Europropaganda

18.2.2012
Bronisław Wildstein

Integrující se Evropu nezasáhla válka, tudíž právě integrace jí zabránila. Odsud je už pouhý krok ke konstatování, že každý, kdo zpochybňuje integraci či její současnou podobu, ten je, vědomě či nevědomky, válečným štváčem.

Europeismus se stal osobitou ideologií Evropské unie. Není doktrínou dle marxistického, nacistického či třeba anarchistického vzoru, která by měla svého proroka či proroky a svaté knihy. Ačkoliv i marxismus, modelové ztělesnění doktríny, modifikoval dogmata svých zakladatelů a během svého vývoje rodil nové interpretace, reinterpretace, vzájemně soupeřící školy a schizmata. Specifičnost ideologie europeismu ovšem spočívá v tom, že celá vyrůstá z praxe.

Evropská integrace získala na dynamice a vysvlékla se z původních cílů a předpokladů. Ideologie europeismu slouží coby odůvodnění a teoretická nadstavba onoho procesu.

Lze ji interpretovat jako typický projev alienace byrokratických formací. Původně byly ustanoveny za nějakým účelem, načež se pod záminkou zdokonalování vlastní činnosti začínají rozrůstat, přizpůsobují si právní normy, jež určují rámec jejich působnosti, přivlastňují si další kompetence a mění tak vlastní status.

Tento jev se do značné míry rozvíjí mimo vůli a vědomí svých aktérů. Je docela přirozené, že lidé chtějí mít více moci, podléhat menší kontrole a že sobě i ostatním dokážou zdůvodnit vlastní zájmy. V byrokratických strukturách se jejich příslušníci v takovém jednání umocňují a navzájem k němu podněcují, což instituci staví před nové problémy, k jejichž vyřešení se pracovníci dožadují dalších prostředků a pravomocí. Prosazování těchto procesů se ideologizuje, zvlášť pokud mají politický rozměr. V případě Evropské unie byla touto cestou stvořena ideologie europeismu.

Europeismus se vynořil ve chvíli, kdy padly klasické levicové ideologie, a zaplnil jimi uvolněné místo. Dalo by se říci, že tak došlo k socialistickému vyvlastnění evropské integrace, která od konce 80. let, především pak od Maastrichtské smlouvy, získala charakter shora prosazovaného projektu sociálního inženýrství. Je lhostejné, zda se v jeho konstruování angažují nominální křesťanští demokraté anebo liberálové. Tyto nálepky mají v současné Evropě stále menší význam. V případě europeismu má menší význam i skutečnost, že dnes funguje coby odůvodnění francouzské a (především) německé dominance. Ideologie mívají utopický ráz, jenže pro svou odtrženost od reality se dříve či později stávají nástrojem prosazování reálných zájmů. Internacionalistický komunismus se stal variací ruského či čínského imperialismu.

Europeismus musí, jako každá ideologie, neustále omlouvat svůj očividný rozpor s realitou. Musí tedy tvořit jednak komplikované interpretace pro elity, jednak prostou verzi k obecnému použití. Bez této propagandistické omáčky by nedokázal přežít.

Unie aneb pax et bonum

Principem politické propagandy je ztotožnění pozitivních stránek vezdejší reality s jednáním moci, jíž propaganda slouží. Typickým propagandistickým manévrem v dobách Polské lidové republiky bylo připisování všech výdobytků technického rozvoje k dobru komunistické vlády. Sloužilo tomu mimo jiné srovnávání úrovně výroby, a také některých ohledů životních podmínek, s předválečnými ukazateli. Nepříznivé statistiky, které by režimní pokrok porovnávaly s vývojem v západních zemích, nikdo nepublikoval.

Mluvčí europeismu se uchylují ke stejné metodě, a navyšují sázku. Tvrdí, že evropská integrace zajistila kontinentu mír, takže mu zachránila život.

K doložení této teze má postačit paralogizmus: integrující se Evropu nezasáhla válka, tudíž právě integrace jí zabránila. Odsud je už pouhý krok ke konstatování, že každý, kdo zpochybňuje integraci či její současnou podobu, ten je, vědomě či nevědomky, válečným štváčem.

Každý projekt současných evropských představitelů je prezentován coby posílení Unie, musí tedy nutně upevňovat mír. A každý, kdo je proti němu… závěr je jasný. Nedávno jsme slyšeli polského ministra financí Rostowského, který strašil propuknutím války v případě nepřijetí dalšího balíčku opatření. Nebýt eura, nebýt další unijní smlouvy, nebýt dalšího spásného a definitivního stabilizačního balíčku, přijatého na dějinném summitu poslední záchrany, Evropa by tonula v moři krve. Nevíme, kdo koho a proč by měl napadnout, neuvažujeme o tom, uchváceni hrůzností této vize.

Tato metoda, kdy systému a moci jsou připisovány pozitivní jevy, přičemž jeho podíl na všech záporných skutečnostech je zamlčován, byla klasickou kličkou komunistické propagandy a má, jak vidno, dlouhý život. Dodnes slyšíme, že i v komunistickém Polsku se lidé milovali, byli šťastní, plodili a vychovávali děti a také mohli něco dokázat. Všechno to má přispět k pozitivnímu hodnocení režimu.

Europropaganda nabývá zvlášť groteskní podoby v Polsku. Také ve výše popsaném ohledu. Uvádím její vzorek, dokládající mimo jiné, jak funguje hlavní proud polských sdělovacích prostředků; rozhovor, který u příležitosti polského předsednictví v Radě EU vedla v nejsilnější komerční televizní stanici TVN její moderátorka Beata Tadla s populární europublicistkou Monikou Richardson a mladým konzervativním publicistou Krzysztofem Bosakem. Cituji zpaměti v syntetické zkratce:

Monika Richardson: Vy, pane Bosaku, nepamatujete Polskou lidovou republiku, ten beznadějný, uzavřený svět. Teď vidím na ulicích rozesmáté lidi. Můžou díky Unii cestovat, kam chtějí, realizovat své ambice. Chtěl byste jim to snad všechno vzít?

Krzysztof Bosak: Rád bych se vrátil k politice a k problémům, které generuje současný model Unie…

Beata Tadla: Dostal jste konkrétní otázku. Odpovězte prosím!

Monika Richardson: Proč nezdůrazňujeme to, co nás spojuje, proč nemůžeme společně řešit své problémy? Vždyť Unie je tu právě proto! Vždyť lepší je spojovat se než rozdělovat, lepší je milovat než nenávidět.

Krzysztof Bosak: Já bych přece jenom rád…

Beata Tadla: Nijak neodpovídáte na otázku!

Příkladů by byla celá řada.

Unie coby vlak dějin

Pokud Unie zachraňuje Evropu před sebevraždou, nese s sebou pokrok a dobro, znamená to, že se rozvíjí nejlepším možným způsobem. Neznamená to snad, že naplňuje historické poslání? Vždyť pokud uznáme – a tvůrci veřejného mínění v EU to předpokládají -, že přinejmenším od dob osvícenství (a de facto už od renesance) zaznamenáváme v Evropě pokrok, sice občas přerušovaný konvulzemi, jež však dialekticky působí pouze ve prospěch jeho urychlení, pak Unie, která v sobě spojuje nejlepší evropské tradice, znamená jeho naplnění. Je tedy také završením dějin.

Vlivné kruhy unijních projektantů jsou ovlivněni touto hegelovskou vizí rozumnosti dějin, v nichž se projevuje pokrok sebepoznávajícího se ducha. Ačkoliv v době, kdy Unie vznikala, ještě neměli převahu, myšlenka jednotného evropského politického organismu byla v unijních vizích od počátku přítomna, byť v integračním projektu převážila až o třicet let později.

Pokud se tedy rozum vtělil do eurokratů z Bruselu a Berlína, je přinejmenším nerozumné protivit se všem jejich nápadům, činit je předmětem analýzy vedené prostřednictvím vlastních omezených poznávacích schopností. Vždyť právě oni jsou strojvůdci vlaku dějin.

V unijních orgánech je velmi živé vědomí, že mají podíl na utváření historie, že v ní zaujímají mimořádné místo. Není tu prostor pro rozbor tohoto uvažování, což je škoda, protože, pokud vím, nikdo takovýto sociologický průzkum neprovedl.

Mentalitu eurokratů podmiňuje relativní uzavřenost jejich prostředí, které se vznáší nejen nad problémy obyčejných smrtelníků, ale také vnitrostátních politiků, mnohem závislejších na vůli občanů. Ovlivňuje ji také nesmírně široký rozsah problematiky, jíž se zabývají, a možnost podstatně zasahovat do života obyvatel našeho kontinentu. Známá a zajímavá kniha Luuka van Middelaara Přechod k Evropě (De passage naar Europa), vlastně monografie integračního procesu, tento stav ducha do jisté míry odráží. Autor mnoho let zblízka pozoroval evropské mechanismy a snaží se popisovat je seriózně, v bohatém historicko-filozofickém kontextu. Nedokáže se však oprostit od fascinace procesem jejich tvorby, který vnímá jako přistižení dějin in statu nascendi.

Vlak nebo kolo

Současně si však tvůrci Unie nemohou nevšimnout, že jejich jednání nepřináší žádané efekty. Vyvolává to jistou nervozitu, kvůli níž se po každé nové historické smlouvě musí hned dávat dohromady smlouva další, a po summitu poslední šance se okamžitě svolává další, ještě přelomovější.

Vlak dějin, tedy Unie, zrychluje, není čas diskutovat ani se piplat v detailech, nutný je úprk na nejbližší nádraží, aby se ani náhodou nezmeškal.

Propaganda dělá, co může, aby myšlení nahradila mobilizací. Spěch má zabránit přemýšlení nad tím, proč jsme do EU vstupovali dle principů Nicejské smlouvy, pro začátek jsme byli obdarováni evropskou ústavou, která zásadně měnila pravidla a byla maskována názvem ústavní smlouva. Po odmítnutí ve francouzském a holandském referendu byla přijata coby Lisabonská smlouva a měla konečně na delší dobu uspořádat evropské záležitosti. Sotva vstoupila v platnost, bylo už jasné, že ji bude potřeba korigovat, protože nesplňuje nic z toho, co slibovala. Zase musíme spěchat, jediné, co se změnilo, je skutečnost, že mezi jednotlivými summity (vždy jsou operací poslední naděje, přijímají fundamentální, ovšemže dějinná rozhodnutí) nemáme čas se zamyslet.

Vtírá se tedy otázka, zda vlakem, který musí pořád zrychlovat a měnit jízdní řád, skutečně cestuje duch dějin.

Ovšemže. Kdyby něco, předloží se nám jiná vize integrující se Evropy, připodobňující ji… ke kolu. Kolo, jak víme, musí jet, aby se nezvrhlo. Jinak řečeno, musíme se neustále integrovat, jinak spadneme. Každý, kdo se třeba jenom otřel o unijní záležitosti, musel na tuto metaforu narazit. Je přijímána zcela vážně a používána coby argument (!) v diskusích o integračním procesu. Fakt, že něco tak idiotského vyvolává místo salvy smíchu jen přikyvování, svědčí o síle unijní propagandy.

Unie tedy směřuje, jednou jako vlak, jindy coby kolo, k blíže neurčenému cíli, podle stále upravovaného jízdního řádu, poháněná dějinným posláním a ohrožená převržením, kdyby se pokoušela zpomalit.

Ano, a musíme sedět ve vlaku, ne mimo něj, a taky na kole, a ne vedle kola. Příklad propagandistických klišé.

Uvnitř čeho?

Pokud se zpozdíme, pokud nenasedneme do vlaku (případně na kolo), zůstaneme venku a nebudeme u stolu. Pokud nepřijmeme euro, pokud nepodepíšeme další stabilizační pakt, pokud nepřistoupíme na další balíček v jakékoliv oblasti, vymyšlené osvícenými Evropany, a nepřijmeme jej okamžitě, protože jinak nám vlak (kolo) dějin ujede, ocitneme se mezi zeměmi druhé rychlosti. Země mimo eurozónu se sice rozvíjejí mnohem rychleji, stabilizační pakt nám dává pouze možnost platit a podíl na fiskálním paktu znamená, že se podřídíme rozhodnutím, na nichž se nepodílíme – pro propagandu je to ovšem bezvýznamné. Tak jako je bezvýznamné, jaká role u evropského stolu nám byla nabídnuta, a také to, že v žádné oblasti neexistuje jediná evropská rychlost.

Evropský projekt coby završení dějin má být také vrcholem evropské civilizace. To, čeho dosáhla, je právně-byrokratická utopie. Čím více se zpochybňuje idea spravedlnosti, bez níž si lze sotva představit úctu k právu proměněnému v arbitrální zápisy, tím větší kult tzv. evropské právo obklopuje. Ve skutečnosti netušíme, na jakém principu a především proč ony regulace přijímáme a vnímáme jako právo, musíme ale vědět, že jsou nevývratným dogmatem.

Podle převažujících trendů je desatero souborem starosvětských předsudků, přirozené právo neexistuje, ovšem úpravy vybojované v bruselských kuloárech obratnými lobbisty s patřičnými prostředky v rukou, přijaté kdovíjakou cestou, se stávají právem, jemuž se můžeme pouze podřídit. Diskuse o něm je atentátem na samotnou ideu práva.

To je pak v souladu s duchem doby pojímáno v konzumních kategoriích, což celkem nedávno vyjádřil šéfredaktor jistého polského týdeníku, když během debaty o Chartě základních práv položil jednoduchou otázku: Chceme těch práv mít víc, anebo méně? Kdo by chtěl mít méně, kdy může mít více?

Radostně a poslepu

Evropská propaganda působí na území celé Unie. Je to obrovská mašinérie, která by hned zkraje měla budit výhrady. Vždyť instituce financované z unijních fondů (tedy dotované všemi, také námi) se nevěnují výzkumné práci, ale nijak nezastírané podpoře aktuálních návrhů evropských lídrů.

V Polsku je ovšem kondenzace této propagandy mimořádná. Situace, kdy jakékoli vědomosti o reálném stavu EU a snaha o diskusi nad ním jsou považovány za trestuhodný postoj, by stála za rozbor. Publicista Sławomir Sierakowski, guru polské nové levice, inicioval dopis na podporu evropské ústavy (nelze vyloučit, že ji skutečně přečetl), pod nějž se podepsala celá řada hvězd polské vědy a kultury. Osobně jsem telefonoval asi dvaceti z nich. Podporovaný dokument nikdo neznal. Tento příklad dokládá zásadní převahu propagátorů unijních řešení, bez ohledu na to, která osobnost je reprezentuje. Nebudou se nořit do zmatečných a nekonečných znění unijních návrhů. Stačí, že se zeptají – je lepší být spolu, anebo zvlášť, společně, anebo proti sobě, budovat, anebo ničit?

A věc je vyřízená.

Text vychází souběžně v Revue Politika a polském pravicovém týdeníku UważamRze, nejčtenějším politickém týdeníku v Polsku.

Připravil Ondřej Krutílek.

Vyšlo v Revue Politika

Příspěvků : 5 - Europropaganda

  1. AM : 7.3.2012 v 10.36

    Když už jsme u Evropy: snažím se chápat, že konzervativcům může tak říkajíc bytostně jít o přirozené právo a podobné škatulky, v nichž jsou doma. Ale tohle a jiné fňukání a vymýšlení nějakých krkolomných konstrukcí je k ničemu. Všechno je třeba navléct na nějaký znehybněný mustr – a ten následně “omlátit” protihráči o hlavu. To, že někteří propadaji mesianismu přece neznamená, že je EU uzavřený “projekt”… – možná by mohlo pomoci jen tak citovat pár zdánlivě z kontextu vytržených vět, aby vyšla najevo ta hrůza, kterou nám někteří servírují v národoveckém celofánu: “Ve skutečnosti netušíme, na jakém principu a především proč ony regulace přijímáme a vnímáme jako právo, musíme ale vědět, že jsou nevývratným dogmatem.” – no, to není moc povzbudivé… – ale je to pořád nic proti jistému panu Robejškovi (České národní zájmy a evropská krize, http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/petr-robejsek.php?itemid=15795 ): “Zároveň se snaží rozšířit (část českých elit – evidentně ta zkažená (moje pozn.)) úvahy o národních zájmech o rozměr ?evropských hodnot?, jako humanismus, sekularismus, lidská práva, solidarita a podobně, které považují za nadřazené.” *** “O hodnotách evropské sounáležitosti a jejich významu pro aktuální českou politiku lze tedy mudrovat pouze v závětří stabilní společnosti v bezpečných hranicích. Řecko je sice kolébkou evropských hodnot, ale nezávisle na tom je právě blíže zániku než rozkvětu.” – nejde na Vás hrůza??? Na mě tedy jo. A vrcholem všeho je Robejškova věta: “Dokonce i od zchudlého Irska se můžeme poučit, že je možné úspěšně bránit národní zájmy, přestože je Dublin odkázán na cizí pomoc.” – ač se snažím sebevíc o chápavý postoj, tohle už je moc!!! *** Spousta lidí se začíná obávat, že přesně takhle skončí další vláda naší hrdinské a nezdolné pravice…………….

  2. AM : 4.3.2012 v 10.07

    Europeismus??? Dovolil bych si souhlasit s panem Felixem. A nebudu tak ironický – je třeba ocenit snahu. I když to nedává moc smysl :-) *** Potíž současné české pravice je, že je zcela mimo mísu. Otevřu pravicový deník a tam na mě den co den křičí nějaký pan Páral, že je třeba nechat Řecko zbankrotovat a tak dále a tak dále. Pokud vyjdu z výsledků 2011 EBA-EU zátěžových testů evropských bank, tak zjistím, že státy PIIGS mají vypůjčeno zhruba 560 tisíc milionů EURO (kolik z toho stála daňové poplatníky sanace ztrát soukromých bank po krizi 2008?). Privátní sféra (firmy + občané) ovšem téměř 3 miliony milionů EURO. Pokud by padlo Řecko, začne se hroutit celé jižní křídlo EU – země budou vydrancovány a do hry vstoupí Američané, Arabové, Číňani… Německo, Francie, Španělsko, Itálie a spol. Řecko NENECHAJÍ padnout. Nemohou si dovolit nechat. A my se sami vylučujeme od stolu, kde sedí hráči, pro něž je celoroční HDP České republiky pouhé kapesné, zlomek jejich majetku a vlivu. Část z nich má demokratickou legitimitu a jsou to naši spojenci. (P.S. Z velkých britských bank je v tomhle neštěstí vážně “namočená” pouze Barclays a HSBC). *** Totéž platí i o domácí politice. Pokud chci něco např. řídit a spravovat, dejme tomu stát, musím k tomu mít nástroje. Potřebují usměrňovat a korigovat různá pnutí ve společnosti a k tomu potřebuji vějíř různých jemných pobídek a brzd. Rovná daň je mrtvý rybník. Navíc nepřinesla to, co se od ní očekávalo……… *** Nezbývá než doufat, že celá tahle česká trapnost už brzy skončí, i kdyby to mělo být za cenu, že vznikne koalice ČSSD a TOP09. (Protože si nedovedu představit, že by vedení sociálních demokratů dokázalo uvažovat skutečně strategicky a podpořilo na post prezidenta např. Zuzanu Roithovou)

  3. Daniel Makay : 26.2.2012 v 11.46

    S autorem téměř ve všem souhlasím, ale mýlí se v tom, že EU se vyvíjí jakýmsi přirozeným výběrem. EU je kryptofašistický projekt se vším všudy. Ta ideologická propaganda má své jasné cíle a ty jsou, stejné jako měli fašisté. Tato propaganda má za cíl maskovat nedemokratičnost celého tohoto procesu, maskovat to, že se jedná o to, že zákony tvoří evropští supernacionalisté s korporacemi a směřuje to ke stejnému cíli jako v Číně, tedy k superprotekcionizmu pro korporoce napojené na státní oligarchii . Je to čistý ekonomický fašizmus, všechny zákony a rozhodnutí soudů v různých kauzách jasně ukazují, že korporace mají právně navrch. Ve skutečnosti se tvoří otrocký systém, kdy lidé budou dřít do úmoru za skývu chleba jako v Číně. Ta všechna omáčka o sociálním státu je účelová geblspropaganda. EU má své jasné cíle !

  4. michal : 18.2.2012 v 16.31

    nastupuje ideologické snadné levné řešení. Než by kdo zkoumal dílčí kroky a kontext, má raději “jízdní řád”, nebo universální odpor. Obojí publikum hodnotí příznivě. Trochu to připomíná dnešní venkov, kde už skoro nikdo nemá ani husu, ale popelnice přehrabuje kdekdo. Pokud ne zrovna popelnici, tak obchod asiata, což materielně vyjde nastejno. Sebevědomá vesnice by ohrozila “naučenou bezmoc” jež drží pohromadě stát.Obdobně evropské dotace, kde nejprve peníze a potom se hledá jak utratit, jakkoliv od 80 bodů IQ to lidé dělají spíše opačně, mají cíl a shromažďují pro něj prostředky.Sudetský venkov neprodukuje nic, snadno se stane otroky kohokoliv.Jeden novohenlein ostatně už vystrkuje rohy..

  5. Felix : 18.2.2012 v 14.43

    Marxismus měl své ideology a vůdce. Nacismus měl své ideology a vůdce. Anarchismus měl a má své ideology a vůdce. Ale europeismus? Ten se jaksi sám sebe vymyslel a sám sebe a nás všecny vede. Kde jsi europeisme? Ukaž se. Vyjev se. Ozvi se. Kdepak! Za koho mě máte? Nomina sunt odiosa. Ještě by vylezl nějaký Lusk z Ropuchy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?