DVACET ČTYŘI LŽÍ O STUDENÉ VÁLCE

1.2.2000
Gabriel SCHOENFELD


Gabriel Schoenfeld je redaktorem měsíčníku Commentary.



Z anglického originálu “Twenty-Four Lies About the Cold War” publikovaného v časopisu Commentary, vol. 107, March 1999, No. 3, s. 28-35,


 


přeložila Michaela Freiová.


 


            Roku 1989 padla železná opona. O dva roky později přestal existovat Sovětský svaz a skončila i studená válka – konflikt, který přes čtyři desetiletí rozděloval svět na dva nepřátelské tábory.


            Po celá tato desetiletí byly všude tam, kde byl silou zbraní nastolen marx-leninismus, plánovitě vražděny miliony lidí a miliony dalších trávily svá nejlepší léta ve vězeňských táborech. Lidé, kteří nebyli vězněni, žili sešněrovaným, strachem naplněným životem. V “horkých” válkách, jež supervelmoci vedly v odlehlých koutech světa od Angoly přes Afghánistán až po Nikaraguu, byly velké ztráty na životech na obou stranách. Přes 54.000 Američanů zahynulo v korejské válce a 58.000 dalších padlo při obraně Jižního Vietnamu.


            Nepřekvapuje proto, že u tak dlouhého a tak rozsáhlého konfliktu se staly předmětem kontroverze už samotné jeho příčiny – a to nejen mezi oběma soupeřícími stranami, ale i napříč světem elitního amerického mínění. V první polovině studené války převládal v USA – včetně většiny liberálů a intelektuálů – názor, že jasným agresorem je Sovětský svaz. Brutální chování Kremlu, zvláště v Evropě, představovalo zásadní zpochybnění svobody; odtud se vzala politika “pevného zadržování”, kterou v roce 1947 formuloval George F. Kennan a která se měla “Rusům důsledně postavit na každém místě, kde se objeví náznak jejich zásahu do zájmů mírového a stabilního světa”.


            Ale v polovině šedesátých let toto “zadržování”  zatahovalo Spojené státy stále hlouběji do Vietnamu a s tím se octla pod palbou kritiky jak tato politika sama, tak obraz Sovětského svazu, z něhož vycházela. Samozvaní “revizionisté” trvali na tom, že studená válka není než krutá, absurdní bitva mezi dvěma říšemi, jež jsou stejně odsouzeníhodné a stejně chtivé trhů, moci a území. Někteří šli ještě dále a začali tvrdit, že prvotním viníkem jsou Spojené státy samotné; učenci jako Gabriel Kolko a Richard J. Barnet tvrdili, že Moskva nechce než uchovat status quo, zatímco Washington, v záchvatu iracionálního antikomunismu, prosazuje program expanze ve jménu falešné “svobody”. Vietnamská válka se vlekla a vlekla a bezprecedentním způsobem zpolitizovala americký intelektuální život: a právě to hluboce zakořenilo onen revizionistický pohled v akademických a mediálních elitách.


            Poté, co se komunistický svět rozpadl, se veřejné mínění alespoň částečně obrací. Historická odhalení, jež se valí z Východu, shodně potvrzují starší názor na vznik studené války a charakter sovětského režimu, takže se revisionismus octl v defenzivě. Mezníkem v tomto procesu se stala publikace We Now Know (Dnes už víme) z roku 1997, souhrnné hodnocení studené války z pera doyena amerických historiků diplomacie Johna Lewise Gaddise. Gaddis čerpal z kdysi přísně tajných materiálů východoevropských a sovětských archivů, z pamětí vysokých komunistických činitelů a z výzkumů dalších západních badatelů: revizionistickou pozici tak odmítl bod po bodu.


 


            Díky tomuto jeho výkonu se zdálo být dobrou zprávou, že právě Gaddis má být hlavním poradcem při přípravě podrobného seriálu o sovětsko-americké konfrontaci, který začala připravovat televize CNN. Vždyť tato televize, vedená zakladatelem a výkonným ředitelem Tedem Turnerem, získala během let zaslouženou pověst levičáckého média i ve srovnání s hlavním, “středním” proudem. Právě loni v červnu, tedy tři měsíce před tím, než měl seriál Studená válka začít, ohlásila CNN “publicistický” pořad Údolí smrti, který lživě obviňoval armádu Spojených států, že zabíjela americké zběhy za vietnamské války jedovatým plynem. I když CNN (pod přívalem kritiky a hrozbou trestního stíhání) show nakonec odmítla a její tvůrce vyhodila, nastolila tato epizoda řadu otázek o domácí novinářské kultuře, která dovolí, aby se do éteru bez jakékoli kontroly dostalo krajně nepravděpodobné a krajně protiamerické tvrzení.


            Pokud jde o rozsah a ambice, nelze  samozřejmě Studenou válku s Údolím smrti vůbec srovnávat. Program, který Ted Turner ohlásil jako “nejdůležitější produkční počin CNN za celou její osmnáctiletou historii”, není koncipován jako dvacetiminutový pořad, ale jako dlouhý, čtyřicetidílný seriál (později zkrácený na 24 dílů), který má diváka v chronologickém sledu provést děsivými mělčinami a úžinami studené války. Výkonným producentem byl jmenován sir Jeremy Isaacs, muž, který stál za vynikajícím britským seriálem o 2. světové válce natočeným před 25 lety – Svět ve válce – a obdržel na svou práci velkorysou sumu 12 milionů dolarů.


            Pod Isaacsovým vedením byla v Londýně naverbována malá armáda producentů a asistentů, kteří se rozjeli do třiceti zemí, aby hovořili s očitými svědky klíčových událostí. Po tři roky se zaznamenávala vyprávění 500 významných historických osobností o tom, co viděly a slyšely. Byli mezi nimi vrcholní vládní činitelé jako Anatolij Dobrynin a Robert S. McNamara, pozorovatelé jako syn Nikity Chruščova Sergej, historik a bývalý diplomat Robert C. Tucker – ale i “obyčejní” lidé od islámských partyzánů v Afghánistánu po řadové členy Komunistické strany Francie.


            Producenti prolezli archivy po celém světě a shromáždili 8.500 filmových klipů různého stupně významu. Dohromady to bylo přes 300 km filmu, jež byly převezeny do Londýna, aby se zvážilo jejich případné použití. V souladu s Turnerovým přáním po “mezinárodní perspektivě”, čímž myslel, že Studená válka by měla ukázat konflikt očima jeho hlavních protagonistů, byl povolán tým vědců včetně samotného Gaddise, prominentních historiků z Londýnské university, z Institutu obecných dějin v Moskvě a dalších předních výzkumných institucí v Evropě, aby byla zajištěna různost názorů a “každý rámeček filmu a každá slabika scénáře” byla zkontrolována z hlediska přesnosti.


 


            Výsledná show, která se začala vysílat v září 1998 a skončí letos v dubnu, si vysloužila chválu i kritiku. Rozeberu tyto reakce jednu po druhé, ale nejdříve bude patrně třeba říci, že Studená válka je v některých ohledech nepochybně skvělá. Kenneth Branagh, irský herec a režisér, poskytuje to, co je pro vypravěče takovéhoto dokumentárního filmu nejpodstatnější: hlas, který vyslovuje každé slovo s neochvějnou autoritou. Partitura od britského skladatele Carla Davise je případně zlověstná a dramatická. A – což je ještě důležitější – řada rozhovorů s významnými osobnostmi studené války zanechává trvalý dojem. Když například posloucháme Aldriche Amese, Američana, který sloužil jako sovětský “krtek” uvnitř CIA, jak vysvětluje svou zradu Spojených států, zatímco strašidelné videozáběry ukazují zatčení a výslech jeho nejvýznamnější sovětské oběti, vystupuje do popředí vědomí  zla v člověku.


            Pokud jde o to, co můžeme vidět – jak v Amesově případě, tak v tisících dalších záběrů, z nichž je 24 segmentů seriálu sestaveno – je Studená válka skutečně skvělý výkon: pokud ji nesledujeme skutečně “s otevřenou pusou”, jak to tvrdí propagační mašinérie CNN, v některých okamžicích do toho nemáme daleko. Asistenti, kteří se dřeli v tropickém i ledovém klimatu po celém světě, dokázali sebrat obrazy – statické i pohyblivé – jež zachycují řadu rozhodujících křižovatek tohoto závažného konfliktu, některé dávno zapomenuté, některé dosud neviděné.


            Studená válka nám připomíná, že studená válka měla děsivě horké momenty. Jsou tu např. strhující záběry východních Němců, kteří přelézají primitivní bariéry, jež komunisté začali budovat při dělení Berlína v roce 1961; někteří se museli zastavit, aby vyškubli oblečení nebo kůži, zachycené na ostnatém drátu. A jsou tu ještě mučivější záběry mladého Petera Fechtra, který byl při pokusu o útěk na Západ postřelen východoněmeckými pohraničníky, uvízl na samém vrcholu berlínské zdi a krvácel tu celé hodiny několik kroků od západoberlíňanů, kteří se mu báli pomoci.


            Abychom uvedli ještě další příklad, je tu také – dříve přísně tajný – záběr velkého sovětského raketového neštěstí z roku 1960. Nikita Chruščov, který spěchal vyzkoušet interkontinentální balistické střely SS-7, popoháněl armádu na hranici jejích možností a ještě dále. Maršál Mitrofan Nedělin, velitel sovětských strategických raketových sil, se spolu s ostatními špičkami shromáždili na odpalovací rampě, ale něco katastrofálně selhalo: tekuté palivo v raketovém motoru se vzňalo předčasně. Kamera ukazuje vědce a důstojníky prchající od výbuchu; nebyli ale dost rychlí a byli spáleni na místě. Z maršála Nedělina našli pouze jeho medaile.


            Jak Studená válka pokračuje současnou historií, nabízí nám ke strávení tak různorodé otřesy, jako je korejská válka (bombardování nevinných civilistů), Rumunsko ve smrtelných křečích komunismu (president Nicolae Ceaucescu a jeho žena se perou se svými katy při nástupu před popravčí četu), i sovětský vpád do Afghánistánu (partyzáni se plíží k sovětskému obrněnému vozu, vyhazují ho do povětří a vojáci umírají na zemi hroznou smrtí). Právě brutalita těchto obrazů nám  připomíná vysokou cenu na lidských životech, která byla za studenou válku zaplacena. A stále znovu a znovu se nám připomíná, že těch životů mohlo být mnohem více, že život sám mohl být vyhlazen z povrchu zemského: Studená válka přináší řadu záběrů atomových a vodíkových bomb, které hrozivě vybuchují se zábleskem jasnějším než tisíc sluncí a obrovskými oblaky radioaktivního prachu vzdouvajícími se v atmosféře.


 


            Záběry, které Studená válka přináší, jsou nesmírně působivé. Jenže od historického dokumentu očekáváme víc než obrazy vyvolávající hrůzu. Jak obstojí Studená válka jako historické dílo?


            Otázka to není nijak okrajová. Kromě toho, že se předvádí televizním divákům na celém světě, je seriál určen k výkladu studené války v rámci středoškolských osnov v USA. Byl schválen Národní radou pro humanitní studia a jeho čtyřiadvacet hodinových dílů se distribuuje do škol na videokazetách za nepatrnou cenu. CNN vyrobila také rozsáhlou studijní příručku a interaktivní CD-ROM, který má učitelům pomoci provést studenty zápasem mezi Východem a Západem. Navíc se nabízí bohatě ilustrovaný doprovodný svazek, použitelný jako školní učebnice, kde se poznamenává, že hlavním duchem díla byl John Lewis Gaddis.


            Kritické přijetí Studené války, jak už jsem poznamenal, bylo smíšené. V její prospěch se vyslovil Time, který ji nazval “televizním dokumentem nejvyšší kvality” – “seriózním, důkladným a poutavým”. Kritik New York Times ji velebil jako “strhující dynamický příběh působivější než thriller Johna le Carré”. Z některých směrů ale přicházela méně vlídná slova, jež vyvolávají ozvěny dřívějších ideologických debat. Časopis New Republic seriál napadl za to, že předkládá studenou válku jako “morálně nečitelnou soutěž mezi dvěma stejně nebezpečnými supervelmocemi”. Historik Ronald Radosh, který píše pro New York Times, seriál odsoudil podobně s tím, že sugeruje “morální rovnocennost mezi sovětským blokem a západními demokratickými spojenci”. Komentátor Charles Krauthammer vznesl obvinění, že “často jde až za pouhou morální ekvivalenci a upadá do laciného antiamerikanismu”.


            John Lewis Gaddis, který také píše do New York Times, povstal k vehementní obraně. Přehrával pásky několika stovkám studentů na Yale a jejich jménem ujišťuje: “Viděl jsem jen málokterého, pokud vůbec někoho, kdo by odcházel přesvědčen, že obě strany konfliktu byly morálně ekvivalentní.” Vždyť seriál, zdůrazňuje Gaddis, ukazuje takové sovětské zločiny jako “znásilňování rudoarmějci v Německu v roce 1945, rozdrcení maďarského povstání v roce 1956, potlačení pražského jara v roce 1968, invazi do Afghánistánu v roce 1979 a persekuci disidentů v Sovětském svazu a východní Evropě po celou dobu studené války”. Studenti, kteří shlédli tyto hrůzy, by nejen odmítli obvinění z morální ekvivalence, ale shledali by je “směšným”, praví Gaddis.


            Máme-li porovnat takovéto názorové rozdíly, pak je tu jeden problém, o kterém Jeremy Isaacs poznamenal: “Televizní dějiny, ve srovnání s dějinami vědeckými, jsou příliš krátké na analýzu: a na anekdotu jsou zase příliš dlouhé.” Dalším problémem je, máme-li citovat Gaddise, že se seriál úmyslně “nesnaží rozhodnout staré spory o tom, kdo byl za studenou válku zodpovědný”; místo toho “jsme se snažili, aby tu vyprávěli své příběhy nejrůznější lidé”. Právě z těchto příběhů a z krátkých poznámek a komentářů vypravěče čerpají své argumenty jak kritici, tak i zastánci.


            Jak ten spor rozhodnout? Jedna možnost je porovnat film s doprovodným svazkem, který alespoň míří k tomu, co Jeremy Isaacs nazývá “vědeckými dějinami”. Jsou morální a intelektuální lapsy, jež kritici vytýkají seriálu, napraveny méně anekdotickým a systematičtějším přístupem knihy? Odpověď bohužel zní, že vůbec ne. Naopak: problematické aspekty filmu – a že je jich dost – jsou tu ještě rozšířeny, protože posíleny revizionismem extremistického druhu. I když bychom mohli užitečně zkoumat nedostatky každého ze čtyřiadvaceti dílů Studené války, stačí se podívat, jak seriál i doprovodný svazek pojednávají čtyři zásadní historické  křižovatky, abychom si udělali představu o celku.


 


            Začněme prehistorií konfliktu. Ve filmu se toho příliš nedozvíme o raném bolševismu, ale to málo, co se dozvíme, je téměř komické v tom, co přináší, a tragikomické v tom, co zamlčuje.


            Studená válka, dozvídáme se v prvním dílu “Soudruzi”, má svůj počátek v době po 1. světové válce, “ve srážce ideologií, komunistické a kapitalistické”. Spojenci, rozhodnutí utnout marxistický experiment, poslali svá vojska do Ruska, a tak přesvědčili Lenina a Stalina, “že Západ se chopí každé šance a spojí se s kýmkoli, jen aby zničil komunismus”. Winston Churchill, tehdejší britský ministr války, je prezentován jako antikomunista s pěnou u úst, pořvávající hesla: “Pobijte bolševiky! Pobijte barbary!”


            Získáme z knihy odlišnější obraz? Sotva. Místo toho tu najdeme ještě antikomunističtější krákání: “Civilizace byla v celých obrovských oblastech zcela vyhlazena”, zní jediný citát, opět z Churchilla, který vysvětluje britské rozhodnutí poslat vojsko na ruské území: “Bolševici se ženou poskokem jako mraky žravých kobylek.” A to se týkalo, protestuje autor, vlády, která i když byla “stejně autoritativní jako vláda carská”, se snažila civilizaci ne vyhladit, ale obnovit. Leninovy “socialistické principy měly zajistit slušné vzdělání, bezplatnou lékařskou péči, společné vlastnictví půdy a spravedlnost pro všechny”.


            Kde je – ať už v dokumentu nebo v knize – masové střílení nevinných civilistů, braných jako rukojmí za rudého teroru a za ruské občanské války? Kde jsou miliony mrtvých z období hladomoru, záměrně naplánovaného Leninem v období známém jako “válečný komunismus”? Kde jsou všechny další divošské činy, které učinily z ruské revoluce tak případný vstup do tohoto barbarského století? Nikde se neobjeví ani náznak kritické myšlenky o Leninovi, jen žvanivé poklony jeho “hluboké touze zlepšit životy obyčejných Rusů”.


            Věci nejsou o nic lepší ani tam, kde na druhé ze čtyř křižovatek dospívá CNN k bezprostřednějším příčinám studené války v letech těsně po 2. světové válce. Zde se stejně jako v dalším pokračování zobrazuje Sovětský svaz znovu a znovu jako slabý, introvertní, zaujatý vlastními vnitřními problémy, zatímco Spojené státy jsou prezentovány jako země válečnická, expanzionistická a stravovaná nesmyslným strachem z komunismu, z komunistů a ze SSSR.


            A tak se tu dozvídáme, že Stalin, stojící v čele země, jež ležela v troskách, “se obával obklíčení kapitalistickými mocnostmi”. Zvláště “znervózněl”, když po roce 1945 začala Amerika “rozšiřovat svůj vliv a moc po celém světě” se zjevným úmyslem vytvořit “západní blok svobodného trhu”. To neumožňovalo SSSR žádnou jinou volbu: “byl přinucen (zdůrazňuji já) vybudovat svůj vlastní konkurenční blok”.


            I když měl president Harry Truman “podezření, že Stalin směřuje ke světovládě”, ve skutečnosti – ujišťuje nás CNN – nebyly sovětské cíle vůbec agresivní: SSSR prostě jen hledal nárazníkovou zónu. Poněkud reálnější vyhlídkou bylo, že levicové síly v pokořené západní Evropě by mohly triumfovat v řádných volbách. Této hrozbě čelil Truman rozsáhlým programem pomoci a svůj návrh zabalil do horečného antikomunismu; ve svém historickém projevu ke Kongresu v roce 1947 prohlásil, že “Spojené státy zastaví postup komunismu kdekoli na Zemi”. “Toto,” pronáší vypravěč CNN velebným hlasem, “bylo oficiální vyhlášení studené války.”


            Jestliže nám film namlouvá, že Trumanovo “vyhlášení války” byla hloupá politická vylomenina se strašnými následky, pak kniha zdůrazňuje americký nedostatek soudnosti a nezkrotnou potřebu mít vnějšího nepřítele: “západním zájmům vyhovovalo, aby veřejné mínění vnímalo ruskou pozici negativně.” Spojené státy tak byly předem připraveny hystericky reagovat na neškodné, byť tvrdě znějící záškuby, jimiž se vyznačovala Stalinova politická rétorika. Ještě ke všemu byla za tuto zbrklou odpověď částečně zodpovědná propastně nízká kvalita amerického vedení. Truman, tvrdí se nám, měl nešťastnou tendenci “vidět věci černobíle”; “chyběla mu trpělivost zvažovat argumentační jemnosti”; a navíc “vůbec nerozuměl zahraničním záležitostem”. Aby bylo neštěstí hotovo, obklopil se lidmi podobně nízkých kvalit, mezi něž patřil i generál George C. Marshall, který se v roce 1947 stal ministrem zahraničních věcí a “ani nerozuměl zahraničním záležitostem”, ani se nesnažil o nich poučit.


            Ze všech Trumanových poradců se jen ministr obchodu Henry Wallace prezentuje jako člověk, který netrpí intelektuálními ani charakterovými vadami. Tento obhájce “smířlivější linie” chápal – podle knihy – “že Rusové se pouze snaží trvat na tom, co získali v Jaltě a v Postupimi”. A přesto byl tento “disident” Wallace Trumanem přinucen rezignovat, na což doplatil celý svět, protože Wallace byl jediným členem Trumanova kabinetu, který chápal, že “zaujme-li Amerika tvrdší linii, přinutí Stalina ke stejně tvrdé reakci”.


            Člověk skutečně neví, odkud začít s touto změtí výmyslů. Patrně nejsilnějším protiargumentem je to, co John Lewis Gaddis sám napsal v knize We Now Know. Gaddis zde pravdivě vysvětluje kořeny konfliktu způsobem, který je v diametrálním rozporu s tím, co nám nabízí program, u něhož asistoval jako poradce. Americko-sovětská konfrontace, jak píše ve své knize, nemá kořeny v ničem z toho, co Amerika udělala nebo neudělala v oblasti diplomatické, hospodářské, nebo vojenské, ale pouze a jedině ve zvláštních charakteristikách sovětské tyranie a jejího režimu. “Stalin měl přímo dispozici ke studeným válkám,” poznamenává Gaddis v knize We Now Know; “vedl je tou či onou formou celý život.” A “dokud vedl Sovětský svaz Stalin, byla studená válka nevyhnutelná” (kurziva je Gaddisova).


            V chaotické poválečné době, pokračuje Gaddis, charakterizují historické záznamy Stalinovo chování takto: “ne že by Stalin měl omezené cíle – on pouze neměl časový rozvrh”, aby si o každém z nich udělal jasnou představu. Slovy Stalinovy pravé ruky, Vjačeslava Molotova, “naše ideologie vyžaduje ofenzivní operace tam, kde je to možné, a pokud to možné není, tak vyčkáváme”. A hlavně díky Trumanově pevnosti a rozhodným krokům, jež on a Marshall podnikli, aby tuto odhodlanost dali jasně najevo – tedy krokům, jež CNN překrucuje na provokativní akty agrese – se Stalin rozhodl vzdát se “ofenzivní operace” a místo toho věnoval energii požírání evropských území, která už předtím spolkla Rudá armáda, a podroboval si jejich obyvatelstvo násilím a otevřeným terorem.


            Pokud jde o svatozář nad hlavou Henryho Wallace, zapomíná kniha CNN jaksi svým čtenářům sdělit, že když ho Truman přiměl k odchodu z úřadu, přesunul se bývalý ministr obchodu na otevřeně prosovětskou pozici. V roce 1948, kdy kandidoval na presidenta za komunisty podporovanou Progresivní stranu, hájil Wallace Stalinovu zahraniční politiku ve všech jejích projevech; tak např. tvrdil – bez jakéhokoli důkazu, ale v naprosté shodě s moskevskou linií – že komunistický převrat v Československu byl nutný, aby se předešlo převratu v režii Spojených států.


 


            Studená válka se každým dalším dílem sesouvá níž a níž. V dílu nazvaném “Rudí”, věnovaném padesátým létům, nám vypravěč naprosto vážným tónem tvrdí, že “obě strany obrátily svůj strach směrem dovnitř, proti vlastnímu lidu. Honily vnitřního nepřítele.” Na sovětské straně tu byl “Gulag – tajný svět pracovních táborů”, na americké straně mccarthismus, kvůli němuž byli lidé “vězněni” a “zbavováni živobytí”.


            O této epizodě sžíravě píše Charles Krauthammer jakožto o exemplárním případu “morální rovnocennosti”, kdy se vražda desítek milionů lidí absurdně srovnává s uvězněním několika holywoodských prominentů, kteří přišli o místo nebo se dostali do vězení za to, že odmítli odpovídat na otázky před kongresovým výborem. Ale díl “Rudí” je kromě toho příkladem dalšího jevu, o němž se Krauthammer zmiňuje, totiž tendence Studené války přejít od morální rovnocennosti k “lacinému antiamerikanismu”. Tato epizoda pěstuje ve skutečnosti čirou lež, když vykresluje Spojené státy jako groteskní karikaturu a na druhé straně se povážlivě přibližuje k tomu, aby omlouvala Stalinovy obludné zločiny.


            V padesátých letech, jak nám říká Kenneth Branagh, “se antikomunismus stal jazykem nové, vzdornější vize Ameriky”. Téměř okamžitě se na Spojené státy snesla vlna teroru. “Persekuce se šířila”, odbory “byly zakázány, radikální skupiny žalovány a vypukly demonstrace”. Řeč o národních zájmech byla využívána k tomu, “aby ospravedlnila jakoukoli metodu k vyhledávání podvratných živlů”.


            V téže době, kdy ve Spojených státech byly vymýceny občanské svobody, byly tytéž svobody pošlapávány v Sovětském svazu. Ale v případě Moskvy, praví CNN, se úřady neúčastnily žádného “honu na čarodějnice”; ony měly skutečně legitimní důvody k poplachu. Studená válka totiž “zvýšila napětí a posílila strach nejen z vnitřní subverze, ale i z další války”. A jakkoli “posedlý a paranoidní” Stalin byl, je nutno přiznat, že měl skutečné nepřátele. Patřila k nim CIA, která podporovala rozhlasovou “propagandistickou kampaň” zamířenou proti východní Evropě a vysílala “ozbrojené exulanty zpět do sovětské říše”. Jinými slovy, sovětská tajná policie měla dobré důvody k “bdělosti vůči špionům a sabotérům”.


            Kniha k tomuto absurdnímu přebarvování reality přidává důležité výhrady: připouští, že maccarthismus “bledne ve srovnání s paranoiou, jež pronikla celým sovětským systémem”: “to, co ve Spojených státech představovalo odchylku, bylo v sovětském světě systémem samotným”; tady zahynuly tisíce lidí. Hned potom ovšem text znehodnocuje tyto naprosto správné závěry tím, že zobrazuje Spojené státy jako společnost v křečích totalitarismu stejně zpátečnického jako ten, který převládl v SSSR. Zatímco tedy Sovětský svaz trpěl “velkým terorem”, kdy soused udával souseda a děti udávaly rodiče, trpěly Spojené státy “velkým strachem”, kdy “sousedé měli špehovat jeden druhého, rodiče měli donášet na své děti a děti na své rodiče” a pouhým uvedením jmen “se mohli kající američtí komunisté očistit a uniknout dalším mukám inkvizice”.


            Krátce řečeno, USA a SSSR v padesátých letech – připomeňme si, že to byla doba, kdy komunisté zničili každou možnost demokracie ve východní Evropě a rozpoutali otevřenou vojenskou agresi v Koreji, kdy podporovali občanské války a vnitřní podvratnou činnost všude po světě, tedy i ve Spojených státech, přičemž systematicky brutalizovali a zbídačovali své vlastní národy doma – byly nejen morálně rovnocenné: byly ve všech klíčových ohledech v zásadě identické.


 


            Když se CNN dostává ke koncovce studené války, tedy ke čtvrté křižovatce, kterou budu zkoumat, daří se jí nemožné: přičítá Moskvě zásluhu za to, že konflikt skončil, a obviňuje Washington, že se jej pokoušel prodloužit.


            Nepřekvapuje nás, že darebákem v této historii je Ronald Reagan: film a zvláště kniha ho obviňují ze všech možných hříchů. Stejně jako jeho předchůdce Harry Truman je Reagan prezentován jako ignorant v zahraničních záležitostech, navíc jako slabomyslný člověk, který své mentální nedostatky vystavuje v přímé úměře k nadšení, s nímž lpí na svém “zuřivém” antikomunismu.


            Vezmeme-li v úvahu Reaganovu “zjednodušenou vizi ideologického tažení proti komunismu”, nepřekvapuje nás – vidíme-li ovšem očima CNN – že jeho obranná politika šla až tak daleko, že poskytla Pentagonu “téměř všechno, co chtěl”. Patří sem nejen právo vyzkoušet “nukleární popravu” sovětského politického a vojenského vedení v případě války, ale i chimérický program raketové obrany, Strategická obranná iniciativa (SDI) – “hvězdné války” – který byl přijat “bez jakékoli analýzy technologických problémů a potřebných nákladů”. Netřeba podotýkat, že “tyto jestřábí plány byly financovány nesmírnými rozpočtovými deficity a omezováním domácích sociálních programů”.


            Reaganova neomezená vojenská politika se stala ještě hrozivější – dozvídáme se – tím, že byla spojována s jeho “agresivními výroky proti komunismu”. Z jeho válečnické rétoriky – byl skutečně tak nevkusný, že si dovolil nazvat SSSR “ohniskem zla v moderním světě” a “říší zla” – je jasné, že usiloval o “jednoznačné vítězství ve studené válce”. Při naplňování této ambice, která – jak praví CNN – přiblížila možnost zničení celé zeměkoule na vzdálenost pouhého vlásku, se Spojené státy spojily se zkázonosnými silami všude na světě: s mnoha pravicovými vojenskými juntami, s fanatickými vraždícími islámskými fundamentalisty v Afghánistánu, a v Kambodži dokonce s “genocidními Rudými Khmery”. Tato spojenectví, jak nás informuje jídelní lístek Studené války, byla “přímým výsledkem Reaganovy ‘vznešené causy’ potření komunismu”.


            Objevuje-li se Reagan v seriálu jako zdánlivě geniální, ve skutečnosti však zlovolný darebák, předvádí CNN Michaila Gorbačova jako okouzlujícího knížete míru. Když byl jednomyslně zvolen – “tak se to v Sovětském svazu dělalo” – pochopil hlubokou a dosud skrývanou pravdu, že se Sovětský svaz musí “pohnout kupředu”. Řada sovětských lidí “byla nadšena jmenováním mladého, dynamického nového vůdce” – pro některé to byl “mesiáš, který přišel, aby je spasil” – a Gorbačov reagoval na tento lidový entuziasmus po svém. “Pravidelně navštěvoval továrny a školy” a “nesmírně rád se setkával s lidmi”.


 


            Člověk ani nemusí věřit tomu, že Reagan “levou zadní” zlikvidoval sovětské impérium, aby si uvědomil, že z něho Studená válka dělá naprostou karikaturu. Daleko velkorysejší zhodnocení Reagana a jeho politiky najdeme, mezi jiným, v memoárech Anatolije Dobrynina, čelného obhájce détente a dlouholetého sovětského vyslance ve Spojených státech. I když naříká nad Reaganovým “hrubým, ba primitivním antisovětismem” a potvrzuje, že presidentova rétorika a obranná politika šokovala sovětské politbyro, uznává, že šlo o dvojsečnou záležitost.


            Dobrynin zahrnuje Reagana nejen nadávkami, ale i poctami: “podceňovali ho jak oponenti, tak experti”; “ukázalo se, že byl mnohem hlubší osobností, než se na první pohled zdálo”; “byl nadán přirozeným instinktem, citem a optimismem”; “jeho představivost nesla velké myšlenky, jako např. SDI”; a – vposledku a nejvýznamněji, uvážíme-li pramen – “Reaganovy výsledky v jednání se Sovětským svazem lze jistě úspěšně srovnávat s výsledky Richarda Nixona a Henryho Kissingera a dokonce jim je nadřadit”.


            A obdobně nemusíme vidět Gorbačova jako nenapravitelného jestřába, abychom pochopili, že pochlebovačný skeč CNN je určen především k tomu, aby ho postavil jako Reaganův přesný protiklad. (Je citován sám Gorbačov, jak nazývá Reagana “jeskynním člověkem” a “dinosaurem”.) Jako by všechny jeho podmanivé osobní kvality nestačily, tvrdí se nám, že Gorbačov pochopil, jak je důležité “ukončit závody ve zbrojení”, a to tak dalece, že navrhl, že SSSR sníží počet svých jaderných raket na polovinu, pokud Spojené státy zruší program “hvězdných válek”. Nepřekvapuje, že vždy bojechtivý Reagan, “podporován svým ‘jestřábím’ poradcem v otázkách národní bezpečnosti”, návrh odmítl.


            Gorbačov, a to si pamatujme, je v dnešním Rusku osobou, jíž se spílá (stejně jako kdysi, při vší úctě k CNN) – a pamatujme si také proč. Poslední sovětský vůdce se dostal do svého úřadu ne jako demokrat nebo reformátor, ale jako věřící komunista, jehož úmyslem bylo uzdravit churavějící komunistickou církev prostřednictvím politiky uskorenija. Navzdory stádu svých ruských konzultantů a poradců překládá kniha CNN tento výraz lživě jako “urychlení reforem”, k čemuž dodává, že “pro probuzení sovětské společnosti z letargie pokládal Gorbačov za podstatné povzbudit dělnickou třídu”.


            Jenže uskorenije znamená prostě “urychlení”, a s tímto heslem se Gorbačov při svém prvním neúspěšném pokusu vyrovnat se s neřešitelnými problémy SSSR snažil urychlit tempo práce dělnické třídy – ne ovšem jejich “povzbuzením”, ale zavedením tvrdší disciplíny. Protože se mu nepodařilo překonat celonárodní strnulost takovými opatřeními, jako byl zákaz “nakupování” – tj. stání v nekonečných frontách na základní potřeby – v pracovní době, vzdal se tohoto přístupu a místo toho se věnoval flikování, jež pouze přispělo k “urychlení” kolapsu celého systému.


            Ta překladatelská chyba je malým, ale výmluvným příkladem ducha celé knihy, a vlastně celého dokumentu. Není samozřejmě třeba zdůrazňovat, že ani Gorbačov ani Reagan nebyli čistě zlými nebo čistě dobrými tvory, jak se nám snaží namluvit CNN. Tak jako je diskutabilní leccos z počátků studené války, tak diskutabilní je mnohé na jejím konci; v neposlední řadě sem patří otázka, zda se zkorodovaná sovětská superstruktura koncem osmdesátých let zhroutila pouze svou vlastní mrtvou vahou, nebo v důsledku tlaků, jež musela nést ze strany Spojených států. Ať už zaujmeme jakékoli stanovisko, používá film (a ještě více kniha) hrubé rétorické triky, aby nám předvedl burlesku nejen o motivech herců na sovětské straně, ale i o nepopiratelných rizikách, jež Reagan podstoupil, když frontálně napadl SSSR v okamžiku, kdy jeho armáda byla na pochodu a přinejmenším vojensky mohutněla každým dnem.


 


            Jedním ze znepokojivých rysů celého projektu CNN je narůstající autorita, připisovaná “orální historii”, která se dnes stala hlavní specializací historické profese samotné. I kdyby se Studená válka skutečně omezila jen na to, zač ji Gaddis vydává – totiž na poskytnutí možnosti “lidem všeho druhu povědět svůj příběh”, aniž by se snažila nastolit téma dějinné odpovědnosti – stále by tu byly pádné námitky proti tomuto postupu.


            Dějiny, jak Gaddis dobře ví, nejsou totiž náhodnou sbírkou “příběhů”, jež by byly všechny stejně zajímavé a stejně závažné. Hrubý historický materiál potřebuje právě ono prosívání a vážení, v němž jsou kompetentní historikové cvičeni; přinejmenším vyžaduje zhodnocení, úkol, který u soudu plní porota, když rozhoduje, zda je svědectví věrohodné anebo účelové a podvodné. Když se toto zhodnocení provede, je třeba je zasadit do širšího rámce nebo kontextu. Navzdory tomu, co Gaddis napsal do New York Times, nevyváží skutečnost, že Studená válka zobrazuje různé sovětské zločiny, ono obvinění, že systematicky zobrazuje USA a SSSR jakožto morálně rovnocenné.


            Právě tím, že zdůrazňuje “minimální komentář” a “mezinárodní perspektivu” a vylučuje rozhovory s profesionálními historiky, zatímco se soustřeďuje jen na “účastníky událostí”, byla Studená válka od samého počátku určena k tomu, aby se v nejlepším případě stala cvičením ve zkreslování historie. Na obrazovce se vynořuje přehlídka stříbrovlasých sovětských aparátčíků v elegantních oblecích, kteří se tak trochu podobají americkým akademikům, a uklidňujícím hlasem nám sdělují něco, co může být pravda, ale také lež. Když je bývalý šéf KGB Vladimir Krjučkov vyzván, aby vysvětlil, jak SSSR v roce 1979 poslal svou armádu přes státní hranici, říká blahovolně: “Kdybychom nevstoupili do Afghánistánu my, vstoupily by tam jiné země.” Je možné, že tu Krjučkov přesně opakuje úvahy sovětského politbyra na podzim a v zimě onoho roku. Možná, že za své dlouhé kariéry, kdy proplouval vnitřními zákruty sovětské tajné policie, byl vždy úzkostlivě pravdomluvný. Anebo také ne. Ale ať je tomu jakkoli, Studená válka nás nikdy neupozorní na otazníky, jež visí nad slovy tohoto muže, mučitele, jehož vzpomínkám je přikládán stejný význam jako vzpomínkám těch, které mučil.*)


____________________


*) V těch dílech Studené války, jež jsou věnovány sovětsko-americké soutěži ve třetím světě, je komunistická moc vždy reprezentována atraktivně vyhlížejícími, dobře se vyjadřujícími mluvčími – Sověty, Kubánci, Nikaragujci a Angolany – kteří vášnivě a přesvědčivě obhajují svoji causu. Naopak americká strana je reprezentována houfem cynických vysloužilců CIA, kteří nejen vypadají jako hrdlořezové z gangsterských filmů, ale také tak mluví. Takto je zdánlivě nestranný postup postaven do služeb historické falzifikace.


________________


            Ale přes to všechno tato neschopnost zhodnotit četné rozhovory, z nichž je utkána, není nejspornějším aspektem Studené války. Tím nejspornějším je absurdní zhodnocení, jež podává, a to jak v průvodní knize, tak v tendenčním komentáři vypravěče. A tady se nabízí další otázka: jak to, že tolik lidí na Západě stále přijímá tu verzi dějin, která omlouvá nebo záměrně chybně vysvětluje i to nejšílenější chování Sovětů, přičemž zatracuje Spojené státy za přestupky, jichž se nedopustily?


            Podle knihy vydané CNN ti, kdo sympatizovali se SSSR ve třicátých letech, tak činili proto, že “nenáviděli nerovnost a nespravedlnost, kterou viděli ve své vlastní společnosti”. Navíc “nevěděli”, co se děje v Sovětském svazu, v zemi, která byla “zavřenou knihou”. Toto vysvětlení samo je lež.


            Navzdory Stalinově snaze o hermetické uzavření jeho diktátorského království nechyběly Západu anglicky psané jasné zprávy o tom, jaká plánovitá kalamita se šíří v Sovětském svazu. “Idealisté” (jak je nazývá CNN), kteří ve třicátých letech viděli SSSR jako maják humanity, věděli dobře, co se tam děje: jasně chápali slova, která Lenin tak rád opakoval: že když se kácí les, létají třísky. Ale když došlo na ty třísky – miliony nevinných lidí, dohnaných ke smrti hladem nebo zastřelených do týla – vědomě odvraceli oči.


            Dnes, když vyšlo Solženicynovo Souostroví Gulag, když se otevřely sovětské archivy, když se nahromadilo tolik nepopiratelných skutečností, není už možné tvrdit, že někdo “neví”, co je Sovětský svaz a jak se choval v těch katastrofálních sedmdesáti letech. A toto chování si plně zaslouží Reaganův přesný termín “ohnisko zla v moderním světě”. Ale samotná existence dokumentu CNN dosvědčuje, že tentýž podnět zavřít oči a tatáž nenávist k demokratické společnosti jsou s námi stále. Skutečnost, že John Lewis Gaddis, historik, který dokázal, že ví, propůjčil své jméno takovému výtvoru, se vymyká vší představivosti.


 


            Hned za bouří, kterou Hitler rozpoutal v Evropě roku 1939, byla studená válka tím nejhorším konfliktem strašlivého století, jež se právě uzavírá. S tím, jak dospívá mladší generace, která ony hrůzy nezažila, stává se čtyřiadvacetidílný seriál Studená válka se svou kompletní výzbrojí výchovného příslušenství jednou verzí tohoto obrovského kusu minulosti, kterou většina lidí uvidí a kterou si zapamatuje. I když film úspěšně, někdy až brilantně, poskytuje živou představu o tom, jaké utrpení, muka a noční můry sovětsko-americký konflikt přinesl, podává nicméně naprosto falešné vysvětlení toho, o co v tomto boji šlo.


            I když se stále nesluší říkat to tak naplno, měli Harry Truman a Ronald Reagan pravdu: na samém dně studené války skutečně byla kolosální bitva mezi dobrem a zlem, mezi svobodou a otroctvím, mezi demokracií a totalitarismem. V této bitvě, na každém kroku, musely rovněž síly dobra činit obtížná morální rozhodnutí. Někdy musely tyto síly, vedené Spojenými státy, podniknout akce problematické, ba velmi problematické: a někdy, byť zřídka, podnikly akce neobhajitelné a špatné.


            Ale uvědomit si morální dvojznačnosti této války a příležitostné, byť reálné mravní nedostatky a selhání Západu, je jedna věc; verze historie předkládaná CNN je něco naprosto jiného. A s tím, jak verze CNN pokračuje, je “vznešená věc” obrany svobody zesměšňována, dobro se převrací ve zlo a zlo v dobro a mravní a politické kategorie, jež odlišují demokratickou zemi typu Spojených států od totalitního státu typu SSSR, se stírají a nakonec úplně mizí. Vezmeme-li v úvahu, jak dlouho Sovětský svaz falšoval historii, pak je uvedení Studené války do osnov amerických středních škol obludnou ironií. Je to také urážka těch, kdo zaplatili strašlivou cenu za to, že ve jménu svobody riskovali svobodu vlastní.

Jeden příspěvek - DVACET ČTYŘI LŽÍ O STUDENÉ VÁLCE

  1. GPH Vsetín : 28.6.2007 v 22.37

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?