Damoklův meč nesvornosti aneb Ještě jednou o Evropě a americkém radaru

15.10.2007
Roman Joch

Myslím, že to byl Christopher Dawson, kdo poznamenal, že (evropské) národy nevytvořily Evropu, ale naopak Evropa vytvořila národy. Evropa chápaná jako západokřesťanská civilizace předcházela národům, bez ní by nebyly.

Euroskeptici mají pravdu v tisíci a jedné věci. Vskutku, Evropská unie a evropská integrace, jaké dnes jsou, oplývají mnoha vadami. Ale přesto: euroskeptici jsou slepí vůči faktu, že by bylo lépe, kdyby evropská federace bývala vznikla již dávno.
Už dávno měly být ustaveny Spojené státy evropské. Proč?

Především z bezpečnostního důvodu. Rozdělená Evropa je slabá a neschopná obrany. Evropa si uchovala svůj způsob života, tj. nezávislost, jen díky spojenectví s Amerikou. V době studené války byl komunismus nepřítelem jak Ameriky, tak i Evropy, tudíž americká obrana západní Evropy (a úsilí o svobodu a nezávislost Evropy od sovětské moci) byla i v americkém zájmu. Nelze se však věčně spoléhat na to, že tři sta milionů Američanů bude navždy bránit – či doplácet na obranu – pěti set milionů Evropanů. Je hanebné, že se Evropa nechá takto zbaběle vydržovat a nedělá pro svou obranu nic, respektive velice málo.

Ano, je pravděpodobné, že Amerika nenechá Evropu jejímu osudu, ať už by byl jakýkoli. Ale představme si na chvíli, že žádná Amerika neexistuje. O co by se pak opírala evropská obrana? Bylo by pár tuctů čím dál více rezavějících britských jaderných ponorek Trident a pár plavby téměř neschopných francouzských letadlových lodí skutečně dostatečnou obranou proti zhruba pěti a půl tisícům ruských jaderných hlavic na asi 780 nosičích? Evropa by byla plně obranyschopná jen tehdy, kdyby se sama, tj. bez americké pomoci, dokázala ubránit Rusku. Jinými slovy, kdyby měla asi pět tisíc jaderných hlavic na asi 750 nosičích. Něco takového pochopitelně vyžaduje jedno vrchní velení. To však předpokládá jednotnou zahraniční a obrannou politiku. Ta zase předpokládá federaci.

Zajisté, Rusko nechce otevřeným útokem dobýt Evropu, neboť ví, že v pozadí stojí Amerika, která by to nesnesla. Evropa je tedy před otevřeným ruským útokem chráněna. Ale nikoli vlastní zásluhou.

Míra integrace Evropy závisí, a vždy bude závise, na míře hrozeb vůči ní, či přesněji na míře vnímání hrozeb Evropou. Když je hrozba velká, Evropa se sjednotí. Je-li malá – anebo panuje přesvědčení, že je malá (což ale není to samé) – Evropa nepociťuje důvod ke sjednocení.

Nejsilnější konvenční argument ve prospěch společné federace je společná civilizace, společné pojetí spravedlnosti. Nejsilnější konvenční argument proti jednotné federaci je neexistence společného politického národa.

Ovšem zda a v jakém rozsahu jsme politický národ, není nikdy definitivně dané, na tom, jaké hrozby vůči sobě vidíme a vnímáme – vůči sobě jako politické společnosti s daným hodnotovým obsahem v čase a prostoru.

Například: Co dělaly všechny exilové vlády v Londýně – norská, dánská, nizozemská, polská, československý, jugoslávská, řecká, samozřejmě taky de Gaullova vláda Svobodných Francouzů – během druhé světové války? Byly součástí společné (kon)federace, stejně jako jejich ozbrojené jednotky. Představovaly jedno soustátí bojující proti jinému soustátí, vedenému Třetí říší.

Co byla NATO po druhé světové válce, po celou dobu války studené? De facto konfederace. A kdyby k sovětskému útoku došlo, okamžitě by vznikla de facto federace, jeden bojující politický národ. Stejně jako i všichni ti, kdo v letech 1940-45 bojovali na Západě proti nacismu, představovali jeden politický národ.. Ano, jistě, další politický národ představovali ti, kdo bojovali v SS – ať již Němci, Italové, Vlámové, Valoni, Francouzi, Španělé, Italové, atd. A dalším, třetím politickým národem byli ti, kdo na slovo poslouchali Lavrentije Beriju, svého pána, a Josefa Stalina, svého boha, tedy komunisté všech zemí, národů a národností. Prostě v té době existovaly v Evropě jen tři politické národy. Válka věci projasňuje, triviality jdou stranou, masky padají, a jasně se ukazuje, kdo je kdo a komu a čemu patří naše loajalita.

Takže odpověď na otázku, zda je prozíravé, aby sjednocený evropský stát vznikl, záleží od vnímání hrozeb. Pro někoho, kdo vnější hrozbu Evropě nevidí, je evropská federace naivní utopií, neboť nyní neexistuje jednotný evropský politický národ. Pro někoho, kdo hrozby vidí velké, netriviální a zásadní, je evropská federace – kdyby nebylo Ameriky – nezbytností, jež politický národ zformuje.

Je laciné stěžovat si, že pokud jde o evropskou integraci a budování evropské politické identity, těmi potížisty a kazisvěty jsou noví členové Evropské unie především Poláci a, ehm, my. Ani odmítnutí tzv. Evropské ústavní smlouvy v referendech ve Francii a Nizozemsku neznamenalo zásadní krok zpět: šlo o triviální odmítnutí relativně špatného a pro budování evropské politické identity ne až tak významného dokumentu.

Ve skutečnosti dvě události zasadily rozvíjení evropské politické identity ránu větší než všechny ostatní. Byl to jednak výrok bývalého francouzského presidenta Chiraca ze začátku roku 2003 o tom, že noví členové EU „propásli dobrou příležitost mlčet.“ Je to výrok paličský. Sugeruje, že evropská pozice se rovná jen konsensu dvou zemí a všechny ostatní je musí slepě následovat. Toto se však evropskou pozicí nerozumí a rozumět nemá. Evropská pozice je po právu konsensus či průměr pozic všech evropských zemí, nikoli jen některých.

Chirac tedy udělal pro pohřbení procesu budování společné evropské politické identity více než kdo jiný. A tím „jiným“ je bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. Uzavřel strategickou smlouvu s mocností na východ od Evropské unie o stavbě plynovodu na dně Baltského moře z Ruska do Německa, která jednak zvyšuje závislost Evropské unie na Rusku a jednak snižuje význam nových členských zemí unie ležících na její východní hranici s Ruskem. Jinými slovy, Schröder se spolčil s nečleny EU proti jiným členům EU. Je to rozbíječství EU par excellence a kdyby EU měla svou státnost, šlo by o jednání na hranici velezrady. (Uvažte: Co kdyby se guvernér jednoho členského státu USA spojil s cizí zemí proti zájmům jiného členského státu USA?) Poté, co Schröder ve volbách utrpěl porážku a kancléřský úřad opustil, byl okamžitě zaměstnán ve státním podniku cizí země (tedy stal vlastně zaměstnancem jiného státu) – a to shodou okolností toho státního podniku a toho státu, s nímž onu neblahou smlouvu podepsal! Vyvolává to otázku: nepracoval pro tu cizí zemi a její zájmy již v době, kdy měl representovat zemi svou? Které zemi vlastně patřila jeho loajalita? Není-li toto korupce, pak slovo korupce již žádný význam a smysl ani nemá. Není-li toto korupce, pak nic již není korupce.

Důvody uvíznutí procesu evropské poltické integrace nehledejme tedy primárně ani u nás, ani Polsku.

V této situaci je umístění částí americké protiraketové obrany ve střední Evropě vrcholnou prozíravostí a téměř i nezbytností.

Jednak jde o samotnou bezpečnost: hrozba je reálná a obrana proti ní (zatím) žádná. S postupem času lze očekávat, že stále více zemí na Blízkém a Středním východě získá jaderné hlavice a dalekonosné rakety, čímž poroste i riziko jejich záměrného či nezáměrného (vládou nezamýšleného) odpálení.

Samozřejmě, nejlepší protiraketová obrana v Evropě by byla obrana společná, na níž by spolupracovaly všechny země NATO i EU. Avšak podstatné je, aby v Evropě nějaký systém protiraketové obrany vůbec byl, a méně důležité je, jaký konkrétně – zda americký, evropský, anebo americko-evropský.

Podobně, pokud se kdesi v temných močálech objeví nový, nebezpečný virus, bylo by nádherné, aby na vakcíně proti němu okamžitě s Amerikou spolupracovaly všechny evropské země. Zasáhne-li však tento virus naši populaci, potřebujeme prostě nějakou vakcínu, a je nám jedno, jaké „made in“ je na ní napsáno.

Navíc argument, že daná protiraketová obrana představuje hrozbu Rusku, na kterou by Rusko mohlo reagovat, je falešný a nadobro zavádějící. Svým rétorickým odporem vůči protiraketové obraně ve střední Evropě Rusko jen testuje meze svého vlivu. Dobře ví, že protiraketová obrana u nás pro ně není hrozbou, neboť, jak již bylo uvedeno, Rusko má pět a půl tisíc jaderných hlavic na 780 nosičích. I kdyby v Polsku bylo nikoli deset, nýbrž sto protiraket (interceptorů), nijak zásadně by to neoslabilo ruský útočný či obranný-odvetný jaderný potenciál.

A zadruhé, americká protiraketová obrana ve střední Evropě by neoslabila ruský útočný či obranný-odvetný potenciál proto, že ony protirakety nejsou v dráze letu raket mezi Ruskem a Amerikou; totiž z Ruska do Ameriky a naopak se létá přes Severní pól, nikoli přes střední Evropu. Americké protirakety ve střední Evropě by byly schopny sestřelovat ruské rakety, kdyby letěly směrem na Argentinu, nikoli na USA. Ruským raketám letícím na USA by protiraketová obrana ve střední Evropě v cestě nestála; stála by v cestě raketám letícím na Evropu a Ameriku z Blízkého a Středního východu.

A konečně, protiraketová obrana ve střední Evropě napomůže budování společné evropské politické identity i tím, že vytvoří nad Evropou bezpečnostní clonu. Pokud lze na evropské města namířit jaderné rakety, proti nimž neexistuje žádná obrana, lze jednotlivé evropské země i snadněji rozeštvávat. Je-li však americká, či společná americko-evropská protiraketová obrana nad Evropou, mnohem méně je někdo zvnějšku schopen Evropany (a Američany) vydírat a štvát proti sobě.

Že nyní v Evropě nepanuje konsensus ohledně americké protiraketové obrny? Kdysi nepanoval konsensus ani o tom, zda Evropská unie má vůbec vzniknout. Unie má dnes sedmadvacet členských zemí, ale představme si, že by před padesáti lety při podpisu Římské smlouvy někdo tvrdil: Buď se k ní připojí všechny země Evropy, anebo žádné Evropské společenství nebude. Buď všech dvacet sedm zemí, anebo nic! (Analogie dnešního „Buď americkou protiraketovou obranu odsouhlasí všechny země EU a NATO, anebo nic nebude!“)

Kdyby tento stupidní postoj před půlstoletím převážil, žádnou unii bychom dnes neměli. Nejenže bylo nerealistické, aby se k Evropským společenstvím tehdy připojily komunistické země (z dnešních sedmadvaceti členských zemí EU jich deset bylo komunistických), ale nerealistické by bylo i chtít, aby se k Evropským společenstvím připojilo více než tehdejších šest zemí.

Aby celoevropský konsensus nakonec nastal, nějaké konkrétní země jej musí nejdřív iniciovat a vést. A ostatní je pak následují a připojí se. Chceme-li v Evropě multilaterální protiraketovou obranu, na které by s Amerikou spolupracovaly všechny evropské země a jednou i Rusko, je nutné, aby některé země tento proces započaly. Pokud Česká republika a Polsko nyní nezačnou spolupracovat s USA (Dánsko a Velká Británie to již činí), žádná protiraketová obrana, natož multilaterální, v Evropě ještě dlouho nevznikne.

Uvědomme si, že tragédií by nebylo, kdyby zde existovala – ať již jakákoli – protiraketová obrana a k žádnému útoku proti Evropě by nedošlo. Tragédií by však bylo, kdyby k tomuto útoku došlo a Evropa by žádnou protiraketovou obranu neměla.

Publikováno v revue Prostor č. 75, září 2007.

Příspěvků : 34 - Damoklův meč nesvornosti aneb Ještě jednou o Evropě a americkém radaru

  1. Lojza : 17.12.2007 v 23.57

    To je krásná diskuse mám pocit ,že chichit vkomunismu nežil je velice naivní i když chytrý,ale je to naivní pacifista,mějj se dobře naivko,promin zbytečná diskuse.Ahoj

  2. Hugo : 13.12.2007 v 15.02

    nema to asi smysl, ale preci jen Vam to zkusim vysvetlit. Zasadnim specifikem vedecke prace je to, ze adept na ni by se mel oprostit od citu, pocitu,viry a kriticky nahlizet na dana fakta. Slepa vira v cokoli vede do pekel. Ja nevim, ale Vy treba diagnozy taky stanovujete na zaklade viry? Nebo date obcas na pavedu, jako treba pet, ct, rtg ?
    A kdyz teda Bush dela co je spravne, proc nevtrhne na Saudskou Arabii, ale misto toho s nimi cile obchoduje? Pokud si dobre pamatuju Saudsky rezim je docela nemilosrdna diktatura, ktera tyranizuje sve obcany.

  3. Andrea : 10.12.2007 v 19.14

    to,že Irák nestihl do roku 2003 vyrobit atomovou bombu bylo jedině díky tomu,že mu Izrael tajnou továrnu na obohacování uranu rozbombardoval.Jinak by ji dávno měl a svět by zřejmě vypadal podle toho.Že byl Saddam schopný ZHN použít,už přece vyšlo najevo – chemické zbraně spotřeboval na své vlastní obyvatelstvo.Iránský Ahmadinežád není o nic lepší,jeho touha zahnat Izraelce do moře a zničit Západ jako “Velkého Satana” je zcela evidentní a je lépe na to být připraven než pozdě litovat.Pokud si vy naivní mírotvorci myslíte,že s těmito agresivními diktátory něco zmůžete láskou a diplomacií,klidně si to myslete.Naše současná vláda si to naštěstí nemyslí a už vůbec si to nemyslí G.W.Bush,kterého si nesmírně vážím,protože dělá to,co je správné,a ne to,co je populární a pohodlné.A ani na chvíli jsem nezapochybovala o tom,že jeho kroky řídí Bůh.

  4. Hugo : 9.12.2007 v 12.35

    proboha, zapomente uz konecne na viru, chce to prave ty exaktni fakta. Nebo snad je pro Vas idol ten prostacek z Texasu, jez veri, ze jeho kroky vede Buh?? Tusim, ze to byla prave tahle vira, jez vedla do Iraku, protoze se “ukazalo” ze v roce 2003 byli chvili od pokusneho testu jaderne zbrane. Jeden z mala kdo pochyboval, tehdejsi velmi schopny sef IAEA Hans Blix byl sesazen. Po invazi do Iraku byl pravy stav veci neututlatelny. (Jenom se ukazalo, ze jsme meli pravdu. Irak na zbrani pracovat nemohl. Fyzika je totiz stejna v Rusku, USA, CR, nebo Iraku.).
    Baradej a IAEA vi houby. No, pokud to berete takto, tak to potom vi houby i americka spionaz, a je taky krajne neduveryhodna. Nemyslite?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?