Lech Kaczynski – RIP

10.4.2010
Redakce

Jako připomínku památky tragicky zesnulého polského prezidenta Lecha Kaczynského přinášíme našim čtenářům dva roky starý zápis přednášky Macieje Ruczaje ” Polsko za vlády Kaczynských”.

„Polsko vzbuzuje hrůzu“ – takový titulek se nedávno objevil ve španělským El Pais. Podobné lze najít v evropském tisku z železnou pravidelnosti od podzimu 2005, kdy se v Polsku moci chopilo Právo a Spravedlnost (PiS) bratrů Kaczyńskych. Nyní už mediální hysterie kolem Polska pokročila natolik, že redaktorka El Pais nepřímo vyzývá k jakési formě „bratrské pomoci“, kterou by země Unie měly přinést utiskovaným polským menšinám, které úpí pod bičem „kačistického“ režimu: “bylo by vrcholem pokrytectví, kdybychom dovolili, aby jeden z členských státu bez jakýchkoliv konsekvenci mohl diskriminovat občany s homosexuální orientaci a podněcovat masová pronásledování.“ Zapaterovo Španělsko svoji roli vzalo natolik vážně, že v pátek vydal Senát výzvu, aby se španělská vláda ujala ochrany veteránů mezinárodních brigád z občanské války, kterým prý v Polsku hrozí pronásledování. Což není úplně falešná zpráva. Na tyto pány se vztahuje připravovaný tzv. zákon o deestebekizaci, který ruší sociální privilegia funkcionářů komunistického režimu. Nikoli tedy za to, že bojovali ve Španělsku, ale za to, že po návratu bojovali spolu s NKVD proti vlastnímu národu.

Na téma současné polské vlády se objevilo už tolik hrozivě znějících zpráv, že ten, kdo by se chtěl celou věcízabývat analyticky, je v předem ztracené pozici. Musel by se nejdříve hodiny prodírat nánosem stereotypů a novinářských výmyslů. Pokusím se tedy začít úplně od začátku a udělat základní náčrt některých hlavních témat posledního období a vysvětlit, proč mediální „fenomén“ s názvem „Polsko Kaczyńských“ vůbec vznikl.

Spor o minulost

Fakta všichni známé: parlamentní volby v září 2005, pak prezidentské, pak krach koaličních jednání s Občanskou platformou, menšinová vláda, pak od března koalice s problematickými partnery Sebeobranou a Ligou polských rodin – koalice z donucení neboť nikdo jiný, kdo by měl zájem, se nenašel. Od června pak premiér – druhé dvojče. Pro mnohé už samo o sobě důvod pro tezi o „dynastické diktatuře“. Určitě nestandardní, ale bratři Kaczyńští se tam nejmenovali navzájem. Prošli demokratickou procedurou. Tato vláda navzdory různým peripetiím stále trvá. Překvapivě. Když jsme před pár měsíci určovali datum přednášky, uvažoval jsem, zda budu mluvit v čase přítomném nebo už minulém.

K pochopení celého příběhu je třeba se vrátit dál do minulosti. Slovo „příběh“ požívám schválně, protože současný spor o “kačistické“ Polsko je do veliké míry spor o hodnocení minulosti. Obě strany svoji vizi posledních 20 let konstruují jako určité „mýtické vyprávění“, meta-narraci. Na jedné straně není konkrétní politická strana, ale mediálně-politická sila, které jádrem je vlivný deník Gazeta Wyborcza a jeho šefredaktor Adam Michnik. Pro tyto lidi je cílem „europeizace“ Polska a poslední léta jsou pro ně především definovány vítězstvím liberální demokracie v Polsku a jeho zapojením do západních struktur. Právo a spravedlnost naopak vyhrálo volby s heslem budování 4. republiky. Tedy revoluce. Nebo přinejmenším zásadní změna struktury státu. Dosud byly takové symbolické mezníky spojené s dramatickými údalostmi: 1.republika existovala do dělení Polska v 18. stol., 2. republika do roku 1939 a 3. republika po roce 1989. Jedná se tedy o velmi silné symbolické gesto, snahu o zpřetrhání svazku s nedávnou minulosti.

Proč toto negativní hodnocení vývoje po pádu komunismu? Všichni teoretici přechodu k demokracii poukazují na Polsko a jiné země střední Evropy jako na ukázkový „úspěšný přechod“, navíc spojený s zvládnutím „dilematu dvojí transformace“ – tedy jak politické tak ekonomické… Proč takto negativní hodnocení v situaci, kdy je pozice Polska stabilnější než kdykoliv za poslední 300 let a dosáhlo svých základních cílu: vstupu do NATO a EU?

Teoretici se totiž podle Kaczyńských nedívají pod povrch institucionálních změn. A přijímají diskurz, ve kterém úspěšná transformace znamená především nekrvavý přechod na základě dohody elit starého a nového režimu. Zdůrazňují slovo „nekrvavý“. V této souvislosti je zajímavé, že nejdiskutovanější knihou posledních měsíců v Polsku je dokonalá pseudo-historická esej básnika Rymkiewicze „Věšení“ – o drobné epizodě z polských dějin konce 18. stoleti, kdy varšavský dav zahájil malou revoluci, během které stihl oběsit několik vysokých aristokratů a biskupů za to, že zem prodali ruské carevně Kateřině. Rymkiewicz nám předkládá tezi, že Polsko za svoji slabost a neúspěchy vděčí do veliké míry jakési „vrozené mírnosti“ a sklonu k odpouštění, který se na jeden okamžik měl šanci zhroutit, když varšavský dav začal stavět šibenice pro zrádce. Kniha vyšla během kauzy biskupa Wielguse, což ji dodalo zvláštní nádech…

Každopádně po roce 89 se opět nevěšelo. Naopak. Nový řád byl postaven na úzkém spojenectví dvou sil: bývalé nomenklatury a liberálně-levicové částí disentu. Pro tu druhou byl nepřítelem číslo jedna právě onen temný dav z knihy Rymkiewicze: katolický, nacionalistický, zkratka nebezpečný. Pro postkomunisty bylo naopak spojenectví potřebné kvůli „lustračním choutkám pravice“ a jako prostředek jak se etablovat jako legitimní síla v novém řádu (i na Západě). Filozof Zdzisław Krasnodębski diskurz nového státu popsal jako „demokracii periferie“. Jedná se o politický řád, který se zakládá na pilířích totální alienace od vlastní tradice (tedy v polském případě patriotismu spojeného s katolickou vírou a republikánskou tradici) a otrockým přejímáním západního vzoru. Nezávislé Polsko začíná v roce 1989, tedy v roce, kdy vychází Fukuyamův Konec dějin. A vládnoucí elita měla cíl – konec dějin, který spočíval v přijetí do exkluzivního klubu civilizovaných státu. Tento cíl se měl realizovat za každou cenu. Pokud bychom do něj chtěli propašovat cokoliv vlastního, nebudeme vpuštění. Proto byl boj namířen proti „národní nekrofilii“ (tedy patriotické tradici) a „vládě černých“ (katolicismu). Solidaritní elita (Michnik, Kuroń, Mazowiecki) usoudila, že v tomto směřování budou lepšími spojenci postkomunisté. Odtud se bere další základní pilíř: zapomenout na minulost a zvolit budoucnost. Demokracie prý vyžaduje kompromis, komunisté se stali demokraty v okamžiku, když usedli ke kulatému stolu. Jak říkal Adam Michnik , „svoboda znamená zrovnoprávnění lidi hříchu a ctnosti, moudrosti a hlouposti, pravdy a podvodu, lásky a nenávisti.“

Toto byl základní trend ideologického vývoje. Zároveň probíhaly pod povrchem další procesy, které vedly k vzniku toho, čemu se říká postkomunismus. To není jen o konstatace toho, že se jedná o zemi „po komunismu“. Jde o název specifické státní formy, v níž je vnější demokratická institucionalizace dublována paralelní mocenskou strukturou která s vnější fasádou voleb, střídání u moci atd. nemá mnoho společného. V Polsku se jednalo o proces, který nomenklatura zahájila dlouho před pádem komunismu. Hlavní řídící silou byly tajné služby, které plynule vpluly do nového režimu. Vznikl tak systém neformálních vazeb, pavučina na pomezí politiky, tajných služeb, ekonomiky a organizovaného zločinu. Nešlo o jednotný systém, nešlo o žádné spiknutí. Jedni byli napojení na jednu mafii, jiní na druhou, vojenská a civilní rozvědka stály často proti sobě. Existovaly ale jisté společné zájmy: nedotknutelnost základních stavebních kamenů státu – smlouvy mezi nomenklaturou a částí opozice. A vše co s tím bylo spojeno: tedy nezpochybňování zlodějské privatizace (základ ekonomické síly), další pokračování nemocného kapitalismu „veřejného sektoru“, s úzkým provázáním mezi politikou a byznysem –v tom byly budoucí zisky – a konečně boj proti všem formám lustrace a zúčtovaní z minulosti. Lustrace je totiž na jedné straně ohrožovaly personálně, na druhé to bylo hlavním prostředkem moci a kontroly – hra se svazky tajné policie se stala základní zbrani polské politiky. Kdo ovládá minulost ovládá i současnost.

Vznikl tak stát, ve kterém hrdina opozice Adam Michnik říká o generálu Kiszczakovi (poslední ministr vnitra a šéf polského StB, člověk nepřímo zodpovědný za desítky politikcých vražd v 80. letech), že je to „čestný muž“ a naopak pro své kolegy z disentu má jen ty nejhorší nadávky. Vznikl stát, ve kterém není možné odsoudit StB jako zločineckou organizaci, ale je možné psát o AK (Armia Krajowa, největší podzemní protinacistická armáda v okupované Evropě), že byla to banda antisemitů a vrahů. Reakci je prohlubující se pocit deficitu spravedlnosti – ve vztahu k dějinám, nedávné minulosti i současnosti, ve které se bývalá nomenklatura proměnila v kapitalistickou oligarchii, zatímco obyčejný člověk, řečeno lidově, dře bídu s nouzí. Konečně se dostavuje i degradace mravních pojmů, která se odvíjí od toho, že se jedná o stát postavený na lži a zavírání očí na zločinem, nebo – zpátky k Michnikovi – na údajném zrovnoprávnění „pravdy a podvodu“ jako nezbytné součástí demokratizace.

Toto je vize současných dějin, ona metanarrace, kterou vyznávají Kaczynští (dobrý náhled do jejich vize nejnovějších polských dějin poskytuje přednáška Jarosława K. v americké Heritage Foundation, kterou lze najit např. v předchozím čísle slovenského časopisu Impulz, www.impulzrevue.sk ). Pro její shrnuti používají težko přeložitelné slovo „układ“, které naznačuje něco na způsob „pavučiny“, „chobotnice“, propletence neformálních ale pevných vazeb, vztahů a zájmů, které vytváří paralelní mocenskou strukturu.

Tuto vizi prosazovali už od začátku 90.let a vysloužili si za to nálepku fanatiků a bláznů. A s tuto vizi se vrátili v okamžiku, když se tento systém začal hroutit a ukazovat veřejnosti svoji pravou tvář. Nebyla to jejich zásluha – kauza Rywin, korupční aféra, která tento proces zahájila, byla výsledkem střetu mezi spojenci – Gazetou Wyborczou a postkomunisty. Ale jejím nechtěným následkem bylo odhalení pravé podstaty 3. republiky. Následovala vlna dalších afér, v nichž se utopili postkomunisté a oslabila pozice Gazety Wyborczy. Nastala dosud nevidana pluralizace médii, a s ní i do diskuze vstoupila dosud tabuizovana témata: např. otázka lustraci, role tajných služeb, dekomunizace a celkově stav polské demokracie.

Konsolidace státu

Na této vlně vyhrály strany radikální změny – Právo a spravedlnost a Občanská platforma volby. První z nich zdůrazňovala více konsolidaci státu a léčení onoho „deficitu spravedlnosti“, druhá potřebu uzdravení skrze liberalizaci, uvolnění prostoru pro občany a omezení byrokacie. Zde se budu soustředit na vítěze a současnou vládní sestavu. Program lze dobře odvodit z názvu. Šlo o diagnózu slabého, nemocného státu, který není schopen realizovat své základní funkce, protože „spiknuti“ má zájem v tom, aby byl slabý. Aby nefungovalo soudnictví a policie, aby spíše než transparentnost vládla korupce, oligarchické vztahy a klientelismus. Shrnuje tento názor výrok předsedy Sejmu Marka Jurka: „v roce 1989 jsme získali jako země nezávislost, nikoli suverenitu“. Politolog Marek Cichocki tento postoj označil jako „suverenismus“ – důraz na konsolidaci kontrolních funkci státu, výkonné moci. Jedná se o postoj který pro západního teoretika se musí jevit jako nutně archaicky – v době sítové struktury moci a konci státu jako suverénní jednotky. Naopak dobře se vysvětluje na historické paralele, která není zcela náhodná: a to s hnutím „sanace“ z konce 20. let, které vzniklo kolem maršála Piłsudzkého. Tento hrdina boje za nezávislost měl dost nefunkčního, rozhádaného parlamentu, ve kterém bujela korupce a klientelismus v okamžiku, kdy Polsko muselo čelit vážným ekonomickým a bezpečnostním hrozbám. Rozhodl se pro puč a vytvořil následně hnutí „ozdravení státu“. Je to tedy přístup nikoli liberálně-konzervatitvní, ale spíše konzervativně-etatistický. Nikoli omezování státu, ale posílení jeho základních funkci a zdůraznění jeho významu jako základu společnenství a hlavního společného dobra.

Primát ideje konsolidace státu dobře dosvědčuje rozložení důrazu v současné polské politice. Jádrem, středem politiky PiS jsou ministerstva vnitra a spravedlnosti. Vláda Piłsudzkeho byla „vládou plukovníků“, o současné vládě se mluví „vláda prokuratorů. Ústřední postavou je ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro, korunní princ Kaczyńských a nejpopulárnější polský politik. Další prokurator, Janusz Kaczmarek stal ministrem vnitra. Pro tuto „sanační“ revoluci Kaczynský obětoval i koalici s Občanskou platformou (během koaličních jednání požadovali kontrolu nad ministerstvem vnitra) a rozhodl se pro kontroverzní koalici se Sebeobranou a Ligou polských rodin. Tato „prokurátorská“ politika se odehrává na mnohá úrovních: od boje s drobnou kriminalitou a o bezpečnost v ulicích, přes boj s organizovaným zločinem, až k velkému tématu korupce a vazeb mezi státními strukturami a ekonomikou. Když se zeptáte Kaczynského jaké jsou hlavní úspěchy vlády, tak řekne: vytvoření Centrálního protikorupčního úřadu (CBA) – super-úřadu podle britského vzoru, který měl premiéru když jeho zaměstnanci odvezl v poutech půlku ministerstva financi a poté půlku nemocnice ministerstva vnitra… Efekt se dostavil: zvýšení pocitu bezpečí (což je pochopitelně faktor relativní a zlí jazykové říkají, že všichni chuligáni jsou teď v Londýně a BAC), ale je pravda že v rankingu Transparency International poprvé nikoli další sestup směrem k Bangladéši a Mozambiku ale asi o 12 míst nahoru.

Druhá věc, kvůli které Kaczynští potřebují tyto resorty, je zúčtování s vývojem posledních 17ti let. Tedy boj s onou „pavučinou“. To se ukázalo jako hlavní obsah kačistické revoluce a tomuto cíli podřizují vše ostatní. Pro někoho by to mohla být pomsta, nebo vytahovaní kauz z dávné minulosti. Ale především je to pohled za nehezkou fasádu polské demokracie a v podstatě potvrzení některých diagnóz Kaczynských. Ústředním bodem se stala likvidace Vojenských informačních služeb (WSI). WSI, které bylo tak trochu ztělesněním nemoci 3. Republiky. Byl to stát ve státě, řízený bývalými estébaky a v Moskvě školenými důstojníky, který se zabývá vším, jen ne ochranou bezpečnosti státu. Spojoval činnost na pomezí organizovaného zločinu (zbraně, lobbying, atd.) s pokračováním hry na politiku – infiltraci médii, invigilace politiků. Pro Kaczynské se WSI stalo synonymem zla. Její likvidací zdůvodňovali všechny své kontroverzní kroky a ústupky v jiných oblastech – včetně koalice se Sebeobranou či kritizované propuštění populárního ministra obrany Radka Sikorského.

Těchto kauz bylo více, druhou nejznamější je tzv. „invigilace pravice“ z 90. let – opět pohled na skrytou tvář polské demokracie: v demokratickém státě se tajné služby snažily infiltrovat a zničit některá legálně působící politická uskupení. Člověk, který tuto akci řídil, plukovník Lesiak, byl pochopitelně bývalý estébák, zkušený potlačovatel Solidarity, který byl po roce 1989 převelen do „skupiny pro speciální úkoly“…

Deficit spravedlnosti, o němž jsem mluvil jako hlavním „dojmu“ z 3. Republiky, má samozřejmě svůj rozměr historicky: týká se komunismu. Polsko je země jehož dějiny psal vždy někdo jiný a v níž hrdinství bylo odměnováno většinou cestou na Sibiří, do Auschwitzu a nebo kulkou do hlavy v podzemích sídla StB. Proto byl rok 1989 vítán také jako šance na rekonstituci spravedlnosti jako hlavního pojiva společenství. To se nestalo. Opět privilegia, pořady v TV a vysoké důchody čekaly pouze popravčí, katy a aparátčíky. Jejich obětí a ti, kteří se odvážilý režimu postavit, živořili dál, popřípadě se setkávali pouze s výsměchem a ironickou diagnózou (formulovanou hlavně v Gazete Wyborcze) o neschopných a mentálně zaostalých reliktech minulosti. Toto hledání spravedlnosti má ale i zcela pragmatickou úroveň – uzavřit téma svazků a tím vzít zbraň z rukou těm, kteří jejich obsah už stejně znají. Výsledkem je celá série už existujících a připravovaných zákonů týkajících se období komunismu. Primárně – lustrační zákon, který platí od března. Některým není ale dost důkazů – stále tvrdí, že se jedná o hon na čarodějnice. Není vyloučeno, že se jím bude zabývat i Evropský parlament, kvůli porušování lidské důstojnosti těch, kteří musí podle zákona podávat lustrační osvědčení.

Zákon je kritizován především za to, že se vztahuje nejen na politiky, ale i na širokou sféru „povolání společenské důvěry“ – tedy novináře, pracovníky v kultuře a vědě. Vychází z předpokladu, že tito lidé stejně jako politici, mají na veřejné mínění významný vliv a proto je oprávněný požadavek, aby tato veřejnost znala i jejich minulost. Často uváděným příkladem je kauza novináře Gazety Wyborczy Lesława Maleszki, který patřil v 90. letech k hlavním mediálním odpůrcům lustrací, než byl odhalen jako dlouholetý aktivní spolupracovník StB. Podobně spisovatel Andrzej Szczypiorski, v 90. letech kreován na přední „mravní autoritu“ a „kazatele“ liberálně-demokratických standardů, byl později (už po své smrti) usvědčen z několika destiletí práce pro „vnitro“. Cílem lustraci je tedy také odhalit kolik takových Maleszků a Szczypiorských se i nadále pohybuje v první linii polské mediální debaty.

To jsou tedy ve zkratce hlavní cíle, jádro revoluce Kaczynských. Je to doopravdy revoluce? Pro někoho se bude jednat o soustavný útok na lidská práva a demokracii. Pro jiné to je pouze pokus o nastolení elementárních právních norem…

Vedlejší témata

Co v tom popisu revoluce chybí? To, co Kaczynské nezajímá, nebo spíše:co je druhotné vzhledem k onomu primárnímu cíli. Tedy např. zahraniční politika a ekonomika. Ne, že by si neuvědomovali, že existují nebo jsou důležité. Problémem pro zbytek Evropy je ale skutečnost, že Kaczynští uvažují v kategoriích suverenity z dob před-globalizační. Hlavním cílem je geopolitická bezpečnost státu –tomu jsou podřízené ostatní otázky (členství v EU či dokonce spojenectví s USA). A hlavním zahraničněpolitickým tématem je bezpečnost energetická (tedy výraznější unik Polska se sféry vlivu a působení Putinova neoimperialismu a boj proti německo-ruskému sbližování, jehož projevem je baltský plynovod). Snadno vznikne dojem, že všechny ostatní záležitosti jsou pro Kaczynské spíše otravná nutnost. Dobře to ilustruje přístup k EU – jsou pro tehdy, když se podaří něco získat – peníze, garance bezpečnosti, změnu energetické politiky. V Polsku se pro to objevil termín -„selektivní integracionismus“. Tedy nikoli pozice „proti-integrační“ ve smyslu jasně formulovaného ideového programu, jako v případě Václava Klause. Spíše instinktivní vybírání si z integrace toho, co může Polsko posílit, zajistit lepší postavení, bezpečnost. Zbytek – „Brusel, ruce pryč!“.

Polská ekonomika se v poslední době vyvijí rekordním tempem. Takový růst země ještě po roce 1989 nezažila. Jakou zásluhu na tom mají Kaczynští? Podle ekonomů ne příliš velikou. Ale zdá se, že hospodářství příliš nepřekáží. Dokáží také krotit některé populistické nápady koaličního partnera Sebeobrany. Celkově je však třeba říci, že Jaroslav Kaczynský obětoval ekonomické reformy pro společensky klid, nezbytný pro uskutečnění zmíněné revoluce. Není žádný liberál, naopak (i když Lech Kaczynský je větší socialista) – má etatistické tendence. Opět zde uvažuje v kategoriích suverenity a posilení státu – tomu slouží např. pozastavení priviatizace státních podníků. Pravda, byla hrozná, zlodějská, korupční a nebrala ohled na strategické cíle země. Ale řešením je pro Kaczynské – zpátky pod státní kontrolu a obsadit svými (čti nekorumpovanými a nezávislými na „pavučině“ či Moskvě) lidmi. Teď se rýsují první signály pro změnu: balíček Klusky, který má usnadňovat podníkání, zrušit alespoň část obrovského byrokratického balastu. A také první změny ve veřejných financích: např. snížení sociálního a zdravotního pojištění. Ale to je stále málo: v Polsku vládne obrovská konjunktura, kterou vláda nedokáže využít. Problém PiS je, že nemá lidi… Strana je zaměřená jen na určitá témata. A Kaczynski nejmenuje jiné lidi než takové, kterým plně důvěřuje. V jeho uskupení panuje atmosféra, která by se dala přirovnat k partyzánskému oddílu. Loajalita je důležitější než osobní schopnosti. Na to doplatilo už několik výraznějších osobnosti v PiS…

Konečně třetí oblastí, kde Právo a spravedlnost nemá příliš velký zájmy, jsou – možná trochu překvapivě – otázky „civilizačně-hodnotové“. Kaczynští vyhráli volby, neboť si dokázali vyjednat spojenectví za prvé s katolickými konzervativci, kteří nyní tvoří jedno velké křídlo PiS. Vzniklá tak na polské pravici výjimečná strana, která sdružovala více různě zaměřených frakci, spojených jednotným vedením a akceschopností. Tyto frakce jeden z komentátorů přirovnal k příměří „monarchistů a jakobínů“ během 3. francouzské Republiky. Za druhé úspěch Kaczynských spočíval ve spojenectví s polským „lidovým katolicismem“, tak jako ho reprezentuje (i když zdaleka ne výlučně) proslulé Radio Maryja. Pro Kaczynské to bylo pragmatické spojenectví. Většinou nemluví o „křesťanských hodnotách“, ale o „tradičních“ hodnotách. To hodně napovídá. Vnímají je tak trochu jako třeba Roger Scruton. Jako nezbytný základ, zdrávé jádro nezbytné pro fungování společnosti, její soudržnost atd. Kaczynští vědí, že svým programem jdou proti proudu světového diskurzu a vědí, že v polských podmínkách je jedinou silou, která může tomu vlivu odporovat, katolicismus. Odtud to občas problematické spojenectví s Radio Maryja. Odtud program, který vedle „konsolidace státu“. Odtud jeho budování na jasně křesťanských etických základech. Jak se zdá nyní, tak i toto padá za oběť revoluci: ve jménu společenského smíru Kaczynští poměrně ostře vystoupili proti ústavním změnám týkajícím se ochrany života od početí. Jindy tuto sféru ponechávají spíše na koaličním partnerovi Lize polských rodin. To je z hlediska jejich původního programu projev další kapitualce „ve jménu zdaru revoluce“. A jde navíc o trend poměrně nebezpečný. Liga polských rodin není – eufemisticky řečeno – uskupení „státotvorné“ . Navíc v současnosti bojuje o holou existenci, tedy o zisk radikálního elektorátu – odtud se berou nejrúznější, obas dosti přehnaná vyjádření činitelů této strany, které pak západní média berou jako oficiální vystoupení polské vlády. Ve skutečnosti se politika Kaczynských hodně vzdálila původním deklaracím, které např. zakotovovaly program strany v prinicpech encykliky Evangelium Vitae Jana Pavla II. Chybí zde nějaký odvážnější projekt pro-rodinné politiky. Zdá se, že právě konflikt mezi katolicko-konzervativním a „jakobínským“ křídlem v PiS se může ukázat jako hlavní faktor vývoje v nejbližšších měsícich.

Rozpovídal jsem se o otázce „4. republiky, lustrací a bojů proti postkomunismu, protože mám pocit, že se jedná o otázky nejméně známé, s nejmenším zájmem zahraničních médií. O zahraniční politice a o hodnotách se píše dost. Proto jsem tato témata chtěl ponechat do diskuze.

Pozitivní mezisoučet

Polsko je po roce a půl v mnoha ohledech lepší. Pokud přijmeme, že pravda může ozdravovat, tak je na tom lépe v otázce vztahu k minulosti, zločinů komunismu a kriminálních praktik ve veřejné sféře posledních let. „Deficit spravedlnosti“ byl zmírněn přinejmenším ve sféře symbolické, kde bylo jasně odlišeno hrdinství a zbabělost, jednání pro nebo proti Polsku (viz. např. obvinění generála Jaruzelského na straně jedné a posmrtné holdy, které vláda vzdává zapomenuté generaci protikomunistických povstalců z 40. let ). Zdánlivé maličkosti, ale v zemi velmi citlivé na dějiny a jejich interpretace opravdu významné. Efektivnější je boj proti korupci a kriminalitě. Otázka je jak dlouho může dynamické pravicové uskupení budovat svoji jednotu na programu boje s korupci a zúčtování s minulosti. Směrem do budoucna projekt Kaczynských stále stagnuje. V mnoha ohledech dokonce v posledních měsících udělala krok zpět: např. v otázce veřejnoprávní televize, kde se původně snažili skoncovat s tradici „televize – soukromé trafiky“ jednotlivých vládních sestav, ale pod nátlakem koaličních partnerů se k tomuto modelu opět vrátili.

Polsko po roce a půl Kaczynských je země velmi polarizována. Zatím to vypadá tak, že ona pravda, o které jsem mluvil, zatím hlavně šokuje a rozděluje. Je ale naděje, že ať už dopadnou další volby jakkoliv, nebude už možný návrat k Polsku Jaruzelských, Kwasniewskych a Michniků. Na druhé straně cena za „revoluci“ je – jako u všech revoluci – stále vyšší. Kromě zmíňované rezignace na ekonomické reformy nebo změnu směrem ke konzervativní sociální politice, je tady samozřejmě spojenectví se Sebeobranou, demise nejschopnějších politiků PiS, rezignace na proces depolitizace veřejnoprávních médií. Kaczynský stále opakuje, že „Paříž stojí za mši“ a „4. republika stále stojí za tyto ústupky“. Jak dlouho ještě se najdou lidi, kteří budou tomu věřit?

Polsko po tom roce a půl je zemí velmi polarizovanou. Ona (nesmírně hluboká) polarizace se ale týká hlavně elit. V podstatě jsme se vrátili do Polska počátku 90. let, kdy se vedl boj na život a na smrt mezi „osvícenci“ a „reakcionáři“ o základní pilíře polského směřování a státního zřízení. Tentokrát za významné účastí evropských médii a politiků, kteří se poměrně nepokrytě staví na jednu stranu sporu. Co to ale znamená? Asi především to, že se v Polsku odehrává kulturní boj, tak jak ho známé z USA. Což je v podstatě důvod k radosti, protože nikde jinde v Evropě už síly latinské civilizace na takový boj nemají sílu. Je akorat otázka, zda si sami Kaczynští tento fakt zcela uvědomují.

zápis přednášky „Polsko za vlády Kaczynských“ přednesené v Občanském institutu 24. února 2007

Jeden příspěvek - Lech Kaczynski – RIP

  1. michal : 11.4.2010 v 23.33

    polský vojenský pilot v rusku těžko může nepřistát pro mlhu…natož pro rady věže, to by se mu smáli až do důchodu…mezi muži to tak někdy bývá…splnili však mnozí svou povinnost, přeživší mají příklad odvahy…snad se tím přiblíží i otevření ruských archivů nejen o katyni a československu…POTOM UŽ NEBUDE TOLIK PŘÍČIN SOUPEŘIT O PRESTIŽ!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?