Evropa jako prostor zápasu mezi křesťanstvím a sekularismem

Katolické Církvi k teologickému výkladu Boha posloužili řečtí filosofové, zároveň Církev navázala na organizační strukturu Římské říše. Oproti Římské říši je ale středověký stát přesným opakem centralizovaného impéria. Ve středověku se naskytla jedinečná kombinace duchovní jednoty, jejímž centrem bylo papežství a naproti tomu pluralita a decentralizace v oblasti politické, což je patrno jak s rozmanité mnohosti práv (cechovní, církevní, státní), tak i z lenního systému, který spočívá v rozptýlení moci, čímž brání uzurpaci moci a císař je spíše jen formálním vládcem. Středověký člověk v Evropě se tak vztahuje k celku veškerenstva a současně zůstává uchována jeho autonomie. Centrem středověké kultury Západu byla Svatá říše římská národa německého, která pod svými křídly zahrnovala různost jazyků i národností.

Evropa a proces sekularizace

S renesancí začíná být vazba státu na transcendentnu zcela jasně oslabena (Machiavelliho mravnost je podmíněná existencí státu, nepotřebuje legitimaci od Boha). Poprvé je definovaná suverenita jako nejvyšší politická moc a původce zákonů, nad kterou je už jenom Bůh (J. Bodin). S reformací se však předcházející duchovní jednota definitivně rozpadá. Pokusem o její nahrazení je snaha o upevnění v oblasti „druhého meče“, teda státu a absolutizace moci panovníka. Státní moc se staví nad moc duchovní – její slovo je určující pro vyznání poddaných (dle principu koho panství, toho náboženství). Více (Francie, Španělsko) nebo méně (Anglie, Nizozemí) úspěšné snahy o absolutizaci moci spočívají v koncentraci moci na jedno místo, dvůr, ve vybudování jednotného správního aparátu (omezit možnosti šlechty na výběr daní a soudní moc) a silné armády. Absolutní monarcha je však zpochybněn a ve Francouzské revoluci nahrazen absolutní suverenitou lidu. „Suverénní lid“ nejenom zcela oproštěn od Boží autority, ale přímo ji popírající, se odvolával pouze na „osvícený rozum“ a ve jménu pokroku se stavěl do opozice vůči zákonu přirozenému, když pronásledoval a vraždil.

Francouzská revoluce s sebou přinesla do té doby neznámé zmasovění politiky. V reakci na ní (ať už negativně či pozitivně se vymezující) se utvořily konzervatismus, liberalismus a také marxismus. A to nikde jinde než v evropském prostoru. Politické strany dnešních evropských zemí vycházejí z těchto základních politických proudů.

Politika po dobytí Bastily přestala být záležitostí několika málo osob ve státě, lid si začal nárokovat účast na politickém rozhodování v národním státě. „Idea národního státu vystřídala v 19. století ideu náboženskou, která do té doby ovládala náplň a tvorbu středověkých společenství a která v důsledku obecné sekularizace a jiných vlivů ustoupila do pozadí.(1)“ Moderní záležitost, právo na sebeurčení národů, byla po první světové válce přiznaná jen některým. Následné hrůzy manipulace s davem, centralizace státní mocí a militarizace kráčely v jedné linii s osvícenským zbožštěním člověka.

Všechny tyto události jsou nerozlučně spjaty s evropským kontinentem. Právě zde se rozvinul zápas mezi křesťanstvím a sekularismem. Diskuse kolem zmínky Boha v Euroústavě je jenom drobným ilustrujícím střípkem. Víc než kdy v minulosti je dnes patrná duchovní roztříštěnost spojená s relativizací hodnot a na druhé straně oslabování národního státu a delegování části jeho suverenity na vyšší celek (mezinárodní dohody, ale i projekt EU). Moderní sekulární stát je postaven na náboženských principech, které sám není schopen garantovat. Nade vše se vyzdvihuje vědecká nestrannost, hodnotové soudy jsou nemožné (nedej, aby někdo označil homosexualitu za špatnou, to pak následuje vyhazov z Evropské komise), protože je dovoleno všechno a o všem je potřeba vést diskusi. Politické rozhodování je také nahrazováno ekonomickou svobodou.

Dnešní evropské liberální demokracie tak mají místo křesťanství společné spíš vypuzení Boha - Nejvyšší autority, čímž je ale destruován pojem státu jakožto odrazu vyšší moci nebo naopak, státní moc oproštěna od spojení s transcendentním a nabývá nevídaných rozměrů spojených s politickým mesianismem i v podobě projektu evropské integrace.

Počátky evropské integrace a dnešní EU

Přímým impulsem k počátkům evropské integraci byla reflexe válečného konfliktu. Po první světové válce jednali vítězové - na rozdíl od Vídeňského kongresu, kdy byla poražená Francie spoluúčastná vyjednávání mírových dohod - s Německem ve stylu pohanského konceptu míru. (2) Účelem Versailleského míru bylo poraženého co nejvíce pokořit a „zničit“. Jak chybný byl tento přístup, se ukázalo za pár let později, když Versailleské mírové smlouvy „zrodily“ Hitlera. Kombinace vědomí potřeby jiného přístupu spolu s pragmatickým postojem (přítomné nebezpečí ze strany SSSR a nutnost nalezení kompromisu mezi vítězi) vedla po druhé světové válce k přizvání Německa k účasti na spoluutváření nového řádu. Vedle politických důvodů existovaly také motivy ekonomického charakteru s cílem dosažení dlouhodobé prosperity a „blahobytu“.

Pokud jde o Německo, ačkoliv byl vůči němu uplatněn jiný přístup než po první světové válce, je patrné, že stigmatem druhé světové války bylo poznačeno více než by bylo zdravé. I proto se stalo „motorem“ evropské integrace. Ze strachu před vlastním patriotismem se pustili s o to větším nasazením do evropského projektu. Jak poznamenal Martin Holmes: „Kancléř Adenauer byl v padesátých letech rozhodnut, že Spolková republika musí být vnitřně demokratická, aby splňovala požadavky ES. Němci se rozhodli, že v rámci ES by měli být oblíbeni a ne nahánět hrůzu. Způsob, jakým to provádějí, je jednoduchý: platí všechno. Kdo platí společnou zemědělskou politiku, regionální fondy, irské hospodářství, nové instituce ustavené Maastrichtskou dohodou? Německo. Kdo se dokonce může vzdát své vlastní měny ve prospěch ES? Německo. Jeden cynický britský poradce řekl, že úlohou Německa v rámci Evropského společenství bylo očistit své duše od genocidy a znovu se připojit k lidské rase.(3)“

Stejný autor trefně poznamenává, že pokud jde o „mírotvornost“ Evropského společenství, na místě je mluvit jenom o dosažení míru mezi Francií a Německem. Počátky evropské integrace se přece odehrávaly v kontextu studené války: „V období od roku 1945 do roku 1989 nad Evropou stále visela hrozba jaderné války, byla zde řada krizí, které všechny vyvolal Sovětský svaz a které ohrožovaly mír v Evropě a svobodu mnoha zemí. (...) Mír v Evropě byl křehký a zajišťovalo ho bezprostředně nikoliv ES, ale NATO. Bez silné organizace, jakou je NATO, by asi nebylo možné zabránit jakékoliv sovětské expanzi na Západ. ES nemělo nikdy takové postavení, aby mohlo zasáhnout v takové kritické situaci. Nukleární štít mělo NATO, nikoliv ES.“(4) Jaké zásluhy má ES na demokratických změnách ve střední a východní Evropě? „Tehdejší francouzský ministr zahraničí Dumas prohlásil, že lituje demokratických změn ve východní Evropě, protože život na západě bude díky nim méně pohodlný. Všudypřítomný president Evropské komise pan Delors se stavěl proti nezávislosti Litvy, Lotyšska a Estonska, byl proti rozpadu Sovětského svazu a naléhal na národy bývalého Sovětského svazu, aby zůstaly věrny rublu. Pohled ES byl příliš často takový, že události ve východní Evropě povedou k nacionalismu, který neměl nikdy žádnou důvěru z důvodů, o kterých jsem se zmínil dříve, když jsem mluvil o počátcích ES.“(5)

Je samozřejmě pravda, že válka mezi jednotlivými evropskými zeměmi je dnes záležitostí zcela nepředstavitelnou. Působí ovšem děsivým dojmem, je-li evropský mír a „blahobyt“ chápán jako výsledek určitého „progresu“ a zapomíná-li se pyšně na křehkost a nesamozřejmost obojího. Jsou Evropané ve své pohodlnosti ještě schopni obětovat v případě nutnosti svoje životy? Pomyšlení na něco takového je dnes téměř tabu. Až příliš jsme přivykli na tyto „jistoty“, bereme je jako samozřejmost. Obětování se je Evropanům dosti vzdálené – a to nejen v podobě obětování lidského života ve válce na obranu jiných, ale i v ekonomické oblasti, kdy se evropské páry nechtějí vzdát ekonomického standardu a raději volí jenom jedno dítě, pokud vůbec nějaké. „Politická jednota musí v případě potřeby vyžadovat i obětování života.(6)“ Evropě chybí jakákoli evropská poltická jednota a v tomto smyslu se rozpadá i jednota členských zemí EU. Silná EU znamená posílení jednotlivých členských zemí.

Dnešní Evropská unie vyvolává obavy z politického mesianizmu, kdy je vnímána jako ideální řešení akutních problémů: EU zaručí sociální jistoty, zabrání jakékoli diskriminaci, ženy „osvobodí“ z výchovy o vlastní děti, přistěhovalce „spravedlivě“ přerozdělí mezi jednotlivé členské země, ženám udělí právo volby v případě života nenarozených dětí, homosexuálům nabídne možnost uzavírání sňatků - a to vše ve jménu „humanity“. Zdá se pak, že někdejší Evropu sjednocující katolický universalimus, je nahrazen ideologií frankfurtské školy a novodobých sociálních inženýrů. Evropské společenství však nemůže být cílem pro sebe, ale jenom nástrojem. Chce-li Evropa přežít, musí být schopna návratu ke svým kořenům.

Poznámky:
1. Plocek, J.: Jakou mají budoucnost suverenita, národní a teritoriální stát? In: Střední Evropa 120/2004, s. 46.
2. Otto von Habsburg: Für den Glauben kämpfen, In: http://www.kath.net/detail.php?id=16266
3. Holmes, M.: Od Římské smlouvy k Maastrichtu, In: http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=558
4. Tamtéž
5. Tamtéž
6. Schmitt, C.: Pojem politična, Praha: 2007, s. 70

EU v transformaci

ES/EU vznikla v důsledku snahy západoevropských národů vyhnout se napříště tragickým konfrontacím, které vedly ke vzniku dvou světových válek. Základními cíli zakladatelů byly mír a prosperita. Navzdory pochybovačům vznikl tak evropský politický národ, sjednocený vůli k integraci. Nyní se integrace rozšířila i na středoevropské a některé východoevropské státy. Sjednocená Evropa tak nyní funguje v geografických rozměrech a politických dimenzích , které původní projekt nepředpokládal. Stojí přitom před mimořádně těžkými úkoly: Jak obstát ve střetu civilizací, jak čelit globální krizi a jak najít východiska ze světové hospodářské recese, která může přerůst v depresi. Je to mimořádná zkouška pevnosti a odolnosti tohoto nového politického útvaru v Evropě. Pokud by ES/EU nedosáhla svých cílů v hospodářské a sociální oblasti, může se rozpadnout pod tlakem odstředivých sil hospodářského nacionalismu a politického extrémismu. Zkušenost s bolševismem a nacismem je v tomto směru varující. Naštěstí může sjednocená Evropa čerpat ze skvělého intelektuálního a morálního odkazu zakladatelů : "Pattern maintenance, integration, adaptation and goals attainement" (T. Parsons- Homeostáza společenských systémů). V dosažení těchto cílů budou rozhodující - politická vůle, obratnost politiků a schopnosti národohospodářů. Je to skvělá výzva a šance, která prověří naše morální a intelektuální předpoklady. Bude to ovšem vyžadovat nadlidské úsilí a ochotu dohodnout se. To druhé je těžší. Pocit všeobecného ohrožení by k tomu mohl přispět.