Karadžić: z tragédie fraška

28.7.2008
Matyáš Zrno

Obskurní okolnosti zatčení Radovana Karadžiće hrozí, že se z tragédie stane fraška. Bývalý vůdce bosenských Srbů byl zatčen jako léčitel a duchovní guru, na jehož přednášky chodilo i více než sto lidí. Muž, který se brodil po lokty v krvi, sliboval, že každému pomůže a všechno se dá léčit. Obskurní je ovšem jeho konec jen zdánlivě. Vlastně naopak. Svým způsobem je Karadžić coby lžiléčitel a šarlatán typický pro srbský příběh 90.let. Posedlost okultismem byla typická pro Srbsko 90.let. Noviny byly plné různých věštců (u nejslavnějšíhi z nich, dědy Miloje se dodnes zastaví každý prezidentský kandidát), podivých léčitelek, šamanů, horoskopů…Specializované časopisy s tématikou magie a okultismu zahltily trh a i seriozní státní či státem ovládané noviny krmily Srby informacemi o tom, jak porazí NATO pomocí tajných vynálezů Nikoly Tesly a jak neohrožená letka jogínů jugoslávské armády smete americké stíhačky z oblohy. Teprve po pádu Miloševiće se zjistilo, že šlo o řízený proces. Články o jogínské letce psal důstojník generálního štábu, věštci byli tajnou policií instruováni, jak věštit a nade vším bděla Miloševićova manželka Mira, která tomu všemu snad opravdu věřila.

Podobný proces řízeného oblbování národa probíhal například i v kultuře. Zatímco vrcholně nevkusný turbofolk (míchanina popu s národními motivy a stupidními texty, zpívanými silikonovými zpěvačkami) byla slyšet z každé kavárny a televizní stanice, milovníci blues se scházeli takřka v ilegalitě. S neomylným instinktem zavírali srbští policisté každou kavárnu, kde byla slyšet hudba, která naznačovala městské, západní publikum. Tedy jazz, blues, rock…

Víra v alternativní medicínu, bioenergii, meditaci atd. jde ostatně ruku v ruce s tradiční nedůvěrou k přetechnizovanému, dekadentnímu, odlidštěnému Západu, proti kterému srbští tradicionalisté (podobně jako ruští slavjanofilové nebo arabští islamisté) stavěli nezkažený venkovský, hrdinskou epikou odkojený lid. Ruku v ruce s hrdinskou epikou jdou i sympatie pro skrývající se zbojníky, kteří navíc lišácky žijí přímo pod svícnem…Celá léta byla nacionalistickým bulvárem srbská veřejnost krmena historkami o tom, kde všude se Karadžić schovává a jak rafinovaně uniká svým pronásledovatelům. I nyní jeho advokát tvrdí, jak se schovával sám a sám si také vydělával. I když správný zbojník se má samozřejmě skrývat v horách a ne ve městě jako šaman New Age. Ale jak psal už Edgar A. Poe, „strom se nejlépe schová v lese, kniha v knihovně a člověk ve městě.“

Skutečnost je prozaičtější. Radovan Karadžić s největší pravděpodobností získal novou totožnost díky spolupráci srbské tajné služby nebo alespoň její části. A ta také věděla, kde je a co dělá. Fakt, že zatčení proběhlo pár týdnů po zvolení nové vlády a dva dny po výměně na postu šéfa mocné tajné policie, mluví za vše. Jiná verze tvrdí, že ve skutečnosti byl Karadžić, jak tvrdí jeho advokát, opravdu zadržen už tři dny předtím, než to bylo oficiálně oznámeno. Tedy ještě v době, kdy tajné službě velel Koštunicův člověk Rade Bulatović. Jakýsi zlomyslný dárek nové vládě, která přitom musí dělat, jako by to bylo její dílo, protože se ke spolupráci s Haagem oficiálně hlásí.

O Karadžićovi se každopádně vědělo, chyběla jen politická vůle ho zatknout. A ta za minulé vlády zjevně nebyla. Donedávný premiér Vojislav Koštunica patřil ke stejnému okruhu nacionalistických intelektuálů okolo spisovatele Dobrici Čosiće, který formoval i Karadžiće v době jeho pobytu v Bělehradě v 80.létech. Vrchol jejich spolupráce ale přišel s válkou v Bosně a Hercegovině.

Vraťme se do roku 1993. Válka v Bosně zuří už rok. Miloševićův plán, jak ovládnout co největší část bývalé Jugoslávie se zdařil jen napůl. Třetinu Chorvatska a dvě třetiny Bosny sice ovládají srebské parastáty, alenikdo je neuznal a za jejich podporu dopadly na Srbsko tíživé mezinárodní sankce. Zuří hyperinflace. Mezinárodní zprostředkovatelé nabízejí mírový plán, který bosenským Srbům nabízí polovinu Bosny, velmi rozsáhlou autnomii (fakticky nezávislost) a zvláštní vazby se Srbskem. Miloševićovi se to zdá jako dobrý obchod za ukončení mezinárodní izolace. Počítá s tím, že by se srbské oblasti stejně časem připojily k Srbsku. Ale Karadžić odmítá. Nedá ani píď země. Nevzdá se dokud nezíská půlku Sarajeva, přístup k oči a 70 procent Bosny. Bude bojovat do posledního muže a posledního náboje. Vzepře se Miloševićovi a politicky to přežije. Plán nepřijme a zůstává prezidentem bosenských Srbů. Je vlastně nejúspěšnějším srbským opozičníkem té doby. Převážná část srbské opozice mu tleská. Koštunica snad nejvíc. Karadžić je pro ně někdo, kdo nekšeftuje s národními zájmy. Kdo není jako ten starý komunista Milošević, který si s nacionalismem jen tak hrál, když se mu to hodilo. O rok později Miloševićovi dochází trpělivost a trestá Karadžiće sankcemi (nepříliš účinými, ale přece). Srbští opoziční politici jedou na Pale (horské městečko nad Sarajevem, sídlo vedení bosenských Srbů) a nad obléhaným městem si pečou vola. Koštunica opět v čele. Ostatně z programu své strany (Demokratické strany Srbska) nenápadně vypustil připojení srbských částí Bosny k Srbsku teprve řed několika lety.

Toho vola tam pekl i Zoran Djindjić. A k okruhu nacionalistických intelektuálů patřil i dnešní prezident Boris Tadić, jehož otec Ljubomir patřil k jeho předním členům. Na rozdíl od nich ale Koštunica postrádá jakoukoliv míru pragmatismu. Kosovo nedáme, Radovana nedáme, Ratka (Mladiće) nedáme…ať se děje co se děje. Kdyby vedl druhé srbské povstání Vojislav Koštunica a ne Miloš Obrenović, bylo by asi Srbsko dodnes osmanskou provincií. Miloš Obrenović, první srbský kníže, totiž rezignoval na okamžitou a plnou samostatnost a dohodl se se sultánem na autonomii. A mimochodem, poslal hlavu vůdce prvního srbského povstání, „Černého Jiří“, Karadjordjeho sultánovi do Istanbulu, naloženou v lihu. Koštunica by asi pokračoval v boji do posledního Srba.

Překvapivou míru pragmatismu naopak prokázali socialisté, tedy bývalí komunisté a strana Slobodana Miloševiće, která tvoří část současné vládní koalice. Jejich lídr Ivica Dačić se stal ministrem vnitra a spokojil se s alibistickým prohlášením, že policie se zatčení nezúčastnila. My nic, my muzikanti…Přitom právě to, že se socialisté se svými sedmi procenty hlasů nakonec přiklonili ke svým nedávným odpůrcům z Demokratické strany, rozhodlo o tom, že je v Srbsku prozápadní, reformní vláda. A nikoliv nacionalistická kalice Koštunica-Nikolić (úřadující předseda Srbské radikální strany, jejíž skutečný předseda Vojislav Šešelj dlí toho času v haagské cele). Srbsko se tak za cenu mírně ponižující koalice se stranou, která má na svědomí všechno to, z čeho se nyní snaží vyhrabat, vyhne vládě, která by ho uvrhla ještě hlouběji. Kamsi na cestu k autoritativnímu národnímu státu se slavjanofilsko-pravoslavnou ideologií.

Současná vláda má jako svůj hlavní cíl vstup do EU, což je přece jenom lákavější perspektiva než rozvíjení vztahů s Ruskem a Čínou. A právě nutnost splnit své mezinárodní závazky stála zazatčením Karadžiće. Srbsko se tak zbavuje jednoho velkého balvanu na cestě do EU. Tím dalším je Ratko Mladić, bývalý velitel armády bosenských Srbů, který se pravděpodobně také skrývá v Srbsku. Tím nejtěžším je ale normalizace vztahů s Kosovem. Dobré vztahy se sousedními zeměmi jsou podmínkou vstupu. Co se týče ekonomiky, vlády práva atd., má jinak Srbsko minimálně takovou úroveň jako Bulharsko, které už v EU je. Integrace balkánských zemí do EU je samozřejmě jako celek problematická. Někdejší Evropská společenství vznikla jako společenství šesti zemí s víceméně stejnou společensko-ekonomickou úrovňí. A v tom je kámen úrazu. Balkánské státy jsou někde jinde. To vidí na první pohled i povrchní návštěvník. Nižší ekonomomická úroveň, výrazně horší právní prostředí, vysoká korupce, odlišná kultura (byzantsko-pravoslavná a částečně také islámská) s poněkud odlišnými návyky, než je zvykem na Západě. To vše je typické pro všechny balkánské země. Na druhé straně by společné členství v EU mohlo obrousit hrany vzájemných sporů a cena za vstup nedostatečně připravených balkánských států může být menší, než cena za to, že je necháme za hranicemi. Pro všechny balkánské státy je vidina členství v EU motorem potřebných vnitřních reforem. Perspektiva členství ale musí být reálná a skutečně dosažitelná, aby oběti (ať už ve formě zatýkaní válečných „hrdinů“ nebo akceptace kosovské nezávislosti) za to stály. Srbsko je stále ještě na půl cesty. Jen velmi těsně vyhrály prozápadní strany a i tak by nesestavily vládu bez socialistů. Srbská cesta do Evropy stále ještě není definitivní.


Článek vyšel v časpise Týždeň


Rámeček:

Odposlechnutý rozhovor Radovana Karadžiće se spisovatelem Dobricou Čosićem v roce 1995 asi lépe než cokoliv jiného ilustruje duševní svět obou pánů.

Dobrica Ćosić: Haag je jako Mnichov
Radovan Karadžić: Ano, ano
Dobrica Ćosić: To je nový Mnichov, nová epocha. Nic není stejné, ale dějiny mají nějaké své determinanty, které nekončí tak jak se nám to zdá.
Radovan Karadžić: Na starém kontinentě je všechno staré. Všechno je to stereotip. Všechno je to stereotip. Všechno se opakuje.
Dobrica Ćosić: Tady se dělá historie. Ve filozofii se objevila jedna teorije: Konec dějin. S tím teď začali nějací blbci.
Radovan Karadžić: To jsou…
Dobrica Ćosić: Ale historie jede plnou parou
Radovan Karadžić: Však on se evropský nacionalismus ještě rozvíří.
Oni si myslí, že doba nacionalizmů skončila. Hloupost. Jakýpak skončila. Slovinci přestanou existovat kvůlůi těm evropským nacionalismům.
Dobrica Ćosić: Jo prosimtě, to zmizí celé národy a státy…
Radovan Karadžić: Úplně zmizí, stanou se z nich jen přívěsky, obyčejný
Dobrica Ćosić: Apsolutně.
Radovan Karadžić: Tenhle Havel zničil Československo
Dobrica Ćosić: Ti povím, ten náš kolega, z něj se stal takový blbeček. Takovej malej…
Radovan Karadžić: Malej, nijakej. Podívej se, takhle středoevropská filozofie
Dobrica Ćosić: Nic
Radovan Karadžić: Nic, to nemá žádné základy
Dobrica Ćosić: Poslouchej, to není náhoda. Oni mají dva nejznámější spisovatele.
Radovan Karadžić: Kundera.
Dobrica Ćosić: Ne, ne, ne
Radovan Karadžić: ?
Dobrica Ćosić: Švejka a Kafku.

Radovan Karadžić: Ano, ano …
Dobrica Ćosić: Jedan si pořád dělá ze všeho prdel
Radovan Karadžić: A druhý si pořád na něco stěžuje
Dobrica Ćosić: S něčím končí
Radovan Karadžić: Ano
Dobrica Ćosić: Chce ukončit dějiny.

Radovan Karadžić: Ano, ano..
Dobrica Ćosić: I lidskou činnost
Radovan Karadžić: Ano, ano…
Dobrica Ćosić: Ten erotismus, co to vůbec znamená ten Kundera a celá ta společnost
Radovan Karadžić: Ano, ano…přesně, přesně
Dobrica Ćosić: Když se podíváš na celou tu historii a podíváš se na umění, tak ta střední Evropa vlastně nemá vůbec nic originálního
Radovan Karadžić: Vždyť ani nemůže vytvořit nějaký mýtus
Dobrica Ćosić: Kromě katolictví nemají nic
Radovan Karadžić: Nic, nic … a to je nějaké špinavé, nijaké katolictví, které si pořád na něco stěžuje. Myslím, že neexistuje smutnější věc než slovanský národ, který je katolický.
Dobrica Ćosić: Tak tak…
Radovan Karadžić: Opravdu, vnitřně rozpolcený

Jeden příspěvek - Karadžić: z tragédie fraška

  1. Michal : 7.8.2008 v 16.28

    Je zvykem velmocí ušetřit životy třeba radikálně, atypicky, tolerancí viny, třeba i Hirošimou (invaze by stála mnohem více). Politik dnes musí jet na vlně marketingového zájmu, je to obecná poptávka, jak být věrohodný a čitelný. Nikdo nebude politka interpretovat, překládat, artikulovat. Musí být jasný jako prací prášek či plína.Musí budit dojem, pocit, kladné emoce.To nešťastník uměl excelentně.

    Jmenovaný nešťastník měl hodně nastudováno, žel ze špatných knih. Celkem s tím dobře obchodoval, dokud mu někdo kryl záda, dokud vydělával čas pro své životadárce. Tu nejde o vězení, v teritoriu krevní msty mohl dopadnou nesrovnatelně hůře.

    Zřejmě se dobře i na východě orientoval a vegetoval. Jak počala dosahovat euro-atlantická ruka jen Kosovem, země se mu scvrkla a ohřála. Rád nejspíše bude bydlit poblíže Haagu, veteráni a důchodci už znají své síly i šance. Zbývá jeho sémě, rodina obchodující s nejlepší kosmetikou u pana Grosse, není ideově a stylem moc daleko. Úkol trvá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?