Filipika proti novým „právům“ aneb co přináší Charta základních práv EU

3.8.2007
Lukáš Kollert

Od vzniku prvních společností bylo zřetelné, že je třeba nějak upravit vztah mezi jednotlivci a činem a také vztah mezi jednotlivcem, společností a činem. K úpravě v zásadě slouží dva prostředky: zákon a morálka. Zákon je nejzazší běžný prostředek, ke kterému může společnost přikročit, aby zamezila uskutečňování činů, jež považuje za špatné, nebo aby naopak zajistila konání skutků, jež pokládá za nutné. Zákon je vždy doprovázen hrozbou v podobě trestu, jež zaručuje zákonu respekt ze strany občanů.Současně je zákon nositelem dvou znaků – za prvé znamená omezení volnosti občana (případně i jeho svobody) a také vyjadřuje neschopnost společnosti řešit určitý problém přirozenější cestou morálky. Morálka nevchází v platnost rozhodnutím nějaké skupiny lidí, ale postupným vývojem společnosti. Dále narozdíl od nelegálního není za nemorální čin určen žádný postih, který by vykonala oficiální moc. Přesto existuje mechanismus, který zabraňuje jednotlivcům, aby jednali v rozporu se společenskou morálkou. Tímto mechanismem je opovržení, jehož předmětem by se jednotlivec stal, pokud by se choval nemorálně. Pokud se ukáže, že morálka není v konkrétním případě dostatečnou ochranou a konání v rozporu s ní je příliš závažné, jeví se vyhlášení zákona, který vynutí společností požadované chování, jako opodstatněné. Velký počet zákonů ovšem poukazuje buď na nezdravou společnost, ve které nevládne dostatečně silná morálka, nebo na vládu, která není schopna odhadnout množství zákonů, jež jsou nutné.

Pokud tedy je v nové Chartě základních práv Evropské unie obsaženo například právo starších osob na účast na kulturním a společenském životě, je to buďto vyjádření faktu, že žijeme ve zkažené společnosti, která své starší jedince nechová v úctě, nebo nám byl předložen nepotřebný zákon. Ve zdravé společnosti by přece bylo naprosto samozřejmé, aby staří lidé byli respektováni a měli možnost účastnit se společenského života a nebylo by vůbec nutné, aby jim bylo k tomu dáno státem právo. Pokud je ovšem pravda, že je naše společnost natolik zkažená, je třeba se ptát: přispěje tento zákon k nápravě?

Ukažme si to na zřetelnějším příkladu. Dle Charty nesmí zaměstnavatel odmítnout zájemce o práci z rasových, náboženských či dalších důvodů. Nepřijme-li zaměstnavatel pracovníka a ten ho obviní, že tak učinil například kvůli jeho rase, postaví se tito dva lidé proti sobě u soudu či u jiného orgánu. Pokud uchazeč o zaměstnání vyhraje (důkazní břemeno v takovém případě nese zaměstnavatel), bude na zaměstnavatele zřejmě uvalen trest v podobě přijetí odmítnutého uchazeče do svého podniku. Svého zaměstnance tak bude ve své společnosti de facto trpět za trest, což jistě vůbec není vhodný základ pro vznik pozitivního vztahu nejen k tomuto konkrétnímu člověku, ale ke členům menšin obecně. Ve svém důsledku tak antidiskriminační legislativa povede k prohloubení negativních postojů vůči menšinám a ne k nápravě problému.

Vhodnější a účinnější, i když nepochybně delší cestou by bylo takové působení na společnost, které by vedlo k jejímu zdravému vývoji. Toho lze však vydáváním zákonů dosáhnout jen stěží. Trpělivost však může nést dobré ovoce v podobě zdravé morálky, neboť tak nebudeme stavět dům budoucnosti naší společnosti na písku, kde by snadno podlehl zkáze, ale na skále, která zaručí dobré základy.

Přílišné vydávání zákonů je provázeno ještě dalšími jevy. Předně, jak již bylo naznačeno, zákon omezuje svobody každého jednotlivce, a pokud sami sebe definujeme jako společnost, pro kterou je svoboda jednou z nejzákladnějších hodnot, jeví se jako samozřejmé, že bychom měli usilovat jen o takové množství zákonů, jež je nezbytně nutné. Vydávání stále většího množství zákonů také vede k nárůstu byrokracie ve strukturách EU.

Za povšimnutí stojí rovněž jazyk, kterým k nám Charta promlouvá. Stále častěji zákon něco povoluje, než aby přikazoval či zakazoval. S nařizovacím druhem zákona se může setkat třeba v přikázáních : Nezabiješ! (zákaz), Cti otce svého i matku svou! (příkaz). Zákony Charty mají často charakter povolení. Respektuje se naše právo na uplatnění ve společnosti ve vyšším věku, ale nepovoluje se nám toto uplatnění ve středním věku. Znamená to, že na uplatnění nemá občan středního věku nárok? Nebo snad na to neměli před vyhlášením zákona nárok staří lidé? Nebylo by vhodné formulovat zákon tak, že každý má právo na uplatnění ve společnosti? Ovšem něco takového je tak samozřejmé, že k vydání podobného zákona není žádný důvod. K čemu potom zákon obsažený v Chartě slouží? A jakým způsobem by takové právo bylo vymahatelné?

Pokud míníme vydávat zákony, které povolují nějaké jednání, mohli bychom jich vytvořit ohromné množství. Časem bychom mohli dospět ke stadiu, že jednání, jež není zákonem povolené, by se mohlo jevit jako zakázané. Vůči člověku by tak mohla vzniknout žaloba za vykonání činu, jež sice není zákonem zakázán, ale ani povolen.

Zajímavým článkem je také působnost Charty. Sama říká, že při respektování zásady subsidiarity je Charta určena členským státům a ty musí respektovat a aplikovat práva v Chartě obsažená. Je však v souladu s principem subsidiarity nařízení, jež „vyšší“ instance diktuje těm menším? Byť je třeba respektovat společně přijatá rozhodnutí, není vhodné se ohánět argumentem, že jsou v souladu s principem subsidiarity, pokud tomu tak zjevně není. Jakým způsobem jej totiž sama Charta respektuje?

převzato z www.parlamentniservis.cz

Příspěvků : 3 - Filipika proti novým „právům“ aneb co přináší Charta základních práv EU

  1. Pavel Krajtl : 22.2.2008 v 5.50

    Kritizujete zákon za to že zakazuje diskriminaci, a oddůvodňujete ho důsledky které je zaměstnavatel přijmout “za trest”. Dovolím si tedy hypoteticky rozebrat uvažovanou situaci. Soud odsoudil zaměstnavatele k přijetí pracovníka. Předpokládám, že jde o spravedlivý soud, takže tak neučinil z libovůle, ale opíral se o fakta. Zaměstnavatel na nějž padá důkazní břenmeno, zajisté podložil svá rozhodnutí o nepřijetí uchazeče záznamy z přijímacích pohovorů, prijímacími testy, životopisy, apod. Pakliže poškozený byl v těchto víceméně objektivních hlediscích nejlepší, odsoudí soud zaměstnavatele nikoli k trestu, ale donutí jej udělat pro sebe to nejlepší, totiž přijmout toho nejlepšího.
    Způsob jakým ve svém článku argumentujete pane Kollerte, svědčí o vašem postoji k právu a funkci soudních orgánů. Možná se správně domníváte, že soud bude zaujatý, že důkazní břemeno ležící na zaměstnavateli předurčuje nespravdlivý rozsudek, ale tento předpoklad pisatelé charty nesdílí, protože z objektivního hlediska jim do fungování našich soudů (alespoň z hlediska zákonodárců) nic není, a ani nesmí být. Zákony by podle mě měly být psány na míru spravdlivému, funkčnímu a nezkorumpovatelnému soudnictví, nikoli v nich předem předpokládat “že to stejně bude na…” což podle mého názoru udržuje status quo našeho soudnictví. (což patrně některým účastníkům vyhovuje)

  2. Edgar Jahoda : 18.1.2008 v 15.49

    Pěkný hlouposti všechno. Nejlepší je ležet na peci a nic nevymejšlet

  3. Michal : 5.8.2007 v 23.26

    Proto snad i nepřijatý zákon je na cestě k vzájemnému informování, k hledání kořenů, kdy společného snad bylo více.Lepší by byl seminář interkulturní kompetence, ale spíše než dělat věci prakticky, experimentem, je snažší o nich debatovat či je normovat. Možná se tak udrží aparát v činnosti pro případ, že by jej někdy skutečně bylo potřeba.Hasič také musí cvičit, i když nehoří.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?