Dilemata černohorského vstupu do NATO

20.9.2007
Matyáš Zrno

Loni v listopadu na summitu NATO v Rize dostala Černá Hora (spolu se Srbskem a Bosnou a Hercegovinou) zelenou ke vstupu do projektu partnerství pro mír. Vstup do NATO a EU je hlavním strategickým cílem nejmladšího evropského státu. V Černé Hoře ale tento postup vyvolává politické rozpory.Vojenská spolupráce Černé Hory se státy NATO roste, lodě především italského a amerického válečného námořnictva jsou častým hostem v černohorských přístavech. S transformací černohorských ozbrojených sil pomáhají Američané, především Národní garda státu Main. V Řecku se mají modernizovat černohorské fregaty. Černá Hora může být důležitým faktorem v zajišťování bezpečnosti Jaderského moře, kudy míří do Evropy neproclené cigarety, drogy a ilegální imigranti. V samotné Černé Hoře je ale vstup do NATO horkým tématem a vyvolává překvapivé politické rozpory.


Komunisté a mafie pro NATO


Na jedné straně je vláda. Podporuje vstup do NATO, míří do EU a zaštiťuje se tzv.černohorskou neoliberální ekonomickou teorií. K důvěryhodnosti je ale občas potřeba podívat se nejen na to, co se říká, ale také kdo to říká. Slyšíme-li vládní rétoriku, skoro se nechce věřit, že páteří dnešní vlády je Demokratická strana socialistů (DPS) vzešlá z někdejšího Svazu komunistů (kterýžto název si ponechala i během prvních – alespoň formálně svobodných – voleb v roce 1990, které s přehledem vyhrála s víc než 60 procenty hlasů…) U moci je dosud, čímž je pravděpodobně nejdéle vládnoucí stranou v Evropě: 1944-2007. V roce 1990 se černohorští komunisté s nadšením přidali na stranu velkosrbského projektu Slobodana Miloševiće, ale o pár let později se od něj zase odvrátili. Bývalí komunisté a zastánci Miloševiće, Velkého Srbska a válek, organizátoři útoku na Dubrovník a pomahači etnických čistek, tvůrci nevídané kriminalizace společnosti v době sankcí, atd. prosazují dnes vstup do NATO. Jejich odpůrci – protiváleční aktivisté a demokraté jsou vesměs proti. Takové rozložení politické scény je jinde v postkomunistickém světě nevídané.


Vstup do NATO byl ve většině postkomunistických zemí nesen aktivitou někdejších disidentů a politiků zjevně demokratické orientace, většinou – byť ne výlučně – pravicově orientovaných. Jejich motivace byla obvykle upřímná, vedená snahou o odříznutí se od komunistického dědictví, zajištění suverenity a bezpečnosti země a ochoty sdílet se svobodným světem výhody i rizika společné obranné aliance, stojící na principech obrany svobody a demokracie.


Pro Černou Horu to tak úplně neplatí. Vlastně vůbec. O míře oddanosti euro-atlantickým hodnotám (a to, ať už si je formulujeme jakkoliv vágně) se v případě černohorské politické elity dá důvodně pochybovat. Ti, kdo dnes v Černé Hoře rozhodují, představují všechno možné, jen ne zosobnění svobody, demokracie a volného trhu. Jejich politický vývoj by se dal shrnout zhruba takto: komunisté-nacionalisté-mafiáni a tvůrci nové ekonomicko-politické elity oligarchové-„neoliberálové“. Tito lidé jsou dnes nejen vládci, ale také vlastníky soukromých univerzit, obrovské sítě vzájemně provázaných nevládních organizací a sedí koneckonců i v čele Euro-atlantického klubu Černé Hory, který chce „šířit ideje atlantismu“ a sídlí (jak symbolické) v Podgorici na Bulváru říjnové revoluce.


Co tedy žene současnou politickou elitu do NATO (a EU?) Vstup do euro-atlantických struktur je nyní jediným černohorským strategickým cílem (nejen černohorským, podobná situace panuje i v Srbsku). Tím předchozím bylo dosažení nezávislosti (a tím ještě předtím Velké Srbsko, ale o tom, se teď raději nemluví). A balkánské země se bez velkých cílů neobejdou, protože „malých“ cílů (jako například snížení nezaměstnanosti, odstranění korupce, zvýšení životní úrovně) se dosahuje mnohem hůře. A zatím se daří – o vstupu Černé hory do NATO (kterýžto cíl je přitom stále ještě dosti vzdálen) se v Černé Hoře diskutuje se zuřivostí, která svádí k představě, že k němu dojde již zítra. Nejinak je tomu i se vstupem do EU. Slovo „evropský“ je natolik populární, že se jím v referendu oháněly oba dva bloky („Za evropskou Černou Horu“ a „Za evropské Srbsko a Černou Horu“), ale k dobru přijde i v lokálních volbách (koalice „za evropský Šavnik“, přičemž adjektivum „evropský“ je asi to poslední, co by člověka při návštěvě zapadlého černohorského městečka Šavnik napadlo).


Jugonostalgici, Srbové a demokraté proti NATO


Neméně rozporuplná je ale i druhá strana barikády. Odpůrci NATO jsou samozřejmě jugonostalgici, kteří se ještě nesmířili s rozpadem Jugoslávie, koncem její dějinné úlohy a asi ani ne se smrtí maršála Tita před 27 lety. Další skupinou je prosrbská část Černé Hory, pro kterou je NATO nepřítelem, který bombardoval Jugoslávii kvůli Kosovu a stál v cestě projektu Velkého Srbska. I když se tato část politického spektra v posledních letech nebývale kultivovala a ohání se vstupem do EU a evropskými hodnotami, výzkumy veřejného mínění pravidelně dokazují, že představa voličů srbského bloku o evropských hodnotách je poněkud rozdílná od představ převládajících (především, co se týče potrestání válečných zločinců a mezietnického soužití).
Poslední skupinkou odpůrců vstupu do NATO jsou lidé, kteří stáli od počátku v opozici proti válkám a velkosrbskému projektu, lidé , kteří bojovali za lidská práva a občanské svobody, především v těžkých devadesátých létech. Vesměs podporují vstup do EU, ale jakoukoli vojenskou integraci odmítají. Jde přitom o lidi, o jejich prozápadní orientaci se nedá pochybovat. Léta protiválečného odporu v nich ale vzbudila odpor k jakýmkoliv aliancím a důvěry v NATO jim příliš nedodává nadšená obhajoba Severoatlantické aliance stávajícím establishmentem.


Jako za Tita


Černá Hora svým postojem k NATO opět dokázala (podobně jako řada dalších balkánských států), že se vymyká standardnímu pojmovému uchopení. Politika v ní není záležitostí standardního dělení na pravici a levici, jako spíše bojem mocenských skupin o politický (a z něj pramenící ekonomický) vliv. Vstup do NATO a EU slouží černohorské mocenské elitě jen jako zástěrka vlastních cílů, kterými je především ničím nerušené vládnutí a ekonomická exploatace země (klíčová odvětví – turismus, energetika, telekomunikace a stavebnictví – jsou dnes v rukou několika jedinců, kteří svůj počáteční kapitál získali pašováním v letech sankcí). Naopak pro opozici je nyní odmítání vstupu do NATO především klackem na zkorumpovanou vládnoucí elitu. K skutečnému pochopení úlohy NATO postrádá Černá Hora i historickou zkušenost, protože v rámci Jugoslávie nepatřila k sovětskému bloku. Romantický odkaz silné, nezávislé a ve světě respektované Jugoslávie maršála Tita tak mezi většinou Černohorců vzbuzuje určitě větší emoce než vstup do Severoatlantické aliance.

Černohorské ozbrojené síly


Černohorské ozbrojené síly vznikly po rozdělení Srbska a Černé Hory hladce. Už od roku 2003 byly totiž jednotky jugoslávské armády na území Černé Hory pod černohorským velením. Každý voják si mohl vybrat, v které nástupnické armádě chce sloužit. Armáda byla zprofesionalizována a zredukována o polovinu na zhruba 2 500 mužů. I to je ale nad možnosti země a další škrty jí zřejmě ještě čekají. S tím ale vláda kvůli sociálnímu smíru nespěchá – vláda ostatně zaměstnává téměř 40 procent práceschopného obyvatelstva. Černohorci sice mají 9 nadzvukových letounů G-4 Super Galeb, ale neplánují budování vlastního letectva (ponechají si zřejmě jen vrtulníky (1 americký transportní Bell 212, 10 francouzských Aérospatiale Gazelle, 5 ruských Mi-8) a 5 cvičných jednomotorových letounů Utva 75.
Na armádu jdou přibližně 2 procenta HDP, to ale vzhledem k častým nepřesným údajům o rozpočtu nemusí být přesné.


Vyšlo na www.natoaktual.cz 17.9.2007

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?