BÝT KONZERVATIVCEM: POUČENÍ Z LOUISE DE BONALD

25.8.2007
Christopher Olaf BLUM

Z těch mnoha pokusů o definici konzervatismu, jež se objevily v posledních desetiletích, patří k nejpřesvědčivějším definice Roberta Nisbeta: „Esencí tohoto souboru myšlenek je ochrana společenského řádu – především rodiny, obce, místního společenství a regionu – před uchvatitelskými pokusy centralizovaného politického státu.“1) Tato definice je plodem Nisbetova dlouhého studia francouzské konzervativní tradice, a zvláště jejího zakladatele, Louise de Bonalda (1754-1840). Bonald tvrdil, že účelem politické moci je ochrana, neboli – jak to formuloval – uchování (conservation) rozumných bytostí. A „co je to ochrana člověka?“, ptá se Bonald a odpovídá: „Je to ochrana jeho existence v podmínkách odpovídajících jeho přirozenosti“, to jest jeho fyzické a zvláště morální „dokonalosti“.2) Rodina, farnost a spolek jsou – podle Bonalda – kolébky ctnosti, pravé lidské dokonalosti a štěstí. Zničit tyto kolébky je hlavním cílem architektů moderního státu. „Podle Rousseaua,“ píše Nisbet, „utlačuje člověka především tradiční společnost – třída, církev, škola, patriarchální rodina.“3) Lékem, který navrhl Rousseau a který se – se znepokojivým úspěchem – pokusila uplatnit Francouzská revoluce, je nahrazení těchto malých, zděděných společenských struktur jedinou, neosobní mocí Obecné Vůle. To je šílený sen těch, jež Burke nazývá „sofisty, ekonomy a počtáři“. Postavit se takovým poblázněným snílkům – to znamená být konzervativcem.Ale postavit se proti egalitářskému, byrokratickému státu nestačí. Být konzervativcem, to zaprvé a především znamená bránit nebo chránit něco dobrého. A tak nás Nisbetova definice vyzývá spíše k tomu, abychom budovali, kultivovali a byli, než abychom útočili. Musíme tedy nejprve pochopit, co je skutečnou hodnotou pravého společenství: společenství místa, společenství práce a prvotního společenství rodiny. K tomu nám pomůže, budeme-li následovat Nisbetova příkladu a budeme se zabývat životem a učením Louise de Bonald.

Smysl pro místo

Nisbet tvrdí, že nezdravé „hledání společenství“ začíná tam, kde lidé ztratili zkušenost skutečného společenství ve svých vlastních životech: tímto skutečným společenstvím má na mysli ani ne tak citové vztahy, ale reálnou příslušnost k pospolitosti, jež poskytuje některé sociální nebo i ekonomické funkce. To je zdravé stanovisko a my se k němu ještě vrátíme. Ale existuje také typ citového společenství, jež vzniká tam, kde se člověk identifikuje se svým krajem nebo místem, a tady jde o víc než o pouhý cit: může to být ustrojení mysli, jež utváří morální pohled člověka i jeho rozhodování. Takovýto smysl pro místo je „konzervativní“ v nejlepším smyslu slova, a tak ho také používá Bonald.

Bonald pocházel z jednoho z chudších krajů Francie, zvaného Rouergue, který lze popsat jako francouzské Apalačské hory. (Apalačské hory patří k nejchudším oblastem USA – pozn. překl.).
) Jeho rodina byla několik století zakořeněna v oblasti poblíž Millau, tržního městečka v roklinaté končině podél řeky Tarn a Dourbie. Bonald popisoval Rouergue jako „drsnou krajinu, kde se člověk musí pořád plazit a šplhat“.4) V těchto říčních údolích lidé pěstovali víno na strmých terasách vytesaných do skály a sklízeli kaštany, jež pekli za dlouhých zim a tak se udržovali na živu. Na větrných náhorních planinách chovali ovce a pěstovali pšenici a žito, z něhož pekli tvrdý, tmavý chleba, což byla jejich základní potravina. Tento chléb oslavovalo místní přísloví: „Lou po dur / Ten l´oustal segur“ (což by se dalo přeložit jako „Chleba tvrdý na kost udržuje domov v pořádku“). Byl to kraj zemitých, nezávislých rolníků, kteří si nepotrpěli na cizí úřady a víc než jednou povstali proti francouzské koruně. Jelikož mu bylo domovem takové tvrdé místo, Bonald ani nemohl být romantikem opěvujícím holé kopce a pusté zříceniny. Byl spíše konzervativcem a tuto zemi miloval proto, že mu dala život.

Bonald byl vůči Rouergue upřímně loajální. Liboval si v konzervativním temperamentu místních rolníků. „Mám štěstí,“ napsal svému přiteli, baronu ze Senfft, „že žiji v krajině chráněné před mořem, daleko od hranic, bez velkého bohatství, bez průmyslu s výjimkou zemědělského, který nejvíce inspiruje náboženské cítění a zdrženlivost. Naši lidé jsou odvážní a mají zdravé cítění.“5) Jinde vysvětluje agrární kořeny jejich konzervatismu: „Obyvatelé na jihu Francie jsou častěji vlastníky půdy než lidé ze severních provincií, a … protože jsou častěji vlastníky půdy, existuje u nich zpravidla větší oddanost zákonům a větší věrnost vládcům.“6) Stejně jako Chesterton a po něm Belloc, i Bonald chápal vlastnictví nemovitého majetku, tedy půdy, jako zdroj oddanosti obecnému dobru. Jeho láska k Rouergue se vztahovala i na kuchyni. Když za Francouzské revoluce žil jako emigrant v Porýní, usoudil, že „způsob, jímž se živí Francouzi a Španělé, je určitě zdravější než to, jak jedí Angličané, Němci a Holanďané, protože ti první jedí více chleba a méně masa, zatímco ti druzí jedí hodně masa a málo chleba.“7) A můžeme si být jisti, že to, co mínil chlebem, nebyla pařížská bageta, ale tvrdý, černý bochník jeho domova.

Bonald si cenil tvrdou práci s obděláváním půdy za nemilosrdného počasí. Deset let žil v exilu, vzdálen domovu svých předků, a když se vrátil, byl nucen obnovit své rodinné dědictví, poničené revolucí. Na začátku revoluce se jeho žena musela s mladšími dětmi skrývat ve skalách na jeho pozemcích před plenícími revolucionáři, kteří terorizovali místní šlechtu. Pak bylo jeho hospodářství zkonfiskováno jako propadlý majetek emigranta, a paní Bonaldová ho získala zpět jedině tak, že prodala to, co sama dostala věnem, a odkoupila ho zpět. Když se Bonald konečně vrátil, našel své pozemky zbavené stromů a ve stavu, který vyžadoval velkou péči. Celou druhou polovinu života se s námahou snažil obnovit plodnost své půdy. „Žiji ve smutné a chudé krajině,“ napsal příteli roku 1833 po třiceti letech námahy, „a s trochou prostředků (jež mi nicméně chybí) bych ji mohl učinit příjemnější a zvláště plodnější… Netoužím po luxusu, protože ho nemám rád, ale po užitečných věcech a po určitém vybavení, což patří k sobě.“8) Bonald věděl, že si zamilujeme místo, kde žijeme a pracujeme, a že tato láska zahrnuje povinnost učinit zemi vhodnou k obývání.
Bonaldova láska k jeho rodnému Rouergue i jeho přesvědčení o hodnotě tvrdé práce, jež činí půdu plodnou, ho vedly k názoru na italskou krajinu, který působí překvapivě. Když jeho přítel baron von Senfft žil ve Florencii, napsal mu Bonald o toskánském venkově: „Všechno, co vidíme v roztomilém Toskánsku, vypadá krásně a dobře, protože příroda tu pro materiální rozkvět vykonala více, než vzdělání a dokonce i vlády vykonaly pro rozkvět morální. Najdeš tady, zdá se mi, více toho, co těší oči a uspokojuje představivost, než toho, co živí mysl.“9) Krása přírody pro něho nebyla nejvyšším dobrem. Ani se mu příliš nelíbila neproduktivní, umělá krása. Odsuzoval módu 18. století, spojenou se jménem Capability Browna, která ničila přímé aleje stromů i rolnické vesničky a zahrádky a nahrazovala je idealizovanou „rustikální“ krajinou. Chápal to jako produkt rousseauovské sentimentality, jež opustila přírodu „vznešenou a dokonalou“ kvůli přírodě „prosté, pastorální, dětinské a rodinné“. Tato romantická dispozice mysli „změnila zahradu, v níž umění zdokonalilo přírodu tím, že vystavilo její různé krásy, v nekultivované a pusté pole, jemuž se říká anglická zahrada“.10)

Při podobných názorech není divu, že Bonald obdivoval hluboce konzervativní báseň Olivera Goldsmitha „Opuštěná vesnice“; básník totiž zatracoval „anglickou zahradu“ stejně jako on:

Země, zrazená luxusem,

původně oděná do nejprostšího půvabu přírody.

Jak se však blížila k zániku, rostla její krása,

její aleje zářily, její paláce budily úžas.11)

Byl to zvláštní luxus, ten luxus anglické zahrady 18. století, který srovnal se zemí vesnici s jejím pohoršlivým lidským zmatkem a nahradil ji překvapivými vyhlídkami a pohledy na budovy. Ale luxus to byl, a nebyl nepodobný prostopášné lásce ke svobodě za Francouzské revoluce, jež znárodňovala nemocnice, sirotčince, kláštery, školy, ba i vesnické pastviny, a předávala je „osvícenému“ publiku, aby byly využity všemocnou Obecnou Vůlí. Pravý konzervativec se takové svévolné destrukci staví instinktivně na odpor.

Než opustíme téma půdy a místa, musíme se vrátit k našemu výchozímu bodu, který se týkal konzervativní povahy či onoho drobného patriotismu pro všechno důvěrně známé, který utváří náš charakter a pomáhá nám jít za dobrem. Pro Bonalda to byla ta nejdůležitější část ctnostného života. Svědčí o tom Bonaldův dopis příteli, s nímž si dlouhá léta psal, ve kterém hovoří o mentalitě jednoho z jejich společných přátel: „Dostal jsem dopis od našeho přítele psaný v Montauban. Myslím, že ho pojala jistá nechuť pro tamější krajinu.“ Bonald potom píše o přítelově vyčerpávajícím itineráři cesty jižní Francií a uzavírá: „Jaksi mě tísní tato mánie, s níž pobíhá sem a tam, ta potřeba změny místa, jež ho uchvátila, a nemyslím, že je to dobré znamení.“12)

Jiná konzervativní autorka počátku 19. století, Jane Austenová, se na význam místa dívá podobně. Zkusme v jejím nesmrtelném díle
Mansfieldský park

porovnat klidnou lásku Fanny Priceové k Mansfieldu a jeho cestám se stálým pohybem a neklidem Henryho Crawforda, který ohrožuje dobro mansfieldské komunity. Tak jako slečna Austenová vyzdvihuje lásku Fanny k prostým radostem venkovského života, tak by nás také Bonald získal k obdivu pro své rodné místo. Jedna z nejdojemnějších pasáží v jeho dopisech se nachází v listě synu Mauriceovi, který odjel do internátní školy: „Ptáš se na detaily, a já Ti je popíši… Měli jsme skvělou úrodu sena, ale úporné sucho nás připravilo o všechno obilí, takže nemáme nic v Larzacu, ani v Causse, ani v Caumels. Henrietta vypěstovala pěkné koroptvičky, které celý den pobíhají a na noc se vracejí. Začnu s regulací řeky… Bourrié mi přinesl šikovného ovčáckého psa. Vidíš, milý příteli, že popisuji detaily. V tvém věku jsem je miloval, a budu mít radost, budeš-li se zajímat o tuto zemi, která byla pýchou naší rodiny ve zlých časech.“13) Bonald věděl, že láska k místu přináší sílu charakteru a přesvědčení, jež odolá protivenství.

Co si z toho můžeme vzít? Jen málokterý z nás vyrostl na zděděné půdě. Bonald by řekl, obávám se, že Američané se spíše podobají sirotkům a nomádům než lidem oddaným půdě a místu. Někteří z nás mohou následovat příkladu Russella Kirka a zvolit život v rodné obci, i za cenu nepohodlí a nižšího příjmu. To by bylo vznešené. Dáme-li přednost duchovnímu dobru před materiálním, pak se staneme konzervativci v Bonaldově pojetí.


Ušlechtilost práce

Teď se dostáváme k druhému typu skutečného společenství, ke společenství práce. Tak jako člověk patří k určité půdě nebo místu, tak také patří k určité profesi nebo ke společenství práce: dnes už jen málokdo ví, co to může znamenat. Stali jsme se vykořeněnými kosmopolity, měníme zaměstnání průměrně sedmkrát za život; do nekonečna přepisujeme svůj životopis a vytváříme svou osobnost znovu v novém kontextu. Robert Nisbet měl jistě pravdu: stále se bez dechu ženeme za pouze sentimentální přináležitostí ke komunitě, protože naše potřeba sloužit jako podřízená část nějakého skutečně koherentního společného úsilí zůstává příliš často neuspokojena. Cítíme, že jsme zaměnitelní, standardizovaní, že jsme přizpůsobitelnými částmi moderní ekonomiky a byrokratického státu – což znamená, že nejsme vůbec součástmi, ale pouhými zrnky písku v nějaké velké hromadě.

Bonald zdědil přesvědčení, že jednotliví muži a ženy jsou povoláni k službě, že jsou povoláni splácet svou prací to, co dluží své společnosti. A věděl, že tuto práci je třeba konat v kontextu komunity, v kontextu přináležitosti k něčemu. Bonaldova vlastní situace byla samozřejmě velmi odlišná od naší. Byl nejstarším synem – a jediným, který přežil – venkovské šlechtické rodiny. Ztratil otce, když byl velmi mladý, a byl vychován zbožnou, prostou matkou, která ho později poslala do internátní školy u Paříže, známé svými vysokými mravními standardy. Díky těmto vlivům získal přísnou křesťanskou zbožnost a ducha služby. Jako dospělý si zvolil za devízu nebo heslo latinskou větu „prodesse non praeesse“, jež se dá pochopit jako „sloužit, ne nechat si sloužit“. Svůj život šlechtice chápal jako povolání ke službě.

Za Starého režimu sloužil Bonald jako starosta rodného města Millau. Byl oblíbený a horlivý v práci, takže ho občané po Francouzské revoluci zvolili znovu. Millau nebylo snadné řídit, protože bylo od 16. století nábožensky rozděleno. Bonald pokládal za jeden ze svých největších výkonů, že úspěšné zvládl srážku, jež ve městě vypukla mezi představiteli protestantské a katolické komunity v prvních dnech Revoluce. Bonald je samozřejmě znám jako pevný zastánce spolupráce trůnu a oltáře, a tím také byl. Méně je známo, že pokrokově a inteligentně psal o potřebě vzájemné snášenlivosti a tolerance mezi rozdělenými křesťanskými církvemi a chápal sjednocení církví jako jednu z nejnaléhavějších potřeb 19. století. Toto přesvědčení pramenilo z jeho zkušenosti jako starosty, který vykonával svou funkci v duchu služby.

Bonald výmluvně psal o povolání šlechty, které chápal jako „dědičnou oddanost veřejné službě“.14) Pěstovat život jako potěšení bylo pro šlechtice v Bonaldově pojetí naprosté zanedbání povinnosti. Podívejme se na jeho trpký úsudek o mravním selhání předrevoluční monarchie: „Vláda,“ psal, „učinila chybu, když dovolila, aby se velký pozemkový majetek hromadil ve stejných rodinách: každý vlastník pozemků, který vlastnil dva zámky, předtím zničil nějakou rodinu.“15) Proč Bonald chápal prázdný zámek jako tragické zmenšení lidského společenství? Odpověď najdeme v jeho portrétu ideálního šlechtice:

Kdyby na venkově, v každé vesnici, byla rodina, jejíž značný majetek – značný v porovnání s jejími sousedy – by jí zajišťoval nezávislou existenci a jež by se u obyvatel kraje těšila respektu podle svých předků a podle rozsahu majetku, rodina navenek důstojná a v soukromém životě skromná a prostá, podřízená zákonům cti, a tato rodina by dávala příklad všech ctností a vší slušnosti, rodina, jež by omezovala své výdaje na nezbytnosti a potřebnou údržbu majetku, což už samo lidu prospívá, omezovala se tedy na prospěšnost, jež je na venkově důležitější než ctnost, rodina vposledku jedinečně oddaná povinnostem veřejného života a připravená sloužit státu, nebyla by taková rodina velkou předností pro mravní život a blahobyt lidu?16)

Tak chápal Bonald své povolání, a tento ideál sdílel s Jane Austenovou, jak svědčí její portrét pana Johna Knightleyho z Donwell Abbey v románu Emma. Šlechtic patřil své komunitě, byl jejím služebníkem a své bohatství měl kvůli ní, ne kvůli vlastnímu potěšení.

Možná, že teď začíná být jasnější, proč Bonalda tolik těšilo, že si jeho syn přeje slyšet o detailech domácího života a proč mu vadí neklid jeho přítele. Protože měl-li šlechtic plnit svou povinnost, dostát svému povolání, pak potřeboval najít své uspokojení doma. Proto byl soukromý život, „prostý a jednoduchý“, nesmírně důležitý. Honit se za potěšením novosti, za radostmi hlučné a luxusní Paříže, znamenalo opustit stezku povinnosti.

Z Bonaldova učení a příkladu můžeme těžit tak, jak můžeme vždycky těžit z ušlechtilého idálu, který je přesvědčivě zobrazen. Náš cit pro sílu dobroty se rozšiřuje; náš idealismus se posiluje; naše srdce získává odvahu. Je ale zřejmé, že starobylá vznešenost křesťanství není domovem na našich březích. Co nám k tomu říká Bonald? Můžeme odhadnout odpověď podle toho, co říká o ceších Starého režimu. „Korporace umění a obchodu,“ napsal, „byly jakousi dědičnou lokální šlechtou, jež dodávala důležitosti a důstojnosti i těm nejobskurnějším individuím a nejméně vznešeným profesím.“ Jinými slovy: mít živnost, například být členem tesařského nebo kamenického cechu, bylo jakýmsi privilegiem, jakýmsi „městským šlechtictvím“.

Tak jako šlechta vlastnící půdu měla povolání sloužit, tak je měla i tato občanská šlechta, a tak Bonald mluví o „důstojnosti“ řemeslníků, protože je cenným výkonem věnovat se pilně určitému řemeslu se ctí a dovedností. Cechy Starého režimu pomáhaly také propojit širší společnost, protože fungovaly jako rozšířené rodiny. „Moc mistrů,“ poznamenal Bonald, „ukázňovala mládež, jíž chyběla výchova a jež kvůli nutnosti naučit se řemeslo a vydělat si na chleba byla už v raném věku odňata otcovské autoritě.“17) Tady jsou dva kruciální momenty. Je jasné, že mladí muži a ženy potřebují přísné vedení, jež jim dává stav učně, protože bez něho bloudí nedozírnými halami našich škol jako nomádští barbaři. Ale ještě důležitější je, že rozbitím společenství práce jsme se my dospělí vzdali naší zásadní odpovědnosti za mravní výchovu mládeže. Naše pracoviště, to jsou odcizené továrny nebo kanceláře uspořádané jako továrny, a nám nezbývá než si mnout ruce a vymýšlet vládní programy, jež by nahradily reálné společenství práce.

Lze namítnout, že život řemeslnických cechů pro nás není o nic významnější než život venkovské šlechty, a na tom je dost pravdy. Ale obecný princip, který Bonald spatřoval v řemeslnických ceších, je stálý. Podle tohoto principu neslouží práce jen tomu, abychom získávali a utráceli; spíše je to povinnost využít naše schopnosti ve službě společenství. Být konzervativcem, říká nám Bonald, znamená kultivovat mravní dokonalost člověka. Být pravým konzervativcem, to znamená být podněcován smyslem pro povolání, smyslem pro službu.


Manželský svazek

Nakonec se dostáváme k prvotnímu a nejdůležitějšímu společenství: k rodině. Mezi velkými konzervativními autory období Francouzské revoluce – Burkem, Maistrem, Gentzem a dalšími – je Bonald bezpochyby velkým obhájcem rodiny, protože je obhájcem trvalosti manželského pouta, tohoto denně udržovaného slibu, který je základem celého lidského společenství. Ze všech svých úspěchů, jichž dosáhl za patnáctileté služby zákonodárce během bourbonské restaurace, byl nejvíce pyšný na svou úlohu při zrušení legálního rozvodu v roce 1816. Abychom pochopili jeho význam, musíme vzít v úvahu význam Francouzské revoluce.

Bonald byl přesvědčen, že Francie bolestně prošla ne jednou, ale třemi revolucemi: „Dlouhá série revolucí, jíž bylo Francii projít, začala za Regentství revolucí morálky, krátce poté pokračovala revolucí doktrín a skončila – s koncem století – revolucí zákonů, která završila dvě revoluce předchozí.“18) O regentství Filipa Orleánského v první čtvrtině osmnáctého století postačí říci, že jeho vláda zahrnovala velkorysý patronát nad vulgární poezií mladého Voltaira. Změna doktríny se odehrála v polovině osmnáctého století a jejím znamením bylo vydání Diderotovy Encyklopedie, která přinesla mj. obhajobu legalizace rozvodu. Francouzská revoluce toto dílo dokončila sekulárním manželským zákonem ze září 1792. Součástí tohoto zákona byl pasus o právu manžela nebo manželky dosáhnout rozvodu na základě prostého prohlášení o nesouladu. Příčinu ani důkaz nebylo třeba dokládat a té straně, která si přála zrušení manželství, stačilo jen počkat šest měsíců od podání žádosti, která se předkládala širší rodině za přítomnosti soudce. Takzvané „právo“ jednotlivce zrušit manželský svazek bylo tak označeno za posvátné. Manželství, tak jak existovalo ve Francii přes tisíc let, bylo opuštěno.

Obnova manželství ve Francii byla do velké míry Bonaldovým dílem. Bonald nebyl jediný, kdo proti zákonu z roku 1792 pozvedl hlas, ale jeho hlas byl nejpřesvědčivější. Jeho traktát
O rozvodu

(1801) vyšel současně s debatou o rozvodovém zákonu v Napoleonově vládě a pomohl ovlivnit rozhodnutí tohoto režimu rozvod ztížit. Konečná obnova stálého manželství se však prosadila až po bitvě u Waterloo. Ludvík XVIII. poskytl při svém nastolení ústavu, jež zaváděla volenou komoru zastupitelů. Bonald patřil k těm, kdo byli v roce 1815 zvoleni do této slavné konzervativní komory, nazvané „chambre introuvable“, neboli komory, jíž nebylo lze nalézt rovné. Bylo úspěchem tohoto tělesa, že „zastavilo Revoluci … a přinutilo ji vzdát se některých jejích základů“.19) Bonaldovi připadla čest přednést návrh na odstranění rozvodu, který předložil 26. prosince 1815. Všimněme si jen jedné pasáže z této řeči, jež má jakousi trvalou kvalitu. Bonald řekl:

Když společnost dospěla do bodu, kdy se paličaté lásky mládí, jež trvale živí umění, staly zájmem lidí každého věku, kdy je autorita manželství terčem vtipů a otcovská autorita se považuje za tyranii, kdy se všude vystavují obscénní knihy, prodávají se a půjčují za tak nízkou cenu, že je pak lze vyhodit, a tyto knihy učí dítě věcem, jež přirozenost nezjevuje ani dospělému muži, kdy lidská nahota, tato charakteristika extrémního barbarství, se nabízí našim očím všude na veřejných místech, a kdy žena sama je oblečena, aniž by byla zahalena, a uráží tak cudnost, aniž by urazila dobrý vkus, kdy náboženství přestalo nahánět strach a kdy osvícení manželé nevidí ve svých vzájemných nevěrách víc než tajemství, jež skrývají jeden před druhým, nebo možná i tajemství, jež sdílejí – tedy v dobách, jako jsou tyto, pak tolerovat rozvod znamená legalizovat cizoložství. Znamená to postavit vášně člověka proti jeho rozumu a člověka samého proti společnosti.“20)

Není divu, že Robert Nisbet řekl, že „některé nejhlubší problémy, jimž čelíme ve společenském řádu dnes, jsou velmi blízké těm, jimž za svých dnů čelili Bonald a jeho konzervativní druhové“.21) Skutečně jsou velmi podobné. Uvedená pasáž by pro nás měla být vodítkem. V roce 1815 mohli Bonald a další francouzští konzervativci uvažovat o právní úpravě, jež by posílila morální tkanivo společnosti, aby pomohli slabým duším dostát jejich slíbeným závazkům a žít své životy pro společenství, jež je širší než oni sami. Skutečně postavili rozvod mimo zákon a – navzdory četným útokům – to tak zůstalo až do roku 1884.

Jenže člověk, jak víme, je plně schopen bouřit se i proti těm nejlepším zákonům, a naše vlastní mravní situace je dnes taková, že už nám chybí měřítka. Tady v Americe už ani nedokážeme ochránit dítě v mateřské děloze. Připouštíme tento fyzický útok na rodinu ve jménu práv jednotlivce a jeho volby: je pak překvapivé, že nedokážeme ochránit mravní jednotu rodiny? Bonald o rozvodu řekl, že „muži, kteří do našich zákonů zavedli rozvod, ho vždycky hájili jako pečeť a zvláštní znak revoluce“.22) Totéž se dá dnes říci o potratu, který představuje samotný standard revolučního ducha naší doby, konečný výraz našeho individualismu a autonomie, konečné odmítnutí společenství.23)

V časech, jako jsou naše, musíme my konzervativci zvláště kultivovat ctnost naděje. A navzdory současné temnotě mimomanželského rodičovství, rozvodu, potratu a všemu dalšímu zde zůstává prostor pro naději. Protože manželství a rodina pocházejí od Boha, a Bůh svou prozřetelností vposledku chrání dobré věci, jež ustanovil pro naši dokonalost a štěstí. Bůh je konzervativec. A to je důvod k naději.

Moudrost v naší tradici je tedy vždycky přítomná a připravená, abychom ji mohli objevit. „Mohli bychom říci,“ napsal T. S. Eliot ve třicátých letech, „že náboženství, na rozdíl od moderního pohanství, vede k životu, který je v souladu s přirozeností. Můžeme si všimnout, že přirozený a nadpřirozený život jsou vzájemně konformní tak, jak žádný z nich není konformní k mechanistickému žití: ale naše pojetí přirozeného se už tolik zkreslilo, že lidé na jedné straně považují za ‚nepřirozené‘ – a proto odpudivé –, že muž nebo žena mohou zvolit život v celibátu, na druhé straně považují za naprosto přirozené, že lze rodinu omezit na jedno nebo dvě děti. Bylo by asi přirozenější a s Boží vůlí konformnější, kdyby bylo více celibátníků a kdyby ti, kdo žijí v manželství, měli větší rodiny.“24) S tímto pocitem by Louis de Bonald, otec velké rodiny, určitě souhlasil.

Být konzervativcem znamená – podle definice Roberta Nisbeta – chránit rodinu, obec, místní společenství a kraj. Rodina je cosi nezbytného pro život, něco, co pramení z tvořivé věrnosti muže a ženy vůči jejich vzájemné přísaze; pracoviště jako místo odpovědnosti a vzájemného povzbuzení i nápravy a mravního růstu; vlast, kraj, je zdrojem naší mravní vize a vlastenectví; to jsou ideály Louise de Bonalda, to je přesvědčení konzervativce. Dáme-li přednost krbu a domovu nad novotou a rozptýlením, smysluplné práci a duchu služby nad pouhým honem za ziskem a sebeobětující a plodné lásce rodiny nad pouhým potěšením, pak i my půjdeme konzervativní cestou.

Poznámky:

1) Robert Nisbet: Prejudices: A Philosophical Dictionary. Cambridge: Harvard University Press, 1982, 55.

2) Bonald: Théorie du pouvoir politique et religieux. Oeuvres de M. de Bonald. Bruxelles: Société Nationale pour la Propagation des Bons Livres, 1845, III, 31.

3) Nisbet: The Quest for Community: A Study in the Ethics of Order & Freedom. Oakland: Institute for Contemporary Studies, 1990, 96.

4) Bonald Justinovi de Bonnes, dopis z 5. června 1840. In: Jean Bastier (ed.): Louis de Bonald: Réflexions sur la Révolution de Juillet 1830 et textes inédits. Paris: DUC, 1988, 133.

5) Bonald Senfftovi, dopis z 19. června 1831. In: Jean-René Derré: En Marge de la Sainte-Alliance: Lettres de Bonald au Comte de Senfft. Paris: Les Belles Lettres, 1967, 82.

6) Bonald: Théorie du pouvoir. Oeuvres III, 377.

7) Bonald: Théorie du pouvoir. Oeuvres IV, 128.

8) Bonald Mme Victorii de Sèze, dopis ze 6. srpna 1833. In: Henri Moulinién (ed.): Lettres inédites du Vicomte de Bonald à Madame Victor de Sèze. Paris: Alcan , 1915, 159-60.

9) Bonald Senfftovi, dopis ze 6. února 1833. In: Derré (ed.): En Marge de la Sainte-Alliance, 92.

10) Bonald: Théorie du pouvoir politique et religieuse (1796). Oeuvres III, 252-53.

11) Oliver Goldsmith: The Deserted Village. In: Roger Lonsdale (ed.): The New Oxford Book of Eithteenth Century Verse. Oxford, 1984, 530.

12) Bonald Madame de Sèze, dopis ze 3. července 1818. In: Moulinié (ed.): Lettres inédites, 53.

13) Bonald Maurici de Bonald, dopis z 27. července 1803. In: Bastier (ed.): Réflexions sur la révolution du juillet 1830, 117-18.

14) Bonald: Thoughts on Various Subjects. In: Christopher Olaf Blum (ed.): Critics of Enlightenment: Readings in the French Counter-Revolutionary Tradition. Wilmington: ISI Books, 2004, 75.

15) Bonald: Pensées sur divers sujets. Oeuvres VI, 87.

16) Bonald: Pensées. Oeuvres VI, 52-53.

17) Bonald: Thoughts. In: Blum (ed.): Critics of the Enlightenment, 72-73.

18) Bonald: De l´éducation publique. Le Conservateur 53 (1819), V: 19.

19) Bonald: De la Chambre de 1815. Le Conservateur 43 (1819), IV: 158.

20) Bonald: A Proposition to abolish Divorce. In: Louis de Bonald: The True and Only Wealth of Nations: Essays on Family, Economy and Community (ed. Christopher Olaf Blum). Naples, Florida: Sapientia Press, v tisku.

21) Nisbet: předmluva k: Louis de Bonald: On Divorce. New Brunswick: Transaction, 1992, x.

22) Bonald: A Proposition. In: Blum (ed.): The True and Only Wealth of Nations.

23) Viz Christopher Shannon: Conspicuous Criticism: Tradition, the Individual, and Culture in American Social Thought, from Veblen to Mills. Baltimore: Johns Hopkins, 1996, 186-187.

24) T. S. Eliot: The Idea of a Christian Society. New York: Harcourt, 1977, 48.

Z anglického originálu „On Being Conservative: Lessons from Louis de Bonald“ publikovaného v časopisu The Intercollegiate Review, Spring 2006, s. 23-31,
přeložila Michaela Freiová.

Příspěvků : 13 - BÝT KONZERVATIVCEM: POUČENÍ Z LOUISE DE BONALD

  1. Rastislav Mikuláš : 22.8.2007 v 9.38

    Chcem uz iba dodat, ze vsetky informacie, ktore som napisal na webovej stranke Obcanskeho institutu boli a su nepravdive.

    S pozdravom,
    Mgr. Rastislav Mikulas

  2. josef : 22.7.2007 v 22.31

    Nevím sice, co znamenají chorobné výpady proti Jochovu otci od značky R. Mikulas a v jakém vztahu jsou k předloženému článku, ale z předloženého lze vytušit, odkud vietor vane.

  3. Rastislav Mikuláš : 13.7.2007 v 14.22

    Myslím si, že problém s Jochovým otcom by si mali rirešiť Američania a mali by požiadať o jeho vydanie do USA a tam ho podrobiť riadnemu výsluchu aj s mučením, pretože jeho otec si určite na všetko nepamätá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?