FILOSOFIE TRANSFORMACE MORÁLNĚ-KULTURNÍ DIMENZE SVOBODY

1.11.1991
Michael NOVAK


Publikovaný text autor přednesl na výroční konferenci Mont Pelerin Society v Praze dne 4.11.1991.

Asi před sto lety se moji čtyři prarodiče stěhovali z Tater do Ameriky. Než jako osmnáctiletý odjel, zavěsil otec mé matky malý kříž na strom u cesty před svým domem ve slovenské horské vesničce Brutovce. Otec mého otce pocházel z Dúbravy, dědiny nepříliš vzdálené od Brutovců, ležící na úpatí kopce čnějícího nad troskami hradu ve Spišském Podhradí. Oba dožili své dny v Johnstownu v Pennsylvánii, kde jeden pracoval jako horník, zatímco druhý ke konci vlastnil řeznictví. Proto je pro mne toto pozvání do Československa pozváním “domů” a jsem vděčný za tuto příležitost.

1.

Před mnoha lety jsem měl ambice sepsat filosofii svobodné společnosti. Přemýšlel jsem tehdy o přechodu ke svobodné společnosti v Latinské Americe, Asii, a nakonec v marxistickém světě. Podstata mého objevu tehdy i nyní je zdánlivě jednoduchá: svobodná společnost se skládá ze tří částí. Existují tři složky svobodné společnosti, ne jedna. A nejobtížnějším úkolem těch, kdo by chtěli vytvořit svobodnou společnost, je vybudovat všechny tři složky současně, nebo alespoň v nějaké smysluplné koordinaci.
Pravda, svoboda je jedna. Ale lidská bytost je složitý komplex. Každá žena a každý muž je současně živočichem politickým, živočichem ekonomickým a živočichem zkoumajícím, hledajícím spravedlnost, věrnost svědomí a lásku. Vybudování společenských institucí, které nás podporují ve všech těchto třech aspektech naší identity – politickém, ekonomickém a morálním, to byla dlouhá náročná práce na tom, co lord Acton nazval historií svobody. Když v tomto kontextu hovoříme o svobodě, nemyslíme tím pouze objasnění klíčových myšlenek, ale i vybudování institucí. Máme na mysli vybudování svobodné společnosti. Máme na mysli společenskou, sociální úlohu (socialisté lhali, když křičeli, že pouze oni se starají o “společnost”, zatímco ti, kterým leží na srdci svoboda, se starají pouze o “buržoazní individualismus”).
Jak jste zdolali ve střední Evropě a zvláště tady, v Československu, tu dlouhou cestu budování svobodné společnosti? Vy tady na místě to víte lépe než my, kteří to sledujeme z dálky. Ale měli byste vědět, jak velmi obdivujeme vše, čeho jste dosáhli – od velké morální revoluce zdola, která přinesla “zázrak roku 1989″, až po parlamentní volby a odstartování působivé a odvážné ekonomické reformy. Dosáhli jste velmi mnoho ve velmi krátkém čase a my vám vzdáváme úctu. Očividně jste udělili přihlížejícímu světu tři důležité lekce.
Za prvé jste ukázali, že lidské bytosti touží být svobodné – to znamená zodpovědné, nezávislé, dospělé. Ukázali jste, že tzv. “filosofie základních potřeb”, která znamená především “starání se osvícené avantgardy lidu o základní potřeby občanů” a teprve potom starost o jejich svobodu, je (pokud vůbec) vhodná pro dobytek, ne však pro lidské bytosti. Může se hodit pro chov skotu, ovcí, králíků nebo drůbeže, ale žádná “Zvířecí farma” nemůže uspokojit lidskou touhu po osobní zodpovědnosti. Z toho důvodu první slova na vašich rtech vyjadřovala základní lidskou touhu po vládě založené na souhlasu ovládaných, po vládě nikoliv svévolné a všemocné, ale podřízené zákonu. Na prvém místě jste chtěli demokratickou republiku, která chrání práva jednotlivců a menšin proti tyranii většiny. Vaším bojovým pokřikem byla “demokracie” nebo, ještě lépe, “občanské fórum”. Toto volání po Občanském fóru ukazuje, že občanská společnost je něco širšího a základnějšího než “stát”. Volali jste po omezení státu. Byl to hlas, který chtěl nadřazení zákona a morálky nad mocí. To vše jste shrnuli do krátkého a symbolického slova: “Demokracie”.
Demokracie tedy není jednoduchý pojem. A vytvoření mnoha institucí, které skutečně ochraňují občanskou společnost, není jednoduchý proces. Pouze instituce vznikající dobrovolně z iniciativy svobodných občanů mohou vytvořit osobní a společenský prostor, ve kterém skutečná lidská svoboda žije, působí a má své bytí. “Princip svobodného sdružování,” píše Tocqueville, “je prvním zákonem demokracie”. Velmi rychle jste si osvojili umění sdružovat se. Skutečně, budoucnost svobody v bývalých marxistických zemích spočívá v rozvíjení a zdokonalování tohoto umění. Existuje nespočetné množství společenských úkolů, které svobodná sdružení občanů mohou řešit úspěšněji a lépe než státní byrokracie. A čím více jsou občané schopni sdružovat se, tím méně je stát všemocný a byrokratický.
Vlády jsou nezbytné. Ani na okamžik nechci být omylem považován za agitátora proti vládě. Sloužit ve vládě vlastním lidem, vzít na sebe úlohu státníka, to je nejušlechtilejší ze všech povolání. Bez vlády by lidská práva nebyla v bezpečí: “Na ochranu těchto práv se mezi lidmi ustavují vlády” – stvrzuje naše Deklarace nezávislosti. Svobodná společnost vyžaduje vládu. Ale musí to být “vláda lidí, prostřednictvím lidí, pro lidi”. Ne vláda nad lidmi, ne vláda, která lidi utlačuje.
Ale samotná vláda není vše. A tak druhá lekce vaší čerstvé zkušenosti opět zdůraznila celému lidstvu, že samotná demokracie nestačí, nevyhnutelný je i růst ekonomiky. V těchto dnech není zapotřebí mnoha argumentů na přesvědčení občanů bývalých marxistických států střední Evropy, že svobodná společnost nespočívá pouze v ustavení vlády či demokracie, nebo právu volit každé dva roky. Pokud demokracie nebude přinášet stálé zlepšování ekonomických podmínek, občané ji nebudou dlouho milovat.
Dovolte mi podat toto druhé poučení z jiné strany. Dynamické hospodářství, prosperující a poskytující zlepšení životních podmínek pro všechny, je nezbytnou podmínkou přežití demokracie. (Podmínkou nezbytnou, ne však postačující.) Demokracie potřebuje dynamické hospodářství. Demokracie potřebuje podnikavost, invenci, objevnost a tvořivost pro představu, jaké další výrobky a služby je třeba poskytovat a jaké prostředky jsou k tomu zapotřebí. Bez důvtipu, vynalézavosti, představivosti, tvořivosti – bez intelektuálních schopností obsažených v etymologickém kořeni slova “kapitalismus” – v latinském slově caput – mohou občané těžko očekávat potěšení z ekonomického růstu. A pouze smysluplná naděje občanů, že jejich děti budou žít lepší život než oni, upevňuje jejich lásku k demokracii. A proto jediná forma politické ekonomie, která skutečně funguje, je demokracie a kapitalismus – samospráva jak v politické, tak v ekonomické oblasti.
Již v průběhu dvou krátkých let jste zjistili, že není lehké navrhnout ekonomický program, který zamezí potlačování základního práva na osobní hospodářskou iniciativu – navrhnout, jak se někdy říká, hospodářství otevřené podnikatelské aktivitě. V každém lidském srdci je obava před svobodou a riziky, která ji doprovázejí. Je tu hrozivá společenská touha po uzákonění výrobních plánů, po paternalismu, po ochraně občanů před jejich vlastní svobodou, po rozhodování za jiné a dokonce po prosazování toho, že občané sami nejsou “připraveni na svobodu”. Nejsou to pouze komunistická srdce, v kterých se skrývá snaha hrát si na “Velkého Bratra”.
Svoboda je vlastní podstatou lidské bytosti. Je v nás tím, co je v židovském a křesťanském myšlení nejvíce podobné Bohu; je tím, co z nás vytváří obraz Boží, který je zdrojem veškerého našeho konání a lásky. Naneštěstí, jak upozornil Dostojevský před sto lety, lidské bytosti se tiše obávají zodpovědnosti vrozené tomuto Imago Dei. Ačkoliv se jí všichni hlasitě dovolávají, Dostojevský píše: “Dej člověku svobodu a za patnáct minut ti ji začne vracet”. Lidské bytosti mají strach ze svobody. Bojíme se sami sebe.
Existuje mnoho příznaků, že i vy v Československu jste v průběhu posledních dvou let, podobně jako všichni ostatní lidé, pocítili tento strach. V roce 1989 každý volal po svobodě. V roce 1991 se jí mnozí – celkem přirozeně – obávají. Mnozí mají strach ze zodpovědnosti a rizik, které svoboda přináší.
Tak se ve vaší zkušenosti objevila třetí velká lekce svobody, stejně jako ve zkušenosti všech lidí, kteří šli touto cestou. Politická svoboda nestačí, ekonomická svoboda je také málo. Ani svobodná politika, ani svobodná ekonomika nemohou uspět, pokud nedojde k hluboké morální a kulturní revoluci. Slovy francouzského básníka Charlese Peguy: “Revoluce je buď morální, nebo žádná”.
Politologové často přehlížejí morální a kulturní rozměr svobody. Při vytváření institucí politické svobody, odpovídajících historii a podmínkám života konkrétních lidí, vyvstává mnoho konkrétních nejistot. Obdobně je mnoho praktických nejasností při vytváření institucí ekonomické svobody. Ale je velkou chybou, byť chybou všeobecně rozšířenou, přehlížet a zanedbávat instituce, které podporují morální zvyklosti nezbytné pro svobodnou politickou ekonomii.
Je chimérickou ideou, napsal James Madison, představovat si, že svobodná republika může přežít bez každodenního uplatňování hodnot svobody. Svobodná společnost závisí na zodpovědnosti, iniciativě, podnikavosti, předvídavosti a veřejné odvaze. Závisí na prostých, obyčejných, každodenních vlastnostech. Občané, kteří jsou závislí, pasivní, nezodpovědní a úzce zaujatí vlastním prospěchem, budou špatně řídit své vlastní konání a jejich představa samosprávy je odsouzená k zániku.
Rozhodující složkou státnického umění je proto schopnost rozpoznat a pěstovat kulturní zvyklosti nepostradatelné pro výkon a přežití svobody. Svobodnou společnost nelze přinutit k rozkvětu jakýmkoliv souborem morálních zvyklostí. Tam, kde jsou občané zkorumpovaní, nečestní, lhostejní ke své práci, neteční, lhostejní k vyšším cílům, chtějí-li podvádět a krást a šidit, dychtí-li po přídělu ze státní pokladny, ale nehodlají přispívat ke společnému dobru a nespravedlivě se obohacují, tam musí samospráva nutně selhat. Ve skutečnosti se ukázalo, že mnozí lidé ve světě projevují neschopnost udržovat instituce svobody v chodu. Cesta ke svobodě, upozorňoval Tocqueville, je dlouhá právě proto, že vyžaduje naučit se zvyklostem svobody. Ne všechny zvyklosti jsou prospěšné. Cesta je úzká a brána těsná.

2. Zvyky a instituce

Povšimněte si, že mezi třemi složkami svobody, jakkoli jsou důležité, nekladu největší důraz na složku politickou a ekonomickou, nýbrž na morálně-kulturní, která je rozhodující pro zajištění úspěchu dvou předchozích. A také si všimněte, že v rámci morálně-kulturní složky kladu velký důraz na zvyky a instituce. To je také v souladu s filosofií Jamese Madisona, jednoho ze dvou nebo tří nejbystřejších praktických filosofů svobody v celé historii lidstva. Naše práva, napsal kdysi Madison, hovoříme-li o právech proklamovaných Deklarací nezávislosti a Ústavou USA, jsou chráněna nikoliv zárukami na papíře, ale zvyklostmi a institucemi amerického lidu. Dříve než lze práva chránit, je třeba tyto zvyklosti postupně tvořit a uvádět do života. Instituce, které tyto zvyklosti řádně, průběžně a spolehlivě garantují, musí být pevně konstituovány.
Mnozí filosofové nevěnují pozornost tomu, že svobodná společnost vyžaduje charakteristické zvyklosti, které obvykle nenalézáme v dostatečné míře v tradičních nebo nevolnických společnostech. Staré zvyky nejsou postačujícím základem svobodné společnosti. Například zvyky, vlastní feudální společnosti, v jaké prakticky žili naši prarodiče v rakousko-uherské říši v minulém století, zahrnovaly úctu, poslušnost, vysoký stupeň závislosti a nízkou úroveň autonomie, iniciativy a občanské zodpovědnosti. Není to tak dávno, co hlavními aktéry dějin Evropy byli aristokraté, představitelé státu (a někdy církve), a obecně veškeré osobnosti na místní úrovni: vévodové, knížata, rytíři, nižší úředníci a jejich zástupci. Hlavní povinností “poddaných” říše bylo “modlit se, platit a poslouchat”.
Povinnosti svobodných občanů ve svobodné společnosti jsou zcela odlišné. Rozhodujícímu historickému přechodu z úlohy poddaného do role občana se nedostalo takové morální a kulturní analýzy, jaké si zasluhuje. Když se z poddaných stali občané, nebylo možné očekávat, že budou pouze poslouchat. Oni sami se stali protagonisty samosprávy. Jsou konečným zdrojem politické moci. “My, lid”, říká preambule americké Ústavy. V konečném důsledku jsme nejvyšším suverénem my. My máme nejvyšší moc a nejvyšší zodpovědnost za náš osud. Nezačneme-li uplatňovat nový soubor zvyklostí, postojů a praktik – budeme-li nadále jednat jako pouzí poddaní -, samospráva je jen přeludem.
Svobodná společnost od nás naopak vyžaduje politickou iniciativu. Musíme se učit umění svobodného sdružování. Abychom dosáhli určitých sociálních cílů, musíme si osvojit zvyk organizovat se. Neboť neexistuje doslova nikdo, na koho bychom se mohli obrátit, pokud se nerozhodneme vzdát se opět svých svobod. V tom spočívá význam aktivizace celé občanské společnosti. Jednotliví občané musí začít sami u sebe. Musí prokázat představivost a iniciativu, rozpoznat a úspěšně zvládnout velké množství úkolů, které zlepší jejich vlastní životy i život obecně. A musí se naučit, jak to provádět prostřednictvím dobrovolné spolupráce s ostatními, organizováním vlastních společenství. Umění organizovat se je obzvlášť důležité.
V tomto kontextu se obecné dobro a osobní naplnění překrývají. Posílit společenské vazby a stmelit společnost znamená podpořit svůj vlastní prospěch, dosažení osobních a rodinných cílů přispívá dobru všech. Oddělit ve spolupracující společnosti vlastní zájem od zájmu společenského není vůbec snadné. Posílení dobrovolných sdružení své vlastní společnosti je současně podporou jak blaha obecného, tak osobního. Aktivní politické strany a další sdružení, vyvíjející a kontrolující nejrůznější činnosti, které zabezpečují dobré životní podmínky, dynamizují tak vnitřní život občanské společnosti a ženou ji kupředu. Tento úspěch společnosti má zpětně vliv na osobní a rodinný prospěch. Obdobně úspěch každého člověka a každé rodiny přispívá k obecnému dobru.
Od poddaných se očekává poslušnost, od občanů naopak projevy iniciativy a podnikavosti. Od poddaných se očekává závislost, ale od občanů statečnost, zodpovědnost, nezávislost a samostatnost. Poddaní mají vykonávat nařízené a dostávat přidělené, ale občané mají být činorodí a tvořiví.
V době svobodných společností musel být tudíž klasický systém hodnot, zděděný z Aristotelovy Etiky a doplněný středověkem, rozšířen. Čas mi brání učinit víc než pouze vyjmenovat tyto nové hodnoty. Žádná svobodná společnost bez nich nemůže dlouho přetrvat, dokonce ani vzniknout.

Iniciativa

Jsou-li občané naprosto nezávislí, musí jako první rozpoznat přicházející nebezpečí a příležitosti a být prvotním zdrojem společenského jednání, které na ně reaguje.

Podnikavost

Zvláště (ale ne pouze) v ekonomické sféře občané nesmí stát v pozadí a čekat na “ostatní” (nebo na stát), až jim zajistí zboží a služby nezbytné pro zlepšení každodenního života, ale musí projevit rozhled a organizační schopnosti, aby těchto cílů dosáhli sami. Lidská osobnost není pouhým jednotlivcem v tom smyslu, že se liší od ostatních, tak, jako je jednotlivcem každá kočka a každý strom. Lidská osobnost je víc než to, podle definice je původním zdrojem pronikání do podstaty věcí a jednání. Stvořený k obrazu Božímu, každý člověk je Bohem určen být tvůrcem a spolutvůrcem, chcete-li, určený projevovat představivost, tvořivost a schopnost dosahovat cílů, které si sám určil. Tuto činnost nazýváme podnikavostí. Stejně jako jiné návyky získává se praxí, opakovanými pokusy a vytrvalostí.

Společenská spolupráce

Viděli jsme již, že Tocqueville pokládal umění sdružovat se za první zákon demokratického života. K dosažení toho, co poddaní očekávali od aristokracie nebo od státu, se svobodní občané musí sdružovat. Je komunistickou lží, že jediná cesta, jak překonat přílišný individualismus, je čekat, až Strana nebo stát vydají sociální příkazy. Svobodní občané jsou schopni zcela zmobilizovat svoji vlastní představivost, vlastní iniciativou úspěšně vyřešit i ty nejobtížnější sociální úkoly.
Ve skutečnosti je schopnost svobodných občanů z vlastní vůle vytvářet svobodná společenství to, co dává přívlastku “sociální” jeho sílu v moderním spojení “sociální spravedlnost”, které vzniklo právě pro potřeby éry svobodných společností. Když se vynoří problémy, což je nevyhnutelné, občané mají jak právo, tak povinnost vytvářet společenství, která hledají nápravu, a to i proti státu. To samé, objeví-li se nová potřeba. Je obrovským omylem uvažovat o “sociální spravedlnosti” jako o činnosti státu nebo jako o synonymu pro “etatistickou spravedlnost”. Sociální spravedlnost je vlastně formou svobodného sdružování. Pouze jako poslední možnost a po přijetí patřičných opatření proti nepřiměřené byrokratické moci moderního státu postupují někdy svobodní občané státu část moci, která náleží jim, aby dosáhli svých cílů prostřednictvím dohodnutým způsobem omezené činnosti.

Veřejná činorodost a občanská zodpovědnost

Když občan přestává být poddaným, stává se zodpovědným nejen za své osobní a rodinné cíle, ale za celou oblast obecného nebo veřejného dobra. Stává se správcem svého vlastního bytí. Musí si hledět zkrášlení svého města, života umění a vědy, ochrany veřejných památek, a všech veřejných denních potřeb, jako jsou voda a elektřina, silnice a mosty, ekonomická životaschopnost jeho společenství a ochrana životního prostředí. Bude natolik rozumný, že odpovědnost za všechny tyto věci nesvěří jednoduše a výhradně (bez kontroly a protiváhy) do rukou státu. Čím více těchto služeb jsou občané schopni zabezpečit soukromou cestou spíše než prostřednictvím státu, tím bude jejich společnost vitálnější, různorodější a svobodnější. Je přirozené, že určitou zodpovědnost opatrně přenesou na smíšené veřejně-soukromé instituce a jiné prověřené mechanismy pečlivě sledované zodpovědnosti. Faktem zůstává, že čím větší smysl pro občanskou zodpovědnost a veřejnou činorodost občané sami projeví, tím svobodnější – a nádherně rozmanitější – bude jejich společnost.

Můžeme se zmínit o dalších vlastnostech, nezbytných pro přetrvání svobodné společnosti – kupříkladu zvyk působit jako “loajální opozice”, to znamená projevování nesouhlasu bez soustavné obstrukce; umění kompromisu v praktických záležitostech, a to i v případech, s kterými z principu nesouhlasíme, aby se dokonalé nestalo nepřítelem dobrého; zvyk projevovat respekt vůči druhému, i když nesouhlasíme s jeho názory; umění hovořit přátelsky i s tím, kdo nám nejvíce oponuje, aby se zachovala možnost budoucí praktické spolupráce.
V krátkosti lze říci, že demokratické soužití vyžaduje zdvořilost nejvyššího stupně v argumentaci i jednání, a to i při intenzivní opozici. Neobstojí námitky, že důsledkem zdvořilosti je určité “pokrytectví”, neboť zdvořilost vyžaduje přívětivé chování i vůči těm, k jejichž názorům cítíme odpor. Vždyť demokratické postupy jsou něco na způsob společenského tance a obecné blaho vyžaduje určitou kontrolu primitivních citů.
Tento výčet je samozřejmě neúplný a každý jeho bod by vyžadoval mnohem podrobnější vysvětlení. Avšak v zemích, kde se tak dlouho uplatňovaly leninské manýry a způsob chování, není v žádném případě plýtváním energie upozorňovat na způsoby, kterými svobodná společnost apeluje na morální zvyklosti odlišné od zvyklostí společnosti otrocké.

3. Instituce

Kromě hodnot je nezbytné podívat se i na společenské instituce, které samy mohou hodnoty svobodné společnosti vštěpovat: domov, škola, univerzita, dobrovolná sdružení, tisk, umění, a snad především církve.V bývalých marxistických zemích byly během padesáti let mnohé instituce morálně-kulturního systému odříznuty od zvyklostí, způsobů a zásad svobodné společnosti. Navíc umění a zvyklosti svobodné společnosti ve světě vně železné opony za padesát let pokročily kupředu. Nejsou tam, kde byly v roce 1938. Proto klíčové instituce občanské společnosti nemohou začít tam, kde skončily před 2. světovou válkou.
To je obzvlášť důležité z toho důvodu, že v desetiletích po 2.světové válce se do svobodné společnosti vštípil hluboký a opravdový pluralismus moderního svědomí. Jak myšlení, tak společenské způsoby jednání týkající se náboženské svobody a svobody svědomí daleko překročily své hranice z roku 1938. Vyzkoušelo se a vyhodnotilo mnoho společenských experimentů. Na jedné straně, v oblasti svobody svědomí ustoupila tolerance něčemu ještě silnějšímu a mnohem obdivuhodnějšímu: vzájemnému respektu k rozdílům ve svědomí. Na druhé straně, určitá falešná tolerance a laissez-faire naprosté lhostejnosti také ustoupily rostoucímu přesvědčení, že svědomí sice musí být svobodné, ale podstata svědomí je tak důležitá pro zachování svobodné společnosti, že se musí stát záležitostí živé, ohleduplné a zdvořilé veřejné diskuse.
V pluralistické společnosti nestačí přenechat “veřejný prostor” morální lhostejnosti. Naopak, občané a jejich společenství by měli být povzbuzováni, aby formulovali principy svého svědomí otevřeně, veřejně, zdvořile a s úctou, aby mohly být veřejně zhodnoceny i morální argumenty protivníka. Nemělo by se dovolit, aby pluralismus zdegeneroval na beztvarou hmotu s nejnižším společným jmenovatelem. V nejzávažnějších morálních záležitostech potřebuje být pluralistická společnost oživena inteligentní veřejnou debatou. Proto musí být tak závažné veřejné problémy jako interupce, euthanasie, eugenika a jim podobné plně a otevřeně vysloveny, v celé jejich hloubce a rozměrech. Také tímto způsobem se sám veřejný prostor stane zdrojem morálního vzdělání a morální opravdovosti, bez kterých svobodná společnost není hodná svého jména.

4. Závěr

Snad mi dovolíte zakončit obrazem svobody, který je drahý nám ve Spojených státech. Jeho univerzální význam dosvědčili mladí čínští studenti během nezapomenutelných demonstrací v Šanghaji a Pekingu v květnu 1989. Neboť tito studenti si vytvořili obraz svobody, o kterou usilovali – bílou plastikovou repliku Sochy Svobody z přístavu v New Yorku. Tento obraz svobody původně vymyslela a vytvořila Francouzská liberální strana v roce 1886. Francouzi nezpodobnili svobodu jako mladého bojovníka s puškou, ale naopak tradičním symbolem postavy bohyně Moudrosti, třímající v jedné ruce pochodeň Rozumu proti tmě vášní a nevědomosti, a v druhé ruce Knihu Zákona.
Toto je příhodný symbol morálně-kulturního systému, jehož důležitost jsem se pokoušel zdůraznit. Svobodu politickou a svobodu hospodářskou nelze uskutečnit bez svobody morální a kulturní. Taková svoboda není svobodou nechat se unášet proudem vášní nebo nevědomosti, ale spíše svobodou jít za světlem svědomí nebo rozumu. Je také svobodou pod vládou zákona. Vláda zákona není opakem svobody; je nepostradatelná pro politickou a hospodářskou svobodu. Vláda zákona je také nepostradatelná pro svobodu morální, kterou už dávno Cotton Mather a ne tak dávno lord Acton popsali jako říši svědomí spíše než instinktu.
Velký experiment, do kterého se pustily bývalé marxistické země střední Evropy – a zvláště země mých prarodičů -, je v podstatě experimentem morálním. Vytvořit svobodnou obec znamená především a zároveň utvářet lidi, uplatňující zvyklosti svobody pod vlídnou vládou institucí svobody. Váš úspěch při zdolávání této cesty je velkým okamžikem pro nás ostatní, neboť lidská svoboda je nedělitelná a neúspěch jednoho národa zraňuje všechny ostatní, stejně jako úspěch každého z národů všem ostatním dává možnost a povzbuzuje je.
My sami v Americe musíme podstoupit velké morální znovuprobuzení. Neboť svoboda jednou dosažená není zabezpečena navždy. Jedna generace může přílišnou nedbalostí uvést do pohybu rychlý úpadek svobody. Naše instituce, které jsme naštěstí zdědili, jsou obdivuhodné, a v posledních letech jsme dosáhli výrazného morálního pokroku. Přesto nemůžeme říci, že bychom žili morálně a intelektuálně nejlépe, jak dovedeme.
To je další důvod, proč vaše úsilí v překonávání prázdnoty, zoufalství a hořkosti, a v boji za holé přežití leninských let jsou tak významné pro nás ostatní. V těchto bojích je celé lidské pokolení jednotné. Neboť je těžké pro všechny ženy i všechny muže kdekoliv na světě zasloužit si svobodu, která je v nás. Často selháváme. Ale musíme se navzájem povzbuzovat a kráčet kupředu.
Přejeme-li vám, aby vás provázel Bůh (což děláme), přejeme stejnou přízeň a požehnání také sobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?