EGYPTŠTÍ ISLAMISTÉ: VAROVNÝ PŘÍBĚH (Bulletin č.236)

9.8.2011
Hillel FRADKIN – Lewis LIBBY

Neměli bychom si dělat žádné iluze. Je tu velká pravděpodobnost, že stát buď pod vedením Muslimského bratrstva nebo Bratrstvem hluboce ovlivňovaný bude nepříznivě působit na naši pozici v klíčové části světa.

Osmnáctého února se na káhirském náměstí Tahrír shromáždily davy, aby oslavily konec vlády egyptského muže tvrdé ruky Husního Mubaraka – ale také proto, aby se modlily, protože byl pátek a pátek je pro muslimy sváteční den. Tak jako každý pátek od chvíle, kdy povstání o měsíc dříve začalo, se vůdčí role ujalo Muslimské bratrstvo. Tentokrát však už nešlo o Mubaraka, ale o egyptskou budoucnost a o místo, které v ní bude zaujímat Muslimské bratrstvo – významná islamistická organizace. Podpoří Bratrstvo nakonec obrat k demokratickému způsobu vládnutí, nebo se vrátí ke svému často proklamovanému cíli nastolit teokracii? Odpověď na tuto otázku mohla přijít od člověka jménem Vaíl Ghaním, mladého regionálního šéfa Googlu, jehož tajná činnost na Facebooku a jinde na webu byla zcela klíčová při organizování protestů.

Promluví Ghaním? Nepromluvil. Navzdory tomu, že sehrál ústřední roli ve všem, k čemu došlo, Muslimské bratrstvo tomuto nespornému hrdinovi revoluce nedovolilo vystoupit na pódium. Když Ghaním opouštěl náměstí, rozloučil se gestem: zahalil se do egyptské vlajky. Na jeho místo se postavil šejch Jusúf al-Karadáví, Egypťan, který žil více než třicet let v exilu, právě se vrátil z Kataru a na nedávných událostech se nijak výrazněji nepodílel. Karadávího znají v muslimském světě miliony lidí díky každotýdenním televizním vystoupením na stanici Al-Džazíra a také proto, že zakládal a vedl islamistické spolky, mnohé z nich v Evropě. Je hlavním ideologem a duchovním vůdcem Muslimského bratrstva v celém světě.

A tak se ukázalo, že osmnáctý únor nebyl oslavou „agendy“ egyptské reformy pro všechny Egypťany, ale spíše oslavou programu Muslimského bratrstva. Co je to za program? To je otázka. Muslimské bratrstvo je po egyptské armádě a státu jako takovém největší a nejlépe organizovaný egyptský subjekt. Instituce, které Bratrstvo řídí nebo ovládá – školy, kliniky a volná sdružení právníků, lékařů a studentů – tvoří cosi jako paralelní stát. A Bratrstvo předvedlo v posledních letech egyptské veřejnosti svou sílu. V roce 2005, v jediných polosvobodných parlamentních volbách za celá desetiletí, Bratrstvo dokázalo získat dvacet procent křesel. Zdá se, že má dobrou pozici k tomu, aby těžilo z protestů a Mubarakova odchodu; tato skutečnost vrhá na mimořádné události v Káhiře – poklidný odchod sklerotického autokrata – stín.

Někteří pozorovatelé vyjadřují naději, že Bratrstvo by mohlo při pohybu Egypta vpřed hrát skutečně příznivou roli. Citují uklidňující slova jednoho z členů Nejvyšší rady Essama el-Eriana: „Nepřicházíme s žádným zvláštním vlastním programem – naším programem je program egyptského lidu. Naším cílem jsou reformy a práva pro všechny, ne pouze pro Muslimské bratrstvo, ne pouze pro muslimy, ale pro všechny Egypťany.“ Toto i jiná prohlášení jsou považována za důkaz, že Bratrstvo není tou radikální organizací starých časů – organizací, z jejíchž řad pocházeli vrahové Mubarakova předchůdce Anwara as-Sádáta a z jejíchž teoretických semínek vyrašila al-Káida.

Jiní zase říkají, že by tu nebyl důvod k příliš velkým obavám, ani kdyby se Bratrstvo nezměnilo. Nemá legitimitu potřebnou k tomu, aby ovládlo politický život nového Egypta. Běžné odhady jeho veřejné podpory se pohybují mezi dvaceti až třiceti procenty, což dle  optimistů svědčí o tom, že není v silách Bratrstva přemoci prodemokratické složky hnutí. Koneckonců, nejvyšší vedení nemělo zpočátku s podněcováním k protestům nic společného a když se organizace začala angažovat, hrála v nejlepším případě druhé housle.Veřejnost to ví. A Bratrstvo říká, že to ví také, což vysvětluje, proč oznámilo, že nebude stavět svého kandidáta na presidenta ani nebude sestavovat tak velkou kandidátku, aby získalo většinu v novém parlamentu. Když vůdci Bratrstva říkají, co očekávají od nového Egypta, odvolávají se na poměrně uklidňující model Turecka – dnešního Turecka pod vládou AKP, strany, která vzešla z turecké odnože Muslimského bratrstva.

Ale jak chladné zacházení s Ghanímem tak Karadávího vystoupení 18. února naznačují, že zastánci demokracie musí vzít během úvah o podobě nového Egypta rozum do hrsti. Vášně, které topily pod kotlem těchto pozoruhodných událostí, jsou velmi čerstvé, velmi živé a velmi mocné. Ale časem začnou opadat a čas je přítelem Muslimského bratrstva. Této organizaci je téměř osmdesát let a zjistila už, jaké výhody přináší trpělivost a obezřetnost.

Postupuje opatrně a stejně opatrně bychom měli postupovat my, pokud jde o Muslimské bratrstvo.

Zdá se, že až příliš mnoho analytiků si plete opatrnost, s níž Muslimské bratrstvo až dosud vystupuje, s umírněností. Neumírněnost a rozvážné vystupování si nijak neodporují. Z historických zkušeností jsme se velmi dobře poučili, že radikální hnutí a organizace při sledování násilnických revolučních cílů často postupují opatrně. Nelehká osmdesátiletá historie Bratrstva v Egyptě jeho vůdce naučila, že je zapotřebí být opatrný. Bratrstvo si během těchto osmdesáti let občas užívalo jisté svobody, někdy dokonce přízně, jen aby je vystřídaly útrapy. V třicátých letech a na začátku let čtyřicátých byl zakladatel Bratrstva Hassan al-Banná za egyptské monarchie vlivnou osobou, někdy značně vlivnou. Ale v roce 1948 ho zavraždila policie krále Farúka. Bratrstvo pak navázalo přátelské vztahy a spřáhlo se se skupinou mladých důstojníků, kteří v roce 1952 svrhli monarchii a nastolili režim, který se udržel pod vládou tří generálů – Gamála Abdula Násira, Anwara as-Sádáta a Husního Mubaraka (a drží se dodnes, přestože ten poslední byl vypuzen).

Ale během dvou let se Bratrstvo s režimem rozešlo a stalo se terčem divokého pronásledování, mnohem horšího než všechno, čím si prošlo v éře monarchie. Toto tažení vyvrcholilo v roce 1966 popravou Sajjida Kutba, protizápadního myslitele, který byl nejpopulárnější postavou Bratrstva.

Po Násirově smrti v roce 1970 zažilo Bratrstvo období relativní svobody za jeho nástupce Anwara as-Sádáta, který byl náboženštěji založený než Násir a potřeboval hnutí v boji proti ovlivňování Egypta Sovětským svazem a jeho komunistickými spojenci. Ale i nad druhými líbánkami se brzy zatáhlo a definitivně skončily za Mubaraka poté, co Sádáta úkladně zavraždili islamističtí radikálové, kteří se odtrhli od Bratrstva.

Na tom všem můžeme vidět, jak a proč se Bratrstvo muselo naučit být opatrné. Jeho vize budoucnosti Egypta a budoucnosti všech muslimů je všechno možné jen ne umírněná. Od samých počátků v roce 1928 Bratrstvo říká otevřeně, co je jeho cílem: radikální proměna současné muslimské společnosti a jejího politického řádu. Zásadní prohlášení, jehož autorem je zakladatel hnutí Banná, platí dodnes: „Alláh je naším cílem; Prorok je naším vůdcem; korán je naším zákonem; džihád je naší cestou; zemřít ve jménu Alláha je naší největší nadějí.“

Strategie Bratrstva k naplnění jeho vize je, mírně řečeno, dlouhodobá, a lidé si ji tudíž pletou s legitimní snahou o uskutečnění postupné zásadní změny, a to budováním institucí oddělených od státu – jako jsou poskytovatelé sociálních služeb a společenství stejně smýšlejících odborníků. Tyto organizační snahy však v žádném případě nevedly k tomu, že by Bratrstvo opustilo svou radikální vizi v její komplexní a vposledku politické podobě.

„Gradualismus“ Bratrstva vzešel z přesvědčení, že takový přístup je tou nejlepší cestou, jak zcela naplnit radikální politickou vizi plně islámské společnosti a způsobu života. Tato strategie samozřejmě kladla těžké taktické otázky: jak Bratrstvo určí ten správný okamžik pro přechod k opravdové politické činnosti a k získání skutečné vlády? Je třeba čekat, až bude společnost islámsky homogenní podle norem Bratrstva? Nebo by Bratrstvo mělo udělat takový krok o něco dříve, pokud se objeví nějaké protivenství nebo nastanou příznivé okolnosti?

Inherentní nejistota a obtížnost zodpovězení těchto otázek mohly vést a také vedly k nejednotnosti uvnitř vedení Bratrstva. Vedly dokonce k odpadlictví a vzniku alternativních skupin. Jedna taková skupina zavraždila Sádáta. Jak odhalily pozdější rozhovory se spiklenci, ti spiknutí neprovedli pouze nebo dokonce především kvůli izraelsko-egyptské mírové smlouvě, podepsané o dva roky dříve. Za existenční ohrožení skutečně muslimské společnosti považovali spíše snahy o zakotvení práv žen, o což se zasazovala Sádátova manželka.

V tomto případě podstatná část Muslimského bratrstva použití násilí odmítala. Ale tady šlo o rozdílný názor na taktiku; nepředstavovalo to změnu zásadního charakteru celkového cíle skupiny. Jeden ze spiklenců proti Sádátovi, Ajmán Zavahrí, vykřikoval z vězeňské cely: „Islám je naším náboženstvím a naší ideologií.“ Po propuštění se později stal druhým mužem al-Káidy.

Mohl by nový začátek egyptské politiky vést Bratrstvo k tomu, aby odhodilo svou minulost a chopilo se nového, participačního či demokratického pojetí své úlohy? Nebo – ačkoli si zatím nezaslouží, aby bylo nazýváno „umírněné“ – se umírněným může stát díky vzájemným ústupkům v rámci budoucí egyptské volební politiky? Možná. Ale rovněž ty důkazy, které naznačují, že Bratrstvo se vydává tímto směrem, lze interpretovat i mnohem méně uklidňujícím způsobem.

Pravdou je, že nejvyšší vůdci Bratrstva nebyli členy výboru mladých, který jako první organizoval protesty. Ale v tomto výboru byl i vůdce křídla mládeže Bratrstva, takže nejvyšší vedení vědělo, co se děje. Navíc, ostatní členové výboru mladých mezi sebe vzali Bratrstvo právě kvůli přesvědčení, že budou potřebovat, aby členové Bratrstva rozšířili jejich řady. Bratrstvo tuto potřebu uspokojilo hned při první příležitosti, která odpovídala jeho vlastním požadavkům, a to 28. ledna, první pátek revoluce. Lidé, kteří se chodí každý pátek modlit, umožnili Bratrstvu, aby v mešitách pod pláštíkem náboženské povinnosti shromáždilo své síly. Velké skupiny lidí, které se vynořily z mešit, kráčely na náměstí Tahrír pod dohledem instruktorů z řad Bratrstva. Tento model se opakoval každý následující pátek a v březnu Bratrstvo odmítlo účastnit se masové demonstrace, která se nekonala v pátek.

Nic z toho nesvědčí o tom, že Bratrstvo hrálo v egyptských událostech vedlejší roli. Je to však příkladem jeho charakteristické opatrnosti. Dokud byl Mubarak ještě na scéně a dokonce i po jeho pádu, s armádou ve vedení země, bylo – a stále je – velkým rizikem být příliš na očích.

Nikoho by také neměly příliš uklidňovat analýzy, které říkají, že Bratrstvo má podporu jen asi čtvrtiny voličů. Je to jen nespolehlivý odhad a může být příliš nízký. K číslu 20-30 % se analytici dostali tak, že se opřeli o výsledky voleb v roce 2005, ale vzhledem k tomu, do jaké míry byly tyto volby omezené, manipulované a zfalšované, výsledky mohou docela dobře udávat nižší stupeň sympatií obyčejných Egypťanů vůči Bratrstvu. A některé průzkumy veřejného mínění skutečně ukazují, že vysoké procento veřejnosti má na klíčové záležitosti radikální názory – názory, díky jimž by pro tyto lidi měli být kandidáti Bratrstva atraktivní. Pravda je taková, že nevíme bezpečně, jaká může být síla Bratrstva, a možná to neví ani samo Bratrstvo. Jen nejvyšší vedení Bratrstva zná strategii dalšího postupu. Strategie se nutně musí rozvíjet, protože vedení – stejně jako nikdo v Egyptě – nedokáže předvídat, jak se budou události vyvíjet či jaké krize nebo body zvratu zemi v budoucnosti čekají. Tak to v revolucích vždy bývá a Bratrstvo si několika revolucemi prošlo.

Lidé na Západě mají jen málo důvodů nechat se uklidňovat prohlášeními Bratrstva, že je přitahuje „turecký model“. Možná to vypadá jako směr, který můžeme vítat, vzpomeneme-li na to, že Bratrstvo také vychvalovalo statečnost íránských vůdců a jejich model vládnutí. Ale Turecko by nás mělo přimět k zamyšlení. Jistě, turecká islamistická strana AKP byla zvolena demokraticky, pak byla zvolena znovu a letos na jaře možná vyhraje potřetí. Ale její vůdce Recep Tayyip Erdogan ví, jak hrát svou vlastní opatrnou hru: obratně využívá státní moc k oslabení armády a dalších institucí jako tisk a soudnictví, jejichž nezávislost by se mohla postavit do cesty jeho ambicím. Charakteristickým rysem tureckého modelu je autoritářství, narůstající za pomoci zastrašování, problematického věznění oponentů a převádění veřejného majetku do rukou přátelsky nakloněných lidí. „Turecký model“ je možná sympatičtější než „íránský“, ale vzhledem k tomu, jak rychle Erdogan provádí islamistické změny v dříve nejsekulárnější zemi muslimského světa, by to měla být jen slabá útěcha.

Je možné, že na úspěchu AKP v Turecku se Bratrstvu nejvíce líbí to, jak se jí podařilo dostat dříve silnou, sekulární armádu na kolena. Možná právě to je ten „turecký model“, který chce Bratrstvo použít v Egyptě.

Je také možné, že Bratrstvo chce počkat na příležitost převzít moc. Protože ať už se v Egyptě nově zvolená civilní vláda dostane k moci kdykoli, možná nebude mít dostatečnou sílu na provedení změn – buď kvůli armádě, která bude (opatrně) pracovat na tom, aby moc vlády omezila, nebo proto, že křesla získá příliš mnoho stran a vládní moc bude rozptýlená. Výsledkem může být první vláda příliš roztříštěná nebo slabá na to, aby se dokázala vypořádat s obrovskými problémy Egypta. Pokud bychom si vzali jako vodítko dějiny střední Evropy v devadesátých letech, pak i silné vlády s mezinárodní podporou pravděpodobně nebudou schopné uspokojit nashromážděné požadavky dlouhou dobu strádající veřejnosti, zvláště veřejnosti nenavyklé demokracii.

Ti, kdo se pokoušejí vzít na sebe obrovský úkol vládnout zemi v takové atmosféře, se staví tváří v tvář strašáku občanů, kteří se na ně budou dívat nepřátelsky a s opovržením. Pokud bude Bratrstvo mezi vládnoucími, může se ocitnout na okraji propasti. Pobouření a nespokojenost vyvolané těmito okolnostmi mohou vést k volání po spasiteli národa, který by zachránil revoluci. Tento spasitel by mohl vzejít z řad armády nebo by to mohla být sama armáda. V tom případě by Bratrstvo znovu mohlo být zakázáno a jeho sen o plně islámské společnosti by se opět rozplynul.

Bratrstvo má proto dobrý důvod nesnažit se získat většinu příliš brzy. Jeho účelům by lépe posloužila role vedlejšího partnera v nové vládě se zvláštním zájmem o taková ministerstva, jako jsou ministerstvo zdravotnictví nebo sociálních věcí, kde by mohlo dokázat, že je jedinou silou v Egyptě, která se snaží zlepšit lidem život.

Celkem vzato, Bratrstvo by mohlo považovat riziko pošpinění reputace nebo ohrožení svých cílů za podstatně větší než případnou odměnu v podobě významnější role při předčasném nástupu. Ve výsledku to může vypadat, že si Bratrstvo zvolilo mnohem umírněnější cestu, než Západ ve svých obavách očekával, protože dalo přednost opatrnosti před riskantním pokusem využít revolučního okamžiku. A abychom byli spravedliví, nelze vyloučit možnost, že by se na obzoru mohlo objevit „nové“ Muslimské bratrstvo, spíše skutečně umírněné než opatrné, rozhodnuté setřást radikální minulost. Víme, že existuje skupina nových a mladých vůdců, a někteří prý nesouhlasí s nejvyšším vedením.

Ale zatím před sebou stále máme staré známé Muslimské bratrstvo, jehož tradice byla nepřehlédnutelná 18. února, kdy se rozhodlo pozvat Karadávího, považovaného za nejvyšší autoritu a nositele tradice, aby se tento den stal jeho dnem. Karadáví ve svém projevu oslavoval odchod Mubaraka – faraóna, podle koránu typického příkladu tyranie – a naléhal, aby toto vítězství bylo upevněno. Přitom ale také výhrůžně upozorňoval na „pokrytce“, jak korán označuje ty, kteří navenek podporovali Mohamedovu „revoluci“, ale potají proti ní osnovali spiknutí. Nebylo jasné, kdo tito pokrytci mají být. Ti, co zbyli z Mubarakova režimu, nebo lidé jako Vaíl Ghaním, zdánlivě kamarádi ve zbrani, kteří by se ale mohli stavět na odpor proti islámskému státu?

Karadáví nebyl na náměstí prostě proto, aby oslavoval nový Egypt a nový národní program „reformy a práv“ pro „všechny Egypťany“, jak to řekl el-Erian. Spíše naléhal na své posluchače, aby se dívali dál než jen na Egypt a jeho reformu, ne jako Egypťané, ale jako muslimové a Muslimské bratrstvo. Nabídl jim ohnivé „poselství našim bratřím v Palestině“. „Chovám naději,“ prohlásil, „že všemohoucí Alláh tak, jako mě potěšil vítězstvím v Egyptě, mě potěší také dobytím mešity al-Aksá [v Jeruzalémě].“

Jak mnoho milionů lidí, kteří Karadávího slyšeli, ví až příliš dobře, v jeho slovech na náměstí Tahrír se obráží naděje, že se bude podílet na vyhlazení Židů celého světa – Židů, nikoli jen Izraelců. Karadáví tleskal tomu, co dělal Hitler, a viděl v tom Alláhovu ruku. Skutečně vyslovil dík za to, že završení práce zůstalo na muslimech, a je to úkol, jak prohlašuje, který vychází ze samých kořenů islámu. To není ani „umírněnost“, ani příspěvek k naléhavému úkolu vybudovat v Egyptě nové, zdravé, demokratické zřízení. Karadávího poselství nicméně sklidilo bouřlivý potlesk. Nevíme, jestli se rodí „nové“ Bratrstvo, víme však jistě, že staré Muslimské bratrstvo nejen přežívá, ale vzkvétá. V tomto smyslu představuje budoucí kurz Egypta opravdu velké nebezpečí – pro Egypťany především, ale i pro ostatní. Tento prastarý národ se začal vysvobozovat z útisku, ale velké naděje, vyvolané úžasnými výsledky této zimy, nemohou zastřít chladná fakta. Není jisté, jakým směrem se národ vydá, a struktury, potřebné pro skutečnou demokracii, jsou sotva vidět. Jistou roli tu přesto mohou sehrát outsideři, bude to však role omezená; a předčasné volby, které se pravděpodobně budou konat, dávají čerstvě osvobozeným demokratickým silám málo času na to, aby se přizpůsobily nové situaci.

Neměli bychom si dělat žádné iluze. Je tu velká pravděpodobnost, že stát buď pod vedením Muslimského bratrstva nebo Bratrstvem hluboce ovlivňovaný bude nepříznivě působit na naši pozici v klíčové části světa. Sekulární síly se stáhnou. Budou vycvičeni další radikálové. Islamisté budou vládnout v nejlidnatějších a nejrozvinutějších zemích Blízkého východu – v Íránu, Turecku a Egyptě. Nesmírně obtížná situace, v níž se ocitne Izrael, se nebude týkat jen židovského státu. Nakonec Muslimské bratrstvo nebude potřebovat žádnou opatrnost a ve velkém nebezpečí se ocitne celý svět.

Hillel Fradkin působí jako vědecký pracovník v Hudson Institute, jehož je Lewis Libby vicpresidentem.

Z anglického originálu „Egypt´s Islamists: A Cautionary Tale“ publikovaného v časopisu Commentary, April 2011, s. 17-21, přeložil Eduard Geissler.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?