HILAIRE BELLOC A IDEA DISTRIBUTISMU

1.10.1995
Michal SEMÍN

 


Michal Semín je ředitelem Občanského institutu.


 


 


 


Publikovaný text byl autorem přednesen v rámci přednáškového cyklu, pořádaného Občanským institutem a Vzdělávací nadací Jana Husa v letech 1993-1995 pod názvem “Velké postavy politické filosofie”.


Všech 18 přednášek bude publikováno ve zvláštním sborníku, který vyjde do konce letošního roku.


 


 


            V Čechách je tento muž takřka neznámý. Patrně také proto, že byl zastíněn mužem nemenšího významu, svým přítelem a souputníkem G.K. Chestertonem. Ač byli oba mužové pera a literární hravosti, Belloc se na rozdíl od Chestertona nevyhýbal přímé politické aktivitě. Svou politickou “kariéru” spojil s osudem Liberální strany na počátku tohoto století, v době, kdy se rozhodovalo o charakteru moderních politických dějin země, do které se se svou anglickou matkou odstěhoval ve svých dvou letech z Francie po smrti svého francouzského otce, republikánského antiklerikála Luise Belloca z La Celle-St.Claud.


            Vystudoval historii na Balliol College v Oxfordu. Silné historické vědomí prochází napříč jeho celým dílem. Belloc se v tomto ohledu – a v kterém ne? – zřetelně odlišuje od svých anglických současníků. Stává se zarputilým kritikem tzv. whigovské interpretace anglických dějin, spočívající v přesvědčení o výlučnosti anglické cesty pokroku, na které se anglický národ postupně osvobozuje od prokletí, pověr a pout minulosti. Tento neochvějný pochod vstříc svobodě a industriálnímu kapitalismu byl údajně zahájen reformací, vrcholící roku 1688 událostí nazvanou “Glorious Revolution” – stětím Karla I. a cromwellovskou despocií.


            Belloc vidí věci v opačném sledu. S rozpadem přednovověkého řádu dochází k podemílání celé řady institucí, které ve svém “sporu o člověka” umožňují existenci mnoha svobod, práv a privilegií nevycházejících přímo z jediného centra politické či duchovní moci. Moderní doba, charakteristická homogenizací života, unifikací společenských vzorů a ekonomického provozu, přestává tyto tradiční svobody respektovat a centrální politická moc, nekontrolovaná působením do jisté míry nezávislých společenských autorit především duchovního řádu, nabývá na síle a významu v našem civilizačním okruhu dosud nevídaných.


            Bellocovi kritici rádi poukazují na jeho až militantní obhajobu katolicismu a na něm vybudované “civitas christiana”. Osočují jej z dogmatismu a nedostatku sympatií k přednostem moderní doby. Belloc je však přesvědčen, že tato doba člověka vnitřně rozdělila, že příliš od sebe oddělila světské a transcendentní. Učinila z obou oblasti radikální autonomie, subjektivizovala duchovní svět a veškerý veřejný provoz podřídila údajně z jiných zdrojů vycházejícím autonomním zákonům a pravidlům. Tato moderní schizofrenie byla posléze uměle překlenuta ideologiemi, jejichž důsledky jsou dnes jen obtížně překonatelné. Belloc po dlouhou dobu varoval před nebezpečím, které se později zhmotnilo do německého nacismu a internacionálního komunismu. Na druhou stranu své naděje nevkládal ani do tehdejších parlamentních režimů s více či méně demokratickým provozem. Belloc nebyl nepřítelem demokracie. Sám měl nepřehlédnutelné egalitářské sklony a aristokracie nepatřila k jeho oblíbeným společenským vrstvám. Miloval “obyčejné” muže a ženy, svobodné rolníky a vojáky křesťanské Evropy. Ve své době však sympatizoval spíše s autoritativními režimy (především Francovým Španělskem) a hájil politické principy spíše monarchické než demokratické. Kde není možná široká demokracie s pluralitou lokálních svobod a institucí, nekoncentrovaným, rozsáhle distribuovaným majetkem (za vzor pokládal kantonální Švýcarsko, miniaturní horskou Andorru, Dánsko či chaotické katolické Irsko), doporučoval řídit se principy monarchickými, s jedním vládcem v čele země, nepříliš omezovaným národním parlamentem, věrným zákonům, tradici a lidem své země, mužem služby a vysoké odpovědnosti. Svůj hold v tomto ohledu složil, zdánlivě překvapivě, Spojeným státům americkým (The Contrast, 1924). Svými převážně apologetickými spisy, zvláště svým textem “Evropa a víra” (Europe and the Faith, 1920), mocně podráždil celou tehdejší levicovou kulturní elitu. Mezi nejslavnější polemiky v žánru interpretace dějin z této doby patří ostrá leč věcná výměna názorů mezi Bellocem a socialistou H.G.Wellsem.


            Socialismus byl Bellocovi z duše odporný. Jako rozhodný a principiální obhájce institutu soukromého vlastnictví viděl v socialismu ohrožení západní křesťanské civilizace. Na rozdíl od mnoha tehdejších i současných liberálů byl však přesvědčen, že branou do násilně a z centra řízeného společenského života je liberální, industriální kapitalismus, ten typ hospodářského uspořádání, přesvědčivě vítězící v tehdejší průmyslové Anglii. Svou prorockou vizi zhmotnil v knize “Otrocký stát” (Servile State, 1912).


            Lidská svoboda, důstojnost a odpovědnost se lépe realizují tehdy, je-li člověk vlastníkem takového typu majetku, který jej činí maximálně nezávislým na pomoci zvenčí, zvláště pak na přerozdělovacích mechanismech státu. Do věcí, kterým vládne, obtiskuje svůj charakter, jméno a čest. Ekonomická historie moderní Anglie, častý terč Bellocových břitkých komentářů, je historií postupného vyvlastňování malých vlastníků výrobních prostředků, především půdy. Počátky tohoto procesu klade do politiky konfiskací klášterů, církevního a cechovního majetku za Jindřicha VIII. Tento a další panovníci si tímto zabaveným majetkem kupovali přízeň šlechty, jejíž vliv vzrostl do takové míry, že její materiální zájmy určovaly po dlouhou dobu chod politického i hospodářského života země. Vznik třídy velkých vlastníků půdy byl doprovázen proletarizací venkovského obyvatelstva, které zbaveno svých podílů na pozemcích svých místních světských a duchovních pánů odchází houfně do měst, podstatně měnících jejich dosavadní hospodářský život závislostí na nejistých mzdách. Vlastnictví výrobních prostředků je monopolizováno, skupina jejich vlastníků je početně velice malá, převažující část obyvatel nevykonává žádnou vlastnickou kontrolu nad takovým majetkem, který by jim umožnil relativně nezávislý hospodářský život. Toto však ještě není Bellocem prorokovaný “otrocký stát”. Hospodářský život jeho doby byl plný nejistot, mzda byla nejistá, obživa závisela na vůli a kvalitách vlastníka, případně výkonu jeho podniku. Tato atmosféra stálé nejistoty vede všechny zúčastněné strany k “podpisu” kontraktu, který by tomuto režimu nejistoty zabránil. Jak k tomu dospět?


            Belloc se s Liberální stranou rozchází pro její čím dál tím větší konvergenci se socialismem. Tento proces kulminuje v roce 1911 (v rozmezí let 1906 a 1910 zasedá nejprve jako člen Liberální strany, po vzrůstajících konfliktech jako nezávislý, v Dolní sněmovně parlamentu), kdy britský parlament odhlasoval National Insurance Act, zavádějící systém sociálního zabezpečení takřka identický se systémem zaváděným Bismarckem v Německu.


            Právě státem řízené sociální zabezpečení spolu s řadou dalších legislativních úprav v oblasti “sociální politiky” (také ryze moderní termín) je to, čím se v budoucnu mají pacifikovat případné konflikty mezi menšinovou skupinou vlastníků a většinovou skupinou námezdních pracujících. Dosavadním vlastníkům výrobních prostředků bude státem garantováno, že nebudou svého majetku a svého superiorního postavení zbaveni za toho předpokladu, že těm, kteří pracují v jejich prospěch, budou poskytovat takovou skladbu a takové množství finančních prostředků, kterým by se v případě momentální nouze uchránili před nejistou budoucností. Modifikací tohoto typu řádu je dnešní “zaopatřovatelský stát” (welfare state), dosahující podobných výsledků jen zdánlivě nepodobnými metodami.


            Důsledky takovéhoto uspořádání hospodářského života zasahují za hranice ekonomiky státu. Mají vliv na charakter občanů, spoluvytvářejí převládající mentalitu závislosti na státu v oblastech, tradičně spadajících do kompetence rodiny, světské i náboženské obce, místních podpůrných spolků a aktivit a dalších nižších společenských institucí. Rozleptávají přirozenou odpovědnost za sebe i za druhé. Dnešní hospodářská mentalita je řízena logikou mzdy, případně dalších finančních dávek. Osobní ekonomický pokrok se váže na jejich růst a množství především spotřebních statků, jejichž jsou ekvivalentem.


            Monopolizace hospodářského života byla podle Bellocova přesvědčení, získaného z vlastní politické praxe, v zájmu politických elit britského parlamentnímu systému. Belloc nevěřil v to, že zastupitelský systém v zemi, ve které po většinu svého života žil, ve skutečnosti reprezentuje skutečné zájmy prostých obyvatel. Byl spíše přesvědčen o naprostém opaku. S bratrem G. K. Chestertona Cecilem vydává v roce 1911 knihu pod názvem “Stranický systém” (The Party System). Na stránkách této knihy oba autoři tvrdí, že rivalita mezi dvěma soupeřícími politickými stranami je předstíraná; ve skutečnosti jde o falešnou hru. Nevede se žádná bitva o vítězství politického programu – také z toho důvodu, že skutečných principiálních rozdílů mezi nimi ubývá. Jediným skutečným zájmem je podíl na moci. Stranická politika se stává závislá na řešení pseudoproblémů, aby se alespoň takto dodalo zdání reality jinak bezobsažnému soupeření. Oběma politickým stranám vyhovuje princip závislosti členů Sněmovny na stranickém vedení, nedostatečné rozlišení mezi exekutivou a zákonodárnou mocí, obtížnost prosazení se nezávisle na diktátu strany. Terčem té nejostřejší kritiky je však existence tajných stranických fondů. Z těchto fondů se rozdělovaly politické prebendy, nakupovaly a prodávaly se šlechtické tituly. Z této korupce se utváří charakter Horní sněmovny s narůstajícím počtem členů, pocházejících z obchodních a průmyslových kruhů, s čerstvě nabytým titulem.


            Britský politický systém není podle Belloca demokratický, ale oligarchický. Tato neformální oligarchická společnost složená z reprezentací obou politických stran má shodný zájem – hrát tuto hru co nejdéle.


            Tento monopolisticko-oligarchický režim jen velice těžko může vyústit do něčeho jiného, než je Bellocem předpovídaný “otrocký stát”. Jen špetku naděje vkládá do takového kursu dějin, který by od tohoto osudu moderní Anglii zachránil. Alternativou, Bellocem považovanou za optimální (nikdy ne ideální, Belloc nebyl politický utopista!) společenské uspořádání, je v protikladu k “servile state” tzv. “proprietory state”, ve kterém by dominujícím elementem hospodářského života mělo být rovnoměrnější rozvrstvení soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Na tomto místě bude třeba se vrátit k Bellocově pojetí soukromého vlastnictví. S podobnou argumentací se můžeme setkat v encyklice Rerum novarum (1891) v mnoha směrech výjimečného papeže, “zakladatele” systematické sociální nauky církve Lva XIII. Správa majetku poskytujícího obživu napomáhá nejen k větší nezávislosti na státu, ale posiluje a podtrhuje ve svých důsledcích význam té nejmenší, leč základní a ničím nenahraditelné sociální skupiny – rodiny. Hospodářský život se dříve mnohem častěji realizoval v bezprostředních hranicích jednotlivé rodiny. Dnes je rodina jako hospodářská jednotka posuzována jen v termínech spotřeby, původně však byla také místem výroby. Ekonomika dnešní rodiny je do značné míry atomizována, celkový příjem rodiny je součtem individuálních příjmů z pracovních aktivit dospělých. To má za následek větší míru nezávislosti jednotlivých členů rodiny na sobě samých a tedy i vyšší míru nestability.


            Rovnoměrnější distribuce výrobních prostředků pak chrání před přílišnou monopolizací hospodářské moci, potvrzuje prioritu rodiny před státem a znemožňuje prudký růst počtu vykořeněných “proletářů”. Zmiňuje-li Belloc ve svých úvahách pojem “proletář” či “proletářská mentalita”, má vždy na mysli cosi víc než jen strohý fakt nižšího společenského postavení a nemajetnou existenci. Proletářskou mentalitou může být vybaven i slušně placený zaměstnanec libovolného podniku či státní služby.


            Když spolu s Chestertonem a řadou dalších přátel zakládá Belloc v roce 1926 v Londýně “Distributist League”, je fatální fúze moderního liberalismu se socialismem na pořadu dne. Belloc provokuje, burcuje, varuje před neblahými důsledky tohoto vývoje. Je mužem vize, nikdy však nepropadá falešným iluzím a snům o utopických pořádcích. Řád, po kterém tolik touží, nemůže být výsledkem politické akce a zacíleném mechanismu. Vlastnická reforma nemůže být dosažena mechanicky, vždyť vlastnictví a vztah k věcem je něčím specificky osobním a nemechanickým. Nelze učinit z nemajetných vlastníky pouze tím, že nějaký majetek bude převeden do jejich pravomocí. Cílem vlastnické reformy navíc není dnešními slovy růst hrubého domácího produktu, ale rozšíření sféry svobody, osobní odpovědnosti a maximální nezávislosti rodin na státu. Poměrně podrobný a velice věcným tónem zformulovaný program distributismu lze nalézt v jedné z pozdějších Bellocových prací “Obnova vlastnictví” (The Restoration of Property, 1936).


            Sluchu ekonomického liberála budou nelibě znít slova o potřebnosti regulace hospodářské soutěže takovými nástroji, které by malé rolníky, řemeslníky, prodejce, malé lokální podniky a rodinné firmy chránily před mamutími hospodářskými subjekty, majícími v neregulovaném prostředí snadnější přístup k úvěrům, informacím, reklamě a politické protekci. Právě tyto podniky a ne malí vlastníci udávají tón v moderní průmyslové ekonomice. Distributisté navrhují zavést systém diferenčního zdanění, nehomogenních daňových sazeb, které by vyrovnávaly přirozený handicap malých vlastníků. U velkých společností navrhuje zavést jakousi obdobu české kuponové privatizace s takovými pravidly hry, které by znemožnily koncentraci kapitálu v rukou několika málo akcionářů. Belloc kritizuje formy a výši zdanění v Anglii počátku tohoto století. Vystupuje proti dani dědické a darovací, proti dani z prodeje. Vysoká míra zdanění je neslučitelná s “proprietory state”, navíc systematicky likviduje distributisty hájenou střední třídu a posiluje moc existující plutokracie. Belloc nechtěl nějakým dekretem provést vlastnickou revoluci v Anglii, chtěl jen postupnými, nenásilnými kroky zvrátit bilanci ve prospěch malých vlastníků, hrdých na svou nezávislost na anonymní mašinerii státu.


            Nemají pravdu Bellocovi odpůrci, obviňující jej z utopismu. Distributismus není výronem abstraktního, uniformujícího programu společenského perfekcionismu. Naopak, ctí rozmanitost a heterogenitu, zná člověka hříšného a omylného. Má citlivý a otevřený vztah k “tělesnosti světa”, miluje Stvořitelovo dílo, má zdravou nedůvěru ke všemu, co by jen trochu připomínalo duchovní gnózi a pokušení angelismu. Jak v jednom svém eseji píše G.K.Chesterton, “tolik lidí stojí na svých vlastních nohou, protože stojí na své vlastní půdě”.


            Hilaire Belloc, katolický apologeta, historik a břitký kritik, byl stižen mrtvicí a nalezen u dohasínajícího krbu 16. července 1953.


 


 


 


Příloha


 


Hilarius Belloc: Otrocký stát.


 


Přeložil prof. Josef Špaček, vydal Jan Laichter v edici Otázky a názory, kniha LI., Praha 1921.


Vybrané ukázky.


 


 


            “Tato kniha byla napsána, aby hájila a prokázala následující pravdu: Naše svobodná moderní společnost, v níž výrobní prostředky jsou vlastnictvím málo lidí, jsouc nutně v nestálé rovnováze, směřuje k dosažení stavu stálé rovnováhy zavedením nucené práce, zákonně vynutitelné na těch, kteří nemají výrobních prostředků, na prospěch těch, kteří je mají. S touto zásadou donucení, použitou proti ne-vlastníkům, musí také vzniknout rozdíl v jejich stavu; a před očima společnosti a jejího positivního práva lidé budou rozděleni ve dvě třídy: první, hospodářsky svobodnou a politicky svobodnou, vlastnící výrobních prostředků a pevně zabezpečenou v tomto vlastnictví; druhou, hospodářsky nesvobodnou a politicky nesvobodnou, ale mající na prvém místě zabezpečeny, právě za ztrátu své svobody, potřeby životní a minimum blahobytu, pod něž nesmí klesnout.


            Společnost, dosáhnuvší tohoto stavu, byla by sproštěna svého nynějšího vnitřního napjetí a vzala by na se útvar, jenž by byl stálým, t.j. schopným, aby byl prodloužen do nekonečna beze změny. Tu rozptýleni by byli různí činitelé nestálosti, kteří přirůstáním ruší ten útvar společnosti, jenž nazývá se kapitalistickým, a lidé by s uspokojením přijali a dále podrželi takovéto zřízení.


            Takovou stálou společnost pojmenuji – z důvodů, jež budou rozloženy v dalším odstavci, – Otrockým státem.”


 


            “Kdybyste ku konci čtrnáctého století, nebo na počátku patnáctého byli navštívili některého šlechtice na jeho statku ve Francii nebo v Anglii, byl by vám snad řekl, mluvě o něm v celku: ‘To jsou mé pozemky’. Ale sedlák (jakým tehdá byl) byl by patrně také řekl o své držbě: ‘To je má půda’. Nemohl z ní býti vypuzen. Povinnosti, jež byl, podle zvyku, nucen platit, byly toliko zlomkem celého jejího výnosu. Nesměl ji ještě prodat, ale mohl ji již odkázat svému synu, a všeobecně lze říci, že ke konci tohoto dlouhého tisíciletého processu otrok stal se společensky naprosto svobodným. Kupoval a prodával. Ukládal, jak chtěl, investoval, stavěl, odvodňoval podle svého uznání a zvelebil-li pozemek, bylo to v jeho vlastní prospěch.


            A po boku této přímočaré emancipace lidstva ze starověkého otroctví, kde otroci byli movitým majetkem římské villy, objevuje se v středověku množství institucí, jež vesměs podobně přispívají k rozdělení vlastnictví a k zrušení i těch zkamenělých zbytků tehdy již zapomenutého otrockého státu. Tak byly v městech zorganisovány ve formě cechů živnosti všeho druhu, doprava, řemesla, obchody. A cech byla společnost částečně kooperační, ale hlavně společnost, složená ze soukromých vlastníků kapitálu, úplně samosprávná a měla účel zabrániti soutěži mezi svými členy zabrániti vzrůstu jednoho na útraty druhého. Cech chránil nade vše žárlivě rozdělení majetku, tak aby nevznikl v jeho řadách na jedné straně proletariát a na druhé straně monopolisující kapitalista. Vstup do cechu počínal dobou učební, kdy vstupující pracoval pro mistra, ale časem stal se sám mistrem. Existence takovýchto korporací jako normálních jednotek průmyslové výroby, obchodu a dopravních prostředků je dosti jasným svědectvím toho, jaký byl asi sociální duch, jenž osvobodil také dělníka zemědělského. A zatím co takovéto instituce rozkvétaly po boku již neotrockých obcí, svobodné manství neboli neobmezená držba půdy, jako něco zcela odlišného od lenní závislosti na pánu také vzrůstala.


            Tyto tři formy, v nichž práce byla vykonávána – nevolník, zabezpečený ve svém postavení, vázaný toliko pravidelnými povinnostmi, jež byly jen zlomkem jeho výroby; neodvislý držitel půdy, poutaný toliko peněžními povinnostmi, jež byly spíše daní než rentou; cech, v němž dobře rozdělený kapitál pracoval kooperačně ve výrobě řemeslné, dopravě a v obchodě – všechny tyto tři formy připravovaly vzájemně půdu pro společnost, jež měla býti založena na principu vlastnictví. Všichni lidé, nebo většina – normální rodina – měli míti vlastnictví. A svoboda státu měla spočívati na vlastnictví.”


 


            “Ke konci středověku společnosti v západní křesťanské Evropě byly hospodářsky svobodny.


            Vlastnictví byla instituce, se státem srostlá. Užíval jí převážný počet občanů. Kooperační řády, dobrovolná pravidla práce obmezovala zcela nezávislé užívání majetku vlastníky jen proto, aby zachovala onu instituci nedotčenu a aby předešla pohlcení malého majetku velkým.


            Tento výtečný stav věcí, jehož jsme dosáhli po mnoha stoletích křesťanského rozvoje a v němž stará instituce otroctví byla konečně z křesťanského světa vyloučena, všude se neudržel. Zvláště v Anglii byl úplně rozvrácen. Sémě zhouby bylo zaseto v šestnáctém století a jeho první patrné účinky počaly se jevit již v století sedmnáctém. Během osmnáctého století byla Anglie konečně, ač ještě nejistě, vybudována na proletářském základě, t.j. byla tu již na jedné straně společnost boháčů, držících výrobní prostředky, a na druhé straně většina, zbavená těchto prostředků. S devatenáctým stoletím škodlivá bylina uzrála a Anglie stala se ještě před koncem tohoto století státem čistě kapitalistickým, typem a vzorem kapitalismu pro celý svět, s výrobními prostředky v pevných rukou velmi malé skupiny občanů a s celou rozhodující většinou národa, zbaveného kapitálu a půdy a proto zbaveného ve všech případech jistoty do budoucnosti a v mnohých případech i dostatečných prostředků k živobytí. Většina Angličanů měla sice politickou svobodu, ztrácela však více a více základy svobody hospodářské a byla v horším postavení, než se kdy předtím v dějinách Evropy svobodní občané nalézali.”


 


            “Pravím, že, sleduje-li se čára nejmenšího odporu, kapitalistický stát se přemění v stát otrocký.


            Míním ukázat, že je to tím, že kolektivistické řešení kapitalistického státu je snazší než podílné, ale že přece již ze samého pokusu zavésti kolektivism nevzniká kolektivism, nýbrž otroctví mnohých a upevnění málokterých v jejich dosavadních výsadách, a to je právě stát otrocký.


            Lidé, jimž instituce otroctví je odporná, navrhují jako lék proti kapitalismu jednu z dvou reforem.


            Buď by chtěli rozděliti vlastnictví co nejvíce občanům, přidělujíce půdu a kapitál tak, aby rozhodující počet rodin v státě držel výrobní prostředky, anebo by chtěli svěřiti výrobní prostředky státním úředníkům, aby byly v bezpečí na prospěch všech.


            První pokus snaží se zavésti stát podílný. Druhý pokus snaží se zavésti stát kolektivistický.


            První směr podporují konservativci a přívrženci tradice. Jsou to lidé, kteří mají v úctě a chtěli by podle možnosti zachrániti staré formy křesťanského života Evropy. Vědí, že majetek byl takto rozdělen v státě za nejšťastnějších dob naší historie, vědí také, že tam, kde je dosud patřičně rozdělen, jsou zdravější a pokojnější sociální poměry, než kdekoliv jinde… Jsou pak také praktičtější v tom směru, že věnují větší pozornost než kolektivisté (zvaní též socialisty) poměrům, jež existují anebo fakticky existovaly. Jsou však méně praktičtí v jiném směru (jak uvidíme hned), že totiž nechápou, že nezdravý stav společnosti se tak snadno nepodvolí reakci, již navrhují.


            Kolektivisté naopak navrhují svěřiti půdu a kapitál státním úředníkům, předpokládajíce, že tito je budou spolehlivě spravovat v prospěch státu. Navrhují stav věcí dosud neexistující, jejich ideál není vyzkoušen zkušeností a nenalezneme jeho stop ani mezi žijícím lidstvem ani v historii. V tomto tedy směru jsou kolektivisté méně praktičtí než konservativci…


            V jiném směru je zase tento socialista praktičtější, než onen druhý typ reformátora, poněvadž chorobný stav, do něhož jsme upadli, bude patrně poddajnější jeho léku než reakci směrem k patřičně rozdělenému majetku.”


 


            “Stanovení minimální mzdy v určité stanovené výši ještě se neobjevilo v našich zákonech, ale první kroky byly k němu již učiněny tím, že byla dána zákonná sankce jisté podmínečné minimální mzdě, k níž se má dojít dohodou v jednom průmyslovém odvětví. Odvětvím tímto je ovšem průmysl kutací. Zákon nepraví: ‘Žádný kapitalista nesmí platit horníkovi méně než určitý obnos za určitou dobu práce.’ Ale on praví: ‘Když výška mezd byla stanovena místními výbory, každý horník, pracující v obvodu určitého výboru, může vymáhat mocí zákona minimální mzdu, tímto výborem stanovenou.’ Je zřejmo, že další krok, jenž má stanovit posuvnou stupnici odměny za práci podle cen a zisků kapitálu, je snadný a přirozený. Poskytl by oběma stranám, čeho každá bezprostředně žádá: kapitálu záruku proti nepokojům, práci dostatek a jistotu. Celá věc je názornou lekcí v malém o všeobecném přechodu od svobodné smlouvy k stavu a od kapitalistického státu k otrockému státu, k němuž naše doba směřuje.


            Zanedbávání starších zásad jako abstraktních a doktrinářských, bezprostřední požadavky obou stran bezprostředně uspokojené; nepředvídaný ale nutný důsledek uspokojení těchto potřeb tímto způsobem, všechno toho, jak se to jeví v úpravě, již kutací průmysl zahájil, jsou typické síly, plodící otrocký stát.”


 


            “Jest jen malý krok od stanovení podpor v nezaměstnanosti (která je vyměřena zákonitě do jisté výšky a tato výška se řídí dle toho, co se pokládá za spravedlivou odměnu práce v dotčené živnosti), jest jenom malý krok, pravím, od tohoto stanovení k zákonitému stanovení obnosů, jež mají být placeny po dobu zaměstnanosti.


            Stát praví nevolníku: ‘Staral jsem se o to, abys měl tolik a tolik, když jsi bez zaměstnání. Shledávám, že v řídkých případech mé opatření způsobuje, že dostáváš víc v době nezaměstnanosti, než když jsi zaměstnán. Dále shledávám, že v četných případech, ačkoliv dostáváš více, když jsi zaměstnán, rozdíl není dosti značný, aby přiměl zaháleče k práci anebo k tomu, aby se nějak zvlášť namáhal dostat práci. Musím to vyšetřiti.’


            Zavedení přesného soupisu o době nezaměstnanosti nevyhnutelně vede k prozkoumání, vymezení a posléze k přisouzení minimální mzdy v době zaměstnanosti a každé nucené opatření pro dobu nezaměstnanosti je zárodkem minimální mzdy.”


 


            “Je to jenom můj dojem a nic více, že otrocký stát, jakkoliv dnes k němu v Prusku a Anglii všechno směřuje, bude změněn, do příslušných mezí odkázán, snad ve válce poražen, jistě zastaven v svém úsilí se úplně upevniti, silnou reakcí, již ony svobodné společnosti budou v jeho boku stále provozovat.


            Irsko se rozhodlo pro svobodný selský stav a naše pokolení vidělo, jak položen byl pevný základ této instituci. Ve Francii četné pokusy, jež jinde s úspěchem zavedly otrocký stát, byly s opovržením obyvatelstva zamítnuty a (což je velmi významné) nedávný pokus popsat a ‘pojistit’ řemeslníky jako zvláštní kategorii občanů se shroutil před všeobecným a mužným opovržením.


            Že tento druhý činitel ve vývoji budoucnosti, existence svobodných společností, překazí spád k otrockému státu i jinde, to netvrdím, ale věřím, že seslabí ten spád jistě příkladem a snad i přímým útokem. A jako celkem doufám, že Víra dobude zase svého důvěrného a vůdčího postavení v srdci Evropy, tak také věřím, že toto klesání do našeho původního pohanství (spád k otrockému státu není nic jiného) bude v pravý čas zastaveno a zvráceno. Videat Deus.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?