Kdo porazí Zemana

3.8.2015
Roman Joch

milosJak hodnotit působení Miloše Zemana v polovině výkonu prezidentského mandátu? Kromě
nedůstojností a špatné politiky je občas schopen kroků brilantních a má i své dobré a silné stránky. Také je dobře možné, že bude znovuzvolen – pokud jeho protikandidát nezíská část voličů, jimž Zeman imponuje. Krátce poté, co se děti vrátí do školy, uplyne polovina prezidentského období Miloše Zemana. Ano, již 7. září bude v prezidentském úřadu přesně dva a půl roku. Čas běží milosrdně rychle. Jaký byl jeho dosavadní výkon?

Průšvihy, trapasy, skandály; ale i silné či dobré stránky (ne nutně to samé)? A jak by ho ve volbách za dva a půl roku mohli porazit ti, kdo si jeho druhé funkční období nepřejí? Zemanovy špatné stránky lze rozdělit do dvou kategorií: 1. chování nedůstojné prezidenta republiky, to jest zostouzení prezidentského úřadu; 2. objektivně špatná politika, to jest poškozování zájmů země. Příkladů nedůstojného chování lze uvést až příliš mnoho. Jednak časté „virózy“, z nichž ta nejflagrantnější se odehrála dva měsíce po jeho vstupu do úřadu, v květnu 2013 u korunovačních klenotů. Pak spory o jmenování profesorů či malicherné nepozvání rektorů na oslavy státního svátku. A v neposlední řadě trapný seriál o hledání neexistujícího článku Ferdinanda Peroutky s komparzistou Jiřím Ovčáčkem v roli inspektora Clouseaua.  Každý z těchto příkladů je nedůstojný prezidenta, každý z nich je ostudou. Je jich až příliš mnoho.

Od nedůstojnosti k poškozování 

Pomyslného dna bylo dosaženo v proslulých Hovorech z Lán po Zemanově návratu z Číny vloni na podzim („… ku*da sem, ku*da tam…“). Tak vulgárně jako Zeman ještě nikdy žádná demokraticky zvolená hlava státu na veřejnosti záměrně nemluvila – nejednalo se o pár slov, jež náhodou zachytil mikrofon, o němž politik nevěděl; jednalo se o výroky vědomé.

Někteří komentátoři dokonce spekulovali, že tento úlet byl tak do očí bijící, že působil jako satira a karikatura v jednom. A Zeman se ho dopustil buď proto, že si myslel, že si tím zvýší oblibu u svého plebejského elektorátu, nebo na sebe chtěl za každou cenu upoutat pozornost, či už naprosto ztratil soudnost.  Já si to nemyslím; mám za to, že Zemanovo jednání bylo záměrné a velice chytré, ve smyslu vychytralé. Těmi vulgarismy se snažil překrýt něco mnohem závažnějšího: svůj způsob dopravy zpět ze státní návštěvy Číny.

Je skutečným skandálem, když se prezident země vrací ze zahraniční státní návštěvy nikoli státním letadlem, nýbrž soukromým tryskáčem vlastněným komerčními subjekty. To je zhanobení prezidentského úřadu větší než ta předchozí. Zeman si svůj průšvih zřejmě uvědomil a potřeboval jej přebít něčím jiným, aby se už mluvilo nikoli o něm, nýbrž o něčem banálnějším, byť „šťavnatějším“. Proto vulgarismy. To se Zemanovi povedlo.

Jeho intimním vztahem s lobbisty se dostáváme od osobního nedůstojného chování k aktivnímu poškozování země. Mám tím samozřejmě na mysli jeho napojení na proruské lobbisty a jeho otevřeně proruské postoje. To je ta věc, ve které může být Miloš Zeman zemi nejnebezpečnější a z níž plynou největší obavy.

Hlavně v situaci otevřené agrese Ruska proti Ukrajině, v níž je Zeman kategoricky proruský. Nejenže popírá fakt ruské agrese vůči Ukrajině a prokázanou přítomnost ruských vojáků na ukrajinském území, ale za tento svůj hanebný postoj s radostí přijímá pocty od představitelů ruského režimu (ať Vladimira Putina v Kremlu či Vladimira Jakunina na Rhodu).
Zemanovo škůdcovství v této otázce je dvojího typu. Za prvé, trhá jednotu evropských a západních zemí, uráží naše nejbližší spojence (o Ukrajině nemluvě), především Polsko, které vždy vnímá situaci na východ od svých hranic velice citlivě. A za druhé, je apologetou situace pro nás nejnebezpečnější od konce studené války, protože ruská anexe Krymu je prvním případem od roku 1945, kdy jedna země ukradla území zemi druhé, jejíž hranice předtím plně uznávala.

Nastaly sice změny hranic, nějaké země se rozpadly (někdy dohodou, někdy krvavě) nebo se i dvě země sloučily (bývalé západní a východní Německo) – nikdy ale jedna země neukradla druhé zemi území. Na nezávislost Kosova můžeme mít názor jakýkoli, ale Kosovo se nikdy nepřipojí k Albánii – aby bylo zachováno precedens, že jedna země nezískává území na úkor druhé.  To, co udělalo Rusko vůči Ukrajině, je prostě od roku 1945 v Evropě bezprecedentní. A samozřejmě snad nemusím dodávat, proč je pro naši zemi ve středu Evropy, pro naši bezpečnosta mír, naprosto klíčové, že větší země nezabírají části území zemí menších.

Zeman dělá, jako by si tohoto vůbec nebyl vědom, pak ale on a jeho proruský postoj představují pro naši zemi jasnou a přítomnou bezpečnostní hrozbu.

Politická „triangulace“ 

To vše jsou více než dostatečné důvody nepřát si druhé funkční období prezidenta Zemana. Jenže neměl by být podceňován či odepisován předčasně; občas je schopen kroků brilantních a má taky své dobré a silné stránky (opakuji, nejsou nutně totožné). Také je dobře možné, že bude znovuzvolen – pokud jeho protikandidát učiní chyby, jež naznačím.

Příkladem brilantního kroku byla jeho politická „triangulace“ během dragounské jízdy amerických vojáků přes naše území: postavil se jednoznačně za ni a proti jejím odpůrcům. Říkal, že jak není rusofobem, není ani amerikanofobem; takže v jeho podání jsou na jedné straně primitivní rusofobové, na straně druhé primitivní amerikanofobové – a uprostřed on, uvážlivý státník…Politicky chytré. Přitom jeho vztahy s Amerikou jsou na bodu mrazu. Pro objektivitu je nutné uznat, že to není jen jeho vina; obamovská diplomacie má neuvěřitelně pozoruhodnou schopnost urážet v zahraničí tradiční spojence a přátele Ameriky.  Situace sexuálních menšin či Romů v Česku skutečně není nejdůležitější otázkou americko-českých vztahů, a pokud to obamovská diplomacie u nás naznačuje, je to stejně impertinentní, jako kdyby česká diplomacie vUSA naznačovala, že znevýhodňování vysoce talentovaných studentů východoasijského původu při přijímání na prestižní americké univerzity ve prospěch zvýhodňování méně talentovaných studentů původu černošského a hispánského je také důležitou otázkou česko-amerických vztahů…
Konzervativní pozice 

Silnou stránkou Miloše Zemana je to, že je schopen prezentovat se jako zástupce a obhájce lidu proti elitám, které jsou od lidu odtrženy, žijí v privilegiích a starosti prostých občanů je nezajímají. Dobrou stránkou Miloše Zemana je, že on skutečně reprezentuje určité konzervativní pozice, které v české společnosti nejen rezonují, ale jsou i správné. Vysvětlím.
Původní poválečná demokratická levice (dnes „stará levice“) byla socialistická, lidová, populistická, egalitářská, chtěla dát lidu „více“ peněz (přerozdělit je od bohatých), ale nebyla kulturně a esteticky elitářská či vnucující politickou korektnost. V mnoha kulturních otázkách byla celkem konzervativní.

Takzvaná nová levice, která se zformovala v 60. letech 20. století – tehdy byla „nová“, dnes je už hlavním proudem levice západní –, je také rovnostářská a socialistická a chce přerozdělovat bohatství od bohatých k chudým, odsuzuje kapitalismus a „neoliberalismus“. Esteticky a kulturně je však elitářská. Není populistická, je multikulturalistická, radikálně feministická, politicky korektní, hájí menšiny a vystupuje proti „předsudkům“ většiny – v tomto ohledu je tedy proti „lidu“. Konkrétně obhajuje menšiny sexuální, rasové, cizince, nebílé imigranty.

Pravice, která nebyla populistická a neslibovala lidem, že jim dá „více“ z peněz druhých, tedy nechtěla přerozdělovat bohatství od jedněch k druhým, byla vůči levici volebně zranitelná. Nechtěla si hrát na Santa Clause a lidem rozdávat dárky, proto byla v demokratickém věku vůči socialistické levici v nevýhodě. Častokrát musela akcentovat témata jiná než ekonomická a sociální, aby měla vůči levici vůbec šanci.

Například témata zločinu a trestu, patriotismu, tradičních hodnot atd. V ekonomických otázkách začala uspívat až tehdy, když to levice se socialismem přehnala a začala zdaňovat přespříliš a lidé si uvědomili, že za své vysoké daně od státu dostávají mnohem méně, než mu platí.

Pravici volebně hodně pomohl postupný triumf levice nové nad levicí starou. Elitářská nová levice se natolik v kulturních a morálních otázkách odtrhla od lidu, že lid začal volit konzervativnější pravici.

Konzervativní populismus se tak stal jednou, nikoli však jedinou dimenzí pravice. Její nejúspěšnější politici, například Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, ji měli také v sobě.

Prezident Zeman je jednoznačně příslušníkem levice staré, dnes už na Západě menšinové. Stejně jako naprostá většina jeho levicových voličů. Naopak mnozí současní ministři sociální demokracie jsou už avantgardou levice nové.

Kdo porazí Zemana

Prezident Zeman to ví, a proto se tak okázale staví na stranu „lidu“, například proti „pražské kavárně“. Ale přitom sám není prezidentem „dolních deseti milionů“, jen to úspěšně předstírá; nikdo z „dolních deseti milionů“ s ním například v tom soukromém tryskáči z Číny neletěl. Pouze několik lidí patřících k „horním deseti tisícům“.
Pokud jde o členskou základnu, levice u nás je stále levicí starou; a pokud jde o intelektuály, už je levicí novou.

A jaká je naše pravice? Samozřejmě mnohem více liberální než konzervativní, je liberální ekonomicky, ale i společensky; konzervativní jen velice mírně, především důrazem na slušnost, neideologičnost, pragmatismus.

Jaký typ konzervatismu má u nás šanci? Určitě ne aristokratický a určitě ne klerikální. Určitě však ano konzervatismus občanský, který se zastává práv občanů před neobčany, práv Evropanů před cizinci a práv těch, kdo zákony dodržují, před těmi, kdo je porušují.

Co řekne Zeman…

Po listopadu 1989 v Česku a na Slovensku vždy existovaly dva politické bloky: socialisticko-nacionalistický na levici a liberálně-občansko-konzervativní na pravici.

Ten první na Slovensku reprezentují expremiér Vladimír Mečiar a současný předseda vlády Robert Fico; u nás prezident Miloš Zeman. Ten druhý na Slovensku představovali expremiéři Mikuláš Dzurinda a Iveta Radičová, u nás ODA, KDS, ODS a TOP 09.

Někdy zvítězí blok jeden, jindy druhý, ale ten první má mírnou početní převahu nad tím druhým. Proto také například Václav Klaus hodně koketoval s částí toho bloku prvního a v posledních prezidentských volbách se na jeho stranu postavil plně; uvědomil si totiž, že když už nemůže do dějin vstoupit jako velký český klasický liberál či konzervativec (neboť pokud jde o jeho praktický výkon, na rozdíl od řečí, jím také nikdy nebyl), pak může do dějin vstoupit alespoň jako velký český nacionalista.

Jinými slovy, má-li v příštích prezidentských volbách Zemana porazit jeho protikandidát, musí na svou stranu získat část elektorátu, která na Zemanovi vidí určitá pozitiva. Na své straně bude mít Zemanův protikandidát „pražskou kavárnu“, ale nesmí mít jenom ji, to by volby prohrál.

Jak může na svou stranu získat část elektorátu, které Zeman imponuje? Tak, že bude zdůrazňovat i ta konzervativní témata, která Zeman zastává a která jsou pravici vlastní – témata občansky konzervativní: práva obětí a jejich příbuzných před právy zločinců, práva občanů ČR a EU před právy neobčanů a cizinců.

Jaká konkrétně? Zmíním dvě témata, která Zeman zastává a jež jsou u většiny lidí populární; a která mají zároveň potenciál sjednocovat pravici a vnitřně štěpit levici, rozdělovat ji na starou levici mas a novou levici elit.

Co dělají lidskoprávní socialističtí ministři pro paní Michalákovou a navrácení jejích vlastních dětí? Nic vidět není. Prezident Zeman napíše dopis norskému králi. Chytré gesto (které k ničemu vést nemusí); ale co si říkají občané? „…Kdybych já se octnul ve stejné pozici a v zahraničí mi ukradli mé vlastní děti, co pro mě udělá vláda? Prezident se mě alespoň zastane…“ Jeho sympatie jsou na straně občana vlastní země, nikoli cizích postmoderních elit, které si myslí, že vědí, co je pro děti dobré, lépe než jejich vlastní rodiče. Prezident zastává postoj občanského konzervatismu: stát má chránit práva občanů vlastních. Nebo otázka ilegálních migrantů: prezident Zeman řekne, že si nepřeje, aby přijeli sem; přeje si, aby zůstali tam – a tam se jim pomohlo. Což je opět pozice, se kterou drtivá většina našich obyvatel souhlasí; pozice populární, pozice občanského konzervatismu: zájmy Evropanů mají mít primát před zájmy cizinců. Jedna věc je jistá: pokud Zeman v příští prezidentské kampani řekne, že chce, aby imigranti zůstali tam, a jeho protikandidát řekne, že je máme z humanitárních důvodů přijmout, Zeman znovuzvolen zaručeně bude.

Abych to shrnul: má-li Zemanův protikandidát uspět, musí štěpit levici a neutralizovat některá populární témata, která Zeman zastává a která ho činí lidem bližším, než jsou současné vládní elity. Zemanův protikandidát nemůže být jen liberálem, musí akcentovat i pozici občanského konzervatismu. Chce-li se stát prezidentem, ovšem.

Proč v Polsku Andrzej Duda porazil Bronislawa Komorowského? Ze tří důvodů: získal na svou stranu mladé, lépe vyjadřoval konzervativní cítění polského lidu, a především se mu povedlo prezentovat Komorowského coby představitele elity, která je od lidu odtržená a jeho zájmy ignoruje.

Návod je tedy jasný: být mladší a svěžejší než Zeman (to nebude těžké), naladit se na přirozený konzervatismus lidí (tím neutralizovat největší Zemanovu výhodu) a prezentovat Zemana coby mocenskou strukturu lobbistické elity, jež na lidi a jejich zájmy kašle.

 

Vyšlo v Lidových novinách 1.8.2015

Příspěvků : 2 - Kdo porazí Zemana

  1. Laco G. mlynář : 23.8.2015 v 7.00

    Věru brilantní analýza. Ctím Vás pane Jochu, i když stojím na opačné straně barikády. Jste těžký soupeř. Naštěstí většině těch, co v Česku usilují z pravé strany o moc to nedochází.

    Jenom jedna nepřesnost. První, kdo po roce 1945 obsadil cizí území nebyl Putin s Krymem, ale náš spojenec v NATO, sdílející stejné ideály lidských práv jako my, totiž Turecko s okupací severního Kypru. A Kosovo, tento narkostát neschopný samostatného ekonomického přežití, se nepochybně časem stane součástí Velké Albánie, včetně části území dnešní Makedonie. Je to jen otázka času, to vy dobře víte.

  2. Michal : 3.8.2015 v 21.46

    Svatá pravda, ale televizní divák je jinak marketingem deformován. Reklama nezačíná bilbordem, product placement manipulaci divákem umí lépe připravit. Bilbord je jen konečná fáze a nemusí jít o něčí prospěch, prospěchem je zhusta i něčí neúspěch. Tak demontáž státu krok za krokem více potěší ruské zájmy, než jen jeden proruský nadšenec. Právě ve výběru prezidentů máme už asi genetický handicap. Lid kupuje knihu o habsburském původu Masaryka. Na to je každá analýza slabá, zřejmě už sama role prezidenta je nějak cinknutá, a podle ní i její nositelé. S Havlem se muselo spěchat, s Klausem nebyl nikdo jiný, Zeman baví publikum, příštímu králíku z klobouku stačí švejkování, co kdyby tahal klavír po Praze za motocyklem, klavír má kolečka, mohl by jezdit?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?