František Schneiberg, 09.03.2007
Démonizace kojeneckých ústavů a dětských domovů
Paní ministryně podlehla zřejmě v současnosti oblíbené démonizaci kojeneckých ústavů a dětských domovů, jakoby tam byli děti dávány a drženy bezdůvodně, jako by jim tam bylo ubližováno a jakoby tam strádaly. Opak je pravdou. Tato zařízení mnohdy zachraňují děti z takového rodinného prostředí, kde jim hrozí nejen fyzická újma, ale především poškození psychické a sociální.
Ano, jsou země, kde taková zařízení nejsou, nebo jich je podstatně méně. Zato tam mnoho bezprizorních dětí žije na ulici, popř. prožije dětství v 10 i 15 rodinách. Jde o tzv. profesionální pěstounskou péči, díky které ovšem děti tráví mládí s batůžkem na zádech, aby mohly kdykoliv přejít do jiné rodiny. Kde pak mají získat pocit jistoty a bezpečí? Není jeden slušný dobře vedený dětský domov rodinného typu výhodnější?
Všichni, kdo pracují v této oblasti, si uvědomují, že pobyt v zařízení má být dočasný a co nejkratší. Dítě se má po úpravě poměrů vrátit do své rodiny, při jejím trvalém selhání je pak potřeba mu najít rodinu náhradní - pěstounskou péči či osvojení. Proto se také mění systém péče o děti v uvedených zařízeních. Snižují se počty dětí ve skupinách, připadajících na jednoho vychovatele. Dětské domovy se proměňují na domovy rodinného typu. Skupina dětí různého věku a pohlaví má trvalého vychovatele, u kterého může zažít pocit jistoty a bezpečí, podobně jako v rodině. Tato vytvořená „sourozenecká“ skupina žije s vychovatelem v domově autonomně jako velká rodina, která se stará sama o sebe. Ideální je, když se podaří, aby takto vytvořená „rodina“ mohla žít v běžném bytě, integrovaná do obce či města.
V kojeneckých ústavech a dětských domovech resortu zdravotnictví se nachází kolem 1800 dětí. Přibližně stejný počet dětí byl do těchto zařízení v roce 2005 přijat a propuštěn. Skoro polovina se vrátila po úpravě poměrů do svých rodin, 28% odešlo do osvojení, 8% do pěstounské péče. Umístění do dětského domova není tedy řešením na celý život, jak by se někdo mohl domnívat. Při dobré spolupráci orgánů péče o děti, soudů, lze délku pobytu dítěte v zařízení zkrátit a tím i minimalizovat následky na jeho vývoji.
Nedělejme z dětí pokusné králíky
Nabízí se tradiční otázka. Je lepší jakákoliv rodina než ústav? Pokud by tomu tak bylo, tak by děti nemusely být z rodin odebírány a různá zařízení pro ně by nemusela existovat. Jestliže by chtěla paní ministryně dávat do adopce děti homosexuálním párům, měla by se uvědomit právě tyto souvislosti. Děti bývají umisťovány do zařízení pro selhání rodiny, pocházejí z rodin nestabilních, neúplných či naprosto rozvrácených. Jsou však homosexuální páry stabilnější? Podle dosavadních zkušeností nikoliv. Mohou poskytnout dítěti, které již na začátku svého života nezažívá dostatečně mateřskou i otcovskou roli dobrých rodičů, tyto staletími prověřené hodnoty? Hodnoty poskytující do života ony správné a žádoucí rodinné kompetence a vzory? Domnívám se, že nemohou. A to ani dítěti nepoznamenanému nepřízní osudu. Natož dítěti, které již na počátku života prožilo trauma špatné péče, zanedbání, ubližování.
Snaha paní ministryně mi připomíná šílený nápad, že by se nezaměstnanost na Ostravsku dala řešit vytvářením pěstounských rodin. Tedy, že by nezaměstnaní místo dávek v nezaměstnanosti dostávali do péče děti z domovů a pobírali na ně příslušné dávky.
Přestaňme dělat z dětí pokusné králíky jakéhosi sociálního inženýrství. Hledejme spíše cesty jak podpořit fungující rodiny, aby neselhávaly. To přinese dětem i reálně více užitku než prosazování možnosti adopcí homosexuálními páry.
František Schneiberg
Autor je dětský lékař a předseda Společnosti sociální pediatrie České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.
článek vyšel pod názvem Homosexuální pár není rodina" v MF Dnes 9.3.2007
| Mirek | Miroslav.fmd@seznam.cz | (09.03.2011 13:33) |
Svěřit dítě homosexuálnímu páru ? Ono je to dokonce logické. Tradiční rodina se skládá z dítěte a jeho rodičů ( biologických nebo adoptivních ). Nevidím jediný důvod, proč by adoptivní pár nemohl být stejnopohlavní. V dětských domovech dítě neví ke komu patří, jest-li k této " tetě ", co přišla na ranní směnu a nebo k té tetě, která má noční ? A co když teta změní zaměstnání ? Uvidím se s ní ještě někdy ? Patřím k někomu ? Kdo mi bude dělat mámu, až budu dospělý ? Na kterou z nich budu vzpomínat a za kterou budu jezdit na chatu? Bude-li mít dítě dva milující rodiče, zůstanou mu po celý život. I po jejich smrti zůstanou v paměti dítěte. A je jedno, zda-li to byli dva chlapy nebo dvě ženský. Neexistuje žádný pádný argument proti adopci dětí stejnopohlavními páry. V zemích, ve kterých je možná adopce homosexuály se do dnešního dne nevyskytl jediný problém, který by dal podnět k diskuzi o zrušení tohoto zákona.
| Petra | p-etina3@centrum.cz | (18.10.2010 12:10) |
Prosím, sháním vedoucího na diplomovou práci na téme: pro a proti: adopce u homosexuálních párů ...... p-etina3@centrum.cz
| Ondřej L. | AndrewL@seznam.cz | (30.08.2010 10:16) |
Všem co zde argumentují nějakými studiemi: Psychologické studie jsou irelevantní. Není žádným způsobem možno objektivně posoudit nakolik je kvalitní péče homosexuálními či heterosexuálními páry. Je pýchou rozumu a sociálním inženýrstvím snažit se protlačit takovou věc jako adopce homosexuálními páry pomocí nějakých studií. Hypotéza je jedna věc a její ověření je věcí druhou! Jistě existuje celá řada studií, které tvrdí, že výchova homosexuálním párem je kvalitativně stejná, ale také existují jistě opačné závěry. Kterých je více a kterých méně? Je li více těch pro, znamená to automaticky, že mají pravdu?? Bez toho, abychom to otestovali? A na kom to budeme testovat? Bude vytvořena testovací sada pokusných dětí a po deseti letech se budou vyhodnocovat výsledky? Kterých dětí? Jak je vyberem? Kdo si vytáhne možného černého petra? Vzpamatujte se proboha! Jedná se o ty nejzákladnější lidské hodnoty. Rodina je tradiční a historií prověřený způsob lidského soužití, velkohubé studie ambiciozních intelektuálů na tom sotva něco změní.
| Petr Tomeš | ptomes@gmail.com | (08.06.2010 09:22) |
Americká asociace psychologů, Americká asociace psychiatrů a (americká) Národní asociace sociálních pracovníků, přední organizace odborníků na duševní zdraví a behaviorálních vědců, v roce 2007 podaly z pozice institutu přátel soudu odbornou zprávu pro Nejvyšší soud státu Kalifornie obsahující komplexní a vyvážený přehled vědecké a odborné literatury, v níž uvedly: "Neexistuje žádný vědecký základ pro názor, že gayové a lesby jsou jakkoliv méně vhodnými či schopnými rodiči než heterosexuální rodiče nebo že jsou jejich děti jakkoliv méně psychologicky zdravé a adjustované. Při porovnání výsledků mnoha různých forem rodičovství je kriticky důležité dělat odpovídající srovnání. Například rozdíly v důsledku počtu rodičů v domácnosti nemohou být připisovány pohlaví nebo sexuální orientaci rodiče. Výzkum v domácnostech s heterosexuálními rodiči obvykle ukazuje ? pokud nejsou jiné rozdíly ? že dětem se daří lépe u dvou rodičů než u jednoho. Obvykle citované výzkumné studie v tomto ohledu ale nezkoumají sexuální orientaci rodiče, a proto neumožňují vyvozovat jakékoliv závěry ohledně důsledků toho mít heterosexuální nebo jiné rodiče, případně rodiče stejného nebo různého pohlaví. Ve skutečnosti vědecké výzkumy, které přímo srovnaly výsledky dětí mající rodiče gaye a lesby s výsledky dětí mající heterosexuální rodiče, byly pozoruhodně shodné ve vykazování úplně stejné vhodnosti a schopností rodičů leseb a gayů jako heterosexuálních rodičů, a jejich dětí stejně psychologicky zdravých a dobře adjustovaných jako u heterosexuálních rodičů." "Přátelé soudu zdůrazňují, že rodičovské schopnosti gayů a leseb a pozitivních důsledků pro jejich děti nejsou oblastí, kde nepanuje shoda důvěryhodných vědeckých výzkumníků. Prohlášení předních organizací expertů v této oblasti reflektují profesionální shodu na tom, že děti vychovávané lesbami nebo gayi se neliší v žádném podstatném ohledu od těch vychovávaných heterosexuálními rodiči. Žádný důvěryhodný empirický výzkum nenaznačuje opak." www.courtinfo.ca.gov/courts/supreme/highprofile/documents/Amer_Psychological_Assn_Amicus_Curiae_Brief.pdf
| ceni | (22.04.2010 17:35) |
Kdo zaručí, že nebude adoptované dítě obětí homosexuálního devianta ze kterých se rekrutují! To u heterosexuáních párů nehrozí!
| KADUCK | kacenka.kv@seznam.cz | (12.01.2010 09:46) |
Nechce se mi věřit, že tento článek napsal dětský lékař, tedy člověk, který by měl nejlépe vědět, co je pro dětský rozvoj nejlepší! Četl jste někdy psychologocké studie na toto téma? Asi nikoliv, protože potom by váš názor nemohl být takto krátkozraký! Vzor klasické rodiny? Kolik dětí žije po rozvodu či opuštění otcem jen s matkou? Já osobně jich znám tolik, že by mi na ně nestačily prsty na rukou. A nemám pocit, že by byli nějak narušení. I když by dítě bylo ve škole terčem posměšků (kterým je vystaven nespočet dětí z "normálních rodin" pro nějaký jiný důvod), pořád je lepší, mít milující rodiče, kteří mu umí vysvětlit věci, v jejichž láskyplné péči se připraví na nesnadnosti života, než se vznášet ve vzduchoprázdnu toho, že ve skutečnosti nikam nepatřím. Ještě jednou poukážu na psychologické studie, které dávají jednoznačnou odpověď, ýe ani domovy rodinného typu nenahradí rodiče, kteří jsou zde jen pro své děti.
| Martin | michael.martin@seznam.cz | (28.04.2008 21:06) |
mea culpa omlouvám se za přeplep my..... mi!
| Martin | michael.martin@seznam.cz | (28.04.2008 21:01) |
Ať se nikdo nezlobí, ale myslím že jsou v této společnosti daleko palčivější problémy než je ten nastolený mynistryni MUDr Stehlíkovou- Možnosti adopce dětí homosexuálními páry. I když jsem velice tolerantní k této skupině občanů, nápad se mi nezdá být dostatečně promýšlený. Pokud se nemýlím MUDr Stehhlíková je psychiatr a nikoliv psycholog. Než tento návrh dala v plén mohla si nejdříve nechat udělat alespoň seriosní studii odbornou obci. Nebo se jedná jen o politické body a čárku?
| Ivana | (05.03.2008 12:04) |
Adopce homosexuálními páry mi nepřipadá pohoršující ani nijak ohrožující na výchově. Dítě kolem sebe potřebuje mít milující se osoby, vidět vzor lásky a péče. A dle mého názoru je jedno, zda mají různé či stejné pohlaví (příslušnost k pohlaví). Vždyť je opravdu příliš mnoho dětí bez rodin, bez péče a lásky, bez pocitu jistoty a bezpečí. A když vychovávají samotné ženy, popřípadě často s jejich matkami a otci (znám poměrně mnoho případů, kdy žije/žilo dítě s matkou a babičkou, či jen s babičkou - matku má), také to není rodina dle některých názorů. Takže co je tedy rodina?? Jen manželé různého pohlaví? Trošku diskriminující...Myslím si, že homosexuální páry by měli mít možnost adoptovat děti. Je to v zájmu dětí, které trpí v ústavech a nepoznají "normální" život v milující rodině.
Některé názory vyjadřují myšlenky, že když homosexuálové nemohou mít vl. děti, ať nemají žádné. Řekla bych, že mnoho z nich si legálně "udělá" dítě s jedincem opačného pohlaví, protože mnoho lidí touží po vlastním dítěti. Ale tady je zase zádrhel - takové dítě nevyrůstá s oběma rodiči, maximálně se navštěvují apod. Já prostě vidím jako možné řešení těchto problémů legitimizaci adopce homosexuálními páry.
| VB | (24.03.2007 14:35) |
Pokud je chteji, at se leci a zalozi si rodinu (rodinou nemyslim hromadky podle pana Hromady). Pokud by to zvladli, klidne bych jim deti sveroval. Stejne tak pedofilum, nekrofilum, zoofilum atd... .
| AS | (24.03.2007 11:58) |
Pamatam si ako asi pred osmimi (mozno ani tolko nie) vykrikoval sef gay klubu v TV relacii "Kotel" , ze nik neziada adopciu deti "len" registrovane partnerstvo" . Kto vie akoby dnes to klamstvo obhajoval . Tak aj dnes sa argumentuje , ze im ide vyhradne o deti "tazko" umiestnitelne . Zas to bude naopak . Tak ako V.L. sa nas snazi presvedcit o "HM žadatelé by byli pravděpodobně prověřováni mnohem přísněji už proto, že mnoho úředníkům by k nim jakožto osvojitelům dětí pociťovalo více či méně skrytou nedůvěru " Uz vidim ako sa budu prvi (a opravnene) stazovat na diskriminaciu. Obavam sa , ze im nejde ani o rodinu alebo o deti , ale predovsetkym o akysi druh politickej prezentacie respektive politickemu exhibicionizmu .
| V.L. | (23.03.2007 13:55) |
V článku jsou směšovány argumenty, které s podstatou otázky - svěřovat či nesvěřovat děti do péče HM párům, či nikoli - vůbec nesouvisejí, např. problematika odebírání dětí z nefunkčních rodin nebo fakt, že do diagnostických či výchovných ústavů jsou děti umisťovány na základě problémového chování nikoli selhání rodinné péče. O umístění dětí v ústavech rozhoduje na základě návrhu příslušného úřadu soud, a není cílem debaty o tom, komu děti případně svěřovat, rozhodnutí těchto orgánů zpochybňovat (jednak to nejde udělat paušálně, protože každý případ má svou individuální specifiku, jednak i v případě nějakého sporu se nejedná o to, komu takové dítě svěřit do náhradní rodinné péče, ale jen o to, zda bude dítě vráceno zpět své původní rodině).
Autor článku souhlasí s tím, že by měl být pobyt dětí v ústavech co nejkratší a jen jako dočasné řešení. Jím navrhovaná cesta "podpory rodin, aby nebyly nefunkční" je sice velmi pěkná, ale poněkud vágní a neurčitá - to přeci vůbec neřeší situaci dětí, které už v těch ústavech jsou (a obávám se, že ani do budoucna nedojde k tomu, že by žádné ve státní péči být nemusely).
Nejoptimálnější možnost samozřejmě je, když se může dítě vrátit zpět do původní rodiny nebo být svěřeno do péče nějakému blízkému příbuznému, samozřejmě pokud je to možné.
I tak ale v ústavech zůstávají děti, které jsou vhodné k pěstounské péči či adopci.
Je skupina dětí, o které je ze strany osvojitelů zájem, ale je i skupina dětí, o které zájem není: děti fyzicky postižené, barevné, děti s poruchami chování. A jen druhá skupina by prakticky připadala v úvahu pro případné osvojení HM páry.
Adepti na svěření dětí do péče jsou samozřejmě zapsáni v nějakém "pořadníku" a vybíráni. Bylo-li by nějaké dítě možné umístit do vhodné heterosexuální rodiny, jistě by dostala přednost (v zájmu dítěte, to jistě nikdo nikdy zpochybňovat nebude). Pokud vím, tak všude tam, kde je adopce HM povolena, jsou jim svěřovány jen děti, které nikdo jiný nechce a s největší pravděpodobností by v ústavech zůstaly.
Ústav, ať je sebelepší a stát a jeho zaměstnanci se sebevíce snaží, není rodina, ale jen náhražka. Děti tam nezískají mnoho sociálních, emočních i praktických dovedností, které si z rodiny odnášejí. Rovněž ty tolik opěvované a vyzdvihované mužské a ženské vzory tam nemohou poznat při klasickém rodinném fungování, protože ústav prostě rodina není. Snad není třeba argumentovat, že ústav optimální prostředí pro život do dospělosti není. (Kdyby byl, tak bychom je snad tam mohli rovnou nechat a nehledat vůbec žádné náhradní rodiny, není-liž pravda?)
Argumenty, že každé dítě potřebuje ideální rodinu s milujícím tatínkem a milující maminkou a že by bylo dítě případně vystaveno posměchu svých netolerantních spolužáků, trochu připomínají v situaci volby HM rodina nebo ústav úvahu někoho, kdo se zdráhá poslat do hladovějící Afriky instantní potraviny, protože obsahují barviva a konzervanty a nejsou vhodné pro tu úplně nejlepší výživu. Takže nemůžeme-li těmto hladovějícím poslat produkty z ekologických farem, nepošleme jim raději nic, a zvlolíme jako řešení optimálnější nechat je strádat hlady (to je samozřejmě obrazné, děti v ústavech samozřejmě nestrádají hlady).
Autor mezi řečí nařkl všechny HM páry z nestabilního soužití a více méně je přirovnal k dysfunkčním rodinám, z nichž jsou děti odebírány. Toto nařčení je paušální, neobjektivní, nespravedlivé a zlé. Samozřejmě, že ne všichni homosexuálové mají předpoklady k výchově dětí. Stejně jako je nemají všichni heterosexuálové (ty děti přeci nejsou odebírány homosexuálům, pravda?)Žadatelé o osvojení dítěte procházejí psychologickými testy a jsou prověřováni odborem sociální péče a dalšími institucemi. To je samozřejmě v pořádku. HM žadatelé by byli pravděpodobně prověřováni mnohem přísněji už proto, že mnoho úředníkům by k nim jakožto osvojitelům dětí pociťovalo více či méně skrytou nedůvěru. O případných sporech by samozřejmě rozhodl soud.
Dítě pochopitelně nelze svěřit každému a každého žadatele je potřeba důkladně individuálně posoudit. A oč více odsoudíme paušálně nějakou skupinu, o to méně nám zbyde prostoru právě na to tolik potřebné posuzování individuální.
| Ivan | (22.03.2007 09:49) |
pro Dariu
Dario, me slovo laska vubec nepopuzuje, ale muzu si pod nim docela dobre predstavit i utrpeni. Kolik lidi ve jmenu lasky (at uz cokoliv umrelo), kolik lidi je nyni ve jmenu homolasky pozitivne diskriminovano (bohuzel to slovo pozitivni v tomto smyslu moc pozitivne nevnimam). Nicmene, to je vedlejsi. Jak chapete lasku vy, jste definovala. Co se týče mužského a ženského vzoru. Některé věci jsou geneticky či vrozeně dány, rozdíly mezi muži a ženamy zde proste jsou a nejsou to jen společenské stereotypy jak se snažíte podsunout. Rodina s muzem a zenou, neni to same co muz a muz, nebo zena a zena. Jinak rovnice pana Vilema se mi zda byt trosku pritazena za vlasy. Jestli je homopar lepsi nez neuplna rodina je velkou otazkou?
| Karel S | (20.03.2007 23:31) |
No, přijde mi zvláštní, proč tolik lidí bojuje za to, aby měli homosexuální páry děti.
1. kdyby měli mít tyto páry děti, tak by si je přirozeně počali. A děti, jak je známo, se normálně rodí ženám potom, co měli pohlavní styk s mužem. To je normální, přirozené. Takže stížnosti, nejspíš adresujte přírodě, která je takhle zařízená.
2. a dál mě přijde dost nezodpovědné od společnosti dávat děti někomu, kdo si hraje na rodinu. Jelikož dva (nebo více) stejnopohlavní jedinci normálně nemůžou mít děti, tak je to hra. Infantilní hra na rodinu !
| Josef | (20.03.2007 21:03) |
Žiji ve společné domácnosti s bratrem heterosexuálem. Nepožívám privilegií registrovaného partnerství a paní Džamila na nás dokonce zapoměla s nápadem možné adopce děti. Nikdo nás však nediskriminuje, protože netrpíme zbláznilými nápady adoptovat si děti...