CO JE A CO NENÍ MANŽELSTVÍ (Bulletin č.227)

1.11.2010
Robert P. George

Robert P. George je členem redakční a dozorčí rady měsíčníku First Things a profesorem právních věd na Universitě v Princetonu. Článek je upraveným textem přednášky pronesené 11. března 2009 v New Yorku na fóru Socrates in the City.

Všichni se shodnou na tom, že manželství je mimo jiné vztah, ve kte- rém jsou spojeny osoby. Ale kdo jsou osoby? A jak se mohou dvě nebo více osob spojit? Zastánci liberálního uvažování v oblasti sexuality a manželství obvykle vnímají osobu (ačkoliv často nevědomky) jako součást lidského já, která je schopna vnímat a mít touhy. Osoba samo- zřejmě obývá tělo (nebo je s ním nějakým způsobem spojena), které ale bývá považováno (byť často implicitně) za podosobní realitu spíše než za část osobní reality lidské bytosti, jíž tělo náleží. Tělo je chápáno jako nástroj, pomocí něhož jedinec dosahuje uspokojení či se na něm podílí, získává potřebné zkušenosti a dosahuje různých cílů.

Podle těch, kteří – ať už formálně nebo neformálně – toto dualistické pojetí lidské bytosti zastávají, nemůže být osobního spojení dosaženo spojením tělesným. Osoby se namísto toho spojují emocionálně (nebo, jak by řekli lidé s jistým náboženským cítěním, duchovně). A je-li tomu skutečně tak, pak se osoby stejného pohlaví samozřejmě mohou spojit a sdílet sexuální zkušenosti, které tím, že jim prostřednictvím milostných hrátek umožňují vyjádřit vzájemnou náklonnost, sdílet rozkoš a posílit citové prožitky, jsou podle jejich názoru prostředkem ke zkvalitnění jejich osobního spojení.

Další pohled na to, co to osoby vlastně jsou, je zakotven jak v tradič- ním manželském právu, tak v tom, co filosof Isaiah Berlin kdysi nazval ústřední tradicí západního myšlení. Lidské bytosti jsou v tomto pohledu bytostmi tělesnými. Netvoří je tedy pouze vědomí, mysl nebo duše, které obývají a využívají neosobního těla. Lidská osobnost je dynamickou jed- notou těla, mysli a duše. Tělo není jen pouhý nástroj jedince, je to vnitřní součást roviny osobnosti lidské bytosti. Tělesné spojení je tedy spojením osobním, a komplexní osobní spojení, tedy spojení manželské, je založeno na spojení tělesném.

Tělesná jednota manželů je možná, protože se muži a ženy, podobně jako jiní savci, při pohlavním aktu spojují organicky – představují tak jeden reprodukční celek. Přesto, že reprodukce je samostatný akt, v pří- padě lidí (a jiných savců) reprodukční akt neprovádějí jednotliví přísluš- níci druhu, nýbrž pár jakožto organická jednotka. Toto tvrzení důkladně vysvětlil teolog Germain Grisez:

Přesto, že pokud jde o jiné funkce, jakými jsou výživa, vjemy či pohyb, jsou samec a samice zcela samostatní, ve vztahu k reprodukci, jsou pouhými potenciálními částmi páru, jenž sám je teprve kompletním organismem schopným pohlavní reprodukce. I v případě neplodnosti páru vytváří pohlavní styk, pokud splňuje podmínky reprodukčního chování daného druhu, z kopulujícího samce a samice jeden organismus.

Jedinečné na manželství je především to, že se jedná o sdílení života v celé šíři. Je to sdílení založené na tělesném spojení, které je umožněno toliko pohlavní komplementaritou muže a ženy – komplementaritou, díky níž se dvě lidské bytosti stanou, jak praví Bible, jedním tělem. Takové spojení pak tvoří základ vztahu, který dva lidé chápou jako svazek postavený na vzájemném slibu nerozlučnosti, monogamie a věrnosti.

Odpůrci takového pojetí sexu a manželství tvrdí: „Rodinu vytváří láska.” Nezáleží přitom na tom, zda se jedná o lásku mezi dvěma lidmi opačného nebo stejného pohlaví. (Ti rozumní a čestní uznají i to, že obdobně nezáleží ani na tom, zda se jedná o lásku mezi třemi nebo více lidmi.) Rozhodujícím není ani pohlavní projev takové lásky.

V jádru současné debaty o manželství ovšem leží možnost, kterou zastánci manželského svazku potvrzují a odpůrci vyvracejí, a která chápe manželství jako společenství jednoho těla. Pokud může při styku, jenž splňuje podmínky reprodukčního chování (ať už jsou splněny i ostatní podmínky či nikoliv), dojít mezi manželi k mezilidskému spojení – čímž se vytvoří biologický základ jednoty o několika úrovních a manželé sdílí život v souladu s tradičním chápáním manželství dlouho zakotveným v západním právu, filosofii a kultuře -, pak se skutečně manželský styk podstatně liší co do smyslu, významu a hodnoty od nemanželského milostného styku (jako například sodomie či vzájemné masturbace).

Tvrzení, že pravé manželství je něco jiného nebo širšího než spojení dvou pohlavně komplementárních manželů, nutně předpokládají, že hod- nota sexu musí spočívat v jeho funkci coby nástroje k plození či potěše- ní, jež jsou považovány za cíl sám o sobě, nebo za prostředek pro vyjádření lásky, citů apod. A tak kritici tradičních norem manželství a sexuality tvrdí, že například homosexuální milostný styk se neliší od heterosexuálního, kdykoliv je tento motivován k jinému účelu než k plození. To znamená, že co se týče motivace, významu a hodnoty, není rozdílu mezi milostným stykem u partnerů stejného pohlaví a manželským stykem, kdy si jsou manželé vědomi, že alespoň jeden z nich je dočasně či trvale neplodný. Tradiční chápání manželství je tedy nespravedlivé, pokračuje argumentace, a to z toho důvodu, že pokládá neplodné osoby opačného pohlaví za způsobilé k manželství, zatímco partnery stejného pohlaví nikoliv.

Právě z podobného dvojího měřítka nařkl profesor na Univerzitě v Princetonu Stephen Macedo tento tradiční náhled a jeho zastánce. Ptá se: „Co je smyslem sexu v neplodném manželství? Nikoliv plození. Předpokládejme, že partneři vědí, že jsou neplodní. Pokud mají pohlavní styk, pak jen pro potěšení a k vyjádření vzájemné lásky, přátelství či pro jiné dobro. A přesně z toho samého důvodu mají pohlavní styk homosexuální páry.”

Tato výtka na mnoho lidí zapůsobí a zdá se, že zarazí i ty s konzervativnějšími názory. Jakmile se ale zaměříme na jádro tradičního přístupu, kritika selhává, protože předpokládá, že význam sexu v manželství je pouze instrumentální. Podstatou tradičního pohledu je přitom to, že účelem sexu je dobro samotného manželství, které se při pohlavním styku, jenž spojuje manžele v jedno tělo a tím i mezilidsky, završí a obnoví.

Tradiční pohled odmítá vytvářet ze sexu (a s ním i z těl obou partnerů) nástroj, sloužící k dosažení vnějšího cíle jakéhokoli druhu. To samo- zřejmě neznamená, že plození a potěšení nejsou oprávněné, pokud jsou svázány se základním dobrem a ospravedlňujícím momentem manželského milostného styku, tedy spojením v jedno tělo.

Kritici tradičního pojetí manželství, kteří tento význam chápou, musí tedy namítat, že tato zdánlivá jednota těla, která odlišuje manželský pohlavní styk od sodomie nebo jiných nemanželských styků, je pouhou iluzí, a tak je zdánlivé tělesné spojení manželů v aktu, jenž naplňuje podmínky plození, vlastně nemožné.

Macedo například tvrdí: „Splynutí v ,jedno tělo‘ v případě neplodných párů je vlastně … spíše zdání než realita.” Tyto páry se kvůli neplodnosti biologicky spojit nemohou: „Jejich těla … nevytvoří žádný ,jedinečný reprodukční základ‘, žádnou skutečnou jednotu.” Macedo dokonce tvrdí, že ani plodné páry, které při pohlavním styku zplodí děti, nedosáhnou skutečného biologického spojení, protože, jak říká, „biologicky se nespojují penisy a vaginy, ale spermie a vajíčka”.

Filosof John Finnis na to trefně odpověděl: „Když budeme záležitost trivializovat a slovíčkařit, pak lze také tvrdit, že spermie a vajíčka se spojují pouze fyzicky, jelikož biologicky se spojí jen jejich buněčná jádra. Realističtější by bylo uznat, že celý proces kopulace, jež zahrnuje mozek muže a ženy, jejich nervy, krev… výměšky a koordinované činnosti, 4 5 je biologický skrz na skrz.” Navíc, jak Finnis dále podotýká, „organické spojení, jehož příkladem je styk za účelem rozmnožení, není” – jak si zjednodušeně představuje Macedo – „spojení penisu a vaginy. Jedná se o spojení lidí ve vědomém, konsensuálním aktu” pohlavního styku.

Jednota, o níž Finnis hovoří, tedy jednota těla, smyslů, pocitů, rozumu a vůle, tvoří základ našeho chápání lidství. Avšak je to jednota, o níž Macedo a ostatní, kdo odmítají možnost skutečného tělesného spojení v manželství, nemohou hovořit. Vždyť předpokladem jejich odmítavého přístupu je dualita osoby (jakožto vnímajícího a toužícího lidského já) na straně jedné a těla (jakožto nástroje vnímajícího a toužícího lidského já) na straně druhé, která je s takovou jednotou v naprostém rozporu. Tato dualita osoby a těla je implicitní součástí názoru, který je jádrem Macedova odmítání možnosti manželského spojení v jedno tělo – tj. názoru, že sodomický styk se liší od toho, co právo a filosofie tradičně považují za cudný a počestný manželský styk, pouze z hlediska uspořádání „jednotlivých částí”. Podle této myšlenky jsou pohlavní orgány neplodné ženy či neplodného muže asi tak reprodukční, jako jsou řekněme ústa, konečník, jazyk nebo prsty. A tak nemůže být milostný akt mezi mužem a ženou, kde alespoň jeden z nich není plodný, považován za akt reprodukční.

Faktem ale je, že genitálie muže a ženy jsou reprodukčními orgány neustále, a to i v neplodném období. Styk, který splňuje podmínky reprodukčního chování, je aktem reprodukčního druhu, i když nejsou splněny biologické předpoklady. Pokud je smyslem pohlavního styku manželské spojení, dosahují partneři vytoužené jednoty (jejich těla splynou v jedno) právě při pohlavním spojení či – chcete-li – při aktu, z něhož může vzejít dítě. Tradiční právo a filosofie tento akt vždy nazývaly „aktem plození” či „manželským aktem”.

V některých kulturních sférách se názory, jaké předkládá Macedo, vůbec nepovažují za radikální. Jeho pohled na sex a manželství bývá naopak mnohými pokládán za příliš konzervativní či dokonce staromódní. On a další zastánci tohoto „umírněně liberálního” postoje bývají kritizováni za prosazování principu sexuální věrnosti a za odsuzování promiskuity (byť většinou jen odsuzování implicitní). Je obdivuhodné, jak zůstávají věrni myšlence manželství coby trvalému a výlučnému sdílení života, který je integrován kolem sexuální aktivity (na niž ho samozřejmě nelze omezit). Myslí si ovšem, že na charakteru či druhu této aktivity nezáleží. Sex je sex. Není schopna spojit lidi v jedno tělo, ale může jim dovolit jedinečným způsobem vyjádřit jejich náklonnost.

Jakmile se manželství a manželský pohlavní styk začne takto omezovat pouze na prostředek, pak jediným pochopitelným důvodem pro vstup do manželského svazku je dosažení nějakého dalšího cíle nebo cílů. Jistě, že pro některé bude hlavním účelem manželství zplození dětí. Zda je ale konkrétní manželství spojením za účelem reprodukce či za účelem zcela jiným, je čistě otázka subjektivních preferencí stran, které do takového svazku vstupují. V žádném případě není manželství bráno jako přirozená podmínka pro zrod a výchovu dětí. Ani rámec manželského stavu či podmínky manželského vztahu nejsou považovány za něco, co by bylo vytvářeno nebo formováno přirozenou orientací na výchovu dítěte. V tomto novém pojetí se manželství vyznačuje přizpůsobivostí či tvárlivostí, která ho ostře odlišuje od původní koncepce, kterou má nahradit.

V tomto revizionistickém pojetí je také manželství chápáno jako zbytečné, a to i pro výchovu dětí. Jestliže dva lidé (nebo i více) shledají nebo se domnívají, že jim manželský stav vyhovuje, pak mají důvod se vzít. Pokud ne, pak se manželství nepokládá za jedinečný či dokonce vhodný kontext, který by měl utvářet jejich společný život.

A co sex? Jaké má místo v novém pojetí manželství? Liberalismus životního stylu, jak se mu občas říká (pro odlišení od politického liberalismu řekněme Franklina Roosevelta či Huberta Humphreyho), odmítá vyhrazovat sex pouze pro manželský vztah. Nezná žádný pádný důvod k protestům proti sexuálnímu soužití mimo manželství. Liberalismus životního stylu nemá dokonce předsudky ani vůči sexu mimo stabilní vztah. Jeho jediným principem poctivosti v otázkách sexu je princip sou- hlasu, nikoliv – jak je tomu v tradičním pojetí – princip manželství. Například filosof Frederick Elliston trvá na tom, že pokud sexu nepředchází donucení či lest, není sexuální volba mravním problémem.

Liberalismus životního stylu dokonce nespatřuje žádný problém ani v cizoložství – pokud ovšem, podobně jako u tzv. volných manželství, nedochází k podvádění druhého z manželů. Podle liberalismu životního stylu, tak jak ho obhajuje Elliston a mnoho dalších, skutečně nelze najít důvod (existují pouze subjektivní preference), proč by od sebe manželé měli vyžadovat věrnost. Proč by se měli „vzdát všech ostatních”? Jaký je význam sexuální věrnosti? Přesněji řečeno, neexistuje jediný důvod, proč nemít „volné manželství”. Existují jen emoce, které někteří lidé mají 6 7 a jiní ne. To je důvod, proč lidé, kteří odmítají tradiční podmínky manželství – dokonce i ti jako Macedo, kteří tak údajně činí z konzervativních důvodů, třeba aby umožnili manželství i lidem, kteří upřednostňují erotické zážitky s partnery stejného pohlaví – jen těžko odsoudí promiskuitu a vše s ní spojené. Možná jen občas, z pragmatických důvodů. A tak nyní publicista a politolog Andrew Sullivan, který kdysi zdůvodnil, proč by mělo dojít ke změně tradičního chápání manželství v konzervativním kontextu, prohlašuje, jak je anonymní sex s partnery, kteří se vzájemně ani nepředstaví, „krásný”, ba dokonce naplněn „duchovnem”.

Jakou úlohu má tedy sex v novém pojetí? Představuje ještě vnitřní, neoddělitelnou součást manželství i přesto, že je přípustný i mimo manželství? Odpověď musí znít ne. Podle nového pojetí má sex i v manželství význam a hodnotu pouze nástrojovou. Manželství v zásadě není sexuálním vztahem. Pokud si partneři náhodou přejí mít spolu pohlavní styk, je to v pořádku. Jejich cílem může být zplodit dítě, dosáhnout nebo sdílet rozkoš a intimitu či vyjádřit si vzájemně lásku. Těchto cílů lze ale nejen legitimně dosáhnout i mimo manželství, dokonce není ani důvod, proč by měly dosahovány v manželství, když například partneři spolu pohlavní styk mít nechtějí. Stejně jako si lze užít sex bez manželství, lze žít v manželství bez sexu. A tak celá myšlenka manželského spojení, která historicky tvoří ústřední myšlenku filosofie manželství a manželského práva v naší kultuře, pozbývá smyslu.

Běžná revizionistická odpověď na obranu manželského svazku (obranu toho druhu, již tu předkládám já) zní, že ačkoliv je tradiční postavení svazku z morálního hlediska platné, je nespravedlivé, aby bylo součástí právních norem. Například Macedo tvrdí, že pokud jsou neshody ohledně podstaty manželství „postavené na… složitých filosofických dohadech, s nimiž rozumní lidé již dávno nesouhlasí, pak rozdíly leží přímo na území, které filosof John Rawls správně označil jako nevhodné pro formování základních práv a svobod.” Macedo a jiní tedy tvrdí, že právo a politika musí být ve vztahu k rozdílům v chápání manželství a sexuální morálky neutrální.

Toto tvrzení se hluboce mýlí. Skutečný smysl, hodnota a význam manželství jsou poměrně jasně pochopitelné (i když lidé mají někdy potí- že dostát jeho morálním nárokům) v kultuře – včetně, kriticky vzato, kul- tury právní -, která prosazuje a podporuje zdravé chápání manželství. Ideologie a přístupy, které jsou zdravému chápání a praktikování manželství nepřátelské, směřují k podkopání instituce manželství v rámci celé kultury. Je proto velmi důležité, aby se vlády vyhnuly snahám být ve vztahu k manželství neutrální a do zákonů a politické agendy zakotvily jeho co nejzdravější pojetí.

Právo je učitel. Buď naučí, že manželství je realita, již si lidé mohou vybrat a podílet se na ní dle vlastní volby, ale jejíž rámec jen tak podle své momentální vůle tvořit a upravovat nemohou, nebo naučí, že manželství je pouhá konvence, jež je natolik tvárná, že jednotlivci, páry či dokonce skupiny z ní mohou podle své volby vytvořit cokoliv, co vyhovuje jejich tužbám, záměrům a dalším choutkám. Když uvážíme předpojatost lidské sexuální psychologie, bude výsledkem rozvoj praktik a ideologií, které budou skutečně mít tendenci podkopávat zdravé pojetí a praktikování manželství. Společně s tím vzniknou patologické jevy, které budou směřovat k upevňování a posilování právě těch praktik a ideologií, jež je vyvolaly.

Oxfordský filosof Joseph Raz, liberál, který se mnou nesdílí pohled na sexuální morálku, je oprávněně kritický vůči formám liberalismu, včetně filosofie Johna Rawlse, tzv. rawlsianismu, které předpokládají, že právo a vláda mohou a měly by být mezi soupeřícími pojetími morálního dobra neutrální. Poznamenal například, že „monogamie za předpokladu, že je to jediná hodnotná forma manželství, nemůže být praktikována jednotlivcem. Vyžaduje kulturu, která ji bude svými veřejnými postoji a formálními institucemi uznávat a podporovat.”

Raz samozřejmě nepředpokládá, že pokud se v kultuře, jejíž zákony a politika monogamii nepodporují, nějaký muž rozhodne být monogamní, nebude smět mít pouze jednu ženu, resp. bude povinen či pod nátlakem donucen vzít si ještě další. Má spíše na mysli, že i když je monogamie klíčovým prvkem správného chápání manželství, velký počet lidí tomu neporozumí – a tak nepochopí ani hodnotu monogamního vztahu a jeho smysl -, nenaleznou-li oporu v kulturním prostředí, jež monogamní manželství podporuje formálně prostřednictvím práva a politiky i po- mocí neformálních prostředků. To, co platí pro monogamii, platí stejně tak i v případě dalších prvků správného chápání manželství.

Manželství je zkrátka takový druh dobra, který si mohou zvolit a smysluplně se na něm podílet pouze ti, kteří chápou jeho základní význam a s takovým porozuměním se pro něj také rozhodnou. Schopnost lidí mu porozumět – alespoň implicitně – a následně se pro něj i rozhodnout však kriticky závisí na institucích a obecném kulturním povědomí, jež na jedné straně přesahuje individuální volbu, na straně druhé z obrovského množství individuálních rozhodnutí vyrůstá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?