Francouzské lekce v Londonistánu

20.8.2010
Gilles Kepell a Philipp Roman

Gilles Kepel a Philippe Roman ve svém textu porovnávají britské a francouzské zkušenosti se soužitím s imigranty muslimského původu, jež se mohou stát zdrojem poučení jak pro Spojené státy, tak pro další vyspělé země.

Gilles Kepel je profesorem a vedoucím katedry blízkovýchodních a středomořských studií na Sciences-Po v Paříži, Philippe Roman je profesorem historie a mezinárodních vztahů na London School of Economics.

Muslimové se do Francie a Velké Británie stěhují desítky let. Zatímco ale Paříž začala uplatňovat politiku, jejímž cílem je úplná kulturní integrace imigrantů do francouzské společnosti, Londýn, který čelil podobnému přílivu cizinců, se pokoušel vybudovat plnohodnotnou multikulturní společnost. Francouzi zdůrazňovali, že klíčové je to, co nově příchozí sdílí s domovským obyvatelstvem; rozdíly mezi nimi byly sekundární. Ve Spojeném království se tvrdilo, že je třeba, aby Britové respektovali jedinečnost svých nových sousedů – ať národnostní, náboženskou nebo etnickou – a že tento postoj je základním kamenem harmonického politického systému. Ve Francii založené na tradici silného centralizovaného státu a úspěšné asimilaci Jiho- a Východoevropanů, kteří se do Francie přistěhovali od devatenáctého století, není místo pro to, aby náboženská identita zasahovala do veřejného života. Pod francouzskou trikolorou byly stát a národ spojeny do jediné a nerozdělitelné Republiky. V rasově uvědomělé Británii byl naopak vždy prostor pro odlišné národnosti – Angličany, Velšany, Skoty, Iry.

Postoje imigrantů na obou březích Kanálu jsou ovlivněny jak francouzskými a britskými koloniálními zkušenostmi, tak tím, jak podrobené populace nahlížely na své okupanty. Muslimové v britském Raji žili jako minorita mezi hinduisty, která s pomocí různých náboženských hnutí, jako bylo hnutí Deobandů (předchůdce současného Talibánu založený v Indii v roce 1867), bojovala za zachování své identity. Situace ve francouzských koloniích byla zcela odlišná. Na rozdíl od Indie, kde působili Deobandové, v severní a západní Africe nepůsobila žádná podobná náboženská hnutí, jež by bojovala za udržení oddělené islámské identity tváří v tvář nepřátelské nemuslimské většině. Severo- a Západoafričané migrující do Francie po skončení druhé světové války přicházeli z muslimských zemí a netrpěli potřebou zdůrazňovat svou náboženskou odlišnost; po skončení alžírské války v roce 1962 imigranti pokojně a hladce nabyli francouzské občanství, na které měli nárok.

Aby podobnou transformací prošli přistěhovalci z periferie britského impéria stěhující se do jeho ostrovního centra, však bylo nemožné. V Británii se člověk rodí Angličanem. Konec příběhu. Když muslimové z bývalých kolonií začali masově migrovat do Británie, stali se subjekty Commonwealthu s volebním právem, ale jejich „muslimskost” se stala svého druhu národností, ač pod hlavičkou toho, co se později mělo stát britským občanstvím. Jednoznačně platilo, že člověk nikdy nemohl doufat, že se stane Angličanem.

Amerika – národ přistěhovalců par excellence – se právě vypořádává s prvními případy domácího islámského extremismu. Způsob, jakým se Spojené státy k této nové hrozbě postaví, jednoznačně ovlivní jejich vztah s americkou muslimskou populací v celé jeho šíři. Washington se toho ale může hodně naučit od svých evropských předků, kteří za sebou mají případy, kdy bojovali, kdy se stali oběťmi, i kdy džihádisty na svém vlastním území porazili. V jádru se jedná o otázku kultury – přístupu k „druhému”.

Ve Francii dochází na každodenní bázi, díky neustálému stýkání a potýkání domácích Galů s přistěhovalými Araby a Berbery, k budování specifické eklektické kultury. Vše se točí kolem dvou hlavních francouzských obsesí: postele a večerní tabule. Průměrná mladá muslimská dívka touží po tom žít a mít děti s francouzským gouerem (severoafrický hovorový výraz pro „bezvěrce”, tedy nemuslima). Hnusí se jim pouhé pomyšlení na dohodnutou svatbu s venkovským bratrancem (fellah) ze vzdáleného fled (Severní Afrika) s jeho nekultivovaným chováním a lámanou francouzštinou. Stejným způsobem se stal, jak pravidelně potvrzují průzkumy veřejného mínění, nejpopulárnějším francouzským jídlem kuskus, tradiční krupičný pokrm ze severní Afriky, nyní zcela asimilovaný francouzskými jazýčky. A hádejte, kdo tvoří průzkum za průzkumem svatou trojici nejpopulárnějších hrdinů katolické Francie? Fotbalista Zidedine Zidane (alžírsko-berberského původu), tenista Yannick Noah (smíšeného kamerunsko-alsaského původu) a filmař Dany Boon (severoafrického muslimského původu; když si bral svou sefardskou ženu, konvertoval k judaismu).

Důraz na integraci – ač není bezchybný – po většinu času ve Francii poměrně dobře fungoval. „Největší muslimská země západní Evropy” (v současnosti žije ve Francii kolem 6 milionů muslimů) nezažila na svém území od roku 1996 žádný úspěšný teroristický útok. Všechna spiknutí byla odhalena a jejich pachatelé uvězněni, nebo deportováni. Důležitou roli v tom sehrála efektivní bezpečnostní služba, dobře vytrénovaná v arabštině a muslimské politice. Ke zvýšení operační efektivity napomohly speciální právní úpravy, například možnost zadržovat podezřelé z terorismu ve vyšetřovací vazbě. Úspěšná protiteroristická politika by však nikdy nemohla fungovat bez kulturního sblížení naprosté většiny francouzských občanů s obyvateli Francie muslimského původu. Francouzští muslimové spolupracují, protože by prostě nikdy nevyměnili své dlouholeté úsilí a investice věnované tomu, aby se stali plnohodnotnými francouzskými občany – dokonce ani tváří v tvář latentní xenofobii a sociální diskriminaci -, za přeludy nabízené islámským radikalismem, který by z nich ze všech učinil podezřelé a otevřel politický prostor pro extremní pravici.

Velká část francouzského úspěchu má co do činění s tím, jak je termín „muslim” používán ve francouzské politické hantýrce; preferují se výrazy jako „muslimského původu” nebo „z muslimské kultury”. Francouzské pojetí role náboženství ve veřejné sféře se odlišuje od askriptivního chápání náboženství typického pro Británii nebo Ameriku, což nejlépe ilustruje skutečnost, že v britském sčítání lidu jsou respondenti žádáni o to, aby definovali svou identitu v náboženských termínech. Naproti tomu jeho francouzský sekulární protějšek definuje náboženství pouze v sociologických a kulturních intencích.

Ve Francii je vznik komunity, která by zahrnula všechny „muslimy” apriori politicky nemožný. A bez toho nemůže dojít k ustavení žádných politických vyjednavačů nebo „komunitních lídrů”, kteří by monopolizovali reprezentaci francouzských „muslimů” (nebo alespoň předstírali, že tak činí). Jednoznačně se to ukázalo, když se francouzská vláda v roce 2003 pokoušela usmířit různorodé francouzské muslimské frakce pokusem o vytvoření Francouzské rady muslimské víry (CFCM). Rozdíly mezi islámskými frakcemi, ať už způsobené doktrinálními spory, nebo nelítostným soupeřením mezi zahraničními státy, které některé z nich ovlivňují (Alžírsko, Maroko, Saudská Arábie, Írán atd.), zabránily ustavení CFCM a tomu, aby zaujala roli podobnou té, kterou mají jiné centrální náboženské orgány jako Konference biskupů nebo Reprezentace francouzských židovských institucí. Celkově vzato byla ve Francii vždy převažujícím postojem snaha být na prvním místě Francouzem; náboženská identita byla vždy podružná.

Ve Spojeném království věci probíhaly dosti odlišně. Britští muslimové, organizovaní jako muslimové, začali ustavovat mešity na britské půdě již na počátku masové migrace v padesátých letech. Segregace, kterou muslimská komunita zažívala v Raji, se v Británii opakovala s jediným rozdílem: většinovou populaci netvořili hinduisté, ale anglická dělnická třída se svou pivní a slaninovou kulturou. Ačkoli docházelo ke sporům mezi různými muslimskými komunitami, náboženská identita byla a je pro britské muslimy vždy na prvním místě, ať dochází k jakýmkoli sporům mezi různými sektami. Ve Francii učinila přítomnost široké škály možných identit – islámské, alžírské, dělnické, odborářské, levicové, sekulární atp. – z identifikace člověka jako muslima přinejlepším sekundární záležitost.

Kvůli izolovanému charakteru své náboženské identity začali britští muslimové vést mnohem uzavřenější sociální život než Severoafričané ve Francii. Ačkoli kari v britských kuchyních nahradilo fish and chips, praxe vyhledávání manželů v širší rodině (biradari v Urdu) – která vede k tomu, že otcové jezdí do Mirpuru nebo Pandžábu, aby přivedli zpět do Manchesteru nebo Bradfordu vhodné, neanglofonní manžely pro své v Británii narozené a vzdělané dcery – udržuje kulturní izolaci britských muslimů.

V roce 1989 nicméně vypluly na povrch i obtíže spojené s tradičním francouzským (republikánským) modelem kulturní integrace. Tři náctileté studentky muslimského původu přišly do školy na severním předměstí Paříže v hidžábech, salafistickém „muslimském oděvu”, který začal být vnucován muslimům po celém světě – díky expanzi wahhábismu a subkultury muslimského bratrstva – jako projev příslušnosti k islámu ve veřejné sféře. Francouzské středoškolské studentky nosící tento kus oděvu se na základě proklamované náboženské identity ocitly v kulturní izolaci, oddělené od svých spolužáků.

Zdálo se, že desítky let uplatňovaná francouzská filosofie laïcité se začala zemi vymstívat. Její kritici považovali laïcité za politiku necitlivou ke kulturním rozdílům. A tento názor nezastávali jen francouzští muslimové. Francii se vysmívali i Američané a Britové. Kritizovali ji jako uzavřenou zemi zahleděnou do své slavné minulosti, jako zastaralý moloch v globalizovaném světě. Cíl kulturní integrace byl ostře kritizován jako „asimilace” – termín s obzvláště negativními konotacemi, v některých židovských kruzích považovaný za rovnocenný „kulturní genocidě”. Šlo o hodně, debata byla silně zpolitizovaná. Jak francouzská odnož indického islamistického hnutí Tablighi Jamaat, které káže kulturní odloučení od nemuslimského prostředí, tak lokální muslimské bratrstvo, ony dívky podporovali, přičemž v druhém případě využili aféru pro to, aby mohli začít předstírat, že jsou reprezentanty „muslimské komunity”, k jejímuž ustavování na francouzské půdě dochází. Ve Spojeném království by se nic podobného odehrát nemohlo: přítomnost hidžábu ve školách byla již delší dobu běžnou praxí, stejně jako oddělování muslimských studentek od jejich mužských spolužáků při hodinách tělocviku, plavání atd.

Otázkou pro Paříž bylo, zda by měla být na prvním místě „svoboda”, nebo zajištění toho, aby se vzdělávací soustava stala prostorem svobodným od politických, náboženských a jiných proklamací na základě dalšího základního principu Republiky – „rovnosti”. Když Unie islámských organizací ve Francii (UIOF) se svými spojenci z multikulturní levice a spojenci, které při té příležitosti našla v řadách katolických kněží, protestantských pastorů a některých konzervativních rabínů, prosazovala své zájmy ve veřejném prostoru, používala politický jazyk svobody. Prezentovala se jako opozice k autoritářství jakobínského, sekulárního, fundamentalistického, asimilizujícího státu. Avšak když byly muslimské dívky instruovány k tomu, aby nosily hidžáb, pro saláfisty nebo muslimské bratry to nebyla otázka svobody, ale náboženská povinnost. Přes tyto vnitřní rozpory (kterých si veřejná debata nebyla vědoma) šátková aféra otrávila vzdělávací ovzduší. Následovaly nekončící spory a demonstrace, z nichž těžili radikálové, kteří se prezentovali jako oběti státní represe. Nicméně i přes evidentní odpor francouzských muslimů k laïcité se mezi nimi nakonec dostalo nošení hidžábu velmi malé podpory; rozhodně nedošlo k mobilizaci „muslimské komunity”, v kterou UOIF a jí podobní doufali. Skutečnost, že v této době byla v plném proudu alžírská občanská válka, která se následně přelila do Francie (a francouzští muslimové i přesto ignorovali výzvy k džihádu), je nejlepším důkazem toho, jak malý vliv tito radikálové na takzvanou muslimskou komunitu mají.

Takové bylo pozadí jedenáctého září na obou březích kanálu. Ve Francii mělo trauma alžírské občanské války – spolu s oběťmi na životech způsobenými na Alžír napojenými teroristy, strašným množstvím obětí na životech v samotném Alžíru a politickou a vojenskou porážkou islamistických povstalců v roce 1997 – tři hlavní důsledky. Zaprvé, francouzští občané a obyvatelé muslimského původu chovali pramalé sympatie k radikalismu a teroristickým útokům, které zažili a kterými trpěli. Ve Francii bylo jedenácté září chápáno jako druhé dějství stejné hry. Zadruhé, potlačení islamistických rebelů v Alžíru vedlo ke zničení sítí a hnutí, které by se jinak mohly přelít do Francie. A zatřetí, francouzské bezpečností a zpravodajské služby měly za sebou in vivo trénink v sledování a likvidování islamistických teroristických sítí. Disponovaly dobrými, přímými a bezprostředními znalostmi o těchto skupinách a jejich mezinárodních sítích. A státní politika odpírala zahraničním radikálním islamistům možnost získat ve Francii politický azyl.

Ve Spojeném království byly naproti tomu muslimské komunity dobře zorganizované, reprezentované lídry a vyjednavači, kteří měli početné následovníky, a stát byl, stejně jako ve dnech Raj, kdy byl komunalismus dominantním způsobem vládnutí, s těmito populacemi v minimální přímé interakci. Na rozdíl od Francouzů, kteří zahraničním islamistickým lídrům zakázali vstupovat do země, britští představitelé řadě z nich udělili azyl. Mnoho z nich významně přispělo k produkci a šíření salafistické džihádistické literatury, nahrávek a video a internetové propagandy. Všichni z nich byli zkušenými džihádistickými bojovníky, veterány z války v Afghánistánu v osmdesátých letech; v devadesátých letech podporovali džihád v Egyptě, Alžírsku, Bosně a Čečensku. Vytvořili svého druhu islámské podsvětí, označované arabským tiskem jako „Londonistán”.

Jejich přítomnost v Británii byla racionalizována; politici tvrdili, že bývalí džihádisté se zdrží radikalizování britské muslimské mládeže. Žadatelé o azyl byli Arabové, britští muslimové z jižní Asie, proto se zdálo, že mezi nimi bude panovat zásadní kulturní propast. Ba co víc, kulturní identifikace muslimských komunit s jejich novou domovinou nebyla (v duchu dlouholeté tradice) britskou prioritou. Muslimští imigranti udržovali vazby na země svého původu víc než kdy dřív – což se ukázalo mít katastrofální důsledky ve chvíli, kdy v roce 2000 začala probíhat silná talibanizace Pákistánu a britští muslimové pákistánského původu každoročně navštěvovali svou domovinu, aby obnovili rodinné vazby, přivezli partnery pro své děti a vstoupili do politických bojů v Pákistánu. (Aktivní minorita trávila čas v radikálních Madrásech sekty Deobandů a ve výcvikových táborech Tálibánu a jiných džihádistických guerill.)

Z toho ovšem nevyplývá, že by ve Francii bylo všechno v pořádku. Hidžáby byly i nadále zdrojem pobouření. Na jaře 2003 svolal tehdejší prezident Jacques Chirac výbor expertů, Stasiho komisi (pojmenovanou podle svého předsedy, francouzského politika Bernarda Stasiho; Gilles Kepel byl jejím členem, pozn. red.), aby posoudila, zda není ohrožena laïcité, resp. jak postupovat ve společnosti, která se od dob třetí republiky, jež téměř o sto let dříve zavedla oddělení církve a státu, radikálně změnila. Komise doporučila zákaz nošení ostentativních náboženských symbolů (ať už hidžábu, kříže, nebo jarmulky) ve státních školách. Zákaz se týkal pouze studentů základních a středních škol. Jakmile postoupí na vysokou školu, byli považování za dostatečně zralé, aby se oblékali, jak chtějí.

Zákaz hidžábu se setkal s nepochopením. Francie na jaře 2004 schválila zákon, který měl vstoupit v platnost v září téhož roku. Dané rozhodnutí však vyvolalo poprask v islamistických a multikulturalistických kruzích po celém světě. Ve Francii UIOF organizovala demonstrace, které byly intenzivně medializovány al-Džazírou, kde byl v té době hlavním editorem člen muslimského bratrstva. Na konci srpna unesla „islamistická armáda v Iráku” dva francouzské žurnalisty a hrozila, že je zabije, pokud nedojde k zrušení „šátkového zákona”. K velkému překvapení těch, kteří věřili zpravodajství al-Džazíry, ale velká většina francouzských občanů muslimského původu zákaz hidžábů podporovala. Mnoho z nich vyšlo do ulic a médií, aby vyjádřili své absolutní odmítání teroristické skupiny, která se zmocnila jejich hlasu. UIOF byla nucena ustoupit. Nepokoje kolem hidžábu ustaly a dodnes se ve školách nenosí.

Zdálo se, že došlo k potvrzení francouzské politiky laïcité. Ovšem rok po sporu o hidžáb se rozhořelo násilí na předměstích Paříže. Mnoho mladých imigrantů, kteří zde žili, nemělo žádné vyhlídky. Když na podzim roku 2005 začali zapalovat automobily, dostalo se na Fox News plno dramatických záběrů plných „muslimských bouří”, což vedlo k nesmyslným přirovnáním jako „Bagdád na Seině”. Avšak všechny odborné studie po skončení bouří jednoznačně prokázaly, že měly pramálo (nebo vůbec nic) společného s islámem jako takovým; místo toho byly důsledkem nedostatku sociální integrace a ekonomických příležitostí. Výtržníci chtěli přitáhnout pozornost veřejnosti k těmto tématům. Nejednalo se o výzvy k ustavení „islamistánu” na pařížských předměstích. Bouře byly apelem na hlubší sociální integraci, něco, čemu kontroverzní Stasiho komise dobře rozuměla, když navrhla postavit se tomuto problému čelem, změnit způsob městského plánování, rozbít přistěhovalecká ghetta a zavést Jom Kippur a Eid al Kabir jako školní svátky. Tyto i další pokusy o respekt k diverzitě ale byly ignorovány.

V Británii, kde Tony Blair spolu s George W. Bushem od roku 2002 plánoval invazi do Iráku, si byl premiér jistý, že mu vládní podpora domácího islamistického komunalismu poskytne imunitu před kritikou „invaze do muslimské země armádami nevěřících” a nepovede k odvetě v podobě džihadistických teroristických útoků. Opak byl pravdou. Radikální pákistánské islamistické sítě britskou (a americkou) politiku tvrdě kritizovaly. Desítky britských muslimských aktivistů, kteří studovali na tálibánských školách a působili ve výcvikových táborech, se přidali k extremistům. Zástupci radikálních islamistických skupin ve Spojeném království ukončili s britskými úřady veškerou spolupráci, a vzhledem k tomu, že řada poznatků královských zpravodajských služeb o pohybu islamistů do značné míry závisela na komunitních lídrech, objevila se náhle řada bílých míst v sledování radikálních skupin a jednotlivců, zejména v provinčních oblastech daleko od Londýna. Bezpečnostní služby zjistily až příliš pozdě, že arabští radikálové Londonistánu se naučili anglicky a začali se spojovat s jihoasijskou, v Anglii vzdělanou mládeží z Bradfordu a východního Londýna. Toto nebezpečné prostředí se stalo pozadím pro útoky ze 7. července 2005. Sebevražedné útoky v Londýně byly spáchány v Anglii vzdělaným britským muslimem z Yorkshiru. V dopředu nahrané poslední vůli vysílané al-Kájdou vystupoval šéf skupiny Mohammed Khan, jak se silným akcentem yorkshirské dělnické třídy deklaruje, že je bojovníkem proti nevěřícím, kteří vtrhli do Iráku a Palestiny. V červenci 2005 bylo na poslední chvíli zabráněno dalšímu teroristickému útoku. V létě 2006 bylo za pět minut dvanáct zabráněno plánu na bombový útok v transatlantickém letu mezi Londýnem a New Yorkem s pomocí tekutých výbušnin. V roce 2007 napůl uspěl další útok, když automobil naložený výbušninami (které neexplodovaly) narazil do vchodu glasgowského letiště.

Od roku 2007 a odchodu Tonyho Blaira došlo k významnému přehodnocení britské politiky. Vláda Gordona Browna se, jako součást své „deradikalizační” politiky zacílené na větší integraci muslimské mládeže do britské společnosti, úmorně snažila vypracovat koncept „britskosti”. Díky odklonu od multikulturalismu, spolu se zprávou zpravodajských služeb nazvanou „Prevence extremismu společně”, se politiky na obou stranách Kanálu dostávají tak blízko jedna k druhé, jak nikdy nebyly. Otázka sociální a kulturní integrace zůstává zatěžkávací zkouškou pro obyvatelstvo muslimského původu, které se pokouší politicky identifikovat se svou zemí pobytu i narození.

Ve chvíli, kdy Spojené státy začínají čelit svému vlastnímu domácímu terorismu v podobě masakru spáchaného Nidalem Hasanem a Faroukem Abdulmutallábem (bezmála odpálené letadlo do Detroitu), je důležité, aby si vzaly poučení z evropských vztahů s muslimskými obyvateli Evropy. Stará Evropa je koneckonců sousedem muslimského světa, kus jej kolonizovala a nyní část z něj integrovala do své vlastní identity.

Zatímco někteří předvídají, že za několik desítek let Evropa nebude ničím jiným než severní částí Maghrebu, stejně tak můžeme tvrdit i to, že Severní Afrika a Blízký východ budou mnohem více evropeizovány.

Text Gillese Kepela a Philippa Romana z časopisu The National Interest, březen 2010, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.

Vyšlo na Revue Politika

Jeden příspěvek - Francouzské lekce v Londonistánu

  1. Michal : 21.8.2010 v 0.30

    Zatímco media pronikla k pojmu cordoba jako k vzpomínce na harmonii prosperity a tolerance zašlých časů rozkvětu toho města, přísloví orientální chápou cordobu spíše jako místo co bylo ztraceno a je nezbytno jej dobýt zpět. Což nepochybně se i stane.Náš úkol je jen jak se to stane a co z toho dobydeme pro sebe my. Křížoví ozbrojení poutníci byli kolem Jerusalema jen krátce, aby se snažili více naučit z té kultury pro nás nějak kořenové.Přesto obohatili Evropu značně. Nedosáhli Mekky (vyjma zajatců tam podřezaných jako ovce), 2 x ztratili Rudé moře, i jejich poslední ostrovní hrad na jihu byl nedávno pro jistotu přestaven na egyptskou formu hollywoodské maškary.Je to tedy Evropě příležitost, pokračovat, napravit, doplnit, rozvinout, prohloubit (díky společným kořenům) sebe sama. Potkání s dálným východem tak bude připravenější.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?