Co je konzervatismus?

26.7.2008
Frank S.Meyer

Konzervatismus jakožto politické, společenské a intelektuální hnutí, nikoliv stav mysli či povahová inklinace, se v dějinách objevuje, když revoluční transformace dříve přijímaných norem politické obce, společnosti a myšlení rozbíjí jednotu a rovnováhu civilizace. V takových dobách se rodí konzervatismus jakožto hnutí vědomí a jednání, zaměřené na obnovu tradice civilizace. To je podstatou konzervatismus ve všech formách, jichž nabyl v různých civilizacích a za odlišných okolností. Někdy jsou takováto hnutí úspěšná, jako byl návrat k základní egyptské tradici po Achnatonových revolučních změnách. Někdy uspějí jenom na čas a usměrňují další vývoj revolučního impulsu, jako tomu bylo v případě restaurace Stuartovců po Anglické revoluci či evropské konsolidaci po Francouzské revoluci a panování Napoleona. Někdy mají malý dopad na stávající události, avšak učiní ohromný dojem na vědomí budoucnosti, jako tomu bylo v případě platónské reakce na zničení rovnováhy civilizace, způsobené samolibou touhou po moci aténského demos a arogancí myšlení sofistů. Někdy selžou úplně a ztrácejí se v dějinách.

Problémem konzervatismu v jakékoli době je nalezení způsobu, jak obnovit tradici civilizace a zasadit ji do nové situace. To však znamená, že podstata konzervatismu má dvě stránky. Konzervatismus musí být současně reakční i zaměřený na přítomnost. Nemůže se uspokojit odvoláváním se na minulost. Samotné okolnosti, jež vedou ke zrodu konzervatismu, vytvářejí nenávratný rozchod s minulostí. Jednota civilizace udržovala pohromadě ve vzájemné tensi množství složitých aspektů minulosti; avšak tuto jedinečnou tensi, tuto jedinečnou různorodost v jednotě, již nelze po revolučním rozchodu s minulostí nikdy znovu vytvořit. Takový pokus by byl pouhou bezmyšlenkovitou reakcí (tím, co Toynbee nazývá “archaismus”) a byl by odsouzen k nezdaru; reakce by nemohla skutečně vzkřísit civilizační tradici, na jejíž obnovení se údajně zaměřila. I když konzervatismus není a nemůže být holou reakcí, rovněž tak ho jeho zájem o současné poměry, má-li zůstat věrný sám sobě, nemůže vést ke spokojenosti s existujícím stavem, s působením v roli “umírňujícího proudu” v rámci stávající situace. Neboť ona situace je výsledkem revolučního rozchodu s tradicí civilizace, a “konzervovat” ji by znamenalo přijímat onen radikální rozchod s tradicí, kvůli jehož překonání vlastně konzervatismus existuje.

Konzervatismus není ani zpátečnickou touhou po nenávratně ztracené minulosti, ani oporutnním podvolením se revoluci, pokud ta nepostupuje příliš rychle. Je obhájením a obnovou civilizační tradice jakožto fundamentu, z něhož musí rozum vycházet při řešení problémů současnosti.

Jen proto, že v jednom období jeden konzervativní hlas projevoval principiální nepřátelství vůči rozumu, je tudíž absurdní trvat na tom – jak se dnes často činí – že postoj Edmunda Burka k rozmu je základním prvkem jakékoliv definice konzervatismu. Pravda, žádný konzervatismus nemůže akceptovat utopické spoléhání se na omezený rozum jedné generace (nebo jedné školy myšlení v rámci této generace), jenž pomíjí tradici a staví na arogantní důvěře ve svou vlastní zkušenost a své vlastní logické uvažování. Avšak konzervatismus není antiracionální. Pouze vyžaduje, aby rozum operoval na základě tradice civilizace, to jest, na základě nashromážděného rozumu, zkušenosti a moudrosti generací minulých.

Z pohledu současného levicového “liberalismu” se skutečně může zdát, že jakýkoliv respekt k tradici je ipso facto odvržením rozumu. To, společně se skutečností, že Burke byl v dosti výrazné míře kritický k nárokům rozumu a že konzervatismus devatenáctého století často tíhnul tímto směrem, může vysvětlit – i když nikoli omluvit – fakt, že v posledních letech autor vedle autora trvá na tom, že žádné hnutí nemá právo na označení “konzervativní”, pokud přesně nezapadá do formy nadsazených Burkových názorů na rozum. A tak ti kritici, kteří odmítají zásadně a vážně přemýšlet o fenoménu konzervatismu a místo toho raději povrchně odvozují svá kritéria z efemérních charakteristik konzervatismu jediného historického období, americkému konzervativnímu hnutí shodně upírají jeho právo na jméno dle vlastního výběru.

Snadno lze ukázat, že současný americký konzervatismus není replikou evropského konzervatismu devatenáctého století: i když se mu v určitých ohledech podobá, rovněž se svou oddaností individuální svobodě a k ní přináležící oddaností ekonomickému systému osvobozenému od státní kontroly podobá evropskému liberalismu devatenéctého století. Avšak ukázat toto neznamená prokázat něco podstatného. Nárok současného amerického konzervativního hnutí na označení “konzervativní” se nemusí zakládat na povrchní podobě s konzervativním hnutím jiného období. Je založen na jeho oddanosti obnově tradice – tradice západní civilizace a americké republiky, jež se stala po roce 1932 objektem revolučního útoku.

Krystalizace amerického konzervativního hnutí v posledních přibližně dvanácti letech je opožděnou reakcí na revoluční transformaci Ameriky, jež započala zvolením Franklina Roosevelta v roce 1932. Revoluce ve Spojených státech byla mírnějším, lidstějším, nekrvavým projevem revoluční vlny, jež se ve dvacátém století přehnala zeměkoulí. Jejími nejkrutějšími projevy byly fenomény komunismu a nacismu. V nedávných letech se projevila v poněkud zvláštních podobách jakožto tzv. nacionalismy representované Násirem, Nkrumahem a Sukarnem; v západní Evropě nabyla podoby socialismu v Anglii nebo ve Skandinávii. Jakkoliv otevřená či maskovaná, všude představuje nárůst moci státu nad životy jednotlivých osob. Tento nárůst moci se vždy zahaluje do pláštiku rétoriky a programů údajně zaměřených na “masy” a údajně o ně pečujících.

Americká podoba této revoluce se ve svých základních prvcích málo liší od západoevropského demokratického socialismu. Je však ironií dějin, že se stala známou pod názvem “liberalismus”. (Od klasického liberalismu devatenáctého století, jehož prvořadým zájmem je individuální svoboda a omezení státu, je natolik vzdálena, že srozumitelnost tohoto pojednání si vyžaduje, abychom mezi nimi rozlišovali; z toho důvodu budu po zbytek eseje označovat to, co se vyvinulo v Americe dvacátého století, jako “levicový liberalismus”, a termín klasický liberalismus si vyhradím pro původní liberální doktrínu.) Nástupem levicového liberalismu byly volby v roce 1932 a jeho vítězství bylo tak naprosté, že po dobu mnoha let poté se nepotkal se žádným organizovaným odporem ani v intelektuální, ani v politické sféře. Je pravdou, že zůstaly ostrůvky odporu – v Kongresu, mezi některými ekonomy a humanisty na univerzitách, mezi podnikateli, v rámci endemické masy antikomunistického hnutí mezi některými vrstvami obyvatelstva. Byly to však ústupové boje; levicový liberalismus naprosto ovládl scénu, zmocnil se univerzit a masmédií, ovládl Demokratickou stranu a pomalu pronikal do strany Republikánské. Teprve v nedávných letech se objevuje konzistentní, soudržné konzervativní hnutí, založené na širokém konsensu principů a utkávající se na všech frontách s levicově-liberálními předpoklady a s levicově-liberální mocí.

Ve svých intelektuálních počátcích, soustředěných ve skupině autorů shromážděných kolem časopisů Freeman, National Review a Modern Age, si brzo získalo následovníky, usměrňovalo hnutí na univerzitách a postupně koncentrovalo a usměrňovalo energii rozdílných tendencí, jež se stavěly proti levicovému liberalismu na všech úrovních společnosti. V posledních šesti letech začala jeho postoje reflektovat skupina mladých kongresmanů a samotné hnutí se v celostátní politické aréně naplno projevilo nominací Barryho Goldwatera na republikánském konventu v roce 1964.

V tomto hnutí existují mnohé proudy, v jeho myšlení mnohé trendy. Konkrétně, existuje v něm trvalá tense mezi důrazem na tradici a ctnosti na jedné straně a důrazem na rozum a svobodu na straně druhé. Avšak tyto rozdíly jsou pouze rozdíly v důrazu, jež vytvářejí tense v rámci společného konsensu, nikoliv ostře protikladné názorové pozice.

Společný konsensus současného amerického konzervativního hnutí se v různé míře chápání a hloubky projevuje na každé úrovni konzervativního hnutí. Podtrhuje principiální pozici intelektuálů právě tak jako empirické pozice a instinktivní postoje politických aktivistů a nejširší členské základny tohoto hnutí. Domnívám se, že nejzřetelněji lze tento konsensus shrnout tak, že ho postavíme do protikladu k přesvědčením a postojům levicově-liberálního světonázoru, jenž udává tón v současné americké společnosti. Netvrdím, že každý konzervativec přijímá každý z článků přesvědčení, jež za chvíli postuluji, nebo že každý levicový liberál přijímá z článků protikladných. Tvrdím však, že nastíněné články naprostou protichůdnost konzervativního konsensu a konsensu levicově-liberálního v dnešní Americe vyjadřují.

A. Konzervatisus předpokládá existenci objektivního morálního řádu, postaveného na ontologických základech. Ať již jednotliví konzervativci zastávají theistické názory či nikoliv – a velká většina z nich je zastává – tento náhled je odvozen z theistické tradice. Nicméně tím zásadním bodem je, že konzervativec hledí na politické a společenské otázky s předpokladem, že existují objektivní standardy lidského chování a objektivní kritéria pro posuzování teorií a institucí; a že je povinností lidských bytostí tyto standardy a tato kritéria pochopit tak důkladně, jak je to jen možné, a své konání k nim vztahovat.

V protikladu k tomu je levicově-liberální pozice zásadně operativní a instrumentálí. Jako je podle Richarda Weavera svět konzervativců světem ideálů, k nimž se máme přibližovat, tak je svět levicových liberálů světem problémů, jež se mají vyřešit. Proto ten zájem levicových liberálů o mechanismy a procedury, jako jsou demokracie (mechanismus či nástroj státu, jenž implikuje, že morálně správné je to, o čem si 50 procent obyvatel plus jeden člověk myslí, že je morálně správné) či pokrok (koncept, jenž odvozuje normy z průběhu historických událostí, a jenž uvádí, že dobrý je ten směr, jímž dějiny postupovaly a zdá se, že jím postupují i dnes).

B. V rámci objektivního morálního řádu se konzervativní politické a společenské myšlení a jednání vztahuje individuální osobě. Někteří konzervativci mohou klást větší důraz na svobodu a práva, stejně jako jiní na povinnosti a odpovědnost; nicméně, ať je to již kterýkoliv z důrazů, konzervativní myšlení je veskrze prostoupeno zájmem o lidskou osobu. Je velice podezřívavé k teoriím a politickým postupům založeným na kolektivních entitách, k nimž se politicky vztahuje levicový liberalismus – “menšiny”, “odbory”, “lid”. Mezi konzervativci, kteří zdůrazňují individuální svobodu, a konzervativci, kteří zdůrazňují komunitu jakožto prostředí invidivuálních práv a povinností, může existovat tense, všichni však odmítají ideologické povyšování sdružení lidských bytostí na entity a na něm založenou kolektivistickou politiku.

C. Americké konzervativní myšlení je naprosto antiutopické. I když uznává stálou dějinnou jistotu změn a nutnost aplikovat základní principy různým způsobem za různých okolností, a i když vždy usiluje o zlepšení lidských institucí a lidského údělu, absolutně odmítá myšlenku, že společnost nebo lidé obecně jsou zdokonalitelní. Je věčně podezřívavé obzvláště vůči utopickému přístupu, jenž hodlá projektovat společnost a životy lidských bytostí, ať již ve světle abstraktních racionalistických idejí, nebo operativních inženýrských konceptů. Proto odmítá veškerou levicově-liberální mystiku “plánování”, jež, ať již jsou motivy plánovačů jakkoliv humanitární, chtě nechtě nakládá s lidskými bytostmi jakožto s anonymními jednotkami, jež se mají esetavit a použít podle projektu vypracovaného plánovačem. Konzervativci svou důvěru raději vkládají ve svobodné působení energie svobodných osob, jednotlivě i v dobrovolné spolupráci.

D. Z těchto dvou posledních bodů – zájmu o osobu jednotlivce a odmítání utopického projektování – vychází současný americký konzervativní postoj ke státu. Neboť stát, jenž má nejvyšší moc vynucovat své příkazy, je nezbytným nástrojem úspěšného levicově-liberálního plánování a účinného ovládání životů jednotlivých lidských bytostí. Konzervativci se mohou lišit v názoru na míru omezení moci státu, avšak na principu omezení moci státu a na nejstriktnější opozici vůči levicově-liberálnímu konceptu státu jakožto nástroje realizace ideologických projektů se shodují. Mezi sebou se velice liší v názoru na způsob a formu, jimiž se má stát omezit, avšak v protikladu k převládající levicově-liberální tendenci zavádět stát do každé sféry lidského života se pevně sjednocují na principu omezení moci státu.

E. Američtí konzervativci jsou právě tak proti státnímu ovládání ekonomiky ve všech jeho levicově-liberálních podobách, ať již přímých či nepřímých. Jsou pro svobodný ekonomický systém ze dvou důvodů. V první řadě jsou přesvědčeni, že moderní stát, dokonce i bez vlády nad ekonomikou, je politicky natolik silný, že soustřeďuje moc v míře, jež je neslučitelná se svobodou jeho občanů. Když se k této moci přidává ještě i kontrola nad ekonomikou, vytváří se tak ohromná moc, že poslední překážky proti tomu, aby se ze státu nestal hrůzný Leviathan, se začnou rozpadat. Za druhé – i když v konzervativním náhledu jde o podružnou věc ve srovnání s nebezpečím, jež pro svobodu představuje stát – konzervativci jsou na základě klasické a neoklasické politické teorie obecně přesvědčeni, že svobodná ekonomika vytváří mnohem více materiálního bohatství než ekonomika ovládaná přímo či nepřímo státem.

F. Z těchto pozic americký konzervatismus odvozuje svou pevnou podporu Ústavě Spojených států tak, jak byla svými stvůrci původně koncipována – jako ochrana individuální svobody ve spořádané společnosti prostřednictvím omezení moci státu. Konzervativci uznávají množství rozdílných parciálních náhledů, jež se podílely na jejím vzniku, přijetí a realizaci, a mají za to, že jejím výsledkem byla ústavní struktura zaměřená jak na omezení moci jednotlivých členských států Unie i federální vlády, tak i trojice složek (legislativy, exekutivy, soudnictví) obou vládních úrovní – prostřednictvím pečlivého vytvoření tense oddělených mocí, kde nejzazší suverenita nespočívala v žádné jednotlivé části ústavní struktury, nýbrž v tensi samotné. Konzervativci jsou přesvědčeni, že lidské bytosti právě tímto pojetím dospěli nejblíže k ustavení politické obce, jež umožňuje současně zachování individuální svobody, nosných norem práva a nezbytného veřejného pořádku. V protikladu k levicově-liberálnímu úsilí ustavit suverenitu formálně v demokratické většině, fakticky ve výkonné složce centrální vlády, se konzervativci snaží znovuustavit federální systém striktně rozdělených mocí pokud jde o stát jako takový, a odmítnout jeho zasahování do ekonomiky a individuálních životů občanů, ať již na úrovni federální či jednotlivých členských států Unie.

G. Konzervativci ve své oddanosti západní civilizaci a ve svém sebevědomém americkém patriotismu bez zábran nahlížejí komunismus jakožto ozbrojenou a mesianistickou hrozbu samotné existenci západní civilizace a Spojených států. Jsou přesvědčeni, že na uznání této reality musí být založena celá naše zahraniční a obranná politika. V protikladu k vágnímu internacionalismu a zbožným úvahám o “zlidšťování” komunismu či o hodnotě Spojených národů, jež charakterizují levicově-liberální myšlení a jednání, považují konzervativci obranu Západu a Spojených států za hlavní imperativ státní politiky.

Je obtížné stručně shrnout konsensus různorodého a žijícího hnutí, vzláště když se svou samou podstatou staví proti ideologii. Nicméně pokusil jsem se zde poskytnout nejlepší popis současného amerického konzervativního hnutí, jaký jsem byl schopen odvodit ze svých postřehů a zkušeností. Abych svůj souhrn něčím podležil, předložím ještě manifest z reálného politického života, jenž dotvrzuje to, co říkám. Je jím Prohlášení principů Americké konzervativní unie, založené v prosinci 1964, aby koordinovala a vedla americký konzervatismus. Jsem přesvědčen, že ve stručnosti postuluje pozici, již jsem se snažil analyzovat, a jakožto praktický politický dokument ukazuje zásadní shodu konzervativního myšlení s mojí analýzou.

Americká konzervativní unie stojí pevně na té pravdě, že všichni lidé jsou svým Stvořitelem obdařeni nezcizitelnými právy. Proto světu zmítajícímu se ve filosofické anarchii naléhavě nabízíme transcendentní morální řád, jímž lze spolehlivě poměřovat všechny lidské instituce v každém společenství.

Jsme přesvědčeni, že stát je od toho, aby sloužil lidem: zajišťováním jejich práv prostřednictvím vlády zákona, jež přisuzuje spravedlnost všem stejně; a v dobách nebezpečí prostřednictvím sešikování moci společenství proti jeho nepřátelům.

Poukazujeme na inherentní tendenci státu k tyranii. Rozumné společenství bude proto neúnavně pracovat – pomocí prostředků odpovídajících jeho jedinečnému géniu a tradicím – na omezení a rozptýlení moci státu. Vyšší autoritě se nemá svěřit žádný úkol, jenž lze splnit na subsidiární úrovni; a cokoliv, co si lidé mohou udělat sami, se státu nemá svěřovat vůbec.

Jsme předsvědčeni, že Ústava Spojených států je ideální chartou pro vládnutí americkému společenství. Systém kontrol a protivah, jenž rozděluje moc naší centrální autority, a princip federalismu, jenž členským státům anebo lidu vyhrazuje všechny pravomoci, jež se nesvěřují centrální autoritě, jsou úhelnými kameny každé svobody, jíž se těšíme v tomto společenství. K zarputilé obraně jejich neporušenosti se zavazujeme.

Zjistili jsme, že svobodu člověka, neméně než jeho materiální zájmy, podporuje ekonomický systém založený na soukromém vlastnictví a řízený svobodným, konkurenčním trhem. Takovýto systém nejen zvětšuje rozsah individuální volby, nýbrž prostřednictvím rozptýlení ekonomických rozhodnutí skýtá další záštitu před koncentrací politické moci. A žádný jiný systém není schopen zajistit srovnatelné standardy životní úrovně a ekonomického růstu. Proti zásahům zaopatřovacího státu nabízíme stav blahobytu dosahovaný svobodným úsilím ve spolupráci.

V současnosti jsou americké společenství, stejně jako civilizace, jež mu dodala lesku, smrtelně ohrožovány globální komunistickou revolucí. Zastáváme názor, že permanentní koexistence s komunismem není ani ctihodná, ani žádoucí, ani možná. Komunismus by svět zotročil jakýmkoliv prostředkem vyhovujícím tomuto cíli. My žádnou oběť nepovažujeme za příliš velkou na to, abychom se vyhnuli tomuto osudu. Náporu nepřítele jsme odhodláni čelit – ba co víc: zachováním americké vojenské převahy a vyvíjením neúprosného tlaku vůči komunistické říši hodláme posunout hranice svobody.

Z anglického originálu Frank S. Meyer: Conservatism. (In: Left, Right and Center: Essays on Liberalism and Conservatism in the United States, ed. Robert A. Goldwin, Chicago: Rand McNally, For the Public Affairs Conference Center, Kenyon College, Gambier, Ohio, 1967) preložil Roman Joch.

Příspěvků : 21 - Co je konzervatismus?

  1. RJ : 21.8.2008 v 13.33

    Ad Libor: evidentně máme (kromě jiných) problém terminologický: co Vy považujete za konzervatismus, já za konzervatismus nepovažuji; a co já považuji za konzervatismus, to Vy za konzervatismus nepovažujete.

    “Vám přeci nejde o objektivní pravdu, ale o to, aby se potvrdila konzervovaná dogmata.” – Naopak, jde mi o objektivní pravdu, konzervatismus chápu jako (nedokonalou) konzervaci ideálů objektivní pravdy v nutně nedokonalých lidských podmínkách. Konzervativní dogmata, pokud vím, nemám.

    “Konzervatismus přece nestojí na straně hledačů pravdy a svobody, ale na straně zachování řádu! Jak byste jinak mohl mluvit o svobodě, demokracii, spravedlnosti a všech těch vznešených věcech a zároveň vynášet do nebes Franca a Pinocheta na nichž lpí krev tisíců lidí?” – To je jádro problému a Vašeho hlubokého nepochopení konzervatismu. Konzervatismus rozhodně není zachováním jakéhokoli řádu, konzervatismus je zachováním řádu založeného na poznání (správným rozumem nebo pravou vírou) objektivních norem spravedlnosti. Tedy, ano, je hledáním a udržováním pravdy (a taky svobody v rámci morálního zákona). Konzervativci rozhodně neobhajují a nezachovávají jakýkoli řád – žádný konzervativec nemohl obhajovat řád, který byl u nás např. v letech 1941-45, či 1948-60. A rebélie vůči nespravedlivému, totalitnímu řádu je plně slučitelná s konzervatismem. Jen za posledních 70 let, takoví konzervativci jako von Stauffenberg, de Gaulle, Churchill, Reagan – všichni se na rebélii vůči nějakému politickému řádu podíleli anebo ji podporovali v zahraničí. Říci, že proto nebyli konzervativní, je vyprázdněním tohoto pojmu.

    A pak, ano, v politice je velkou konzervativní ctností Prudentia, rozvážnost, uvážlivost. Normy spravedlnosti jsou objektivní, ale jejich aplikace v lidské společnosti není nikdy ideální. V mnoha situacích ty volby jsou smutné a alternativy nehezké. Ale stále je možnost smysluplných voleb. Jsou-li jediné alternativy buď naprosto černá, anebo různé odstíny šedé, bylo by nezodpovědné nepreferovat tu šedou. Pinocheta a ani Franca neobhajujeme jako ideál, nýbrž jako za daných okolností tu méně zlou ze dvou jediných možných alternativ, neboť ta zbývající byla naprosto příšerná: komunistický totalitarismus. Kdyby ta volba ve Španělsku 30. let byla mezi Francem a Adenauerem, podporovali bychom Adenauera. Ale bohužel nebyla. Byla mezi Francem a stalinským vazalem, satelitem. Jako je Adenauer mnohonásobně preferovatelný před Francem, tak je Franco tisícinásobně preferovatelný před Stalinem.

    “Fandíte jim prostě proto, že účel světí prostředky. Pinochet, stejně jako Franco přece byl objektivně zrádcem, vrahem a tyranem, ale konzervativně smýšlející lidé všech zemí se mu klaní, protože zachoval řád – nikoliv svobodu a demokracii” – Ne každý účel světí prostředky a ne jakékoli prostředky, ale je to ve skutečnosti právě správný účel, jenž světí přiměřené prostředky. Co jiného, než účel?! Přemýšlejte o tom! Svobodu a demokracii v té doby již v Chile a Španělsku nebylo možné zachránit vůbec, a ta volba byla mezi řádem autoritativním, jenž má potenci přerůst v řád svobodný, a řádem totalitním, jenž by zavraždil mnohonásobně více nevinných. Já uznávám, že Franco a Pinochet (či jejich stoupenci) zastřelili mnohé nevinné – a ani jedinu tu vraždu nechci obhajovat. Jen konstatuji, že alternativa – režim stalinského nebo castrovského typu – byla mnohonásobně horší. Konzervativci obhajují Franca a Pinocheta nikoli proto, že zachovali řád, ale proto, že za daných okolností prosadili ten méně špatný řád ze dvou reálně možných.

    Ne, konzervatismus, stejně jako není zachováváním jakéhokoli řádu, není ani zachováváním jakýchkoli “kontinuity, tradice, hodnot, které milujeme, zkrátka něčeho, bez čeho nemůže žádná společnost přežít bez ohledu na to, jestli samy ony hodnoty jsou transcendentní nebo ne.” Pokud tou kontinuitou, tradicí či hodnotami, které milujete, jsou kanibalismus, satí – upalování vdov, lidské oběti při náboženských obřadech Aztéků či vláda bratrů Castrových na Kubě, pak smysluplný konzervatismus je proti.

    “Proto také můj konzervatismus dokáže být do určité míry tolerantní k ostatním tradicím a respektovat je. Nečiní si žádný univerzální nárok.” Pokud jste tolerantní vůči kanibalismu, satí či lidským náboženským obětem, skutečně si nečiníte žádný univerzální nárok. Jste jen hodnotovým a morálním relativistou, který je naprosto lhostejný vůči nespravedlnosti a lidské důstojnosti. Konzervatismus obhajuje ten řád, tradice či hodnoty, které v kontextu dané doby a daného místa nejlépe chrání lidskou důstojnost. Co je někdy a někde akceptovatelné, je jindy a jinde nepřijatelné. Záleží od alternativ. Objektivní ideál lidské důstojnosti je kompasem, praktická uvážlivost, rozvážnost je tempem.

    “…správný křesťan má poslouchat svého vládce (a dostáváme se k naší loňské debatě) a to bezpodmínečně, protože všechna moc od Boha jest, a ne se bouřit proti jeho nehorázným nárokům.” – Vy skutečně nevíte, co je křesťanství. Všechna legitimní moc státu je podle křesťanství od Boha – to ano, a proto vůči legitimní autoritě státu má být křesťanský občan loajalální a poslušen. Ale někdy si vládcové nárokují i nelegitimní moc státu a ta není od Boha, nýbrž od Ďábla. Moc leninsko-stalinského státu, stejně jako hitlerovského státu, nebyla od Boha, nýbrž od Ďábla. Křesťanský občan státu, když dostane rozkaz zavraždit dítě (nebo kohokoli nevinného – Žida, kulaka, uprchlíka přes železnou oponu, atd.) nemá podle křesťanství bezpodmínečně poslouchat svého vládce, ale v tomto případě má dokonce bezpodmínečnou, kategorickou povinnost neuposlechnout. Má se raději nechat popravit, než aby sám vraždil. Vy fakt nevíte, co učí křesťanství. Nevím, zda se za křesťana považujete, či nikoli, no křesťanské učení neznáte.

    Aténská polis byla jako státní forma nadřazena orientálním despociím (jsou civilizace vyšší a nižší; civilizace si nejsou rovny), ale nebyla bez chyb. V průbehu času zdegenerovala. Perikles nebyl Caligula, pochopitelně; periklovské Atény v 5. století pnl. patřily k civilizačním vrcholům lidstva, stejně jako křesťanská Evropa v 13. století, nebo liberální Evropa v 19. století, ale aténská demokracie po Periklově smrti zdegenrovala. Kleon nebyl Perikles. Atény Perikla a Atény Kleonta jsou dvě různé věci. Demokracie je z konzervativního hlediska za určitých okolností akceptovatelná, za jiných nikoli. Záleží nikoli primárně na tom, kdo vládne, ale jak vládne. Myslím, že studium Aristotela by tady bylo k užitku.

    Ale stále to nevzdávejte, přemýšlejte o tom, a časem se z Vás možná stane skutečný konzervativec!

  2. Libor : 21.8.2008 v 4.01

    Mně je úplně jedno, jestli byl Platon rebel nebo ne. To nebylo nic osobního. Já pouze psal, že on i Sokrates byli rebely ve své athénské polis. Že usilovali o pravdu je krásná věc, pouze konstatuji, že se athénští občané obávali, že jimi objevené pravdy otřesou základy jejich civilizace a kultury. Není snad tato situace analogická k situaci Husa, Luthera, Erasma, Galilea, Koperníka a mnohých dalších, kteří taktéž usilovali o pravdu a mnohdy ji objektivně měli k nelibosti všech konzervativně a tradičně smýšlejících kruhů? Nejsou ti athénští občané také podobní všem těm současným fundamentalistům co Vám s vážnou tváří tvrdí, že svět byl stvořen za šest dní před 7000 lety, že Noe měl na palubě tolik a tolik druhů zvířat nebo že Jonáš doopravdy strávil tři dny v břiše velryby a dinosauří nikdy nebyli? Vy sám jste před časem na těchto stránkách vehementně brojil proti Darwinově teorii a to ne proto, že jste dokazoval její věcnou nesprávnost, ale protože se bojíte jejích dopadů na Vámi věřené pravdy. Vám přeci nejde o objektivní pravdu, ale o to, aby se potvrdila konzervovaná dogmata. Konzervatismus přece nestojí na straně hledačů pravdy a svobody, ale na straně zachování řádu! Jak byste jinak mohl mluvit o svobodě, demokracii, spravedlnosti a všech těch vznešených věcech a zároveň vynášet do nebes Franca a Pinocheta na nichž lpí krev tisíců lidí? Všechny ty rasistické senátory a sadistické maniaky ze CIA? Fandíte jim prostě proto, že účel světí prostředky. Pinochet, stejně jako Franco přece byl objektivně zrádcem, vrahem a tyranem, ale konzervativně smýšlející lidé všech zemí se mu klaní, protože zachoval řád – nikoliv svobodu a demokracii. Nařknul jste mě z lhostejnosti k transcendentní pravdě. Není tomu tak. Pouze odmítám představu, že by konzervatismus byl jejím nositelem. Konzervatismus je nástrojem k zachování kontinuity, tradice, hodnot, které milujeme, zkrátka něčeho, bez čeho nemůže žádná společnost přežít bez ohledu na to, jestli samy ony hodnoty jsou transcendentní nebo ne. Proto také můj konzervatismus dokáže být do určité míry tolerantní k ostatním tradicím a respektovat je. Nečiní si žádný univerzální nárok. Zatímco ten Váš nenechá na téhle Zeměkouli niť suchou dokud ji celou nespolkne.

    Dost jste mě pobavil, že Váš konzervatismus je konzervatismem sv. Pavla. Zajímalo by mě, jestli jste měl tu knihu, co se jí říká Bible vůbec v ruce? Kdyby ano, dočetl byste se, že správný křesťan má poslouchat svého vládce (a dostáváme se k naší loňské debatě) a to bezpodmínečně, protože všechna moc od Boha jest, a ne se bouřit proti jeho nehorázným nárokům. A taky nechápu, co zrovna Vy máte pořád proti athénskému démos? Nebyli to snad oni, kdo vymysleli demokracii, kterou se stále oháníte? A Perikles byl taky jako Caligula?

  3. LIBERTARIAN : 8.8.2008 v 9.59

    pane Joch .
    Este doplnam :
    Pisete v jednom prispevku ze

    “na osvětlení dvou pojetí konzervatismu: toho, jenž konzervauje to, co se dějinně ustavilo, ať je to cokoli (např. v Indii upalování vdov), a toho, jenž konzervuje to, co je objektivně správné (zákaz upalování vdov).”

    Pokial oba pojatia konzervativizmu povazujete za “konzervativne” , tak pri akomkolvek precitani slovka “konzervativny” sa budem musiet spýtat, KTORE pojatie (z uvedenych dvoch) sa v aktualnom pripade ma pouzit . Dost zlozite, nie ???

  4. LIBERTARIAN : 8.8.2008 v 8.58

    Pane Joch.
    Pisete :
    “Náš konzervatismus je konzervatismem poslušnosti vůči Bohu a pravdě, jakož i odbojnosti proti nehorázným a domýšlivým nárokům státu a jeho vládců, Váš konzervatismus je konzervatismem otrocké poslušnosti vůč mýtu, jakékoli zděděné víře a všemocnému státu, jakož i lhostejnosti vůči transcendentní pravdě.”
    - Od viacerych konzervativcov (?) som pocul ich vlastnu definiciu konzervativizmu, a tieto definicie boli kazda o niecom inom. Podobne, ako to pisete Vy v citovanom urivku.
    Ten “vaš” konzervativizmus mi je celkom prijemný, ale iní konzervativci su otvorene nepriatelskí mojim ideam liberalizmu.

    Otazka > Aky vyznam ma definicia, ked sa povazuje za standartne, ze ma viacero vzajomne rozpornych podôb ???
    Takato definicia spaja nespojitelne. Takato definicia MÝLI ludí.

  5. RJ : 5.8.2008 v 9.09

    Ad Libor: Váš názor na Platóna coby nebezpečného rebela sdílela taky komunistická StB: čtení Platóna na bytových seminářích bylo důvodem k represi.

    Ale jinak myslím, že jste, borče, na to kápnul! Váš konzervatismus se hlásí k tradičním mýtům a svévoli aténského demos, náš konzervatismus k úsilí Sokrata, Platóna, Aristotela atd. o poznání pravdy. Náš konzervatismus usiluje o konzervaci poznané pravdy o Bohu a člověku, nikoli o konzervaci jakéhokoli tradičního statu quo či jakékoli nepravé víry.

    “…byli řečtí filozofové, počínaje Platonovým učitelem Sokratem, kteří byli, a to právem obviňováni z bezbožnosti a podkopávání tradiční víry v bohy a tedy celého tradičního systému” – ano, ti “bohové” byly modly, ta víra byla nepravá a ten tradiční systém nespravedlivý. Není nic správného na rebélii proti falešné víře a není nic špatného na poslušnosti vůči pravé víře. Není nic špatného na rebélii vůči nespravedlivé polis, stejně jako neni nic špatného na loajalitě vůči spravedlivé polis.

    Jak byste vnímal Mojžíše – zřejmě obdobně, jako Sokrata a Platóna – tj. jako nebezpečného revolucionáře proti legitimní, tradiční vládě faraona. Ta jeho drzost, představte si, vyvádět Židy, do té doby šťastně žijící u masných hrnců egyptských pod vládou tradiční autority, na poušt ke SVOBODĚ pod Bohem! Fuj, rebel jeden!

    Ano, Váš konzervatismus je konzervatismem aténské polis, jež popravila Sokrata, náš konzervatismus je konzervatismem Sokrata, Platóna a Aristotela. Váš konzervatismus je konzervatismem Ramsese II., Tiglatpilesara III. a Aššurbanipala IV., náš konzervatismus je konservatismem Mojžíše, Jeremiáše a Izajáše. Váš konzervatismus je konzervatismem Herodese, Caliguly a Nerona, náš konzervatismus je konzervatismem sv. Jana Křtitele, Sv. Pavla a, samozřejmě, našeho Pána.

    Náš konzervatismus je konzervatismem poslušnosti vůči Bohu a pravdě, jakož i odbojnosti proti nehorázným a domýšlivým nárokům státu a jeho vládců, Váš konzervatismus je konzervatismem otrocké poslušnosti vůč mýtu, jakékoli zděděné víře a všemocnému státu, jakož i lhostejnosti vůči transcendentní pravdě. Vlastně totálního nezájmu vůči ní.

  6. Libor : 4.8.2008 v 16.08

    Celý článek jen potvrzuje známý fakt, že celý ten americký konzervatismus je jen snůška přiblblých neoliberálních frází bez jakéhokoliv myšlenkového potenciálu, jakási pseudointelektuální nadstavba jedné ekonomické teorie. Nevím věru nač ty kecy o Bohu, civilizaci atd., když se zcela evidentně ukazuje, že jak volnotržní Moloch vítězně postupuje světem, jdou jakékoliv konzervativní hodnoty (rodina, morálka, autorita, úcta k starším, láska k vlasti atd.) do háje.

    Je zkrátka třeba neustále a vytrvale připomínat, navzdory všem Meyerům a Jochům, že to co oni vydávají za konzervatismus je pouze konzervování abstraktních projektů liberálních utopistů přelomu 18. a 19. století, podbarvené pobožnůstkářskou rétorikou evangelikálních kazatelů. Že jejich verze konzervatismu je cestou do světa totální společenské anomie a rozvratu hodnot, ve kterém bude existovat jediná hodnota, společná všem utopistům všech dob a to SVOBODA. Svět bude vypadat asi takto: betonová džungle, samozřejmě bez zeleně (láska k přírodě se stane zločinem ekoterorismu), v ní děti v neustálé přestřelce legálně drženými zbraněmi (jiné záliby budou zakázany jako nedostatečně kompetitivní a tudíž pacifistické, buddhistické a tudíž nezápadní) a všude se budou nabízet řádně zdaněné prostitutky, protože přes “objektivní morální řád” je svoboda hodnotou absolutní. A v tomto dekadentním marasmu si budu moct šťastně říct: GOD BLESS U.S.

    Pozn.: Jaký duch naprosté konfuze pojmů stojí za tímto myšlenkovým proudem lze demonstrovat hned v prvním odstavci článku. Platon byl prý údajně konzervativní reakcí na touhu po moci atenského lidu. Věru, měl jsem vždy zato, že to byli řečtí filozofové, počínaje Platonovým učitelem Sokratem, kteří byli, a to právem obviňováni z bezbožnosti a podkopávání tradiční víry v bohy a tedy celého tradičního systému. A co Platonova Ústava? Společné manželky, společná výchova dětí a vůbec utopismus par excelence, kterým je toto dílo prodchnuté? Tady souhlasím s Vilémem, že bych nechal tohle dílo spát zaprášené knihovně

  7. Vilém : 2.8.2008 v 1.54

    Ad 1
    Nezlob se, ale to je pojmový zmatek netolerovatelného rozsahu. Přerozdělování a transfery nejsou totéž co socialistické vyvlastnění, a proto je nelze libovolně zaměňovat. V USA existuje přerozdělování a ekonomický růst, kdybych úsudek řídil svým přáním jako Ty, pak bych tvrdil, že transfery vedou k ekonomickému růstu. O korelaci mezi přerozdělováním a ekonomickým růstem však není jasno, kromě toho, že vztah rozhodně není triviální. Největší nepřetržité období globálního růstu po 2. světové válce bylo obdobím vysokých daní a sociálních transferů. V severní Evropě ekonomika prosperuje, proto vysoké transfery a daně prosperitu nevylučují.
    Tvoje řeči o Zimbabwe jsou podobně zavádějící – tam nepanuje hladomor, ale ekonomické problémy, které však nejsou rozsahem v Africe nijak výjimečné. V některých afrických zemích hladomor skutečně vznikl, a to přesto, že tam socialisté nikomu nic nevyvlastnili – například v Somálsku.
    Proto tvrzené souvislosti existují jen v Tvé fantazii a vztahy jsou mnohem méně černobílé. A mimochodem začínáš diskutovat o neomezeném trhu a totalitním vlastnickém právu, nikoli o demokracii. Ani náhodou to není totéž, naopak, demokracie, tedy to pozitivní na americké tradici, předpokládá stát a politiku, nikoli jen represivní aparát k plnění tržně teokratických přeludů.

    Ad 2
    Rasovou segregaci na Jihu musel stát potlačit, šlo o přirozený výtvor lidí, místních bělochů. Tvoje nenávist ke státu je směšná, svedeš na něj všechno zlo, ale stát je také výtvorem lidí a nevznikl shůry. S tou segregací to byl příklad – vedle toho šlo o mnoho dalších věcí, které do USA dorazily z Evropy – sociální politika, zdravotní pojištění, státní péče o vzdělání, zrušení poprav, moderní formy vězeňství atd. Čili USA tehdy převzaly z Evropy mnoho pozitivního a v podstatě teprve Reagan se vrátil k domácím tradicím. Mimochodem když mluvíš o totožnosti evropského socialismu s americkým liberalismem, dokonce o tom, že liberalismus je socialismus, tvrdíš vlastně totéž, jen to jinak hodnotíš. Liberalismus je ovšem, jak jsem řekl, jen mdlým odvarem skutečné levicovosti.

    Ad 3
    Nemoc je útok z přírody, nechápu, proč by mělo stát vzrušovat fyzické zranění člověka jiným člověkem a ne nemocí? Můžeš mi řici, co je v dané situaci podle Tebe chráněnou hodnotou? Podle mě fyzická integrita postiženého, a pokud souhlasíš, proč Ti vadí jen útok člověka?
    Se mzdou to skutečně nechápeš? Pokud je někdo ošizen o mzdu v přiměřené výši, utrpěl majetkovou újmu.

    Ad 4
    Myslím, že nemá smysl pohazovat počty mrtvých sem a tam, současná situace je zřetelně horší než před intervencí, ale i kdyby tam bylo zabito méně lidí, není to podstatné. Člověk odpovědný za smrt se přeci nemůže hájit tím, že by dotyční třeba stejně umřeli apod. – to by byla nesoudnost a nestoudnost.

    Ad 5
    Objektivně byl sovětský blok oblastí s nelegitimní vládou, což není žádná říše zla, termín jako z třeštění bláznů. Říše zla je něco, co v sobě nemá žádné dobro, a tady byla spousta hodnotných lidí. Dokonce i komunisté nakonec odešli velice poklidnou cestou, rozhodně líp, než kdysi konzervativní feudálové.
    Podobně nacistické Německo nebylo říší zla, to jsou prostě jen hesla pro dav. Říší zla byla třeba nacistická strana nebo StB, prostě to, co v sobě dobro mělo jen zcela zanedbatelně. A i pak je otázka, jestli tohle jsou adekvátní popisy, protože dobro a zlo na entitách nevisí v čisté podobě a jednou provždy – USA byly založeny genocidou Indiánů (na ty se to dobro kapitalismu z Ulrychova bodu 1 nějak nedostalo) , pak se zcivilizovaly, a dnes jim hrozí návrat ke kořenům.

    Teologické disputace ohledně boha a jeho podoby jsou jistě zajímavé, ale v politické rovině je skutečně mnoho bohů navzdory tomu, že je z definice jen jeden. Plyne z toho, že vpád této argumentace do politiky je vpádem blábolení. Pokud náboženství snad v něčem obsahovalo pozitivní momenty např. v morálce, pak zůstaly zachovány při jeho dialektické negaci ve vyšších formách poznání a právní regulace.

  8. Ulrich : 1.8.2008 v 20.38

    ad 1

    Naprosto není pravda, že by většina občanů měla z násilného přerozdělování prospěch. Tvrzení o tomto prospěchu je samotným jádrem socialismu. Socialističtí ideologové v podstatě říkají: “Je tu skupina boháčů. Zabavme jim jejich majetek. Rozdělíme se o něj a budeme se mít dobře”. Ale to je nesmysl. Jednak je majetek malé menšiny po rozdělení mezi masu chudiny zanedbatelný a chudým zásadně nepomůže, ale především samotné zmocnění se majetku chudobu neřeší. Majetek je třeba dobře spravovat. A to umí zákonitě zejména ti, kteří ho získali. Špatnou správou majetku se tento majetek znehodnotí. Tak se stalo ve všech komunistických zemích. Dřívě prosperující podniky po “znárodnění” ( ukradení ) upadaly. Typickým příkladem je Zimbabwe. Poté, kdy Mugabe zabavil farmy bělochům a rozdělil je mezi své věrné, statky zpustly a v zemi nastal hladomor. To ukazuje i na další aspekt důležitosti správy majetku, totiž na to, že majetek v dobrých rukou je ve formě zaměstnaneckých míst a dodávek na trh zdrojem blahobytu i pro ty, kteří ho nemají. Dále: I západní socialisté klamou občany, když říkají, že sociální politiku financují z peněz vybraných na daních od “boháčů”. Skutečnost je naprosto jiná. Socialistické vlády tvrdě daní hlavně deklarované adresáty dávek a pak část vybraných peněz s fanfárami milostivě občanům vrací. Zbytek si zčásti ponechají jako oficiální provizi ( vždyť ohyzdné, upocené levicové kreatury jako třeba Paroubek nebo Škromach přece musejí své tučné břichy něčím plnit ) a zčásti rozházejí naprosto neefektivně ( zbytečnosti, za pomoci korupce předražené zakázky ) rozházejí. Vedlejším efektem vysokých daní je pak omezení investičních možností ( a tím rozvoje či alespoň udržení konkurenceschopnosti ) podniků. Podniky proto upadají a zaměstnanci, pro něž levicové vlády údajně pracují, ztrácejí hlavní zdroj svých příjmů – mzdu. Top je ten “prospěch” pro většinu z přerozdělování. Bůh: jak už napsali ostaní, je jen jeden, a to ten, o kterém se píše v Bibli. O zákonech tohoto biblického Boha jsem hovořil. tedy žádná realitivita, žádná neurčitost. Islamisté: Zajisté se s islamisty shoduji v tom, že Bůh je jen jeden a ostatní bohové jsou falešné modly. Ale mnohem více je toho, v čem se od nich liším. Odlišnost má kořen v tom, že já za jediného pravého Boha ( a jediný pravý a závazný Boží zákon ) považuji někoho ( něco ) jiného než oni. To má pak mj. za následek, že zatímco já jsem horlivým zastáncem svobody slova ( volné konkurence idejí a náboženství ), oni vynucují náboženskou uniformitu strašlivým terorem a válkami. Výber mezi transfery a zvířeckostí poměrů: Vykořisťování za kapitalismu je evidentní marxistický blud sloužící k vyvolání nenávisti, která pak vede k plošně páchaným zločinům nazývaným v souhrnu socialistická revoluce. Pokud si myslíš něco jiného, popiš mechanismus onoho vykořisťování a já ti ukážu nesmyslnost oné konstrukce. Hladomory v chudých zemích jsou prostě projevem nízké produktivity práce. Násilné transfery tuto prodkutivitu a množství spotřebních statků, jek už jsem vyložil, nezvýší. Naopak. Znovu připomínám dříve kvetoucí a nyní zbídačenou Zimbabwe. Otroci v USA: Jak už správně napsal kolega, člověk nesmí být předmětem vlastnického práva a tudíž nemůže být ukraden. Nanejvýš osvobozen. “Nehumánnost” trhu: Tržní ekonomika je někdy tvrdá. Vyžaduje po člověku výkon. Kdo ho nepodá, je sociálně dole. Ovšem právě nesmírná ekonomická efektivita kapitalismu dává největší naději na slušný život i těm, kteří se nenarodili obdařeni vysokou výkonností. Vytváři pracovní místa a poskytuje z dlouhodobého hledika nejvyšší možné mzdy. Vytváří bohatství, ze nějž mohou být na základě dobrovolné ( a tedy té jediné skutečné ) solidarity nasyceni ti, kteří nemohou podat vysoký výkon. Proto je kapitalismus volné soutěže systémem, který zajišťuje nejvyšší dlouhodbě možnou životní úroveň všem. Bohatým i chudým.

    ad 2

    Tak konečně jsi konkrétní. Proberme to. Rasová segregace vynucená státem ( jako tomu bylo dříve na americkém Jihu ) byla zlem. Ovšem rozhodně není pravda, že by odstranění tohoto jevu do USA “dorazilo z civilizovanějších zemí”: Američané násilnou segregaci odstranili sami z vlastní iniciativy. Dále ( velmi podstatné ): Segregace nemá nic společného s konzervatismem ( republikanismem ). Rasistickou politiku dělali běloši na Jihu bez ohledu na své zařazení v politickém spektru. A byli to republikáni, kdo již za Lincolna zrušili otroctví. Konečně: Segregace je jevem do značné míry nevykořenitelným. Lidé prostě přirozeně ( i bez zásahu státu ) tvoří kulturně a sociálně homogenní komunity a vytěsňují ( nevpouštějí dovnitř ) cizorodé jedince. Integrační princip komunit přitom vůbec nemusí být etnický. A není na tom nic zlého. Každý má přece právo družit se nebo nedružit ( sdílet nebo nesdílet aktivity, život ) s těmi, u kterých to uzná za vhodné. Je to projev legitimní svobody. Každý přece chce žít a stýkat se pokud možno s tím, s kým je mu dobře.

    ad3

    Ne. Já tvrdím, že základní represivní funkce státu jsou jako jediné prospěšné a morální ve smyslu mnou definovanéhjo významu prospěšnosti a morálnosti. A jsem přesvědčen, že je to objektivní fakt. Přiznávám samozřejmě ostatním právo myslet si a říkat cokoli jiného. To však nic nemění na pravdivosti toho, co říkám. Definice: Útokem míním destruktivní jednání jednoho člověka vůči druhému. Tedy odnětí ( člověku člověkem ) něčeho, co člověk má ( život, zdraví, majetek ). Nemoc takovým útokem proto být nemůže. Nanejvýš jako důsledek úmyslného nakažení, což by samozřejmě útok byl. Příklad se mzdou nechápu. Člověk, který obdrží mzdu, přece získává, nikoli ztrácí.

    ad 4

    Spojené státy nesou zodpovědnost. Ale ne plnou. Hlavní mají přece teroristé. To oni zabíjejí a terorizují nevinné. Předčasné stažení amerických jednotek z Iráku by evidentně vedlo k občasné válce, která by byla horší než současný stav. Do této války mezi sunnity, šíity a Kurdy by takřka jistě vstoupily sousední státy. Na prvním místě islamistický ( teroristický, zločinecký ) Írán. A Spojené státy by za bezpochyby strašné následky tohoto konfliktu nesly zodpovědnost.

    ad5

    Jak už napsal kolega, byl sovětský blok objektivně zločiněckou a pro Západ nebezpečnou entitou neboli Říší zla. To nebyla rétorika, nýbrž jasně řečená pravda. Obama: Kdyby si zvolil heslo “Higher taxes, public healthcare, quit Iraq”, bylo by to věcné a férové. “Change” je povrchní, prázdné a neupřímné.

    • Cristero : 15.4.2017 v 13.35

      Tolik špatných příkladů, že se nestydíte, tržní bolševiku….

  9. Robert : 1.8.2008 v 15.58

    Připojil bych se ke Konzervě.

    Bůh je už z definice jen jeden. Pokud by jich bylo více, nebyli by v pravém smyslu slova Bohy,
    což je spor. Nemusíme se pouštět do rozsáhlých teologických pojednání, stačí na to “selský
    rozum”. Ostatně to je právě základ konservatismu, jestli se nepletu. Hi hi hi…

  10. Konzerva : 31.7.2008 v 15.03

    ad 1) Mozna je vic tvych bohu a buzku, ale Buh je jen jeden, a jeho zakony (vcetne moralnich) existuji, bez ohledu na to, ze ty tomu neveris.
    Prave podle techto zakonu je clovek svobodna bytost stvorena k obrazu Bozimu a ma svoji inheretntní hodnotu, proto nemuze byt nikdy majetkem jineho cloveka (otrokare), a nelze tedy mluvit o jejich okradeni. Slo naopak o pouhe navraceni se k Bozim zakonum.

    ad 5) Komunisticka rise zla byla faktem, podobne jako bylo risi zla treba hitlerovske Nemecko (nazval bys i toto oznaceni lacinym nebo s timto nekonsistentne problem nemas?) Na pojmenovani zla a odhodlani proti nemu bojovat a snazit se ho porazit (a ne se s nim smirit), neni nic lacineho, naopak, prave to delalo z R. Reagana cloveka a statnika mimoradne velikosti, byt to socialisti a ruzni relativizatori zla a dobra snad ani nemohou pochopit. Ale to bychom se zase museli vratit k bodu 1)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?