Koronavirová pandemie změní nejen lidské chování, ale i myšlení

26.4.2020
Roman Joch

italyLidstvo čelí největší zdravotní krizi minimálně za generaci. S pocitem, že jsme ve válce, se vkrádají otázky: Jak to bude dál, až vše skončí? Nezmění nás to příliš? Jak se s tím vším vyrovnat? Jaký je smysl v hrůzách života?

Americký pokrokový radikál Randolph Bourne (1886–11918) v průběhu první světové války, jejímž byl odpůrcem, napsal: „Válka je zdravím státu.“ Takzvanými pokrokovými byli v USA na přelomu 19. a 20. století společenští reformisté, kteří chtěli mocí státu zlepšovat společnost. V otázce vstupu země do evropské války se však rozštěpili – prezident Woodrow Wilson (1956–1924) chtěl válkou šířit demokracii ve světě, Bourne byl pacifista. Jeho postřeh, že nic nevede k nárůstu moci státu stejně jako válka, nejčastěji citují izolacionističtí libertariáni, kteří odmítají intervence v zahraničí.

Vědí, že válka kromě expanze státu způsobuje i omezení svobod občanů, jak ukázala velká válka – Wilson bojoval za demokracii ve světě, v USA však odpůrce války věznil a trestal. Ve válce objem a pravomoci státu nejen narůstají a bobtnají, když občany zdaňuje, konfiskuje jejich majetek, povolává je v odvodech, reguluje téměř všechny aspekty jejich životů a omezuje jejich občanské svobody, ale i je-li po všem, nikdy se plně nevrací na předválečnou úroveň. Naopak, mnohé z nových pravomocí si nadále ponechá.

Některé války však vybojovat musíme, máme-li žít jako důstojní lidé, a nikoli jen jako otroci v táborech s ostnatými dráty – druhou světovou válku proti nacismu či studenou válku proti komunismu. Musíme však pamatovat i na to, že po vítězném konci je nutné a správné rozsah vlastního státu opět omezit. A to se týká i války proti pandemii. Je to také válka, ne proti lidem, ale proti útvarům, jež nás napadají a škodí nám. Mimochodem, Bourne zemřel v prosinci 1918 na španělskou chřipku.

Adekvátní vyhlášení stavu nouze

Svět pamatuje mnohé další virové epidemie a pandemie. Zmiňme chřipku ptačí, prasečí (mexickou chřipku) či SARS; naštěstí žádná nebyla stejně vražedná jako španělská chřipka, která v letech 1918 až 1920 zdevastovala svět – nakazilo se 500 milionů lidí (27 procent tehdejší světové populace), odhady mrtvých sahají od 17 ke 100 milionům lidí.

Současná pandemie nemoci covid-19 způsobené novým typem koronaviru (SARS-CoV-2) se liší v tom, že tento virus se zdá odolnější ve vzduchu a vydrží déle; v organismech nakažených lidí déle trvá, než se nemoc projeví, takže déle fungují jako přenašeči bez detekce. Jeho smrtnost zatím není příliš vysoká, byť čísla z některých zemí jsou hrozivá. Protože jde o určitý typ války, je vyhlášení stavu nouze na území ČR adekvátní. Ale nezašla vládní opatření příliš daleko? Příliš daleko k omezování osobní svobody?

Americký státník Benjamin Franklin prý (1706–1790) prohlásil: „Ti, kdo se vzdají podstatných svobod, aby si koupili trochu dočasného bezpečí, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí.“ To je správný pocit, člověk by se nikdy neměl vzdávat své svobody, především nikdy ne ze strachu před nebezpečím, ale zároveň by neměl být hrozbou svobodě a bezpečí ostatních.

Hypoteticky to lze ukázat tak, že když nemám zapnuté pásy v autě nebo jezdím bez přilby na mopedu (obojí je blbost, nedělejte to), ohrožuji tím jen sebe, ne ostatní, ale kdybych jezdil pod vlivem omamných látek, ohrožuji tím ostatní, a proto na to nemám žádné právo (pokud nejezdím jen na svém oploceném ranči, jak to pod vlivem skotské dělával v šedesátých letech 20. století americký prezident Lyndon B. Johnson /1908–1973/).

Bezpečí moje i ostatních

Svoboda a bezpečnost nejsou protiklady. Je mezi nimi napětí, ale doplňují se. Bezpečnost je nutnou podmínkou, abychom se mohli svobodě těšit, a nakonec svobodní lidé mohou začít na hrozby reagovat dřív, než státní moc na místo dorazí. V době epidemie nejde jen o to zajistit svobodu všech, ale i o to, aby se člověk nestal hrozbou svobodě a bezpečí ostatních jako přenašeč. Za to dotyčný ani nemusí být odpovědný, může se nakazit mimoděk a jen o tom ještě neví. Nejde jen o svobodu a bezpečí moje, ale i ostatních, abych je neúmyslně neohrožoval.

Proto dočasně omezit styk lidí, cestování přes hranice a masová shromáždění odpovídá zdravému selskému rozumu – chrání to svobodu a bezpečnost lidí před nákazou. Prakticky je to nejúčinnější, co může šíření epidemie zastavit a dostat pod kontrolu. A až se to povede, opět budeme požadovat omezení pravomocí státu regulujících náš soukromý, pracovní či studijní život. Všechny pandemie připomínají, jak jsou lidský život i civilizace křehké.

S nadsázkou lze říct, že moderní projekt novověku, na jehož počátku bylo objevení Ameriky (1492) a reformace (1517), výrazně ovlivnil italský politik Niccolò Machiavelli (1469–1527) a anglický filozof Francis Bacon (1561–1626). Machiavelli tvrdil, že lidé nejvíc touží po bohatství a moci, proto instituce, která toto jejich pachtění nejvíce odsuzuje, čímž mínil církev, má být podřízena modernímu absolutnímu státu, v němž vladař vládne absolutisticky a svévolně. Cokoli mu poslouží k udržení moci, ať jakýkoli zločin, spáchat smí (a rádce-filozof mu k tomu a v tom bude radit).

Sir Bacon zase stál na počátku moderní vědy – dobývání přírody, aby nám vydala svá bohatství a tajemství, známý je jeho výrok scientia est potentia, vědění je moc. Myšlení jich obou lze symbolicky popsat jako úsilí, aby člověk ovládl Naturu (přírodu) a Fortunu (štěstěnu).

Absurdní přeceňování

Coby lidstvo jsme postoupili daleko, ale stále máme rezervy, přírodu jsme nikdy zcela neovládli. A štěstěna nebo náhoda pořád hrají v našich životech velkou roli. Můžeme tak zformulovat i předmoderní, tedy antickou či středověkou námitku vůči moderně a novověku – měli bychom se s tím smířit a vnímat jako součást nezměnitelného lidského údělu. Co antický svět pojmenoval jako Fortuna, štěstěna, tomu křesťanství říkalo a říká Providentia, Boží Prozřetelnost.

Za současné pandemie neuškodí připomenout si esej irského spisovatele C. S. Lewise (1898–1963), autora Letopisů Narnie a asi nejvýznamnějšího křesťanského apologety poloviny 20. století. Pojednání On Living in an Atomic Age (O životě v atomovém věku) napsal v roce 1948 jako rozhlasový komentář. Netýkalo se pandemie, ale rizika atomové bomby, ale argumenty platí pro obě hrozby. Lewis se ve své eseji snažil zaujmout postoj k tehdy častému dotazu, jak mají lidé žít v atomovém věku.

Jeho odpovědí bylo, že stejně, jako lidé v minulosti žili v době moru či vikinských nájezdů nebo dnes v době rakoviny či dopravních nehod. Jinými slovy, nezveličujme novost naší situace. Každý z nás, včetně všech našich nejbližších, byl odsouzen k smrti dávno před vynálezem atomové bomby. A je dobré vědět, že značná část z nás nezemře příjemným způsobem (nicméně na rozdíl od svých předků máme jednu výhodu – anestetika).

Takže ve světě, v němž je smrt jistotou, je absurdní přeceňovat nový vynález další možnosti, jak zemřít. Pokud na nás dopadne atomová bomba, ať nás zastihne dělat všechny rozumné věci – modlit se, pracovat, číst si, poslouchat hudbu, mýt děti, sportovat, bavit se s přáteli –, jen ne třást se strachy a myslet na bombu. Může zničit naše těla stejně jako mikrob nebo vir, ale nemusí ovládat naše mysli.

Příroda jako potápějící se loď

Někdo může namítnout, že to, co ho trápí, není smrt (nebo předčasná smrt), ale možnost, že atomová bomba totálně zničí civilizaci. Na to Lewis odpovídá: A jaký byl váš názor na osud civilizace předtím, než byla atomová bomba vynalezena? V co vyústí veškeré lidské snažení? Odpověď je známa všem, kdo alespoň nějak ochutnali vědu – příběh života či civilizace tak či onak vyústí v nicotu. Nejen zeměkoule, ale i Slunce a celá vesmírná soustava směřují ke svému konci.

Příroda je potápějící se loď, v dlouhodobé perspektivě nepřeje životu. Pokud je příroda vším, co existuje – jinými slovy, neexistuje Bůh ani žádný život jiného druhu mimo přírodu –, všechno skončí v podobě vesmíru, z nějž se život vytratí bez možnosti návratu. Dokonce nezůstane nikdo, kdo by si jej pamatoval. Atomové bomby sice mohou zkrátit dobu života, ale i kdyby bez nich trval miliardy let, stejně je to nekonečně krátké období ve srovnání s oceány mrtvého času, jež životu předcházely a budou po něm následovat.

Takže důležitou otázkou není, zda atomová bomba zničí civilizaci. Mnohem důležitější je, zda „příroda“ neboli to, co zkoumají přírodní vědy, je vším, co existuje. Pokud je odpovědí ano, pak se otázka zániku civilizace redukuje na dotaz, zda nevyhnutelná frustrace všech lidských aktivit bude urychlena naším konáním, místo aby nastala ve svém přirozeném čase.

Jedinou otázkou, jíž bychom se měli zabývat, proto je, zda je příroda vším, co existuje. Pro začátek předpokládejme, že ano. Že nikdy neexistovalo, ani existovat nebude nic víc než bezvýznamná hra atomů v čase a prostoru. Jakousi náhodou z ní vzešli lidé – bytosti, které vědí, že jejich vědomí je náhodným výsledkem nesmyslného procesu, a tudíž jako takové je nesmyslné, i když se nám zdá důležité.

Tři možnosti

V této situaci existují tři možnosti, jak se člověk může zachovat. Za prvé, spáchat sebevraždu. Příroda mi slepě a náhodně dala vědomí, jež mě trápí, neboť požaduje smysl a hodnoty ve světě, který je postrádá. Naštěstí se mohu zbavit tohoto nevítaného daru a nenechat ze sebe dělat blázna. Za druhé, užívat si, jak to půjde. Vesmír je nesmyslný, ale když už jsme tu, utrhněme si, co se dá. Naneštěstí existuje pouze málo toho, co si lze utrhnout – pouze nejhrubší smyslové požitky.

Nelze milovat dívku (kromě nejnižšího, animálního smyslu), pokud víte, že její krása i charakteru jsou momentálním a náhodným produktem srážek atomů, přičemž vaše reakce nejsou ničím jiným než psychickým vyzařováním genů. Obdobně nemůžete mít požitek z hudby, pokud si pamatujete, že je to jen chvění vzduchu, na něž iracionálně reaguje váš nervový systém. Jinými slovy, jak se budete dostávat od chladné smyslovosti k teplu nadšené radosti, budete si uvědomovat beznadějný nesoulad mezi emocemi a světem, v němž žijete.

Za třetí, postavit se světu. Říct si: ať je iracionální, já nebudu. Ať je nelítostný, já budu mít slitování. Jakkoli kuriózně jsem vznikl, když už tu jsem, budu žít podle lidských hodnot. Vím, že vesmír nakonec nade mnou zvítězí, ale nepůjdu ke dnu bez boje. K čertu s vesmírem! Většina z nás si vybírá tu či onu kombinaci druhého a třetího postoje. Ale oba ztroskotávají na stejné skále – nesouladu mezi vlastním srdcem a přírodou. I ve třetím postoji, jenž nesoulad přijímá od samého počátku, to nebude fungovat. Stavíme v něm totiž své lidské standardy proti idiotismu vesmíru.

Mluvíme o nich, jako by byly vně vesmíru, jenž je s nimi v protikladu. Jako bychom mohli vesmír posuzovat standardy z jiného zdroje. Ale pokud je příroda – systém času, prostoru a hmoty – jedinou věcí, jež existuje (jak předpokládáme), nemůže existovat žádný jiný zdroj standardů. Všechno musí být nesmyslným výsledkem slepých sil. Z toho vyplývá, že základ, na němž bychom se mohli postavit přírodě, se nám drolí pod nohama. Jsou-li standardy odvozeny z nesmyslného vesmíru, musejí být také nesmyslné.

Omyl materialismu

Veškerý materialismus vede k beznadějnému nesouladu mezi tím, co naše mysl tvrdí, že je, a tím, co ve skutečnosti musí být, pokud je materialismus pravdivý. Mysl tvrdí, že je duchem, tedy rozumem, jenž poznává skutečnost a má svobodnou vůli. Pokud je však materialismus pravdivý, mysl musí být pouze uspořádání atomů v naší lebce v iracionální kauzalitě. Nikdy si nemyslíme myšlenku proto, že je pravdivá, ale proto, že nás slepá příroda nutí si ji myslet. Nikdy nekonáme skutek, protože je správný, ale proto, že nás slepá příroda nutí jej konat.

Když si uvědomíme tento absurdní závěr, jsme ochotni popřát sluchu hlasu, jenž nám šeptá: „Ale co když jsme duchové? Co když nejsme výhonky přírody…?“ Materialistický závěr je neuvěřitelný. Poznáváme-li přírodu pouze tak, že věříme svým smyslům, a když nás takto poznaná příroda prostřednictvím přírodních věd učí, že naše mysli jsou pouze náhodnými uspořádáními atomů, někde musel nastat omyl – kdyby tomu tak bylo, i samotné vědy budou náhodnými uspořádáními atomů a my bychom neměli žádný důvod jim věřit.

Existuje pouze jedna možnost, jak uniknout z této slepé uličky – přijmout, že skutečně jsme duchy, volními a racionálními bytostmi obývajícími iracionální vesmír, z nějž odvozeni nejsme. Jsme zde cizinci, kteří pocházejí odjinud. Příroda není jedinou věcí, jež existuje. Existuje i „druhý svět“, z nějž pocházíme. To vysvětluje, proč se zde necítíme jako doma. Kdybychom byli pouze přírodními tvory a tento svět byl jediným světem, jak bychom mohli zjistit, že jeho zákony jsou strašné nebo směšné? Neexistuje-li nikde nic přímé, jak jsme mohli zjistit, že příroda je křivá?

Co v takovém případě příroda skutečně je? A jak jsme se ocitli uvězněni v systému, jenž je nám tak cizí? Když si uvědomíme, že příroda není vším, odpověď bude celkem přijatelná. Ta hrozná věc není naší Matkou, pouze sestrou – ona i my máme společného Stvořitele. Nejsme zde jako vězni, ale jako kolonisté. Příroda, v níž jsou prvky zla, je stejně jako my (i když odlišným způsobem) Stvořiteli odcizena, jakkoli v ní záblesky staré krásy zůstávají. Jen je nemáme zbožňovat, stačí z nich mít potěšení.

Nedávat přežití na první místo

Příroda nás nemá co učit. Naším úkolem je žít podle vlastních zákonů, nikoli podle jejích. A součástí našeho duchovního zákona je nikdy nedávat přežití na první místo, dokonce ani našeho druhu. Musíme se učit chápat, že přežití člověka na Zemi (natož našeho národa, kultury či třídy) nestojí za to, pokud ho nelze dosáhnout ctihodnými a milosrdnými prostředky. Tato oběť není tak velká, jak se zdá. Nic není více schopné zničit druh či národ než odhodlání přežít za každou cenu.

Lidé, jimž jde o více než zachování civilizace, jsou těmi jedinými, kteří mají naději civilizaci zachovat. Ti, kdo si přejí Nebe, nejlépe slouží Zemi. Ti, kdo milují člověka méně než Boha, činí pro člověka nejvíce, uzavírá C. S. Lewis svůj esej. Ať s ním souhlasíte, či nikoli, je to teze hodná přemýšlení. Ale zastavme se u jednoho jeho momentu. V závěru eseje upozorňuje, že zkušenost učí, že ti, kdo usilují o přežití za každou cenu, nejspíš ztratí všechno včetně svého života, zatímco ti, kdo nad své přežití kladou vyšší hodnoty, jsou schopní je uchovat a často i přežít.

Nejlépe je to vidět v situaci války (méně pandemie) – když nepřítel ví, že se třesete strachy o svůj život, ví, že jste snadnou kořistí. Snadno vás připraví o všechno vám drahé a možná také o život. Pokud však ví, že nejste zastrašeni vydíráním smrtí, že raději zemřete, než rezignujete na dané hodnoty, ví, že cena, již by musel zaplatit za vaše napadení, bude vysoká. A to ho může od napadení odradit.

Ve válečných a obranných strategiích se tomu říká deterence (odstrašení) – hrozíte, že když budete napadeni, budete bojovat zuřivě a až do úplného konce (ať vlastní porážky, nebo naprostého vítězství), že potenciální agresor si to dobře rozmyslí a usoudí, že risknout agresi vůči vám se mu nevyplatí. Vaše odhodlání riskovat život pro dané hodnoty vám je zachová, a tím i váš život.

Konečné vítězství

Tento postřeh vyjádřil výmluvně ve své knize Ortodoxie anglický spisovatel Gilbert Keith Chesterton (1874–1936), mimo jiné autor detektivních povídek otce Browna a dalších děl. Obecně je považován za mistra paradoxu: „Statečnost je skoro pojmová kontradikce. Je to silná touha po životě projevující se odhodláním zemřít. ‚Kdo ztratí svůj život, zachová jej‘ – to není jen mystická formule pro světce a hrdiny. Je to praktický pokyn.

V tomto paradoxu je celý princip statečnosti – i docela světské a prozaické. Člověk odříznutý mořem od pevniny si může zachovat život, vydá-li jej napospas hlubině. Může uniknout smrti jen tím, že se bude stále pohybovat na jejím okraji. Má-li si voják obklíčený nepřáteli prosekat cestu do bezpečí, musí spojit silnou touhu po životě se zvláštním pohrdáním smrtí.

Nesmí na životě jen lpět, protože by byl zbabělcem a nezachránil by se. Nesmí pouze čekat na smrt, protože by byl sebevrahem a také by se nezachránil. Musí hledat svůj život v duchu zuřivé lhostejnosti k životu; musí toužit po životě jako po vodě a přitom pít smrt jako víno. (Křesťanství) nad kopími Evropy vztyčuje korouhev tajemného rytířství: křesťanskou statečnost, jež je pohrdáním smrtí – nikoli statečnost čínskou, která pohrdá životem.“

Boj proti pandemii je určitou formou války. Války proti živému organismu, který nás napadá a škodí nám. Jsme tedy do jisté míry ve válečném stavu a berme to tak. Znamená to, že na nějakou dobu musíme přijmout mimořádná opatření a minimalizovat osobní kontakty – ať ti, kdo jsou nakaženi, se léčí a ti, kdo zatím nakaženi nejsou, ať, pokud možno, nakažení nebudou.

Dobrou zprávou je, že každá pandemie stejně jako každá válka jednoho dne skončí. Špatnou zprávou je, že v budoucnu přijdou další. V této válce proti viru my jako země i jako zeměkoule nakonec zvítězíme, byť stále nevíme, jak dlouho to bude trvat, jakou cenu budeme muset zaplatit, a kolik obětí si ještě vyžádá.Ale až zvítězíme, opět odebereme naší vládě mimořádné pravomoci a na oslavu vítězství, symbolicky řečeno, vyvěsíme tisíc vlajek. I když – mohli bychom je vyvěsit i skutečně.

Vyšlo v České pozici 12.4. 2020

Jeden příspěvek - Koronavirová pandemie změní nejen lidské chování, ale i myšlení

  1. milan kment : 12.5.2020 v 14.44

    Skvělý článek,především závěr,takto je třeba se postavit k současné epidemiologické situaci.

Napsat komentář k milan kment Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?