Bitva o prezidentský palác – Tureckem otřásá souboj islamistů a stoupenců sekularismu s nejasným výsledkem

30.5.2007
Jarmila Tiosavljevićová a Matyáš Zrno

Zdálo se, že je to dobře zaběhnutá praxe. Armáda vyjádří své znepokojení, politická scéna si posype hlavu popelem a lidé se připraví na předčasné volby. Případně se politici vzepřou a armáda převezme moc. Ostatně, vojáci to mají v Ankaře z kasáren do parlamentu sotva přes ulici. Dopadlo to však úplně jinak. Turecká politická krize si na své konto připsala nečekanou oběť – armádu. Vliv ozbrojených sil na tureckou vnitropolitickou scénu nezadržitelně slábne. Rozbuškou současné krize se stala nezdařená volba prezidenta. Islamisté nominovali toho svého, ministra zahraničí Abdullaha Güla. Kdyby zvítězil, padla by jim do klína (po parlamentu a vládě) poslední bašta sekularismu. A v takové chvíli v minulosti v Turecku vždy nastupovala armáda.

Obvykle to začínalo krátkým varováním vládě. Pak většinou následovaly předčasné volby nebo vojenský převrat. Memorandum, které se o půlnoci 27. dubna 2007 ocitlo na internetových stránkách generálního štábu a jež novináři bezprostředně překřtili na e-memorandum, dává tušit, že tanky v ulicích Turci jen tak neuvidí.


Memorandum.

Memorandum zatím vzbudilo více otázek než odpovědí. Velmi rychle se rozšířil e-mail, který připisoval autorství jedinému členu štábu, a i když se později ukázalo, že jde o fámu, příval pochyb to nezastavilo. Lidé se začali ptát, proč je memorandum napsané chatrnou turečtinou. Proč armáda, která teprve v roce 2004 uspořádala svou první tiskovou konferenci, vyvěsila memorandum na internet. Chtěla tak dát nějaký signál? Komu? A proč o půlnoci? Čekala se snad nějaká vojenská akce? Páteční mimořádná schůzka premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana s náčelníkem generálního štábu Yaşarem Büyükanitem přinesla pouze vzájemné úsměvy, nikoli však vysvětlení. Büyükanit nepotvrdil svou pověst jestřába.


Armáda.

Po desetiletí armáda sesazovala vlády, rozpouštěla politické strany a přebírala moc. Ve jménu lidu a státu a jednoty nacionalisticko-sekulární ideologie. Po celá léta podřizuje politický systém ochraně státního sekularismu a jednoty státu. Ale série drobných skandálů i politických reforem požadovaných EU ji oslabila. Spekuluje se dokonce o vnitřním rozkladu této instituce. V poslední době navíc prošla cílenou profesionalizací a musela se vyrovnat s reformami EU, které značně omezily její formální politické pravomoci.


Hřbitov aristokratů.

Celá krize je však jen jednou z bitev dlouhodobé války mezi dvěma mocenskými bloky turecké společnosti. Na jedné straně opoziční Lidová republikánská strana (CHP), svázaná s vojensko-byrokratickou elitou, soudní mocí a s důsledným sekularismem (sekularisté). Na straně druhé Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), podporovaná novou ekonomickou elitou (islamisté). Oba bloky mají společný vypjatý turecký nacionalismus.
Sociolog Doğu Ergil vidí oba bloky jako staré a nové centrum. Nové centrum odráží realitu, je pružné a svázané s dynamikou tržní společnosti. Staré centrum žilo léta na úkor ostatních a nebylo schopné reagovat na vnitřní ani vnější potřeby Turecka. Bojí se o svá privilegia. Tím, že své existencionální obavy svazuje s ideologií sekularismu, získává ochranu armády. Ta ovšem může být pouze dočasná, protože armáda nikdy nejde proti lidu.
A přesně tohle pravidlo vzala AKP v úvahu, když navrhla přímou volbu prezidenta. Sekularisty tak brzy může čekat „hřbitov aristokratů“. To ale neznamená konec sekulární politiky v Turecku – spíše začátek té demokratické sekulární.


Hledá se prezident.

Úspěch si opozice připsala v parlamentu. Na protest proti nominací ministra zahraničí Abdullaha Güla opustila jednací sál. Tím volby zablokovala, neboť v sále musí být přítomna minimálně dvoutřetinová většina všech poslanců (367). Gülovi chybělo pouhých šest poslanců. Bezprecedentně rychlé rozhodnutí ústavního soudu, které jen potvrdilo napojení sekularistů na soudní systém, hlasování anulovalo. Záhy přibylo i ono podivné memorandum. A poté i statisíce demonstrantů v ulicích. Přestože v Turecku patří velké demonstrace k místnímu koloritu, sekularistické protesty zaujaly už na první pohled, zejména pro velké množství příslušníků střední třídy a žen.


Žena bez šátku.

Gül je v tom přitom tak trochu nevinně. Nikdo z opozice ho jako člověka nezpochybňuje. Je rozhodně přijatelnější než premiér Erdoğan, který kandidaturu původně zvažoval. Zpochybňují se ale symboly, které jeho volba přináší. Zpochybňuje se šátek na hlavě budoucí první dámy. Ano, islamisté získali parlament i vládu, ale prezidentský úřad, to je něco jiného. Ztělesňuje ideologické poselství Mustafy Kemala Atatürka, prvního tureckého prezidenta, zakladatele sekulárního politického systému.


Předvolební divadlo.

V celé krizi však vlastně vůbec nejde o volbu prezidenta. Před námi se totiž odehrává umně připravené předvolební divadlo. Erdoğan se protesty nenechal zaskočit. Po anulaci nabídl přímou volbu prezidenta a dal podnět k předčasným volbám. Ostatně, nikdo nečekal, že AKP bude čekat při současném tempu propadu preferencí do listopadu na řádné volby. A nečekaly ani opoziční strany. Během roku se naprosto nečekaně začaly přibližovat malé středové strany a zahájily vyjednávání o společné kandidátce. Tento krok je vzhledem k voličské nestálosti i desetiprocentní volební klauzuli zcela logický. Dosud mu nicméně bránila osobní nevraživost vůdců opozičních stran. Je evidentní, že opozice se za pět let vlády AKP konečně donutila ke změně strategie. A přejala i některé její postupy. Vždyť obrovské demonstrace bývaly před rokem 2002 její specialitou.


Na cestě k volbám.

Největším hráčem ale zůstává AKP. Na poslední chvíli se rozhodla pro „vstřícné gesto“ a místo poloprofesionálního fotbalisty a profesionálního politika Erdoğana vyslala do klání vzdělaného a zkušeného diplomata Güla. Erdoğan však od začátku kontroloval hru a ukázal nejvyšší míru kompromisu. Neusiloval o vyjednávání o náhradním kandidátovi. Od začátku totiž hrál o předčasné volby. Přímou volbou prezidenta – v podstatě svým prvním předvolebním slibem – zároveň zbavil AKP odpovědnosti za provedenou volbu, a sebral tak sekularistům vítr z plachet. Pro zemi s tak silným parlamentem a zároveň se sklony k populismu to však není moc dobrý krok.


Odklad.

Dosud není vůbec zřejmé, kdy a jak bude nový prezident zvolen a kdo bude tento post zastávat do té doby. Turecká ústava vznikala poměrně hekticky, v počtu svých úprav si nezadá se zákony České republiky a zrovna v tomto bodě je poměrně dvojznačná. Umožňuje jak setrvání současného prezidenta Ahmeda Necdeta Sezera ve funkci, tak jeho dočasné zastoupení předsedou parlamentu Bülentem Arinçem. Zdá se, že se oběma bude jejich právnické vzdělání hodit. Spor to věru není bezvýznamný. Jestliže totiž Sezer použije své veto na návrh ústavního zákona o přímé volbě prezidenta, který je právě v parlamentu, odloží se prezidentské přímé volby o několik měsíců. Ať to dopadne jakkoli, Abdullah Gül se s největší pravděpodobností stane příštím tureckým prezidentem.


Na rozcestí.

Turecko stojí na rozcestí. Jeho prezident už nebude dohlížet na systém společně s armádou. Gül bude muset hledat vyvážený přístup jak k novému, tak ke starému centru. A to nebude jednoduchá věc. Vždyť pochází z Kayseri, města v centrální Anatolii, odkud symbolicky povstalo nové centrum, islámská ekonomická elita.

Turecká armáda stojí také na rozcestí. Není však slabá. Ekonomická moc, kterou nahromadila díky svému holdingu OYAK, jí ještě dlouho umožní určitou míru finanční nezávislosti. Bez štědré pomoci z rozpočtu se však neobejde. Formální cesty, kterými léta ovlivňovala politické dění, se uzavírají a ona je stále více nucena k těm neformálním. I těch má ale více než dost a z pozice mocné zájmové organizace bude dále dohlížet na politickou moc. Ovšem stále více symbolicky. O Turecku však právě nejvíce vypovídají symboly.

Politická moc stojí také na rozcestí. Každý krok, který teď učiní, musí měřit dvakrát a rozhodnout se, chce-li demokracii, nebo setrvávat na cestě k ní. Léta, kdy se opozice spoléhala na neformální aktéry a islamisté na ně sváděli vinu téměř za všechno, jsou totiž nenávratně pryč.

Jarmila Tiosavljevičová,publicistka
Matyáš Zrno, analytik Občanského institutu

článek vyšel ve 20.čísle týdeníku EURO

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?