EVROPSKÉ NÁRODY: OD KRITICKÉHO MYŠLENÍ K MASOCHISMU (Bulletin č.225)

16.8.2010
Pascal Bruckner

O nenormálnosti evropské sebekritiky jsem začal přemýšlet v době, kdy vznikla doktrína, podle níž za zaostávání zemí třetího světa je odpovědný Západ. Sebekritický proud dále přiživili francouzští i jiní evropští politici a intelektuálové ve svých reakcích na zničení newyorských Dvojčat a posléze na atentáty v Madridu a v Londýně.

V případě Twin Towers se ozvaly názory, že za tragédii nesou přímou odpovědnost Spojené státy a že arogantní a pánovitá supervelmoc dostala to, co si zasloužila. Možná víte, že nedávno zesnulý francouzský intelektuál Jean Baudrillard o atentátech z 11. září 2001 napsal, že při sledování události zajásal nejenom proto, že celý svět chtěl vidět Ameriku na kolenou, ale i proto, že Američané dostali zaplaceno vlastní mincí, že atentát na Twin Towers byl jakousi půjčkou za oplátku, poněvadž moc Spojených států ostatní země až příliš popouzela. Podle Jeana Baudrillarda je třeba v celé události spatřovat určitou imanentní spravedlnost, která zajišťuje nové rozdání karet a trestá konečně toho, kdo neoprávněně vládl druhým. Po Baudrillardovi následovaly v Evropě i ve světě reakce mnoha dalších intelektuálů. Nejzajímavější byly odezvy na atentáty spáchané v Madridu a v Londýně. Příčina atentátů na nádraží Atocha v Madridu byla totiž připsána válce v Iráku bez ohledu na to, že většina džihádistů se ve svých tiskových prohlášeních dotkla Iráku jen okrajově, avšak vyslovila v prvé řadě přání znovudobýt arabsko-muslimskou Andalusii, ztracenou v 15. století. V případě atentátů v Londýně jsem žasl, když bezprostředně po 7. červenci 2005 většina evropského tisku svalila odpovědnost na skupinu G8, která tou dobou zasedala na kongresu ve Skotsku. Diskurs se nesl v tomto duchu: „Vážení vládcové světa, když už máte moc budovat i ničit vesmír, vymyťte chudobu, a nic podobného se už nebude opakovat.”

Na těchto reakcích a ve všech komentářích, které k nim byly ve Francii i jinde napsány, mne zarazily dvě věci.

Zaprvé: Když je útok veden proti Evropě, oběť se musí cítit vinna. Když nás někdo napadne, je to proto, že jsme si o to víceméně koledovali. Je snad kouře bez ohně? Evropané by se nad sebou měli zamyslet a snažit se pochopit příčiny zloby, kterou jsou zahrnováni, poněvadž, jak víme, my všichni v Evropě, a Francie obzvlášť, jsme zapsáni na seznamu nejrůznějších džihádistických buněk, které dřímají po světě. Z toho vyplývá první reakce: Když vás někdo uhodí, nastavte druhou tvář, neboť oběť je vinna a viník je ve skutečnosti obětí. A tou jsou chudáci ve třetím světě, ubožáci naší planety, masy utiskovaných muslimů, kteří konečně odplácejí nabubřelému imperialistickému Západu to, že jim po staletí vládl.

Druhá reakce, která mě přivedla k zamyšlení, je způsob, jakým si my na Západě terorismus rádi zdůvodňujeme. Podle mého soudu přitom zaměňujeme dvě věci: hluboké příčiny terorismu a příležitostné záminky. Co vlastně čteme od většiny našich socio logů a filosofů pokaždé, když je spáchán nějaký atentát? Většinou „Ano, samozřejmě to není správné, nesouhlasíme, ale…” Právě ono „ale” je úžasné, protože „ale” se dá hezky dále rozvádět, jak to učinil například Jacques Derrida v knize o atentátech z 11. září, kterou napsal spolu s Jürgenem Habermasem. Autoři vyslovují názor, že terorismu se ve skutečnosti dopouštíme dennodenně my, aniž to víme – podobně jako hlavní postava z Molièrovy komedie Měšťák šlechticem pan Jourdain nevěděl, že když mluví, je to próza. Teroristy jsme každý den, jak Derrida výslovně prohlašuje, protože za hladomory, války a neštěstí obyvatel Afriky, Asie a Latinské Ameriky je nepřímo odpovědný náš životní styl, způsob konzumace a výroby. Jacques Derrida se ve své knize snaží zasadit terorismus do rámce jakéhosi obecnějšího procesu, v němž má být každý z nás, občan Paříže i Prahy, spiklencem globálního kolektivního terorismu, který ochuzuje ostatní země. Příčiny, na něž Derrida poukazuje, jsou samozřejmě stále tytéž: izraelsko-palestinský konflikt, přítomnost americké armády v Saúdské Arábii, válka v Iráku, ponižování arabsko-muslimského obyvatelstva Středního východu ze strany Západu. Všechny uvedené argumenty nějakou roli patrně hrají, i když nutno připomenout, že v okamžiku atentátů z 11. září nepadlo o izraelsko-palestinském konfliktu ani slovo. Já se prostě domnívám, že autoři zaměňují dvě věci: motivy, na něž lze odkazovat, když někdo udeří, když hodí bombu nebo sám sebe do povětří, a hluboká příčina terorismu.

Z několika provedených průzkumů například vyplynulo, že hlavní příčinou terorismu není ani chudoba, ani bída; skutečný boj, který terorismus vede, má kulturní a náboženský charakter, což sami džihádisté ve svých prohlášeních potvrzují. Jejich snahou – ať již vyznávají násilí, nebo naopak kazatelskou metodu, samozřejmě existují obě tyto formy – je dobýt nebo znovudobýt svět všude tam, kde vítězí nevěrci. Na seznamu je zapsána i Evropa. Podíváme-li se pozorněji na výroky Al-Karadávího, imáma šířícího extremistické ideje na televizním kanálu Al-Džazíra, zjistíme, že jedním z cílů džihádistů je učinit z našeho kontinentu zemi proselytismu, vztyčit zelený prapor islámu v Londýně, v Paříži, posléze v Praze, v Polsku i ve všech ostatních zemích a vytvořit tam jakési Londýnstány nebo Pařížistány.

Mám dojem, že bychom každopádně a nanejvýš pozorně měli naslouchat tomu, co extremisté říkají. Profesor dějin a filosofie Rémi Brague uveřejnil před několika měsíci v listu Le Monde velice zajímavý článek o Ahmadínežádově Íránu. Podle Rémiho Bragua to první, čím jsme nepříteli povinni, je úcta, jinými slovy mělo by se věřit tomu, co tvrdí. Když pan Ahmadínežád prohlašuje, že hodlá Izrael srovnat se zemí a šířit pravou víru po celém světě, počínaje zkorumpovanými evropskými metropolemi, nelze jeho slova připsat přebujelosti orientálního temperamentu. Musíme ho brát doslova, neboť diktátoři a tyrani obecně dělají to, co říkají, a říkají to, co budou dělat. Domnívám se proto, že musíme dobře naslouchat tomu, co vousatí kazatelé nenávisti a doktrináři vykládají; je to v našem nejvyšším zájmu, neboť to, co říkají, chtějí udělat, a v zásadě je na nás, a také na několika dalších faktorech, aby svých cílů nedosáhli.

Proč Evropa obviňování tak snadno přijímá?

Dnešní svět jako by byl rozdělen na dva tábory: na svět, který obviňuje, a na Evropu, která se omlouvá. Dělá to na mne dojem, že od našeho světadílu se vyžaduje jediné – kajícnost. Kajícnost je samozřejmě z mnoha dobrých důvodů na místě, ale rád bych připomněl jednu věc: většinu svých zločinů Evropa uznává v mnohem větší míře než všechny ostatní kontinenty, a to ji ctí. Žijeme na jednom z mála světadílů, kde se děti ve školách učí o našich zločinech, kolonialismu, otroctví, imperialismu i sebevražedném 20. století, které Evropě přineslo dvě velké války. Po roce 1945 se Evropa nejenom rozhodla, že státy, které ji tvoří, již nebudou mezi sebou válčit, ale především zahájila energický a široký proces, jejž lze nazvat zpytováním svědomí a jehož základy tkví v křesťanství, které samo se v tomto smyslu inspirovalo u stoiků a epikurejců. Zpytování svědomí je metodická analýza chyb, omylů, přehmatů, dokonce i hanebností, jichž se evropské národy mohly v průběhu staletí dopustit. Evropská tradice sebekritiky, vzešlá z křesťanství, zapustila kořeny v osvícenství a zdá se mi tím nejlepším, co máme. Je to poklad, jejž musíme za každou cenu uchovat, poněvadž veškerá demokracie žije a bude žít ze sebekritiky, a jakmile nějaká vláda nebo společnost na sebekritiku rezignuje, přestane být demokracií.

Ovšem otázka, kterou si musíme položit, zní: Proč jsme od legitimní sebekritiky sklouzli až k hyperkriticismu, až k jisté formě defétismu a se – benenávisti? Důležité je zjistit, co nutí Evropu zacházet tak daleko. Domnívám se, že během onoho sebeanalytického a sebezpytného procesu, kterému se Evropané oddali, byla v určitém okamžiku překročena mez. Kritický proces sice umožňuje rozbíjet staré formy a vytvářet nové, zabředává však do negativismu a nihilismu. Všechen smysl pro míru se vytratil. Místo toho, aby Evropa nalezla v kritice svůj hnací motor a dynamickou sílu, utápí se v sebenenávisti, která poznamenala evropské elity ve 20. století a která, jak se zdá, dodnes zůstává na levici, na krajní levici i v určitých pravicových kruzích extrémně rozvinutá. Táži se sám sebe, zda nakonec sebekritičnost nebyla jednou z nejprůkaznějších známek prezidentského období Jacquese Chiraka ve Francii, což je ovšem téma na jinou debatu.

Řekl jsem, že Evropa spolu s Amerikou patří k těm málo kontinentům, které provedly sebekritiku, to znamená distancovaly se od svého barbarství. Právě to zřejmě připravilo půdu pro žaloby, jimiž je Evropa zahrnována, jelikož v období, kdy se na celém našem kontinentě trénujeme v sebemrskačství, ostatní národy, náboženství a kultury prolamují odkrytý prostor a svědčí k tíži obžalovaného. Když jsou Evropa, Francie, Německo či Anglie obviněny za spáchané zločiny, jako první svědkové obžaloby vystupují sami Evropané. Samozřejmě souhlasíme, že otroctví byla ohavnost a že imperialismus, dobývání Latinské Ameriky a celkově i kolonialismus byly chyby. Evropané jsou ochotni se za vinu omluvit. Ptám se však sám sebe, kam až se má pokračovat, zda nutná revize dědictví minulosti musí zajít až k totálnímu popření evropských hodnot a nutit Evropu, aby kapitulovala před režimy, které ve většině případů neznají sebekritiku, ani v nejmenším nejsou nakloněny demokracii, ale využívají naší intelektuální tradice, aby prosadily normy, které nejsou tak úplně slučitelné s naším pojetím práva.

Křesťanství a islám

Pro ilustraci uvedu jednoduchý příklad. Dvě velká imperialistická náboženství, která dnes ve světě máme, jsou křesťanství a islám. Rozdíl mezi nimi spočívá v jedné zásadní věci, a tou je II. vatikánský koncil. Při této příležitosti katolická církev poprvé v dějinách zahájila proces přibližování se potřebám doby („aggiornamento”). Papež Jan XXIII. svolal shromáždění biskupů, a to po tři roky za sebou detailně zkoumalo konkrétní dějiny katolické církve ve světle evangelií. V kladení otázek pokračoval i Jan Pavel II. Je zbytečné připomínat, že dějiny církve nebyly vždy v souladu s poselstvím evangelia. Ve jménu Boží lásky se zabíjelo, vraždilo, drancovalo, znásilňovalo, miliony mužů i žen byly zotročeny. Avšak církev jasnozřivě a velmi odvážně přiznala, že se tyto zločiny staly. Prosba o odpuštění byla adresována jak latinsko – americkým indiánům za dobytí jejich kontinentu, tak africkým černochům za to, že církev tolerovala otroctví, a také židům, pravoslavné a protestantské církvi. Byly uznány zločiny inkvizice, hony na čarodějnice i zaslepenost církve, která se nedokázala vyrovnat se základními vědeckými objevy.

To vše způsobilo hluboký otřes, z něhož církev vyšla hodně oslabená a rozdělená. Jak víte, tradicionalisté, vedení ve Francii především Mons. Lefebvrem, neodpustili Janu XXIII. ani později Janu Pavlu II., že římskou a apoštolskou církev proměnili ve sněmovnu. V důsledku ekumenického posunu bylo tehdy řečeno: jsou i jiná zjevení pravdy, pravdu mohou nalézat i pravoslavní věřící, protestanti, židé, muslimové. Nejsme již jedinými držiteli pravdy. Podle tradicionalistů a konzervativců se proto katolická církev, která byla jedinou cestou vedoucí k Boží spáse, stala parlamentem, tj. jednou morální autoritou mezi mnoha dalšími.

Na gesto katolíků posléze navázaly také protestantské a některé pravoslavné církve. Zaráží mě však, že všechna ta lítost míří pouze jedním směrem. Doposud jsme ani od sunnitských, ani od šíitských imámů, molláhů či ajatolláhů neslyšeli, že by dějiny muslimského světa podrobili zkoumání, že by se zamyslili nad tím, zda čtrnáct set let hidžry (počátek islámského letopočtu, pozn. red.) proběhlo vždy v souladu s předpisy koránu a zda se islámský svět uměl vypořádal s násilím, které páchal, nebo zda alespoň uznal, že násilí existuje, aby se nad ním mohl zamyslet. Až nejvyšší autority šíitského a sunnitského islámu přiznají, že dějiny jejich náboženství jsou poskvrněny násilím, dobyvačnými válkami a krví, až uznají, že v řadě zemí tyto problémy stále existují a postihují především muslimy samotné, až se muslimské země po vzoru katolické církve odhodlají k omluvě, bude po mém soudu možné věřit v budoucnost tohoto obětního monoteismu, který zatím ani náznakem neprotestuje proti atentátům, k nimž dennodenně dochází především v Iráku.

V knize, kterou jsem napsal, se proti ideji jednostranné kajícnosti ohrazuji. Jako by jeden jediný světadíl, ten náš, musel permanentně žádat o odpuštění a odvádět reparace za zločiny minulosti všem ostatním, jako by všude jinde na světě existovaly samé nevinné, trpící, andělsky čisté národy, jimž musí Evropa s Amerikou platit odškodné, protože, jak bylo deklarováno, obě jsou navěky poznamenány Kainovým znamením.

V této věci bych rád upozornil na rozdíl mezi Spojenými státy a Evro – pou. Bůh ví, že ve Spojených státech se také páchaly zločiny. Mám však dojem, že Američanům zůstala schopnost, kterou jsme my v Evropě ztratili: skloubit sebezpytování s velkou sebedůvěrou. Je pravda, že Spojené státy jsou mladý národ, přinejmenším relativně mladý, poněvadž se začal utvářet před čtyřmi sty lety. Je také pravda, že Spojené státy nemají dějiny zatížené takovým břemenem jako my. Děly se tam také zločiny a genocidy. Avšak nikoli bitva u Verdunu a osvětimská tragédie, tj. dvě události, které podle mého soudu historické břemeno Evropy definitivně zatížily. Proto ani v dobách, kdy se Americe nedaří, například nyní, kdy se potácí v hluboké morální krizi, nebo jako za války ve Vietnamu a v Iráku, Američané nikdy nezpochybňují to, co považují za základ svého státu a vlasti, tj. ideály vyjádřené americkou ústavou. Naproti tomu v Evropě, a ve Francii patrně obzvlášť, nastanou-li zlé časy nebo upadneli země do vážné morální krize, je zpochybňován samotný ideál demokracie. To pak na Evropu padne tíseň, morální panika, a ona se vidí v tom nejčernějším světle. Spojené státy, ať jim lze vyčíst to či ono, však v sobě objeví dynamiku a víru v budoucnost, kterou my buď nemáme, nebo jsme o ni přišli, a já osobně bych byl velmi rád, kdybychom ji v Evropě znovu nalezli.

V čem spočívá evropský masochismus?

Masochismus je dosti zvláštní duševní rozpoložení, které přináší určité sekundární zisky. Freud ve svém slavném spise napsal, že to je de facto sadismus naruby. Je známo, že masochismus jako první popsal ve Vídni muž jménem Sacher-Masoch, který, jak mi bylo řečeno, působil jako policejní prefekt v Brně. Opravdu nevím, zda ho k této hodně zvláštní orientaci přivedla policejní zkušenost. V každém případě to byl Freud, kdo vysvětlil, že masochista se na sobě dopouští násilí, kterého se nemůže dopouštět na druhých: agresivitu pociťovanou vůči svým bližním neventiluje navenek, ale obrací ji proti sobě. Nevím, zda je dnes mezi psychiatry a psychoanalytiky tato definice stále platná. Existuje asi i jiný výklad masochismu, možná dokonce vícero. Myslím ale, že ten Freudův je pro následující příklad dostatečně ilustrativní.

Zhruba před třemi lety, když vypukla aféra kolem karikatur proroka Mohameda, jeden francouzský učitel působící v libyjském Tripolisu napsal do listu Le Monde, že ho karikatury šokovaly a že ještě více šokovaly jeho žáky, které vyučuje angličtině a francouzštině. Soudí, že bychom se měli obecně držet na uzdě, když jsme vládci světa. Musím přiznat, že mi ta slova tenkrát vyrazila dech, a říkal jsem si, zda byla napsána opravdu v roce 2005, a ne v roce 1880. Plán ovládnout svět kdysi prosadili dva velcí imperialisté: Jules Ferry a Benjamin Disraeli. Jules Ferry patřil ve Francii k iniciátorům povinného vzdělání pro všechny, ale inicioval i budování francouzského koloniálního panství ve jménu ideje, že nadřazené rasy musí civilizovat rasy podřadné. Mimochodem Němci v téže době považovali za podřadnou rasu Francouze, což byl tak trochu rozpor, ale na tom nezáleží. Myšlenka, že jsme „vládci světa”, měla možná určitou platnost v období od sklonku 19. století do rozpadu koloniálních impérií v šedesátých letech 20. století. Jestli jsme si ale dnes v Evropě něčeho vědomi, a my ve Francii zejména, je to fakt, že již ničemu nevládneme, ani vlastnímu hospodářství, dokonce ani vlastnímu osudu, protože jsme vystaveni silným proudům globalizace. Proto je nesmírně těžké považovat se za vládce čehokoli.

Zdá se mi také, že neuvážlivá a nepřiměřená sebekritika, jíž některé evropské národy holdují, sleduje v jakémsi pavlovovském reflexu ještě jeden cíl – pokračovat v nahlížení na sebe sama jako na někoho, na němž stále závisí osud světa. Vytvářet o sobě trochu větší obraz, než jaký je ve skutečnosti, představuje podle mého názoru onen sekundární masochistický zisk. Proto pokládám za megalomanské, když během tragédie vyvolané tsunami například čtu, že příčinou klimatických jevů, oteplování planety, velkých průmyslových katastrof, cyklonů, hladomorů, občanských válek i nové vlny nacionalismu je vláda Evropy nad světem a že všechna neštěstí způsobuje a také šíří světový kapitalismus a náš životní styl.

Domníváme-li se, že Evropa má stále ještě schopnost řídit svět a že světu strašně škodí, když už mu nemůže dát nic dobrého, tak si podle mne nejsme vědomi toho základního, tj. faktu, že světu dnes nevládne Evropa, že vedoucí postavení mezi národy zaujímají Spojené státy, Indie, Čína, popřípadě Brazílie, a že evropské státy hrají pouze skromnou, méně důležitou úlohu, i kdyby se to mělo brát pouze v demografické rovině. Neboť křivka porodnosti v našich zemích, možná snad s výjimkou Francie, neustále klesá. Mám proto dojem, že moralizující masochismus, jímž nasákla většina evropských, přinejmenším západoevropských intelektuálních a politických špiček, je určitým projevem víry, že nadále vnucujeme světu náš zákon, že běh věcí stále ještě záleží na nás. Nám Evropanům by se měla předepsat kúra skromnosti, abychom se viděli takoví, jací jsme, a vzdali se myšlenky, že naše pravidla diktujeme dalším čtyřem kontinentům.

Polemika o multikulturalismu

Rád bych nyní učinil několik malých odboček, tak jak mi přicházejí na mysl. Před několika měsíci jsem shodou okolností vedl ve Spojených státech polemiku na téma islámu a islamismu s několika anglosaskými intelektuály – Ianem Burumou, Timothy Gartonem Ashem a Tony Judtem. Polemika se týkala jednoho z největších problémů současnosti, přinejmenším v západní Evropě, a tím je postoj, jaký bychom měli zaujmout k patnácti milionům muslimů, kteří dnes žijí v Evropě a jejichž počet se podle mého názoru bude stále zvětšovat.

Polemiku spustila kniha angloholandského publicisty profesora Iana Burumy o vraždě Theo Van Gogha v Amsterdamu (Murder in Amsterdam: The Death of Theo Van Gogh and the Limits of Tolerance, 2006). Autor si klade otázku, jak se mohlo stát, že holandská společnost, která byla nejtolerantnější v Evropě, se v průběhu několika let změnila ve společnost ovlivňovanou násilím, a jak si mohli extremisté vydobýt tolik prostoru. V knize je rovněž načrtnut portrét nizozemské poslankyně somálského původu Ayaan Hirsí Alíové, přítelkyně Thea Van Gogha. Té je dnes také vyhrožováno smrtí, podobně jako některým Francouzům muslimského vyznání v Paříži. Ayaan Hirsí Alíová, neustále obklopená tělesnými strážci, hlásá ve jménu osvícenských idejí radikální reformu islámu zejména na základě nového čtení koránu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po přečtení knihy Iana Burumy a komentáře, který ke knize napsal do listu New York Times slavný novinář a profesor angličtiny Timothy Garton Ash, zjistil, že obě uvedené osobnosti a po nich mnoho dalších paní Ayaan Hirsí Alíovou odsuzují za extremismus, osvícenecký fanatismus a že naopak podporují 9 „serióznější” reformátory, například ve Švýcarsku žijícího teologa Tariqa Ramadana, poradce Tonyho Blaira, jenž ve jménu nezbytné úcty k islámské tradici odmítl při televizním rozhovoru s Nicolasem Sarkozym odsoudit trest smrti ukamenováním.

Tehdy mne napadlo, že naše debata asi ilustruje trochu širší polemiku o multikulturalismu a že reflektuje protiklad mezi oběma modely integrace cizinců a soužití různých náboženství. Na jedné straně multikulturním modelem anglosaského typu, jenž je v módě nejenom ve Velké Británii a v Holandsku, ale také v některých skandinávských zemích a v Německu, tedy modelem založeným na přísné úctě k odlišnostem různých náboženství a společenství, a na druhé straně laickým modelem francouzského typu, podle něhož všechna náboženství musí ctít společný světský zákon, který jim zabraňuje uzurpovat veřejný prostor. Zde bych rád připomněl ostrou debatu, která proběhla ve Francii i jinde během aféry s islámským šátkem. Je známo, že v roce 2004 Francie přijala na návrh svého prezidenta zákon o nošení islámského šátku, jímž se zakazuje nosit náboženské symboly ve školách a na úřadech. Cílem bylo zamezit, aby se nošení šátku stalo nástrojem náboženského proselytismu a aby na školách nedošlo k tomu, že namísto jedné až dvou zahalených dívek budou muset chodit v šátku všechny dívky, aby nebyly označeny za špatné muslimky a vystaveny všeobecnému odsudku. Ve Francii zákon prošel po řadě poměrně živých a ostrých debat. V anglosaských zemích, ve Spojených státech i jinde se však setkal s ostrou kritikou, protože údajně potlačuje svobodu a Francouzi skrze něj v úzkoprsém a nesmlouvavém duchu republikánství znovu projevují své autoritářství jako kdysi v koloniích, namísto aby ve jménu snášenlivosti přiznali rovnocennost všech náboženství; stačí přece trocha tolerance, stačí uznat, že v islámu nemají muži a ženy stejné postavení jako v našich demokraciích či v křesťanství, a že je tudíž nespravedlivé vystavovat muslimské dívky nebezpečí vyloučení ze základních a středních škol jenom proto, že mají chuť se oblékat, jak chtějí.

Jádro argumentace, která dnes hýbe celým muslimským světem na Středním východě, se tímto vylouplo. Jde o postavení ženy. V židovské a katolické duchovní tradici máme i my své puritány. Je známo, že ještě před nedávnem si ženy, když šly do kostela, musely zakrývat vlasy. Stejně tak je známo, že v ortodoxních synagogách je prostor pro ženy a pro muže oddělen. Podle radikálního islámu se ten, kdo se dotýká postavení ženy, dotýká věcí sakrální povahy, neboť co v podstatě šátek znamená? Šátek říká, že žena celá je pohlaví, a když se jí dovolí, aby se procházela po ulici s nepokrytou hlavou, nebo – co horšího – v minisukni a v lodičkách, je to, jako by se vystavila žádostivosti mužů a stala se prostitutkou, holkou pro všechny.

Na Institutu politických studií v Paříži, kde přednáším, se mi jedna dívka z pařížského předměstského sídliště Saint-Denis svěřila, že brzy ráno odchází z domova, ve vlaku se převléká a do Paříže přijíždí v džínách a v tričku, navečer si pak zase uváže šátek a převleče se do tradičního oděvu. Kdyby se na sídlišti objevila v džínách a v tričku, vystavila by se možným útokům mladíků, kdežto v šátku je svým způsobem majetkem rodiny, otce a bratrů, a nic neriskuje. Za to, aby se stav věcí změnil, bojuje dnes v muslimském světě několik průkopníků reformy. A proto jsou dnes některé velice odvážné ženy, které se postavily do čela tažení proti diktátu fundamentalistů, většinou odsuzovány k smrti: Ayaan Hirsí Alíová, v Ka – nadě Irshad Manjiová, v Bangladéši a Anglii Taslima Nasreenová. Jsme si velice dobře vědomi, že když tyto ženy vyjadřují nesouhlas se svým podřadným a nerovnoprávným postavením, které jim tradicionalisté vnucují, otřásá se celý systém v základech.

Právo na odlišnost nebo princip rovnosti?

Abych se vrátil ke sporu, který jsem vedl s anglosaskými intelektuály, věřím, že jádro problému tkví v tomto: britská stejně jako severoamerická společnost zastává názor, že všechny kultury jsou absolutně rovnocenné. V obou zemích mají za to, že soužití lidí cizího původu na stejném území se musí řídit principem rovnocennosti. Právo na odlišnost je pro ně tisíckrát důležitější než princip rovnosti. Není to tak dávno, co ve jménu práva na odlišnost připustily dokonce i určité odlišení práv. Četl jsem nedávno jednu úvahu starosty Amsterdamu Joba Cohena; říká, že bychom dnes, kdy je společnost na pokraji občanské války, měli akceptovat, že se muslimové chovají ke svým ženám jinak než my, že je zavírají doma, zahalují a provdávají podle svého přání, jen když to povede k obnově sociální soudržnosti. Víme rovněž, že v Amsterdamu vznikl plán podporovaný socialisty, jehož cílem je uzavření čtvrti prosklených výkladů, červených luceren a prostituce, a to především na nátlak městských úředníků muslimského vyznání, kteří samozřejmě považují existenci této čtvrti za ostudnou a neslušnou.

To, co možná mohou Francouzi a všichni zastánci ideje laickosti postavit proti kulturnímu diferencialismu, je idea rovnosti. Nechci vyzdvihovat Francii nebo vypadat jako zuřivý patriot, ale přesto myslím, že francouzská idea republiky obsahuje koncept, který je nám všem drahý – koncept rovnosti. Podle zásady rovnosti mají lidé právo na stejné zacházení bez ohledu na svůj původ, rasu, pohlaví a náboženské přesvědčení. Mají stejná práva, a v důsledku toho nelze k nikomu přistupovat jinak než k ostatním občanům, ať již je to muslim, žid, buddhista, ateista, nebo katolík. V tomto ohledu se mi laickost jeví jako nositelka mnohem bohatší budoucnosti, což stručně doložím dvěma statistikami. Je známo, že Angličané se od 7. července 2005 obávají potenciálního iredentismu britských muslimů. Statistika uveřejněná v Anglii ukazuje, že 80 procent britských muslimů se necítí Brity, nýbrž muslimy, to znamená příslušníky ummy, že náboženskou identitu považují za důležitější než státní příslušnost a že koneckonců skutečnost, že jsou Brity, je pro ně nepodstatný detail, poněvadž náboženská příslušnost je jediné, na čem záleží. Naproti tomu druhá statistika uveřejněná ve Francii dokládá, že 54 procent francouzských muslimů se považuje především za Francouze, uvědomuje si nadřazenost laickosti, které dávají přednost před jinými systémy soužití různých náboženství. Zdá se mi, že právě to je zásadní věc, neboť všechny evropské společnosti, nové členské státy Evropské unie nevyjímaje, se zřejmě v budoucnu stanou společnostmi multikulturními, multirasovými, v nichž vedle sebe bude muset více či méně harmonicky žít několik náboženství. Proto je výběr integračního modelu nesmírně důležitý. Chceme přijmout komunitarismus anglosaského typu, který nevyhnutelně vede k separatismu, tj. lineárnímu přiřazování jednotlivých komunit, které kromě jazyka a dozorujícího státu nemají nic společného? Nebo se naopak pokusíme podrobit všechna znesvářená náboženství režimu laickosti a zajistit vzájemné pokojné soužití s tím, že náboženská víra nebude věcí společenského řádu, ale bude věcí soukromou? Přijmeme, že víra, kterou vyznáváme – ať již jako katolíci, protestanti, buddhisté či muslimové -, bude vírou soukromou, a ne vírou, která chce předělat celou společnost?

V tomto ohledu je s islámem potíž. Na rozdíl od katolicismu, jenž od vzniku evangelií ctí ideu, že co je císařovo, patří císaři, a co je Boží, patří Bohu, islám je doposud totální vírou, která chce obsáhnout celý politický a náboženský život společnosti. Proto neustále odráží jakékoli pokusy o oddělení duchovenstva od státu, alespoň prozatím. Avšak nic nám nebrání věřit, že se někteří reformátoři, teologové, imámové a intelektuálové v budoucnu do nového výkladu náboženských textů pustí.

Zbavme se falešného sebeobviňování

Rád bych zakončil svůj příspěvek jedním poselstvím. Řekl jsem, že pouze Evropa je ochotná se sama nad sebou zamýšlet, pracovat na své paměti, na inventarizaci nejčernějších a nejtemnějších stránek svých dějin. Avšak když někdo Evropu obviňuje ze všech jejích zločinů, k nimž nemám co dodat, protože se staly a bylo by absurdní je popírat, zapomíná zároveň přiznat, že existují i jiné stránky evropských dějin. Stále nám omílají slogan o povinnosti paměti a říkají: „Musíte mít na paměti…”, jako by mladá generace měla donekonečna platit za zločiny svých předků. Má si Francouz narozený v Nantes nebo v Bordeaux sypat popel na hlavu za to, že měl možná mezi svými předky otrokáře? Měli bychom ve Francii na věky platit za zločiny, které se staly za války v Alžírsku, za zločiny kolaborantů, za války mezi protestanty a katolíky, za dávné války, které umožnily dobytí krajů v okolí Paříže? Povinnost nezapomínat je požadována také po ostatních členských státech Evropské unie. V obžalovacím spise se nicméně zapomíná uvést, že se Evropa, jak bylo řečeno, nejenom distancovala od krutostí, a tím od vlastních selhání, ale že překonala hanebná období svých dějin, když si vytvořila Evropskou unii. Její vznik v podstatě navazuje na přísahu složenou po kapitulaci Třetí říše, přísahu „Tohle už nikdy!”, která deklarovala, že evropské země již nikdy nepovedou mezi sebou války, že již nikdy nedopustí vyhlazování, dobývání, ničení životů a plenění. Právě z této přísahy vycházejí politické a právní instituce, které dnes umožňují vyhnout se na evropské půdě zvěrstvům, hrůzám, které se od roku 1945, alespoň co se týče členských zemí Evropské unie, již neopakovaly, a jak doufám, opakovat nebudou.

V apelech na naši povinnost paměti se zapomíná na to, že Evropa je prostorem relativního hospodářského blahobytu, i když řada problémů přetrvává, a že do evropského prostoru proudí lidé z Asie, Afriky i Latinské Ameriky. Lidé ze všech koutů světa touží žít v Evropě proto, že Evropa zaručuje nejenom jistou úroveň ekonomického bohatství, ale také svobodný prostor, dávající příchozím mužům i ženám práva, která jim byla upírána v zemích jejich původu. Paradox, v němž nyní žijeme – a který mi připadá šílený – spočívá v tom, že Evropa sama sebe ochotně zostuzuje, zabředává do extrémní skromnosti, byť v ní hromadně hledají domov obyvatelé ostatních kontinentů. Byl bych rád, kdybychom se této asymetrie dokázali zbavit.

Závěrem bych chtěl říci ještě jednu věc. Permanentně na nás prší žaloby ze strany některých režimů, Ruskem pana Putina počínaje přes všechny režimy na Středním východě až po Alžírsko pana Butefliky, které se nemohou pyšnit skvělou bilancí, co se lidských práv týče, a o nichž se neproslýchá, že by vynikaly v úctě ke svobodě. A tak bych rád, kdybychom žalobu poněkud obrátili proti žalobcům samotným a naočkovali trochu jedu špatného svědomí všem režimům, které se trvale tváří jako mučednické, ale přitom mučí své odpůrce, tyranizují vlastní obyvatelstvo a zároveň drží vztyčený prst nad obětním beranem – Evropou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?