Genderový plán EU – cesta do pekel

23.8.2006
Marek Loužek, Centrum pro ekonomiku a polit

Plán Evropské komise pro dosažení rovného postavení žen o mužů patří k tomu nejhoršímu, co bruselská byrokracie dodnes vyprodukovala. Plán je cestou do pekel, protože zavádí pohlavní dirigismus a centrální plánování. Genderové zglajchšaltování otevírá stavidla zaostávání a průměrnosti. Rozumní lidé by proti němu měli důrazně protestovat a výbor pro evropské záležitosti Senátu by jej měl razantně odmítnout.

Děsivé rovnostářství


Sdělení Evropské komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a výboru regionů o plánu pro dosažení rovného postavení žen a mužů pro léta 2006-2010 by mohlo vyvolat úsměv na rtech, pokud by nebylo myšleno vážně. Plán však není nevinným slohovým cvičením v bruselském eurospeaku, nýbrž skutečný program nabitý konkrétními opatřeními, která nás budou všechny bolet.


Plán nastiňuje šest prioritních oblastí činnosti EU v oblasti rovného postavení žen a mužů na další čtyři roky: stejná ekonomická nezávislost pro ženy a muže, sladění soukromého a profesního života, stejné zastoupení v rozhodovacích procesech, odstraňování forem násilí založeného na pohlaví, odstraňování stereotypů v oblasti pohlaví, podpora rovného postavení žen a mužů v zahraniční a rozvojové politice.


Genderový plán EU je zavádějící především proto, že nezná klasickou liberální distinkci rovnost v právech versus rovnost ve výsledku. Fakt, že občané jsou si rovni v právech (stojí před závodem na stejné startovní čáře), neznamená, že v životě dosáhnou stejného výsledku (doběhnou závod ve stejnou chvíli). Představa, že lidé mají protrhnout cílovou pásku ve stejný okamžik, je perverzní, rovnostářská a nesmyslná.


Děsivá je věta z úvodu plánu: “Rovné postavení žen a mužů je základní právo, společná hodnota EU a nezbytná podmínka pro dosažení cílů EU, kterými jsou růst, zaměstnanost a sociální soudržnost.” Základním právem lidí určitě není rovné postavení, nýbrž rovné svobody. Ty jsou pro muže a ženy stejné, což ale přece neznamená, že muži a ženy (či jiné společenské skupiny) dosáhnou nakonec stejného postavení.


Představa, že muži a ženy mají apriorní právo dosáhnout stejného postavení, je stejně absurdní jako teze, že stejného postavení mají dosáhnout blondýnky a brunetky, katolíci a protestanti, vysokoškoláci a lidé se základním vzděláním, vegetariáni i lidé jedoucí maso, hubení i plnoštíhlí, Němci a Češi s rozdílnou ekonomickou úrovní, protože všichni žijí v jedné Evropské unii.


Kdyby chtěla Evropská komise dosáhnout stejného postavení všech lidí, musela by provádět absolutní přerozdělování podle všech myslitelných lidských vlastností. O to se “úspěšně” pokoušeli komunisté. Výsledky jsou známé. Jejich systém demotivoval od výkonů, podporoval průměrnost a nakonec vedl k zaostávání za společnostmi, které nesmyslné rovnostářské ambice neměly.


Nebojujme s přírodou


Záměr Komise dosáhnout 60 % zaměstnanosti žen do roku 2010 (když v současnosti je tato míra 55,7 %) připomíná socialistické plánování. Zpráva konstatuje, že ženy dostávají o 15 % nižší mzdy než muži. Automaticky předpokládá, že tento rozdíl vyplývá z přímé diskriminace žen a ze strukturálních nerovností, jako je “zařazování pohlaví do určitých odvětví, povolání a systémů práce”. Ignoruje fakt, že do odvětví a povolání vstupují svobodní lidé, nikdo je nikam násilím nevsazuje.


Půvabné je, že EU začne aktivně podporovat podnikání žen. Komise vyzývá k sestavení “akčního plánu pro oblast podnikání vyzývající ke zvýšení počtu nových podniků založených ženami pomocí lepšího přístupu k finančním prostředkům a rozvoje podnikatelských sítí”. Z tržního hlediska je podstatné, zda firmy nabízejí výrobky, které spotřebitelé poptávají, nikoli zda je řídí muži či ženy.


Genderový akční plán si stěžuje, že ženy a muži čelí zvláštním zdravotním rizikům, chorobám, které mají dopad na jejich zdraví. Představa, že odlišné náklonnosti k určitým nemocem, které zavinila genetika či životní styl, bude Evropská komise považovat za genderovou diskriminaci, je směšná. Zdraví je dar od Boha (nebo od přírody), snažit se zde vytvářet gendrovou rovnost je neudržitelné.


Sladění pracovního, soukromého a rodinného života je bohulibý cíl, probíhá však na individuální úrovni svobodnou dohodou mezi muži a ženami v rodině. Podporovat sladění jejích rolí z pozice Evropské komise je zbytečné. Zpružnění trhu práce a uvolnění prostoru pro zkrácené pracovní úvazky je správné, nikoli však kvůli genderové rovnosti, nýbrž kvůli větší svobodě a snížení nezaměstnanosti.


Rozšiřování pečovatelských služeb, po němž volá Evropská komise, je krátkozraké. Rodina s její přirozenou mezigenerační solidaritou je ideálním prostředím pro výchovu dětí. Předčasné zařazování dětí do kolektivních předškolních zařízení má svá úskalí. Mateřské školky nejsou součástí povinné školní docházky, proto by měly být provozovány nikoli státem, nýbrž na soukromé bázi s využitím školného.


Muži nepotřebují být podporováni v plnění rodičovských povinností. Pravidla pro rodičovskou dovolenou platí pro obě pohlaví stejně. Zda se o dítě v ranném věku bude starat muž nebo žena, záleží na dohodě obou partnerů. Ovlivňování těchto věcí z pozice Evropské komise je zbytečné. Celý genderový plán se bohužel snaží bojovat s přírodou a připomíná poroučení větru – dešti.

Smrtící kvóty


Nejstrašidelnější je genderový plán v oblasti podpory rovné účasti žen a mužů na rozhodovacím procesu. Komise si stěžuje na trvale nedostatečné zastoupení žen v politickém rozhodování, což označuje za demokratický deficit. Hodlá podporovat “aktivní občanství žen a jejich účast v politice a ve vedoucích funkcích veřejné správy na všech úrovních (místní, regionální, národní, evropské)”.


Zda lidé zvolí občanství “aktivní” či “pasivní”, záleží na jejich chuti a elánu. Pokud se v politice dobrovolně angažuje procentuálně méně žen než mužů, je třeba to vzít na vědomí jako výsledek svobodného tržního procesu. Snažit se zavádět “rovnou účast” žen a mužů v politických institucích např. pomocí kvót vede k nivelizaci, snižování kvality zastupitelských sborů a diskriminaci naruby.


Evropská komise bohužel tuto oblast bere nesmírně vážně, protože ji hodlá monitorovat a zohledňovat v návrzích nové legislativy. Výslovně chce provádět a naplňovat “akční plány pro rovné postavení mužů a žen”. V roce 2007 dokonce zřídí “síť žen” zaujímajících významná místa v hospodářské a politické oblasti v EU. O tom, že by vedle ženských organizací podporovala i sdružení mužská, se nic nepíše.


Zdánlivě bohulibé odstraňování násilí založeného na pohlaví vede k pochybným zákonům, které omezují soukromé vlastnictví, zbavují majitele vlastnických práv a narušují princip právního státu (když k omezení užívacího práva k bytu může dojít i bez rozhodnutí soudu). Obchodování s lidmi je zbytečně démonizováno, když o každé prostitutce se a priori předpokládá, že svou činnost provozuje nedobrovolně.


Genderový plán bohužel nezůstává u proklamací, nýbrž zakládá novou politiku a instituce. V roce 2007 založí Evropský institut pro rovné postavení žen a mužů, vznikne rovněž meziútvarová skupina Komise pro rovnost pohlaví. Komise hodlá přezkoumat stávající předpisy EU s cílem je aktualizovat, modernizovat a přepracovat s ohledem na rovnost mužů a žen.

Kulturní revoluce


Jakoby toho dirigismu nebylo málo, hodlá Evropská komise bojovat rovněž proti “stereotypům ve společnosti týkajících se pohlaví”. Ačkoli jde o citlivou záležitost tradic a způsobu života, které jsou v každé členské zemi EU odlišné, unie bude seshora sešněrovávat všechny obyvatele bez ohledu na národnost či víru svírací kazajkou jednotné genderové politiky.


Ženy a muži se podle zprávy často vzdělávají v tradičních systémech vzdělávání, které mnohdy přidělují ženám povolání, jež jsou méně ceněná a méně finančně ohodnocená. Politika by se prý měla zaměřit na boj se stereotypy týkající se pohlaví, a to už od raného věku; je třeba školit v této oblasti učitele a studenty a podporovat mladé ženy a muže, aby zkoušeli netradiční obory vzdělávání.


Opravdu chce Evropská komise nutit ženy, aby se stávaly zednicemi a hornicemi? Opravdu chce nutit muže, aby se stávaly zdravotními bratry? Nic proti podobným životním volbám. Volba povolání je však svobodným rozhodnutím každého člověka. Evropská komise nemá co bojovat se stereotypy, nýbrž pokorně přijmout výsledek tržního procesu, ať bude jakýkoli.


Komise hodlá rozvíjet dialog s médii na podporu netradičního zobrazování žen a mužů. Bude podporovat akce k odstraňování stereotypů týkajících se pohlaví ve vzdělání, kultuře a na pracovním trhu a bude systematicky přihlížet k rovnosti pohlaví v rámci Evropského sociálního fondu, vzdělávacích a kulturních programech EU. Cesta k vybudování socialistické společnosti je tak zcela otevřená.


Kdyby si EU vytvářela svou genderovou politiku vůči svým vlastním obyvatelům, šlo by sice o škodlivou věc, nicméně prováděnou na jejím vlastním území. Na pováženou však je, když EU vytváří novou strategii pro Afriku, která rovněž zahrnuje rovné postavení žen a mužů jako klíčový prvek ve všech národních rozvojových strategiích. Vnucovat cizím kontinentům podobné hodnoty je nebezpečné a zavání kulturním imperialismem.


Genderový plán EU je jeden z nejsmutnějších produktů bruselské byrokracie. Místo úcty ke svobodě, trhu a tradicím roztáčí Evropská komise kulturní revoluci, za kterou si nemusela stydět ani Čína za Mao-Ce-tunga. Nenechává sice za sebou miliony mrtvých, ale sešněrovává lidské životy způsobem ne nepodobným v komunistickém režimu. Takovým experimentům bychom se měli rázně postavit.

Vystoupení na semináři výboru pro evropské záležitosti “Legislativní úprava a praxe v oblasti rovného postavení žen a mužů v ČR a EU”, Senát, 21. července 2006.

Příspěvků : 34 - Genderový plán EU – cesta do pekel

  1. Jan Daniel : 1.11.2006 v 17.19

    Vilémovy sáhodlouhé filosofické rozklady na téma svobody lze shrnout do lapidárního konstatování. V jeho pojetí svobody je dosaženo ideálního stavu pokud jedinec nemusí makat, nemusí se podřizovat žádným pravidlům a má na všechno nárok. Toto pojetí vede v praxi k absurdním koncům, že lidé mají nárok být osvobozeni od všeho co je omezuje jako zdroje nutnosti či co je jim nepohodlné, a stát jim to musí garantovat. Což je v podstatě manifest levicového voliče a zároveň value proposition socialistů, se kterým se ucházejí o přízeň lidí. Neříkám, že si Vilém ideální společnost představuje v takto vulgární podobě ale jeho pojetí svobody k takovému cíli směřuje, voliči jsou k tomu socialisty vychováváni a celá společnost se tímto směrem sune. Nevím do jaké míry je toto pojetí svobody „pravdivé“ :-) z hlediska politické filosofie, ale vím jistě, že pro lidskou společnost je naprosto nepraktické a vede k její destrukci.

  2. Vilém : 20.8.2006 v 20.31

    Hayekovy konkrétní návrhy nejsou konzistentní s jeho deklarovanými principy. Na jedné straně totiž hovoří o maximalizaci šancí (snad též na naplnění potřeb?) na druhé straně přesně zajištění těchto potřeb pokládá za hlavní cíl svého útoku vedeného ve jménu svobody.

    Z toho také nevyhnutelně plynou všechny nekonzistence, na které jsem poukázal v předchozím příspěvku. Je-li svoboda možností utvářet život podle svého, ani v nejmenším není zvýšena odstraněním sociálního státu a následnou nutností utvářet život při uspokojování nutných potřeb. Uspokojování takových potřeb totiž není utvářením života podle svého, nýbrž nutností, tj. protikladem svobody. Skutečně však takové poměry vedou k maximalizaci svobody pro poměrně úzkou skupinu lidí, kteří pomocí svých majetkových práv mění životy ostatních v uspokojování nutnosti, a tyto lidi také pravice obdivuje jako “schopné”, kdežto význam svobody ostatních bagatelizuje poukazy na jejich “lenost a neschopnost”, jako by tedy nebylo svobodou líného člověka nepracovat.

    Za přerozdělováním mohou stát velmi rozmanité motivy, v každém případě však v určitém rozsahu vede k ohromnému zvýšení celkové svobody (nikoli svobody každého, ona malá skupina majetných je svobodná méně).

    Rozdělení svobod na pozitivní a negativní nehodlám zohledňovat, protože jsem ukázal účelovost a vratkost těchto kritérií – pravice požaduje pozitivní majetkovou svobodu, nikoli negativní svobodu, kterou nelze od společnosti zjevně vůbec požadovat, její maximalizaci nejspíš člověk dosáhl v době předkmenové. A tím se dostávám k další nekonzistenci u Hayeka – jeho předpoklad, že určité ekonomické politiky jsou NUTNÉ, aby společnost prosperovala. To odhaluje jinou motivaci než svobodu, a rozhodně to s ní nelze triviálně ztotožnit. Pokud byl méně svobodný otrokářský stát než lovecká tlupa, naprosto to neznamená, že byl rovněž méně výkonný. Hayek do svého zdánlivě svobodného modelu zavádí kritérium konkurenceschopnosti vůči alternativám, tedy nutnost. Jinak řečeno, nutnost provádět tržní politiku naprosto neznamená svobodu, nýbrž naopak situaci, kdy společnost nemůže svobodně rozhodovat o svém uspořádání. Proto taková politika není otázkou svobody, nýbrž nutnosti – tedy Hayek se zde podobá Leninovi, pro kterého byla svoboda poznanou nutností, a oba tito myslitelé byli také zuřivými nepřáteli demokracie – skutečné svobody ve vztahu k společenským poměrům. Tak se ukazuje, že liberalismus stejně jako komunismus nedokáže sloučit své představy o svobodě se skutečnou svobodou volby.

  3. Vít Tyle : 20.8.2006 v 17.03

    Svoboda je možnost utvářet a naplnit svůj život. Takto chápaná svoboda je obsažena v Hayekově chápání dobré společnosti – je to taková společnost, které mi dává maximální šanci na uspokojení mých potřeb a přání. A tuto šanci přeje každému.

    Hayek potom ukazuje, že pro dosažení této „celkové“ individuální svobody je rozhodující ten druh svobody, který označujeme jako svobodu negativní. Pokud se naopak vydáme cestou pozitivní svobody, jsme „na cestě do otroctví“ a našeho cíle nedosáhneme.

    Negativní svoboda jakožto „možnost používat své zdroje a své znalosti ke svým vlastním účelům“ je výchozí hodnotou také z toho důvodu, že pozitivní svoboda je na ní závislá, neboť vyžaduje její omezování.

    Námitky proti negativní svobodě jakožto žádoucímu politickému cíli říkají, že takové pojetí je nedostatečné, neboť v liberální společnosti by někteří lidé zákonitě prohrávali. Jejich jediné „provinění“ spočívá v tom, že se narodili jako méně chytří a talentovaní. Nebo jsou sice chytří a talentovaní, ale narodili se do „špatné“ rodiny a sociálního prostředí. Jejich znalosti a zdroje jsou takto nespravedlivě omezeny. Negativní svoboda je potom pouhou iluzí. Jiní měli naopak štěstí. Zdědili majetky, postavení a konexe.

    Tento pocit nespravedlnosti, potom stojí za požadavkem, že by zde měl zasáhnout stát a prostřednictvím přerozdělení tržních důchodů resp. afirmativních akcí zařídit větší „celkovou svobodu“. Jinými slovy: omezíme negativní svobodu majetných a úspěšných tím, že je zdaníme, a získané prostředky dáme nemajetným a neúspěšným, čímž podstatně zvýšíme jejich pozitivní možnosti v životě. Svoboda jednotlivce jakožto šance na uspokojení jeho potřeb a přání bude „v průměru“ vyšší a taková společnost bude tudíž lepší resp. „sociálně spravedlivější“.

    Domnívám se, že je to omyl. Tento cíl bude naopak lépe dosahován v liberální společnosti, která si váží široké negativní svobody, spoléhá se na trh a drží aktivity státu na uzdě. Právě Hayekova teorie spontánního řádu podporuje tuto tezi mimořádně přesvědčivými vědeckými argumenty, z nichž mnohé jsem již v různých příspěvcích na tomto serveru zmínil. Shrnu je tedy velmi stručně a přidám několik nových poznámek:

    1) I kdyby se všichni lidé rodili jako stejně inteligentní, talentovaní a do stejně dobrých rodin (stáli by skutečně na stejné startovní čáře), neprojevilo by se to rovným rozdělením důchodů. V této hypotetické společnosti supermanů by byly důchody rozděleny taktéž nerovnoměrně podle relativních preferencí jednotlivých druhů zaměstnání.
    2) Ve skutečnosti jsou lidé různí a nemohou mít stejné pozitivní životní možnosti. Jen někdo může být dobrý manažer, fyzik nebo truhlář. Jenom někdo může soutěžit na olympiádě ve skoku dalekém. Budeme mu to vyčítat?
    3) To mi nepopíráme, řeknou zastánci přerozdělování. My pouze chceme vyrovnávat „spotřební možnosti.“ Přerozdělováním bohatství se však jeho podstatná část obětuje, oprávněně namítnou ekonomové.
    4) Co se tedy stane? Omezíme negativní svobodu. V důsledku toho také ztratíme část bohatství. Na straně příjemců transferů potom údajně podstatně rozšíříme jejich pozitivní svobodu. Ale bude „čistý přínos“ skutečně kladný? A kde je ta „správná míra přerozdělování“, která ještě zvyšuje „celkovou svobodu“?
    5) Žádnou „změnu celkové svobody“ nelze nikdy zjistit. Navíc samotné pojmy „celková svoboda“ nebo „celospolečenský užitek“ jsou krajně problematické. Je v podstatě nemožné (a nemorální) sčítat a odčítat jednotlivé lidské životy, sčítat a odčítat individuální užitky a pocity štěstí. To jsou kategorie subjektivní. Také z tohoto důvodu se jeví zdůraznění negativní svobody jako oprávněné. Žádný bod společenského optima, kdy vzorec „ztráta negativní svobody plus ztráta bohatství plus zisk pozitivní svobody“ dá maximální hodnotu, neexistuje.
    6) Vláda, která nedůvěřuje negativní svobodě a tedy ani trhu, rozhodně neomezí své „opravné“ zásahy na transfery potřebným, jak jsem ilustroval dříve. Takový stát se stává směšnou institucí, nástrojem dobývání renty, kolbištěm zájmových skupin a lobbyistů a domovem korupce.
    7) Investiční pobídky skutečně nejsou součástí sociálního státu. Jsou však produktem stejného typu myšlení.
    8) Pečovatelský stát vytváří ze sociálně slabších velmi často sociálně závislé, kteří se bez jeho pomoci už neobejdou a ani se o to nepokouší.

    Shrňme: žádné optimální přerozdělování, které by maximalizovalo „celkovou svobodu“ neexistuje, neboť svoboda, užitek a štěstí jsou subjektivní, interpersonálně neporovnatelné kategorie. I kdyby takový pomyslný bod existoval, nejsme schopni rozpoznat, zda se k němu zvyšováním přerozdělování blížíme, či zda se od něho vzdalujeme (teď neargumentuji proti té minimální sociální síti pro opravdu potřebné, nýbrž proti masivnímu přerozdělování jakožto prostředku maximalizace celkové svobody). Můžeme si však být naprosto jisti, že taková snaha nás bude stát značnou část potenciální prosperity.

    V tomto kontextu rozumím tomu, proč někteří liberálové odmítají jakékoliv vynucené státní transfery a chtějí se spolehnout čistě na soukromou charitu. Rozšiřování pozitivní svobody chtějí nechat výhradně na jednotlivcích a jejich dobrovolných darech. Obávám se však, že modernímu sociálnímu státu se podařilo skutečný pocit solidarity mezi lidmi velmi narušit, stejně jako pocit vlastní odpovědnosti vůči sobě i vůči svým spoluobčanům.

  4. Luboš Zálom : 19.8.2006 v 0.03

    “Že ve společnosti nelze považovat za jedinou hodnotu svobodu, je rovněž jasné”
    Ano. Hlavní, primární hodnotou je život. Právo na svobodu a majetek jsou klíčovými hodnotami, které jsou k zabezpečení primární hodnoty zapotřebí…

    Jinak domnívat se, že welfare state nepřeroste v diktaturu, protože se to zatím ještě nestalo, je naivní. Komunismus i sociální demokracie mají stejné kořeny a stejný cíl. Jen prostředky jsou jiné. Právě kvůli tomuto rozdílu se Marx rozkmotřil s Bernsteinem. Marx požadoval revoluci prostřednictvím násilí, zatímco Bernstein prosazoval pozvolnou a pomalou cestu, postupné zavádění socialistických prvků. Z hlediska socialismu je Bernsteinova myšlenka “lepší” – zatímco krvavou revoluci většina lidí odsoudí, pozvolného ukrajování svobody a práv si ani nevšimnou. Stačí se podívat, jak dnes každý považuje za samozřejmé, že stát zabezpečuje důchody, vzdělání, nebo zdravotnictví. Takhle to ale nebylo odjakživa, a v období největšího rozkvětu západní civilizace se stát o tyto věci v podstatě nestaral. Přesto etatisté mají názor, že kdyby se stát přestal starat o zdravotnictví a vzdělání, byl by to skoro zánik civilizace. Neumí si prostě představit, že by to mohlo být jinak. Podobně třeba za 100 let si občan Evropského socialistického svazu nebude schopen představit, že lidé na začátku 21. století měli nějaké svobody, směli vlastnit majetek, a mohli podnikat, a místo toho budou věřit, co jim bude tvrdit evropské Lamini…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?