Habsburg, Beneš, Jakeš… Státníci po pádu

25.5.2016
Roman Joch

Joch 10-30-2007 5-38-47 PMDebata, zda je správné pozvat Miloše Jakeše na festival v Trutnově, nás vede k zamyšlení nad osudy politiků po jejich pádu. Tedy k tomu, jaké byly životy státníků, kteří zažili politický pád. Rozdělme si tyto politiky a státníky, kteří byli konfrontováni s fenoménem politického pádu, na tři kategorie: monarchové, diktátoři a demokraté.

Monarchové

Králové a císaři většinou pád nezaznamenali a umírali u sebe doma v posteli; po smrti je nahradil následník. „Zemřel král, ať žije král!“

Ale ne všichni. Mnozí byli sesazeni – například všichni balkánští pro druhé světové válce – a pak dožili v exilu.
Dva byli přinuceni k vyhnanství, Napoleon na Svatou Helenu a náš poslední císař Karel na Madeiru. Karel ztratil trůn, ale získal nebesa; v roce 2004 byl blahořečen; pokud vím, jako jediný státník za posledních minimálně sto let.

Někteří skončili hůř; bolševici zavraždili posledního ruského cara i s celou rodinou včetně dětí. Amexický císař Maximilián, bratr našeho císaře Františka Josefa, byl po prohrané občanské válce postaven před popravčí četu. Jeden tehdejší italský socialista, jenž nenáviděl Habsburky, na počest mexického prezidenta Benita Juareze, který nechal Maxe zastřelit, pojmenoval svého nejstaršího syna Benedikta nikoli italskou verzí tohoto jména – Benedetto – nýbrž verzí španělskou: Benito. Ten italský socialista se jmenoval Alessandro Mussolini. Ironií dějin byl jeho Benito později popraven stejným způsobem, jakým nechal ten původní Benito zastřelit „našeho“ Maxe.

Kdo se choval nejdůstojněji z těch, kteří ztratili trůn? Zřejmě Otto. On sice doslova trůn neztratil, ale téměř; byl následníkem trůnu (v letech 1916–1918). Otto Habsburg, který zemřel před pěti lety, byl tak i naším českým bývalým „ústavním činitelem“. Jak se zachoval? Nezahořkl, nezatrpkl, včas pochopil zlo nacismu a komunismu a po roce 1989 dělal vše pro integraci „svých“ zemí a národů do společné Evropy.

Diktátoři

„Kdo s čím zachází, s tím taky schází.“ Nedivme se, že v případě mnoha diktátorů jejich pád znamená jejich smrt. Jen namátkou lze zmínit lidi jako Trujillo, předtímMussolini, potom Ceau?escu, Kaddáfí či Saddám Husajn. Jiní dostali možnost exilu výměnou za to, že se vzdají moci bez krveprolití–Duvalier, Marcos. Další za to, že se dobrovolně dohodli s opozicí a předali jí moc, směli zůstat doma, dožít v klidu, a dokonce za nového režimu ještě chvíli zastávat ústavní funkce; Pinochet v Chile a Jaruzelski v Polsku (abych uvedl po jednom z pravice i z levice).

Jsou dokonce příklady exdiktátorů, kteří se úspěšně transformovali v demokraty, zažili druhou politickou kariéru a dostali se opět na post nejvyšší. Byli to například Hugo Banzer v Bolívii a Daniel Ortega v Nikaragui. Ten první byl v 70. letech pravicovým vojenským diktátorem a v letech 90. demokratickým prezidentem, ten druhý byl komunistickým diktátorem v letech 80. a demokratickým prezidentem je nyní. Tomu říkám comeback.

Za křivdu dějin lze považovat to, že někteří diktátoři nebyli ani postaveni před soud, ani přinuceni rezignovat či odjet do exilu, ale dožili při moci až do konce a umírali doma ve své posteli. Byli to nejen ti mírnější, jako španělský Franco na pravici či jugoslávský Tito na levici, kterým bychom to ještě snad odpustili, protože v situaci místa a doby představovali spíše menší zlo než to zlo větší, ale i skutečná monstra, jako byli Stalin či Mao Ce-tung. Stalin alespoň umíral bez pomoci několik hodin paralyzován na zemi a doufejme, že v ty poslední hodiny agonie se mu před očima objevovaly obličeje všech těch milionů nevinných, jež nechal zavraždit. Monstrum srovnatelné, Hitler, zemřel zřejmě rychle a bezbolestně; leč to neznamená, že jeho duše posmrtnou retribuci nezakusila či nezakouší.

Demokraté

„Každá politická kariéra nakonec končí neúspěchem,“ řekl napůl geniální, napůl šílený britský poslanec Enoch Powell. Winston Churchill vyhrál válku a vlastní lid se mu odměnil volební porážkou. Pak sice dostal ještě možnost jednoho premiérství, ale to jeho druhé období bylo podprůměrné. Kancléř sjednotitel Helmut Kohl byl nakonec vlastním lidem odmítnut ve volbách; Charles de Gaulle nakonec prohrál referendum a odstoupil, Margaret Thatcherovou dokonce „zařízla“ vlastní strana.

Nejlépe dopadají demokratičtí státníci v zemích, jejichž ústavy počet volebních období v nejvyšší funkci limitují – jak je to například u amerických či českých prezidentů. Je-li ten zvolen na období druhé, pak už porážku nezakusí, neboť třetí období je mu zapovězeno. Ba vlastně porážku zakusit může – pokud je s ostudou přinucen rezignovat jako RichardNixon. Dějiny jsou také milosrdné k demokratickým státníkům, kteří byli ve výkonu funkce zavražděni – viz Abraham Lincoln, John F. Kennedy, Jicchak Rabin, Alois Rašín. Ale po takovém osudu touží málokdo.

K demokratickým státníkům jsou dějiny milosrdné i v jiném ohledu: exprezident, expremiér bývá časem oblíbenější než prezident či premiér na konci své funkce. Dokonce i Richard Nixon časem zaznamenal comeback jako „státník-senior“, který rozumí mezinárodním vztahům jako málokdo…

Co naši demokratičtí státníci, skončila jejich politická kariéra také neúspěchem? Benešova jednoznačně. Co Masaryk? Za jeho života sice ne, ale stát, který založil, rok a půl po jeho smrti zanikl a obnoven byl až po půlstoletí; a i to jen na pár let, aby se pak rozpadl opět.

To nás přivádí k Milanu Hodžovi. Před první světovou válkou jeden z poradců následníka trůnu Františka Ferdinanda, kteří ho přesvědčili k plánu transformovat monarchii na federalizované Spojené státy velkorakouské, jež by se skládaly z patnácti zemí na etnickém principu. Sarajevo to zatrhlo. Po válce československý politik a poslední předmnichovský premiér. Za války exil, nesouhlas s Benešem a návrat k jedinému rozumnému řešení pro střední Evropu: středoevropská konfederace orientovaná na Spojené státy. V roce 1944 na Floridě umírá. Za života neúspěch; po roce 1989 se jeho koncepce de facto realizuje. A co Miloš Jakeš? Člověku, který řekne promiňte či alespoň v tichosti položí kytičku na hrob MiladyHorákové, je dobré odpustit. Člověku, který toho není schopen, nedlužíme nic.

Hitler zemřel zřejmě rychle a bezbolestně; leč to neznamená, že jeho duše posmrtnou retribuci nezakusila či nezakouší

Vyšlo v LN 14.5.2016

Jeden příspěvek - Habsburg, Beneš, Jakeš… Státníci po pádu

  1. Michal : 6.6.2016 v 9.44

    Služba státu je jako každá jiná, jsou i horší pády, než z politického piedestalu. Např. pomluva z prolomení sigilla, z principu se nelze hájit, z principu třeba hájit integritu instituce. Člověk tedy odchází, podobně jako v jiných povinnostech čestného muže, kdy za ním nemůže stát nic, než jeho svědomí.

    Již kniha hebrejská část naší Bible zná kněze Pinchase, za jeho čin jej nechválí, ale ani NEKRITIZUJE. Vědoma si omezenosti lidského pohledu, jen jeho čin konstatuje.

    K tomu je vychován i státník, za svržení bomby nemůže čekat chválu, ale někdy mu nic jiného rozumného nezbývá. Protože údělem mužů zralých je spíše mlčet, nečekat uznání a spokojit se s izolovanou samotou, je to možné. Dámám bych radil veselejší uplatnění, ač Margaret Hilda baronka Thatcherová zřejmě dokázala i to.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?