Fidel Castro, omyl století

1.12.2016
Roman Joch

fidel2Někteří státníci učiní svým obyvatelům radost jedině svou smrtí. Fidel Castro patří k nim. Jeho skon ve věku devadesáti let snad konečně obyvatelům Kuby po téměř šedesáti letech noční můry otevře naději na svobodnější život. 

Ambiciózní mladík obdivoval evropské diktátory a takovým se toužil stát na Kubě. Po prvním neúspěšném pokusu o uchopení moci v roce 1953 ho tehdejší kubánský diktátor Batista, neefektivní a mírný, nechal odsoudit k patnácti letům vězení, ale už po dvou ho propustil. To Castro později nikdy neudělal a ty, kdo proti němu bojovali, nechal popravit.

Jen málo historických fajnšmekrů ví, že slavný čtyřhodinový projev „Dějiny mi dají za pravdu“, kterým se Castro v roce 1953 hájil před soudem, byl částečným plagiátem Hitlerovy obhajoby před soudem po neúspěšném tzv. pivním puči v roce 1923.

Kruté poučení 

V prosinci 1956 zahájil v pohoří Sierra Maestra novou guerillovou válku a poté, co Batista uprchl z Kuby, vstoupil v lednu 1959 do Havany a v polovině roku už bylo jasné, že nebuduje demokracii, nýbrž novou diktaturu. Na podzim již všichni pochopili, že komunistickou. Castrův spolubojovník Huber Matos, který na to upozornil, dostal dvacet let vězení, kde byl mučen. Když třiadvacetiletý bankovní úředník Armando Valladares v roce 1960 odmítl dát na svůj stůl propagační cedulku „Podporuji Fidela Castra“, dostal dvaadvacet let – a také byl krutě mučen.

Castro nastolil diktaturu mnohem tvrdší a bezohlednější, než byla ta Batistova. Během karibské raketové krize v říjnu 1962 Castro vyzval Sovětský svaz, aby jako první odpálil proti USA jaderné rakety, i když to bude mít za následek, že celá Kuba bude v atomové válce zničena. Chruščovovi psal, že rád přinese tuto oběť při vědomí, že z jaderného popela Kuby vznikne nový, spravedlivý svět. Chruščov to odmítl s tím, že by atomová válka, i když by kapitalistům přinesla nesmírné ztráty, vedla ke zničení sovětského bloku, což není v zájmu socialistické revoluce. Castro byl zklamán a dodnes je jediným známým vůdcem, který vědomě požadoval rozpoutat globální jadernou válku.

Svou zemi zbídačil, zruinoval a její obyvatele zbavil veškeré svobody. Kubánské válečné lodě a letadla měly rozkaz střílet do vorů a bárek, kterými se kubánští ubožáci snažili dostat na Floridu. Ani po uznání režimu prezidentem Obamou před dvěma lety politické represe bratří Castrů na Kubě nepolevily, ba naopak ještě zesílily (Fidel předal moc svému o pět let mladšímu bratru Raúlovi před deseti lety).

A přesto se stal předmětem perverzního kultu. Představoval typ romantického, virilního, charismatického, machistického vůdce, který se revolucí a násilím chopí moci a pak pevnou rukou vládne ze sedla svého koně. Takových vůdců bylo za poslední století mnoho: Mussolini, Mao, Násir, Castro. Žádný své zemi nepomohl, každý způsobil mnoho bídy, utrpení, nesvobody. Castro byl poslední z nich. Pokud jeho zbytečný život měl vůbec nějaký význam, tak jedině jako odstrašující příklad, jako poučení: už nikdy žádný romantický, charismatický vůdce na koni, už nikdy žádnou důvěru v mocichtivé revolucionáře.

Zbývá jen stud 

Naopak, cesta ke štěstí, prosperitě a svobodě vede přes uvážlivé státníky, kteří nejsou mocichtiví. Státníky, jako byl George Washington, který prohlásil, že „stát, stejně jako oheň, je nebezpečným sluhou a obávaným vládcem“. Nebo jak to vyjádřil Thomas Jefferson: „Pokud jde o otázky moci, ať už nikdy neslyšíme o důvěře v člověka, nýbrž měli bychom ho svázat řetězy ústavy, ať nemůže vyvést nějakou ničemnost.“

Všichni, kdo vkládali důvěru ve Fidela Castra, by měli litovat své naivity; a všichni, kdo toto totalitní monstrum obdivovali, by se měli stydět.

O to více deprimující jsou reakce západních demokratických státníků, od prezidenta Obamy přes kanadského premiéra Trudeaua, předsedu EK Junckera až po premiéra Sobotku: každý pro sadistického diktátora našel nějaké slovo uznání.

Je to naprosto pomýlené: uznání by se mělo dostat jeho početným obětem, těm mrtvým i stále žijícím.

Castro unikl světské spravedlnosti a toho, co by za své činy zasloužil vrchovatě, tedy veřejné popravy na hlavním náměstí v Havaně, se mu nedostalo. Ale jak říká Hospodin: „Pomsta je má…“

Tyran zemřel a namístě je říci: „Cuba Sí, Castro No!“ Na řadě je Raúl.

Vyšlo v LN 28.11.2016

Příspěvků : 5 - Fidel Castro, omyl století

  1. Cristero : 10.12.2016 v 22.41

    Jochu,jak vidím, Castro nebyl “váš bastard”.

  2. Michal : 5.12.2016 v 11.57

    … celebrita s ruským PR agenturou zajištěným. Ta popularita nebyla náhodná, ale jako u “protokolů mudrců” byla elitním dílem. Podobně jako “komunismus” bez ruska v jeho kamuflážích je jen romantika, tak i kubánská konfrontace nakonec ukázala kdo a za kým.

    Lidské bytosti lze přát smíření bez rozdílu, ale tlak ruska a jeho nové triky ovšemže perestrojkované kvetou dál. Nejen na Hradě . . .

  3. Karel Hanza : 2.12.2016 v 9.57

    Konečně jeden rozumný komentář. Nad tyrany neplačme, ale nad jejich obětmi ano.

    • Cristero : 10.12.2016 v 22.42

      Batistovy mafiány není třeba moc litovat…

  4. br. Felix OFM : 1.12.2016 v 11.15

    Jeho skon ve věku devadesáti let snad konečně obyvatelům Kuby po téměř šedesáti letech noční můry otevře naději na život v kolonii USA.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?