DUCHOVÉ NA STŘEŠE

22.2.2008
Whittaker CHAMBERS

Podtóny blížícího se Hissova procesu se ve zkušenosti se zahraničními zprávami projevovaly i jinak. Vrcholem této zkušenosti byla pravděpodobně Jalta. Tato diplomatická katastrofa v trvání jednoho týdne byla díky bezpečnostním opatřením ve zprávách téměř potlačena. Ale Time o té konferenci musel něco napsat. Co bych byl býval napsal, kdybych byl věděl, že hned za Franklinem Rooseveltem sedí Alger Hiss – to skutečně nevím.

Nakonec jsem se rozhodl, že začerněné zprávy nahradím příběhem. Zprávy nepřicházely a tak jsem se na jeden den zamkl v kanceláři a napsal politickou fantasii: do úst múzy historie Kleió a duchů zesnulého cara Mikuláše a carevny Alexandry, sedících na střeše paláce Livadia v Jaltě, jsem vložil tvrdá fakta o sovětské zahraniční agresi, o nichž nebylo možné psát jinde. Krátce předtím, než jsem vystoupil jako svědek v Hissově procesu, učinil Time zcela mimořádné gesto a znovu přetiskl povídku Ghosts on the Roof, aby ukázal, jak zlověstnou pravdu měly jeho zahraniční zprávy v době, kdy se tolik jiných mýlilo.

Whittaker Chamber, Svědek
Účastníci konference Velké Trojky se rozprchli a vojenská bezpečnostní opatření je přitom kryla mlhou, prostou jakýchkoli zpráv. Ale tu a tam něco problesklo – například dodatečné rozhovory Franklina Roosevelta s potentáty Blízkého východu; tu a tam něco zaznělo, jako krátké zařehtání starého válečného koně socialismu, George Bernarda Shawa. Shaw řehtá: „Jaltská konference je neuvěřitelná pohádka… Vyhlásí snad Stalin válku Japonsku jako cenu za to, že se druzí dva vzdají Lublinu? Nepadlo o tom ani slovo. Pohádky, pohádky, pohádky. Především bych rád věděl, co se v Jaltě skutečně stalo. To vyjde najevo až za dvacet let, až bude Stalin psát své válečné memoáry… Ale to já už nebudu naživu, takže se to nikdy nedozvím.“

Podle vzoru pana Shawa napsal jeden z redaktorů Time tuto politickou pohádku. Protože pohádky, stejně jako vážnější zprávy, mají své implikace a svou morálku, chce Time prohlásit, že obdivuje a respektuje našeho hrdinského spojence, chápe vzájemnost zájmů Spojených států a Sovětského svazu, ale v jakémkoli sporu mezi komunismem a demokracií stojí na straně demokracie.

S netopýří měkkostí se na plochou střechu paláce v jaltské Livadii sneslo sedm duchů. Zjistili, že už tam někdo je: sošně strnulá ženská postava, přikrčená, oko přitisknuté k jedné z děr ve střeše (díry vznikly během ruské revoluce, během tří let občanské války, během 21 let socialistické rekonstrukce, během německé invaze a nové ruské okupace).

„Madam,“ řekl první duch, majestátní žena s prostřelenou hlavou, „co děláte na naší střeše?“

Kleió, múza dějepisu (protože to byla ona), vzhlédla a přiložila si prst na ústa. „Pssst!“, řekla, „tam dole právě končí konference Velké Trojky. Při všech těch bezpečnostních opatřeních, cenzuře a osobním tajnůstkářství se mohu něco dozvědět jenom nakukováním dírkou. A kdo jste vy?“, zeptala se a lehce přimhouřila oči (historie bývá někdy krátkozraká). „Vás už jsem někde viděla.“

„Madam,“ řekl mužský duch, který přistoupil po špičkách a mluvil přes rameno své ženy (měl také prostřelenou hlavu), „já jsem Mikuláš II., vládce a gosudar vší Rusi, car moskevský, kijevský, novgorodský, kazaňský, astrachánský, polský, sibiřský a gruzínský, velkovévoda smolenský, litevský, podolský a finský, kníže estonský, livonský a bialystocký, pán Pskova, Rjazaně, Jaroslavli, Vitebsku a všech oblastí severních, pán…”

„Mikuláši – to je rozkošné, že tě zase vidím!“, zvolala Historie. „Kde jsi všude byl! A carevna Alexandra! Vaše čtyři rozkošné dcerušky, předpokládám – kouzelné, ale ty díry v hlavě jsou zohyzďující. A náš malý hemofilik – carevič Alexej! Ach ano, chápu – musíte po určitou noční dobu strašit… Víte, já jsem si na vás skoro ani nevzpomněla od té doby, kdy komunisté hodili vaše těla do důlní šachty v Jekatěrinburku (dnes Sverdlovsk). Co vás sem přivádí?“

„Madam,“ řekl carský duch, „tohle místo mi není cizí. Je to naše bývalé sídlo v Livadii. Dovolte mi, abych citoval z Kapesního průvodce po Sovětském svazu, vydaného Inturistem: ‚Sídlo se rozkládá na 350 hektarech půdy a zahrnuje velký park, dva paláce a mnoho vinic. Novější palác (na jeho střeše právě stojíme) vystavěl v roce 1911 Krasnov ve stylu italské renesance z bílého inkermanského kamene, a má téměř sto pokojů. Dnes byl upraven na sanatorium pro nemocné rolníky, ale několik pokojů bylo rezervováno pro museum…‘“
„Z alejí livadijského parku…“ Zde carevna přerušila manžela dupnutím průhledné nožky.

„Nekličkuj, Niki,“ zvolala. „On se jakživ nedostane k věci. Snaží se zamluvit, že chce vyzvídat na konferenci Velké Trojky. Před carevičem by to nepřipustil,“ dodala afektovaným šeptem, „ale jeho carská Výsost je prostě fascinovaná Stalinem – mais tout´à fait épris?“
„Stalinem! Vy?“, lapla múza dějepisu po dechu.

„Ale ano, ale ano,“ odpověděl car dychtivě a odstrčil ducha své ženy loktem. „To státnictví! Ta vize! Ta síla! Nic takového jsme nezažili od chvíle, kdy můj předek Petr Veliký v 18. století otevřel okna do Evropy záborem pobaltských států. Stalin zase učinil Rusko velikým!“

„Začalo to všechno,“ řekla carevna unaveně, „německo-ruským dělením Polska…“

„Těm Polákům jsem vždycky chtěl zatnout tipec,“ vpadl jí car do řeči, „ale pořád mi něco svazovalo ruce.“

„Do té doby,“ pokračovala carevna, „jsme si užívali příjemný, i když trochu fádní život. Strašívali jsme v kasinu v Monte Carlu. Ale po dělení Polska Niki trval na tom, že se vrátíme do Ruska. Začal chodit na schůze politbyra. To politbyro! Ty nekonečné řeči… Ach, katorga!“

„Copak jste nemohli zůstat doma?“, zeptala se múza dějepisu.

„A nechat Nikiho samotného s těmi mazanými podvodníky! Nikdy beze mne nic nedokázal. Kromě toho pochybuju, že víte, co to znamená být duchem: le silence éternel de ces espaces infinie m´effraie – věčné mlčení těch nekonečných prostorů mě děsí. To řekl Pascal, víte. Na člověka, který nikdy nebyl zlikvidován, to není špatné. A pak,“ dodala carevna, „Stalin zabral Estonsko, Lotyšsko, Litvu.“

„Besarábie,“ zvolal car, „byla osvobozena od Rumunska.“

„A severní Bukovina,“ zvolala carevna, „ta nikdy předtím nebyla ruská.“

„Turecký ministr zahraničí Saracoglu byl povolán do Moskvy,“ řekl car, „a zastrašován. Jednu chvíli jsem myslel, že budeme mít Bospor.“

„Cařihrad,“ vydechla carevna, „cíl dvousetleté ruské diplomacie.“

„Pak,“ řekl car, „už se to nedalo odkládat.“

„Co?“, zeptala se múza dějepisu.

„No, moje konverze,“ řekl car. „Já – já jsem se stal marxistou.“

„Myslí leninistou-stalinistou,“ řekla carevna. „Podle oficiální definice je leninismus-stalinismus marxismem tohoto historického období.“

„Stalinisté!“, vykřikla múza dějepisu.

„Já nechápu, proč by to zrovna vás mělo překvapovat, Madam,“ namítla carevna. „Po tom, co už 27 let přejete komunismu, jste sama víc než souputník!“

„Samozřejmě jsme nemohli formálně vstoupit do Strany,“ vysvětloval car. „Byla tu otázka našeho dřívějšího postavení jako vykořisťovatelů Ruska. Ještě horší je naše dnešní postavení jako duchů. Porušuje základní tezi marxismu, který, samozřejmě, nadpřirozeno neuznává.“

„Ale dá se předpokládat,“ řekla carevna, „že když je Strana takříkajíc odpovědná za to, co dneska jsme, Ústřední kontrolní komise bude náš případ řešit pružně.“

„A teď,“ řekl car a nahlédl skulinou ve střeše, „přišli k Stalinovi největší státníci světa. Kdo jiný než on by měl takový smysl pro historickou případnost, že je pozval do mého vyvlastněného paláce! A tady sedí, tak malý, tak sebejistý. Je nádherný. Je větší než Rurik, větší než Petr! Petr totiž vedl dobyvatelskou politiku jen ve jménu omezené třídy. Ale Stalin ztělesňuje mezinárodní socialistickou revoluci. To je mocná, nová devíza mocenské politiky, kterou rozvinul tím, že rozvrací jiné země zevnitř.“

„Takhle dobyl Rumunsko a Bulharsko!“, zvolala carevna.

„Jugoslávii a Maďarsko!“, zvolal car.

„Polsko a Finsko!“, zvolala carevna.

„Jeho straničtí soudruzi jsou na vysokých vládních postech v Itálii a ve Francii.“

„Před čtrnácti dny se znovu dostali do belgické vlády.“

„Brzy budou kontrolovat většinu Německa.“

„Už kontrolují velkou část Číny.“

„Jestli Rusko vstoupí do války proti Japonsku, zabereme Mandžusko, Vnitřní Mongolsko, Koreu a vyrovnáme starý účet s Čankajškem.“

„Když se do toho vložil imperialista Churchill, utrpěli jsme dočasnou porážku v Řecku. Ale až přijde vhodný čas, proženeme se Iránem a zasáhneme měkký podbřišek Turecka z jihu. Turecko a Řecko jsou britské bastiony pro obranu Středního východu…“

„Můžete vyhrát celý svět!“, vykřikla carevna. „Nemáte co ztratit, jen své okovy.“

„Mohla bych vás požádat, madam,“ řekla múza dějepisu, „abyste přestala tancovat po té střeše? Tyhle staré paláce nevydrží o moc víc než vy duchové. Ráda vidím, že marxismus má na vás tentýž psychoterapeutický účinek jako na tolik jiných neurotiků, kteří vstoupili do komunistické strany. Ale vaše poznámky o Rusku a o Stalinovi jsou vysloveně výstřední. Všichni pravičáci dnes souhlasí s tím, že Rusko je mocný přítel demokracie. Stalin se stal konzervativcem. Za několik hodin celý civilizovaný svět pozdraví historická rozhodnutí, k nimž se právě dospělo pod našima nohama: bude to důkaz, že Sovětský svaz je připraven spolupracovat se svými spojenci na budování světa bezpečného pro demokracii a kapitalismus. Revoluce skončila.“

„Občanko!“, zvolala carevna, „vy čtete zakázané knihy! Tohle jsou názory renegáta Trockého!“

„Múza nemůže nebýt intelektuální,“ namítl car velkoryse, „ale nemyslím, že bychom ji hned měli obviňovat z trockismu. Přesto ale musím říci, že na múzu dějepisu máte jen chabé ponětí o historické dialektice. Jen těžko chápu, že současnice dialektika Hérakleita z Efesu může stále ještě myslet ve statických pojmech liberalismu 19. století. Dějiny, Madam, nejsou předměstský trolejbus, který staví kvůli každé hospodyni s pytlíky v náručí.“

„Myslím, že ses mi líbil víc, Mikuláši,“ řekla múza dějepisu, „když jsi byl jenom slabošský car. Teď se stáváš realistou.“

„Smrt,“ řekla carevna, „to je zkušenost, kterou člověk dozraje. Niki má na mysli, že mezi dvěma společenskými systémy, jež ztělesňují opačné morální a politické principy, může i mír být jenom taktikou boje.“

„Ale cožpak pánové dole,“ namítla múza dějepisu, „právě nevyřešili polskou a jugoslávskou otázku přátelsky?“

„To, co činí Stalina velikým,“ řekl car, „je právě to, že umí uplatnit revoluční taktiku na vířící spirály dějin tak, že se promítne do nových plánů. Odložil klasický typ proletářské revoluce, nicméně provedl základní sociální revoluce v Rumunsku, Bulharsku, Jugoslávii, Maďarsku a Polsku. Kromě toho my marxisté věříme, že se v mírových letech Británie a Spojené státy rozpadnou díky, jak říkáme my marxisté, neschopnosti kapitalismu vyřešit své základní rozpory – to jest neschopnosti poskytnout masám trvalou práci, aby si mohly koupit zboží, jehož výroba poskytne trvalou práci masám. Británie i Amerika mohou tento problém vyřešit jen tak, že se stanou komunistickými státy.“

„Pokud by to byla pravda,“ řekla múza dějepisu, „pak by se Stalin mýlil, protože Amerika a Británie sice projdou velkými změnami, ale nestanou se komunistickými státy. Tady nejde jen o hospodářské a politické systémy. Jde o dvě různé víry. A to je právě problém, který se páni dole snaží prakticky vyřešit. Ale jestli se jim to nepodaří, pak předpovídám další války, další revoluce, další pronásledování, krveprolévání a lidskou mizérii.“

„No,“ řekla carevna, „když to všechno předpovídáte, proč neuděláte nic, aby se tomu zabránilo?“

Múza k sobě přitáhla careviče, protože začal být neklidný. „Chudáčku hemofiliku,“ řekla a zatahala ho za vlasy, „ty se lišíš jen organickou povahou své nemoci od mnoha jiných, kteří vykrváceli a umřeli. Abych vám odpověděla, Madam,“ řekla a pohlédla na carevnu, „já nikdy nedovolím, aby se mé předvídání věcí mísilo s lidským šílenstvím, byť jen proto, že nečekám, že by se lidské šílenství moc poučilo z historie. Kromě toho musím něco přenechat mé sestře Melpomené, aby pokračovala v mé práci.“*)

––––-

*) V řeckém panteonu byla Melpomené múzou tragédie.


Whittaker Chambers (1901-61), publicista, spisovatel, byl v letech 1925-38 americkým komunistou a v letech 1932-38 sovětským agentem (GRU). Po rozchodu s komunismem se stal redaktorem týdeníku Time a v roce 1939 (po uzavření sovětsko-německého paktu) a opětovně v roce 1948 informoval americkou vládu o sovětských agentech pracujících na amerických ministerstvech a dalších státních úřadech. Jeden z nich, Alger Hiss, obvinění popřel a Chamberse zažaloval. Ve slavném procesu v letech 1948-50 Chambers svá tvrzení prokázal. Svou zkušenost s komunismem, špionáží, rozchodem s komunismem a s procesem Chambers-Hiss popsal v monumentální knize Svědek (1952, Občanský institut vydal v roce 2005). Na konci svého života byl redaktorem National Review. V roce 1984 mu bylo presidentem Reaganem uděleno nejvyšší americké civilní vyznamenání, Medaile svobody.

Z anglického originálu The Ghosts on the Roof, poprvé publikovaného 5. března 1945 v časopisu Time a přetištěného v knize Ghosts on the Roof, New Brunswick – New Jersey 1996, 111-115, přeložila Michaela Freiová.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?