ISLÁM CHCE DOBÝT SVĚT

4.4.2007
Egon FLAIG

bulletin č.186
Pravidla války se mohou měnit, cíl zůstává: Mohamedovo bojovné náboženství.

Patří násilná mise k bytostným rysům islámu? Tato otázka řezenského proslovu Benedikta XVI. vyvolala celosvětový ohlas. Nabízíme odpověď historika Egona Flaiga. Mohamed, prorok, byl zároveň úspěšným vojevůdcem. V islámském právním učení bojovné rysy, byť v umírněnější podobě, přetrvávají. Profesor greifswaldské univerzity Egon Flaig se mimo jiné vědecky zabýval i antickými představami spravedlnosti a – na druhé straně – politickým ospravedlněním společenské diskriminace například otroků či porobených národů.

„Dále chceme, aby prapor islámu znovu zavlál nad těmito kraji, které měly to štěstí být po jistou dobu pod vládou islámu a slýchat muezzinův hlas chválit Boha. Pak světlo islámu vyhaslo a ony upadly zpátky do bezvěrectví. Andalusie, Sicílie, Balkán, jižní Itálie a řecké ostrovy jsou islámské kolonie, jež se musejí navrátit do lůna islámu. Středozemní moře a Rudé moře se zase musejí stát vodstvem vnitroislámským.“ Uvedené věty nepocházejí z pera Al Kajdy, patří do programu, který v jednom svém proslovu formuloval zakladatel muslimského bratrstva Hassan al Banna. Bratrstvo dnes čítá miliony příslušníků a rozšířilo se daleko za hranice Egypta. Jeho intelektuální představitelé působí v Evropě i ve Spojených státech, jsou pokládáni za „umírněné“ a podle toho k nim přistupují média. Záměr a cíl znovu získávat „ztracené“ oblasti mají v programu státy s teritoriálními mocenskými ambicemi, tedy politická společenství. Jak se takový cíl může dostat do programu nějakého náboženství? Je islám náboženství jako jiná?

Od počátku klasického období mezi devátým a jedenáctým stoletím dělí islámští právníci svět na dvě části, totiž na „dům islámu“ a „dům války“. Toto dělení nevychází z toho, že někde žije mnoho, či dokonce většina muslimů, nýbrž z toho, kde vládne – formou šaríi – nebo nevládne islám. Nejde tedy o dichotomii náboženskou, nýbrž politickou. Zmíněné dvě části světa spolu přirozeně válčí tak dlouho, dokud dům války nezanikne a islám neovládne svět (osmá súra, v. 39, a devátá súra, v. 41). Podle klasického učení přitom má světové muslimské společenství povinnost vést proti bezvěrcům válku, dokud se neobrátí nebo nepoddají.

Tato válka se nazývá džihád. Jestliže Ježíšovým misijním úkolem bylo obracet všechny národy, ale ponechávat jim jejich politické řády, chce si islám politicky porobit všechny nemuslimy, ale ponechat jim jejich náboženství, jsou-li náboženstvími knižními. Všeobecný Boží příkaz k džihádu se odvozuje z devětadvacátého verše deváté súry. Jistě, nepatrné pacifistické islámské proudy tuto interpretaci nepřijaly. Šíitové ji sice akceptují, ale požadují, aby muslimské společenství vedl pravý imám (a na takového čekají už více než třináct století), proto zatím uznávají jen obranný džihád, tedy boj v případě, že bude muslimské společenství napadeno.

Naproti tomu jiné proudy, třeba takzvaní cháridžovci, výpověď uvedeného verše (devětadvacátého) deváté súry radikalizují: džihád pokládají za individuální povinnost každého schopného muslima, jež coby šestý sloup doplňuje pět ostatních kardinálních povinností. Důsledek tohoto učení: Musí-li se každý podílet buď na kolektivní válce proti bezvěrcům, nebo – je-li muslimské společenství toho času příliš slabé – bojovat jednotlivě, po skupinkách na vlastní pěst, pak jsou atentáty a teroristické útoky správné. Co požadují cháridžovci pro džihád ofenzivní, platí u většiny představitelů ortodoxního učení sunnitského pro džihád defenzivní: V případě, že je islám napaden, anebo bezvěrci obsadí islámské území, stává se džihád individuální povinností; fatva, kterou roku 1948 vyhlásil – proti Izraeli – velký muftí istanbulské university al-Azhar, nás nenechá na pochybách. Jakákoli nepřátelská mocnost, která se drží haagské úmluvy o pozemní válce a přísně rozlišuje mezi kombatanty a nekombatanty, se přitom dostane do velkých obtíží.

Válečný stav trvá, dokud nebude dům války zničen a svět dobyt. Proto nazývá Madžid Khadduri islám „božskou nomokracií na imperialistickém základě“. Mírové smlouvy, které islámští vládci uzavřeli s neislámskými, se považují za pouhý klid zbraní; proto se zpravidla uzavíraly nejvýš na deset let; dvě právní školy dovolují jen tří- až čtyřletý mír. Krátké lhůty umožňovaly vojensky silnějším muslimům protistranu trvale vydírat; tímto způsobem se v průběhu staletí na muslimskou stranu přesunulo obrovské množství peněz a lidí. Když se změnil poměr sil, museli muslimští vládci upravit praxi. Tak uzavřel roku 1535 Sulejman Nádherný s francouzským králem mír, který měl trvat až do sultánovy smrti – prohřešek proti tradici. Křesťanští teologové se – vzhledem k pluralitě států – snažili definovat, co je „spravedlivá“ válka, a co ne; války vedené čistě pro víru se převážně za spravedlivé pokládaly. Pro muslimské učence naproti tomu „dům islámu“ představuje veličinu politickou, jež netrpí vnitřní válku; proto byla legitimní, a navíc povinná, jen válka s cílem porobit bezvěrce, jak kategoricky praví slavný učenec čtrnáctého století Ibn Chaldún: „Džihád je v islámu zákonem předepsaný, protože má universální poslání a probíhá, aby se veškeré lidstvo dobrovolně či nuceně obrátilo k islámskému náboženství.“

Válečná pravidla džihádu lze měnit. Podle Khadduriho je – stejně jako u Řeků a Římanů – možné všechno: od slitovného přístupu přes masové zotročování až po masové usmrcování. Tím se svaté války islámu zásadně liší od svatých válek starozákonního Izraele, v nichž se mimo Izrael měli usmrcovat všichni muži, ale na izraelské půdě všechno živé (Dt 20, 10-20). To, čeho se roku 1099 dopustili křižáci v Jeruzalémě, nás obvykle plní rozhořčením. Křižáci však jednali podle běžného válečného práva; muslimští dobyvatelé dělali totéž ustavičně a všude: roku 698 v Kartágu, roku 838 v Syrakusách; neblaze proslulý vezír córdobského kalifátu al-Mansúr podnikl za sedmadvacet let pětadvacet tažení proti bohatým křesťanským obyvatelům severního Španělska, bral lidi do otroctví a zanechával za sebou zhoubu a zkázu; jeho výjezdy postihly Zamoru (981), Coimbru (987), Léon, dvakrát Barcelonu (985 a 1008), a také Santiago de Compostela (997).

Nejhůře džihády zpustošily Malou Asii, tehdy ještě tak bohatou na města; masakr v Amoriu (838) se nadlouho vryl do paměti; maloasijská městská kultura se už nikdy nevzpamatovala.

Seldžuk Alp-Arslan dal zmasakrovat celá arménská města, nejhůře roku 1064 hlavní město Ani. Jak víc než oprávněně soudí Bat Ye´or: „Bezbřehostí, pravidelností a systematičností se plenění ve jménu džihádu, jež islámští teologové povýšili na normu, liší od ostatních dobyvatelských válek.“ Jistě, masové zotročování zůstalo nejoblíbenějším válečným cílem. Tak vznikla už v osmém století největší otrokářská společnost světových dějin; potřebovala stálý přísun nových a nových otroků; z afrického světadílu udělala největšího dodavatele otroků – stejnému osudu unikla Evropa jen o vlas.

Jedinečná je ohromná rychlost, jíž během devadesáti let vyrostla mezi jižní Francií a Indií velkoarabská říše, aniž by expanzi vedl jediný dobyvatel. Nejúspěšnější imperialismus světových dějin vzbuzoval obdiv v neposlední řadě u Hegela: „Dosud nikdy nevedlo pouhé nadšení k větším činům.“ Má-li „nadšení“ podobnou schopnost, v čem tedy spočívá? Odpověď zní prostě: v mučednictví. To dokresluje událost, jež se roku 963 odehrála v Konstantinopoli: císař Nikephoros Phokas právě vyhnal arabské okupanty z Kréty a plánoval velkou válku s cílem osvobodit východní Malou Asii a severní Sýrii od muslimské nadvlády. K tomu mu měl napomoci koncil; shromážděné biskupy naléhavě prosil, aby vojáky, jež v nadcházejících bojích padnou, povýšili na mučedníky. Tito vojáci by tedy měli ráj jistý. Patriarcha se císaři postavil: žádný církevní koncil prý nemůže předjímat Boží úradek; o spáse rozhoduje jen Bůh.

Klíčová scéna světových dějin. Císař věděl, co je ve hře. Byzantinci museli znovu a znovu zakoušet udatnost bojujících muslimských oddílů, jíž křesťané nebyli schopni. Padlí muslimové se pokládají za mučedníky víry a z bojiště, kde padli, míří přímo do ráje. Pojem mučednictví se v obou náboženstvích zásadně odlišuje. Křesťanští mučedníci následují utrpení Krista, pasivně trpí muka a smrt; muslimští mučedníci, to jsou aktivní bojovníci.

Pro ochotu umírat je směrodatný nezrušitelný slib, že toho, kdo zemře pro svou víru, čeká věčná spása (čtvrtá súra, v. 74-76). Muslimové měli odolávat desetinásobné přesile (osmá súra, v. 66-67); pozdější učenci, jak píše Khadduri, povolovali ústup v případě, že člověk čelí alespoň dvojnásobné nepřátelské přesile. Protože rozhodujícím zdrojem každé války je bojující člověk a jeho ochota k oběti, nebyla Byzantincům jejich technická rovnocennost s Araby a Seldžuky nic platná; jestliže se jim nevyrovnali bojovou morálkou, museli dlouhodobě podlehnout. Vyšší připravenost zemřít přináší v bojové situaci nesmírné výhody: díky ní lze podnikat krkolomné operace a smělé manévry, jež nepřítele zaskočí a zmatou; díky ní si lze vynutit vítězství technicky a fyzicky zdánlivě nemožná a vyhrávat bitvy za běžných okolností ztracené.

Nikephoros věděl o vojenských důsledcích čtvrté súry (v. 74-76); jako první se pokusil korigovat zásadní válečnickou podřazenost křesťanského náboženství. Pro biskupy východní církve však bylo nemožné upravit svou teologii tak, aby mohl vzniknout typ vojenského mučedníka. U toho zůstalo. Byzantští císaři museli vést své těžké obranné války proti ustavičným saracénským a seldžuckým výbojům, aniž by jim náboženství pomáhalo tam, kde bylo pomoci nejvíc potřeba.

Teologicko-politickou situaci změnila až západní církev: Když papež Urban II. roku 1095 vyzval k první křižácké výpravě, přislíbil křesťanským bojovníkům odpuštění hříchů: padlí křižáci se tak vyhnuli Božímu soudu, čímž byli postaveni na roveň mučedníkům, třebaže jim toto označení zůstalo upřeno. Papež coby hlava monarchicky organizované církve udělal přesně to, čeho nebyl koncil východních biskupů schopen: rozhodl o spáse. A papežská církev mohla vést stejné „svaté války“, jako to islám dělal už po staletí. V čem se pak lišily křižácké války a džihád? Křižácké tažení mohl vyhlásit pouze papež; proto k nim docházelo jen velmi zřídka – ve srovnání s nesčetnými, nepřetržitými a všudypřítomnými džihády islámského světa.

A cíle křižáckých válek zůstaly přesně vymezené; v listopadu 1095 formuloval Urban II. v Clermontu důvod a cíl křižácké války: „Je nevyhnutelné, abychom našim bratřím na Východě co nejrychleji přispěchali na pomoc. Napadli je Turci a Arabové a pronikli na území Rumunska (Konstantinopol); a jak pronikali stále hlouběji do země těchto křesťanů, sedmkrát je pokořili v bitvě, velké množství jich zabili a zajali. Nepostavíte-li se jim teď na odpor, věrní služebníci Boží na Východě už jejich nápor nezvládnou.“ Cílem prvních křižáckých válek bylo buď pomoci tísněným křesťanům, nebo osvobodit svatá místa v Palestině, anebo osvobodit křesťany porobené muslimy. Naproti tomu muslimští právní učenci kladli vždy za konečný cíl dobytí „domu války“ a porobu všech bezvěrců.

Urban II. viděl správně. Kdyby Konstantinopol padla už roku 1100, obrovská vojenská síla tureckých vojsk by do Evropy vnikla o čtyři století dříve. Pak by patrně nevznikla pestrá evropská kultura: svobodné městské svazy, debaty o ústavě, katedrály, nebyla by renesance, rozmach věd, nic; protože svobodné – řecké! – myšlení zmizelo v islámském prostoru právě tou dobou. Výrok Jacoba Burckhardta – „Štěstí, že se Evropa jako celek ubránila islámu“ – totiž také znamená, že křižáckým válkám jsme podobně jako řeckým obranným válkám proti Peršanům zavázáni vděkem.

Přesto: což se křižáckých válek mnohdy nezneužívalo? Jistě. Křižácké války „se vymykaly“ a „odchylovaly od svého účelu“, jako třeba válka z roku 1204, která vedla k dobytí křesťanské Konstantinopole. U džihádu však tomu tak bylo daleko častěji. Když docházeli otroci, vedli emírové nejen džihády proti nemuslimským národům, nýbrž stále častěji i proti národům islamizovaným, pod záminkou, že nejsou praví muslimové. To se dělo především v Africe proti černochům, tak, že nejdřív Sonrhájové roku 1468, pak Marokánci roku 1552 přepadli Mali, anebo tak, že od osmnáctého století vedli náboženští reformátoři v Sahelu džihády proti islamizovanům hausským městům, na základě čehož vznikl kalifát Sokoto – s třetím největším počtem otroků po Brazílii a státech amerického jihu. Důsledky těchto postupujících džihádů provázených genocidami a masovým zotročováním trpí Afrika dodnes.

Za jaké politické zřízení ovšem muslimové vedli své svaté války s takovou vehemencí a úspěchem? Za šaríu, tedy za politický systém, který jednak přísně rozděluje pány a poddané, jednak politický a sociální řád do značné míry vyjímá z lidského rozhodování. Zůstaňme u prvního aspektu: V šaríi jsou pány muslimové, přívrženci jiných knižních náboženství – křesťané, židé, pársové (zarathuštrovci), budhisté – představují poddané, „dhimmy“; přitom mnohdy nešlo o náboženské menšiny, nýbrž o obrovské většiny, především v Sýrii, Malé Asii či v křesťanské severní Africe.

Poddaní nesměli nosit žádné zbraně, nebyli schopni se bránit, tudíž platili za neplnohodnotné muže. Křesťané a židé se museli označovat zvláštními barvami či kusy oděvu (tato diskriminace ukazuje k židovské hvězdě), aby bylo patrné, že jsou „dhimmiové“; nesměli jezdit na koních, nýbrž jen na oslech, aby si stále připomínali své ponížení; platili tribut (jizya), který odevzdávali osobně a dostávali přitom ránu do hlavy. Od muslimů museli snášet bití a nesměli se bránit; pokud „dhimmy“ ránu vrátil, přišel o ruku nebo o hlavu. „Dhimmiho“ svědectví proti muslimům neplatilo; ty své prohřešky proti „dhimmiům“ spláceli jen polovičním trestem; a kvůli takovému porobenci nemohli nikdy jít na popravu. „Dhimmy“ naopak musel převážně počítat s tou nejkrutější popravou.

Ponižování srovnatelných rozměrů nedosáhla dokonce ani známá diskriminace židů, k níž čtyři století po islámu sáhl roku 1215 IV. lateránský koncil a jež nám připadá tak barbarská. Zvláštní útisk přinášela nadvláda turecká: od roku 1360 v nepravidelných intervalech brala až pětinu všech křesťanských dětí do otroctví. Násilím byly obráceny.

Množství těchto otroků se během čtyř století mohlo vyšplhat k několika milionům; ze statisíců vybraných chlapců byli vychováni fanatičtí muslimové a elitní bojovníci, zlopověstní janičáři: byla to politika systematického rozšiřování muslimského obyvatelstva a postupného zanikání křesťanstva. A byla to politika úspěšná. Systém „dhimmiů“ postavil nemuslimy do radikální jinakosti: označovat lidi tohoto stavu za „občany druhé třídy“ znamená přikrašlovat skutečnost. Stejně jako nacionální socialismus rozštěpil lidi na panskou vrstvu a podlidi na rasovém základě, učinila totéž šaría na základě náboženském. Islám vytvořil jako první světové náboženství apartheid, kolonizující a postupně islamizující křesťanské nebo i pársijské většiny. Islámská tolerance znamenala trpět porobené jako ponižované a utlačované. To všechno je známo prostřednictvím studia otázek, týkajících se postavení „dhimmiů“. Kdo však chce slyšet o milionových obětech?

Islám nábožensky „vyčistil“ obrovská území; druhý kalif „zbavil“ Hidžas, tedy Arábii kromě Jemenu, křesťanů a židů; na výběr měli konverzi či vyhnání. To předtím – pomineme-li starozákonní případy – žádné náboženství neudělalo. Podobně „vyčistili“ po pádu kalifátů roku 1031 Mohádovci a Morávidé své Španělsko: desetitisíce židů i křesťanů muselo buď konvertovat, nebo prchnout na křesťanský sever země či do Levanty. Jistě, angličtí a francouzští králové a pak i sami králové španělští dělali později totéž; používali přitom muslimského receptu.

A pogromy? Od dob kalifa al-Mutavakkila (847-861) docházelo v Orientu a v severní Africe opakovaně k pronásledování, při nichž byli židé a křesťané násilím obraceni, vyháněni a masakrováni. Až do předminulého století byly soustavně ničeny kostely. Pestré barvy na krásném obraze muslimského Španělska, který vytvořil evropský antiimperialismus devatenáctého století, pomalu blednou. Pečlivá práce s dokumenty pod nimi odkrývá jiný obraz. Roku 889 na něm došlo v Elvíře a roku 891 v Seville k velkým protikřesťanským pogromům. V marockém Fésu bylo roku 1033 zmasakrováno šest tisíc židů, roku 1058 mučením a pod hrozbou smrti byla islamizována křesťanská Antiochie.

První velký protižidovský pogrom na evropské půdě se odehrál roku 1066 v muslimské Granadě; zahynulo při něm 1500 židovských rodin. Roku 1135 byla vypálena córdobská židovská čtvrť. Že neznáme počet mrtvých, je možná dobře. Roku 1159 volili všichni tuniští křesťané konverzi anebo smrt. Kdysi tak životaschopné severoafrické křesťanstvo bylo tou dobou naprosto zničeno. Pogromy na územích pod křesťanskou vládou rozhodně nepatří k chloubám evropské kultury; co do rozměrů však za pogromy islámského světa zaostávají. Naléhavě potřebujeme dějiny náboženského jařma.

Mluvíme o integraci židů? Za vlády islámu se nikde, ani za španělského kalifátu, židé nestali občany; vždy zůstali porobenými poddanými. V řadě německých měst – ve Wormsu, Augsburgu a jinde – požívali židé za vrcholného středověku zvláštních městských práv, včetně práva nosit zbraň, a těšili se lepšímu postavení než jejich chudší křesťanští spoluobyvatelé. Až do čtrnáctého století, kdy se situace zhoršila, se integrovali daleko lépe, než kdy mohli židé v muslimském Španělsku. Pro koho je důležitější integrace politická, tomu nezbývá než postavit Augsburg nad Córdobu. To všechno je už více než patnáct let vědecky doloženo. Ale kdo to chce slyšet?

Neznat vlastní minulost znamená nutnost ji opakovat. Každý, kdo nadále šíří pohádku o islámské toleranci, brzdí ony muslimské intelektuály, kteří vážně usilují o reformu islámu, tak slibně započatou v devatenáctém století. Zbavuje je totiž možnosti překonat minulost, jež jinak hrozí přerůst v děsivou současnost. Kdyby se reformátorům podařilo islám radikálně odpolitizovat, pak by se muslimové mohli stát opravdovými občany svých států. Zůstalo by ono vysoce duchovní náboženství, které fascinovalo nejen Goetha: Hegel islám nazval „náboženstvím vznešenosti“. Tím by se mohlo stát.

Z německého originálu „Der Islam will die Welteroberung“ publikovaného v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung 16. září 2006, s. 35, 37,

přeložila Veronika Dudková.

Příspěvků : 10 - ISLÁM CHCE DOBÝT SVĚT

  1. Lucie : 10.1.2009 v 13.06

    Jak se naučit věřit v boha?Mám přítele a chce mě za manželku na halel ale jsem nevěřící jak začít věřit v boha?

  2. Max : 31.5.2007 v 22.48

    Z Koránu vyplývá, že Mohamed si vzal Aišu, když jí bylo 6 let. A manželství s ní “konzumoval” = souložil s ní, když jí bylo 9…

  3. Josef : 7.4.2007 v 2.04

    Jedinou poučkou, kterou se lze z dějin poučit je ta, že se lidé z dějin nikdy nepoučili. Každá nastupující generace ve své nabubřelosti tak podléhá a generuje omyly svých otců. Nerozumím autorovi, který v závěrečném odstavci zvažuje možnost odpolitizování islámu s tím, že by zůstalo “ono vysoce duchovní náboženství”. To je tragický omyl! Nezůstal by totiž kámen na kameni… Autor, zřejmě křesťan, implantuje islámu jako možnost to, co je vlastním požadavkem zakladatele křesťanství – radikální oddělení moci duchovní od světské. Nejsem si jist, jak by pochodil u proroka, pardon – Proroka.

  4. Avin : 6.4.2007 v 14.56

    Omluvám se, poslední příspěvek je samozřejmě určen Otovi.

  5. Avin : 6.4.2007 v 12.59

    Mohamed souložil s devítiletou? No to jsou mi věci. Mohamed si devítiletou vzal za manželku, ale to je něco trochu jiného, nemyslíte? Ostatně ve středověku to bylo běžné. Příště než něco napíšete, tak nad tím radši alespoň minutu přemýšlejte, myslím to s vámi dobře.

  6. Oto : 6.4.2007 v 12.14

    Koran lze velice dobre kriticky probrat. Tato historicka knizka je k nicemu a vede jak nam Mohamad ukazal ke schizofrenii. Dale, v nasem prostredi se take tresta pohlavni styk s osobou mladsi nez 15 let. Lide kteri povazuji za proroka Boziho cloveka, ktery soulozil s devitiletou holcickou to nemaji v hlave v poradku.

  7. Michal : 5.4.2007 v 22.53

    Tak se lze i dočíst o zájmu křižáků o Mekku, žel poslední pevnost na cestě tím směrem stojí dnes pod egyptsko-hollywodskou přestavbou kus pod Eilatem na ostrůvku v Rudém moři. Jeruzalém byl dobrým motivem nejen pro masy, ale vážný stratég nemohl jinak.

    Nakonec ono tažení přešlo na spíše civilizační a také v neposlední řadě technologickou rovinu. Muslimský svět dosud nevyrábí ani jedno skutečné auto, bez spolupráce a důvěry mezi lidmi to prostě nejde.Na takový projekt jeden klan jeden rod nestačí. A oststní jsou protivníci….

    Zbožnost jakkoliv je úžasná, pokud není spojena s celkem lidského života, kvalitou výchovy, vzdělání, práce, tvořivosti, kritičnosti, …rodiny…stává se brzy jen zaostalostí. Jako všechno neúplné, defektní, dílčí.

    Kriticky číst Korán zřejmě moc nejde, snad některé verše té poesie. Zatímco křesťanský a trochu i židovský svět využívá principy ekumenismu, islám zásadně soupeří sám se sebou uvnitř. Onen halasný terorismus je jen vedlejší efekt na okolí, počet obětí to dokládá jasně.

    I Turecko se vrací poněkud zpátky, protože cesta kupředu zatím nevede. Tu ještě zmínit pověst z Damašku, když tam Prorok přišel ,jak tehdy bylo zvykem se poradit s mnichem, ten předvídající chaos jej poslal do Mekky, mezi kočovníky…

    Určitý návrat ke kořenům čeká i křesťanství, nejspíše též i ono nejmladší neklidné náboženství…

  8. Michal : 5.4.2007 v 22.52

    Tak se lze i dočíst o zájmu křižáků o Mekku, žel poslední pevnost na cestě tím směrem stojí dnes pod egyptsko-hollywodskou přestavbou kus pod Eilatem na ostrůvku v Rudém moři. Jeruzalém byl dobrým motivem nejen pro masy, ale vážný stratég nemohl jinak.

    Nakonec ono tažení přešlo na spíše civilizační a také v neposlední řadě technologickou rovinu. Muslimský svět dosud nevyrábí ani jedno skutečné auto, bez spolupráce a důvěry mezi lidmi to prostě nejde.Na takový projekt jeden klan jeden rod nestačí. A oststní jsou protivníci….

    Zbožnost jakkoliv je úžasná, pokud není spojena s celkem lidského života, kvalitou výchovy, vzdělání, práce, tvořivosti, kritičnosti, …rodiny…stává se brzy jen zaostalostí. Jako všechno neúplné, defektní, dílčí.

    Kriticky číst Korán zřejmě moc nejde, snad některé verše té poesie. Zatímco křesťanský a trochu i židovský svět využívá principy ekumenismu, islám zásadně soupeří sám se sebou uvnitř. Onen halasný terorismus je jen vedlejší efekt na okolí, počet obětí to dokládá jasně.

    I Turecko se vrací poněkud zpátky, protože cesta kupředu zatím nevede. Tu ještě zmínit pověst z Damašku, když tam Prorok přišel ,jak tehdy bylo zvykem se poradit s mnichem, ten předvídající chaos jej poslal do Mekky, mezi kočovníky…

    Určitý návrat ke kořenům čeká i křesťanství, nejspíše též i ono nejmladší neklidné náboženství…

  9. Dalibor : 5.4.2007 v 16.30

    běžte si podat ruce s muslimem. Hlavně mluvte o toleranci.

  10. Daniel Schorm : 5.4.2007 v 9.38

    Hezká snůška lží a polopravd :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?