Douglas Murray: Šílenství davů VII.

1.8.2021
Douglas Murray

douglas-murray-678x381

Z homosexuální orientace se stala doktrína lidské identity, liberální politiky a „identitární ideologie“. LGBT se dnes považují za jednu z menšin, o níž politici hlavního proudu neustále hovoří nebo se na ni obracejí, jako by šlo o nějakou etnickou nebo náboženskou komunitu. Je to absurdní a zcela nepochopitelné, protože i podle její vlastní definice je kompozice skupiny neudržitelná a rozporuplná. Homosexuální muži a ženy nemají prakticky nic společného.

Možná je poněkud přízemní o tom mluvit, ale mezi gayi a lesbickými ženami žádné přátelství nekvete. Gayům lesbičky připadají staromódní, nudné a ti od nich na oplátku dostávají nálepku dětinskosti, pošetilosti a neschopnosti dospět. Ani jedna strana nemá pro tu druhou porozumění, natož důvod se potkávat. Každá má svá seznamovací místa, ale za celá desetiletí homosexuální emancipace nevznikla jediná organizace, jež by se je pokoušela dát dohromady a vytvořit společný klub, kde by se lidé z obou skupin pravidelně setkávali. Jediné, co je spojuje, je značná dávka podezíravosti vůči osobám, které se považují za „bisexuální“. To „B“ ve spojení LGBT vyvolává v homosexuálních médiích značné obavy.  Nikdo na ně nenahlíží jako na součást stejné „komunity“, jsou to zrádci a vnitřní nepřátelé. Gayové jsou přesvědčeni, že se jedná o skryté homosexuály, kteří svou příslušnost popírají stylem „nyní bisexuální, později gay“. A zatímco žena, která se občas vyspí se ženou, může počítat s tolerancí velkomyslného heterosexuála, málokterá partnerka, zjistí-li, že její chlap obcuje s muži, by reagovala s pochopením.

Chceme být jako vy!

Když politici hovoří o LGBT jako o komunitě nebo usilují o její podporu, měli by něco o jejích vnitřních konfliktech a rozporech vědět. Vždyť stěží existují soudržné skupiny i v rámci jednotlivých písmen a s ostatními nemají vůbec nic společného. Před zrušením kriminalizace gayů v šedesátých letech dvacátého století byla situace trochu odlišná. Dnes už L nepotřebuje G a G se nestará o L a všichni společně podezírají B. A co teprve kontroverze ohledně T, vždyť není jisté, zda je jako ostatní, nebo je svým požadavkem vlastně uráží. A nikdo ani neví, jak se mohlo stát, že se takto kolektivně vymezuje značná část populace a její existencí se ospravedlňuje liberální společnost. Není snad velkým překvapením, že nesourodá směsice těchto lidí a jejich rozporuplné pozice způsobují hnutí značné potíže. Od samého počátku trpí homosexuální aktivismus ohledně svých požadavků těžko představitelným napětím. Je to pochopitelné, neboť základní problém, zda jsou gayové až na jednu výjimku jako ostatní, nebo nikoli, protože právě ona je radikálně odděluje, není vyřešen. Proto se také vytvořily dva tábory. Ti první věří, že se gayové mají chovat jako každý jiný. Stačí přesvědčit své heterosexuální přátele a sousedy, že se od nich svým životním stylem nijak neliší, mohou-li se ženit, uznávat monogamní manželství a nakonec si pořídit i děti. Jinak řečeno, za plotem svého pozemku vedou počestný život. Je to jedna z možností, jak ji představují Hunter Madsen a Marshall Kirk v knize After the Ball: How America Will Conquer its Fear and Hatred of Gays in the ’90s (Po plese: jak Američané překonají v 90. letech strach z gayů a nenávist vůči nim, 1989). Tím to ale neskončilo, návrh normalizace společnosti jakožto cesty za uznáním v té údajně soudržné „komunitě“ okamžitě narazil.

Ne, jsme úplně jiní!

Odpůrce lze charakterizovat (a někdy se tak označují i sami) nikoli jako „homosexuální“, ale jako queery (divné), protože tato skupina považuje stejnopohlavní přitažlivost za něco víc než za pouhou sexuální orientaci, pro ně je to první krok na divoké cestě do jiného světa. Nechtějí se přizpůsobit životu ostatních, nýbrž jejich standardní životní styl překonat. Zatímco gayové se dožadují většinového uznání, aby mohli žít jako každý jiný, ti „divní“ požadují status zcela odlišného lidského druhu a zavedený pořádek hodlají zničit. Ačkoli se o tom moc nemluví, tak propastný rozkol zatěžuje hnutí od samého počátku uznání „homosexuální“ identity. A nikdo se tím nezabývá.

Na počátku homosexuálních protestů usilovali někteří aktivisté o jednotnou „osvobozeneckou frontu“ s jinými revolucionáři. Pod vlivem činorodého Jima Fouratta mělo spojenectví zahrnovat domácí i cizí organizace, jako Black Panthers (Černí panteři), Viet Cong, Maův nebo Castrův režim. Ale jak to už na levici bývá, jaksi si nevšimli, že komunisté homosexualitu neuznávají a v Maově Číně probíhaly veřejné kastrace sexuálních deviantů. Inu, dialektické nesrovnalosti se řeší později. Jak je ale možné, že se hnutí za práva gayů identifikovalo s revolucionáři, kteří usilovali o zničení společnosti, do níž chtělo patřit? V každé dekádě od šedesátých let minulého století se znovu a znovu ukazovalo, že se ideologickému rozkolu zabránit nedá.

Radikálové a umírnění

V osmdesátých letech během krize AIDS se hnutí v Evropě a v Americe celkem pochopitelně radikazovalo. Skupiny jako „Act Up“ (Vrhni se na ně) se rozčilovaly na představitele homosexuálů za jejich nedostatečné úsilí zmírnit strašlivé utrpení v souvislosti s novým „morem“. Aktivismus těchto skupin ale narazil u gayů, kteří měli za to, že hnutí jako celek poškozuje. Proti pokusům „divných“ hnutí ovládnout se začátkem devadesátých let postavil americký spisovatel Bruce Bawer v knize A Place at the Table (Místo u stolu). Kritizoval nekompromisní postoj a metody extremistů skupiny Act Up a citoval z dopisů, které dostal po uveřejnění článku v dnes již neexistujícím časopise QW: „Ty pokrytecká, sebenenávistná a ignorantská svině“ nebo „Seš hanbou národa queerů“. Co je to vlastně za „národ“, tihle „queerové“? Jaký mají cíl a kdo za ně mluví? Usilují o život v odloučení, nebo ne tak úplně? Dodnes zůstávají všechny tyto otázky otevřené. Jsou gayové mimo svou orientaci stejní jako ostatní lidé, nebo se chtějí separovat a založit městský stát, ne-li samostatný homosexuální národ?

V devadesátých letech konflikt mezi „gayi“ a „queery“ neustával. Ty, co v Británii bojovali o dlouhodobé uznání, aktivita skupin queerů, jako byla „Outrage“ (Rozhořčení), přímo děsila. Na velikonoční neděli v roce 1998 Peter Thatchell se svými přívrženci obstoupili kazatelnu a znemožnili arcibiskupovi z Canterbury dokončit kázání. V katedrále rozvinuli protestní transparenty a mávali plakáty kritizující anglikánskou církev za postoj vůči právům homosexuálů. Bylo rozumné demonstrovat a upozorňovat na práva gayů takovým způsobem, nebo aktivisté riskovali, že si zastrašenou veřejnost svým „fundamentalismem“ odradí? Debaty na toto téma pokračují víceméně dodnes. Zákon proti diskriminaci homosexuálů ve státě New York se odkládal jednadvacet let. Jeden z účastníků protestů v roce 1992 popsal, jak „se rozzuření gayové střetávali se zákonodárci“ a jak extremisté z hnutí Queerský národ „pochodovali ulicemi města se vztyčenou figurínou vůdce senátní většiny Ralpha J. Marina“, aby ji posléze upálili. Mnohem větší úspěch ale zaznamenaly skupiny, jež zvolily „umírněnější“ taktiku.

Pochod na Washington

Radikalismus však nezanikl. Rozkol mezi gayi, kteří požadovali rovnost, a těmi, pro něž je homosexualita prvním krokem k likvidaci tradičního pořádku nebo k budování nové společnosti, nadále přetrvával. Málokdy se to projevilo výrazněji než 25. dubna 1993 při „pochodu na Washington“. Tak jako o třicet let dříve pod vedením Martina Luthera Kinga uspěl slavný pochod za občanská práva, měla i tato demonstrace získat veřejnost pro práva gayů. Pochod byl však naprosto neuspořádaný a vystavoval na odiv „obscénní komediální postavy“ a „extremisté představující miniaturní menšinu homosexuálů vykřikovali divoká útočná hesla“. Jak tehdy poznamenal Bawer, „vypadalo to, jako by sami organizátoři hodlali potvrdit každý stereotyp o buzerantech“:

Porovnáme-li dnešní akci s Kingovým slavným pochodem na Washington, zjistíme hluboký rozdíl. Kazatelův projev byl vyvrcholením jeho životního úsilí a nejenže nadchl jeho přívržence, zapůsobil především na slušné Američany, protože byl seriózní a jeho mise spravedlivá. King nevyzýval k revoluci, neodsuzoval americkou demokracii a nestál na pódiu s komedianty. V onen slavný den roku 1963 propůjčil svůj hlas vizi rasové rovnoprávnosti, která se dotkla svědomí spoluobčanů a v jeho následovnících vzbuzovala touhu po morální velikosti, a co snad bylo ještě důležitější, dovolávala se i morálního svědomí odpůrců.

Hnutí za homosexuální práva se dodnes nedokázalo své klauniády zbavit. Jak si všiml v devadesátých letech americký politický komentátor a gay Andrew Sullivan, „zúčastníte-li se pochodu za práva homosexuálů, musí vás trknout, že se prostě nedá zorganizovat jako vážně míněný protest, pokaždé jej podrazí ironické šoufky, nepochopitelný exhibicionismus a naprosto nezodpovědné chování“.

Festival bizáru

A opravdu na každé té přehlídce „homosexuální hrdosti“, jaká pochoduje ve všech velkých západních městech (shodou okolností ve státech, kde se rovnost dávno prosadila), se veřejnosti představuje podívaná, za níž by se mnohý gay nebo heterosexuál styděl. Nic proti lidem, kteří v soukromí své ložnice provozují nějaké méně obvyklé sexuální hrátky, ale nikdo nemusí být pruderní, aby při pohledu na divoký rej demonstrantů oděných do odpuzujících fetišových hábitů, křiklavě pomalovaných a přestrojených za chlapy nebo za ženské vůči nim nepociťoval nechuť a odmítl jejich požadavky. Kdyby hnutí za práva černochů předvádělo takovou bizarní podívanou, lidé by mu bez nejmenších výčitek upřeli právo na morální nárok.

Někteří gayové se ale omezovat nedají. Chybí jim sebekázeň a nikdo je k ničemu nepřinutí. Aktivisté si často pletou rovnost s exhibicionismem, mají pocit, že nikdo nemůže být svobodný a rovný si s ostatními, nemá-li právo se obléknout jako cirkusový pudlík, lézt po čtyřech a nechat se vést po ulici na vodítku. Liberální myslitel Paul Berman připomněl památné „velké svátky“ Stonewallu v devadesátých letech, jak „zarputile se tvářící homosexuální rádoby politici“ pochodovali a provolávali hesla za občanská práva a za nimi  v průvodu s obnaženou hrudí předváděli mladíci erotické tance, následovaní polonahými pomalovanými ženami, fetišisty a sadomasochisty, kteří se navzájem bičovali. Nad nimi vlály transparenty s nápisy „rektální hrdost“ a „vaginální hrdost“. Intersekcionální socioložka Arlene Steinová (kromě jiných akademiků) s pochopením vykládá, že kdyby tito lidé vypadali jako každý jiný, zanikli by. Právě jejich křiklavá vizáž jim zajišťuje odlišnou existenci. Steinová se označuje za „sexpertku“. Tenhle lákavý titul by jí, jak poznamenává Berman, „mohl kdekdo závidět, pokud by ovšem netoužil zabývat se sexuálními vylomeninami čtyřiadvacet hodin denně“. Propagátoři zaměňující gaye za „queery“ mají opravdu „divný“ názor – copak je homosexualita zaměstnání na celý úvazek? Nelze se divit, že se gayům protiví.

Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci)  vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.

 

Převzato z Konzervativních novin.

Jeden příspěvek - Douglas Murray: Šílenství davů VII.

  1. Michal : 15.8.2021 v 12.17

    Propad rodiny otevřel stavidla nejen “orientacím”. Zatím se opomíjí změna orientace věkem, následné postupné mnohoženství není obvykle laskavé k těm co jsou do něj pokrevně zapojeni ale nezvolili si jej. Jistě, prodloužení věku, propast mezi ekonomickými možnostmi jedince a mediálními představami, upevnění zdraví nejen vizuálního. Chybí mladší vdovci i vdovy. Tedy nejen lgbt, ale strach ze sebe sama, jež extrémy využívají a nějak i “řeší”. Zdraví je jinde, individuální rozvoj, úplná celistvost osobnosti, zdraví spirituální. Jinak machometán a zpět do středověku

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?