Dějiny národa, pro který Češi kdysi mívali obdiv

23.11.2007
Matyáš Zrno

Spisovatel Josef Holeček roku 1876 napsal: „Černá Hora je divem světa. Není příkladu v dějinách člověčenstva, že by národek počtem tak nepatrný byl po celé věky se zdarem odolával útokům nepřítele tisíckrát mocnějšího.“ Nebyl tehdy zdaleka jediný okouzlen „slovanskou Spartou“ – malým, ale hrdým protivníkem osmanského panství na Balkáně a kromě Ruska jediným samostatným slovanským státem do roku 1878. O Černé Hoře psali Vítězslav Hálek či Karolína Světlá, Evropě je přiblížil malíř Jaroslav Čermák, opera Černohorec Karla Bendla patřila k prvním kusům uvedeným v Národním divadle. Cesta na „slovanský jih“ patřila takřka k povinnostem české kulturní a společenské elity. Na knižní historii Černé Hory si však čeští čtenáři museli počkat více než jedno století; poslední vyšla v roce 1876. Tu letošní sepsal František Šístek, mladý balkanista z Historického ústavu AV. V Černé Hoře strávil většinu z uplynulých deseti let. Na jeho práci je to znát, aniž utrpěla její objektivita: v knize nevelkého formátu se mu podařilo výstižně popsat dějiny od starověku po nejaktuálnější současnost a díky zkušenostem „z terénu“ text působí živým dojmem. Výklad pak doplňují encyklopedické heslo, česko-černohorský slovníček a informace pro turisty.


Všichni tam o sobě vědí

Autorův rozhled po černohorských dějinách je v českém prostředí jedinečný – asi žádný jiný současný český historik se takto neorientuje v komplikované otázce černohorského národního uvědomění (tedy sporu, zda jsou Černohorci svébytným národem, či součástí srbského národního celku). Šístek střízlivě popisuje staletí trvající, dosud ne zcela završený proces přerodu válečnického svazu černohorských kmenů v moderní stát. Černohorci, spolu se severními Albánci, jsou si až dodnes – jako jediní v Evropě – vědomi své kmenové příslušnosti. Každý tam ví, zda patří k Bjelopavličům, Cucům, Piperům, Kučům či k jinému z desítek kmenů, které od počátku 18. století vytvořily nejprve volné spojenectví pod vládou pravoslavného vladyky a posléze knížectví a království. Staletý boj s Turky Šístek přibližuje bez turkofobie, která osmanské panství nahlíží jen jako řetěz katastrof a národní sjednocení Jihoslovanů pak jako jediné přirozené a správné dějinné vyvrcholení.

Historik nezamlčuje ani negativní dědictví staletých bojů – totiž fakt, že Černohorci se ve svých asketických horách museli živit loupežemi v sousedních územích či že jejich život do značné míry regulovala krevní msta. Po staletí se za jediné zaměstnání hodné muže považovaly výhradně boj, lup nebo pastevectví – a tohle dědictví Černou Horu stále tíží. Pro leckoho překvapivé – navzdory výbuchu nacionalismu koncem 20. století – může být to, že pro Černohorce v minulosti, byť takřka neustále bojovali s Turky, neměly náboženské a národnostní rozdíly zásadní význam. Některé pohraniční kmeny byly bilingvistické (černohorskoalbánské) a až třikrát změnily vyznání. Zvykové právo a patriarchální morálka, důraz na čest a statečnost hrály důležitější roli než víra či jazyk.


Nepřebarvené skvrny


Nadšení pro velké ideály a bojovnost se Černohorcům mnohdy staly osudnými. Z jejich řad se rekrutovali největší příznivci jihoslovanského sjednocení, byť vesměs na federálním základě. Za „odměnu“ byla Černá Hora po první světové válce násilně připojena k Srbsku a včleněna do nové Jugoslávie ve fakticky koloniálním postavení. Černohorci krátce po kapitulaci Jugoslávie jako první v Evropě povstali proti (poměrně mírné) italské okupaci. Ačkoliv Černohorci tvořili pouhá dvě procenta obyvatel Jugoslávie, patřila mezi ně třetina generálů maršála Tita a veleli skoro polovině partyzánských sborů. A měli největší válečné ztráty – život ztratilo deset procent obyvatel země.

Nadšení pro novou komunistickou ideologii, spolu s tradičním rusofilstvím, vedly k tomu, že po roztržce Tita se Stalinem se v Černé Hoře našlo mnohem více příznivců Stalina než jinde v Jugoslávii. S nemenším nadšením se většina Černohorců koncem osmdesátých let přihlásila k velkosrbskému projektu Slobodana Miloševiče, byť v zemi po celá devadesátá léta působilo nesmírně statečné (a na jugoslávské poměry vitální) protiválečné hnutí vedené opozičním Liberálním svazem. Účast na útoku na chorvatský Dubrovník, vydávání muslimských uprchlíků z Bosny Karadžičovým jednotkám a tvrdé potlačování opozice však na dlouhou dobu pošramotily černohorskou pověst. Přesto Černá Hora dokázala i v devadesátých letech udržovat relativně dobré mezietnické vztahy mezi Černohorci, Srby, muslimy a Albánci a mírnou cestou dosáhnout v roce 2006 obnovy své nezávislosti.

Šístek se nevyhýbá jasnému pojmenování současné mafiokratické mocenské elity v čele s bývalým premiérem, prezidentem a poté opět premiérem Milem Djukanovičem. Uznává však, že jen díky jeho mocenským schopnostem se Černohorcům podařilo odpoutat od Miloševičova Srbska a zůstat stranou války na Kosovu.

Lze té knize něco vytknout? Nápaditější grafická úprava by jí neuškodila. Za takřka fatální pochybení lze považovat absenci obrázků a přehledných historických map. To je však hřích celé edice Stručná historie států.


O knize Černá Hora

František Šístek. Libri, Praha 2007, 136 stran, doporučená cena 140 korun



Vyšlo v příloz Kavárna, MF Dnes 16.11.2007

Příspěvků : 2 - Dějiny národa, pro který Češi kdysi mívali obdiv

  1. M.Zrno : 17.1.2008 v 12.22

    Pan Joo je klasickým příkladem hloupého člověka, který si o sobě bohužel myslí, že je chytrý. Nicméně, jen pouhý přehled faktických chyb v jeho reakci ho usvědčuje v tom, že se mýlí…

    1. „Panovník Černé Hory se po bezdětném srbském králi ujal vlády v Bělehradě.“ Kde jste na tohle přišel? Naprostý nesmysl… Víte co, zkuste onoho (fiktivního) panovníka jmenovat…
    2. „Na jedné straně se tu tvrdí, že z Černé Hory se rekrutovali největší příznivci jihoslovanského sjednocení, na druhé, že sjednocení bylo násilné. Jedno odporuje druhému a autor své vývody nijak nedoložil.“ Ale to se samozřejmě nevylučuje.
    3. Černá Hora a severní Albánie se samozřejmě dělila do kmenů, najděte si o tom jakoukoliv odbornou literaturu (pro upřesnění: kmen, v angličtině „tribe“, v srbochorvatštině „pleme“). Kmeny se samozřejmě dále dělily do rodů.
    4. ..“historie ČH nezačíná 18 stoletím. Ve středověku zde bylo knížectví Zeta.“ Samozřejmě byly na zemí ČH království Duklja a poté Zeta, ale novodobá Černá Hora vznikla až od 18.století volným spojenectvím podlovčenských kmenů.
    5. „…tvrzení o binárodnosti :-) díky náboženským poměrům (pravoslavní, katolíci, muslimové) je značně nepravděpodobné. Nepotvrdilo se ani v Irsku, nebo Chorvatsku. I když je jazyk stejný, náboženství striktně národnost určuje.“ Může se Vám to zdát značně nepravděpodobné, ale to má asi takovou váhu jako kdyby se Vám zdála nepravděpodobná teorie relativity. Fakt, že pohraniční kmeny byly nejen bilinguální, ale že měnily (a to až třikrát) svou náboženskou příslušnost je prostě prokázaným faktem. O binárodnosti jsem nepsal, národnost totiž u horských kmenů v 18.století skutečně nehrála žádnou roli.
    6. „Černá Hora udržela jako stát … právě díky ruské pomoci.“. Částečně, především ale díky pomoci blízkých Benátek. Peníze, zbraně a především západní know-how hrály klíčovou roli. Díky tomu se Černá Hora udržela ve fakticky samostatném postavení, na rozdíl od třeba albánskýchkatolických kmenů, ačkoliv ty žily v ještě nepřístupnějším terénu. Edice benátskch dokumentů o Černé Hoře, která vyšla ve vydání Národní knihovny Černé Hory, k tomu poskytuje obrovské množství informací. Zatímco Benátčané měli prakticky neustálý přehled o situaci a přímý vliv na černohorské poměry, ruský vliv byl po dlouhou dobu zanedbatelný.
    7. Jstě, Djukanović je mafián, pašoval cigarety a kdo více ještě. Stejně jako Milošević, jako chorvatští generálové a jako Makedonci. Standardní balkánský politik.
    8. Odtržení samozřejmě nebylo dirigováno zvenčí a jaképak hrozby bombardování. Kde jste na to přišel? EU byla proti odtržení a došlo k němu 7 let po válce.
    9. Silná ČH vadila USA? To jsou věci…
    10. Soužití s Albánci je skutečně na balkánské poměry bezproblémové a především nezatížené minulostí. Ostatně jeden z nejlepších opisů Albánců napsal jeden z největších černohorských národních hrdinů. Marko Miljanov („Život i običaji Arbanasa“)

  2. joo : 13.1.2008 v 2.17

    nebyla po I světové válce “násilně připojena k Srbsku”. Panovník Černé Hory se po bezdětném srbském králi ujal vlády v Bělehradě. Samozřejmě to bylo díky vůli lidu – nejsou známy žádné lidové bouře nebo vážné incidenty, které by znamenaly opak. Na jedné straně se tu tvrdí, že z Černé Hory se rekrutovali největší příznivci jihoslovanského sjednocení, na druhé, že to sjednocení bylo násilné. Jedno odporuje druhému a autor své vývody nijak nedoložil. Faktem je, že Černohorci vzhledem k víře, jazyku a panovníku (a Makedonci) tehdy nebyli bráni jako samostatný národ.
    Sama myšlenka jihoslovanského sjednocení, vyšla původem z chorvatského prostředí.

    Dále si autor plete kmenovou a rodovou příslušnost. Zde se samozřejmě jedná na tomto malém území o příslušnost rodovou. Samozřejmě historie ČH nezačíná 18 stoletím. Ve středověku zde bylo knížectví Zeta. Černá Hora získala patrně svůj název podle pohoří Lovčen, jehož skály mají po dešti černou barvu. První zmínky o tomto pojmenování byly nalezeny v panovnické listině ze 13. století. Jazyk a víra se vyvíjel souběžně se Srbskem, které bylo často rozdrobené, jeho panovníci vládli často na dnešním území Černé Hory a Zeta často ovládala dnes srbská území. Součástí Srbska byla Zeta do osmanského vpádu. Později obě země společně bojovaly proti turecké nadvládě v oblasti.
    .
    “neměly náboženské a národnostní rozdíly zásadní význam” samozřejmě, že měly. Albánci totiž přijali islám a s tureckými okupanty spolupracovali, podíleli se na výhodách muslimů a potlačování křesťanského obyvatelstva, danému právem šaríja. Odpor proti turecké nadvládě, několik set let po turecké okupaci a vyvraždění předislámských elit, se rodil výhradně z křesťanského prostředí. Z islámského, díky výhodám, pozbýval smysl.

    Že jsou obyvatelé pohraničí bilingvinní, je normální. Ovšem, tvrzení o binárodnosti :-) díky náboženským poměrům (pravoslavní, katolíci, muslimové) je značně nepravděpodobné. Nepotvrdilo se ani v Irsku, nebo Chorvatsku. I když je jazyk stejný, náboženství striktně národnost určuje.

    Autor se zmiňuje o “tradičním” rusofilství. “Zapoměl” se zmínit, že se Černá Hora udržela jako stát (a nedošlo zde k vyvražďování křesťanů a etnické změně složení obyvatelstva jako po neúspěšném povstání v Kosovu, nebo částí Bulharska), právě díky ruské pomoci. Právě díky podpoře Ruska byla uznána jako nezávislý stát. V době, kdy západní velmoci s Tureckem spolupracovaly.

    “se nevyhýbá jasnému pojmenování současné mafiokratické mocenské elity v čele s bývalým premiérem, prezidentem a poté opět premiérem Milem Djukanovičem. Uznává však, že jen díky jeho mocenským schopnostem se Černohorcům podařilo odpoutat od Miloševičova Srbska”. ––- Pod pohrůžkou bombardování země a zároveň korupce elit se není čemu divit. Ani autor nezastírá praktiky tamní mocenské elity. Djukanovič se např. podílel na “obchodu” s cigaretami. Takže toto “odpoutání” bylo dirigováno zvenčí. Mírové bylo proto, že nedošlo k pogromům na srbské civilní obyvatelstvo, jako v Bosně nebo Chorvatsku (zhruba polovina se ho považuje za Srby) a stalo se zákonnou cestou. Kosovo je provincie Srbska, je to jiná kategorie.

    Nedověděli jsme se, že silná ČH vadila Rakousku, Itálii, Francii Anglii a USA, takže část území včetně Skadaru muselo být odevzdáno nově tvořícímu se státu Albánii kvůli naléhání „velkých mocností“ nehledě na ztráty Černohorců, kteří obětovali 10 000 životů pro dobytí města z rukou osmansko-albánských sil Esada Pashi.

    O bezproblémovém soužití s tamními Albánci je to spíše zbožné přání, či spíše vědomé upravování skutečnosti. Dlouhodobý cíl UCK , kterýnm se nijak netají, podobně, jako v Kosovu, jižním Srbsku, západní polovině Makedonie, je připojit jižní část ČH k Albánii a vyhnat slovanské křesťanské obyvatelstvo.

    Celkově se text zdá býti silně účelovým

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?