KOMUNISMUS, FAŠISMUS A INTELEKTUÁLOVÉ

1.1.2000
Richard GRENIER


Richard Grenier je autorem knihy “The Marrakesh One-Two” a pravidelným přispěvatelem Washington Times a londýnského Sunday Telegraph.


Z anglických originálů “The New Treason of the Clerks” a “Fascism a la Francaise” publikovaných v časopisu National Review, July 23, 1990, s. 42-45, a December 8, 1997, s. 46-49,


 


přeložila Michaela Freiová.


 


Nová zrada vzdělanců


 


            V roce 1925 napsal Julien Benda fascinující knihu La trahison des Clercs [česky: Zrada vzdělanců, Praha, Mánes 1929], která dodnes odráží varování francouzské intelektuální třídě před zradou, jíž se dopustí, pokud se vzdá své role strážce vzdělanosti a kultury, i před tím, co zaplatí za to, dá-li své nadání do služby politickému hnutí – zvláště takovému, které může zničit právě ty hodnoty, jež mají intelektuálové hájit. Benda použil slovo clerc v jeho středověkém významu, kdy označovalo třídu vzdělaných lidí.


            Bendova prosba je v diametrálním rozporu s trendem, k němuž nedávno nabádal americkou vzdělanou třídu československý dramatik a president Václav Havel, když hovořil ke Kongresu Spojených států. Coby moderní intelektuál a muž utopické levice naléhal Havel na americké intelektuály, aby překonali to, co – poněkud záhadně – vnímá jako jejich “nechuť” k politice, a horlivě je povzbuzoval, aby se politicky angažovali a připojili se k boji za utvoření “lidské rodiny”. Na začátku své řeči řekl, že ví, že dokonalá demokracie je stejně nedosažitelná jako horizont (jak praktický člověk), ale o několik vět později tvrdil, že Amerika má proti Československu velkou přednost danou dvěma sty lety, kdy se tomuto horizontu “mohla přibližovat” (jak zmatený člověk).


            Pan Havel si patrně neuvědomuje, že americká intelektuální třída – jež ignoruje Bendovo varování – se do politické bitvy už vrhla. Mohl mít v této věci alespoň nějaké nejasné tušení, když se na zvláštním setkání intelektuálů v antikulturním stánku New Yorku – v katedrále svatého Jana Evangelisty – setkal s aktivistou a hercem Ronem Silverem. Silver, který mluvil za všechny disidenty, řekl Havlovi, který strávil pět let v komunistických vězeních, že my Američané rozumíme tomu, jak Československo za komunismu trpělo, protože také nemáme “úplnou svobodu”. Pan Silver a řada dalších amerických umělců a intelektuálů, kteří se jako občané nejsvobodnější země na světě těší prakticky bezprecedentním svobodám, si skutečně představují, že jsou do jisté míry také utiskováni. Ve svých záměrech, svém zápalu, konformismu a zvrácenosti předstihli všechno, co dnes nacházíme u intelektuálních tříd v Evropě.


            Ne že by snad v Evropě bylo všechno dobré. I když se Bendova základní představa vpálila jako znamení do francouzského národního vědomí, i když se do nekonečna omílá a selektivně se cituje vždy, když se vzdělaná třída přestává zajímat o hlubší souvislosti toho či onoho problému, nezabránila francouzským intelektuálům v jejich masivním příklonu k marxismu (dokonce k sovětskému marxismu), k němuž došlo několik málo let po jejím vydání; šlo o selhání soudnosti, z něhož se dnes většina intelektuálů vzpamatovala. Navíc je Zrada vzdělanců popravdě zmatená kniha, na což poukázal bystřejší francouzský polemik, Raymond Aron. Ve svém varování francouzským vzdělancům, L’Opium des Intellectuels (1955), Aron napsal, že tímto opiem intelektuálů je marxismus. (Svého času i sám Benda vstoupil do francouzské komunistické strany, což zjevně nepokládal za zradu.)


            Jako student a později žurnalista činný ve Francii jsem pečlivě vysvětloval svým spolužákům a kolegům, že Amerika není ideologickou zemí, nebo – to jsem citoval historika Richarda Hofstadtera – že v Americe je obecná ideologie tak široce přijímána, že už není ani jako taková vnímána. Myslím, že to platilo o Spojených státech padesátých a počátku šedesátých let, a že tento nedostatek ideologické bdělosti možná vysvětluje, co se stalo potom, když importované ideologie, zvláště radikální utopismus, nakazily právě Ameriku, která neměla historicky vytvořený imunitní systém.


            Samozřejmě si nemyslím, že by Francouzi byli inteligentnější než Američané. Nemyslím si, že jsou lépe vzdělaní, kultivovanější nebo racionálnější (i když oni si to myslí). Ale protože Francie byla po staletí dominantní mocností kontinentální Evropy a protože dala vzniknout podstatné části politického slovníku moderního světa – od “levice” a “pravice” až po pojmy “coup d’état” a “détente” – jsou tu politické distinkce zřetelnější. Když generál de Gaulle prohlásil, že “komunisté nejsou ani na levici ani na pravici, ale na východě” – čímž myslel jejich vazbu na Moskvu – jen málo Francouzů s ním polemizovalo. Ve Francii se – v politických záležitostech – věci nazývají pravými jmény.


 


            Právě v Paříži jsem se setkal se svými prvními americkými komunisty – většinou filmovými scénáristy a režiséry, kteří byli na černé listině (včetně Julese Dassina z Never on Sunday) a kteří se zpravidla nijak netajili se svými sympatiemi ke Stalinovi. Ze své vlastní zkušenosti i z pozdějšího studia jsem pochopil, že naprosto všechny osoby vyšetřované Výborem pro neamerickou činnost a senátorem Josephem McCarthym, i když se s nimi zacházelo všelijak, byly skutečně komunisty. Když dnes potkám amerického liberála, který mi říká, že jeho otec ztratil učitelské místo kvůli mccarthyovské persekuci, pomyslím si (po francouzsku, bez eufemismu), že jeho otec byl pravděpodobně komunista. Ale i tak významný člověk jako Charles Krauthammer mi říká, že o takových věcech nesmím mluvit, že nesmím v tisku používat tak dehonestujícího jazyka; taková je McCarthyho pověst. Pan Krauthammer mi dobrosrdečně doporučuje, abych používal akademičtějšího výrazu “leninisté”, což sice na jedné straně způsobí, že člověk z ulice nebude vědět, o čem mluvím, na druhé straně mne to uchrání před útoky ze strany americké intelektuální třídy.


 


            Podle posledních údajů ze samotného Sovětského svazu poslal Josef Stalin – jehož politiku, ba i metody mí přátelé z holywoodské černé listiny horlivě obhajovali – na smrt přes 60 milionů lidí. Za McCarthyho éry činil celkový počet uvězněných lidí (zpravidla s mírnými tresty) 140 osob. Nepoměr je to značný. V době americké “Rudé paniky” nikdo nezemřel, nikdo nehladověl, nikdo nešel do amerického Gulagu. Přesto pro americkou intelektuální třídu každý, kdo jakkoli spolupracoval s Josephem McCarthym (např. “uvedl jména”), je neskonale hnusný tvor, zatímco Stalinovi obhájci jsou hrdinskými postavami – jsou to “idealisté”, “liberálové”, obhájci americké svobody. Toto podivné oslavování lidí, kteří se úporně snažili zničit naši společnost, by už samo o sobě – kdyby to byl jejich jediný výkon – bylo fenomenálním úspěchem našich nových “zrádných vzdělanců”. Čistě pro porovnání uveďme, že ve Francii Pierre Poujade, demagog mnohem divočejší než McCarthy, nikdy ani v nejmenším nepokazil reputaci francouzského antikomunismu.


            Všechna centra evropské kultury mají, a vždycky měla, i velká centra konzervativního myšlení, velké konzervativní deníky a intelektuální hnutí – a to i v době, kdy Lionel Trilling konstatoval, že celá americká intelektuální třída se přesunula doleva. Naopak v Americe se většina obecné populace označuje za “konzervativní”, ale intelektuální život – vydavatelství, tisk, televize, film, divadlo, galerie, muzea, a především universitní elity – jsou ještě více než za Trillingových časů ovládány “liberální” komunitou. Proč?


            Částečnou odpovědí je jistě v USA chybějící bezprostřední zkušenost s totalitním státem nebo dokonce s komunistickou stranou evropského typu. Navíc dnešní vzdělání nedokáže seznámit většinu Američanů s Leninovou jednoduchou definicí totalitarismu: “Žádná omezení státní moci!” A mccarthyovská éra se samozřejmě odehrála právě v tomto prostředí. Vynikající znalec komunismu, harvardský Richard Pipes upozornil, že hlavní princip západního liberála zní: “Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.” Největšími odpůrci komunismu byli a jsou američtí konzervativci. A konzervatismus je bytostným nepřítelem liberálů. Proto jsou liberálové tolerantní vůči komunistům, nepřátelům svých nepřátel. Pipesův směr analýzy nechci v žádném případě odmítat, ale myslím, že na fenoménu, o kterém mluvíme, musí být ještě něco víc. Vždyť ještě v době, kdy stalinismus začal být obecně uznáván za nejvražednější tyranii dějin, bylo jméno holywoodského filmového herce Roberta Taylora potupně odstraněno z budovy MGM, protože jako upřímný odpůrce komunismu svědčil proti třem holywoodským stalinistům, nadšeným pro masového vraha. Taylor zůstal páriou a “holywoodská desítka” platí stále za hrdiny. Kde je v tom alespoň špetka zdravého rozumu?


            Hlubší analýzou vposledku dospějeme k tomu, že mezi liberálním a konzervativním myšlením panuje zásadní nesouhlas co do hodnocení lidské přirozenosti. Od té doby, kdy volnomyšlenkářští vůdci francouzského osvícenství odmítli prvotní hřích a prohlásili, že člověk je “přirozeně dobrý”, ovlivňuje tato představa trvale západní politickou kulturu. Za francouzské revoluce nejprve vedla k Babeufovu nezdařenému plánu na odstranění soukromého vlastnictví. Od francouzských “utopických socialistů” následujících desetiletí dospěla představa, že člověk je přirozeně dobrý a nekonečně velkorysý, až k samotnému socialismu. Už dlouho před Karlem Marxem napsal Saint-Simon: “Každý podle svých schopností, každému podle jeho zásluh”; tuto větu modifikoval Karel Marx jen mírně. Základní socialistické krédo předpokládá, že lidé, kteří nejsou motivováni hmotným ziskem ani vlastními výhodami, budou neúnavně pracovat pro cizí lidi – k nimž nejsou vázáni krevním poutem, manželstvím, klanem, farností, církví nebo přátelstvím – čistě na bázi společného lidství, což je nezištnost, která jako základ velké společnosti nebyla nikdy v dějinách zaznamenána. V Sovětském svazu se ukázalo, že jednotlivci nejsou tak dobří a velkorysí, jak se předpokládalo, a tak byla vytvořena rozsáhlá a odpudivá kontrolní struktura, která je měla donutit k životu na oné vyšší úrovni abstraktní nezištnosti, vyprojektované společenskými plánovači. Nebylo to jen pouhé selhání snu, ale přímo uskutečnění noční můry.


            Ale v intelektuálních třídách svobodných společností doktrína o přirozené dobrotě člověka stále kvete; zvláště v Americe posledních desetiletí. Víru amerických liberálů ve vrozenou dobrotu člověka můžeme vidět ve všem – od jejich přístupu ke zločinu (kde se typicky snaží přesunout odpovědnost z jednotlivce na “kořeny jevu”) až k opakované neschopnosti přiznat politický útlak, pokud ho vykonávají zahraniční režimy levicového typu, tedy režimy hlásající víru v bratrství lidí a v přirozenou dobrotu člověka. Dokud se skutečně stoprocentně neprokáže opak, jsou liberálové predisponováni věřit, že vůdci hlásající tak vysoký stupeň altruismu musejí být dobří. Neexistuje jediný vojenský, donucovací stát na světě, k němuž  – pokud ovšem pěje jako siréna zpěv o “rovnosti” a “sociální spravedlnosti” -  by se liberálové poslušně nelísali. Ukáže-li se příslušný režim později jako obludný, nemusejí se bát nemilosti. Vždyť jeho američtí obdivovatelé měli konec konců dobré úmysly. Byli to idealisté. Cožpak lze někoho obviňovat z úsilí o lepší svět?


            Liberální mysl samozřejmě s hněvem zaznamenává existenci fašistických tyranů, těchto nepřirozených deviantů od přirozené lidské dobrotivosti; setkají-li se s takovými monstrózními anomáliemi, upadají liberálové do starobylého, předosvícenského náboženského myšlení. Značná část socialistického myšlení popsaného výše je průhledně mileniaristická. (Bertrand Russel poznamenal, že Marx by nebyl myslitelný bez křesťanské mileniaristické vize.) A když se liberálové setkají s okolnostmi, které jim tvrdě připomenou, že “nové nebe a nová země” přese všechno nepřišly,  okamžitě se obracejí k dualismu, rovněž odvozenému z náboženství. A tak je vidíme bloumat po světě, kde pátrají po moralitách: Bůh proti Ďáblu.


            Taková moralita však, má-li upoutat pozornost liberálů, musí mít vhodné Legie světla i přijatelné Legie tmy. Africa Watch nedávno odhadla, že v důsledku represí v Somálsku zemřelo něco mezi padesáti a šedesáti tisíci lidí, ale tato zpráva se v americkém tisku téměř neodrazila: šlo o kmenový konflikt. Obě strany byly černé. Kdo byl anděl a kdo ďábel? Na druhé straně v Jižní Africe, kde zahynulo nepoměrně méně lidí, je všechno nad slunce jasné. S úmornou pravidelností je každá vláda, který se zdá být v nějakém spojení se Spojenými státy – Jižní Afrika, Jižní Vietnam, Jižní Korea, Tchaj-wan, Pinochetova Chile – americkou inteligencí automaticky démonizována. Nedávno tuto hranici překročil Izrael.


            Ale americká intelektuální třída začíná mít potíže s hledáním donucovacích států, jimž by pochlebovala, protože tyto režimy se už před otřesy roku 1989 a 1990 samy zdiskreditovaly. A tak se zvláště na universitních campusech vynořil nový typ “zrádných vzdělanců”. Marxismus samozřejmě stále nabízí nejkoherentnější myšlení a nejprestižnější alternativní systém k našemu vlastnímu, a přece se – po jeho zjevném selhání – našly nové, méně koherentní, ba divoce nekoherentní formy, jak vyjádřit odcizení. Nepřátelství k ideálům, na nichž jsou založeny americké demokratické instituce, se stalo nápadnější a současně grotesknější: tak např. na Stanfordské universitě studenti vedení Jesse Jacksonem zpívali: “Hey, hey, ho, ho, Western culture’s gotta go.” Jako by se naše svobody daly odvodit, řekněme, z kultury starého Ife, této jorubské kolébky lidstva.


            Humanitní katedry mnoha našich nejmódnějších universit jsou nyní nabity dekonstruktivisty, poststrukturalisty, neohistoriky, gender-studiemi, etnickými studiemi, studiemi sexuálních preferencí: společně s recyklovaným marxismem všechny směřují k radikální politické transformaci naší společnosti. Ta má být očividně nahrazena (pozor, abychom se nedotkli rasové nebo etnické sensitivity) gulášem světové kultury: ústavními principy Irokézů, komunitní kmenovou strukturou Jorubů, tanci z Bali, maorským zemědělstvím, eskymáckým vyřezáváním kostí.


            A všechny směry tohoto nového vývoje na amerických universitách doprovázejí přísná omezení svobody slova, formálně zdůvodňovaná nutností zabránit “týrání” minorit, žen a přívrženců radikálních ideologií, zcela otevřeně označovaných za “privilegované”. Spolu s různými formami rigidity v komerční publicistice a ve školních učebnicích, spolu se selektivním referováním médií jsou všechna tato omezení předkládána zcela přirozeně jako něco, co slouží vyššímu dobru. A toto vyšší dobro, analyzujeme-li je blíže, je stále shodné s věčnou utopií lidské rovnosti: rasové, etnické, sexuální, ekonomické.


            Přitom americký národ přijímá poměrně vysoký stupeň nerovnosti – protože v mu v žádném případě nestojí za to, aby v zájmu odstranění této nerovnosti obětoval svou svobodu. Ale intelektuální třída, jejíž nadhled a nestrannost jsou vysoce nadhodnocovány, má cosi, co Max Weber nazval hlubokou “potřebou věřit”, touhou dát životu “smysl”, vědomí cíle. V nedávné historii to bohužel vedlo k otevřenosti intelektuální třídy vůči nekonečné sérii utopických fantasmagorií: to, že při honu za těmito fantasmagoriemi je obětována svoboda, zůstává téměř bez povšimnutí. Milenijní utopie už dnes nejsou lokalizovány do nějaké autoritářské zahraniční společnosti, a tak se nutně zaměřují na budoucnost, protože všechno to, co utopického intelektuála obklopuje – v jeho vlastní zemi nebo v demokratické společnosti obecně – vidí on sám jen z úhlu revolty proti nerovnostem, od nichž se s odporem odvrací.


 


            Literární kritik John Leonard, který odešel z National Review do New York Times Book Review a nyní povýšil na kulturního kritika stanice CBS, nedávno řekl do éteru, že Spojené státy jsou dnes “divokým Rumunskem”. Ale kde jsou jací mrtví? Kde je smrtící Securitate? Kde je jaký Temešvár? Myslíte si, že většina posluchačů, když slyší Leonarda srovnávat Spojené státy s Ceausescovým Rumunskem, ho bude mít za pomatence. Ale takový skutečně je: váš americký intelektuál.


            Podobné přístupy, obvykle méně odporné, najdete dnes v Americe všude tam, kde má slovo intelektuální třída, často na těch nejpodivnějších místech. Vezměte si “hluboké myslitele” z Disney World ve floridském Orlandu. Dovedu si představit, že si Disneyova společnost najala někoho z “dětí šedesátých let”, aby navrhl americký pavilon v Disneylandu. Francouzský pavilon se samozřejmě blyští výdobytky francouzské kultury. Norský pavilon pyšně vystavuje výdobytky norské kultury. Ale americký pavilon představuje monotónní obviňování z “brutálních krutostí”, jichž se Spojené státy dopustily na černoších, na původních Američanech (Indiánech), na Hispáncích, Asiatech, Inuitech, eskymácích a ženách. Není tu ani stopy po presidentech Washingtonovi, Jeffersonovi, Madisonovi, Jacksonovi, Lincolnovi, není tu stopy po Ústavě, po Listině práv, po preambuli Prohlášení nezávislosti, po “konsensu ovládaných”. A s čím se tyto americké krutosti srovnávají? Což nebyli Indiáni sami brutální? Nebyli brutálnější než běloši? Cožpak si tito polovzdělaní američtí intelektuálové myslí, že se Francouzi nikdy neprojevili vůči nikomu brutálně? Nemluvě už o vůdcích velkých, s námi soupeřících společenských systémů, Sovětského svazu a Číny? Co si vlastně průměrný návštěvník “Disney World” pomyslí o americkém pavilonu?


            Co si na druhé straně pomyslí čtenáři našich nejvlivnějších deníků o nekrolozích na Jay Lovestonea, který nedávno ve věku jedenadevadesáti let zemřel a jehož životním názorům a postojům dal vývoj za pravdu jako málokomu v dějinách? V roce 1927 byl předsedou americké komunistické strany. Když navštívil Moskvu, napadl jako jeden z prvních komunistických vůdců Stalina a nazval ho do očí “vrahem”. Vrátil se do Ameriky, aby věnoval svůj život boji proti komunismu společně s Davidem Dubinskym v Mezinárodních odborech dámských krejčích, s Georgem Meanym v AFL-CIO. Právě proto, že poznal komunistickou taktiku zevnitř, stal se Lovestone jedním z těch, kdo se zasloužili o takové triumfy, jako byl Marshallův plán pro Evropu. Jedním z jeho největších odkazů je stálá podpora AFL-CIO vůči polské Solidaritě. Lovestone se dožil toho, jak v jedné východoevropské zemi po druhé padají komunistické tyranie a mizí na smetišti dějin. Ale pro ušlechtilé pisatele nekrologů našich hlavních deníků se Jay Lovestone stal “nepřítelem” demokratických a pokrokových sil na celém světě. Je to skutečně tak? A jak je to s pisateli těch nekrologů? Čími nepřáteli jsou oni sami?


 


            S tím, jak kolabují marxistické režimy všude na světě, a “demokratické a pokrokové síly” se všude projevují jako původci největší lidské bídy, by se dalo čekat, že americká intelektuální třída zdráhavě připustí, že její vlastní země není konec konců rakovinou lidských dějin. Ale kdepak. Ti, kdo museli žít pod donucovacími mileniaristickými režimy, je masově boří, ale opovržení našich vzdělaných tříd vůči jejich vlastní společnosti zůstává neotřeseno. Jejich touha po egalitářské utopii zůstává nedotčena. A co je ze všeho nejhorší, jejich vděčnost za vlastní svobodu zůstává stále nulová.


 


 


 


 


Fašismus na francouzský způsob


 


            Byl to nádherný mýtus. Francie, poražená na bitevním poli, ale nezlomená duchem, podstoupila vznešený boj v hnutí odporu proti nacistické bestii a hrála největší roli ve svém vlastním osvobození. Francie zápolila s německým dobyvatelem jako jeden muž, zasazovala mu smrtelné rány, až nakonec francouzská Druhá ozbrojená divize dobyla Normandii a obnovila v zemi svobodu. Liberté, Egalité, Fraternité. Vztyčte trikolóru! Ať zazní zvon svobody!


            Rok za rokem odpadávaly z této fikce jednotlivé části. Ale teprve teď, když většina aktivních účastníků zmizela ze scény, se Francie začala vyrovnávat se svou válečnou historií.


            Ještě v posledních dnech svého života trval socialistický president Francois Mitterrand na tom, že Francie nemá naprosto žádnou odpovědnost za akce nelegitimního režimu ve Vichy – loutkové vlády, kterou Francouzi ustavili v jižní Francii po porážce roku 1940. Mitterrand udělil Francii rozhřešení za všechny hříchy vichystické vlády, jejímž byl sám vyznamenaným úředníkem. Vichy nebyla Francie. Skutečná Francie neměla nic společného se 774.721 židy, které vichystický režim za války deportoval a z nichž ani jeden nepřežil. Ale francouzská situace se lišila od ostatních Německem okupovaných zemí. Její Třetí republika se v roce 1940 legálním a demokratickým hlasováním sama zrušila a vytvořila místo sebe Pétainův a Lavalův “Francouzský stát”, formálně neutrální a suverénní. A zase: na rozdíl od všech ostatních zemí ovládnutých Německem neměla Francie exilovou vládu. Spojené státy zaručily Vichy plné diplomatické uznání; poskytly tak loutkovému režimu legitimitu a do jeho hlavního města vyslaly admirála Leahyho jako amerického vyslance.


            Dalším aspektem francouzské historie roku 1940, který tvůrci mýtů neradi vynášeli na světlo, byl počet Francouzů, kteří – jakoby omráčeni francouzskou vojenskou porážkou – ve skutečnosti souhlasili s nacistickými idejemi. Mieux vaut Hitler que le Front Populaire, pravilo úsloví: raději Hitlera než Národní frontu (socialisticko-komunistickou alianci, která krátce vládla Francii na konci třicátých let). Obdobím, jež se nyní zcela vytratilo z paměti lidu – i když v roce 1940 nebylo zapomenuto – byl začátek dvacátého století, kdy obecně uznávaným hlavním městem autoritářské, antisemitské evropské pravice nebyl ani Berlín, ani Vídeň, ale Paříž. Konec konců nedlouho před tím, za Dreyfusovy aféry, pochodovaly pařížskými ulicemi davy s voláním: “Smrt židům!”


            Na konci 2. světové války byla historie chování Francie pod německou vládou prostě potlačena – což bylo do velké míry usnadněno všeobecnou amnestií. Čtvrtá republika zakazovala jakoukoli veřejnou zmínku o tom, co Francouzi nazývají faits de guerre – válečné události. Vichyistický vůdce maršál Pétain byl usvědčen ze zrady a jeho ministerský předseda, Pierre Laval, byl popraven – stejně jako 3.700 dalších Francouzů usvědčených z otevřené kolaborace s nepřítelem. Ale šiky úředníků veřejné správy – což je ve Francii elita s vysokým společenským postavením – kteří po léta poslušně vykonávali nacistické příkazy, byly fakticky nedotčeny.


            Ale teď se zvedla stavidla a historie válečné Francie se valí ven – k úděsu mladší generace Francouzů, jimž připadá jako historie nějaké cizí země. Přede dvěma lety se francouzský president Jacques Chirac, jemuž bylo na konci války 13 let, omluvil židům a tak opustil oficiální vládní stanovisko, podle něhož postup francouzské policie v červenci 1942, kdy pozatýkala tisíce židů, byl činem německých okupačních úřadů a neměl s Francií nic společného.


            Teprve před měsícem otřásl celým národem arcibiskup Olivier de Berranger, když se jménem všech francouzských kardinálů a biskupů pokorně židům omluvil za mlčení církve k francouzské kolaboraci s “vražedným postupem” nacistického holocaustu a poprosil židy za odpuštění. Ve skutečnosti francouzská církev nejen mlčela: kardinál Baudrillart, tehdejší rektor Katolického institutu v Paříži, nadšeně podporoval Hitlera a nazval jeho poslání ušlechtilým a inspirujícím. “Prosíme za Boží odpuštění”, řekl arcibiskup Berranger pohnutým hlasem, jaký od něho nikdo nikdy na veřejnosti neslyšel, “a prosíme židovstvo, aby toto slovo pokání slyšelo.” A teď se omlouvá francouzská policie. Francouzská lékařská asociace se omluvila. Každý se omlouvá.


            Vrchol ovšem nastal v říjnu, když – po všech těch letech – Francie postavila před soud pověstného Maurice Papona, který jako generální tajemník vichystického režimu v departementu Girronde chladnokrevně deportoval přes 1.600 židů včetně malých dětí. Osud tomu chtěl, že se v poválečné Francii týž Papon, výkonný a pilný, vypracoval na poměrně významné místo: sloužil jako policejní komisař v Paříži za alžírské války a později, za presidenta Valéryho Giscarda d’Estaing, jako ministr pro rozpočet.


            Teď spolu s Paponem v jistém smyslu stojí před soudem celá státní služba, která dosud unikala trestu. Papon sám od začátku procesu v roce 1987 odpovídal na všechna obvinění záporně a odmítl se za cokoli omluvit. Prohlásil, že i za vichystického režimu sloužil své zemi. Proces, který by měl trvat do vánoc, vmetl národu do tváře jeho protidemokratickou minulost, na niž se půl století snažil zapomenout.


 


            Francouzi se také musejí vyrovnat s fašistickými tendencemi i ve váženější vrstvě svých krajanů. Jednou z věcí, které si cizinec zpravidla neuvědomí, je vysoký stupeň, v němž je ve Francii propletena literatura s politikou. Seznam francouzských literátů, kteří hráli politickou roli, a politiků a vysokých úředníků, kteří hráli roli v literatuře, je téměř nekonečný. Po řadu generací byla líhní premiérů fakulta literatury na École Normale Supérieure,  – a to pro celý svět, jako by její absolventi byli mandaríny čínského impéria. Pro cizince je Paříž možná centrem vizuálních umění, ale pro francouzskou meritokracii a pro její vládnoucí třídu byla a je až do dnešních dnů “vznešeným uměním”, l’art noble, vždycky literatura. André Malraux, přední romanopisec, vedl všechny kampaně generála de Gaulla za jeho pobytu v opozici a jakmile se de Gaulle stal presidentem, měl Malraux jeho největší důvěru ze všech členů kabinetu. Saint-John Perse, francouzský básník a nositel Nobelovy ceny, známý v anglické jazykové oblasti svým velkým vlivem na T. S. Eliota, byl po řadu rozhodujících let – pod svým skutečným jménem, Alexis Leger – generálním sekretářem na Quai d’Orsay, tedy na francouzském ministerstvu zahraničí. Léon Blum, premiér za vlády Národní fronty, byl profesionálním divadelním kritikem prominentního literárního časopisu (a napsal prazvláštní kulturní dílo, De l’Amour, v němž vážně doporučoval, aby mladé dámy, než se usadí v manželství, prošly co největším počtem milostných dobrodružství, “aby se vymanily ze své společnosti” – což je spíše poznámka literáta než politika).


            I za mých časů měli studenti práv směřující do politiky velmi často také diplom z francouzské literatury. Když jsem jednou recenzoval sborník literárních a kulturních esejů Francoise Mitterranda, vyplývalo z něj, že Mitterrand je prosycen nejen literární tradicí obecně, ale pravicovou literární tradicí speciálně. Bylo už řečeno, že v jisté době monarchistický politický časopis Charlese Maurrase, Action Francaise, “udělal” všechny slavné literáty  v celé Francii, s jedinou výjimkou Marcela Prousta, který nicméně napsal nejservilnější poctu tomuto časopisu. Redaktoři ji odmítli publikovat, patrně proto, že byla příliš podlézavá, možná ale také proto, že Proust byl žid. V oněch letech byl ve Francii antisemitismus všude.


            Francouzský žebříček bestsellerů je dnes náhle přeplněn memoáry z období “fašistického” období Francie (z nichž jen málo bylo přeloženo do angličtiny), neboť Paponův proces upoutal pozornost národa nejen na kolaboraci s nacistickým dobyvatelem, ale připomněl, jak silně okouzlil kdysi Francouze fašismus samotný – což je další detail po desetiletí opomíjený, i když ve francouzské literatuře naprosto zřetelný.


            André Gide, nositel Nobelovy ceny, považovaný mnohými za přední literární osobnost své doby, je často oceňován za svůj úžasný postřeh, s nímž “prohlédl” Sovětský svaz; tuto vizionářskou metodu obsahuje jeho kniha Retour de l’USSR (Návrat ze SSSR). Pro Gida to bylo snazší než pro mnoho jiných, protože byl o něco dříve monarchistou a antisemitou, což ho pro marxismus příliš nedisponovalo. V den, kdy německá armáda bez jediného výstřelu vpochodovala do Paříže, si ve svém časopise stěžoval na hluboký úpadek Francie. Ale krátce poté uveřejnil jiný příspěvek: “Smířit se s včerejším nepřítelem není zbabělost, ale moudrost.” Paul Claudel, další francouzský literární gigant své doby a vysoce postavený člen diplomatického sboru, v zemi velmi považovaného a módního, psal o německém vítězství s nadšením: “Už žádné Národní fronty, už žádné odbory, už žádné manifestace se zdviženými pěstmi, žádné petice, jež podepisují – jako by se nechumelilo – komunisté a katolíci společně; konec sprosté tyranie nočních podniků, svobodných zednářů, ubohých pěšáků, černých hub a řídících učitelů.” Na samém vrcholu války uvedla Comédie Francaise s nesmírným úspěchem Claudelův “Saténový střevíček”, jemuž němečtí generálové nadšeně tleskali. A pak tu byl Drieu la Rochelle, impulzivní, brilantní romanopisec, který v roce 1945 raději spáchal sebevraždu, aby se vyhnul procesu pro zradu a popravě.


            Četné ozdoby francouzské kultury se stavěly k nacistům pozitivně. Básník a dramatik Jean Cocteau, módní návrhářka Coco Chanelová, filmová hvězda Arletty (všichni tři homosexuálové, což má svou vypovídací hodnotu) i Sacha Guitry (francouzský John Barrymore) se vytrvale předváděli jako hrdí hostitelé nacistů v době, kdy židé a další nežádoucí osoby byly deportovány do Osvětimi. Po osvobození byly tresty takových osob přinejlepším náhodné. Chanelová se musela na deset let odmlčet, Cocteau vyvázl beztrestně, patrně proto, že to byl vtipný a okouzlující gentleman. Guitry strávil krátkou dobu ve vězení, z něhož šel přímo na jeviště s hrou “Kulhavý ďábel”, v níž hrál Talleyranda, slavného státníka, který v bouřlivé napoleonské době sloužil několika vzájemně soupeřícím francouzským režimům, ale zůstával loajální vůči la France réelle. Hra byla napsána tak, že v ní Talleyrand s Guitrym – otevřeným kolaborantem nacistů – vyzníval téměř identicky. Stala se okamžitě hitem.


            Když se ve Vichy dostali k moci maršál Pétain s Pierrem Lavalem a jejich kolegové z francouzského establishmentu, proč bylo tolik francouzských literátů nejen spokojeno, ale přímo potěšeno? Po strašlivých ztrátách na životech za 1. světové války byla Francie zoufale demoralizovaná a Vichy představovalo promyšlenou konstrukci reakčních monarchistů, kteří chtěli, aby jejich země jaksi unikla zmatku moderního světa a vrátila se k čisté, mytické Francii.


            Vedle Francouzů, kteří hledali autoritářskou utopii ve francouzské minulosti, existovali i lidé jako plukovník de la Rocque a jeho fašistický “Ohňový kříž” (který měl v roce 1937 více členů než socialisté a komunisté dohromady); ti se snažili uniknout z degenerované přítomnosti do nádherné, silné budoucnosti. Obě školy měly v literatuře hojnost představitelů. Zatímco starší křídlo – Maurras sám, Maurice Barres a Charles Péguy, skvělí spisovatelé, z nichž pouze Maurras se dožil třicátých let – oslavovalo francouzskou minulost, mladší křídlo, k němuž patřili lidé jako Céline a Drieu la Rochelle, byli romanticky okouzleni novostí a silou fašismu.


            Celkem obecně se připouští, že nejvlivnějším francouzským spisovatelem třicátých let byl Louis-Ferdinand Céline, autor Voyage au Bout de la Nuit (Cesty na dno noci). Kniha v roce 1934 zasáhla Paříž jako granát. Nikdy se dosud nestalo, aby francouzské literární dílo bylo napsáno jazykem “lidu”, s jeho konverzačním rytmem řeči, ale také se všemi vulgarismy a klením. Céline byl mistrem v navození nálady. Mnoho Francouzů jeho doby reagovalo na jeho cynický temperament, aniž by dohlédli, kam politicky míří. Ale mnozí jiní to viděli a náklady jeho knih za nacistické okupace byly obrovské.


            Úvodní scény “Cesty” se odehrávají na frontě za 1. světové války, kde je “Ferdinand” (Célinovo alter ego) zděšen nelidským chováním jak Francouzů, tak Němců. Napůl šílený je propuštěn z armády a vydává se do francouzských kolonií v Africe, ale shledává život v koloniích (Kamerun) stejně nechutným jako v Evropě. Poté zamíří do Ameriky, kde skončí u montážní linky ve Fordových závodech. Jedinou citlivou a ušlechtilou bytostí, již ve Spojených státech nachází, je detroitská prostitutka Molly. Vrací se pak do Paříže, dokončuje studia medicíny a otevře si praxi na pařížském dělnickém předměstí (tak jako Céline sám). Život ve Francii se mu znovu zdá mělký, nicotný, sobecký, podvodný a lakotný. Román končí ve stejně zoufalé tónině, jíž se Céline držel v celém tomto díle. Co může člověka zachránit z tohoto zbědovaného stavu?


            Ve skutečném životě to Céline nejprve zkoušel s komunismem, ale po své návštěvě Sovětského svazu ho začal nenávidět; o této změně smýšlení napsal knihu s názvem Mea culpa. V této době se kontinentem šířila vize silné a čisté Evropy, jež by se dokázala vymanit z cynismu, který otrávil Célinův život. Tou vizí bylo nacistické Německo. K neštěstí jeho dnešních obdivovatelů – a že je jich dost – sdílel Céline s nacisty antisemitismus nejhrubšího zrna. Na německém vyslanectví v Paříži tento romanopisce hněvivě vybuchl na Ernsta Jüngera (který byl frankofil a žádný antisemita): “Proč Němci všechny ty židy nepověsí a nepostřílejí? Mít bajonet, věděl bych, co dělat!” Jünger se pak se Célinem setkal ještě dvakrát a řekl, že by se ho nedotkl ani štípacími kleštěmi. Céline nejprve zešílel v otázce židů a potom úplně. Když v roce 1942 navštívil Berlín, prohlásil s hrůzou, že německá ministerstva jsou dosud plná židů a že si to nacisté ani neuvědomují.         Céline později uprchl z Francie do Německa a odtud do Dánska, což ho zachránilo před téměř jistou popravou. Žádost o vydání se táhla a tak byl roku 1950 odsouzen v nepřítomnosti. Ale v roce 1951 už volání po pomstě utichlo, Céline byl omilostněn a vrátil se k lékařské praxi na pařížských předměstích. Zůstal antisemitou, ale navíc teď nenáviděl i katolickou církev, “založenou tuctem židů”. Židé, prohlásil, “by mi měli postavit pomník za všechno, co jsem jim mohl udělat a neudělal.”


 


            Atraktivnější verzí francouzského fašistického literáta je Drieu la Rochell, “objevený” s velkým nadšením Francií osmdesátých let. Ale Drieu, inspirován stejně jako Céline čistotou a silou německého Nového řádu, byl také morbidně fascinován smrtí. Jestliže totální krása a totální čistota nejsou možné, pak je jedinou alternativou vyhlazení. Proslaveným je jeho román – patrně proto, že režisér Louis Malle z něj udělal mimořádný film – Le Feu Follet (Bludička). Jeho protagonista – rovněž zosobňující autora – obchází všechny své přátele a nakonec se zabíjí, protože se mu život jeví nedostatečně čistý a idealistický. Právě díky této zvláštní touze po dokonalosti v nedokonalém světě, která zachvátila řadu francouzských literárních fašistů, jsou všichni posuzováni mírněji, než by člověk čekal. Jejich obvyklé označení zní: “svedení idealisté”. Drieu la Rochelle, hezký a uhlazený mladý muž s vysokými (svého druhu) zásadami, spáchal ve skutečném životě sebevraždu, když po osvobození Paříže zaslechl něco o zatykači, který byl na něho jako na kolaboranta vydán.


            Ti, kdo jsou dnes plně ponořeni do ctností dnešní doby, kdo se diví, jak mohl “takový slušný mladý Francouz být fašistou”, by měli být varováni, že notná část francouzských literárních fašistů byli slušní Francouzi. Něco z Drieuxova případu pochopíme z jeho románu La Comédie de Charleroi (Komedie z Charleroi), vydaného v roce 1934. Příběh je psán v první osobě a pojednává o veteránovi z 1. světové války, pro něhož poválečná Francie znamená ztrátu iluzí: podle jeho přesvědčení je slabá, prostřední a vyčerpaná. Říká: “Není to legrace, být Francouz. Od samého narození jsem v této zemi nezažil jedinou šťastnou chvilku.” Kniha vypovídá o beznaději, která zachvátila v těch letech celou zemi, a také o – poměrně časté – tendenci těch, kdo zoufají nad svou vlastní zemí, připisovat mužnost a vitalitu jejímu nepříteli – v tomto případě nacistickému Německu.


            “Bludička” má případný název: Drieu poletoval od poezie k surrealistům, od komunismu k Action Francaise, přitom byl ale přesvědčen, že Francie se potápí a že ji nelze zachránit. Byl velkým záletníkem, přičemž střídal manželky bohatých průmyslníků s mnoha obyčejnými prostitutkami; u těch se cítil volnější, ale nakazil se tak syfilidou. Kvůli tomu byl v posledních letech života impotentní.


            Tvrzení, že Drieu byl cosi jako seriózní politický myslitel je těžko udržitelné, když si přečteme jeho intimní “Deník”, publikovaný teprve před čtyřmi lety. Uprostřed války se domníval, že by Británie měla uzavřít s Německem mír a napadnout Rusko, Japonsko a pak Spojené státy. (Opakuji: Británie by mohla napadnout Spojené státy.) Představoval si také, že Hitler uzavře spojenectví se židy. Hollywood a Hitler? Hitler a Hollywood? Nepřekonatelné! On sám měl o židech jinou představu: deportovat je na Madagaskar, kde by vytvořili útulnou židovskou kolonii francouzského impéria. Drieu byl židy posedlý, a i když jeho první žena i řada jeho milenek byly židovky, jeho “Deník” doslova přetéká tím nejzavilejším antisemitismem. Ani ve svém obdivu pro nacisty nebyl důsledný. Když se válečná situace obrátila, spílal jim jako “zbabělým, šplhounským liberálům”. Když triumfovali, byla to “poslední záštita svobody v Evropě”.


            Drieu, který byl jako chlapec velmi zbabělý, nasákl agresivní energií a mocí nového nacistického státu. “A pak – z ničeho nic – tu byl fašismus!” napsal. “Všechno bylo zase možné! Ach, jak se mi rozšířilo srdce!” Nacisté však nebyli “dost nemilosrdní”, “dost krvežízniví”, byli “příliš mírní”. Své následníky by si získali “chladnokrevnějšími akty násilí”.


            Nejprominentnějším francouzským esejistou a romanopiscem, který se před 2. světovou válkou prohlašoval za fašistu a patřil k nejotevřenějším kolaborantům s nacisty, byl vedle Drieuxe mimořádně bystrý mladý spisovatel jménem Robert Brasillach. Od svých dvaadvaceti let psal hlavní literární sloupek Action Francaise. V osmadvaceti letech se stal šéfredaktorem nacionalistického, fašistického, antisemitského týdeníku Je Suis Partout (Jsem všude). A ve svých šestatřiceti – krátce po osvobození – byl odsouzen a popraven. Ale v jistém smyslu je Brasillach pro francouzský literární fašismus modelový, protože nejjasněji transformoval Maurrasovu monarchistickou, klasickou estetiku do explicitně moderního, fašistického tónu; napsal procítěně, že nacistické sjezdy v Norimberku “jsou nejvyšším uměleckým výtvorem naší doby”. Byli-li Céline a Drieu vlivnějšími spisovateli, byl Brassilalch velkým ideologem literárního fašismu. V jeho prospěch by se dalo říci, že fašismus byl pro něho v posledku estetickou zkušeností. V jeho kořenech byl pocit jednoty, pocit sjednocení s bezprostřední skupinou i s vlastním národem.


            “Mládežnický tábor večer,” napsal, “ten dojem, že se naše vlastní tělo rozpouští do národního celku, do totalitní oslavy, to jsou prvky fašistické poezie.” Nejenže tyto zkušenosti – mládí a volné přírody, kolektivnosti, skautingu, armády, sportovního týmu, mládežnického tábora, zpěvů a pochodů – byly podle něho ústřední pro vytvoření “nového, fašistického člověka”, ale poskytovaly také pocit intenzivní radosti. Ve svém Úvodu do fašistického ducha, což je jakési fašistické krédo, se Brasillach soustředil na to, co nazval “novým lidským typem”, vytvořeným díky fašismu, a na neschopnost svých odpůrců pochopit “fašistickou radost”. “Mladý fašista”, napsal Brasillach, “podporován svou rasou a národem, pyšný na své statné tělo a pronikavou mysl, pohrdající bohatými statky tohoto světa, mladý fašista ve svém táboře, s mírovými kamarády, kteří se mohou stát kamarády v boji, mladý fašista, který zpívá, který pochoduje, který pracuje, který sní, je především radostnou bytostí.”


 


            Francouzští spisovatelé a umělci nebyli samozřejmě jedinými představiteli svého povolání, jež fašismus přitahoval. Podobně brilantní vrstevníky, které nacismus přitahoval, měli v Itálii, v Británii a v Irsku. Debata o tom, co je vlastně přitahovalo, se vede už po desetiletí. Mezi takto slavnými intelektuálními osobnostmi se našly nejrůznější temperamenty, i když u mnoha z nich byla zřetelná jistá morbidní dispozice. Téměř všichni vypadají, jako by byli z moderního světa celí nesví, a zatímco někteří se chtěli vrátit do čisté, předprůmyslové společnosti, ještě více jich snilo o příchodu zářivého světa, který sladí hmotné výhody dneška s vizí nové sociální harmonie.


            Po masakru 1. světové války a občanských sporech dvacátých a třicátých let se fašismus zdál nabízet stabilní společnost, vedenou charismatickým vůdcem, který – v opozici ke komunismu a v odporu vůči dekadenci – bude právě tou osobností, jež zajistí klidný a mužný mír. Je zjevné, že zhoubný prvek tohoto romantického fašismu většina z jeho literárních vyznavačů nezpozorovala. Byli to lidé velmi umělecky nadaní, kteří v politických záležitostech neměli o nic lepší úsudek než většina lidí, často ještě horší.


            Jakkoli je to dnes podivné, stal se fašismus nadějí pro miliony Francouzů, umělců i ne-umělců. Role, kterou Francie hrál v obracení této naděje ve skutečnost, byla až donedávna skryta pod povrchem francouzské kulturní paměti. Teď, když se začala prodírat na povrch, by si mnozí úporně přáli, aby zájem o toto téma pominul. Ale on jen tak nepomine.

Příspěvků : 6 - KOMUNISMUS, FAŠISMUS A INTELEKTUÁLOVÉ

  1. palo : 17.2.2007 v 21.42
  2. Martin Horák : 24.7.2006 v 15.58

    pán ráčí být komunista, fašista, levicový intelektuál anebo to vše dohromady ?

  3. JLuna : 23.7.2006 v 15.18

    TO JE ALE BLÁBOL !!!

  4. Roman Joch : 15.8.2005 v 14.07

    Můžete uvést, s čím nesouhlasíte? Nějaká fakta, která podle Vás autor uvedl nesprávně? Anebo Vám vadí, že považuje komunismus i fašismus za zlé?

    RJ

  5. Jan Zvěřina : 14.8.2005 v 21.34

    Hloupější texty nacházím snad jen v komunistických “Haló”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?