JAK HNUTÍ ZA PRÁVA HOMOSEXUÁLŮ ZVÍTĚZILO

1.5.1998
Norman PODHORETZ

 


Norman Podhoretz je pracovníkem Hudson Institute. 35 let byl šéfredaktorem měsíčníku Commentary, dnes je jeho čestným šéfredaktorem. Je členem čestné rady Občanského institutu.


 
Z anglického originálu “How the Gay-Rights Movement Won”, publikovaného v časopise Commentary č. 5, listopad 1996, s. 32-41,


přeložili Zora Freiová a Jaromír Žegklitz.


 


 


            Před několika lety jsem s údivem poslouchal, jak jeden můj přítel, prominentní společenský kritik, říká skupině svých konzervativních soukmenovců, kteří společně hovořili o hnutí za práva homosexuálů, že “v této věci dochází k obratu”. Obyčejně býval tento přítel tak jasnozřivým pozorovatelem výkyvů veřejného mínění ohledně zásadních problémů doby, že mi bylo těžko pochopitelné, jak se mohl tak dalece zmýlit v soudu o vývoji této otázky. Nebo jsem to snad byl já, kdo se ocitl zcela mimo koleje, když jsem se domníval, že rozsáhlá kampaň za legalizaci homosexuality a její prosazení jako plně akceptovatelného “alternativního životního stylu” dosahuje úspěchů, které přesahují i její  nejodvážnější očekávání? Zbláznil se on, nebo já?


            V následné diskusi jsem argumentoval tím, co mi připadalo jako téměř úplný triumf programu hnutí za práva homosexuálů a jeho udržujících se pozic ve všech kulturních institucích, od universit a umění až po média (informační a zábavná) a dokonce, v neuvěřitelné míře (bereme-li v úvahu, že Bible jednoznačně zakazuje homosexualitu jakožto “ohavnost”), i v církvích. On pak oponoval tomuto nástinu kulturní situace důkazy vzatými z veřejného života. Poukázal na ústup, který si veřejné mínění vynutilo na presidentu Clintonovi, když navrhoval zrušit všechna omezení pro homosexuály v armádě, a uvedl také řadu lokálních referend, v nichž byl homosexuálům upřen ochranný status, o nějž usilovali prostřednictvím úprav protidiskriminačních zákonů.


            Tato referenda byla později soudy zrušena – ale to mého přítele nijak nepřekvapovalo, ani to pro něj nemělo valný význam. Soudy totiž, díky svému sepětí s universitami skrze právnické fakulty a rovněž díky své relativní izolaci od tlaků většinového mínění, byly v jeho schématu (stejně jako v mém, pokud jde o tuto záležitost) spíše součástí kulturní sféry než součástí veřejného života; a kultura, jak bez váhání postuloval, je momentálně z konzervativního hlediska ztracený případ.


            Ani jeden z nás se tedy nezbláznil; měli jsme pouze před očima rozdílné skutečnosti; a debatu jsme dočasně uzavřeli tím, že já jsem připustil, že co se týče veřejného života, má nejspíše pravdu on, on pak připustil totéž o mém náhledu na kulturu. To však ponechalo otevřenou otázku, která z obou oblastí se nakonec ukáže být rozhodující, a v této věci jsme se nadále rozcházeli. On odhadoval, že v sílícím konzervativním politickém klimatu to kulturní sféra po výsledcích voleb, v nichž bude předmětem zájmu homosexualita, dříve či později “zabalí” – právě tak, jak už to učinila u jiných problémů jako u rodiny, veřejné sociální péče nebo zločinnosti; nebo se beztak ukáže jako neschopná odolávat tlakům většinového cítění. Můj odhad byl, že v této oblasti, ne-li nutně ve všech dalších, budou výsledky voleb nakonec značně podmíněny kulturou.


 


            V poslední době jsem nezjišťoval, zda můj přítel změnil či nezměnil názor na rovnováhu sil na této frontě pokračující války mezi kulturou a veřejností. Pokud však na svém náhledu trvá, mohl by se teď ospravedlnit poukazem na přijetí zákona na ochranu manželství drtivou většinou hlasů (342:67 ve Sněmovně a 85:14 v Senátu) loni v září, a ještě přesvědčivějším důkazem – ochotou presidenta Clintona podepsat ho. Jelikož hlavním cílem zákona bylo umožnit jednotlivým státním legislativám, aby mohly prohlásit homosexuální sňatek za nezákonný i v případě, že soud v jiném státě takové sňatky povoluje, znamenalo jeho přijetí jasnou porážku kultury veřejným míněním. Koneckonců, sňatky homosexuálů byly pro kulturní sféru oblíbeným tématem, a přesto byla v tomto případě přetrumfována cítěním většiny, vyjádřeným prostřednictvím demokraticky zvolených institucí veřejného života.


            Můj přítel by se také mohl zmínit o zákoně, který měl zakázat diskriminaci homosexuálů na pracovišti a který byl Senátem téhož dne zamítnut. Ačkoli bylo hlasování v tomto případě tak těsné (50:49), jak bylo v předešlém případě jednoznačné, přece se rovnalo porážce hnutí za práva homosexuálů v politické oblasti – a to ve věci, kterou kulturní sféra podporovala dokonce ještě více než homosexuální sňatky.


            Aniž bych změnil svůj názor, mohu argumentovat tím, že tato vítězství nad hnutím za práva homosexuálů měla menší dopad, než se zdálo. Ano, zákon na ochranu manželství byl přijat drtivou většinou, ale byl to značně krotký zákon. Jak si všímá fejetonistka Maggie Gallagherová:


 


Nezakazuje homosexuální sňatky. Nevyžaduje dokonce ani to, aby státy, které tyto sňatky povolují, tak činily demokratickými prostředky. K občanům Hawajských ostrovů, kde se hrstka právníků chystá vnutit legalizaci homosexuálních sňatků většině, se federální vláda obrací zády…


 


            Navíc je tento zákon v přímém rozporu s tím, co New York Times popisuje jako “stoupající trend společností a místních úřadů zahrnovat do dávek zdravotního pojištění i homosexuální partnery zaměstnanců” – to jest, zacházet s nimi, jako by šlo o legálně oddané páry. Tento postup dosud přijalo 36 měst, 12 okresů a 4 státy. Byl také dobrovolně zaveden 313 společnostmi, z nichž největší, IBM, ironicky poskytuje partnerské výhody pouze kohabitujícím homosexuálním párům a odmítá přiznat tytéž výhody heterosexuálním párům, které spolu žijí, aniž formálně uzavřely manželství. Za povšimnutí rovněž stojí, že přinejmenším dvě z těchto společností byly založeny a donedávna vedeny lidmi úzce spojenými s konzervativní agendou – Coors a Disney. (Druhý jmenovaný, zcela v souladu se svým postojem k sociálním výhodám, také povoluje v Disney Worldu speciální Dny homosexuálů, jimž jejich sponzoři dělají reklamu plakáty s Mickey Mousem a Kačerem Donaldem, kteří se drží za ruce.)


            Pokud jde o protidiskriminační zákon, fakt, že byl zamítnut rozdílem pouze jediného hlasu, dopředu ohlašuje téměř nevyhnutelné a také brzké zařazení homosexuálů na už tak dosti dlouhý seznam menšin, které požadují nejen osvobození od diskriminace, ale také určité preferenční zacházení, eufemisticky známé jako Affirmative Action. “Strategicky,” píše výkonný ředitel Lambda Legal Defense and Education Fund, “dosáhli homosexuálové mnohem více úspěchů u soudů než v Kongresu,” ale těsné hlasování v Senátu naznačuje, že Kongres nezůstane pozadu.


 


            Existují ještě další důkazy toho, že politická sféra dnes v otázce homosexuality následuje sféru kulturní. Vezměme si pro začátek tento článek, který byl publikován v New York Times jen den po zmíněném dvojím hlasování v Senátu:


 


Není to tak dávno, co každý otevřeně homosexuální kandidát, ucházející se o úřad v oblasti “biblického pásu” nebo vůbec v jakékoli zemědělské oblasti, musel špatně dopadnout. Časy se zřejmě mění. V Oklahomě Demokrati postavili Paula Barbyho … proti Frankovi D. Lucasovi, zastávajícímu úřad v Šestém kongresovém obvodu. Těsně předtím, než ohlásil kandidaturu, oznámil Barby dopisem Demokratům, že je homosexuál. Tamní oblast, zabírající západní polovinu státu, je z valné části venkovská a plná konzervativních jižních baptistů. Nikdo však, k překvapení mnoha Barbyho stoupenců, nedělal z jeho sexuální orientace problém. A F. D. Lucas říká, že kolem toho také povyk dělat nebude.


 


            To nebyl liberální stát Massachusetts, kde byl kongresman Barney Frank znovuzvolen i přes odhalení, že jeho washingtonskou rezidenci používal jako svou základnu homosexuální prostitut, a kde jiný kongresman, Gerry Studds, také politicky přežil i poté, co vyšlo najevo, že se sexuálně zapletl s mladíkem, který pracoval v Senátu jako poslíček. To byla Oklahoma, stát, kde – jak připomíná New York Times -  David L. Boren, kandidující v roce 1978 do Senátu, “cítil nutnost přísahat na Bibli, že je heterosexuál,” poté, co ho jeho oponent nařkl z opaku.


            Tento nový trend se neomezil pouze na Demokraty. Den nebo dva poté, co byl případ Paula Barbyho uveřejněn v New York Times, byl “odhalen” jistý významný republikánský politický poradce, a když s ním reportér New York Post pořizoval interview, nonšalantně zprávu potvrdil poznámkou: “Odpusťte, nechci být nezdvořilý, ale musím potlačit zívnutí.” Jeden z jeho klientů, guvernér George Pataki, v podobném tónu poznamenal: “Někdo si asi zoufá, jestli má dojem, že tohle je událost.” A další klient, senátor Alfonse D’Amato, se zeptal: “To myslíte vážně?  No tak.”


            Podobně přezíravá odpověď by se snad dala čekat v New Yorku, a to i mezi konzervativními Republikány. Ale jak nás New York Times rovněž informuje, ani v Arizoně nezaspali dobu. V této tradičně konzervativní baště


 


když před pár týdny šestinásobný kongresman Jim Kolbe oznámil, že je homosexuál, nebyl kolem toho žádný povyk ani jedovaté řeči. Republikán Kolbe momentálně ve volebních průzkumech výrazně vede… a jeho rozhodnutí vedlo dalšího arizonského funkcionáře, republikánského starostu Tempe Neila Giuliana, k tomu, že koncem minulého měsíce oznámil, že i on je homosexuální.


 


            Pak je tu kongresman Steve Gunderson, který byl znovuzvolen (i když s určitými obtížemi) obyvateli venkovské wisconsinské oblasti poté, co se ukázalo, že je homosexuál. Nejen to, ale Newt Gingrich – který si ve své homofobii nezadá s Patem Robertsonem nebo Patem Buchananem – důrazně odmítl Gundersonovu nabídku rezignace na vedení Republikánů ve Sněmovně (“Nikdy bych vás nežádal, abyste rezignoval kvůli tomu nesmyslu”) a nedávno nasadil věcem korunu, když ho postavil do čela komise pro reformu školství ve Washingtonu, D.C. Gingrich je také autorem reklamní poznámky na záložce nasládlé knihy House and Home, kterou Gunderson napsal se svým milencem Robem Morrisem, o “politické a osobní cestě homosexuálního republikánského kongresmana a muže, s nímž vytvořil rodinu”.1)


 


            Všechny tyto důkazy ukazují jedno: že souhlasný postoj kulturní sféry vůči homosexualitě nabývá po troškách, ale se vzrůstající silou vrchu nad odporem většinového mínění, jak se ukazuje v politické sféře. Každému, kdo si pamatuje, jak jinak tomu bývalo, musí tento vývoj připadat skutečně ohromující. Neboť to není tak dávno, kdy byla homosexualita i v těch nejpokrokovějších oblastech kultury považována jednoduše za perverzi.


            Zcela jistě to platí o oblasti, kterou jsem znal nejlépe, o světě literatury. V tomto světě byli homosexuálové (méně už, jak se zdálo, lesbičky) prominenty, a přece většinou sdíleli téměř všeobecně přijímaný předpoklad, že na homosexualitě je cosi divného.


            Po pravdě řečeno, málokdo z literátů, ať už normálních nebo homosexuálních, považovalo homosexualitu za morálně špatnou (i když někteří nepochybně ano, navzdory sami sobě); považovali ji spíše za symptom určité nemoci, výsledek neurotické poruchy, který by v některých případech mohl být léčen psychoanalýzou, ale u většiny byl mimo dosah léčby. Nemohu si vybavit žádné spekulace podobné té o “genu homosexuality”, která v poslední době zevšeobecněla, ale existovalo jasné ponětí o tom, že někteří homosexuálové se tak prostě narodili a nedá se s tím nic nebo téměř nic dělat. Takoví se mohou z nějakého důvodu rozhodnout vstoupit do manželství a mít děti, ale jejich skutečné sexuální touhy zůstanou zacíleny na muže, a pokud se (nebo pravděpodobněji až se) dopustí cizoložství, bude to s muži. Všichni jsme znali takové případy, zvláště mezi svými přáteli a kolegy v Anglii. Mnozí z nich byli do homosexuality zasvěceni v internátních školách a později splatili svůj dluh společnosti tím, že se oženili a vychovali děti, přičemž přetrvávala jejich závislosti na sexuálním uspokojení s jinými muži, obvykle čím mladšími a z nižších tříd, tím lépe.


            Říkat, že homosexualita byla obecně nahlížena jako perverze, však znamená mluvit jen o jedné části příběhu. Druhá část souvisí s nápadným faktem, že tolik dřívějších i současných umělců – básníků, prozaiků, skladatelů, malířů a sochařů, stejně jako herců a tanečníků a instrumentalistů a impresáriů – je homosexuálních. Dokonce i homosexuálové, kteří sami nebyli významnými umělci, byli většinou velkými obdivovateli umění. Většinou to také bývali zábavní společníci, velice si libující v pomluvách právě tak jízlivých jako vtipných, jen nepatrně kalených posluchačovým silným podezřením, že se sám stane jejich objektem, jak jen bude z doslechu.


            Byl to tedy složitý přístup: poznání, že homosexualita s sebou nese zvláštní talent pro něco, co v tehdejším světě bylo ceněno ze všech lidských činností nejvýše, koexistovalo s přesvědčením, že je to perverze. Další komplikací bylo, že dokonce i mnozí homosexuálové, kteří souhlasili s tímto druhým náhledem na své vlastní erotické tužby, si zároveň mysleli, nebo to aspoň tvrdili, že podobné choutky mají všichni muži, pouze o tom nevědí. “Zkuste to a uvidíte,” koketně říkali s narážkou na populární slogan té doby. Ve stejném stylu přisoudili tomu, co bylo později nazváno homofobie (slovo, které tehdy neexistovalo), název “HP” (homosexual panic) nebo “HD” (homosexual dread) – to jest, obrana proti pokušení zaplést se do homosexuálních aktivit.


 


            V dnešní době si radikálové uvnitř homosexuální komunity, stejně jako profesoři, kteří na universitách vyučují “Gay and Lesbian Studies”, s oblibou říkají “queer” – divní. Ať už toto označení bezděčně odhaluje cokoli, je zamýšleno jako chvástání všem tváří v tvář, prohlášení, že gayové jsou rebelové proti represivní společnosti, nikoli přiznání, že homosexualita je perverze. Dvěma nedávnými příklady jsou knihy Midlife Queer Martina Dubermana a The Material Queer, vydaná Donaldem Mortonem. Dále pak Beyond Queer, antologie uspořádaná Brucem Bawerem, jejímž cílem je stimulovat “homosexuální levicovou ortodoxii” reprezentovanou pojmem queer. (Bawer také pomáhal Gundersonovi a Morrisovi s psaním jejich knihy.) Skutečně, dnes by žádný homosexuál ani za nic nepřiznal, že homosexualita je perverze, ba dokonce ani nemoc; a takřka jedinými heterosexuály, kteří mají odvahu otevřeně schvalovat tak zpátečnický názor, jsou konzervativní křesťané.


            Proces, který nakonec vedl k uznání homosexuality za legitimní, byl odstartován její přeměnou ze soukromého stavu v politické hnutí. První snahu v tomto směru podnikl na začátku 50. let radikální levičák Harry Hay, když založil Mattachine Society. Will Roscoe, editor sbírky Hayových přednášek Radically Gay,2) mu připisuje původ myšlenky, že “lesbičky a homosexuálové se od heterosexuálů liší tak, jako Afroameričané, Latinoameričané, Japanoameričané a jiné etnické skupiny od Euroameričanů”, a že gayové by mohli a měli překonat nenávist a ostych k sobě samým a pyšnit se svou “nádhernou sexualitou”. Přibližně v téže době vyjádřil stejnou myšlenku Donald Webster Cory v knize The Homosexual in America:


 


My homosexuálové jsme menšinou nejen z hlediska počtu, ale i v důsledku svého společenského postavení, které připomíná kastu… V mnoha ohledech je naše minoritní postavení podobné postavení národnostních, náboženských a jiných etnických skupin: v upíraných občanských svobodách; v legální, nelegální a kvazi-legální diskriminaci, v přidělování podřadného společenského postavení; ve vylučování z hlavního proudu života a kultury.


 


            Nelze dost podtrhnout význam této myšlenky pro změny, které měly přijít, avšak ukázalo se, že myšlenka sama byla předčasná. V té době bylo jen velmi málo lidí připraveno považovat homosexualitu za srovnatelnou s rasou či etnicitou, nebo za něco, čím se lze pyšnit, a tak Mattachine Society brzy zanikla.


            Teprve na konci 60. let se její oživující myšlenka mezi homosexuály skutečně ujala, a v té době mohli jejich aktivisté čerpat ze zkušeností různých protestních hnutí právě uplynulého desetiletí. Vypůjčili si taktiku od Nové levice a protioficiální kultury, které byly, řečeno s Francisem Markem Mondimorem v A Natural History of Homosexuality3) “agresivní a konfrontační”, a začali pořádat hlučné demonstrace proti jasným cílům, jako např. policejnímu obtěžování. Ale tehdy, píše Mondimore,


 


povzbuzeni úspěchem, s nímž se postavili policejnímu obtěžování, zaměřili aktivisté hnutí za práva homosexuálů pozornost proti jinému historickému protivníku: profesi psychiatra. V roce 1970 homosexuální aktivisté vzali útokem výroční schůzi Americké psychiatrické společnosti (APA),  uprostřed panelové diskuse o homosexualitě se postavili proti psychoanalytika Irvinga Biebera a před jeho šokovanými kolegy ho nazvali “sviní”.


 


            APA na to odpověděla přesně jako předtím university, když byly napadeny studentskými aktivisty: kapitulací. Místo co by vyjádřili rozhořčení, “soucítící psychiatři” se ihned přidali k žádosti homosexuálních liberacionistů, aby byla Diagnostická a statistická příručka APA revidována a homosexualita vyškrtnuta ze seznamu duševních poruch, v němž byla dlouho zahrnuta. Během tří let dosáhli svého a v krátké době je následovala Americká psychologická asociace a Národní asociace sociálních pracovníků.


            Při změně svého dlouho zastávaného pohledu na homosexualitu jako duševní poruchu APA samozřejmě tvrdila, že se sklání před váhou vědeckých důkazů. Ale takové “důkazy” byly k dispozici už dávno a APA je uznala za přesvědčivé až ve chvíli, kdy byl vyvinut politický tlak. Navíc byla většina z nich převzata z údajů shromážděných Alfredem Kinseyem, a přestože se jeho odhad výskytu homosexuality u mužů (10%) později ukázal jako značně přehnaný – mnohem přísnější studie Národního centra pro průzkum veřejného mínění při Chicagské universitě dospěla k číslu 2,6% a ještě reprezentativnější Sex in America uvádí 2,8%, APA neudělala žádný krok k opětovné změně názoru. Byla to zcela jasně politika, nikoli věda, co odstranilo homosexualitu ze seznamu duševních poruch, a je to politika, nikoli věda, co ji mimo něj udržuje.


 


            Poté, co byla homosexualita úředně prohlášena za naprosto zdravou formu sexuálního vyjádření, následoval další krok: docílit, aby byla definována jako vrozená. Pryč byly doby, kdy si homosexuálové mohli dovolit vysvětlovat homofobii existencí HD nebo HP, s podtextovým předpokladem, že homosexuálem se může stát každý. Podle nové doktríny nebyla homosexualita v žádném případě věcí volby; byla vždy a beze zbytku nedobrovolným stavem. Jako taková se ocitla mimo dosah morálních soudů, neboť jak by někdo mohl být souzen za to, že jedná v souladu se svou pravou podstatou, nebo, jak to nazývali nábožensky zaměření homosexuálové, v souladu s tím, jak jej Bůh stvořil? (Kongresman Gunderson: “Náhle jsem uslyšel, jak ke mně mluví silný a soucitný hlas. ‘Proč se nechceš přijmout tak, jak jsem tě stvořil?’ zeptal se. ‘Když je to tak podle mě v pořádku, podle tebe není?’”)


            Co na tom, že táž logika by zaručila morální legitimitu pedofilům, kteří by také mohli tvrdit, a tvrdili, že tak byli stvořeni a proto si nemohou pomoci. Tento argument i přesto u homosexuálů fungoval, a zároveň jim pomohl zařadit se do kategorie utlačovaných menšinových skupin tím, že definoval jejich stav jako nedobrovolný, stejně jako v případě rasy či etnicity. Senátor Charles Robb z Virginie tak mohl při vysvětlování, proč hodlá hlasovat proti zákonu na ochranu manželství, úzce spojit témata genetického naprogramování a rasy:


 


Je-li homosexualita nezadatelnou vlastností, která nemůže být změněna odbornou radou ani silou vůle, pak se zdá, že morální námitky proti homosexuálním sňatkům se významně neliší od morálních námitek proti sňatkům mezirasovým.


 


            Tato nová definice homosexuality s sebou přinesla ještě jinou výhodu – znamenala, že dětem nehrozí riziko, že by je k homosexualitě mohli svést homosexuální učitelé nebo že by je k ní mohla povzbuzovat homosexuální propaganda ve školách. Naopak: děti narozené jako normální se budou učit toleranci ke svým přirozeně homosexuálním spolužákům, kteří, místo co by byli jako v temné minulosti nuceni bojovat proti své pravé sexuální přirozenosti, se ji naučí akceptovat a šťastně s ní žít.


 


            Když byli psychiatři donuceni, aby propůjčili autoritu “vědy” tvrzení, že homosexualita je právě tak přirozená a zdravá jako heterosexualita, dostali se pod tlak biologové a genetici – měli poskytnout vědecké důkazy, že lidé se homosexuály rodí, nikoli stávají. Poněvadž jsou biologie a genetika mnohem exaktnější vědy než psychiatrie, těžko se na této frontě dalo očekávat stejně rychlé a rozhodné vítězství jako v případě APA. Kromě toho bylo považováno prakticky za zločin hovořit o genech, pokud jde o inteligenci – každý, kdo to potřeboval připomenout, se mohl brzy poučit z útoku na Charlese Murraye a Richarde J. Herrnsteina za to, že ve své knize The Bell Curve zdůraznili roli dědičnosti pro IQ. Jak tedy mohlo hnutí za práva homosexuálů očekávat, že stejná myšlenka bude v případě homosexuality příznivě přijata?


            Jak se ukázalo, odpověď zněla, že v liberální kultuře se genetické výklady nepokládaly za dobré nebo špatné na základě své vědecké hodnoty, ale pouze na základě toho, zda byly považovány za užitečné nebo škodlivé pro dotyčnou skupinu. Bez ohledu na to, kolik důkazů  dědičnosti inteligence bylo shromážděno, musely být nalezeny způsoby, jak tyto důkazy zdiskreditovat, protože byly považovány za škodlivé pro černochy. Ovšem naopak i ten nejskrovnější důkaz pro existenci “genu homosexuality” byl s nadšením použit, protože byl považován za užitečný pro homosexuály.


            Je pravda, že proti myšlence genu homosexuality existoval i silný odpor. Mnoho vědců zůstalo důkazy nepřesvědčeno a také to řekli. Právě tak ne všichni stoupenci hnutí za práva homosexuálů souhlasili s tím, že objevení genu homosexuality by bylo pro homosexuály dobré. Někteří se obávali, že by mohlo vést k potratům plodů s tímto genem, nebo že by se mohl vyskytnout požadavek, aby byl gen operativně odstraňován dospělým. Nicméně, jak je vidět z upachtěného výkladu Chandlera Burra v knize A Separate Creation: The Search for the Biological Origins of Sexual Orientation4), byl tu všeobecný sklon přivítat tento výzkum jako nadějný vývoj a těšit se na den, kdy exaktní vědy udělí nové doktríně své imprimatur.


            Mezitím byla hlavní tíha přesvědčování světa o tom, že gayem se člověk rodí a ne stává, vložena na bedra osobního svědectví. Jak se více a více homosexuálů hnalo nebo bylo tlačeno ven z bájné komnaty, v níž mnozí kdysi ukryli svou “orientaci”, tiskárny chrlily román za románem, drama za dramatem a životopis za životopisem, a autoři těchto zpovědí až na výjimky prohlašovali, že kam až jejich paměť sahá, byli přitahováni jinými muži. Mnozí vyprávěli drásavé příběhy o hanbě, kterou pociťovali, a o ustavičných mukách, jimiž procházeli, bojujíce proti svým sexuálním choutkám. Mnozí uvažovali o sebevraždě (a jiní, které znali, ji skutečně spáchali). Mnozí v naději na vyléčení vyzkoušeli různé formy terapie. Mnozí se oženili a dali život dětem. Všichni nadarmo. Jediná naděje a jediná záchrana spočívala v uvědomění si, že na homosexualitě, nebo na nespoutané honbě za štěstím prostřednictvím sexu s jinými muži, není vůbec nic špatného.5)


 


            Před rokem 1980, v dekádě bezprostředně předcházející propuknutí AIDS, byla velká část této literatury psána vzdorným tónem a proniknuta radikálním duchem liberacionismu 60. let. Oslavovala “radosti homosexuálního sexu” a promiskuitu téměř vždy s ním spojenou jako cosi nadřazeného chabým a nevýbojným potěšením dostupným monogamním párům ze středních vrstev. A dělala to i přesto, že i před vypuknutím AIDS se mezi homosexuály velmi rychle šířily méně závažné pohlavní choroby jako důsledek promiskuitního análního a orálního styku.


            Chmurnou zprávu o tom podal Randy Shilts, homosexuální novinář, který napsal první závažnou knihu o epidemii AIDS (a později sám této nemoci podlehl). Jak Shilts napsal, v předvečer jejího propuknutí gayové


 


byli zaplavováni novými a novými vlnami stále vážnějších infekcí. Napřed to byla syfilis a kapavka. Asi 80% ze 70 000 pacientů, kteří ročně prošli (sanfranciskými) klinikami pohlavních chorob, tvořili homosexuálové. Díky snadné léčbě se jejich přístup k pohlavním chorobám stal tak bezstarostným, že mnozí z nich si schovávali svá pořadová čísla z čekárny jako známky žádoucnosti a kliniku považovali za místo, kde se dá snadno přijít k injekci i k nové známosti.


 


            Nic z toho neodradilo jeden časopis pro homosexuály od publikování článku na oslavu “rimmingu” (orálně-análního sexu) jakožto “revolučního aktu”. Ve stejném stylu navrhl na jednom veřejném shromáždění Edmund White, spoluautor knihy The Joy of Gay Sex, aby “gayové nosili soupisy svých pohlavních chorob jako ‘rudé odznaky odvahy’ ve válce s protisexuální společností”. Jiný účastník tohoto shromáždění jménem Michael Callen, který už měl 3 000 sexuálních partnerů a který (stejně jako sám White) nakonec zemřel na AIDS, si pamatoval, jak si myslel: “Pokaždé, když dostanu kapavku, bojuji za sexuální revoluci.”


            Naproti tomu tu dnes máme záplavu článků a knih, jejichž cílem je ukázat, že gayové jako White jsou atypičtí a že ve skutečnosti nemluví za homosexuální komunitu. Tito autoři nám říkají, že homosexualita není o nic významnější než (abychom citovali často používané srovnání) leváctví; že většina homosexuálů jsou obyčejní, slušní lidé, kteří se od heterosexuálů liší jen způsobem vyjádření lásky; a že si nedělají nárok na nic víc, než aby mohli žít obyčejným, slušným životem středních vrstev. V žádném případě to nejsou revolucionáři, ideologicky zaměření na promiskuitu; silně věří v “rodinné hodnoty” a rádi by se usadili a vstoupili do dlouhodobých láskyplných vztahů s jediným partnerem, jen kdyby jim to společnost umožnila. Nyní se nám tvrdí, že radikalismus hlásaný teoretiky a promiskuita praktikovaná  aktivisty, kteří si říkají “queer”, jsou ve skutečnosti samy důsledkem sociálního útlaku, a bude-li společnost vstřícnější, nakonec vymizí.6)


 


            V nedávném článku z časopisu New York naříká Daniel Mendelsohn nad trendem, který tato literatura opisuje jako “heterosexualizaci homosexuální kultury”. Knihy a hry o homosexuálech, stěžuje si, “méně často oslavují uvedení do světa nenasytné sexuality…, než zdůrazňují důležitost (kdo by to byl tušil?) rodinných pout”.  Zkrotl dokonce i Michelangelo Signorile, který se proslavil odhalením utajených celebrit. Mendelsohn píše: “Signorilovy sloupky z poslední doby obsahují přes třicet meditací o paradoxech monogamie (‘Sex and the Not-So-Single Guy’) a obtížích kolem toho, jak sladit životní styl homosexuála s tradičním rodinným životem (samozřejmě ‘Homo for the Holidays’).” Mendelsohn také staví do zajímavého světla otázku, nakolik je homosexualita věcí volby, když se ptá: “Jestliže vypadáte normálně, jednáte normálně a myslíte normálně, proč se namáhat být homosexuálem?”


            Ale i Mendelsohn uznává politické výhody plynoucí z nové doktríny, která se původně objevila jako reakce na AIDS. Ze strachu, dosti opodstatněného, že tato strašná choroba – úzce spojená s promiskuitním análním stykem a jinými radostmi homosexuálního sexu – bude politickou katastrofou, radili homosexuální aktivisté (řečeno slovy jedné příručky), že “ve všech kampaních k přesvědčování veřejnosti musejí být gayové zobrazováni jako oběti… Lidé, kteří vystupují v mediální kampani, by měli být k nerozeznání od normálních, které chceme přesvědčit.” Tato taktika výtečně uspěla. Místo co by se homosexuálové stali znovu vyděděnci, choroba AIDS potvrdila a upevnila jejich status obětí, čímž dodala váhu jejich požadavku být považováni za utlačovanou menšinu, a zároveň jim zaručila více sympatií a vzrůst politického vlivu.


            Zdálo se, že nic nebrání tomu, aby tento udivující vývoj pokračoval. Zprvu plynule postupoval pod záštitou dogmatu (podepíraného politicky zmanipulovanými statistikami zdravotnických institucí a propagandou establishmentu AIDS), že heterosexuálové jsou ohroženi právě tak jako homosexuálové. Ale nepřestal vzkvétat ani poté, co za nějakou dobu většina lidí, kteří se prostě dívali kolem sebe, tiše došla k závěru, že je-li AIDS nemoc přenášená pohlavním stykem (ačkoli se může přenášet i společným užíváním jehel mezi narkomany nebo skrze krevní transfuze, a ačkoli situace v Africe nebo Indii může být z různých důvodů jiná), v Americe se v naprosté většině vyskytuje u homosexuálů.


            Epidemie AIDS nevedla ani k odsouzení sexuálních aktů, které jsou její hlavní příčinou. Naopak, tyto akty byly nyní prezentovány jako naprosto v pořádku, pokud byly provozovány “bezpečně” (tj. s kondomem nebo dentální bariérou). A co je nejneuvěřitelnější – děti v nižších třídách základní školy byly poučovány o správných technikách.


            Konečně tu byl účinek AIDS na tezi, že homosexualita je vrozený a nedobrovolný stav. Kongresman Gunderson jednou proslovil naléhavou malou přednášku na toto téma k Newtu Gingrichovi:


 


“Newte,” řekl jsem, “musíte pochopit, že… (kalifornský kongresman William) Dannemeyer a krajní pravice se jednoduše mýlí, když říkají, že být homosexuálem je věc volby. Měl byste vědět, že jsem strávil celá léta zoufalými snahami změnit svou orientaci. Neznám ani jednoho člověka, který by si zvolil procházet tím peklem – být homosexuální ve společnosti, která vámi pohrdá.”


 


            AIDS dodalo tomuto argumentu značnou podporu a fortiori: kdo by si zvolil riziko, že zemře mladý a tak strašným způsobem?


 


            Přibližně tady se tedy momentálně nacházíme. Jsme na místě, kde už je homosexualita tak široce přijímaná, že ani vědomí jejího sepětí s AIDS nemůže pokazit nebo ohrozit její nově nabytou reputaci normální a zdravé “orientace”. Pár psychoanalytiků a psychiatrů stále trvá na tom, že je to neurotická porucha, a většina náboženských konzervativců, ať už křesťanů, židů nebo muslimů, ji stále označuje za perverzi. Je tu například Jeffrey Satinover, psychiatr píšící z náboženského hlediska. V knize Homosexuality and the Politics of Truth7) podal působivou polemiku, v které tvrdí, že homosexualita je současně druh závislosti a hřích. Říká, že stejně jako jiné závislosti je léčitelná, pokud se závislý člověk od ní chce osvobodit (což je pro Satinovera totéž jako říci, že stejně jako jiné hříchy může být úspěšně překonána, pokud se hříšník kaje).


            Avšak takto smýšlející lidé jsou v jasné defenzivě a morální a intelektuální důvěra, které se kdysi těšili, se vytrácí s tím, jak jejich předpoklady a přesvědčení neustále tepe a cejchuje okolní kultura. Náboženští odpůrci agendy hnutí za práva homosexuálů jsou považováni za neandrtálce a za hrozbu pro svobodu; Nejvyšší soud odhalil skrytou animozitu za dodatkem ústavy státu Colorado, který odmítá přiznat homosexualitě stejný občanskoprávní status jako rase a náboženství; a homosexuální aktivisté v APA se snaží, aby byla “homofobie” uznána za “psychologickou abnormalitu”. Táž skupina v APA obvinila psychiatry, kteří léčí homosexuály, jež si přejí stát se heterosexuálními, z “neetičnosti” a “zneužívání psychiatrie”.


            Odpůrci velice dobře vědí, že kampaň za legalizaci homosexuálních sňatků je namířena zvláště k tomu, aby přiměla zákon udělat to, co Andrew Sullivan, jeden z hlavních zastánců této kampaně, nazývá “zásadním prohlášením, že naše lásky nejsou o nic horší než lásky jiných lidí”. Ale jak dlouho mohou odolávat i tomuto konečnému překlenutí propasti mezi kulturou a veřejností?


            Stručně řečeno, jsem přesvědčen ještě méně než před několika lety, že “v této věci dochází k obratu”, a nedomnívám se, že se tak v dohledné budoucnosti stane.


 


            Ať už to má jakýkoli význam – a já si plně uvědomuji, jak nepatrný může být – nadále budu odpírat tomuto triumfálnímu pochodu  svou podporu. Ačkoli nemohu dělat nic, abych ho zastavil nebo alespoň zpomalil, bude se muset obejít bez mého souhlasu či schvalování. Dovolte, abych vysvětlil proč.


            Jelikož osobně znám řadu homosexuálů a jelikož jsem toho na dané téma už dosti přečetl, nepochybuji o tom, že někteří mladí chlapci jsou tak ovládáni touhou po jiných mužích a tak eroticky odpuzováni ženami, že prakticky vzato stojí před jedinou volbou: mezi homosexualitou a čistotou. Nepochybuji ani o tom, že se tu uplatňuje biologický nebo genetický faktor. Ovšemže z toho neplyne, že homosexualita je zdravá; koneckonců mnoho poruch, nemocí a sebedestruktivních tendencí se přenáší geneticky. Tím méně z toho plyne, že zde není prostor pro svobodnou vůli, jak dosvědčují mnozí lidé (včetně těch se silnými homosexuálními sklony), kteří úspěšně bojují s vrozenými predispozicemi.


            Přesto, nepochybuji-li, že někteří mladíci jsou v podstatě od začátku odsouzeni volit mezi homosexualitou a čistotou, nepochybuji ani o tom, že jiní mladíci jsou to, co E. L. Patullo charakterizoval slovem “kolísavci” – schopní jít tou či onou cestou.8) Pokud jsou k homosexualitě naváděni nebo povzbuzováni, mohou jejímu pokušení podlehnout; kromě toho – kongresman Gunderson promine – v dnešní době, kdy mladé dívky díky feminismu nahánějí chlapcům, a zvláště chlapcům s nejistou sexuální formací, ještě více strachu než tomu bývalo dřív, může být představa zapletení se se ženami skutečně ještě hrozivější než AIDS. Takovým chlapcům však už okolní svět nepomáhá vzdorovat pokušení k homosexualitě a překonat obavy z normálního života. Místo toho jsou ponecháni péči kultury, která homosexualitu nejen legalizuje, ale i vynáší a oslavuje až do té míry, že označuje ty, kdo zemřeli na AIDS, za mučedníky a hrdiny a dokonce za anděly.


            Nepovažuji homosexuály, a to ani ty, kteří podlehli AIDS, za mučedníky a hrdiny, natož za anděly. Moje srdce s nimi všemi nicméně cítí, protože se domnívám, že – i když necháme AIDS stranou – život, který vedou, není tak dobrý jako život dostupný mužům, kteří si stelou se ženami.


            Důvodem toho je, že muži přirozeně inklinují k promiskuitě a monogamními se stávají pouze tehdy, když je ženy donutí “usadit se” výměnou za pohodlí a radosti stabilního domova a za potěšení i starosti, výzvy i obavy, které dohromady tvoří to jedinečné kouzlo otcovství a výchovy dětí. Homosexuálové jsou všeobecně tak promiskuitní proto, že nemají ženy, které by je držely na uzdě (zatímco lesbičky jakožto ženy inklinují k monogamii); a protože jsou tak promiskuitní, jsou odsouzeni k nekonečné řadě anonymních a lásku postrádajících setkání – nemluvě o riziku onemocnění a předčasné smrti.


            To nahlédli homosexuálové s konzervativními sklony, a doufají, že lékem bude legalizace homosexuálních sňatků. Zde je neobvykle hutné vyjádření jejich naděje, jak je podává obálka knihy Williama N. Eskridge Jr. The Case for Same-Sex Marriage9):


 


Ať už je to biologií maskulinity nebo skrytostí ilegality, homosexuálové jsou známi svými promiskuitními subkulturami. Promiskuita posílila kult mládí a přispěla ke stereotypu homosexuála jako člověka, který postrádá vážný přístup k životu. Je čas, aby homosexuální Amerika dozrála, a není lepší cesty ke zralosti, než je manželství.


 


            Přesto Andrew Sullivan, který v knize Virtually Normal argumentuje v podstatě stejně jako Eskridge, zeslabuje svá slova podmínkou, že v homosexuálních manželstvích by měla být oběma stranami uznána potřeba “mimomanželských odskoků”. Proč, ptá se, by se měly “mnohotvárné a složité životy” homosexuálů omezovat “jediným moralistním modelem”?10)


            Zdálo by se tedy (při respektování všech individuálních výjimek, zde i kdekoli jinde), že k domestikaci muže je stále zapotřebí ženy, ne jiného muže. To znamená, že homosexuální sňatky nebudou se vší pravděpodobností znamenat konec promiskuity a nadšené přijetí věrnosti ani mezi těmi homosexuály, kteří tohoto práva využijí (a všechno nasvědčuje tomu, že jich bude málo). Koneckonců, jak ve svém brilantním článku o Sullivanově knize pro American Spectator poznamenává Mark Steyn, “když ani strašlivá epidemie neznamenala posun k monogamii homosexuálů, proč by ho mělo znamenat povolení městského úředníka?”


 


            Mohli bychom dodat, že tato strašlivá epidemie neznamenala ani posun ke snaze vyhnout se smrti, kterou přináší. Bylo období, kdy strach z AIDS zredukoval počet partnerů u homosexuálů z dříve nikoli výjimečných stovek či dokonce tisíců za rok – ano, stovek či dokonce tisíců – na průměrných osm za rok; a během této doby se při mnoha těchto stycích zjevně používalo kondomů. To všechno zpomalilo postup epidemie uvnitř homosexuální komunity. Avšak v roce 1991, píše Jesse Green v článku v nedělním magazínu New York Times, sympatizujícím s homosexualitou natolik, nakolik to lze od New York Times očekávat, “se všeobecně vědělo, že muži, kteří si aspoň šest let dávali pozor, jsou stále častěji neopatrní, a ti mnozí, kteří si pozor nedávali nikdy, nevidí důvod, proč by teď měli začínat”. Výsledkem je, že bude-li současný trend pokračovat, “během svého života se nakazí HIV více než polovina dnešních dvacetiletých homosexuálů”. A v samotném San Franciscu se počet nakažených “starších homosexuálních bělochů… jen za posledních šest let téměř zdvojnásobil”. (Podle rovněž děsivého, ale méně drastického odhadu citovaného Satinoverem jen “30% všech dvacetiletých homosexuálů bude HIV pozitivních nebo podlehne AIDS dříve, než jim bude třicet let”.)


            Když nám Green sděluje, že se gayové “vracejí k riskantní praxi minulosti”, má na mysli nejen, že se zbavují kondomů, ale i to, že se (v protikladu k nové “proti-queerské” doktríně) obracejí zpět k životu neomezené promiskuity. Podobně jako v počátcích epidemie se téma promiskuity stává “tabu” a (znovu v protikladu k nové doktríně)  každý, kdo se jím zabývá, ať normální nebo homosexuál, je obviněn z homofobie. “Proč,” ptá se Green, když uvažuje o této ohromující situaci, “homosexuálové – obyčejní homosexuální muži, kteří zřejmě normálně fungují a užívají radostí života – systematicky sami sebe zabíjejí?”


            Nepodává žádnou definitivní odpověď. Ale ta dozajista spočívá právě v tom, že tolik homosexuálů (včetně Andrewa Sullivana samotného, jak jsme se dozvěděli z jeho oznámení, že rezignuje na redigování New Republic poté, co se nakazil virem AIDS) raději riskuje smrt, než by se vzdali promiskuity. Tento fakt nás jistě přesvědčuje o tom, že promiskuita je vnitřní a téměř nevyhnutelnou složkou mužské homosexuality. A jistě tento fakt také dokazuje lživost teze, že promiskuita homosexuálů je produktem společenského a právního útlaku, poněvadž se zdá, že blížící se konec takového útlaku věci pouze zhoršil.


 


            George Orwell řekl, že žijeme v době, kdy zjevné musí být stále znovu formulováno, a tak znovu formulujme to, co kdysi bylo zřejmé každému, včetně většiny homosexuálů samotných: muži, kteří mají místo žen jiné muže, představují perverzi. Pro mé skalní myšlení je to stále tak pravdivé jako vždycky; a pokud jde o mne, bylo by to pravdivé i tehdy, kdyby sex mezi homosexuály neznamenal žádné nebezpečí nákazy a i kdyby vše, co s ním souvisí, bylo legalizováno ve všech 50 státech a ratifikováno všemi devíti soudci Nejvyššího soudu.


            Kdyby k tomu mělo někdy dojít, a pokud bych tu ještě byl, doufám, že budu mít stále sílu, abych se držel svého vlastního názoru na základní skutečnosti života, proti strašným zkreslením, která byla do všeobecného chápání těchto skutečností vnesena hnutím za práva homosexuálů a jeho zastánci. Neboť hlavně to je tu v sázce, a tím se vysvětluje, proč je záležitost homosexuality tak závažná nejen pro poměrně malé množství praktikujících homosexuálů, ale také pro nás všechny ostatní.


 


 


 


Poznámky:


 


1) Vyd. Dutton, 327 s.


 


2) Vyd. Beacon Press, 366 s.


 


3) Vyd. John Hopkins University Press, 275 s.


 


4) Vyd. Hyperion, 354 s.


 


5) Jak je již zřejmé, neustále hovořím pouze o mužské homosexualitě. Lesbismus je dnes ve veřejné debatě vždy spojen s mužskou homosexualitou, ale podle mého názoru si žádá být posuzován jako zvláštní fenomén. protože tak nemohu učinit na tomto místě, omezím se na poznámku, že lesbismus dosáhl možná ještě vyššího stupně souhlasného přijetí než mužská homosexualita. Jedním z dokladů je rostoucí počet akademických studií i populárních prací snažících se doložit, že děti vyrůstající s lesbickými páry jsou vychovány stejně dobře – ne-li dokonce lépe – jako děti v normálních rodinách. Nedávno, během pár uplynulých týdnů, vyšla přinejmenším jedna kniha (In the Name of the Family od Judith Stacey), dlouhý článek v U.S. News & World Report a bylo odvysíláno televizní drama “založené na pravdivém příběhu” (“Zamilovala se do jiné ženy. Opravňuje to její matku k tomu, aby ji vzala její dítě?”), pokoušející se prodat nám tuto vysoce nepravděpodobnou tezi. Dalším dokladem je objevení se satirické knihy Helen Eisenbachové s názvem Lesbianism Made Easy (“Někteří lidé se rodí jako lesbičky, někteří se lesbičkami stávají, a některým je lesbismus vnucen.”); zdá se vysoce nepravděpodobné, že kniha s takovým postojem k mužské homosexualitě by dnes byla publikována.


 


6) Jen v několika uplynulých měsících jsme se mohli setkat – kromě již výše uvedených – s následujícími tituly obhajujícími tyto názory (a nejde v žádném případě o kompletní seznam): Will Fellows: Farm Boys: Lives of Gay Men from the Rural Midwest; Frank deCaro: A Boy Named Phyllis: A Suburban Memoir; Tom Waddell-Dick Schaap: Gay Olympian: The Life and Death of Dr. Tom Waddell; Richard A. Isay: Becoming Gay: The Journey to Self-Acceptance; Stephen O. Murray: American Gay. Pod hlavičkou “Gay and Lesbian Books for Fall” uvádí Publishers Weekly z 30. září “výběr” ne méně než 123 nových titulů.


 


7) Vyd. Baker Books, 266 s.


 


8) Straight Talk About Gays, Commentary, December 1992.


 


9) Vyd. Free Press, 296 s.


 


10) K diskusi o Sullivanově knize viz. James Q. Wilson: Against Homosexual Marriage. Commentary, March 1996.

Příspěvků : 2 - JAK HNUTÍ ZA PRÁVA HOMOSEXUÁLŮ ZVÍTĚZILO

  1. mrs silivia : 6.9.2013 v 20.42

    Náhodou mám 2 děti, pro mého manžela , a teď nemůže pokračovat mít další děti, vše kvůli mé nemoci a teď mám dělat vše, co člověk jako já i můj manžel může udělat jen proto, aby moje nemoc vyléčit , jsem šel na několika místech , aby vyhledávají pomoc ani jeden člověk mohl někdy pomoci , dokud jsem roztavit komentář k denní zpravodajství papír, který se vyjádřil richeal o tom, jak tento výkonný klasický lékař a pomoci jí získat vyléčit nemoci (HIV- AIDS) “můj člověk milovaný “Já nejprve naučil mítpomoc z duchovního tradiční léčitele byl špatný nápad, ale myslím, že z nich bude i nadále zdůrazňovat na těchto onemocnění po celý den , když mám někoho, kdo by mi pomohl zachránit můj život? “, tak i získat všechny mé víry a dal se vší zájmu ho kontaktovat přes jeho e-mailovou adresu, na templesolutions@yahoo.com nebo solutioncenter460@yahoo.com tak poté, co jsem poslal mu pomoci dostat své nemoci léčit, i mi odpoví rychle, jak je možné, že i by se neměli bát , že je pravdivé a výkonný lékař , který jsem napřed tvrdila mu , že je . Takže poté, co všechno se stalo, slibuje mi, že jsem se uzdravil , ale s podmínkou , že bych mu poskytnout některé položky a poslouchal všechny jeho věštec řekl . udělal jsem vše tím, že přijímá jeho věštci skutečnost, a to pouze vidět, že příští týden Dr šerif napište mi na můj e-mailové schránky , že moje práce je úspěšně provedeno s jeho pravomocí , byl jsem šokován, první a později vzniknout být nejšťastnější žena na zemi poté, co jsem k závěru, můj závěrečný test na nemocnici můj doktor , že jsem teď HIV – negativní . Moje papíry pro kontrolu se mnou a teď jsem šťastný a vděčný za jeho pomoc a zázračné moci.
    S těmito Musím všem , kteří by mohli usilovat o jakoukoliv pomoc , a to buď pro HIV vytvrzení a mnohem více se s ním spojit se v těchto e-mailovou teď,
    E-mail : templesolutions@yahoo.com nebo solutioncenter460@yahoo.com ” pane děkuji moc za vaše bezprostřední vyléčení mé nemoci , musím říct, že pro léčbu mé nemoci , dlužím vám na oplátku Díky a požehnání , pane. .
    Jmenuji se Angeline
    Jeho e-mailová adresa je : templesolutions@yahoo.com nebo solutioncenter460@yahoo.com

    Chci zavést tuto lékaře, který mě vyléčila a zachraň mě z nemoci HIV , zázračnými duchovních sil , bylinné léčivé účinky a bylinných léků od
    přírodní bylinné rostliny. Dr. Gandu je přední bylinkář léčitel na celý africký kontinent . Já používám čistě přírodní bylinné a jeho předcích moc léčit a řešit všechny nemoci , infekce , stejně jako
    řešení všech problémů lidstva v přírodě , JÁ JSEM BLESS S velmi silným dar léčit lidi , já používám tradiční medicíny a přírodní produkt, k léčbě HIV a AIDS ,
    MADNESS , , rakovina ETC tradiční rostlinné léčivé přípravky jsou často používány jako primární léčba pro HIV / AIDS a HIV- související problémy, včetně kožních onemocnění, nevolnost , deprese, nespavost , a slabost. Bylinné léky jsou často používány jako primární léčba pro HIV / AIDS a HIV – související problémy. Pro více informací kontaktujte můj e-mail : expertspellcaster@aol.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?