EKONOMICKÉ KOŘENY ENCYKLIKY “CENTESIMUS ANNUS”

1.3.1993
Robert A. SIRICO


Rev. Robert A. SIRICO, CSP. je presidentem Acton Institute for the Study of Religion and Liberty (Grand Rapids, Michigan), členem Mont Pelerin Society a členem čestné rady Občanského institutu.

Etika demokratického kapitalismu je od dob Maxe Webera spojována s protestantismem, zvláště pak s jeho kalvínskou tradicí. O tom, že existují i jiné výklady a kontexty, ve kterých lze kapitalismus morálně ospravedlnit, svědčí mnohé práce katolických myslitelů 20. století (M. Novak, R. J. Neuhaus, Ch. Murray, M. Zieba, A. Chafuen). Snad ještě překvapivější jsou znovuobjevené studie o etice a politické ekonomii Tomáše Akvinského a pozdních scholastiků “salamancké školy”, jež moderní sociální doktrína církve dosud nedostatečně reflektovala. O tom, že se “blýská na lepší časy”, podává důkaz poslední encyklika Jana Pavla II Centesimus annus (viz Bulletin č. 4, M. Semín: Kapitalismus křesťanského humanisty”). Text přednášky katolického kněze, člena řádu paulinů Roberta Sirica neobvyklým způsobem spojuje myšlenkové tradice zdánlivě spolu nesouvisející. Liberální řád (jenž není svobodou typu “čiň, co chceš”), jak je z příspěvku R. Sirica více než zřejmé, rozhodně není křesťanské tradici cizí.

Publikovaný text byl autorem přednesen na konferenci “Liberalismus konce 20. století”, pořádané Občanským institutem v loňském roce.

Z angličtiny přeložili Marta Bárová a Jaromír Žegklitz.

Druhá polovina 19. století byla svědkem závažných změn v celosvětovém měřítku, způsobených nástupem průmyslové revoluce. V pokusu o uplatnění náhledů transcendentní víry na záležitosti reálného světa vydal papež Lev XIII. (pontifikát 1878-1903) encykliku, která se stala Magnou Chartou katolického sociálního učení. Skutečně revoluční změny, jichž byl Lev očitým svědkem, proměnily společenskou a technologickou podobu vzory evropského života a staly se bezprostředním popudem k jeho encyklice “Rerum novarum” v květnu 1891.
“Rerum novarum” byla první moderní sociální encyklikou. Ačkoliv tyto dokumenty obsahují určité základní morální zásady, je mnohé z toho, čím se zabývají, problematickou a nahodilou záležitostí.
Při studiu katolického sociálního učení zjistíme, že myšlenky v něm obsažené jsou dynamické a neustále se vyvíjejí. Na počest stého výročí encykliky Lva XIII. prohlásil papež Jan Pavel II. rok 1991 za rok sociálního učení církve a vydal novou, průkopnickou encykliku “Centesimus annus” (Stý rok), která představuje dramatický posun tradice encyklik ve prospěch svobodné ekonomiky.
“Centesimus annus”, stejně jako encyklika, kterou připomíná, byla napsána ve stejně revolučním období historie.
Jednou z prvních věcí, kterou je třeba mít na paměti, pokud jde o “Centesimus annus”, je osoba jejího autora, jež není člověkem, který píše o fungování plánované ekonomiky, aniž by ji zažil. Karol Wojtyla zná důvěrně všudypřítomné korupční sklony absolutní moci, především její projevy v socialistické ekonomice.
Navrhuji postupovat v krátké době, která je vyhrazena mým poznámkám, následovně:
1. Krátce shrnout tento dokument.
2. Pojednat o některých jeho ekonomických zdrojích.
3. Zamyslet se nad její konzistencí či nekonzistencí s ekonomickým pastoračním dopisem amerických biskupů “Ekonomická spravedlnost pro všechny” (Economic Justice for All).
4. Vymezit potenciální sféry vlivu encykliky “Centesimus annus”.

1. Shrnutí

“Centesimus annus” obsahuje asi 25 000 slov, rozdělených do šesti kapitol, v nichž se odkazuje na encykliku “Rerum novarum”, která zároveň slouží jako odrazový můstek pro modernizaci a “vývoj” katolického sociálního učení.
Obsahuje hodnocení kritického roku 1989 a přiměřeně oceňuje i úlohu církve při pádu toho, co bylo nazýváno “Říší zla”. Popisuje socialismus jako “lék, jež se ukázal být zhoubnějším než nemoc sama” (článek 12).
Rekapituluje názory Lva XIII. na soukromé vlastnictví, které rozšiřuje tak, že tento pojem zahrnuje i “vlastnictví vědomostí, techniky a dovednosti” (článek 32), jakož i vlastnictví půdy.
Tento oddíl, tj. čtvrtá kapitola, obsahuje i nejpropracovanější rozbor podnikání z hlediska oficiální autority katolické církve od dob scholastiky.
Kapitola 5 pojednává o odlišné roli politiky, kultury a ekonomiky při vytváření svobodné a morální společnosti. Na tomto místě papež varuje před neoprávněnými zásahy státu do společnosti a “podnikatelského systému”, což by “škodilo jak hospodářské, tak občanské svobodě” (článek 48).
Bezprecedentní v moderním katolickém sociálním učení je vyjádření explicitní kritiky “asistenčního státu” (welfare state). Papež říká:

Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů. Zdá se, že nouzi skutečně lépe zná a nakupené potřeby dokáže lépe uspokojovat ten, komu jsou nejbližší a kdo se stává bližním strádajících. Je třeba dodat, že často nevyžaduje určitý druh potřeb pouhou hmotnou podporu, nýbrž že je třeba vyslyšet hlubší lidskou bídu a požadavky. Pomysleme na situaci uprchlíků, přistěhovalců, starých nebo nemocných lidí a všech těch, kdo potřebují podporu v péči, jako je tomu v případě narkomanů. To všechno jsou lidé, kterým může účinně pomoci jen ten, kdo jim nabídne kromě potřebné léčby také upřímnou bratrskou pomoc.

V závěrečné kapitole je nastíněna papežova antropologie, která je základem jeho víry v lidskou svobodu. Již předtím papež odhaluje fatální chybu socialismu – jeho nesprávnou koncepci člověka, podle níž je člověk pouhým kolečkem stroje, nikoli cílem o sobě. V této kapitole Jan Pavel II dále rozvíjí tento křesťanský personalismus, který odmítá zabývat se člověkem jako abstrakcí, vyjádřenou např. frází o “kolektivním člověku”. Naopak, křesťanská nauka mluví o “každém jednotlivci”, který má od přírody určitá práva, a právě na tomto základě staví církev své sociální učení.
I když papež uznává přínos společenských věd a filozofie, které pomáhají člověku “chápat sebe samého jako společenskou bytost”, jakožto duchovní pastýř tvrdí, “že pravou lidskou identitu plně odhaluje člověku pouze víra…” (článek 54). Podle papeže lze skutečnou antropologii nalézt v kristologii.
Zde papež vyzývá ke spolupráci lidi všech vyznání, včetně těch, “kteří se nehlásí k žádnému náboženství”, jež by přispěla k tomu, aby “sociální otázka získala nezbytný mravní základ” (článek 60).
Přestože se encyklika “Centesimus annus” zabývá především ekonomickými otázkami, chápat ji jako ryze ekonomický dokument by znamenalo opomenout její skutečné jádro. Jedná se totiž o zásadně náboženský dokument, v tomto případě ekumenický.

2. Možné ekonomické zdroje encykliky Centesimus annus

Vzhledem k tomu, že se “Centesimus annus” zabývá ekonomickými otázkami, se však můžeme plným právem ptát, z jakých zdrojů vychází a v rámci jaké ekonomické tradice (tradicí) se pohybuje.
Předem bych chtěl zdůraznit, že to, co zde uvedu, neznamená, že při psaní encykliky “Centesimus annus” vycházel papež a jeho pomocníci z literatury, o níž se jmenovitě zmiňuji. Nejde mi o žádnou textovou studii. Prostě nevím, jaké zvláštní zdroje byly při koncipování encykliky použity. Mým argumentem je pouze to, že papež a nyní i katolická sociální doktrína zapadají do tradice, kterou reprezentuje rozsáhlá literatura obhajující volný trh.
Bez důvěrné znalosti této literatury – a bez ocenění smyslu pro její porozumění a přesvědčivost – přistupují interpreti k encyklice “Centesimus annus” bez příslušného hermeneutického návodu.
Zároveň nemám v úmyslu jmenovat nějakého ekonoma, s nímž se papež a jeho pomocníci setkali při přípravě zmíněné encykliky. V pravý čas však budu citovat dílo jednoho učence, jehož názory jsou natolik podobné názorům papeže, že nepovšimnout si toho by bylo vážným opomenutím.
Ponecháme-li toto stranou, lze říci, že jsou to čtyři hlavní linie ekonomického myšlení, které byly zdrojem nové
papežské encykliky:
A) Španělská, pozdně scholastická škola.
B) Monetaristé.
C) Teorie veřejné volby (Public Choice, především tzv. viržinská škola).
D) Rakouská škola.
E) Zastánci nabídkové strany.
F) Michael Novak.

Pro všechny je charakteristické tvrzení, že:
- cenový systém slouží jako mnohem spolehlivější prostředek k racionální alokaci zdrojů než vládní makroekonomické řízení, zejména v jeho tradiční keynesiánské variantě,
- jedinci rozhodující ve státním sektoru (politikové a úředníci) mají sklon spíše sloužit svým vlastním zájmům než zájmům společnosti jako celku a jejich specifické zájmy směřují proti společenské kooperaci,
- sledování soukromých zájmů v dělbě práce a v podnikání slouží jak k individuálnímu prospěchu, tak ku prospěchu společnosti jako celku,
- ekonomika svobodného trhu je procesem zjišťování, které pečlivě vyrovnává nedostatek světových zdrojů s neomezenou poptávkou spotřebitelů a mechanismus svobodného trhu je při plnění tohoto úkolu lepší než jakékoli jiné alternativy,
- ekonomický zákon je něčím, co nelze zrušit, a je tak specifickým příkladem způsobu, jímž se neměnná povaha člověka projevuje ve společenské sféře.

A) Scholastikové

Čteme-li “Centesimus annus” v soudobém kontextu, mohou se jeho ekonomická hodnocení a analýzy jevit jako výrazně moderní. Jan Pavel sám na úvodních stránkách dokumentu říká, že je nezbytné podívat se “na to nové, co nás obklopuje” a aktualizovat a rozvinout dynamickou církevní sociální doktrínu.
Avšak co je přinejmenším stejně významné jako novátorský přístup k tržní ekonomice, který se objevuje v “Centesimus annus”, je fakt, že ve skutečnosti tato encyklika zapadá do dlouhé tradice křesťanských úvah o morálních rozměrech vzájemných vztahů ve společnosti.
Pokud jde o analýzu a nástin této myšlenkové linie, odkazuji na “Dějiny ekonomické analýzy” Josefa Schumpetera (kapitola 2: “Scholastičtí doktoři a filozofové přirozeného práva”), a dále “Křesťané pro svobodu” Alexe Chafuena.
Sám zde pouze naznačím nejširší obrysy tohoto dědictví. Základním bodem je tu následující Schumpeterův názor:

Právě v jejich systému morální teologie a zákona získává ekonomie definitivní, ne-li dokonce samostatnou existenci, a jsou to oni, koho lze více než kteroukoli jinou skupinu pokládat za “zakladatele” vědecké ekonomie” (s. 97).

Takže těm, kteří se diví, proč by se teologové, kněží a papežové měli zabývat ekonomickými záležitostmi, by možná pomohlo vědět, že z hlediska dějin křesťanství byla ekonomie původně součástí morální teologie. Takže já jako kněz s radostí vítám, že vy, ekonomové, se připojujete k našemu úsilí.
Stěží lze podcenit prvotní vliv scholastického myšlení, především uvědomíme-li si, že katolicismus vytvořil rozsáhlou mezinárodní vzdělávací síť.
Profesor Chafuen nám prokázal tu službu, že sestavil výbor z ekonomických děl pozdních scholastiků, především představitelů salamancké školy, a porovnal je s moderními libertariány.
V oblasti soukromého vlastnictví, veřejných financí, monetární teorie, svobodného obchodu, hodnoty a ceny a morální oprávněnosti zisku se začínají myšlenky Sv. Tomáše Akvinského, Tomase de Mercada, Juana de Mariany, Azpilcuety, sv. Antonína Florentského a Franciska Vitorii podobat názorům Adama Smitha, Johna Locka, Böhm-Bawerka, Frederika Bastiata, Carla Mengera, Ludwiga von Misese, F. A. Hayeka, Miltona Friedmana, Murraye Rothbarda a Israela Kirznera.
V tomto světle je “Centesimus annus” jak rozvinutím, tak i potvrzením starého katolického myšlení, které nabízí přístupy nezbytné pro společenský vzestup a prosperitu.
Právě tito scholastičtí myslitelé vytvořili základní kostru, k níž pozdější školy přidávaly svůj díl.

B) Monetaristé

Monetaristická škola je úzce, i když jistě ne výlučně, spjatá s dílem Miltona Friedmana. Ačkoliv se Friedman proslavil především tímto postojem, jeho nejdůležitější práce nespočívá v reaplikaci monetárního pravidla na činnost centrální banky s cílem zajistit stabilitu. Jeho nejdůležitějším přínosem je poukaz na to, jak chybné je keynesiánské chápání vzájemných vztahů makroekonomických činitelů (poptávka, úspory a investice). Keynesiánci totiž tvrdili, že systém cen a cenových interakcí nazývaný svobodným trhem je nespolehlivým mechanismem pro alokaci zdrojů. Domnívali se, že divoké výkyvy v investicích a nedostatečná spotřebitelská poptávka mají sklon vtahovat ekonomiku do nepřetržitého střídání konjunktur a krizí.
Keynes však byl přesvědčen, že tento model lze narušit střídajícími se periodami deficitního financování (které zvyšuje “agregovanou poptávku”) a přebytkového rozpočtu (který nebyl nikdy dosažen). Monetární a fiskální řízení hraje také velkou roli v jeho programu politickém. Keynes vypracoval postup pro prostředí, v němž má vláda maximální možnost eliminovat fungování volného trhu: to vyžaduje silnou centrální banku, silnou daňovou autoritu a silný regulační aparát.
Jedním z mnoha projevů keynesiánské teorie byla Philipsova křivka, jednoduchý model vzájemné závislosti mezi inflací a nezaměstnaností, kterou vypracoval jeden z Keynesových žáků. Základní myšlenkou bylo, že mezi inflací a nezaměstnaností existuje nepřímá úměra, což znamená, že když je jedna nízká, druhá je vysoká a naopak. Vysokou nezaměstnanost lze vyřešit růstem inflace. A cenou za zpomalení růstu inflace je zvýšení nezaměstnanosti.
A právě Friedman poukázal na to, že způsoby společného fungování ekonomických činitelů nejsou takové, jak je popsal Keynes, především pokud je do nich zapracována úloha “očekávání”. Jestliže veřejnost začíná očekávat inflaci, tato očekávání se promítnou do osobních rozhodnutí podnikatelů a pracujících, což má tendenci směřovat proti eventuálním účinkům vládní politiky na ekonomiku. (Friedman nedovedl svou analýzu tak daleko jak si přála pozdější škola “racionálního očekávání” (neoklasická).
Friedman se domníval, že vláda by měla raději zabezpečovat stabilní politické prostředí – bez inflace, rozpočtových deficitů, nárazových výdajů atd. – což výrobcům a spotřebitelům umožňuje činit jejich vlastní ekonomická rozhodnutí. Tím znovu potvrdil klasickou představu interakce mezi makroekonomickými činiteli, kterou vytvořila britská škola 18. a 19. století.
Ukázal dále, že nezaměstnanost má jiné zdroje, jmenovitě zákony o minimální mzdě a další regulace, které činí zaměstnanost buď příliš nákladnou nebo dokonce nelegální.
Stěží lze přecenit účinek, který měla Friedmanova zjištění na ekonomy celého světa. Především pomohlo, že od poloviny 70. let mu fakta dala zcela za pravdu. Stagflace byla jevem, který keynesiánci nedovedli vysvětlit: ve stejné době existovala vysoká nezaměstnanost i inflace a zdálo se, že tradiční politické zásahy celou situaci jen zhoršují. Tato zkušenost tudíž ukončila nadvládu keynesiánství. (Možná, že předbíhám, protože keynesiánské paradigma má ten charakteristický rys, že přináší prospěch, vládním úředníkům právě tehdy, když působí velké škody tržním operacím.)
Zdá se, že papež Jan Pavel si je toho vědom. V jeho encyklice nenajdeme slovo o “zodpovědnosti” vlády za řízení ekonomiky na makroúrovni – a to navzdory tomu, že tento názor převládal po celá desetiletí. Je příznačné, že se papež dokonce explicitně dovolává “stabilní měny”. Je to otevřené zavržení keynesovského názoru, který by měl pokládat papežova slova za klatbu pro “moderní” ekonomiku.

C) Škola “Veřejné volby” (Public Choice)

Další fatální chybou keynesovského paradigmatu – a většiny ekonomů posledních padesáti let – bylo to, že se nevěnovala pozornost roli, kterou hrají při maření makroekonomického řízení vlastní zájmy. Politická doporučení byla předkládána bez nejmenší úvahy o tom, jak budou politikové a úředníci postupovat při jejich zavádění. Vždy se předpokládalo, že vláda je složena z andělů, které zajímá jen veřejné blaho a vlastní zainteresovanost tu nehraje žádnou roli.
Viržinská škola veřejné volby (Virginia School of Public Choice) právě poukázala na to, že jednání ve vlastním zájmu není specifickým rysem soukromého sektoru. Lidé u moci mají rovněž své vlastní zájmy a sklon přizpůsobovat vládní programy ve svůj prospěch.
Toto jediné zjištění vedlo ke stržení falešného pozlátka z asi 25 let trvajícího převládajícího ekonomického myšlení. Dnes již například víme, že drtivá většina rozpočtu asistenčního státu (či toho, co papež nazývá státem sociální asistence), se nikdy nedostala k chudým. Proudila naopak do kapes středostavovských úředníků asistenčního státu, jinak známých pod termínem byrokracie. A toto zjištění se odrazilo i v nové papežské encyklice, kterou jsem výše citoval.

D) Rakouská škola

Podle mého názoru je rakouská škola tou ekonomickou školou, která nejvíce odpovídá papežovým názorům. Je zajímavé, že kořeny této školy lze vystopovat v pozdní scholastice, která předcházela dílu Adama Smitha.
K hlavním tématům rakouské školy patří: přínosy analýzy mezního užitku, subjektivismus, metodologický individualismus (který by neměl být zaměňován za metafyzický individualismus), výhody svobodného trhu a význam hladce fungujícího cenového systému.
Moderní rakouská škola má svůj původ v díle rakouského ekonoma Carla Mengera, který zahájil “marginální revoluci” svým vysvětlením toho, proč mají ceny sklon odrážet relativní nedostatek zboží v ekonomice. Jeho následovníkem byl Böhm-Bawerk, který vysvětlil, jak výroba časem vytváří komplexní strukturu vzájemně se ovlivňujícího zboží a jak úroková míra (reflektující časový horizont jedinců ve společnosti) koordinuje tuto výrobu. Ludwig von Mises na něho navázal tím, že ukázal, jak kolísání úrokové míry (způsobené inflací centrální bankou) ovlivňuje podnikání. F. A. Hayek navázal na Misese rozpracováním úlohy systému cen při přenášení informací ve společnosti – skrytých informací, které jsou jinak pro individuální účastníky trhu nedosažitelné.
Israel Kirzner dále rozvinul Hayekovy názory poukazem na
úlohu, kterou sehrává podnikatel v objevování nových metod a v prosazování pokroku společnosti. Papežova encyklika je napsána jazykem, který se podobá Kirznerovu způsobu vyjadřování.
Pro papežovy záměry to však bylo především rozbití teoretických argumentů ve prospěch socialismu, co učinilo rakouskou školu tak důležitou pro naši diskusi. A i tady vycházejí argumenty proti socialismu z analýzy nezbytnosti cenového systému pro koordinaci využívání zdrojů. Bez cen, které odrážejí skutečné tržní podmínky (a jsou tudíž odvozeny od reálné koupě a prodeje zdrojů v soukromém vlastnictví) jsou účastníci trhu zbaveni jakéhokoliv vodítka. Nemohou si spočítat zisk a ztrátu a tudíž nemohou žádným způsobem ocenit relativní hodnotu či různé alternativní zdroje a jejich využití.

E) Zastánci nabídkové strany (Supply Siders)

Menší, přesto však významnou měrou ovlivnili zastánci nabídky některé pasáže encykliky: především ty, které se zabývají úlohou intelektu (a nikoliv zásob investičního kapitálu) jakožto základu moderní ekonomiky, stejně jako úlohou lidské osobnosti jakožto základu ekonomického progresu a nikoliv jeho brzdy. V tomto ohledu jsou důležitá především dvě jména: George Gilder (teze o mikrokosmu) a Julian Simon ( Konečný zdroj).

F) Michael Novak

Žádná z těchto škol se ani nepokusila o syntézu mezi liberální tradicí a náboženskou tradicí tak, jak je vyjádřena v katolickém sociálním učení. To přivedlo Michaela Novaka, člověka s odlišným vzdělanostním zázemím, k myšlence pokusit se o něco, co se před několika málo lety zdálo být nemožným úkolem.
“Centesimus annus” promlouvá v americkém duchu. Stejně jako americká zkušenost ovlivnila prostřednictvím děl amerického jezuity Johna Courtneye Murraye vypracování dokumentu II. vatikánského koncilu “Dignitatis humanae”, tak i “Centesimus annus” vychází do určité míry z této americké zkušenosti.
Každý, kdo četl “Centesimus annus” a zná přitom dílo Michaela Novaka, především “Duch demokratického kapitalismu”, “Svoboda se spravedlností” a “Svobodný člověk a obecné dobro”, si povšimne jejich jednoznačného sepětí.
V roce 1984 byl “Duch demokratického kapitalismu” přeložen a ilegálně vydán v komunistickém Polsku. Když se vydavatelé zeptali M.Novaka, jaký honorář požaduje, jeho odpověď byla velice prostá: jeden výtisk pro sebe a další výtisk polskému papeži.
Polský generální konzul v New Yorku Jerzy Surdykowsky nedávno potvrdil vliv díla M. Novaka, když prohlásil: “Měl ohromný intelektuální vliv na dvě generace Poláků”.

3. “Centesimus annus” a američtí biskupové

Velký rozruch vznikl okolo tvrzení, vysloveného nejdříve Richardem Johnem Neuhausem v květnovém Wall Street Journal, poté mnou v National Review a National Catholic Reporter v květnu a červnu, a dalšími: že patrně existuje jistá nesrovnalost mezi dopisem amerických biskupů z roku 1986 “Ekonomická spravedlnost pro všechny” a encyklikou “Centesimus Annus”.
Nutno podotknout, že Michael Novak se distancoval od tohoto tvrzení v časopisu Crisis, kde řekl, že dopis biskupů lze číst tak, aby byl s encyklikou “Centesimus annus” v souladu. Profesor Novak prohlásil:

Tento časopis nepatří mimo jiné k těm, které zpochybňují slučitelnost encykliky “Centesimus annus” s pastoračním dopisem amerických biskupů “Ekonomická spravedlnost pro všechny”… Zcela oprávněně lze číst “Ekonomickou spravedlnost pro všechny” ve světle papežova učení.

M. Novak, jak potvrdí každý, kdo ho zná, je velkorysý. Rád bych vysvětlil tuto nesrovnalost poukazem na jistou analogii. Představte si, že pozorujete paralelní železniční koleje, po nichž projíždějí vlakové soupravy – jedna jede z východu na západ a druhá ze západu na východ (nebo jednodušeji, jeden vlak jede zleva doprava a druhý zprava doleva).
V jednom okamžiku se vám bude zdát, že oba vlaky splynuly v jeden a pokud by se měla udělat přesně v tomto bodě jejich fotografie, stěží by se dalo rozeznat, kam vlastně jednotlivé vlaky směřují.
Takže lze oprávněně říci, že američtí biskupové nejsou s papežem v jednoznačné kolizi; protože ale postrádáme jejich další prohlášení, která by signalizovala změnu jejich postojů, zdá se, že se míjejí na různých kolejích vedoucích jinými směry.
Právě proto jsem při jiné příležitosti prohlásil, že existuje “jasný rozdíl v důrazu a směru, když se “Centesimus annus” čte spolu s biskupským dopisem. Zatímco papež doslova oslavuje vlastnosti pro podnikání nezbytné, američtí biskupové se dívají na tržní aktivitu s nedůvěrou a považují ji za odůvodnitelnou jen do té míry, do níž může být využívána vládou”.

4. Vliv encykliky – teologický, politický a pastorační

Ve zbývajícím čase mi dovolte nastínit to, co pokládám za sféry potenciálního vlivu encykliky “Centesimus Annus”. Uvědomme si, že se jedná o názor hlavy největší křesťanské církve. Navíc jako encyklika zaujímá tento dokument relativně privilegované místo v katolické hierarchii. (Pouze dvě další úrovně učení jsou pro katolickou věrouku závaznější – edikt ekumenického koncilu a neomylné prohlášení papeže (prohlášení ex cathedra).

Vliv teologický

Encyklika je zároveň epitafem teologům osvobození a dalším kolektivistickým teologickým snahám i začátkem nového dialogu s mysliteli klasického liberalismu.
Chladné přijetí, kterého se encyklice “Centesimus annus” dostalo ze strany levicově zaměřených náboženských myslitelů jako je fejetonista Catholic Worker John Cort či Harvey Cox z Harvardu, i jejich sympatizantů, je toho dokladem. Dokonce i američtí biskupové ve svém tiskovém prohlášení, v němž oznamovali vyhlášení encykliky, vynechali některé pasáže pozitivně hodnotící roli trhu.
Přijetí, které se dostalo naší nově založené instituci, Actonovu ústavu pro studium náboženství a svobody (Acton Institute for the Study of Religion and Liberty), nám umožnilo získat přístup do seminářů a dalších center morální a teologické výuky a seznámit jejich posluchače s názorem o souladu mezi morálkou a svobodnou ekonomikou. Kromě toho, že se jedná o rozvoj katolického sociálního učení ve prospěch svobodné ekonomiky, jedná se také o znovuvzkříšení scholastické tradice, o níž jsem se zmiňoval výše.

Vliv politický

V tomto dokumentu první slovanský papež říká: “Zvláště si přeji, aby (toto učení) vešlo ve známost a uplatňovalo se v zemích, kde se po pádu reálného socialismu projevuje vážná dezorientace při práci na obnově” (článek 56). Kromě toho dále nabádá, aby se země Třetího světa řídily ekonomickým modelem, uznávajícím “základní a kladnou úlohu podniku, trhu, soukromého vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za výrobní prostředky”, který považuje za vhodnější nazývat podnikatelskou ekonomikou, tržní ekonomikou nebo prostě svobodnou ekonomikou (viz článek 42).
Encyklika “Centesimus annus” může tedy mít dalekosáhlý politický vliv na Východní Evropu a Třetí svět. To se nejzřetelněji týká Polska, Maďarska a Československa, obdobný proces probíhá i v Jižní a Střední Americe.

Vliv pastorační

Tato sféra vlivu je pro mne jakožto člověka, jehož pastorační činnost je zaměřena na oblast smíření – oslovení těch, kteří se cítí od církve izolováni, nejbližší.
Má práce kněze mě přivedla do kontaktu s mnoha lidmi, kteří měli bolestnou zkušenost s náboženstvím: rozvedení lidé, ženy, které podstoupily potrat, lidé s AIDS, pozůstalí a chudí.
A pak existuje ještě jedna překvapivá skupina, která se cítí církví odstrčená: kapitalisté. Samo slovo kapitalista má amorální konotace a to odcizilo mnoho těchto lidí. Doslova každý týden se setkávám s podnikateli toho či onoho vyznání, kteří mi říkají:
“Věřím v Boha, ale přestal jsem chodit do kostela”.
“Proč?” ptám se.
“Jsem otráven tím, že bych se měl cítit jako hříšník proto, že jsem úspěšný. Je to jakoby materiální úspěch byl hříchem, protože je výsledkem chudoby jiných”.
Mí kolegové mě varovali, abych si dal pozor a nenechal se svést těmito lidmi a jejich bohatstvím k tomu, abych jim říkal to, co chtějí slyšet. Tato opatrnost, i když dobře míněná, vychází ze základní nedůvěry v systém svobodného trhu a jedince, který je jeho základem – podnikatele.
Více než jakýkoli jiný oficiální církevní dokument oslavuje tato encyklika tvořivost podnikatelů a vlastnosti nutné k dosažení produktivity. Papež popisuje tyto vlastnosti jako

píli, obezřetnost při podstupování předvídatelných rizik, spolehlivost a věrnost v mezilidských vztazích, vytrvalost při provádění obtížných a bolestných, pro pracovní společenství však nezbytných rozhodnutí a při zvládání případných ran osudu (článek 32).

Vliv encykliky “Centesimus annus” nebude tedy pouze sociální a teologický. Bude i pastorační. Říká věřícím mužům a ženám, kteří byli úspěšní v podnikatelském světě, že i jejich činnost je posvěcená, že je jejich podnikatelským posláním, aby využili svou odvahu, intelekt a tvořivost k produkci bohatství a tak uspokojovali potřeby těch, kteří by jinak zůstali bez prostředků. Podnikatelé a kapitalisté byli osvobozeni od morálního vyhnanství, do něhož se cítili v minulosti zatlačeni. Svatý otec uznal jejich roli, i když je vyzval, aby se dívali za čistě ekonomický obzor a uvažovali o morálních rozměrech své práce.
“Centesimus annus” představuje obrat největší světové křesťanské církve směrem k autentické lidské svobodě jakožto principu společenské organizace. Začal nový dialog.
Poslední encyklika vstoupí spolu s dokumentem II. vatikánského koncilu “Dignitatis humanae” o náboženské svobodě do historie jako reprezentant odrazu americké zkušenosti na katolickou církev. To, co “Dignitatis humanae” znamená pro uznání práva na svědomí a náboženskou svobodu církví, znamená “Centesimus annus” pro její otevření plnému a aktivnímu dialogu s ideou ekonomické svobody. To je, jak jsem uvedl, myšlenka, která se poprvé objevuje v katolickém učení v období scholastiky; je dobře, že byla znovu vyzdvižena tímto papežem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?