Islám je islám a tím to hasne (Bulletin č.255)

11.5.2013
Andrew C. McCarthy

blackflag6Chceme-li porozumět nepokojům, jimž dávají důvěřivci na Západě (a spolu s nimi i mnoho šikovných manipulátorů) sugestivní název „Arabské jaro“, musíme si vyjasnit dvě základní věci. Za prvé: nejdůležitějším faktem v arabském světě – a rovněž tak v Íránu, Turecku, Pákistánu, Afghánistánu a dalších okolních nearabských zemích – je islám. Nikoliv tedy chudoba, negramotnost či absence moderních demokratických institucí. To nejsou příčiny, nýbrž důsledky regionální hegemonie islámu a jeho nároků na výlučnou nadřazenost. Dalšími důsledky téhož jsou antisemitismus, antiamerikanismus a neochvějná tendence věřit konspiračním teoriím, jejichž protagonisty jsou nevěřící ďáblové. Čím je vzduch prosycen, to člověk přirozeně dýchá, aniž by ho k tomu musel někdo navádět.

Druhým základním faktem je, že islám tvoří plnohodnotnou, svébytnou civilizaci. Není to jen nějaká exotická přísada v báječném globálním guláši, s několika málo poněkud nevkusnými kulturními výstřednostmi. Je to od základu odlišný způsob nazírání světa. Tuhle pravdu je nám zatěžko přijmout. Jsme příjemně ukolébáni iluzemi o konci dějin a nechceme slyšet nic znepokojivého. Uchvacuje nás diverzita pro diverzitu, a přitom jsme ztratili schopnost rozpoznat civilizaci, jejíž idea diverzity spočívá v podrobení všeho rozmanitého vlastním normám, rezistentním vůči veškerému vývoji.

A tak si vytváříme vylepšenou představu o islámu coby ušlechtilém a bytostně tolerantním náboženství míru a pokoje. Připouštíme sice, že umma (světová muslimská komunita) má jisté elementy, které se tomuto programu zpěčují, jejich význam však bagatelizujeme. Dáváme jim speciální názvy, aby bylo vidět, že jsou to skupiny okrajové: islamisté, fundamentalisté, salafisté*), wahhábisté, džihádisté, radikálové, extremisté a pochopitelně „konzervativní“ muslimové prosazující „politický islám“.

Logicky pak předstíráme, že ti muslimové, kteří se odvolávají na doslovný výklad islámských písem při násilném zavádění příkazů šaríi (islámského právního a politického systému), si vlastně počínají neislámsky, jak se vyjádřila v památném výroku někdejší britská ministryně vnitra Jacqui Smithová. Pokud současná islamizační kampaň staví na násilí – a přesně k tomu neomylně dochází – trváme zcela absurdně na tom, že tato agrese není inspirovaná ideologicky, nýbrž že ji bezpochyby zavinila ta či ona americká politika nebo izraelský akt sebeobrany, jako by jimi bylo možné zdůvodnit pronásledování sekty Ahmadi indonéskými a pákistánskými muslimy, vražedný džihád, jejž vede muslimský Boko Haram proti nigerijským křesťanům a egyptští muslimové proti koptům, a vzájemné vyvražďování mezi sunnitskými a šíitskými muslimy v Iráku – což je kratochvíle stará jako islám sám, jež nanovo propukla po nedávném odchodu amerických vojsk. Což se dalo čekat.

Hlavním poučením z Arabského jara by mělo být, že přerod islámu se udál pouze v našich představách pro naše vlastní upokojení. Muslimům Středního východu je srdečně jedno, jakoupak novou podobu islámu jsme si vybájili. K západním námluvám se stavějí buď nepřátelsky, nebo je ignorují. Muslimové se nesnaží dostát měřítkům Západu – i když ti nejmazanější si bedlivě všímají naší dychtivé vstřícnosti, aby podle toho volili nejlepší taktiku k prosazení svého cíle.

A tím cílem není nic menšího než neomezená nadvláda islámu.

„Základním problémem Západu není islámský fundamentalismus,“ napsal Samuel Huntington. „Je jím islám – odlišná civilizace, jejíž příslušníci jsou přesvědčeni o nadřazenosti své kultury.“ Tomuto přesvědčení se neoddávají jen pasivně, v tom smyslu, že jsou si jisti konečným triumfem. Muslimští předáci jsou zburcováni božským příkazem k misijnímu poslání – proselytismu – avšak k takovému proselytismu, jenž se neomezuje na duchovní zásady, nýbrž zavádí celospolečenský kodex předepisující pravidla pro naprosto všechno počínaje válečnictvím a financemi a konče společenským chováním a osobní hygienou. Historik Andrew Bostom si povšiml, že v době první světové války, kdy se definitivně hroutila Osmanská říše a Atatürk zatloukal symbolický hřebík do rakve kalifátu, si přední islámský učenec na Západě C. Snouck Hurgronje liboval, že muslimové i nadále neochvějně věří v „myšlenku dobytí světa“. V nejtemnější hodině islámu zůstalo toto přesvědčení „úhelným kamenem jednoty proti nevěřícím“. Dnes, v hodině islámské ofenzívy, se vznáší jako hrozba ještě mnohem zlověstněji.

Jak víme, na Západě se traduje, že Arabské jaro spontánně vzplanulo, když se zelinář Muhammad Buazízí upálil před služebnou tuniských kleptopolicistů, kteří mu svévolně zabavili zboží. Tento sebevražedný protest prý vyvolal vlnu odporu proti korupci a vrtochům arabských despotů. Dominový efekt smetl jeden po druhém režimy v Tunisku, Egyptě, Jemenu a Libyi. Vře to v Saúdské Arábii a Jordánsku, otřásá se Sýrie a známky nestability jsou patrny i v Íránu. Předkládá se nám k věření, že tato masová povstání jsou nepochybným projevem „touhy po svobodě“, která podle bývalého presidenta George W. Bushe „sídlí v každém lidském srdci.“

Bushovo prohlášení zaznělo v triumfálních dnech roku 2004, kdy se s nezdolným optimismem hovořilo o projektu „vývozu demokracie“ – ten se ovšem proměnil v Pandořinu schránku, jakmile začaly ve volbách vítězit islámské strany. Administrativa presidenta Bushe i administrativa jeho nástupce vždy házely klacky pod nohy všem, kteří by chtěli islámskou doktrínu podrobit zkoumání ve snaze porozumět podstatě muslimského nepřátelství. Přednost se dává šalebné představě, že na něm dokážeme něco změnit. Ze stejných pramenů se zákonitě napájí i oblíbená fikce presidenta Obamy, že jsme si toto nepřátelství museli dozajista něčím zasloužit, a je jimi inspirován i přísný zákaz vypustit z Bílého domu slovo islám k jiným než hagiografickým účelům. Držíme sami sebe v nevědomosti, takže většina Američanů ani neví, že hurriya – arabský výraz pro svobodu – asociuje „šťastné otroctví“ ve smyslu naprosté podřízenosti Alláhovi, neboli takřka pravý opak významu západního. Takže i kdybychom v zájmu diskuse nakrásně přistoupili na pochybný předpoklad, že všichni lidé touží po svobodě, je zřejmé, že Západ a islám se nikdy neshodnou, co vlastně svoboda znamená. Současní muslimové neviní diktátory Středního východu v první řadě z toho, že odpírají lidem individuální svobodu, nýbrž z toho, že potlačují islám. Tím není řečeno, že by ostatní stížnosti byly bezpředmětné. Muslimové byli skutečně rozezleni tím, jak jejich Arafátové, Mubárakové, Kaddáfíové a Saddámové plenili státní pokladny, zatímco lidé žijí ve špinavých brlozích. Ale hromadění bohatství a další nepřístojnosti vládců jsou podávány masám jako hříchy proti zákonu Alláhovu, nikoliv jako zkorumpovanost absolutní mocí. Největšímu vlivu se v islámských společnostech těší osoby a instituce proslavené učeností o islámských zákonech a odborníci na islámskou právní vědu. Takovou autoritu má například vrchní právník Muslimského bratrstva Jusúf al-Karadáví nebo Universita al-Azhar v Káhiře, která je přes tisíc let baštou sunnitského vzdělávání. Tam, kde je islám ústřední životní realitou, sice leckteří muslimové šaríu v soukromí odmítají, ale o to víc si dávají záležet, aby ji velebili na veřejnosti. Ovšem i v režimech, kde vládnou vrtošiví potentáti dle nahodilých hnutí mysli, tvoří šaría páteř právních systémů. Tamější pohlaváři vyšperkovávají své proslovy hojnými odkazy na posvátné texty a snaží se vykreslovat své činy jako islámsky korektní.

Pochopíme-li výše uvedené, pochopíme také, proč jsou západní představy o Arabském jaru zcela klamné – včetně pohádky o tom, jak smrt diktatury neodvratně zvěstuje zrod svobody. V zemích jako Egypt či Jemen sice existují skuteční demokraté, skutečně umírnění muslimové a pochopitelně i svobodomyslní nemuslimové. Ti všichni si opravdu přejí svobodu v západním slova smyslu, ale neúprosným faktem je, že tvoří překvapivě malou část obyvatelstva: zhruba 20 procent, což je na hony vzdáleno západní báchorce, podle které v moři umírněných muslimů vyčnívají sporadické ostrůvky radikálů.

Umma svou nejvýznamnější organizaci v Muslimském bratrstvu. Muslimské bratrstvo již 90 let nepokrytě prohlašuje: „Korán je náš zákon a džihád je naše cesta.“ Jeho palestinskou odnoží je teroristická organizace Hamás a jeho nejvyšší představitelé se ani nesnaží skrývat nenávist k Izraeli a k západní kultuře. Když jarní horečka zachvátila náměstí Tahrír, začala Obamova administrativa, evropské vlády a západní sdělovací prostředky neúnavně opakovat mantru: Muslimské bratrstvo bylo odsunuto na vedlejší kolej. Čas prý předehnal islamisty – stejně jako na sesazeného Mubáraka se na ně díváme už jen ve zpětném zrcátku. Co vás nemá, davy na náměstí Tahrír přece nežádaly šaríu, nýbrž právo na sebeurčení! Kdepak, fanatického skandování Alláh akbar při pádu diktátora si vůbec netřeba všímat – ani toho ne, že do Egypta nahonem přivezli z exilu šejcha Karadávího, aby na náměstí Tahrír v rámci pátečních modliteb proslovil plamenné kázání k bezmála milionu Egypťanů.

Během přechodné vojenské vlády, otevřeně vstřícné k Muslimskému bratrstvu, došlo k nejvýmluvnější události Arabského jara; k události příznačně opomíjené ve zpravodajstvích a vědomě zkreslované, pakliže se do zpravodajství dostala. Touto událostí bylo celostátní referendum, jež mělo rozhodnout o harmonogramu konání parlamentních a presidentských voleb a následného přijetí nové ústavy. Zní to nezajímavě, ale bylo to rozhodující. Nejorganizovanějšími a nejdisciplinovanějšími složkami egyptské společnosti jsou Muslimské bratrstvo a muslimské skupiny, jež jsou ohledně islamizace ještě daleko nedočkavější a jimž dávají západní média kolektivní název salafisté, což je poněkud matoucí rozlišení, neboť zakladatel Muslimského bratrstva Hasan al-Banná byl přední salafistický myslitel. Naproti tomu hnutí sekulárních demokratických reformátorů je v plenkách. Volby v krátkém termínu by pochopitelně zvýhodnily Muslimské bratrstvo a salafisty, neboť sekulární demokraté potřebují více času k zapuštění kořenů a růstu.

Nebylo žádným překvapením, že se volební kampaň nesla ve znamení apelů na náboženskou a kulturní solidaritu. Hlasovat proti rychlým volbám by prý znamenalo volbu „proti islámu“, ve prospěch obávaných západních pletichářů, kteří manipulují s egyptskými křesťany a sekularisty jako s loutkami. Referendum podrobilo báchorku o Arabském jaru dokonalému testu.

Čtyři ku jedné. Takové bylo konečné skóre. Demokraté dostali od muslimských stran na frak v poměru 22 ku 78 procentům. Západní političtí představitelé bagatelizovali referendum jako pouhé rituální tanečky kolem časových termínů, ale ve skutečnosti toto lidové hlasování předznamenalo vše, co mělo následovat: debakl demokratů v parlamentních volbách (z nichž po třech kolech vyšlo Muslimské bratrstvo se salafisty s takřka tříčtvrtinovou většinou v legislativním orgánu), časté pogromy proti koptům a volání po vypovězení dohod z Camp Davidu, jež více než 30 let zaručovaly mír s Izraelem.

Když se to tak vezme, čtyři ku jedné je spolehlivý poměr charakterizující situaci v celém islámském světě. V roce 2007 provedla agentura World Public Opinion ve spolupráci s Universitou Maryland průzkum, podle nějž 74 procent Egypťanů podporuje přísné zavedení šaríi v muslimských zemích. Téhož názoru bylo 76 procent obyvatel v Maroku, 79 procent v Pákistánu a 53 procent v umírněné Indonésii. Před odchodem amerických vojsk z Iráku je považovaly zhruba tři čtvrtiny obyvatel za legitimní cíle džihádu, a když předtím dostali Iráčané možnost volit, přivedli k moci islámské strany, které slibovaly urychlit konec americké „okupace“. Tři ze čtyř Palestinců popírají právo Izraele na existenci. Dokonce i v naší zemi ukázal nedávný průzkum, že se v 80 procentech amerických mešit propaguje literatura schvalující násilný džihád a věřící jsou vyzýváni k přísnému dodržování šaríi.

Arabské jaro znamená rozpuk islámu, nikoliv výron žádostivosti po svobodě v západním slova smyslu. Recep Erdogan – turecký předseda vlády úřadující již v třetím volebním období a věrný stoupenec Muslimského bratrstva – odmítá myšlenku, že by existoval „umírněný islám“ (podle něho totiž „islám je islám a tím to hasne“) a nechal se slyšet, že „demokracie je vlak, ze kterého můžete vystoupit, jakmile vás doveze, kam potřebujete.“ Stratégové muslimské nadřazenosti potřebují dovézt k ustavení islamizované společnosti, do jejíchž základů bude pevně zabudována šaría, a odtud už dojdou zbytek cesty k obnovení kalifátu.

Délka jízdy závisí na zvláštních okolnostech v každé zemi. Erdoganovo Turecko se stalo modelem islámského gradualismu v podmínkách spíše obtížnějších. Úkol zněl: po krůčcích přivést národ k přijetí šaríi, přitom vehementně popírat, že by takový úmysl existoval, a pokračovat v obligátních verbálních úlitbách demokracii. Erdogan dospěl k tomuto receptu po mnoha klopýtnutích. Dnes už by se vyvaroval výkřiků typu „Mešity jsou naše kasárna, kupole mešit naše helmy, minarety naše bajonety a věřící jsou naši vojáci,“ jakými se vyznamenával koncem devadesátých let, kdy byl vězněn pro vzbouření proti Atatürkovu sekulárnímu řádu. Jeho Strana blahobytu byla zakázána, ale znovu se vynořila v podobě nové Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) verbálně respektující demokracii. Od roku 2002, kdy tito islamisté prolezli k moci dírou v tureckém volebním zákoně, Erdogan opatrně, avšak prokazatelně rozkládá sekulární rámec, jejž Atatürk a jeho následovníci budovali 80 let, navrací předstíraného spojence NATO do islamistického tábora, proměňuje druhdy vzkvétající přátelství s Izraelem v otevřené nepřátelství, získává si armádu, jež bývala Atatürkovou oporou proti islamizaci, a protlačuje do nejvýznamnějších institucí země zastánce nadřazenosti islámu.

Turecký model poslouží jako návod stranám Muslimského bratrstva, které právě zvítězily ve volbách v Tunisku a Maroku. V Tunisku střídá svrženého Zina El-Abídina Bena Alího mazaný islamista Erdoganova ražení Rašíd Ghannúší – jeho Strana obnovy v říjnu přesvědčivě zvítězila ve volbách a ovládla legislativní moc v zemi. V Maroku vyhrála podzimní volby islamistická strana (jmenovkyně turecké AKP), ovšem proces islamizace bude patrně pomalejší. Od moci totiž zdaleka nebyl odstaven král Muhammad VI., naopak se mu daří udržovat si popularitu díky manévrování mezi příchylností k Západu a úctou k předpisům šaríi. Přesto však jsou maročtí islamisté zřetelně na postupu, podobně jako jejich druhové na východě: alžírští islamisté mají šanci dostat se k moci letos na jaře. Nebýt vojenského převratu v roce 1991, téměř jistě by vyhráli volby už tenkrát.

V Egyptě naproti tomu půjde vše celkem rychle. Zde není tou nejdůležitější okolností slabost sekulárních demokratů, nýbrž ohromující volební síla salafistů. Svým počtem dokáží konkurovat známějšímu Muslimskému bratrstvu a budou tyto své rivaly tlačit agresivnějším islamistickým směrem. Marně Západ doufal, že brzdou toho všeho bude egyptská armáda – cožpak ji nevytrénovala a nevyzbrojila Amerika? Ve skutečnosti jsou egyptské ozbrojené síly (z nichž mimochodem vzešlo několik nejvyšších operativců Al Kájdy) zrcadlem egyptské společnosti, což platí tím lépe, čím níže v armádní hierarchii sestoupíme. Směřování k islámu je v egyptské společnosti nepochybné. Zřetelnější je tento trend už snad jen v tak strašidelných zemích, jako je Libye, kde každý den vycházejí najevo další důkazy o tom, že mezi dnes vládnoucími „rebely“ jsou včerejší džihádisté Al Kájdy, či jako Jemen – rodiště předků Usámy bin Ládina – v němž je síla Al Kájdy tak velká, že ji připouštějí dokonce i New York Times.

Po vzoru Muslimského bratrstva si islámské strany dokonale osvojily umění prezentovat se jako strany umírněné, říkat Západu, co chce slyšet, a při tom postupně opřádat společnost pavoučí sítí šaríi – tak rychle či tak pomalu, jak to umožňují podmínky na bojišti. Vědí, že mluví-li Západ o „demokracii“, má na mysli všelidové volby, nikoliv západní demokratickou kulturu. Vědí, že Západ volby natolik glorifikoval, že jakmile je jednou vyhrají, mohou je klidně uloupit (jako v Iránu) případně odmítnout předat moc, pokud příště prohrají (jako v Iráku), anebo další volby vůbec nepřipustit (jako v Gaze), aniž by v očích Západu pozbyli legitimity. Vědí, že obléknou-li si kabát „demokracie“, bude je Západ oslavovat jako hrdiny dramat nadále se odvíjejících v Egyptě, Libyi a Sýrii. Vědí, že se Obamova administrativa a Evropská unie kojí chimérickou představou, že islamisty zkrotí převzetí vládní odpovědnosti. Není tomu tak. Jakmile se dostanou k moci, není pochyb, že učiní svou oficiální politikou bezbřehý antiamerikanismus a budou přispívat, seč mohou, k panislámskému cíli zničit Izrael.

Proč se věci vybarvují právě tímto způsobem, o tom bychom si neměli dělat iluze. Není pravda, že Arabské jaro bylo ukradeno, stejně jako není pravda, že islám byl unesen sebevražednými teroristy 11. září. Islám se dere k moci proto, že si to muslimové na Středním východě přejí.

 

Andrew C. McCarthy je vědeckým pracovníkem National Review Institute. Jeho poslední knihou je „The Grand Jihad: How Islam and the Left Sabotage America“.

Z anglického originálu „Islam is Islam, And That´s It“ publikovaného v časopisu National Review, January 23, 2012, s. 38-40, přeložil Jiří Pilucha.

Příspěvků : 4 - Islám je islám a tím to hasne (Bulletin č.255)

  1. [...] Islám je islám a tím to hasne [...]

  2. Michal : 17.5.2013 v 21.24

    Vykládat islám moc nejde, je to poesie, každý ji vnímá subjektivně. Na klopotnou cestu židovsko-křesťanskou navázala pouštní moudrost zkratkou. Dokud byly rodové struktury pevné, autorita starších tvarovala život relativně rozumně, zvykově. Západní libertinství ale detonovalo rodovou samozřejmost, televize ukázala, že to jde i jinak. Z toho pocit ohrožení, úzkosti, agrese. Před ´89 jsem nebyl mimo západní kulturu, přesto zlom revoluce mne zastihl již v čase úbytku sil, a přinesl dost nejistot. Umím se tedy vcítit do pocitů muslima, kterým skrytě pohrdá jeho žena, kterého děti neberou vážně. Ve své tradici nemá algorytmy pro plošný úspěch, jen jej ohrožuje. Stejně nesamozřejmý svět.

    • ja : 1.9.2013 v 20.02

      UZ zase , kdykoliv je clanek o islamu tak prejmesli lidi o tom kde Zapad udelal chybu.Ne neni to o nas a kdyz by bylo tak at si nas nevsimaji a zijou si jak chteji ne?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?