EVROPA, RUSKO A TAJNÉ SLUŽBY

1.3.1996
Andrzej GRAJEWSKI


Andrzej Grajewski je polským historikem a redaktorem katolického týdeníku Gosc niedzielny. Je stálým spolupracovníkem Střediska východních studií ve Varšavě oficiálního státního útvaru, který pracuje při ministerstvu pro hospodářskou spolupráci a obchod se zahraničím a věnuje se zkoumání ruských problémů z veřejně přístupných materiálů, tj. především analýze tiskových materiálů a rozhlasových a televizních relací. Účastní se rovněž rozsáhlého programu, který realizuje nadace Glasnosť Sergeje Grigorjance v Moskvě. Program se nazývá KGB včera, dnes a zítra; na toto téma bylo v Moskvě uspořádáno postupně několik konferencí, jichž se Andrzej Grajewski účastnil.

Publikovaný text byl autorem přednesen na půdě Občanského institutu 14. 2. 1996.
Z polštiny přeložila Petruška Šustrová.

Bolševický politický prostor

Široký problém, jímž jsou vztahy Ruska ke střední a východní Evropě a také role zvláštních služeb, bude vyžadovat určitý úvod, nastínění samotné koncepce ruské politiky vůči bývalým socialistickým zemím. Napřed bych se chtěl zmínit o otázce vztahů mezi Ruskem a střední a východní Evropou a o tom, jak se tyto vztahy v posledních třech letech vyvíjely. Na tomto pozadí bych pak nastínil roli, jakou v těchto vztazích hrály a hrají ruské tajné služby. Moje návštěva tady se náhodně kryje s hojně komentovanou výroční zprávou BIS – je to skutečně úplná náhoda, protože termín mé přednášky byl domluven už v prosinci. Na druhé straně to ovšem odkazuje k tomu, že téma mé dnešní přednášky není téma ryze teoretické.
Ale začněme od začátku – a začátkem našich úvah bude rok 1991, kdy se rozpadá Sovětský svaz a zároveň se rozpadá celý geopolitický bolševický prostor, který zahrnoval vnitřní impérium, jímž byl Sovětský svaz a satelitní země střední a východní Evropy. Pojem “politický prostor” a “bolševický politický prostor” je pojem, jehož používají dokonce ruští politikové. Nedávno ve Varšavě předseda zahraničního výboru ruské Dumy pan Vladimir Lukin použil označení právě tohoto typu. Považuji tedy tento pojem za zcela použitelný a navíc dobře vymezující oblast, v níž jde jak o geopolitiku, tak o ideologii.
Bolševický geopolitický prostor ve střední a východní Evropě tedy přestal existovat v důsledku změn po roce 1991. Tento prostor Rusko vždy považovalo za prostor, který by mělo vyplňovat především ono.

Tři okruhy zájmu

V roce 1992 mluví koncepce zahraniční politiky ruského ministerstva zahraničí o třech hlavních okruzích jejího zájmu. Je to Společenství nezávislých států, popisované termínem “blízké zahraničí”, dále bývalá oblast Sovětského svazu, tedy i ty někdejší sovětské republiky, které do SNS nevstoupily; ta se nazývá oblastí ruských životních zájmů. A potom je to střední Evropa, která se nazývá oblast ruských historických vlivů. V jednom ze svých vystoupení řekl bývalý ministr zahraničí Andrej Kozyrev zhruba tolik: na tom, jak se budou vyvíjet naše vztahy v blízkém zahraničí a vztahy v oblasti bývalého Sovětského svazu, bude záviset naše přítomnost ve střední Evropě. Z toho plyne koncepce střední Evropy jako přirozeného nárazníkového pásma, které odděluje západní svět a především jeho obranné systémy (v první řadě NATO) od oblasti důsledné ruské dominance, čili oblasti bývalého Sovětského svazu.
Andrannik Migraňjan, jeden z Jelcinových poradců, v roce 1994 přímo prohlásil, že oblast střední a východní Evropy musí být mimo dosah západního obranného systému, neboť v opačném případě hrozí přeměny a další přesouvání západních struktur do hloubi oblasti ruských životních zájmů, tedy Ukrajiny, Běloruska a jiných zemí, které patří do SNS. Tato myšlenka je obsažena také ve zprávě ruské zahraniční rozvědky z listopadu 1993 pod názvem Problémy rozšíření NATO. Základní teze této veřejné zprávy zněla takto: nejžádoucnější by pro Rusko byl takový vývoj událostí, který by směřoval k integraci celé oblasti Sovětského svazu. V první fázi by šlo o prostor hospodářský, pak prostor v podobě vojensko-obranného společenství a konečným efektem by měla být dobrovolná konfederace. To by byl vývoj, který by Rusko považovalo na území bývalého Sovětského svazu za optimální. Zpráva ovšem obsahuje také negativní scénář. Ten předpokládá následující vývoj: NATO se rozšíří o země střední a východní Evropy a v důsledku toho slábne ruská politika na území Společenství nezávislých států, které mají v této situaci na vybranou místo jednoho mocenského centra, tedy Moskvy, ještě alternativu – bude-li tímto centrem Moskva nebo Západ, který dosahuje až k jejich hranicím. Zároveň negativní scénář předpokládá oživení islámu a ztrátu ruské kontroly nad státy Střední Asie. Je to v jistém smyslu katastrofický scénář – Rusko je v něm izolováno, vrací se do rozměrů Moskevské Rusi a to je nejvážnější důsledek období, jímž Rusko právě prochází. Alternativa je zde načrtnuta velmi ostře – buď se NATO nerozšíří a Rusko si udrží svou imperiální a mocenskou pozici, anebo se rozšíří a důsledky mohou být pro Rusko katastrofální. Připomínám, že to bylo v roce 1993, tedy těsně po deklaracích prezidenta Borise Jelcina, který ve Varšavě i v Praze říkal, že nemá nic proti tomu, aby země střední a východní Evropy do NATO vstoupily.
Koncepce popsaná ve zprávě zahraniční rozvědky v zásadě v různých variantách dodnes vládne jako ruská státní doktrína. Lze tedy říci, že střediskem, které definitivně vytvořilo pohled Ruska na sféru střední Evropy a na eventuální vstup těchto zemí do NATO, byla právě ruská rozvědka. V jiném dokumentu rozvědky se mluví o tom, že oblast střední a východní Evropy bude v dlouhém časovém období nestabilní a v nejbližších deseti letech jí budou cloumat velké společenské, hospodářské a politické krize. Z jistého časového odstupu lze říci, že tato prognóza byla správná. Aktivita Ruska v oblasti střední a východní Evropy prudce vzrostla v roce 1995. Činitelem, který nepochybně stimuloval růst této aktivity, bylo vítězství sociálně demokratických sil v Polsku, Maďarsku a Bulharsku a také existence dnešní vlády na Slovensku. Jen za rok 1995 uzavřelo Rusko několik desítek různých politických a hospodářských smluv, týkajících se jeho spolupráce se střední a východní Evropou. Nyní Rusové mluví o tom, že se podařilo vytvořit nový model politické a hospodářské spolupráce s touto oblastí. Do tohoto modelu nezapadá Česká republika, nebo to tak přinejmenším vypadá z pohledu Ruska či ruského tisku, který na toto téma píše. Převládá názor, že Čechy se svými hospodářskými reformami a zaměřením zahraniční politiky došly v prozápadním vývoji tak daleko, že nezapadají mezi zbytek zemí této oblasti.

Prodej zbraní

Na čem je založena nová politika Ruska směrem ke střední a východní Evropě? Kdybychom analyzovali těch několik desítek hospodářských, společenských a politických smluv, které Rusko se zeměmi této oblasti uzavřelo, mohli bychom dospět k závěru, že existují tři základní prvky, jimiž se vyznačuje přítomnost Ruska na tomto území. Především je to prodej zbraní. To je zde hlavní a nejdůležitější prvek ruské politiky. Není to ovšem prodej v doslovném smyslu toho slova, poněvadž Rusko nabízí zbraně jako úhradu svých dluhů. Jde o dluhy, které vznikly v důsledku vyúčtování RVHP, nebo bývalé sovětské dluhy, které Rusko převzalo. Dohody tohoto typu byly uzavřeny se Slovenskem v únoru 1995, s Maďarskem v březnu 1995 a s Bulharskem v květnu 1995, a později byly ještě novelizovány a rozšířeny. S touž nabídkou se ruská strana obrátila také na Polsko v době, kdy byl premiérem Waldemar Pawlak. Nejsem s to posoudit, jaká byla skutečná verze této ruské nabídky. Jedna z verzí mluvila o tom, že šlo o zprovoznění opravárenských podniků pro ruské Migy, druhá o tom, že šlo o společnou montážní linku. V každém případě nebyla podepsána žádná dohoda – nicméně je jasné, že nějaká nabídka na aktivní spolupráci na trhu se zbraněmi byla. Pokud jde o nabídku “dluhy za Migy” (hlavně jde o letadla typu Mig 29), nejdál pokročilo SLovensko a Maďarsko. Slovensko podepsalo také dohodu o tom, že v nejbližších více než deseti letech bude používat výlučně ruské šifrovací stroje. Myslím, že v tomto smyslu byl vznesen zásadní dotaz ve slovenském parlamentu – jak chceme vstoupit do NATO s ruskými šifrovacími stroji a s ruským systémem navádění letadel? O tomto problému se diskutovalo i v polském parlamentu; je to totiž nabídka finančně velmi výhodná. Na druhé straně ovšem odborníci poukazovali na to, že v celé věci nejde jen o obchodní nabídku. Že jde rovněž o zásobování náhradními díly, o školení a také o mentalitu pilotů, kteří stroje obsluhují – a že přijetí by znamenalo zvolit si totéž, co vládlo v posledních desítkách let.
Rusové se netrápí problémem, že prodávají zbraně do zemí, které mohou v budoucnu vstoupit do NATO. Když se na to premiéra Černomyrdina novináři na tiskové konferenci v Bratislavě zeptali, odpověděl, že NATO je velmi vzdálená perspektiva a že Rusko má tolik zbraní, že je musí prodávat, poněvadž je to jeden z jeho nejdůležitějších obchodních artiklů. Jaký to má význam pro fungování ruského obranného průmyslu, o tom svědčí skutečnost, že podle hodnocení ruského odborného tisku právě objednávky Migů pro Slovensko a Maďarsko zachránily podniky, které se věnují vojenské letecké produkci a které neměly prakticky žádné vnitrostátní objednávky. Rozpočet ruské armády byl totiž snížen tak, že armáda nemohla v těchto podnicích nic objednávat. To je tedy obchod se zbraněmi, velmi důležitý prvek ruské přítomnosti v oblasti střední a východní Evropy.

Ropa a zemní plyn

Pokud jde o materiální hodnoty, představují velmi důležitou součást obchodu mezi Ruskem a střední Evropou energetické suroviny. Také tady narážíme na problém – kde končí obchod a začíná politika? Slovensko má velký zisk z tranzitu ruské ropy a zemního plynu. Ale ruský velvyslanec na Slovensku řekl, že to není jen obchod, nýbrž také politika. Slovensko má zisky, ale musí si být vědomo, že jeho cesta do NATO ochladí vztahy s Ruskem a že Rusko má nástroje, jak vzbudit zájem Slovenska, aby dosavadní vztahy s Ruskem neměnilo a aby respektovalo ruské zájmy. A nešlo o žádné důvěrné sdělení, bylo to oficiální vyjádření pro slovenský tisk. K tomu se váže energetická závislost těchto zemí. Slovensko, Bulharsko Maďarsko a také Polsko v podstatě závisejí na dodávkách ruské ropy. Navíc v dalekosáhlých plánech ruské firmy Gazprom má být tato oblast jakýmsi velkým rozdělovníkem zemního plynu pro celou západní Evropu. Zvláštní role tady náleží Bulharsku. Začal se realizovat velký záměr, týkající se distribuce zemního plynu na Balkáně pro celou západní Evropu. Je to záměr, kterým se má Moskva přes Černé moře spojit s Bulharskem a dál se Řeckem a západní Evropou.

Smíšené firmy

Rusové ovšem nejen udílejí právo na stavbu ropovodu, oni usilují také o monopol při distribuci plynu v té které zemi. Za tím účelem vytvářejí společné podniky. Klasickým případem takového řešení situace je firma Panrusgaz, která pracuje v Maďarsku. Šedesát pět procent patří Gazpromu a zbytek maďarským firmám. Smíšené firmy tohoto typu např. v Maďarsku se obracejí na stát s nabídkou, že převezmou státní dluhy. Je to jakási privatizace dluhů, které má Rusko u zemí střední a východní Evropy. Vypadá to asi takto: Firmy, které tvoří lidé ze staré nomenklatury, mnohdy lidé z tajných služeb například z Maďarska a bývalého Sovětského svazu, nejen přebírají kontrolu nad distribucí a nad velkou částí palivově energetického sektoru, ale v jistém smyslu privatizují ruské dluhy – přebírají zadlužení Ruska u Maďarska. A zase s tím, že dluhy nebudou splaceny v hotovosti, protože příslušnou hotovost Rusko nemá, ale akciemi v privatizovaných ruských podnicích. Tak se vytváří uzavřený kruh, který co nejtěsněji propojuje hospodářství těchto zemí s Východem. To, že se objevují tyto tři prvky – obchod se zbraněmi, faktický monopol v palivově energetické oblasti a smíšené společnosti, vzniklé částečně na základě staré nomenklatury s podílem bývalých funkcionářů tajných služeb – to jsou nové skutečnosti, které se v oblasti střední a východní Evropy objevily v loňském roce. K tomu lze ještě dodat, že Rusko plně obsluhuje celý sektor jaderné energetiky v těchto zemích. V situaci, kdy má samo nesmírné finanční problémy, dokáže najít sto padesát milionů dolarů pro Slovensko na dostavbu jaderné elektrárny v Mochovcích. Smlouvy podobného typu – ohledně paliva – se týkají bulharské jaderné elektrárny v Kozloduji.

Tajné služby

Nyní se dostáváme k nejdelikátnějšímu momentu ruských vlivů, jímž je agentura zvláštních služeb. Materiály tohoto typu tisk, a zvlášť ruský tisk, samozřejmě nepublikuje. Uveřejňují je však služby jiných zemí. Napřed upřesněme, co to znamená “ruské výzvědné služby”. Veřejně se nejčastěji používá názvů KGB a post-KGB, ovšem od roku 1991 máme co dělat se čtyřmi velkými ruskými výzvědnými institucemi. Nejdůležitější – bývalá první hlavní správa KGB – je dnešní služba zahraniční rozvědky. Druhá speciální organizace je FAPSI, která vznikla z deváté hlavní správy KGB a je to oficiálně Federální úřad pro spojení a vládní spojení – de facto elektronická rozvědka a kontrarozvědka. V nezměněné sestavě pracuje vojenská rozvědka, někdejší GRU, a také rozvědka pohraničních vojsk. Pokoušíme-li se udělat bilanci změn, jež probíhaly v ruských tajných službách od roku 1991, byla situace v oblasti rozvědek svým způsobem specifická. Tato specifičnost spočívala v tom, že mohly pracovat klidně, neprocházely reorganizacemi ani kádrovými otřesy. Zatímco kontrarozvědná část služeb prošla pěti zásadními reorganizacemi, kdy se měnili její šéfové i názvy a také se mnohokrát měnilo personální složení, rozvědné struktury pracovaly klidně a beze změn. Zůstaneme u služby zahraniční rozvědky. Co se v jejích cílech zásadně změnilo podle toho, co se oficiálně deklaruje? Především se změnil dosah činnosti. KGB měla rezidentury všude a prováděla globální politiku, protože cíle SSSR byly globální a konfrontace se západním táborem se odehrávala na všech kontinentech a ve všech zemích. Po roce 1991 vedení zahraniční rozvědky od tohoto globálního přístupu upustilo. Oficiálně bylo zavřeno třicet procent rezidentur – hlavně v Jižní Americe a v Africe. Aparát centrály byl zredukován o čtyřicet procent a stav operativců na zahraničních rezidenturách byl snížen o padesát procent. To jsou oficiální údaje. Byla vytvořena nová oblast – ekonomická špionáž, kterou se zabývá správa ekonomické rozvědky. Jsem přesvědčen, že hospodářská špionáž se prováděla vždy, ale po roce 1991 dostala v rámci zahraniční rozvědky nový oficiální útvar. Oficiální rozpočet říká, že služba zahraniční rozvědky měla loni k dispozici pět set miliard rublů.
Jaké jsou nejdůležitější cíle ruské rozvědky? Neexistuje hlavní protivník, kterým bývaly Spojené státy a NATO. Nyní je protivníkem ten, kdo ohrožuje životní zájmy Ruska. Jak řekl profesor generál Jevgenij Primakov – střední Evropa chce vstoupit do NATO, čímž ohrožuje ruské životní zájmy, a tudíž je předmětem pozorné činnosti ruské rozvědky. Kdybychom si udělali kalendář zahraničních návštěv Jevgenije Primakova, zjistili bychom, že nejčastěji navštěvoval střední a východní Evropu. Byl jako ředitel rozvědky v Polsku, v Čechách, na Slovensku, kde se dokonce dočkal přijetí u prezidenta, což překračovalo míru únosnosti dokonce i pro slovenské politiky. V roce 1993 navštívil Čechy a tiskový mluvčí ministerstva vnitra Jan Šubrt po jeho návštěvě řekl, že rozhovory byly neobyčejně upřímné. Vezmeme-li v úvahu to, co vyplývá z nedávné výroční zprávy BIS, zdá se, že ona upřímnost měla své meze.

Německo

Chtěl bych se teď obráti k situaci v Německu. Lidé jako já, kteří mohou využívat pouze veřejně přístupných materiálů, mají v tomto směru dost dobrou situaci, protože materiály, které jsou například u nás nebo v Čechách pokládány za přísně tajné, jako např. výroční zpráva BIS, se tam běžně zveřejňují. Ze zpráv, které Bundesamt für Verfasungschutz (čili německá kontrarozvědka, Úřad na ochranu ústavy) zveřejňuje, plyne, že tento úřad za jedno z hlavních ohrožení hospodářské bezpečnosti státu považuje rozvíjející se činnost ruské agentury, a to jak zahraniční rozvědky, tak GRU. Ruská Služba zahraniční rozvědky převzala podle německých odhadů osmdesát procent agenturní sítě rozvědky NDR Stasi a zároveň buduje novou síť, přičemž využívá především obchodních kontaktů. O rozměrech tohoto jevu může svědčit loňský skandál, jímž bylo vystoupení šéfa Úřadu na ochranu ústavy Eckhardta Werthebacha, který uvedl seznam sto šedesáti pěti novinářů, obchodníků a ruských byznysmenů, které označil za agenty a navrhl, aby jim byla odebrána akreditace. Lednový Der Spiegel přinesl rozhovor s novým ředitelem Bundesamt für Verfasungschutz Hansjogerem Geigerem, který říká, že nemůžeme být naivní. Podtext jeho výpovědi je asi takovýto: Německo je klíčem pro vstup zemí střední Evropy do NATO a tudíž je objektem zvláště silné penetrace. Proto by němečtí obchodníci neměli být naivní a ve všech těch smíšených firmách, které tak rádi vytvářejí s ruskými partnery, by měli přinejmenším předpokládat, že některý z jejich partnerů může být důstojníkem tajných služeb. Navíc Geiger říká, že v činnosti ruských služeb se objevuje nový faktor, spočívající v tom, že část materiálů se nejen využívá k informaci ruských státních orgánů, ale že se tyto materiály také prodávají. Jde samozřejmě především o ekonomické informace. Tento typ “privatizace” speciálních služeb se podle Geigera vyskytuje především v GRU. Němci se od roku 1992 snaží, pokud jde o činnost oficiálních výzvědných rezidentur, vztahy s Ruskem normalizovat. V období 1992-95 proběhlo mezi vedoucími pracovníky německé a ruské rozvědky osm vzájemných oficiálních návštěv na nejvyšší úrovni, které měly nastolit jasná pravidla hry. Podle Geigerových posledních odhalení se však zdá, že se taková pravidla nastolit nepodařilo. Když se to nepovedlo tak silnému partnerovi, jakým jsou německé tajné služby – podaří se zemím střední a východní Evropy tyto operace zastavit?

Polsko

Tím se samozřejmě dostáváme k polským záležitostem. Chtěl bych vyjít od vám nepochybně známého článku ve Washington Post z 30. 1. 1996, kde se píše, že Jevgenij Primakov jako šéf zahraniční rozvědky naplánoval řadu operací, které měly destabilizovat situaci ve střední a východní Evropě a vést k tomu, aby se k moci dostaly síly, které jsou nakloněny Rusku. Mělo se to odehrávat především prostřednictvím finanční pomoci sociálně demokratickým stranám. V článku se mluví o Polsku a Bulharsku. Autoři – Evans a Novak – se odvolávají na zprávu, kterou o této věci vydala CIA, a jejich informace nebyly nikdy dementovány. Jak tato operace proběhla z ruské strany, o tom Rusové v Moskvě v roce 1994 oficiálně mluvili. Rozhodnutí přijal v roce 199O Gorbačov a úkol provedla rozvědka KGB, kterou řídil Krjučkov. Šlo o transfer peněz, zlata a platiny do různých západních bank. Tuto operaci rozsáhle popisoval Alexander Surkov, tehdejší pracovník Jelcinova aparátu. Odehrávalo se to v období, kdy se Jelcin snažil zkompromitovat vedení sovětské komunistické strany a ukázat její destruktivní roli na území střední a východní Evropy. Tehdy také ruský tisk uveřejnil materiály, z nichž vyplývá, že prostřednictvím KSSS dostala polská sociální demokracie v lednu 1990 milion dvě stě tisíc dolarů (tehdy to byla obrovská částka), z nichž část byla využita na zakládající sjezd této strany, část na udržení deníku Trybuna a část na investice. Nejdůležitější však není ta první část pomoci, ale to, že pokladník sociální demokracie jel do Moskvy nikoli pro peníze – chraň Bůh! – ale proto, aby zprostředkoval vstup na ruský trh firmám, které kontroluje sociální demokracie a které působí ve Švýcarsku a v Rakousku. Podle toho, co jsem se dozvěděl od přátel na Slovensku a v Maďarsku, nemají na ruské trhy přístup lidé, kteří nepatří ke starým strukturám. Znamená to, že se staré struktury rozdělily a hledají různé protektory. Mohu v Polsku ukázat určité obchodní skupiny, které ne vždy hledaly patronát u sociální demokracie. Problém je zásadní – je s Ruskem možné obchodovat normálně, nebo je to vždy spjato s určitými politickými koncesemi či s předpoklady, jež vyplývají z politické minulosti? Dosavadní zkušenosti ukazují, že tyto operace mají vždy hlubokou souvislost s minulostí. Dodáme-li ještě, že značná část bývalých důstojníků ruské rozvědky jsou dnes byznysmeni, kteří řídí mnohé důležité obchodní transakce se střední a východní Evropou, uvědomíme si celý složitý komplex vzájemného pronikání, vztahů a zájmů, kde není jasné, v jaké roli kdo vystupuje.

Aféra Oleksyho

Popíšu to trochu na tzv. aféře Oleksyho. Plukovník Vladimir Alganov, který udržoval styky s bývalým polským premiérem Jozefem Oleksym, pracoval později ve velké polské společnosti, která obchodovala s Východem. Dnes také pracuje ve společnosti, jež se zabývá obchodem, ale pro změnu je to ruská společnost, která obchoduje s Polskem. A teď nevím – mám co dělat s obchodníkem Alganovem nebo s plukovníkem Alganovem? Myslím, že je to problém širšího spektra kontaktů, souvislostí a hodnocení, jež z toho vyplývají. Vezmu-li v úvahu verzi, která je pro pana Oleksyho nejvýhodnější, pak měl kontakt s ruským diplomatem a později se ukázalo, že to byl důstojník rozvědky. V rámci jejich dlouholetých kontaktů byly nevědomě – beru-li v úvahu nejpříznivější variantu případu – předány desítky informací, byly navázány mnohé kontakty a pro druhou stranu to byl nedocenitelný operativní materiál. Tady jsme u problému, který se dotýká celého našeho uskupení, nejen Polska. Jak oddělit do jisté míry přirozený sklon některých lidí obracet se ke “staršímu bratrovi” bez jakýchkoli zábran od dnešní, jiné a nové situace? Dnes je to partner, někdy dobrý, někdy špatný, ale v každém případě je to někdo cizí, není to vlastní bratr. Když ministr Andrzej Olechowski opouštěl ministerstvo zahraničí, mluvil v jednom z rozhovorů pro tisk otevřeně o ruské agentuře, která měla vliv na zamýšlené ruské operace. Myslím tedy, že záležitost Oleksyho není jen případ jediného náhodného člověka v jediné konkrétní situaci. Možná i v Čechách je známý článek týdeníku Wprost z 21. 1. 1993, který mluví o pěti kvalifikovaných zdrojích informací – a zbývá se ptát, proč bylo odhaleno jen jedno krycí jméno. Musím říci, že reakce Rusů na celou věc nebyla běžná. Především se vyjadřovali velmi obšírně. Normálně tato služba – a docházelo k tomu, že důstojníci ruské rozvědky přešli na stranu Západu – takové věci nekomentovala. V tomto případě se pořádaly tiskové konference, plukovník Alganov mluvil o tom, že byli s Oleksym pouze přátelé… Alganov přece nepochybně ví, že uvede-li, že byli přátelé, moc tím Oleksymu nepomůže. To naznačuje další otázku: jaký zájem mají Rusové na tom, aby kolem záležitosti prováděli právě takovouto propagandistickou hru? Vždyť skutečnost, že se ruské služby staly subjektem v polských vnitřních záležitostech, svědčí o jistém ohrožení polské suverenity – a to bez ohledu na to, jak bude Oleksyho věc nakonec vyřešena. Možnost podobných afér se naznačuje i v Čechách, což svědčí o tom, že se problém týká celé střední a východní Evropy. Skutečnost, že na toto téma není nic slyšet na Slovensku, v Maďarsku či v Bulharsku, vůbec nemusí být příznivý či uklidňující signál.

Diskuse

Jak hodnotíte úlohu Jevgenije Primakova?

Jeho kariéra je výtečná. Začínal jako vzorný žák sovětské školy pro diplomaty MGIMO, odkud se rekrutuje většina kádrů ruské rozvědky, stal se profesorem orientalistiky. Působil jako novinář na Blízkém Východě, umí persky a anglicky. Byl vždy velmi citlivý k problémům islámu, a tomuto úkolu se v oficiálních cílech ruské rozvědky vždy věnuje dostatečný prostor. Proto se také ruská zahraniční rozvědka tolik zabývá válkou v Čečensku, kde by jinak neměla co dělat, vždyť Čečensko leží na ruském území. Rozvědka zároveň proniká do všech center v Evropě, která jsou s Čečenskem spojena a odkud by Čečenci mohli čerpat podporu. Zároveň s Primakovovou nominací na ministra zahraničí se zvýšil vliv rozvědky. To lze ukázat na tom, koho jmenoval. Ředitelem jeho kanceláře se stal generál Robert Markarjan, jeden z náměstků ředitele zahraniční rozvědky. Kontraadmirál Jurij Zubkov byl rovněž náměstkem ředitele rozvědky a odpovídal za kádrovou práci, nyní se stal ředitelem personálního odboru na ministerstvu zahraničí. V ruské tradici byla hranice mezi diplomacií a výzvědnou prací vždycky dost neostrá, a teď bude nejspíš ostrá ještě méně. V rozhovoru s polskými novináři Primakov řekl: nemáte se čeho bát, tanky do Polska nepošleme. Začínáme-li ovšem dialog na takovéto úrovni, je zřejmé, že máme co dělat s kvalitativně jinou situací, nejen s jiným člověkem. Musím však říci, že v Rusku jsou i jiná prostředí, která preferují jiná řešení a zájmy Ruska ve střední a východní Evropě formulují jinak. To by však vyžadovalo jinou přednášku.
A ještě k Primakovovi: jeho nástupce ve vedení rozvědky, generál Vjačeslav Trubnikov, má rozhled běžného operativního důstojníka. Jeden z názorů ruského tisku tvrdí, že Primakov bude de facto rozvědku politicky řídit dál a jako ministr zahraničí bude tyto dvě funkce koordinovat. Nelze jistě mluvit o přímém řízení, ale jistý je přinejmenším jeho vliv.

O jakou politickou podporu se opírá?

Především o prezidenta Borise Jelcina. Mluvíme-li o významu rozvědky, je třeba říci, že zákon z letošního ledna, který její činnost reguluje, jasně říká: jediný, kdo politicky disponuje zahraniční rozvědkou, je prezident. Tento zákon přijatý Dumou také kompetence zahraniční rozvědky značně rozšiřuje – a byl přijat téměř jednohlasně. To znamená, že všechny relevantní ruské politické síly takovouto koncepci rozvědky přijímají. Z toho je možné dedukovat, že se role ruské rozvědky nezmění, ať prezidentské volby dopadnou jakkoli.

Když jste mluvil o tom, že v Rusku existují i jiná prostředí, měl jste tím na mysli, že by tanky do Polska případně někdo poslat mohl? A můžete něco říci o Primakovovu předchůdci Alexandru Kozyrevovi, jehož činnost byla v jeho době hodnocena různě, ale odcházel bezmála jako člověk Západu?

Když jsem hovořil o “jiných prostředích”, měl jsem na mysli prostředí, v nichž vládne skutečný duch změny a která se stavějí k Polsku a ke střední Evropě značně přátelštěji. Jsou to prostředí spjatá s vědeckými kruhy, která snad mají zázemí v Gajdarově straně – měl jsem na mysli ruské demokraty. Problém ovšem je, že ti se nedostali do parlamentu, a nebudou to oni, kdo bude rozhodovat o ruské politice.
Co se týče Kozyreva – bylo by obtížné analyzovat tu teď celou politiku ministerstva zahraničí. Byla to však politika kolektivní, poněvadž Kozyrev jako Jelcinův člověk musel velmi citlivě sla_ovat své stanovisko se stanoviskem Jelcinova okolí a Rady bezpečnosti. Ve vztahu mezi vytvářením veřejného mínění v zahraničí a v Rusku však bylo patrné rozdělení rolí, pokud jde o náš vstup do NATO. K “vnitřnímu použití” ruští politikové tvrdili, že vstup našich zemí do NATO představuje bezmála přímé vojenské ohrožení Ruska. Naopak “pro export” platila jiná verze – přijmete-li střední Evropu do NATO, pak ve volbách zvítězí takoví politikové jako Žirinovskij – a to bude zrada ruských demokratů. Tato dvojí argumentace, která se používala déle než tři roky, ukazuje, že máme co dělat s vědomým ovlivňováním veřejného mínění jak na Západě, tak v Rusku. Nyní se už několik měsíců objevuje nový tón, určený obyvatelům střední Evropy – vstoupíte-li do NATO, vůbec nebudete bezpečnější, neboť se vystavíte hrozbě prvního nukleárního úderu. Mám na mysli především text tzv. Změny doktríny ruského generálního štábu, uveřejněný společně s mapkou, na které byly označeny dva cíle jaderných úderů – Praha a Varšava. Oficiálně sice nikdy nebyl potvrzen, ale v ruské publicistice se takové tóny objevily.

Jaký má Primakov vztah k prezidentským kandidátům?

Nevím, jaký vztah má Primakov k nim, ale vím, jaký mají oni vztah k němu: velmi pozitivní. Jeho nástup do ministerské funkce Zjuganov i Žirinovskij přivítali jako krok pravým směrem. A myslím, že sama Primakovova kariéra – od člena nejvyšších stranických orgánů, člena Gorbačovovy prezidentské rady, který byl vyslán na speciální misi do Iráku, a člověka, který přežil všechny postupné vývojové fáze Jelcinovy politické doktríny – ukazuje, že každý nový kremelský pán může počítat s jeho loajalitou.

Dřívější efektivita KGB se opírala o komunistickou ideologii a komunistickou disciplínu a o privilegia, jaká měli její příslušníci v netržním prostředí. Vidíte nějaký nový motiv jejich další soudržnosti a výkonnosti? Hlavně v ohledu ekonomickém, a to ani nepřipomínám aktivity v oblasti organizovaného zločinu, což je asi také důležité. To všechno přece vede k jisté individualizaci. Jaký by mohl být nový vnitřní motiv, který by těmito službami hýbal?

To je důležitý problém a lidé z vedení ruských služeb o něm často mluvili. Ideologický motiv, který jste připomněl a který byl spjat se stranickou disciplínou, byl obzvlášť důležitý ve vztahu k případným ideologicky motivovaným agentům na Západě. Analyzujeme-li největší úspěchy sovětské rozvědky, přijdeme na to, že byly dílem nikoli spolupracovníků za peníze, ale právě oněch ideových. Když skončil komunismus, skončila samozřejmě i ideologie – a teď se musí platit. Aspoň tak se o tom oficiálně mluví. Nedávno však ruská rozvědka slavila sedmdesát pět let své existence. Sovětskou rozvědku oficiálně založil náš rodák Felix Edmundovič Dzeržinskij. Primakov při oslavách v dlouhém projevu uvedl, že od té doby se datuje na Západě ideologická motivace ke spolupráci. Samozřejmě to dnes není víra v komunismus, tvrdil však, že existují síly, které nemají zájem na jediném mocenském monopolu Spojených států – a tyto síly budou podle něj v Rusku hledat protiváhu americké velmoci. Pak poukázal na konkrétní situaci, kde se podobná inspirace uplatnila. Činnost Ruska v oblasti Balkánu neulehčili jen Srbové, ale i ta prostředí v Chorvatsku a v samotné Bosně, která měla za to, že je ruská přítomnost v této oblasti potřebná pro zachování rovnováhy sil.
Já bych však největší význam přikládal kontinuitě ruského působení. Při příležitosti jubilea se mluvilo dost obšírně o tom, že bolševická rozvědka převzala celou síť carské ochranky v Rakousko-Uhersku a v Německu. Myslím, že podobná kontinuita má své místo i nyní. Metody, jimiž jsou lidé vyzýváni ke spolupráci, jsou různé – od výhodných nabídek po vydírání. Peníze nepochybně hrají velkou roli, z čehož plynou rostoucí výdaje a požadavky na zvýšení rozpočtu, o kterém vedení ruské rozvědky mluví neustále. Myslím však, že by se v dalším vývoji mohla vyskytovat i nějaká nová ideová vazba. Zbytek jsou nepochybně klasické techniky, jimiž získávají spolupracovníky všechny služby, na tom nejspíš ta ruská nic nového nevymyslí. Musíme ovšem počítat se setrvačností, a navíc je tu velká šedá sféra, kde se stýkají a ne zcela průhledně prolínají hospodářské a politické zájmy – tam jsou nepochybně pro podobné aktivity vynikající perspektivy.
Připočteme-li k tomu ještě neobyčejně tenkou hranici, která ruskou mafii dělí od politických struktur, a fakt, že mezi strukturami mafie a politiky stojí síť privátních bezpečnostních služeb, z nichž osmdesát procent tvoří bývalí příslušníci KGB (šéfem sdružení soukromých bezpečnostních agentur je bývalý ředitel rozvědky generál Leonid Šebaršin) – máme před sebou špičku ledovce mocného systému, který může uplatňovat vliv i na situaci v našich zemích.
Aby nebylo pochyb – nejsem stoupencem myšlenky, že rozvědky tady mohou ovlivnit všechno. To, že na tomto území vyhrávají postkomunistické strany, bylo výsledkem objektivních faktorů a chyb jejich protivníků. Ani faktor, který je dnešním tématem, však při analýze vývoje naší části Evropy nemůžeme pomíjet.

Váš rozbor vypadá velmi působivě, ale my jako čeští občané jsme v jistém smyslu věřiteli Ruska a obvykle přece zasahuje věřitel, nikoli dlužník. Proto mi ruská politika připadá iracionální. Není mi jasné, co Rusko ve světě vlastně hledá – při procentu, jímž se podílí na mezinárodním obchodě. A k těm smíšeným společnostem – v podnikových archivech Škodovky, ČKD a Vítkovických železáren jsem vyčetl, že tyto velké podniky s Ruskem rozsáhle obchodovaly a vždy na tom strašlivě prodělaly. V tomto státě snad neexistuje hospodářský subjekt, který by na obchodu s Ruskem vydělal. Co je tedy na smíšených společnostech přitažlivého?

Přesto si myslím, že Rusko je trhem pro normální obchod. Jenže poměry jsou nenormální a ten obchod v současné době nabírá krajně zpolitizovaných forem. Obchoduje-li s Ruskem celá řada západních firem, znamená to, že se dají provádět normální smysluplné obchody, musí však jít o obchodní vztahy.
Vystavět na příkladu tří podniků obecnou tezi o nemožnosti obchodu s Ruskem by bylo poněkud riskantní. Znám třeba příklad hutí v Horním Slezsku, kde šlo o vědomý krok státu v období velké hospodářské krize, jímž měla být snížena nezaměstnanost. Lze toto jednání státu považovat za výlučně ekonomické? Jistě ne. Je-li však podobný krok organicky včleněn do dlouhodobé státní politiky, má to nějaký smysl. Samozřejmě to nemůže být norma. Jsem ale naprosto přesvědčen, že kdybychom nahlédli do archivů velkých západních firem, které s Ruskem dlouhodobě obchodují, vyšlo by najevo, že z toho mají prospěch. Rusko je nepochybně obrovský trh, problém však je, lze-li ho v naší části Evropy využívat bez politických pochybností. Neříkal jsem, že je to nemožné, ale je to velmi obtížné.

Neodolám a řeknu několik slov na obranu České republiky. Pokud jde o hospodářské pronikání v oblasti ropy a zemního plynu, zabránili jsme na poslední chvíli ruskému pokusu ovládnout naši petrochemii. Ač hlučně provádíme ekologickou propagandu, pět let jsme potichu brzdili přechod na ušlechtilá paliva, i když jsme na ně měli peníze – prostě jsme se báli, že bychom byli fatálně závislí na Rusku. Po otevření ropovodu Ingolstadt a částečném obnovení provozu ropovodu Jadran se už ruského monopolu nemusíme obávat. My víme o problémech, o nichž jste mluvil, stojíme před nimi a děláme vše, co je možné, abychom jim čelili.

To, co říkáte, jen potvrzuje výstižnost diagnózy ruského tisku – že se Čechy nehodí do nového ruského modelu spolupráce se střední Evropou. Těší mne to, polsko-české věci jsou mi blízké, pracoval jsem v Polsko-československé solidaritě. A musím říci, že Čechy ještě nikdy neměly v Polsku tak dobrý zvuk, jako nyní.

Jeden příspěvek - EVROPA, RUSKO A TAJNÉ SLUŽBY

  1. Alex : 6.6.2010 v 14.19

    Tvorba ruskojazyčných webových stránek, webdesign, internetová reklama, SEO optimalizace pro rusko jazyčné vyhledávače Jandex. Rambler, MailRu,.. aj. http://webtvorba-studio.com/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?