Douglas Murray: Šílenství davů V.

17.7.2021
Douglas Murray

Na dnes uznávanou etiku, na níž se svět momentálně zastavil, lze nahlížet jako na výsledek konfliktu mezi hardwarem a softwarem. Kovová výzbroj hardwaru se nemění, alespoň ne v běžně uznávaném významu, kdežto v softwarovém programu probíhají změny a ty nevyhnutelně vyžadují morální posouzení. Vzniká tak tlak na potenciálně sporná témata softwaru, aby tvrdla na hardware, a to zejména z potřeby soucitu s lidmi, kteří trpí „měkkými“ problémy softwaru. způsobilo přesvědčení, že je homosexualita daná čili „hardware“. Někteří lidé, zvláště náboženští konzervativci, dodnes usilují o to, propašovat do obecného povědomí opačný názor, onu nelichotivou narážku o „svobodné volbě životního stylu“, jako by si gayové svou problematickou sexualitu sami naprogramovali.

Státy, v nichž takový pohled převládá, většinou gaye pronásledují, a proto je docela pochopitelné, že se tvrzení o „volbě životního stylu“ běžně odmítá a vyzdvihuje se uznání homosexuality jako záležitosti hardwaru, jak to vyjádřila americká zpěvačka Lady Gaga: „Takhle jsem se narodila .“

Nepolapitelný „homosexuální gen“

Ve skutečnosti se homosexualita uznává příliš krátkou dobu a na nemnoha místech světa, abychom si mohli udělat konečný závěr, nemluvě o možnosti vytvořit na základě svých zkušeností morální teorii. Jedno je jisté: dilema, jestli jde o záležitost danou, nebo volenou – hardware, nebo software –, má zásadní dopad na postoj a sympatie veřejnosti. Jestliže si sexuální orientaci „vybíráme“ nebo je „důsledkem výchovy“, potom je možné se homosexualitě přinejmenším do jisté míry odnaučit, a dokonce ji ukazovat v takovém světle, aby si nikdo nepřál to s ní vůbec zkoušet.

Přesvědčení, že homosexuálové „volbu životního stylu“ nemají, získalo v poslední době převahu, přestože s vědou nemá nic společného. Přítomnost gayů mezi lidmi se stala natolik zjevnou, že prakticky nemají možnost svou orientaci „skrývat“. A proč také, vždyť příběhy slavných lidí žijících ve strachu před šikanou, jsou notoricky známé a mnoho lidí přesvědčily, že by si jistě nikdo něco takového dobrovolně nezvolil. Které dítě by si přálo být terčem školních rváčů a proč by adolescent měl něco tajit a ještě si komplikovat beztak obtížné období svého dospívání? A tak bez ohledu na vědeckou nejistotu dal duch doby za pravdu názoru Lady Gaga.

Aby vědci podpořili všeobecný postoj a dokázali, že homosexualita je vrozená, vyvinuli ohromné úsilí v epigenetickém výzkumu genové variace. Poslední bádání se soustředilo na metylové skupiny v genových molekulách a v roce 2015 výzkumníci Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA) oznámili, že u bratrů s odlišnou sexuální orientací našli v částech genomu odchylku DNA, avšak navzdory nadějným titulkům v médiích vědci z oboru nález pro nedostatečný počet zkoumaných případů neuznali a podobně se vedlo i všem pozdějším studiím. Výsledky se za průkazné nepovažují. „Homosexuální gen“ se zatím polapit nedaří, což neznamená, že se to jednou stát nemůže. Zato válka o určení homosexuality dál neúnavně pokračuje a o něčem vypovídá.

Fundamentalističtí křesťané a nejen oni si přejí, aby se takový gen nenašel, protože by to vážně poškodilo jejich světonázor a muselo ovlivnit jejich postoj („Bůh přece gaye nestvořil!?“). Homosexuálové jsou ovšem neméně předpojatí, mají zájem, aby se gen objevil, což by je jednou provždy zbavilo problému softwarových výtek a obviňování z úchylnosti. A tak výzkum pokračuje a v poslední době se soustředil na jednovaječná mužská dvojčata – zjistilo se však, že jejich sexualita je identická.

Co by, kdy by…

Zajímavější je otázka, co by nastalo, kdyby pátrání po „homosexuálním genu“ mělo úspěch. Některé známky opravdu nejsou dobré. Před necelými deseti lety výzkumný pracovník v oboru neurovědy Chuck Roselli z Oregonské zdravotnické univerzity představil studii homosexuálních beranů. Ta vešla ve známost díky aktivistům za práva zvířat, kteří chtěli homosexuály dostat na svou stranu. Okamžitě se však ozvaly ostré námitky, že se Roselliho výzkum má stát základem eugenické praxe, jež si vytkne za cíl rození homosexuálů znemožnit. Média a Roselliho zaměstnavatele zaplavily desetitisíce rozhořčených e-mailů a stížností, včetně protestu tenisové hvězdy Martiny Navrátilové, a požadovaly, aby byl vědec z práce vyhozen. Jestliže lidé tak zuřivě napadají badatele, který zkoumá genetickou homoerotiku mezi ovcemi, jak by asi reagovali, kdyby se našla u lidí? A pokud by se „homosexuální gen“ opravdu vypátral, budou mít rodiče možnost záznam DNA svých potomků vymazat? Jaké ospravedlnění by se muselo vymyslet, aby se jim to mohlo zakázat? Bouřlivé reakce na genetické výzkumy v této oblasti jsou také důvodem, proč se tak málo zkoumají i jiné aspekty homosexuality.

Vždyť patrně vůbec nevíme, jakou roli sehrála ve vývoji lidského druhu. V letech 1995–1996 se na toto téma objevila docela zajímavá konverzace mezi britským a americkým akademikem. Gordon G. Gallup z Newyorské státní univerzity v Albany a John Archer z Univerzity v centrálním Lancashire uveřejnili svou výměnu názorů v jednom vědeckém časopise. Oba vědci se zabývali otázkou, zda jsou negativní reakce vůči homosexualitě zděděné, a tudíž výsledkem evolučního vývoje, nebo většinovým kulturním předsudkem tradice. Fascinující na celé debatě je Gallupovo stanovisko, že „homofobie“ je „prostě důsledkem starosti rodičů o sexuální orientaci svých dětí, kterou považují za ovlivnitelnou, a obávají se, že by se děti mohly homosexualitou nakazit. A právě takoví lidé mívají víc potomků než ti, kterým je to jedno“. A také se je snaží ovlivnit, protože se obávají homosexuálů, kteří často s dětmi pracují a jsou pro ně špatným příkladem. Rodiče se proto snaží děti připravit na dobu, kdy s homosexuály v dospělosti přijdou do styku třeba v zaměstnání a nebudou se už kvůli nim příliš vzrušovat. Takové spekulace mohou být pravdivé, ale také nemusí. Gallup zkoumal data v době před desítkami let, kdy měla veřejnost vůči gayům naprosto odlišný postoj než dnes.

Zajímavé je, že pokusy zjistit roli homosexuality ve vývoji člověka, jež by ten předsudek ospravedlnily, nemají v seriózní diskusi mezi biology místo. Někteří vědci soukromě přiznávají, že je to selhání jejich oboru, ale bouřlivé vody současného světa jsou pro ně nebezpečné a takové otázky si nikdo, kdo usiluje o akademickou kariéru, klást nedovolí. Jestliže jsme stanovili, jaké odpovědi jsou nepatřičné a jaké nehodláme tolerovat, pak ovšem nemá smysl, mimo nezávislou lásku k pravdě, takové otázky ani formulovat.

Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci)  vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.

 

Převzato z Konzervativních novin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?