JAMES BURNHAM A NOVÝ SVĚTOVÝ ŘÁD

2.11.1991
John O´SULLIVAN

John O’Sullivan je britský novinář. Pracoval v deníku Daily Telegraph, později se stal speechwriterem Margaret Thatcherové. Od srpna 1988 je redaktorem amerického čtrnáctideníku National Review, v listopadu 1990 mu zakladatel tohoto předního konzervativního časopisu William F. Buckley, Jr. předal funkci šéfredaktora.


 


 


 


Článek James Burnham a nový světový řád je přeložen z National Review z 5. listopadu 1990. Původní titul zní Present before the Creation (Přítomen před stvořením), což je narážka na knihu Present at the Creation, kterou napsal jeden z architektů zahraniční politiky prezidenta Trumana Dean Acheson.


 


Přeložil Martin Weiss. Výslovný zákaz dalšího rozšiřování rukopisu.


 


 


 


I. Konec zápasu


 


Třetí světová válka skončila v říjnu 1989. Ačkoli zpráva o zastavení palby se rychle rozšířila a měla závažné následky, skutečná kapitulace proběhla beze svědků. Tato studená válka skončila tak, jak začala – bez fanfár formálních deklarací. Konec přišel v telefonním rozhovoru mezi sovětským prezidentem Michailem Gorbačovem a východoněmeckým komunistickým předákem Erichem Honeckerem, kdy Rus řekl Němci, že další odpor je bezpředmětný.


Honecker žádal Moskvu o pomoc při potlačení demonstrací v Lipsku a dalších východoněmeckých městech, v případě potřeby o nasazení sovětských vojsk pobývajících v zemi. Podle měřítek posledních čtyřiceti pěti let si sotva lze představit rozumnější žádost.


Honecker byl místním satrapou světového hnutí, jedním z jehož článků víry bylo, že zásadní povinností jeho vůdců je uchvátit a držet moc veškerými nezbytnými prostředky. Ústřední autorita tohoto hnutí, která sídlila v Moskvě, aspirovala na nahrazení všech existujících vlád svou vlastní formou politické organizace, a mezi roky 1944 a 1948 nastolila režimy podle svého modelu v zemích východní Evropy. Tyto režimy byly hospodářsky nevýkonné, rigidně lpěly na ideologii, byly netolerantní vůči všem konkurenčním doktrínám a otrocky poslouchaly Moskvu. Přežívaly jen díky přítomnosti Rudé armády. Pokud by Karel Marx (který měl kousavý smysl pro humor) analyzoval tyto společnosti zbudované v jeho jménu, mohl by dospět k poznatku, že jedinou nadhodnotou, kterou tyto společnosti produkují, je nadhodnota represe.


Tyto země musely represi také v pravidelných intervalech dovážet. Když lidová nespokojenost přerostla v povstání – což se stalo v letech 1953, 1956, 1968, 1970 a 1980 – moskevská centrála tam buď vyslala vojska, nebo přiměla své místní pomocníky, aby je potlačili sami. Sám pan Honecker splnil tuto bratrskou povinnost v roce 1968, kdy vyslal východoněmecké jednotky po boku sovětských potlačit “pražské jaro”. Když byl nyní lidovým povstáním sám ohrožen, hledal obdobnou pomoc. Jeho žádost byla plně v souladu jak se sovětskými geopolitickými zájmy, neboť Východní Německo bylo úhelným kamenem Varšavského paktu, tak i s leninskou doktrínou, zdůrazňující nevratnost komunistických zisků. Pokud tyto axiomy ještě platily, nemohl existovat dobrý důvod k odmítnutí Honeckerovy žádosti. Bylo by to, jako by katolický kněz odmítal rozhřešení kajícímu se hříšníkovi, nebo jako by keynesiánský ekonom odmítal uvolnit úvěrovou politiku v době hospodářského poklesu – bylo by to přiznání, že ústřední doktrína byla teoreticky chybná a byla v praxi opuštěna. Připuštění něčeho takového by podkopalo každý režim spočívající na komunistických základech a posílilo každou vládu ohrožovanou komunismem. Měl-li marxismus-leninismus zůstat ozbrojenou doktrínou světově podvratného významu, kterou byl od roku 1917, muselo být žádosti pana Honeckera vyhověno.


Jak víme, byla odmítnuta.


Jestliže Honeckerův telefonát byl kapitulací komunismu, kolaps Berlínské zdi byl veřejnou oslavou této kapitulace a 9.listopad dnem vítězství. V předchozích měsících Moskva utrpěla jiné drtivé porážky: jasné vítězství Solidarity v červnových polských volbách a dohodu mezi maďarskou opozicí a komunisty o konání demokratických voleb příští rok. Ale kolaps Berlínské zdi signalizoval jako nic jiného vnitřní kolaps komunistické vůle a moci.


Způsobil také ohlušující pád zbytku východoevropského komunistického domina. (Pozn. překl.: V dalších odstavcích autor rekapituluje pád režimů od Prahy po Bukurešť a zaznamenává situaci, jak se jevila na podzim roku 1990: pravděpodobný sovětský plán na instalaci kvazikomunistických režimů uspěl jen v “tradičně primitivnějších a nestabilnějších zemích Balkánu”, a zmiňuje se o nekontrolovatelném vývoji perestrojky v její vlasti.)


Rok osmdesát devět tedy ukončil studenou válku, která se začala v závěrečných fázích druhé světové války, kdy Sovětský svaz, zpozorovav blížící se porážku nacismu, začal podkopávat své demokratické spojence. V dlouhodobějším pohledu by se však rok 1989 jevil jako konec historické odbočky, která začala v roce 1917 Leninovým uchopením moci v Rusku. Totalitní epocha, kterou Lenin odstartoval, dosáhla svého vrcholu v období mezi léty 1939-41: podepsáním paktu Molotov – Ribbentrop, rozdělením Polska dvěma gangsterskými mocnostmi, pádem Francie do rukou Hitlera a Mussoliniho a euroasijským masívem ovládaným režimy, které byly navzdory povrchovým rozdílům zásadně podobné ve svých ambicích, organizaci a ideologii. Tato dominance byla však velmi krátkodobá.


Hitlerovým útokem na Sovětský svaz v roce 1941 začala vnitrototalitní občanská válka. Ta poskytla demokraciím chvíli oddechu nejprve k odporu, pak k vítězství. Porážka nacismu v roce 1945 byla samozřejmě pouhým krátkým, iluzorním příměřím v boji o svět. V roce 1946 už Churchill v missurijském Fultonu varoval, že napříč Evropou se spouští Stalinova železná opona. V následujících letech míru prostřednictvím jaderného teroru zuřila dlouhá, vypjatá, neuspořádaná, nevyhlášená a často jednostranná válka. Skončila ne s hromovou ranou, ale s brekotem, když Erich Honecker zvedl telefon a dozvěděl se, že je konec hry.


 


 


II. Machiavellián


 


Události, které se odehrály od roku 1917 do roku 1989, mají takový dosah, proběhly vzhledem ke konvenčním historickým měřítkům tak rychle a měly pro milióny lidí tak hrozivé a nadějné následky, že je obtížné uchopit je představivostí, natož interpretovat intelektem. James Burnham věnoval svůj život jejich chápání a navrhování realistické strategie obrany draze vybojovaných svobod Západu.


Burnham byl ve třicátých letech vedoucím teoretikem amerického trockistického hnutí, ale v roce 1940 se rozešel se všemi podobami marxismu. Jeho chápání demokracie bylo prosto iluzí. V Machiavelliánech, knize z roku 1941, ve které je vyložena jeho postkomunistická filozofie, předkládá názor, že vláda lidu v doslovném pojetí je nemožná. Moc je vždy v rukou nějaké elity a mezi elitami probíhá neustálý konflikt o její držení. Hesla o vládě lidu jsou bezmála jen podvodné nástroje, kterými se jedna elita snaží získat masovou podporu ke svržení své předchůdkyně.


Avšak jakmile se tomuto faktu postavíme tváří v tvář, můžeme vytvořit nebo zachovat společenské pořádky, které mohou zvyšovat obecný blahobyt. Pokud otevřená společnost s několika stranami a svobodným tiskem nutí soupeřící elity, aby bojovaly o podporu většiny voličů, a to jak když jsou u vlády, tak i když se ocitnou mimo ni, nějakým způsobem to poslouží zájmům lidu. Skromný prospěch, který to přinese, je rozhodně více žádoucí než extravagantní sliby totalitarismu, které ve skutečnosti zakrývají lži, otroctví a masové vraždění. Ale z tohoto prospěchu se nemůžeme těšit, pokud nepřijmeme jeho zakládající premisu: že moc může být omezována jen mocí.


Burnham aplikoval tyto poznatky na mezinárodní záležitosti ve čtyřech knihách, na které se zaměřuje tento esej: Manažerská revoluce (1941), Zápas o svět (1947), Nadcházející porážka komunismu (1949) a Zadržování nebo osvobození? (1952). Všechny čtyři knihy předpovídají budoucí směr světové politiky; nabízejí však velmi odlišné předpovědi.


Manažerská revoluce, která předcházela Machiavelliánům, nese stopy Burnhamova nedávného marxismu a doby, kdy byla napsána, totiž krátkého vrcholu dvou totalitarismů v letech 1939-41. Tvrdí se v ní, že ekonomické síly vytvářejí novou formu plánované společnosti, která nebude ani kapitalistická ani komunistická, ale bude ovládaná “manažery” – byznysmeny, byrokraty, techniky, vědci atd. Tato nová společnost, jejíž embryo lze zahlédnout v sovětském Rusku, nacistickém Německu a Americe New Dealu, bude centralistická, kolektivistická a nerovnostářská. Dojde k euthanasii rentiérské třídy, ale dělníci nepřevezmou vládu. Soukromé vlastnictví zmizí, ale veřejné vlastnictví bude spravováno ve prospěch dominantní manažerské třídy. A třebaže se ideologie legitimující tuto novou společnost budou lišit od státu ke státu podle místní historie a tradic, manažerská třída se bude spoléhat na hospodářské plánování a byrokratickou politiku, nikoli na volný trh a liberální instituce.


Tyto velké změny samozřejmě také transformovaly mezinárodní politiku. Válka roku 1914 byla poslední velkou válkou kapitalistické společnosti; válka roku 1939 byla první velkou válkou manažerské společnosti. Před našima očima byl relativně velký počet suverénních států nahrazován relativně malým množstvím velkých zemí neboli “superstátů”. Hospodářská mapa vskutku nasvědčovala tomu, že světový politický systém se vbrzku zredukuje na tři primární superstáty soustředěné v oblastech rozvinutého průmyslu. Jádry těchto tří superstátů budou Japonsko, Německo a Spojené státy.


Válka roku 1939 navíc byla jen úvodním pokusem Německa o upevnění kontroly nad svou strategickou základnou. Konsolidace strategické základny totiž nebude stačit k ukončení konfliktu. Budou následovat války způsobené soubojem tří strategických center o ovládnutí světa. Všude se lidé budou muset připojovat k tomu či onomu ze zítřejších superstátů. Ale ani koalice dvou těchto států nebude schopna docílit rozhodujícího a trvalého vítězství nad třetím. A tak budou zřejmě tyto války v krátkých intervalech neustále propukat. Moc bude omezovat moc – na neurčito.


Tato vize v sobě má dávku morbidní kalvinistické velkoleposti, ale průběh druhé světové války jako by vyvracel její predestinaci. Do doby, než Burnham začal v roce 1946 psát Zápas o svět, se změnily tři věci. Nacistické Německo a militaristické Japonsko byly rozhodně poraženy. Sovětský svaz pronikl do srdce Evropy. A byla vynalezena atomová bomba.


Burnham proto explicitně odvolal své předpovědi z Manažerské revoluce a ve své nové knize načrtl velmi odlišnou budoucnost. Tvrdil, že jelikož nyní existují pouze dva superstáty, rovnováha moci, která by se mohla ustavit mezi třemi státy, už není možná. A co víc, jeden z těchto států by mohl dobýt druhý a tím také celý svět.


Jeden z nich to dokonce musí udělat. Objev jaderných zbraní vytvořil situaci, ve které západní civilizace, a možná lidská společnost vůbec, bude moci dále existovat pouze tehdy, jestliže vznikne monopol kontroly nad jadernými zbraněmi. Tohoto monopolu může dosáhnout pouze světové impérium, což byl cíl i pravděpodobný výsledek třetí světové války, která začala v dubnu 1944 vzpourou řeckých komunistických námořníků proti Britům v Alexandrii. Jedinými dvěma kandidáty na vedoucí pozici ve světě byly Spojené státy a Sovětský svaz.


Sovětský svaz byl představitelem komunismu, jehož vítězství by zredukovalo veškerou západní společnost na úroveň podřízené kolonie. Komunismus bylo spiknutí usilující o to, aby všude na světě nastolilo společenské uspořádání založené na třídní diktatuře, nucené práci a masovém teroru. Bylo by mu třeba čelit. Ale účinný odpor by mohl být kladen pouze světovou nekomunistickou federací vedenou a ovládanou Spojenými státy, které by si musely udržet monopolní kontrolu atomových zbraní. Jinými slovy, muselo by existovat americké světové impérium, třebaže řízené v liberálním duchu, ve kterém by si menší mocnosti zachovaly značnou míru vnitřní autonomie a důstojnosti a občané svou svobodu, třebaže by pravděpodobně musela být uplatněna omezení vůči komunistickým stranám.


USA by měly vykročit vstříc svému imperiálnímu osudu třemi kroky. Za prvé by se měly přátelsky zmocnit Velké Británie a jejího impéria tím, že by navrhly plnou ústavní unii všech anglicky mluvících zemí. Za druhé by Amerika měla vydatně podporovat evropskou federaci jako baštu vůči sovětskému komunismu. A za třetí by Spojené státy měly přijmout obsáhlý program získávání světového veřejného mínění, jehož součástí by bylo apelování na sovětské národy, skutečné oběti komunismu a tudíž jeho nejostřejší protivníky, přes hlavy jejich vlády. Tento poslední směr Burnham podrobněji rozvinul v Nadcházející porážce komunismu.


 


 


III. Kasandra neboli problém načasování


 


Během šesti let Burnham vyprodukoval dvě originální, analytická a na pohled si protiřečící cvičení v oboru, kterému dnes říkáme futurologie. Takové rozmáchlé tahy na ohromném historickém plátnu vyzývaly ke kritice. A Burnham se také stal terčem ostrých útoků, zejména ze strany marxistů, kteří se mu mstili za jeho odpadlictví.


Jeho nejostřejší kritik byl však zároveň jeho nejbrilantnějším imitátorem: byl to George Orwell, jehož 1984 se třemi neustále válčícími superstáty, Východní Asií, Eurasií a Oceánií, je založeno na geopolitické vizi Manažerské revoluce, která se skutečně v románu objevuje pod jménem “Teorie oligarchického kolektivismu”. Ve dvou dlouhých esejích, “Znovu o Jamesi Burnhamovi” a “Burnhamův pohled na současný světový zápas”, podrobil Orwell burnhamovské teze analýze, která byla zároveň uctivá, tvrdá, bystrá a v posledku zavádějící.


Oprávněně poukázal například na to, že v situaci let 1946-47 existovaly také možnosti, které Burnham nezkoumal. Orwell zmínil dvě z nich: že atomové zbraně se nikdo neodváží použít a že pokud by mír trval zhruba generaci, může se sovětská politika vyvinout mírumilovnějším směrem. Obě předpovědi se nyní zdají být potvrzeny vývojem událostí. Burnham je však nezkoumal z toho důvodu, že nešlo o činy, kterými bylo možné čelit krizi, ale o pouhé naděje, že krize zmizí sama od sebe. Reagovat na sovětskou hrozbu doufáním, že prostě zmizí, to si mohla seriózní západní vláda v roce 1947 dovolit právě tak málo, jako mohl Churchill v roce 1940 založit svou politiku na naději, že USA a SSSR se nakonec ocitnou na straně Británie – třebaže Churchill takové naděje vskutku choval a byly pak potvrzeny událostmi.


Jediný politický recept, který Orwell postavil proti Burnhamovu návrhu na americké impérium, byly socialistické Spojené státy evropské, které by připravily komunismus o přitažlivost tím, že by nabídly ekonomickou jistotu bez koncentračních táborů. Frivolnost takového nápadu se sotva dá přehnat. Sám Orwell připustil, že k jeho uskutečnění by bylo třeba dvacet let míru. Ale jakákoli seriózní politika v té době, včetně Burnhamovy, musela být zaměřena na zajištění dvaceti let míru, které Orwellův alternativní návrh potřeboval. Navíc návrh na evropský socialismus byl absurdní hříčkou v době, kdy zdecimovaná Evropa žila na dluh od kapitalistické Ameriky. A konečně by to vytvořilo hořké politické rozpory ve chvíli, kdy bylo nejvíce třeba právě antisovětské jednoty. Vedle Burnhamovy bystrozraké Realpolitik byl tento návrh sotva něčím víc než nezodpovědným stranickým sněním.


Druhou Orwellovou kritikou bylo jeho známé obvinění, že “Burnham ve všech případech předpokládá pokračování toho, co se v dané chvíli děje. Tato tendence … je zásadní mentální chorobou a její kořeny spočívají částečně ve zbabělosti a částečně v uctívání moci, které nelze od zbabělosti zcela oddělit.” Nejlepší odpovědí na tuto kritiku Manažerské revoluce je Zápas o svět, který představuje program, jak zastavit to, co se děje, totiž postup sovětského Ruska. V celé Burnhamově kariéře nic nesvědčí o zbabělosti ať již intelektuální či jiné a později ve svém životě se Burnham jako redaktor National Review postavil na zřetelně méně vlivnou stranu v boji mezi konzervativci a liberály.


Ale řetězec chybných krátkodobých předpovědí v Manažerské revoluci si stále žádá vysvětlení. Poskytuje jej roztomilou nedůsledností bezděky sám Orwell. Pouhé dva měsíce před publikací “Znovu o Jamesi Burnhamovi” napsal Orwell dopis, ve kterém pronáší tento soud: “Ať už se nám to líbí nebo ne, trend směřuje k centralismu a plánování a je užitečnější pokusit se zlidštit kolektivistickou společnost, jež určitě nastupuje, než předstírat (…), že bychom se mohli vrátit do dřívější fáze.” Jako Burnhama, i Orwella můžeme s klidem zprostit obvinění ze zbabělosti a uctívání moci. Co měli společného, že oba chybně považovali kolektivismus pod nějakou nálepkou za nevyhnutelný?


Odpověď musí znít, že jako socialisté byli oba muži ekonomičtí deterministé. Orwell zůstal zvláštním druhem excentrického, nesystematického britského socialisty až do smrti, zatímco Burnham se vyvinul ve zvláštní druh amerického konzervativce. Ale zůstalo v něm marxistické pohrdání americkým byznysem, zejména ve vztahu k zahraniční politice (kde bylo často zasloužené). Ještě koncem čtyřicátých let podceňoval pružnost volného trhu a tvrdil, že “Evropa se nikdy nevzchopí”, protože Stalin odřízl její přirozené trhy na východě. (Již tehdy se Evropa velmi rychle zotavovala.) A jeho ekonomický determinismus ho vedl k vážné intelektuální chybě: k přesvědčení, že politická suverenita musí být podmíněna ekonomickou efektivností vyplývající z velikosti.


Tři superstáty jsou nezbytné (a organizované manažerské společnosti jako nacistické Německo a sovětské Rusko zvítězí), tvrdil Burnham, protože moderní průmysl potřebuje využívat větší trhy a čerpat z větších kapitálových trhů, než mohly poskytnout nevraživé evropské národní státy. V předpokladech, že centrální plánování a průmyslový intervencionismus jsou nezbytnými atributy politické suverenity a že větší trhy je možné uskutečnit pouze v rámci větších států, byly obsaženy typicky socialistické chyby. Ve skutečnosti je nejen možné, ale i žádoucí kombinovat ekonomickou integraci s politickou decentralizací. Téměř dvě století před Burnhamem napsal Adam Smith: “Kdyby se všechny národy držely liberálního systému volného vývozu a volného dovozu, různé státy, na které je tento velký kontinent rozdělen, by se podobaly různým provinciím jednoho impéria.” Všeobecným uplatněním pravidel GATT by se dosáhlo všeho, co Burnham považoval za nutné, aniž by bylo třeba jeho nového řádu superstátů. Navíc by byly zakázané takové škodlivé výrůstky národní suverenity jako cla; její nezbytné projevy jako daně by byly omezovány tržní konkurencí a správa veřejných záležitostí by mnohem více reagovala na lidové nálady a kritické debaty v suverénních národních státech než pod vládou vzdálených byrokracií v mohutných superstátech. Burnhamova kritika sovětské společnosti (o které více později) naznačuje, že něco z toho pochopil během padesátých let. Kdyby to byl jasně pochopil již počátkem čtyřicátých let, svůj argument o velikosti z ekonomické nezbytnosti by jistě byl modifikoval – a tím znemožnil Orwellovu kritiku jeho zbabělosti a uctívání moci. Kdyby to byl pochopil v polovině čtyřicátých let, byl by mohl ke své argumentaci pro americké světové impérium připojit ekonomickou dimenzi, když by zdůraznil míru národní nezávislosti, kterou by umožňovalo liberální “impérium” založené na volném obchodu.


To nás přivádí k Orwellově třetí a nejvýmluvnější kritice. Burnham se prý dopouští chyb, protože má “nadměrnou zálibu v apokalyptických vizích, je příliš ochoten věřit, že zamotané procesy historie se odehrají náhle a logicky.” Na této kritice je něco pravdy, budeme-li ji však zkoumat, ukáže se, že spíš než chyba je to záležitost stylu a načasování. Burnham byl filozoficky vyškolen a psal velmi jasně. Odhrnul povrchní aspekty každé situace a zabýval se jejím centrálním problémem. Občas poznamenal, že cestou z A do B se historie bude ubírat zákrutami a navštíví neohlášena různá místa. Ale zajímal ho cíl cesty, a ne jídelní lístky hostinců u silnice. Občas proto jeho předpovědi a návody nabývají vyhraněnosti, která odkazuje jeho podmiňující poznámky do petitu pod čarou.


Neměli bychom také zapomínat, že Burnham absolvoval rané misionářské období komunismu ve třicátých letech. Ponor do tohoto vášnivého, bezohledného a sebeobětujícího se světa přesvědčil osobnosti tak rozdílné jako Whittaker Chambers a Arthur Koestler, že Západ stojí před bezprostředním nebezpečím, které většina lidí prostě nedokáže pochopit. I to dodávalo Burnhamovu psaní intenzitu a naléhavost, připomínající člověka, který někomu ve snaze jej probudit třese rameny.


Z obecnějšího pohledu Burnham žil ve století, kdy historie občas probíhala vskutku melodramaticky. Jak jinak než melodramaticky bychom kategorizovali události jako revoluci roku 1917, Hitlerovo uchopení moci, německo-sovětský pakt, Pearl Harbor, projekt Manhattan, berlínský vzdušný most a celkovou novost celosvětové ideologické války? Je jistě omluvitelné, že Burnham občas upadl do apokalyptického stylu v době, kdy se apokalypsy vyskytovaly téměř každoročně.


Nic z toho by nemělo zakrýt, že Burnhamovy předpovědi se vcelku splnily, třebaže s jistým zpožděním, a jeho rady byly často akceptovány, třebaže trochu zmateně a polovičatě. Ústavní sloučení USA a Velké Británie, které doporučoval, se sice neuskutečnilo doslova, ale poválečný svět byl svědkem jedinečné anglo-americké spolupráce ve zpravodajství, jaderné a zahraniční politice, která daleko převyšovala běžnou spolupráci v rámci aliance. Evropská federace, kterou navrhoval, dosud neexistuje, ale tři roky po jeho návrhu bylo založeno Evropské uhelné a ocelářské společenství a pět let poté bylo Římskou smlouvou založeno Evropské hospodářské společenství, které možná nakonec jeho návrh uskuteční v plné míře (za velmi odlišných okolností). Žádný americký státník by si nepřál, aby mu bylo přisuzováno založení amerického impéria. Ale NATO vzniklo pouhé dva roky poté, co o něm Burnham psal, a to, jak Američané vnutili svou vůli zpěčujícím se spojencům v Suezu a v Katanze, ukazuje v jasném světle kritických momentů, že moc Spojených států neměla k imperiální daleko.


Proč se Burnhamově předvídavosti dostalo tak málo uznání? Důvodem mohlo být to, že jeho názory na velké téma dne, totiž jak čelit komunismu, se zdály být příliš sebejistě optimistické, a tudíž jeho strategické návrhy působily příliš agresivně. Tento dojem nebyl oprávněný. Titul, který zvolil, Nadcházející porážka komunismu, nevystihoval uměřeného ducha knihy a Sidney Hook na něj právě proto naléhal, aby jej změnil. Ale většina lidí si pamatovala právě titul, a ten se měl naplnit až za čtyřicet let – dva roky po Burnhamově smrti v roce 1987.


Kritikům, kteří tvrdili, že jeho předpovědi byly vyvráceny, mohl v mezidobí Burnham poskytnout mnoho odpovědí (počínaje slovy “Přečtěte si je”). Sovětsko-americký jaderný duopol (a později rozšíření jaderných zbraní do Británie, Francie, Číny atd., atd.), před kterým varoval v Zápase o svět, omezoval volnost amerického jednání a zpomalil změny na mezinárodní scéně, což pomohlo sovětskému impériu k přežití. Neschopnost liberalismu odolávat nepřátelským tyraniím či je vůbec rozpoznat, pokud užívaly jazyk pokroku a lidských práv, kterou Burnham diagnostikoval ve své klasické Sebevraždě Západu (1964), vedla k osudnému váhání západních politiků ve chvílích ohrožení i příležitostí. A ztělesnění tohoto váhání v politice zadržování, kterou analyzoval v práci Zadržování nebo osvobození?, způsobilo dlouhodobou tendenci k ústupu a appeasementu. Burnham zkrátka mohl zopakovat skutečný argument Nadcházející porážky komunismu: že komunismus bude poražen v překvapivě krátkém čase, pokud budou vyslyšeny jeho rady, ale jinak ne. A jeho rady vyslyšeny nebyly.


Jeho reputace a viditelnost navzdory tomu trpěly. A když se v padesátých letech odmítl připojit k liberálnímu džihádu proti Joe McCarthymu, zjistil Burnham, že byl vyloučen z čajové společnosti úctyhodných intelektuálů. Jak řekl Philip Rahv z Partisan Review Williamu Barrettovi, který to zaznamenává v knize The Truants: “Liberálové teď ovládají všechny kulturní instituce v zemi. Pokud se zcela rozejdeš s touto dominantní atmosférou, jsi vyřízená veličina. James Burnham spáchal sebevraždu.”


Burnham dál psal a přednášel pro publikum nezastrašené intelektuální módou. Stal se konzultantem CIA pro mezinárodní záležitosti a soudí se, že měl podíl na takových tajných operacích, jako byl například převrat v Íránu, který svrhl Mosadeka a znovunastolil šáha. Byl zakládajícím redaktorem National Review, pro kterou psal pravidelný čtrnáctidenní esej s burnhamovským titulem “Třetí světová válka”, a jehož strategickou argumentaci výrazně ovlivňoval. A v knize Kongres a americká tradice (1959) povolal Machiavelliho na pomoc otcům zakladatelům v pokusu usmířit “vědu moci” s tradičnějším americkým konzervativismem.


Zůstal však zneklidňujícím duchem, který byl zapomenut, aniž zmizel, v intelektuálním světě, kterému ve čtyřicátých letech vévodil. Liberální intelektuálové nemohli ani tolerovat jeho argumenty, ani popřít jeho brilantnost. A tak se ho rozhodli povýšeně ignorovat. Když vyšla jeho mistrovská Sebevražda Západu, podivoval se Irving Howe v nepřátelské recenzi, jak může její autor kombinovat znalost Pareta a Kafky s politickými názory “výrobce cukrovinek v důchodu”. Je ukázkou úpadku socialismu v tomto století, že je-li konfrontován s kritickou analýzou, instinktivně reaguje snobstvím. K tomu, aby analyzoval tento jeho projev, se Burnham bohužel nesnížil.


 


 


IV. Po třetí světové válce


 


V lednu 1917 byl Karel Marx obskurní mrtvý německý filozof s upadající reputací. Jeho následovníci opustili jeho klíčovou revoluční doktrínu o tom, že dělník nemá vlast, právě ve chvíli, kdy měla otřást světem.


V prosinci 1917 z něj byla monumentální postava světové historie.


Dnes se opět schyluje k redukci Marxova statutu, třebaže asi ne na úroveň poznámky pod čarou. Spíš na něco jako neúspěšného náboženského proroka, jako byl třeba Hung Hsiu-č’chuan, který věřil, že je mladším bratrem Krista a jehož učení, směsice křesťanského puritánství a ekonomického rovnostářství, inspirovalo v devatenáctém století v Číně taipingské povstání a způsobilo smrt dvaceti miliónů lidí. Sám Marx byl často přirovnáván ke Kristu, ale nyní jej můžeme považovat za méně významného než Johna Wesleyho, jehož verze křesťanství v Latinské Americe dosud získává přívržence a způsobuje revoluce.


Takové už jsou vrtochy potomstva. A až se rozptýlí kouř nad antikomunistickými revolucemi roku 1989, ukáže se, že události, které sesadily Marxe z pantheonu, vysadí Jamese Burnhama do skromného výklenku rezervovaného pro opravdové proroky.


Burnhamův výklad, jak a proč se komunismus zhroutí, obsahoval totiž zvláštní příchuť budoucích událostí. Sovětský komunismus byla Pandořina skřínka neřešitelných problémů. Jeho prvenství politiky nad ekonomikou, tvrdil Burnham, bude diktovat centralizaci všeho ekonomického rozhodování i v případě, že “linie” bude doporučovat decentralizaci. To způsobí ustavičný nedostatek a výpadky. Ty jsou systému vlastní a investicemi a růstem nebudou překonány.


Podobně ukázala Titova vzpoura, že sovětský komunismus dosud nenašel způsob, jak integrovat různé národní skupiny v jednotném ideologickém rámci. Pokud nenalezne nějaké pružnější prostředky integrace nebo nepřekoná národnostní odpor, což bylo obojí nepravděpodobné, bude ohrožena celá struktura sovětské moci. Jak si to vysvětlovala elita věrných straníků? Opravdoví komunisté – ti nezkorumpovaní byrokratismem a mocí – stojící před množícími se důkazy hospodářského selhání, imperiální arogance, zneužívání moci a korupce hledali jejich vysvětlení v marxismu-leninismu. Tam ale žádné vysvětlení nebylo. To dohánělo stále více lidí ke komunistické variantě krize víry. A protože lidé nemohou žít bez nějaké ospravedlňující ideologie, krize víry se stane dalekosáhlou krizí sociální, projevující se po čase buď masovým cynismem, nebo masovým odpadlictvím. Ale i v tom nepravděpodobném případě, že by se podařilo tyto překážky překonat, přetrvala by rigidnost, totalitarismu vlastní. Je prostě fakt, že centralizovaná, byrokratická a mechanická společnost není tak pružná a odolná než společnost volnější, neuspořádanější a spontánně tvořivější. Jakmile nastane bezohledná konkurence mezi těmito dvěma společnostmi, ta méně rigidní má větší šance.


Jinými slovy, Burnham předpověděl hospodářskou krizi, národnostní krizi, ideologickou krizi a totalitní krizi komunismu v podobě, kterou snadno poznáváme v projevech nynějších sovětských reformátorů jako Borise Jelcina a Gavriila Popova a dokonce v projevech Gorbačovových. Ale Burnham je nejen předpověděl, ale i poskytl i návod, jak jich využívat: hospodářským a vojenským soutěžením, pevným blokováním všech pokusů o komunistickou expanzi a finanční a vojenskou podporou těm, kteří pokusům o komunistické převraty čelí.


Jak jsme viděli, jeho rady byly většinu poválečného období odmítány ve prospěch opatrné varianty zadržování. Výsledkem bylo, že stagnující a ekonomicky oslabený Brežněvův Sovětský svaz v sedmdesátých letech ve skutečnosti získával půdu a spojence v jižní Africe, Střední Americe a jihovýchodní Asii. K obrácení tohoto proudu však stačila jen velmi skromná dávka burnhamismu.


Zbrojní program a zahájení práce na “Hvězdných válkách” přivedlo sovětské vůdce k poznání, že proti Západu nemohou zvítězit ani ve výdajích na zbrojení, ani ve vojenské technologii. Rychlý růst amerického hospodářství za tzv. reaganomiky a zejména jeho vývoj v informační ekonomiku založenou na takových novinkách, jako je osobní počítač, je přesvědčil, že, jak předpovídal Burnham, díky totalitní nepružnosti vstoupí do jednadvacátého století s hospodářstvím století devatenáctého. A poskytnutí byť skromné pomoci afghánským partyzánům a nikaragujským Contras zajistilo v prvním případě stažení Sovětů, v druhém případě brzké demokratické volby. “Jakmile se komunistický systém začne hroutit, může se zhroutit velmi rychle,” napsal Burnham v roce 1949. Mezi zásahem na Grenadě (který sice z vojenského hlediska nebyl nijak velkolepý, nicméně to byl první příklad komunisty ovládané země navrácené svobodě a nezávislosti) a otevřením Berlínské zdi uplynulo přesně pět let a jeden měsíc. Irving Howe dluží výrobcům cukrovinek v důchodu řádnou omluvu.


Burnhamova předvídavost však těmito událostmi dosud není vyčerpána. Svět po studené válce, ve kterém žijeme, nám totiž skýtá volbu mezi dvěma široce definovanými budoucnostmi, chcete-li mezi dvěma “novými světovými řády”. Jsou to tři superstáty nastíněné v Manažerské revoluci a světová demokratická federace vedená Spojenými státy, prosazovaná v Zápase o svět. A teď čtěte dále.


 


 


V. Nové světové řády k dispozici


 


Dokud kuvajtská krize neučinila přítrž všeobecné euforii, svět po studené válce byl rájem bláznů. Politici a diplomaté mluvili, jako by se v budoucnu jejich úkoly měly omezit na podpisování stále univerzálnějších deklarací o lidských právech. Ale pod sluncem není nic nového. A současná mezinárodní situace obsahuje vedle rysů typických pro svět po studené válce i rysy typické pro svět před ní . Stručně je vyjmenujeme.


1. Sovětský komunismus je ne-li zcela vyřízen, tedy určitě na kolenou. Sovětský svaz, zmítaný všemi myslitelnými krizemi a nervózní z každého možného řešení, se bude v dohledné době zabývat vnitřními reformami a vnitřními spory. K utváření nového světa bude přispívat převážně jen symbolicky, jako například souhlasem s americkým zásahem v Perském zálivu, v naději na získání vnější pomoci pro svou lopotu. Ale vnější mocností pro něj nejdůležitější bude místo Spojených států stále více Německo.


2. Země poražené v druhé světové válce, Německo a Japonsko, jsou zde opět jako hospodářské a finanční velmoci, ale vojenští a političtí trpaslíci. Prozatím jim toto postavení vyhovuje. Na boj nemají ani ústavu, ani konstituci. Dá se však očekávat, že během doby začnou obě země usilovat o důstojné místo ve světě – což bude zneklidňovat jejich sousedy.


3. To zanechává Spojené státy ve skvělé neizolaci coby jedinou světovou vojenskou supervelmoc, schopnou jak vést jadernou válku se vším všudy (třebaže toho bude ještě dlouhou dobu schopen i Sovětský svaz), tak i rychle přemísťovat velké konvoje mužstva a výzbroje po celém světě.


 


Nechceme bojovat, ale když to musí být,


máme na to lodě, máme na to lidi,


 


ale bohužel, nemáme na to peníze. Dokud se nepodaří zkrotit výdaje federálního rozpočtu nebo dokud řecké kalendy, tedy války a přípravy na ně nebudou muset být založeny na kreativním financování v rámci aliance (viz dále).


4. Západoevropské úsilí směrem k “jedinému hospodářství” roku 1992 akceleruje trend k vytváření regionálních hospodářských bloků. Mezi reakce, které to vyprovokovalo, patří Americko-kanadská oblast volného obchodu a rozrůstající se síť asijské hospodářské spolupráce budovaná Japonskem. V této protekcionistické atmosféře je pravděpodobné, že uruguayské kolo GATT dosáhne jen skromného snížení obchodních bariér, pokud nezkrachuje úplně.


5. Evropa se zatím zmítá ve velkých sporech, jak by měla být jednotná (Thatcherová versus Kohl a Mitterrand), jak velká (Thatcherová versus Mitterrand a Delors) a do jaké míry by měla být oddána svobodnému podnikání (Thatcherová versus Delors). V těchto sporech jsou Východoevropané většinou na straně Thatcherové, což jen posiluje odhodlání ostatních vedoucích politiků Společenství nepustit je dovnitř. Bushova vláda, jako všechny americké vlády od konce čtyřicátých let, silně podporuje evropskou integraci, ačkoli “neví, zda je to jezdec či kůň”. V současných sporech se domnívá, že “prohloubení” Evropy (Delors) by mělo mít přednost před jejím “rozšířením” (Thatcherová).


6. Jaderné zbraně, na které měly v roce 1945 monopol Spojené státy, jsou nyní v rukou Sovětského svazu, Číny, Británie, Francie, Indie, Izraele a (pravděpodobně) Jižní Afriky. Mezi státy, o kterých je známo, že se je snaží získat, je Pákistán, Brazílie a především Irák. Postupem doby, jak budou jaderné zbraně levnější a jednodušší na výrobu, bude se je snažit opatřit stále více států a chudší státy se mohou snažit o zbraně chemické nebo biologické nebo o “jadernou bombu pro chudé”. To, zda První svět bude šíření jaderných zbraní ve Třetím světě podporovat nebo potlačovat, záleží do značné míry na tom, jak si průmyslové velmoci uspořádají své vzájemné vztahy (opět viz dále).


7. Nacionalismus, náboženský fundamentalismus, tribalismus a stará známá iredenta se vyskytují čím dál tím hojněji ve Východní Evropě, Sovětském svazu, na Blízkém Východě, v jižní Africe a v jiných oblastech, kde přetrvávají prastaré nenávisti a hraniční spory. S koncem studené války a úpadkem velmocenské rivality však mají Spojené státy menší zájem a Sovětský svaz menší zájem a možnosti držet své regionální klienty na uzdě. To vše by mohlo být nebezpečné.


8. Spojené národy již nebudou zcela impotentní díky sovětským poloautomatickým vetům. Supervelmoci budou naopak OSN občas využívat v řešení regionálních sporů. Ale OSN zůstává organizací suverénních států, které mají právo sledovat své národní zájmy. Proto se nestane světovou vládou, světovým policajtem, ani světovým parlamentem. Zůstane politickým divadlem Třetího světa, občas přerušovaným přestávkami seriózní diplomacie, podněcovanými většinou Spojenými státy.


Takto tedy vypadají některé z nejvyšších karetních figur v dnešní hře národů. Pozorovatel nadaný představivostí by jejich kombinováním mohl konstruovat libovolné množství hypotetických budoucností. Ale z údajů vyvstávají téměř naléhavě dvě příslušně revidované budoucnosti Burnhamovy. Která z nich se ukáže být (hrubým) nárysem (skutečné) budoucnosti, záleží částečně na tom, které prvky současné situace se prosadí, a částečně, ale zásadně na několika klíčových rozhodnutích Spojených států a Západní Evropy.


 


 


VI. Hospodářský 1984?


 


Budoucností zlého snu by byl burnhamovsko-orwellovský svět tří byrokratických superstátů, postavených na základech Německa, Japonska a Spojených států. Embryo tohoto světa můžeme vidět ve třech hospodářských blocích, které se nyní vynořují ve formě zvětšeného Evropského společenství, zatím jen rodícího se obchodního partnerství mezi USA a Latinskou Amerikou a oživené asijské “sféry vzájemné prosperity”, soustřeďující se kolem Japonska.


Tento trend je nejzřetelnější v Evropě, jež se sjednocuje kolem dominantního Německa v strukturu centralizovaných institucí. Sjednocené Německo vytváří nyní zhruba třetinu hrubého národního produktu Evropského společenství, dvě třetiny vytváří zbývajících jedenáct států. Menší státy jako Irsko jsou nyní silně závislé na subvencích ES – tedy vlastně německých. Bruselská byrokracie vyvíjí stálý tlak na přijetí více regulací (evropské standardy pro zaměstnávání) a vytváření nových institucí (jedna měna a ústřední banka), které by posílily její řídící roli. A třebaže by nyní většina ostatních evropských zemí chtěla do ES vstoupit, budou pravděpodobně přijaty až tehdy, když tato nová centralizace zapustí nevývratné kořeny.


Amerika a Japonsko poskytují méně zřetelné příklady téže tendence. Japonsko hraje ve východní Asii vůdčí hospodářskou roli. Jeho přímé investice v oblasti činily loni 12,5 miliard dolarů – šestkrát víc než v roce 1985 a třikrát víc než hodnota tamních amerických investic. Vztahy Japonska s jednotlivými asijskými zeměmi nápadně připomínají roli Německa v ES. Subvencuje je. Například japonské subvence indonéské vládě loni dosáhly 1,8 miliardy dolarů – přičemž Indonésie má třiadvacetimiliardový rozpočet – a to navíc k velkým japonským investicím do silnic, železnic, výroby elektřiny a vodohospodářství. A svazky s dalšími východoasijskými ekonomikami vypadají podobně.


Nejvýmluvnější předzvěstí japonského protekcionistického bloku však je “koordinující” role japonského Ministerstva mezinárodního obchodu a průmyslu (MITI). Wall Street Journal z 20. srpna 1990 ji popisuje takto: “V tomto přístupu je obsažena myšlenka dělby práce. Podle MITI bude například Indonésie věnovat zvláštní pozornost textilu, dřevařskému průmyslu a umělým hmotám. Thajsko se zaměří na nábytek, hračky a formy pro lití pod tlakem. A Malajsie se soustředí na tenisky, kopírky a televizní obrazovky.” A co MITI chce, to taky dostane – pomocí uvážlivého směřování obrovského japonského přebytku platební bilance ve formě subvencí a zahraničních investic.


USA se v tomto závodě opozdily na startu. Ale nedávno vytvořily oblast volného obchodu s Kanadou a nyní jednají o rozšíření svých hospodářských hranic s Mexikem. Do vzdálenější budoucnosti míří iniciativa prezidenta Bushe “Podnikání pro Ameriky”, předpokládající nové obchodní partnerství s Latinskou Amerikou podle modelu ES. Zatím jsou tyto kroky obrannou reakcí vůči roku 1992 a trvalému japonskému přebytku platební bilance. Ale pokud se definitivně prosadí jisté další současné trendy, mohly by tyto kroky přerůst v plnou hospodářskou Zollverein Amerik – a urychlit tak vývoj tripartitního světa.


Prvním z těchto trendů je slábnutí vnějšího vojenského ohrožení ze strany Sovětského svazu, které do roku 1989 sjednocovalo USA, Německo, Japonsko a Západ vůbec. Ubylo ochoty přinášet národní oběti ve společném západním zájmu. Pokud se žádné nové ohrožení stimulující západní jednotu nevynoří, tato neochota poroste. V každém případě ji posiluje druhý trend – zostřování světové hospodářské soutěže, způsobené obnovou Japonska a Německa. V podmínkách svobodného trhu by z takové soutěže měly užitek všechny strany v podobě levnějšího a kvalitnějšího zboží, jako v padesátých letech. Ale jakýkoli takový účinek je ohrožován trendem třetím: postupným růstem zasahování do trhu národními a nadnárodními byrokraciemi – ať je to MITI, Komise ES nebo EPA – které rozdělují zdroje podle politických kritérií. Toto přidělování s sebou obvykle nese zvýšení nákladů, což podněcuje požadavky výrobců na ochranu proti zámořské konkurenci, což pak byrokratům umožňuje další zásah. A tak dále.


Výsledný efekt je zvýšený sklon k protekcionismu na všech stranách. Protekcionistické spory na březích jak Atlantiku, tak Pacifiku – automobilové války, ocelové války, letadlové války, pastové války – už také nějaký čas vznikají. A pravděpodobně budou vzrůstat s tím, jak se budou rozrůstat zásahy Bruselská komise, MITI a EPA. Vztahy mezi státy se budou čím dál víc podobat hospodářským náhražkám válek. Vezměme si jako nejmarkantnější příklad zemědělské ochranářství. Zemědělské subvence ES vyhnaly Ameriku z evropských trhů; USA přijaly odvetná opatření; soutěž ve výdajích na subvence pak všude vytvořila nesmírné přebytky a soupeři pak museli s pomocí exportních subvencí zaútočit na třetí trhy. Nyní jsou jejich pokladny vyčerpány, kvanta přebytků jsou s velkými náklady skladována a poškozuje to efektivní výrobce ve Třetím světě. Ale není naděje, že by rozhovory GATT mohly dosáhnout čehokoli blížícího se všeobecnému zemědělskému odzbrojení, protože ze stávajícího systému těží příliš mnoho zájmových skupin. Nejlepší, v co můžeme doufat, jsou odzbrojovací rozhovory o postupném snižování subvencí.


Co by se stalo, kdyby se obchodní spory podle zemědělského modelu staly trvalou záležitostí? Vzrůstaly by protekcionistické nálady a půdu by získávaly merkantilistické ideologie (“evropská průmyslová strategie”). Byrokracie zřízené k “odstraňování” bariér mezi národy regionu by rozšířily své pravomoci do dalších oblastí, řídily by průmysl tak, aby obstál vůči vnější konkurenci, a vůbec by organizovaly národy do větších, “racionálnějších” hospodářských jednotek. Aby pěstovaly pocit společné identity, konstruovaly by společnou politiku i v jiných oblastech (například v zahraniční politice, kulturní politice, a nakonec by dospěly k novým ústavním svazkům). Ale protože by se některé kroky této nové politiky dostávaly do konfliktu se zájmy ostatních bloků, v jejich důsledku by k hospodářské rivalitě přibylo politické nepřátelství. Během dvou, tří desetiletí by se do velké míry naplnilo Burnhamovo proroctví a Japonsko, Spojené státy a Německo by se staly jádry protekcionistických superstátů řízených byrokratickými elitami, které by spolu byly v trvalém hospodářském konfliktu.


Německý blok by ukul alianci s východní Evropou a Skandinávií – a kdyby se rozpadl Sovětský svaz, tak posléze i s Ukrajinou, Běloruskem a balkánskými zeměmi. Již dnes existuje rozsáhlá a rozvíjející se hospodářská a průmyslová spolupráce mezi Německem a Sovětským svazem (kterou Genadij Gerasimov nazval ironicky, ale zlověstně “hospodářským Rapallem”). Do japonského bloku by patřili “čtyři tygři” (Jižní Korea, Taiwan, Hongkong a Singapur) a Indonésie. Dlouhodobě by se Japonsko mohlo snažit získat Čínu; nedávno se odchýlilo od jednotné západní pozice a vyslovilo se pro spolupráci s tiananmenským režimem. A Spojené státy by expandovaly na jih, kde by kombinovaly severoamerický kapitál s levnou latinskoamerickou pracovní silou do ekonomické varianty Monroeovy doktríny.


Jak by si v tomto světě tří protekcionistických superstátů asi vedly Spojené státy? Podle populace by americký superstát byl těžkou vahou. USA, Kanada a Střední a Jižní Amerika mají dohromady 709 862 000 obyvatel, zatímco Východní Asie 385 251 000 (Japonsko, Indonésie a čtyři tygři) a Eurasie 473 983 000 (Evropské společenství, střední a východní Evropa a Skandinávie). Ale ze srovnání úrovně příjmů – třebaže zkreslené nespolehlivými oficiálními statistikami, nerealistickými směnnými kursy a vžitým podceňováním životní úrovně ve Třetím světě – vychází méně povzbudivý obraz. Zhruba řečeno, k bohaté západní Evropě by se připojila bohatá Skandinávie a skromně bohatá střední a východní Evropa; Japonsko by mělo středně bohaté čtyři tygry a velmi chudou Indonésii a partnerem Spojených států a Kanady by bylo území s extrémy bohatství a chudoby, které dávají průměrný roční příjem na hlavu pod 2 000 dolarů. Průměry pro takové rozlehlé oblasti mohou být více méně teoretické, nicméně v Eurasii by mohl průměrný příjem být kolem 11 000 dolarů, v Amerikách kolem 8 000 a ve Východní Asii něco přes 5 000 dolarů.


Ale příjem na hlavu nemusí vždy být dobrým měřítkem ekonomického potenciálu. Důležitější jsou faktory jako poctivost, vzdělanost, víra v tvrdou práci a úcta k úspěchu. Ukazuje se, že tyto postoje a schopnosti jsou mezi naše tři skupiny rozděleny nerovnoměrně. Vzdělání, hospodářské dovednosti a pracovní morálka nejsou zakořeněné snad jen v nejzaostalejších částech Evropy, třebaže na Východě jsou dočasně poškozené komunistickým panstvím. Správné kulturní postoje pro rozvoj jsou živé v těch částech východní Asie, které jsou převážně konfuciánské, jako čtyři tygři; země s velkým podílem muslimského obyvatelstva, jako Indonésie, však zdá se zaostávají. Nejméně slibnými pro dobře založený ekonomický rozvoj a svépomoc jsou však katolické, hierarchické a feudální kultury Latinské Ameriky.


Tento soud by bylo třeba revidovat, pokud by se ukázalo, že se elity těchto zemí liší od svých spoluobčanů. Ale test národní zadluženosti – což je koneckonců test chování elit – je ještě méně povzbudivý. Asijské národy mají dobrou úvěrovou historii: Japonsko působí problémy právě svým fiskálním úspěchem. Některé země střední a východní Evropy se dostaly do velkých vnějších dluhů – polský dluh se rovná 66% jeho hrubého národního produktu – ale vůdci, kteří tyto dluhy pořídili, byli právě vystřídáni elitami, které pevně věří v kapitalismus. To nelze s jistotou tvrdit o elitách Mexika (dluh rovnající se 78% HNP), Brazílie (39% HNP) nebo Argentiny (74% HNP). Je pravda, že se přikládá velký význam zvolení tržně orientovaných reformátorů v Brazílii, Argentině, Mexiku a dokonce v Peru a rozvoji privatizace v zemích od Uruguaye po Kostariku. Tento vývoj je vítaný a možná zapustí kořeny. Ale trocha skepticismu je na místě. Politickou ideologií Latinské Ameriky je mimikry. V devatenáctém století byla liberální, ve třicátých letech fašistická, v šedesátých letech marxistická a v sedmdesátých letech autoritářská. Zalíbení v reaganovsko-thatcherovském kouzle trhu osmdesátých let nemusí přežít posun ve světové ideologické módě.


To všechno by nevadilo ve světě volného obchodu, kde by kapitál proudil do míst jeho nejvyšší návratnosti a zboží a služby na jejich nejvýhodnější trhy. Ale v protekcionistickém světě rozděleném na superstáty snažící se porazit své rivaly hospodářskými prostředky jsou bohatství, dovednosti a pracovní a kulturní zvyklosti značně důležité. Spojit se s Latinskou Amerikou, když má Německo za spojence Československo a Japonsko Singapur, znamená pro Ameriku nastoupit na trať silně obsazeného závodu v tandemu s pijavicí.


Vzhledem k napětí, které by takové merkantilistické soupeření vytvářelo, by všechny tři superstáty vlastnily jaderné zbraně. Vlastně je již mají. Zpočátku by disponoval největší odstrašující silou americký blok. Ale rozvíjející se spolupráce Ruska s Německem by pravděpodobně vedla k tomu, že sovětské jaderné síly by se spojily s britskými a francouzskými v mocný jaderný arzenál. Součástí japonských investicí v Číně by byl společný jaderný program. Jaderné soupeření by časem nabylo na intenzitě a začalo by být nákladné i pro superstáty.


Superstáty by tedy byly v pokušení vyvažovat náklady na vojenský vývoj prodejem jaderných zbraní a informací jiným zemím mimo jejich přímou kontrolu. Byly by to země na periferii soupeřících mocností, například Argentina a Irák, nebo území, o která by se nikdo neucházel, jako indický subkontinent, Austrálie a Oceánie a subsaharská Afrika. Lze si dokonce představit, že v trvalých hraničních sporech, které by všechny superstáty tajně podporovaly v zájmových sférách svých soupeřů, by vyspělé zbraně byly občas použity. Svět by tím byl šokován, ale proti šíření zbraní by se nepodnikla žádná účinná mezinárodní akce.


Diplomacie by čím dál tím víc spočívala v nesmírně komplikovaných barterových dohodách a obchodních ústupcích, o kterých by noviny podrobně referovaly, ale četli by to jen specialisté. Velkých válek by propukalo málo nebo možná žádné – kvůli jadernému riziku. Mimo centra by se jich však odehrávalo mnoho a často velmi krvavých. V okrajových a zanedbávaných provinciích superstátů (Karibská oblast, Filipíny, Balkán) by propukaly nepokoje. V mezinárodní atmosféře by bylo trvalé soupeření a napětí.


S malými rozdíly vzhledem k historii a národní povaze by hospodářství všech tří superstátů bylo korporatistické, obchod merkantilistický, politická organizace byrokratická, sociální politika kolektivistická, umění bezduché, zábava plná násilí a sadismu a propaganda tupá. Veřejná filozofie asijského superstátu by byla téměř nepokrytě autoritářská, ale evropský a americký blok by formálně měly demokratické zřízení. V případě Evropy by množství jazyků zamezilo vzniku celostátního veřejného mínění, bez kterého je demokracie nereálná. Její “demokratičtí” představitelé by víceméně jen schvalovali kompromisy, které by vzešly z byrokratických orgánů. V důsledku počáteční americké dominance by si americký superstát zprvu zachovával jistou demokratickou vervu. Ale se vzrůstem početního podílu Latinoameričanů by politické tradice Latinské Ameriky vytvářely nestabilitu, která by vytvářela prostor pro nerušené vládnutí byrokracie.


Jako doma by se v tomto světě cítili Švédové, Japonci, (Východní) Němci a nová byrokratická třída. Země Beneluxu by možná ani nezaznamenaly žádný podstatný rozdíl. Američani, Italové, Britové a Rusové by se ošívali a Australani by si zoufali. Uniknout tomu všemu z dosahu by bylo naléhavé a nemožné; nebylo by kam emigrovat. Nespokojenci by se museli uchýlit k představování si Burnhamovy alternativní budoucnosti amerického světového impéria.


 


 


VII. Jejich světový řád – a náš


 


Naštěstí jim (a nám) Saddám Husajn svou hloupostí umožnil zahlédnout, jak by takové impérium vypadalo: Spojené státy jako jediná supervelmoc nezávisle vojensky zasahují, ale také vedou koalici spojenců, která potlačuje diktátora z Třetího světa ohrožujícího současný mír a hrozícího v budoucnosti jadernými lumpárnami, a OSN požehná americké akci výměnou za to, že ji smí okrajově ovlivňovat.


Tuto rozcvičku v možném pax Americana podporuje řada stávajících trendů, které naznačují, že by tak mohla vypadat budoucnost. Patří k nim kolaps Sovětského svazu, neochota Japonska a Německa vojensky zasáhnout mimo své hranice a tedy absence soupeřů americké vojenské moci, strach ze šíření jaderných zbraní a větší užitečnost Spojených národů, které už nejsou znehybněny sovětskými vety. Ale pravým stimulem akce je hrozba neomezené nestability ve Třetím světě a škoda, která by z toho vzešla americkým hospodářským zájmům.


Americké hospodářství totiž už není izolacionistické; dnes intervenuje po celém světě. Ze zhruba tisíce hlavních nadnárodních společností jich asi třetina sídlí ve Spojených státech. Americké investice v zahraničí činí téměř jeden a půl triliónu dolarů. Odhady založené na údajích Federální rezervní banky, které jsou možná příliš opatrné, ukazují, že investice v zahraničí tvoří 5,5% amerických investic vůbec. (To ve srovnání s 3,4% v roce 1945 a 3,8% v roce 1950, tehdy ovšem z daleko menších celkových čísel.) Zahraniční obchod se zvýšil na téměř 30% hrubého národního produktu oproti méně než 10% v roce 1950. A velká část tohoto obchodu je se zámořím, neboť obchod s Kanadou netvoří ani čtvrtinu celkového obchodu. A tak mají Spojené státy zájem, aby zamezily (kde k tomu mají moc) nebo alespoň působily svým vlivem proti válkám, subverzi, pirátství, agresi a nezákonnosti ohrožující stabilitu, na které závisí americká ekonomika.


Navíc, jak předvídal Burnham v roce 1947, zvláště nebezpečnou podobou této hrozby je šíření jaderných zbraní. Nejen že by lokální jaderná válka zničila americké investice a obchodní zájmy, o trzích nemluvě, důkladněji než útoky jakýchkoli guerill, ale nelze vyloučit jako absurdní ani jaderný terorismus proti smluvnímu spojenci Spojených států nebo proti jim samotným. Amerika je tak jedinou zemí s celosvětovými zájmy, celosvětovou zranitelností a celosvětovou strategickou mobilitou. Její role dominantního vůdce mezinárodní protisaddámovské koalice – která skoro přesně odpovídá Burnhamově představě amerického impéria v beránčím rouše demokratické světové federace – je tedy přirozená a nezbytná.


Může však tato role být trvalá? Nebo musí postupně zaniknout pod tlakem postupujícího protekcionismu? A pokud může zvítězit, jaké současné trendy mohou odvrátit zlý sen superstátů a upevnit hospodářskou a strategickou základnu trvalého pax Americana?


První odpovědi budou formulovány v Evropě, možná však s přispěním naléhání Washingtonu. Pokud by Evropské společenství otevřelo dveře Východoevropanům, přijalo pravidla a instituce opírající se víc o tržní soutěž a míň o byrokratickou regulaci, ukázalo silnější vůli snížit cla a subvence, omezilo centralizaci a chránilo národní suverenitu a obecně sledovalo formuli Adama Smithe o volném obchodu a politické decentralizaci, protekcionistický vír by se rozplynul. Tato rozhodnutí, o kterých se dnes v ES vášnivě debatuje, by potlačila protekcionistický impuls ve Spojených státech, kde má převážně odvetnou povahu, a Asii, kde má tento impuls možná hlubší kořeny, by zbavila pohodlné záminky.


Co je důležitější, tato rozhodnutí by začala Evropu měnit ve volnou, tržně orientovanou konfederaci států, které by spolu hospodářsky spolupracovaly nejrůznějšími praktickými způsoby, ale zachovávaly by si politické struktury s demokratickou odpovědností. Taková Evropa je žádoucí sama o sobě, stala by se však také přirozeným partnerem USA a Kanady v Atlantickém společném trhu. Tato představa samozřejmě není originální. Před devětadvaceti lety napsal James Burnham v National Review v komentáři k jedné kongresové zprávě: “Při současném stavu světové technologie, ekonomiky a politiky se ‘logika’ společného trhu vztahuje na všechny relativně vyspělé země nejen v Evropě, ale i na americkém kontinentě … separace mezi naším kontinentálním společným trhem a integrujícím se evropským hospodářstvím musí vést k ustavičným neshodám … a k rozkladu naší vlastní hospodářské a fiskální síly.” Od roku 1961 se neudálo nic, co by tento soud zpochybnilo.


Avšak jako tehdy, i dnes je překážkou této hospodářské obdoby NATO opozice americké vlády. Washington místo toho podporoval těsně integrované, byrokraticky regulované Evropské společenství, které začíná být protekcionistické v obchodě, socialistické v hospodářství a v zahraniční politice má sklony k appeasementu. Dokud to mohlo znamenat posílení spojence ve studené válce, bylo to alespoň pochopitelné; jako vytváření soupeře v merkantilistickém souboji to je nesmysl. A podniká-li Amerika zároveň kroky k vytvoření společného trhu západní polokoule, je dvojnásob proti sobě samé: znamená to zvolit si dobrovolně slabší stranu v protekcionistické válce.


Ve srovnání s touto vyhlídkou by členství Spojených států v Atlantickém společném trhu založeném na svobodném podnikání a obchodu byla téměř idyla. Takové těleso by bylo největším soustředěním průmyslové moci, hospodářského bohatství a lidského důvtipu v dějinách. Mělo by 58% světového hrubého domácího produktu, 66% světového vývozu, 63% přidané hodnoty ve výrobě a 52% světové výroby elektřiny. Stal by se z něj zdroj kapitálu a velkých a výhodných trhů pro Sovětský svaz, Afriku a Latinskou Ameriku. A protože by po všech stránkách převažovalo nad japonskou asijskou sférou vzájemné prosperity, jeho základní filozofie by udávala tón obchodní a hospodářské politiky na celém světě.


Tato filozofie by byla kapitalistická v hospodářství, liberální v obchodu a demokratická v politice (a, připusťme, hédonistická a populistická v kultuře). Ty byrokratické, autarkické a socialistické tradice, které existují v evropské politice a které by dominovaly v budoucnosti superstátů, by zde byly zatlačeny samotnou vahou čísel. Kombinace USA, Británie, některých menších států ES a východní Evropy zbavené etatistických iluzí by zaručovala dlouhodobou nadvládu anglosaské tradice uspořádání svobody. Pokud by některým národům tato tradice neseděla, mohly by využít bezpečnostního ventilu své národní suverenity a zavést trochu lokálního socialismu na úkor relativního ochuzení.


Atlantický společný trh by také významně přispěl k mezinárodní bezpečnosti. Chránil by starou vojenskou rovnováhu sil v Evropě a vytvořil by novou rovnováhu hospodářskou. Zvýšená americká účast v evropském hospodářství by posílila NATO tím, že snížení počtu amerických vojsk by nevzbuzovalo obavy z amerického isolacionismu v případě obnovené sovětské hrozby. Bezprostředně by americká přítomnost měla větší význam vyvažováním německé hospodářské dominance – německé korporativistické struktury by se musely podřídit kázni rozsáhlejších trhů. Ale nejvýznamnějším příspěvkem atlantického trhu ke světové bezpečnosti by bylo to, že by poskytl hospodářskou, finanční a strategickou základnu americké moci ve světě.


 


 


 * * *


 


Samozřejmě, ne všechny hrozby je možné zastavit americkou intervencí. Z těch, které zastavit půjdou, některé budou příliš vzdálené, aby ospravedlňovaly krveprolití. Jiné, zejména ty spojené s hrozbou, že někdo použije nebo získá jaderné zbraně, budou představovat vážné nebezpečí pro všeobecný zájem na míru a stabilitě.


Tam, kde je ohrožen všeobecný, společný zájem, měla by samozřejmě v ideálním případě následovat společná odpověď. Ale “moc může být omezována jen mocí”. A pokud je intervence nutná, měla by být rychlá a brutální, neboť včasný zákrok ušetří několikanásobně větší obtíže v budoucnosti. Jen USA mají strategický dosah umožňující rázně se vypořádat se vzpurnými diktátory typu Saddáma Husajna, kteří ohrožují mír a stabilitu. A pax Americana není o nic méně v americkém zájmu jen proto, že je také v zájmu všeobecném.


Intervence v Perském zálivu vypadá silně jako precedent pro pax Americana založeném na vojenské převaze Spojených států, vojenské podpoře někdejších velkých mocností Británie a Francie a finanční síle Německa, omezené politickou ostýchavostí. Nejtěžší břemeno by nesly Spojené státy, kterým by tudíž byla vyhrazena moc rozhodovat o tom, které hrozby stabilitě opravňují intervenci. Tato moc by měla za sebou koalici mocno

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?