BLÍZKÝ VÝCHOD PO VÁLCE V PERSKÉM ZÁLIVU

1.8.1991
Dan D. SCHUEFTAN

Dan D. Schueftan je profesorem na Hebrew University of Jerusalem.

Publikovaný text byl autorem přednesen na přednášce OI v Praze dne 25.6.1991.

V této chvíli již můžeme říci, že válka v Perském zálivu nezpůsobí v nejbližší době na Blízkém Východě žádné zásadní změny. Americká představa o “okně příležitostí” a brzkém míru byla naivní. Ale pokud budeme na konflikt pohlížet v historickém kontextu a poučíme se z některých důležitých minulých událostí v oblasti, mohli bychom získat představu o možných dlouhodobých následcích.

Na události v Zálivu se musíme dívat ve světle hlavního politického pro­blému, který Araby zaměstnával posledních dvě stě let: jak to, že my, Arabové – někdy my muslimové – jsme slabí a Západ tak silný? Jak je možná tato deformace toho, co by mělo být, jak došlo k tomu, že Arabové nejsou s to určovat ani realitu ve svých zemích, nemluvě o tom, že by Arabové měli hrát důležitou roli na mezi­národní scéně? Jeden moudrý muž řekl, že člověk je jediné zvíře, které se směje a pláče. Protože jedině člověk chápe rozdíl mezi světem, jaký by měl být, a světem, jaký je.

Toto pojetí moci, síly, je neoddělitelnou součástí muslimské civilizace a zejména její arabské části. Mluvíme o civilizaci, která se započala velkým politic­kým a vojenským úspěchem a která viděla politický a vojenský úspěch jako znamení boží milosti. A po nějaký čas byla jejich civilizace vskutku silná. Již za života Prorokova moc islámu pokrývala značnou část tehdy jim známého civilizo­vaného světa. Po stovkách let úspěchů pak následovalo několik staletí úpadku, kdy si však Arabové neuvědomovali, jak zeslábli. Po dlouhé přestávce se Arabové opět střetli se silou Západu před dvěma sty lety při Napoleonově invazi do Egypta. Od té doby je v arabské politické literatuře základním problémem otázka, jak to, že jsme tak slabí, jak to, že je Západ tak silný, jak tento nepřirozený stav vznikl a jak to, že trvá tak dlouho.

Mocenský pohled na společnost souvisí i s permanentní nestabilitou arab­ských států. V arabském světě různorodost není akceptována jako základ, na kte­rém můžete budovat pluralistickou společnost, ale je považována za něco, co je třeba přeformovat v jednotu, abyste měli moc. Schází nám moc, musíme získat sílu sjednocením, sjednotíme se eliminováním rozdílů. Eliminace rozdílů zna­mená jejich delegitimizaci. Vzniká politická struktura, ve které jako jedinec nemáte moc na vybranou, protože víte, že když nezlikvidujete těmi nejbrutálnějšími pro­středky opozici, zničí těmi nejbrutálnějšími prostředky opozice vás.

Když Arabové zjistili, že jejich slabost není přechodný problém, dokázali se s tím vyrovnat jedině tím, že začali čekat na politického mesiáše, který je spasí od této nepřirozené skutečnosti. Přenést Araby jedním tahem ze situace, kdy jsou bezmocní, do situace, kdy jsou dominantní, se může zdařit pouze za pomoci poli­tického mesiáše, který uskuteční téměř nadpřirozené revoluční změny. Abychom se podívali jen na dva poslední případy, srovnejme mesianistické hnutí Gamála Násira v padesátých a šedesátých letech, a pokus Saddáma Husajna v letech deva­desátých. Nejen proto, že se nám to zdá zajímavé, ale také proto – a to je důleži­tější – že sám Husajn a jeho přívrženci v arabském světě toto srovnání prováděli. Sami arabští účastníci tedy vidí dnešní realitu v kontextu toho, co se dělo tenkrát.

Řečeno ekonomickou terminologií, v arabském světě existuje nesmírná poptávka po mesiáši a nekonečná nabídka falešných mesiášů. Ti ovšem nebyli bráni ze strany Arabů vážně. To je, myslím, případ Kaddáfího, který tvrdí už více než dvacet let, že je schopen transformovat arabský svět. Překážkou jsou nejen, zdvořile řečeno, jeho osobní problémy, ale také fakt, že Libye nemá onu gravitaci nutnou k tomu, aby mohla být považována za zemi takového významu. Když však kandidát mesiášství přijde z místa na Středním východě historicky významného, například z údolí Nilu nebo z Mezopotámie, jinak řečeno z Egypta nebo Iráku, nebo z polocentra, což je Damašek, můžete očekávat, že mesiáš splní, co slibuje

Násir, mesiáš z údolí Nilu, slíbil, že změní pravidla hry. A to také zpočátku plnil. Egypt se z nepatrné země stal jedním z nejdůležitějších států v tehdejším světovém řádu. Ostatní, skutečné mocnost, zejména SSSR a USA, považovaly Egypt za důležitý, a to bylo podstatné. V průběhu asi patnácti let, od roku 1955 do roku1970, bylo možné sledovat vzestup a pád násirovského mesianistického hnutí. Zpočátku mnozí Arabové věřili, že Egypt je téměř všemocný. Trvalo značný čas – a čas je zde podstatný – než Arabové zjistili, že tato transformace není tak drama­tická, jak se zpočátku zdálo. Trvalo ještě déle, než zjistili, že se nezdařila, a ještě déle, než přišli na to, že to byla katastrofa pro Araby samotné. Bylo to pět let prudkého vzestupu, řekněme od roku 1955 do roku 1961. Pak pomalý úpadek do roku 1967, prudký úpadek po šestidenní válce, a s Násirovou smrtí v roce 1970 nadešel konec.

Na Saddámovi Husajnovi je zajímavé to, že tentýž proces trval zhruba pat­náct týdnů. Jestliže si za Násira celá jedna generace zvykla cítit se velice dobře, bylo pro ni velmi obtížné vrátit se k vědomí, že moc Egypta a Arabů je omezená. Pokud se něco odehraje v televizním tempu, kdy je událost pryč dříve, než ji vůbec zaregistrujete, má to poněkud odlišný účinek. Saddám Husajn by mohl říci: “Přišel jsem, viděl jsem, byl jsem poražen.”

Saddám Husajn přišel s daleko lepší mesiášskou kvalifikací, než byla kvali­fikace Násirova. Násir měl na účtu jen jedno velké aktivum: že Američané jsou hloupí, jak se ukázalo v roce 1956. Násir se tehdy postavil Západu velmi podobně jako Husajn. Znárodnění Suezského průplavu byl ekvivalent okupace Kuvajtu. Francouzi a Britové udělali tehdy něco velice podobného jako před několika měsíci prezident Bush. V jedněch arabských novinách jsem našel tuto formulaci: Amerika řekla Iráčanům – jestliže se chcete zabíjet navzájem, jako v íránsko-irácké válce, prosím, můžete to dělat třeba osm let. Ale když provedete něco u mne na koberci, strčím vám do toho čumák, abyste si to dobře pamatovali a víc­krát už nic takového neprovedli. Zkrátka, jako tenkrát Britové a Francouzi, tak i dnes Američané tam poslali armádu, aby ukázali orientálcům, že podobné věci nehodlají tolerovat.

V roce 1956 se však Američané dopustili fatální chyby. Kdyby seděli doma a byli spokojeni, že Britové a Francouzi, jako po staletí předtím, zajišťují americké zájmy! Kdyby se Američané spokojili s tím, že budou Britům a Francouzům kázat, že mají špinavé ruce od práce, kterou dělají za ně, bylo by to perfektní. Jenže Eisenhower si usmyslel, že bude tvořivý a originální. Uvažoval asi takto: Násir si myslí, že jsem zlý, že jsem neoimperialista a neokolonialista. Ukážu mu, že jsem jeho přítel: podtrhnu své skutečné přátele, Brity a Francouze (a taky Izra­elce, ale to teď není důležité), a získám nové přátele. Ukážu Násirovi, že se mýlí, že jsem kladná postava. A pak by měla následovat scéna jako z filmu s Johnem Waynem a Gary Cooperem: ten zlý má výčitky svědomí a změní se – z Násira se stane můj přítel.

Jak mohl Eisenhowerovi říci každý rozumný člověk, Násir si vzal poučení právě opačné. Řekl si: když jsem prosovětský a antiamerický, jsem na tom dobře. Podporují mě Rusové, protože jsem prosovětský, a podporují mě Američané, pro­tože jsou hloupí. Kdybych byl protisovětský, byl bych ve zcela jiné situaci: Rusové by mě nepodporovali, protože jsem antisovětský, a Američané by mě nepodporo­vali, protože jsou hloupí. Výsledek je, že nejlepší je být prosovětský a antiamerický. Tuto lekci pochopil nejen Násir. Syřané se zradikalizovali. V Iráku, kde byl původně proamerický Nuri Sajídův režim, došlo k radikalizaci a k revoluci. Britští parašutisté museli zachraňovat jordánského krále Husajna, američtí Marines umí­rali v Bejrútu. Američané trpěli dvacet let za to, že Eisenhower dostal kdysi geni­ální nápad, jak si získat Araby. Americkou politiku změnil až prezident Johnson v roce 1965. Než Arabové pochopili, že to, co dělají Johnson a Nixon, není vý­jimka, trvalo to do poloviny sedmdesátých let.

Na Násirově straně tehdy byla čistě americká hloupost. Jakmile Američané přestali být ochotní dělat hlupáky, Násir byl vyřízený. Americký prezident, kte­rého násirovci nejvíce nenávidí, není Nixon nebo Ford s ministrem Kissingerem, ani Reagan, nýbrž Lyndon Johnson. Protože on byl první, kdo řekl: já tomu nero­zumím, Násir je můj nepřítel, proč bych mu měl dávat potraviny? Aby mohl naku­povat zbraně od Sovětského svazu a mohl být nepřítelem Spojených států číslo jedna ve Třetím světě? Nic takového.

To byl přelom. Samozřejmě pomohla šestidenní válka, ale důležité bylo, že Spojené státy začaly používat Izrael jako nástroj působení na Násira. Násir umřel, když zjistil, že celá jeho politická filozofie byla debaklem.

Kromě očekávání, že Američané se zachovají hloupě, měl Saddám Husajn čtyři prvky skutečné moci. Teprve po jejich rozdrcení bylo možné válku v Zálivu vyhrát.

První prvek byly jaderné zbraně. K zemi, která má jaderné zbraně, se cho­váte jinak. Bojíte se udělat některé věci ze strachu, že by mohla vypuknout jaderná válka. A Iráčané měli šanci dokončit jadernou bombu v roce 1983 nebo 1984.

Druhým prvkem byla velká irácká armáda. Tato armáda s jedním a půl mili­onem vojáků nebyla stavěná na to, aby vyhrála válku, ale aby válce zabránila. Byla dost velká na to, aby způsobila jakémukoli protivníkovi značné ztráty, a to stačilo. V západním světě jsou vlády ve velice choulostivé pozici, když mají vysvětlit ztráty na životech, zatímco Arabům z politického hlediska na počtu mrt­vých nezáleží, Když západní země válčí se zemí třetího světa, otázka obětí hraje do karet zemi třetího světa. Jakmile se počet západních obětí dostane do tisíců, západní země prohrála.

Třetím prvkem byla ekonomika. Egypt odjakživa byl a v dohledné době bude na pokraji hladu. Důležitý není fakt sám, ale to, že to všichni vědí. Irák oproti tomu má obrovské dluhy – dostal půjčky, protože věřitelé se domnívali, že je bude schopen splatit. Kdyby ke svým ropným zdrojům Saddám mohl připojit kuvajtské a vystrašit státy Zálivu tak, že by mu platily pár miliard dolarů ročně “za ochra­nu”, Irák by mohl hospodářsky vydržet dlouhodobý konflikt.

Čtvrtým prvkem je to, že Saddám Husajn by mohl získat v arabském světě takovou podporu, že pro Američany by bylo politicky kontraproduktivní čelit mu.

Všechny tyto čtyři mocenské základny byly zneškodněny. První, snad nej­důležitější, byl prvek nukleární. Vyřídili jej Izraelci náletem na irácký jaderný reaktor 8. června 1981. Celý svět to samozřejmě odsoudil. S odstupem času je jasné, že jsme tehdy, jako tolikrát, měli pravdu, když se všichni ostatní mýlili. Býváme obviňováni z arogance, a to oprávněně. Když je někdo pronásledovaný, měl by být paranoidní. Když má někdo často pravdu, měl by být arogantní, jinak se nechová adekvátně vzhledem ke skutečnosti.

Efekt irácké armády byl zlikvidován toho dne, kdy se George Bush rozhodl jít do války. Důležité bylo samotné rozhodnutí. To, jak úspěšně a s jak malými obětmi byla válka vedena, to už je jakási prémie. Irácká armáda byla stavěna na zabrá­nění válce a ve chvíli, kdy se Bush rozhodl jít do války, armáda přestala plnit účel, ke kterému byla vybudována.

Co se týče ekonomiky, podstatný není skutečný ekonomický dopad, ale hys­terický strach z tohoto dopadu. A ten tu na rozdíl od roku 1973 nebyl. Ceny ropy sice nějaký čas stoupaly, ale každý počítal s tím, že klesnou, protože bylo známo, že nabídka ropy je větší než je třeba. Takže tento prvek, ačkoli nebyl zcela bez významu, ztratil svoji sílu.

Co se týče politických konsekvencí, Saddámova prohra znemožnila mobili­zaci arabského světa na jeho stranu, ke které by došlo, kdyby uspěl. Takže všechny čtyři prvky jeho moci byly zneutralizovány.

Saddám Husajn byl poražen, a co důležitějšího, byl pokořen. Z izraelského hlediska by bylo lepší, kdyby Američané zničili více iráckých tanků. Ale podíváte-li se na to z hlediska cíle války, důležitější byla míra iráckého pokoření. A ta byla taková, že v arabském světě nenastala žádná politická reakce proti Spojeným státům, protože odstrašení bylo silnější než nenávist. Válka vyprodukovala nená­vist i odstrašení. Ale odstrašení bylo silnější než nenávist. Západní státy opět předvedly nejlepší ukázku toho, čemu se říkává diplomacie dělových člunů.

Jaké budou následky? Když byli v minulosti Arabové pokořeni nejhorším možným způsobem, pozorovali jsme dva jevy: krátkodobě radikalizaci, dlouho­době přizpůsobení. Jestli k tomu dojde také tentokrát, nevím. Můžeme se pokusit poučit se z toho, co se odehrálo po roce 1967.

Po válce izraelská vláda oznámila, že se stáhne ze Sinajského poloostrova a Golanských výšin náhradou za mírovou smlouvu s Egyptem a Sýrií, a byla připra­vena udělat velké ústupky na Západním břehu. Ukázali jsme Arabům naši sílu, teď jim ukážeme naši velkodušnost, říkalo mnoho Izraelců; odporovat kombinaci síly a velkodušnosti si Arabové nebudou moci dovolit. Dlouhodobě měli pravdu. Ale co následovalo po šestidenní válce? Nejdříve radikalizace. Terorismus. Užší vztahy se Sovětským svazem. Dvě další bezprostředně následující války. A každo­denní malá válka na každé hranici. Radikálnější propaganda a ideologie. Více antisemitismu v arabských postojích vůči Izraeli, atd. Ale po deseti letech se lekce z roku 1967 projevila v politickém chování Egypta a Sadat přijel do Jeruzaléma. Pokud je minulost ukazatelem budoucnosti, bude následovat to samé. Nejprve radikalizace muslimsko- fundamentalistického ražení. Ale dlouhodobě nevyhnu­telně přizpůsobení.

Neříkám, že moc je to jediné podstatné, nejsem si dokonce jist, že to je roz­hodující věc. Ale moci rozumí každý – zvíře, člověk, společnost. A pokud se něco v této válce ukázalo, pak to, že arabská moc je omezená. Existuje, nelze ji zcela ignorovat, ale je omezená. Představa, že spojíte všechny elementy síly v arabském světě síly do jedné kombinace, která bude dominovat oblasti a projektovat svůj vliv daleko za její hranice, se v dohledné budoucnosti neuskuteční. Můžete doufat, že jednoho dne přijde arabský mesiáš a uskuteční ji. Ale dnes v to věří méně Arabů než dříve.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?