti nové, s již dobrou přirozeností.

b) Důsledek pro význam tradiční morálky a hodnot

Pravice vycházející z přesvědčení nezměnitelné lidské nedokonalosti vnímá podřizování se tradičním morálním normám, zákazům a společenským konvencím jako projev civilizovanosti člověka. Podřizování se těmto normám je prostředkem udržování na uzdě těch impulsů v lidské přirozenosti, které pobízejí člověka ke špatnému chování a jednání. Právě vědomé nebo samovolné podřizování se zákazům a normám, jejichž význam často člověk nemusí ani chápat, umožňuje existenci určitých standardů ve společnosti a poskytuje tedy i záruku určité jistoty a bezpečí pro všechny tím, že vytváří atmosféru vzájemné vypočitatelnosti a předpověditelnosti reakcí druhých lidí. Proto tradice a konvence tvoří informační rámec společnosti. Jeho rozpad by mohl vyvolat výbuch necivilizovanosti až barbarství, jehož je, jak dějiny ukazují, nedokonalá lidská přirozenost schopna. Ze stejného důvodu vítá pravice existenci náboženské víry i organizovaného náboženství. Sdílí názor Gilberta K. Chestertona, že problém ztráty náboženské víry nespočívá v tom, že člověk pak nevěří v nic, nýbrž v tom, že je pak schopen věřit v cokoliv – například v totalitní ideologie nebo šarlatánské náboženské a politické pseudospasitele. Proto je pravice přesvědčena, že čím je role státu ve společnosti menší a omezenější (což umožňuje značnou míru lidské svobody), tím musí být úcta a respekt ke tradičním morálním a náboženským hodnotám a společenským konvencím větší (aby totiž příslušná míra svobody byla vůbec možná, aby necivilizovanost nebo nechuť lidí snášet negativní stránky svobody nepřevážily).
Levice, alespoň některé její proudy navazující na Freuda, reprezentované v tomto století např. Herbertem Marcusem či jinými mysliteli Nové levice, považuje právě morální normy a společenské konvence za opresivní, pokrytecké a znásilňující pravou či potenciálně dobrou lidskou přirozenost tím, že jí znemožňují v jejím volném rozletu a vyvolávají u lidí těmto normám a konvencím se podřizujících zbytečný komplex viny. Pro Novou levici mají značný význam právě kulturní a morální aspekty společnosti a ona samotná se snaží kulturně-morální rámec stávající společnosti napadat, oslabit a nahradit jej novým, tolerantním, umožňujícím plné sebevyjádření a seberealizaci. Toto osvobozování potenciálně dobrého člověka od prudérních norem a zákazů mají provádět jednak kulturní a intelektuální elity společnosti a jednak stát tolerováním, případně ještě lépe přímou podporou tzv. alternativních životních stylů.

c) Důsledek pro možnost Utopie

Levice, přesvědčena o tom, že lidská přirozenost je determinována vnějšími společenskými vztahy a silami, musí přijít k závěru popření svobodné vůle člověka. Svobodná vůle člověka je slučitelná pouze s představou neměnné lidské přirozenosti – tedy s představou, že přirozenost člověka není determinovaná prostředím, ve kterém žije. Je-li však člověk funkcí svého prostředí, jsou nutně jeho nejvlastnější preference, pocity, sentimenty a volby rovněž funkcí jeho okolí. Tedy jeho vědomí je rovněž odrazem vnějších vztahů a sil. Vzhledem k tomu, že aktuální člověk ještě není naplněním své potenciálně dobré, kvalitativně lepší přirozenosti než je ta stávající, není to ještě člověk s velkým Č. Je ještě nedokonalým člověkem, jeho vědomí je falešným vědomím a jeho volby jsou pokřivené. Jeho svoboda konání je svobodou nedokonalou, protože zatím ještě neúplnou. Tu bude mít až nový člověk s dobrou přirozeností po společenské transformaci. Podle toho svobodná volba aktuálního člověka není až tak vzácnou hodnotou – lze ji, v zájmu dosažení lepšího člověka s nefalešným vědomím, ignorovat či porušovat. A to je obhajoba totalitarismu: úkolem dne je vykonat radikální společenskou transformaci, jejímž výsledkem bude nový, lepší člověk. Překáží-li tomu svobodné preference reálných lidských bytostí, lze je znásilnit v zájmu skutečného prospěchu těch, jejichž vědomí je nyní pokřivené v důsledku špatných společenských vztahů.
Tím není rozhodně řečeno, že každý člověk z levice je totalitářem. Levicové předpoklady ale umožňují dovedení závěrů až k obhajobě totalitarismu. Pravice naopak, i když pochopitelně může být autoritářská, vůbec nemůže – z principiálních důvodů – být totalitářská. Oba totalitní režimy 20. století patřily tedy k intelektuální levici.
Levice svým důrazem na změnitelnost a možnou dokonalost lidských bytostí nádherně umožňuje představu realizovatelnosti Utopie – tedy stavu kvalitativně lepšího života na zemi. Tato představa jakéhosi ráje na zemi, stavu věčné blaženosti a stálého štěstí, je pravicí nutně odmítána – právě akceptováním přesvědčení o neměnné nedokonalosti lidských bytostí, která způsobuje, že ani ten z hlediska pravice nejlepší myslitelný model politického, ekonomického, společenského či kulturního rámce společnosti nezaručí věčné štěstí všech. Naopak uznává stálou existenci lidského utrpení, bolesti a strádání – ať již materiálního či duchovního.
Levici proto v konečném důsledku – jakožto filosofický koncept – můžeme označit za velikou křesťanskou herezi. Není totiž v konečném důsledku ničím jiným, než – jak na to poprvé upozornil Eric Voegelin – pokusem o imanentizaci křesťanského eschaton, tedy pokusem o zpozemštění toho příslibu, který křesťanství slibuje člověku, jenž však klade mimo tento svět.

d) Umírněná, demokratická levice

Totalitarismus a utopismus jsou dovedením levicového smýšlení k nejzazší mezi, kterou levicové předpoklady umožňují. Považuji za důležité ještě jednou zopakovat, že netvrdím a ani nechci tvrdit, že každý příslušník levice je nutně utopistou nebo totalitářem. Tvrdím pouze, že levicové pojetí člověka jak utopii, tak totalitu umožňují, a že všichni utopisté a totalitáři sdíleli toto pojetí. Pro každou levici – a to i pro demokratickou – je však příznačné vkládání velikých nadějí v možnost učinit lidi šťastnými politickou manipulací, pozitivní akcí státu. Levice je přesvědčena, že existuje-li nějaký společenský problém, je nutně řešitelný, a to především státními programy. (Pravice se domnívá, že “díky” existenci dědičného hříchu jsou mnohé společenské problémy prostě neřešitelné, jsou pevnou součástí lidského života, jeho jakousi konstantou, a každý symbolicky řečeno “státní program na zrušení dědičného hříchu” je bizarní naivitou.) Řešeními levice jsou kromě státních programů a utrácení peněz daňových poplatníků na odstraňování společenských problémů i víra ve všemocnost racionálního poznání a vzdělání. Existují-li ve společnosti různé předsudky a negativní jevy – rasismus, netolerance, chudoba, kouření, AIDS, drogy, cokoliv, je nutné poskytnout lidem racionální poučení, jakousi technickou instruktáž, jak se mají chovat, a oni se pak budou chovat racionálně. Společenský problém se vyřeší.
Jako třetí příklad z praktické roviny mohou sloužit rozdíly levice a pravice v penologii. Pravice se domnívá, že člověk jakožto bytost zatížená nezměnitelnou nedokonalostí (dědičným hříchem) má tendenci konat špatně a někdy tato tendence převáží nad racionálními úvahami a výchovou vybudovanými zábranami. Člověk má nicméně současně svobodnou vůli a neexistuje možnost konání, kterou by člověk nemohl svobodně odmítnout; za konání, které činí, je tedy zodpovědný. Proto i zločinec je za svůj zločin zodpovědný a zaslouží si trest. Smyslem trestu je potrestat; chápání trestu pravicí je chápání retribučně-restituční (trest + kompenzace oběti).
Levice se naopak domnívá, že člověk jakožto bytost bez stálé přirozenosti (nebo bez umožnění té dobré) je funkcí společnosti – je jejím výtvorem. A jako takový nemá v posledku svobodnou vůli. Proto je zločinec – dítě společnosti – téměř její obětí; ta mu totiž neumožnila rozvinout to potenciálně dobré v něm a je proto zodpovědná za jeho chování a konání. Takovéhoto člověka trestat by bylo krutostí. Proto “trest” má mít terapeuticko-pedagogickou funkci. A trest smrti by byl již do nebe volajícím barbarstvím: společnost by zabila člověka za to, co z něho udělala. Pro pravici je trest smrti jednou z možností z arzenálu legitimně použitelných trestů a principiální penologická námitka vůči němu neexistuje. Trest smrti lze na pravici odmítat, ale pouze z jiných než principiálních námitek týkajících se povahy zločinu a trestu. (Například z pohnutek utilitárních nebo religiózních.)
Tím se dostáváme k zásadně odlišnému chápání společnosti, v níž žijeme, v podání levice a pravice. Dostali jsme se k zásadně odlišnému existenciálnímu přijetí civilizace, ve které pravice a levice existují: ke ztotožnění se s ní nebo k odcizení se jí.

III. Levice a pravice – klasifikace existenciální

Pravice bývá často vnímána jakožto obhajoba statu quo, existující podoby společnosti a jejího establishmentu, zatímco levice jako revoluční síla, usilující u reformu, jíž pravice brání. Tedy pravice jako statická apologetika a levice jako dynamické pozitivní krédo. Tento obraz je částečně nepřesný a proto celkově nevystihující podstatu vzájemné dynamiky. Podle něj totiž pravice je prvotní a levice je reakcí na ní. Spíše opak je pravdou.
Toto století bylo svědkem přechodu mnohých myslitelů z levice na pravici a pouze zanedbatelně nemnohých konvertitů z pravice na levici. Tato na první pohled podivná asymetrie se stává logickou a přirozenou, uvědomíme-li si vzájemnou dynamiku pravice a levice.
Především, pravice primárně není obhajobou statu qou před nájezdy levice. Například otec politického konzervatismu Edmund Burke vůbec nebyl toryem, nýbrž přesně naopak, byl whigem. Intelektuálně pravice vzniká jako reakce na levici. Levice je v tomto smyslu prvotní a pravice je reakcí na ni. Levice je pozitivním programem politické, ekonomické, společenské, kulturní a morální přestavby společnosti – často velice radikální. Pravice (jako whig Edmund Burke) uznává, že stávající podoba společnosti není vždy nutně ideální, ale je zaskočena nikoliv úsilím o její změnu, nýbrž směrem, kterým se ta reforma má vydat. Pravice se domnívá, že ty změny, které pozitivně prosazuje levice, jsou velice nešťastné a jdou častokrát přesně opačně, než by měly jít. Whig Burke, odpůrce toryů, razantně zaútočil na změny navržené francouzskými revolucionáři, protože podle něho vedou do pekel. Tedy ve skutečnosti pravice je vzpourou proti intelektuálním názorům levice – ta je vzpourou proti politické, ekonomické a kulturní podobě společnosti, vzpourou, která se brzy stává intelektuálním establishmentem – a pravice je rebelií právě proti tomuto intelektuálnímu establishmentu levice. Člověk z pravice je proto častokrát svou dispozicí rebelem, jenže na rozdíl od příslušníka levice nemá ambici měnit lidi a organizovat jim jejich životy, nýbrž rebeluje proti názorům kulturních a intelektuálních elit společnosti, vždy tak ochotně levicových. Intelektuálně je spíš kontrarevolucionářem než konzervativcem. Skutečností, že pravice je intelektuální reakcí na levici, lze vysvětlit nepoměr v počtu vzájemných konverzí: lidé z pravice z přirozenosti věcí a podstaty sama sebe chápou levici velice dobře, vědí přesně, co to levice je – a nesouhlasí s ní. Jenže levice samotná je primárně pozitivním krédem a nikoliv reakcí na jiné krédo, není žádným odlitkem a proto nemá zásadní potřebu chápat pravici. Proto mnoho lidí z levice pravici ani nechápe. Někteří ji pochopitelně chápou a nesouhlasí s ní a někteří z těch, kteří ji nechápou, ji mohou pochopit a poté k ní konvertovat. Proto konverze z pravice na levici je tak nepravděpodobná a proto konverze opačná je možná a přirozená.
Moderní levice se začala formovat na konci minulého století nástupem socialistického hnutí. Socialismus je dodnes ústředním a nejsilnějším proudem levice a jeho nástup znamenal přeskupení do té doby existující politické scény dělené na liberály a konzervativce. Socialismus společně s některými prvky liberalismu, především s jeho duchem reformismu, a kulturně-společenskými postoji a některými dispozicemi konzervatismu – především paternalismem – vytvořil moderní levici a z hlavních částí konzervatismu (úcta k tradiční podobě společnosti) a liberalismu (svobodný trh a omezený stát) se utvořila moderní pravice. V politické praxi byla dynamika jednoznačně na straně levice – s první kulminací ve 30. letech. Pravice působila defenzivně a její chápání sama sebe spočívalo v zadržování ofenzivní levicové vlny a v tom, co považovala za bránění nejhoršímu. Po druhé světové válce, v 50. letech, došlo k určitému opadnutí levicové vlny a všeobecné převaze pravicových vlád. Pravice 50. let však nebyla kontrarevoluční; místo toho se soustředila na přijetí předchozích levicových reforem a byla obdobím jakéhosi politického klidu. Levice zažila svou druhou kulminaci v 60. letech, která byla svědky nové vlny levicové ofenzivy. Pravice se tak soustřeďovala na konzervaci toho, co levice již prosadila, a levice vždy v další a další vlně posouvala hranici svých představ dál a dál. Tak to bylo až do konce 60. let – za jakýsi vrchol levicové mentality, za nejvyšší bod hladiny levicového smýšlení v západní civilizaci lze označit rok 1968. V tomto období kulminovala rovněž její zdánlivě podivuhodná frakce, nazývaná Nová levice. Poté nastal určitý odliv levicovosti a nárůst popularity pravicových názorů v 70. letech, což vedlo v 80. letech k vládě pravicových politických reprezentací.
Tyto dva fenomény mají zásadní význam pro současnost i pro příští vývoj politických formací. I když Nová pravice se v Evropě začala formovat až v 70. letech, její analogie existovala v Americe již v letech 50. a byla soustředěna kolem časopisu National Review (založen v r. 1955). National Review byl vlajkovým časopisem hnutí, které se v USA od té doby nazývá konzervatismem (je v mnoha rysech odlišné od evropského konzervatismu) a které představovalo radikální sílu reagující na úspěchy levice a hodlající její postup zastavit. Toto hnutí bylo kritické i k republikánské administrativě prezidenta Eisenhowera, která odmítla odvolat levicové reformy a soustředila se, stejně jako pravice v Evropě, na udržování statu quo. Konzervatismus z okruhu National Review se nemínil smířit se zachováním toho, co levice dosáhla, a čekáním na její další vlnu, nýbrž byl protestem proti levicovému establishmentu v americké společnosti. Toto hnutí se na začátku 60. let – po porážce republikánů v r. 1960 a nástupu nové Kennedyho demokratické administrativy – zmocnilo Republikánské strany a v roce 1964 nominovalo na prezidenta svého kandidáta, senátora Goldwatera. Ten byl sice ve volbách poražen, nicméně ofenzivní nástup pravice se začal prosazovat – částečně již v roce 1968, a především, po intermezzu s aférou Watergate, ve druhé polovině 70. let, až nakonec vyvrcholil v roce 1980 zvolením Ronalda Reagana.
Evropská pravice opustila svou konzervativní orientaci v 70. letech a pod názvem Nová pravice s pozitivním programem reforem usilovala o demontáž levicových výdobytků.
Zatímco americký konzervatismus á la National Review a později evropskou Novou pravici lze označit jako rebelii proti nepřetržitě se valícím vlnám levicové revoluce, pak Nová levice byla vzpourou v samotném táboru revoluce – byla vzpourou proti establishmentu, který byl již ale na konci 60. let převážně levicový. Proto, paradoxně, mnohé kritiky moderní společnosti ze strany Nové levice a Nové pravice zněly dost podobně.
Nová levice zradikalizovala levicové postoje a kromě tradičních ekonomických témat (kritika nerovnosti, vykořisťování, kapitalismu, atd.) zdůrazňovala nespravedlnost a špatnost kulturních, morálních a společenských norem “buržoazní” společnosti. Jejím nosným konceptem byla myšlenka odcizení. Tuto představu již použil Marx pro označení toho, co s proletariátem dělají kapitalistické výrobní vztahy – totiž že ho odcizují od jeho lidství, dehumanizují jeho život a tím navozují mizérii jeho osudu, jež prohlubuje třídní konflikt (a tak, paradoxně z hlediska Marxe, mají pozitivní účinky – povedou k třídní revoluci a nahrazení jedné společensko-ekonomické formace novou, založenou již na jiných výrobních vztazích, konkrétně na společenském vlastnictvím výrobních prostředků, které jediné odstraní vykořisťování člověka člověkem). Podle Nové levice nejen ekonomický sytém, ale i pokrytecká morálka, opresivní normy, bezcitnost a lhostejnost konzumního života, neexistence skutečné rovnosti a demokracie a naopak existence privilegií establishmentu v buržoazní společnosti západní civilizace zásadně znemožňují naplnění a seberealizaci lidského potenciálu a toho dobrého, co skutečná lidskost lidstvu umožňuje. Neumožňují lidskou autenticitu, což je další klíčové slovo Nové levice. Proto je západní společnost inherentně špatná a škodlivá, a navíc má tendenci vyvážet svou podobu k civilizacím jiným, tedy je navíc agresivní, kolonialistická a imperialistická. Západní civilizace je tak deformovaná, že u svých příslušníků (tj. většinou svých obětí, jimiž nejsou pouze ti z establishmentu) vyvolává falešné vědomí: oběti si nejsou vědomy skutečného stavu věcí, tj. toho, jak je jejich společnost záporná. Proto v návaznosti na koncept odcizení má ústřední místo v myšlení Nové levice koncept osvobozování – nejen osvobozování od konkrétních ekonomických vztahů a norem společnosti, nýbrž především osvobozování od falešného vědomí, tedy osvobozování, které umožní lidskou autenticitu: feminismus osvobozuje ženy od jim vnucené představy podřízenosti mužům, protizápadní národně-osvobozovací hnutí bojují za vymanění se z vlivu Západu, později radikální environmentalisté osvobozují lidi z otroctví konzumního života apod. To vše umožní lidem plné intelektuální, materiální, kulturní a sexuální sebevyjádření, což naplní jejich autenticitu, kterou západní společnost vždy potlačovala represí – ať již politickou, ekonomickou, společenskou či morální.
Z této analýzy západní společnosti plyne nejen odcizení se Nové levice od ní, nýbrž i její srovnání s civilizacemi alternativními: ty dopadají ve srovnání s civilizací západní nezvykle dobře. Principiální vystoupení Nové levice proti západní civilizaci a její zamítnutí po radikální kritice vede Novou levici k preferování civilizací jiných, někdy čistě hypotetických: proto ty sympatie s jakýmkoliv protizápadním hnutím či vůdcem ve třetím světě – ať již to byli Castro, Ho či-min, Lumumba nebo sandinisté. Studená válka a obecně konflikt Západu se Sovětským svazem a mezinárodním komunistickým hnutím byl vnímán obdobně – mezi Sovětským svazem a Západem nebyl žádný kvalitativní rozdíl, maximálně snad kvantitativní, a oba systémy byly stejně špatné a odpovědné za Studenou válku (ne-li Západ více). Proto jakýkoliv západní studenoválečnický postoj k Sovětům byl projevem nabubřelé arogance moci, imperialismu, politické hysterie a válečného štvaní. Namístě je spíše usilovat o vzájemné porozumění, odzbrojení a mírovou koexistenci, která umožní Západu věnovat se řešení vlastních palčivých problémů.
A toto je poslední, a to zásadní rozdíl mezi (Novou) levicí a pravicí: (Nová) levice je projevem existenciálního nesouhlasu se západní civilizací, existenciálního odcizení se od ní, zatímco pravice je projevem existenciální afirmace západní civilizace, existenciálního přesvědčení, že Západ, i když není ideální společností, je zásadně dobrou civilizací, a to konkrétně ze všech existujících nejlepší. Západní civilizace se kvalitativně liší od všech ostatních (minulých i přítomných) a všechny je převyšuje. Čím? Odpověď nemusí být nutně jedna, může to být i kombinace vícero odpovědí různých proudů v rámci pravice. Britský konzervativec v tradici Burka může říct, že je to prostě civilizace naše, v její tradici jsme vyrostli a ona nás zformovala; křesťanský konzervativec řekne, že západní civilizace je dítě západního křesťanství a tudíž jí byly zjeveny určité pravdy v rozsahu, v jakém to nebylo učiněno civilizacím jiným, a konečně libertariánsky či klasicky liberálně laděný konzervativec může tvrdit, že jedině západní civilizace dospěla k ideálu osobní a politické svobody, a je-li tento ideál do určité míry přijímán i některými jinými civilizacemi, je to v důsledku napodobování Západu nebo dokonce jeho vnucení Západem. Z tohoto přihlášení se pravice k západní civilizaci a přesvědčení o její jedinečnosti vychází pevné odhodlání k jejímu hájení, k obraně její existence – jak tomu bylo v době Studené války proti její totální antitezi, komunistickému impériu. Z faktu morální nerovnosti civilizací a morální převahy té západní plyne nerovná legitimizace prostředků jejich zachování: např. pravice je přesvědčena, že neexistuje nic takového jako rovné právo vlastnit atomové zbraně a že západní země jsou oprávněny toto “právo” zemím třetího světa upírat.
Pojetí rovnosti či nerovnosti různých zemí a civilizací nás přivádí k závěru tohoto pojednání a k vrcholnému tématu levicového smýšlení, k multikulturalismu. Multikulturalismus čili přesvědčení o inherentní rovnosti všech kultur a civilizací je vrcholem egalitářské vášně levice. Je současně určitým vrcholem relativismu: právě tak, jako systematizací relativismu ve filosofii dostaneme postmodernismus, tak systematizací relativismu v politické filosofii vzniká multikulturalismus.
Intelektuální levice dneška, jako legitimní dědic Nové levice 60. let, konceptem multikulturalismu popírá samotnou existenci univerzálních principů správného civilizovaného soužití lidí v občanské a politické společnosti, tj. popírá koncept, na kterém byla postavena a který obhajovala západní civilizace. Tím zároveň nutně popírá i Západem nárokovaný primát v nahlédnutí těchto principů, čímž delegitimizuje jeho intelektuální status a jedinečnost. Západní civilizaci představuje jako jednu z mnoha, jako jeden z mnoha možných úhlů pohledu na lidský úděl, úhel pohledu o nic více relevantní než jsou všechny ostatní. Z metafyzické rovnosti všech civilizací pak plyne povinnost přikládat stejnou pozornost a váhu jim všem, jakož i nutnost podrobného studia, poznání a pochopení těch ostatních, protože jen tak můžeme nahlédnout jejich hodnotu a pochopit legitimní nároky jejich příslušníků. Z těchto předpokladů plyne požadavek na poskytování stejného času a prostoru v univerzitním vzdělání a akademickém životě všem konceptům, a nikoliv upřednostňování těch západních. Čas a prostor věnovaný mrtvým bílým heterosexuálním mužům, jakými byli Sókratés, Hérodotos či Shakespeare, nemá být o nic větší, než je čas věnovaný reprezentantům umění a myšlení civilizací ostatních (např. živým černošským lesbičkám, nabízí se dodat).
Pravice tyto názory považuje nejen za formálně nesprávné, nýbrž i za přímo zhoubné. Především, pravice vidí multikulturalismus jako další útočiště bývalých západních neomarxistických profesorů Nové levice poté, co se jim jejich sovětský Bůh v r. 1989 zhroutil, a jako jednu z jejich dalších zbraní proti západní civilizaci. Proti tezi intelektuální levice, že všechny civilizace a kultury jsou si vnitřně rovné a stejně hodnotné a proto stejně významné, klade intelektuální pravice konce 20. století tvrzení opačné, totiž že civilizace si vůbec nejsou vnitřně rovné a že západní civilizace byla skutečně schopna více než kterákoliv jiná nahlédnout univerzálně platné pravdy o správném politickém a společenském uspořádání, jimiž přispěla celému lidstvu. Obdobné univerzálně platné pravdy platí jako pro umění, tak i pro filosofii – včetně filosofie politické: říkanka zaklínače hadů z tropického kmene kanibalů nemá stejnou uměleckou hodnotu jako Shakespeare a politické teorie Frantze Fanona, karibského ideologa teroru proti bílému kolonialismu, nejsou stejně významné jako ústavní systém Jamese Madisona a ostatních Otců-zakladatelů. Západní myšlení si kladlo fundamentální otázky o podstatě lidského údělu a smyslu jeho bytí, otázky trvalé a univerzální, v rozsahu, v jakém si je jiné civilizace nekladly.
Jako zhoubné vidí pravice názory multikulturalismu proto, že podle jejího názoru vedou k destrukci možnosti soužití lidí různých etnik a kultur v jedné politické společnosti pod jednou civilizovanou, ústavní vládou. Podle pravice je pochopitelně možné, aby lidé různých etnik, kulturních společenství a tradic, byli příslušníky jedné politické společnosti – ale s jednou podmínkou: přes všechny vzájemné odlišnosti, častokrát i propastné, musí sdílet určitý základní politický konsensus, určité společné politické přesvědčení (např. loajalitu k ústavě). Neexistuje-li žádný společný konsensus, politická společnost existovat nemůže a nekrvavá vláda se stává nemožnou. Nesdílejí-li např. všichni členové americké společnosti respekt k politickým principům Otců-zakladatelů vyjádřených v Deklaraci nezávislosti a vytvářejících základ politického rámce společnosti definovaného ústavou Otců-zakladatelů, společenský a politický dialog se stává nemožným, neboť prostě není z čeho vyjít, když nic není společné. V důsledku toho nastane balkanizace politické společnosti. Proto společnost může být multietnická a multikulturní v kulturním smyslu, nemůže však být multikulturní ve smyslu politicky civilizačním; právě v tomto smyslu je však tento termín jeho proponenty užíván.
Shrnuto jinými slovy: zápas o místo a význam západní civilizace v myslích a srdcích jejich příslušníků a intelektuálních elit bude i v 21. století představovat náplň sporu intelektuální levice a pravice. Levice bude i nadále existenciálním odcizením se západní civilizaci a pravice bude jejím existenciálním potvrzením.

Závěr

Byly zde představeny tři klasifikace politického a intelektuálního spektra na levici a pravici. Pochopitelná námitka může znít, zda jsou tyto tři klasifikace vůbec ve vzájemné korelaci, zda náhodou pravice a levice v rámci první, druhé a třetí klasifikace nejsou pokaždé něčím úplně jiným, překrývajícím se s tím předešlým pouze v bezvýznamné míře.
Zajisté je nutné přiznat, že korelace tří uvedených klasifikací není rovna jedné celé. Například, příslušník levice podle klasifikace první může být příslušníkem pravice podle klasifikace druhé, a to samé platí recipročně. A podobně, příslušník levice dle klasifikace druhé může být příslušníkem pravice dle klasifikace třetí (ale to již značně problematicky), nicméně příslušník pravice podle druhé klasifikace již příslušníkem levice podle třetí být nemůže. Korelace mezi jednotlivými klasifikacemi tedy skutečně není stoprocentní, nicméně jsem přesvědčen, že je přesto značně vysoká. Empiricky vzato, suma všech příslušníků levice vyhovujících první, druhé a třetí klasifikaci současně plus všech příslušníků pravice podle opět všech tří klasifikací současně představuje naprostou většinu celého politického a intelektuálního spektra. A opačně, lidé, kteří mezi jednotlivými klasifikacemi “křižují”, tj. v jedné jsou na levici a v jiné již na pravici, tvoří zanedbatelnou menšinu. To vede k závěru, že všechny tři klasifikace posuzují stejný jev a jsou uchopením stejného fenoménu – dělení na levici a pravici – ze tří různých pohledů. To, že vzájemný “překryv” není perfektně a stoprocentně ideální, vidím jako důsledek nutné nedokonalosti jakékoliv klasifikace perfektně a ideálně posuzovat daný fenomén. Ale jak jsem již uvedl na začátku, tato elementární nedokonalost jakékoliv klasifikace nás přece nemůže odradit od veškerých pokusů o ně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?