Bouře v Krajině zůstává nepotrestána

22.11.2012
Matyáš Zrno

Kontroverzní rozsudek nad Gotovinou nám každopádně opět ukázal, jak křehká je konstrukce mezinárodního práva a jak obtížně proveditelné jsou nestandardní pokusy domoci se spravedlnosti.

V pátek 16. listopadu v půl desáté ráno skončila pro Chorvatsko válka podruhé. Haagský tribunál pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii právě zbavil dva chorvatské generály odpovědnosti za „společný zločinný plán” vyhnání Srbů z Chorvatska během operace Bouře v srpnu 1995.

Ve čtyři hodiny odpoledne už generálové Ante Gotovina a Mladen Markač přistávali v Záhřebu ve vládním speciálu pod slavobránou, vytvořenou proudy vody letištních hasičů. Odjeli do prezidentského paláce a potom před sto tisíci lidmi s nezbytnými rekvizitami (vlajky, válečné standarty, vlastenecké písně) na náměstí sv. Marka. Nakonec odešli na slavnostní mši, kterou sloužil arcibiskup Božanič. Tisíce chorvatských veteránů mohli tu noc klidně spát. Nebojovali špatnou válku. I svět to uznal.

Jenže svět to neuznal. Soud nezpochybnil to, že během operace Bouře opustilo své domovy 150 tisíc Srbů. Že zhruba 700 srbských civilistů přišlo o život. A že skoro každý dům v srbských oblastech lehl popelem. Jen se nepodařilo dokázat, že za to může někdejší velitel operační oblasti „Jih“ Ante Gotovina a někdejší velitel zvláštních jednotek ministerstva vnitra Mladen Markač. Logickým důsledkem pro každý právní stát by bylo zahájit nyní poněkud důslednější vyšetřování válečných zločinů, které se tehdy v parném létě 1995 odehrály. Jejich mizející stopy může dodnes vidět každý, kdo jede do Dalmácie k moři vnitrozemím, a ne dálnicí. A kdo má silnější žaludek, může si je najít na YouTube. Anebo se zeptat českých vojáků UNPROFOR, kteří jich tehdy spoustu viděli na vlastní oči. Ke cti chorvatského premiéra i prezidenta je nutno přičíst, že oba vyjádřili radost nad rozsudkem, který sice zbavuje viny nejen oba muže, nýbrž i Chorvatsko, ale zároveň uznali existenci zločinů i odpovědnost své země.

Teď ale Chorvatsko slaví a haagský tribunál na chvíli není tak špatný. Ale to jen do té doby, než přinese další rozsudek, třeba o tom, že Chorvatsko bylo agresorem v Bosně a Hercegovině. Srbsko to vidí pochopitelně jinak a spolupráci s tribunálem omezuje. Chorvati měli štěstí. Soud měl v jejich případě těžší práci než třeba v případě Sarajeva, kde mu důkazní řízení usnadnili srbští důstojníci, kteří město hlava nehlava bombardovali tři a půl roku před televizními kamerami. Operace Bouře byla vyřízena za několik dní. Začala 4. srpna a za čtyři dny bylo dobojováno. Domy ovšem hořely ještě týdny…

Když si Tudjman povzdechl

Obžaloba vsadila vše na jednu kartu, a sice na nadměrné neselektivní bombardování čtyř měst v samozvané Republice Srbská Krajina. To mělo přimět srbské civilisty k úprku, což mělo být součástí tzv. společného zločinného spolčení chorvatského policejního a vojenského vedení s cílem zbavit Chorvatsko Srbů. Jenže – aby bombardování splňovalo kritéria porušování pravidel války, muselo by být vedeno výlučně s cílem terorizovat civilisty. To se dokazuje tím, že granáty padají dále než 200 metrů od legitimního vojenského cíle. A to se podle obžaloby dělo, dokonce naschvál, protože chorvatští vojáci plnili to, co se dohodlo na jednání vojenského a politického vedení v rezidenci prezidenta Tudjmana na ostrovech Broni pár dní před ofenzivou. A tam se prezident skutečně vyjádřil celkem jasně: „Srbům je nutné dát takový úder, že prakticky přestanou existovat.“ A debata se dále vedla, jak dát srbským civilistům nejlépe najevo, kudy mohou z Chorvatska utéci, aby to ovšem nevypadalo, že je k tomu chorvatská vláda přímo vybízí…

Jenže „pravidlo 200 metrů“ vymyslela obžaloba a odvolací soud ho neuznal (ale díky němu a následné mravenčí práci obžaloby i obhajoby budou mít historici přesný popis každého jednotlivého z celkem 1200 granátů vypálených na Knin, Benkovac, Gračac a Obrovac…). A to, že se někde někdo baví o tom, že by bylo dobré se Srbů zbavit, ještě neznamená, že to byl jasný plán. Je to zkrátka, jako když si Jindřich II. v případě Thomase Becketa jen tak povzdychl: „Copak se nenajde nikdo, kdo by mne zbavil toho otravného kněze?“Aejhle, nešťastný arcibiskup byl záhy rozsekán královými rytíři přímo v katedrále. Na Brionech si Tudjman povzdychl nad Srby v Chorvatsku a za týden jich bylo o 150 tisíc méně (podle Chorvatů o 90 tisíc).

V pětičlenném senátu se zkrátka střetly dva principy. Odsoudit jen na základě „tvrdých“ důkazů? Anebo i na základě širšího kontextu, kde do sebe indicie jedna po druhé zapadají? Zvítězil (těsně) první princip a oba generálové mohli šťastně odjet domů.

K velké úlevě chorvatské levicové vlády (čas od času obviňované nacionalistickými kruhy z nedostatečného hájení národních zájmů) už Gotovina není ten bouřlivák, který před dvanácti lety podepsal dopis generálů, ve kterém vyjadřoval nesouhlas s vládní politikou. Teď před shromážděnými lidmi pronesl umírněný projev, kde válku označil za minulost, a poděkoval (přes pískot davu) chorvatským institucím za pomoc. Ještě ve vězení vyzval Chorvaty k podpoře vstupu jejich země do EU, i když právě jeho zatčení a vydání bylo předpokladem k tomu, aby k nějakému hlasování o vstupu do EU vůbec mohlo dojít. Už možná chápe, že stát se beranidlem onoho nechutného nacionalistického konglomerátu převlečených komunistů, ustašovských emigrantů, hochštaplerů, mafiánů a gangsterů, který vládl Chorvatsku po první dekádu jeho nezávislé existence, mu příliš nepomohlo. Naopak možná pochopil, že byl hříčkou jiných, kterým vyhovovalo, aby vina za zločiny spadla na něj a neulpěla na politickém vedení v čele se zesnulým prezidentem Tudjmanem.

Z cizinecké legie do velení chorvatské armády

Někdejší výsadkář cizinecké legie, bodyguard krajně pravicového francouzského politika Jeana-Marihoe Le Pena, muž, který si odseděl několik let ve francouzském vězení za vloupání, voják s možná nejrychlejší kariérou na světě (z desátníka cizinecké legie na generálplukovníka chorvatské armády) teď slibuje, že bude v klidu žít ve svém rodném Pakoštane v Dalmácii, odkud odešel v sedmnácti letech. Chorvatská levice i umírněná pravice se asi jen modlí, aby mu to předsevzetí vydrželo a nechtěl třeba kandidovat na prezidenta. Bylo by to pak zajímavé setkání se současným srbským prezidentem Tomislavem Nikoličem, který bojoval za války na druhé straně fronty. Ale možná by si rozuměli víc, než si myslíme. Koneckonců málokdo by čekal, jak si chorvatští a srbští obvinění v Haagu budou rozumět a že Gotovina pošle po Miloševičově smrti kondolenci jeho rodině.

Kontroverzní rozsudek nám každopádně opět ukázal, jak křehká je konstrukce mezinárodního práva a jak obtížně proveditelné jsou nestandardní pokusy domoci se spravedlnosti (a mezinárodní tribunály nestandardní jsou). V určitém čase a v určitou dobu to smysl má. V Norimberku po druhé světové válce, stejně jako v Haagu po válkách balkánských, kdy bylo zcela nemyslitelné, aby byly válečné zločiny souzeny v jednotlivých postjugoslávských státech. Ale při různých dobře míněných pokusech vyřešit kdekterou nespravedlnost na světě pomocí mezinárodní spravedlnosti je třeba mít onu křehkost na vědomí.

 

Vyšlo v Lidových novinách 20.11.2012

Jeden příspěvek - Bouře v Krajině zůstává nepotrestána

  1. Honza : 23.11.2012 v 7.03

    Zde souhlasím. Je to smutné… neměří se všem stejným metrem…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?