AŽ SKONČÍ LIBERALISMUS: POZNÁMKY K REKONSTRUKCI (Bulletin č.248)

14.1.2013
James KALB

Seriózní diskuse nad dnešní politikou, zejména na akademické půdě, zcela běžně předpokládá, že liberalismus je nevyhnutelnou a jedinou tolerovatelnou formou politické společnosti, kterou má dnešní svět k dispozici.

 

Z tohoto důvodu jsou zásadní námitky proti liberalismu považovány za bezpředmětné. Kritikům liberalismu se říká, že si musí zvolit mezi popudlivými námitkami, jež nikam nevedou, a snahou omezit či upravit liberalismus, ovšem za nezbytného přijetí jeho základních premis.

Jak John Rawls a ostatní zdůrazňují, důvodem je pluralismus. Prosperita, městský život, snadná komunikace, masová mobilita a široce dostupné pokročilé vzdělávání znamenají, že lidé jdou svou vlastní cestou, motivováni vlastními důvody. Výsledkem je, že shoda na pojmu dobra, o které by měla společnost jako celek usilovat, je nemožná. Není možná dnes, ale ani v budoucnu. Vybudovat stát na nějakém specifickém pohledu na dobro by znamenalo potlačovat myšlení a diskusi a nutit lidi žít způsobem, který odmítají na základě vlastního bytostného přesvědčení. Takové snahy by byly v rozporu s principem fungování moderní společnosti a lidé by toto „bezpráví“ netolerovali.

Historická zkušenost je prý opěrným pilířem tohoto pohledu a podporuje to, čemu Judith Shklarová říká „liberalismus ze strachu“. Předmoderní Západ byl násilnický a tyranský, protože veřejný život byl svázán s náboženskými problémy, které se nedařilo vyřešit. Násilí jsme se tak vyhnuli tím, že jsme tyto problémy prostě přestali řešit. Prý jsme toho mohli dosáhnout proto, že dohoda na tom, co je dobré a spravedlivé, je možná bez odkazování na nejvyšší dobro: je správné chovat se ke každému stejně, a je spravedlivé rovnocenně respektovat různé cíle lidí.

V souladu s moderním technologickým náhledem se má také za to, že společenský řád je lidským výtvorem, který lze neustále měnit tak, aby byl co nejvíce ve shodě s tím, co je správné, spravedlivé a racionální. Závěrem, který je pro dnešní veřejný život zcela zásadní, je to, že stát by měl neustále zasahovat do společenského života, aby každý člověk mohl stále lépe dosahovat toho, co si přeje, a to co nejrovnějším dílem. Tento přístup poskytuje každému z nás maximálně možného, aniž by opovrhoval ostatními. Nikdo tak nemá právo si stěžovat a společenská shoda na tom, co je dobro, není zapotřebí.

Vzdělaným a odpovědným lidem dneška se tato argumentace zdá nenapadnutelná. Přesto ale existuje několik základních problémů, které mohou nekonečné trvání liberálního systému zpochybnit a otevřít možnosti jiného přístupu k politice.

Liberalismus a dobro

Výše zmíněné problémy se týkají těch nejzákladnějších tvrzení a pojmů. „Dobro“ je jednoduše cokoliv, co dělá z cíle racionální volbu. Z toho vyplývá, že liberální vlády jsou založeny na určité teorii dobra, které je v zásadě věcí uspokojování osobních potřeb a přání. Tato teorie je napadnutelná stejně, jako jakákoli jiná. Některým lidem dává smysl, jiným, kteří považují za rozumnější usilovat o takové cíle, jako jsou ctnost či lidský rozkvět, to smysl nedává.

Většina velkých myslitelů minulosti a většina lidí dneška, kteří nejsou ekonomy nebo nekompromisními liberály, uspokojování potřeb a přání jako nejvyšší cíl odmítá. Ti, kdo mají jinou představu o dobru, chtějí přirozeně tento svůj pohled zanést do veřejné diskuse. Těžko je však uspokojí, když je jim řečeno, že jejich názory na takto důležité problémy jsou jen věcí osobního přesvědčení a ve veřejné debatě nemají co pohledávat.

A aby to s onou prohlašovanou neutralitou liberalismu bylo ještě horší, vyloučení některých podstatných pohledů na dobro z veřejné sféry se zdá být, alespoň v praxi, výsledkem pohledu na nejzásadnější otázky, který sám je považován za autoritativní. Jednoduše řečeno, tento pohled na svět vidí realitu jako shluk atomů, prázdna a lidské subjektivity, vědění se zde rovná moderním přírodním vědám a racionální konání je totožné s technologií a racionálním využitím dostupných zdrojů k uspokojení lidských potřeb. Protože jsou si všechny potřeby rovné a neexistuje žádné vyšší dobro, které by nám umožnilo soudit, která z nich je lepší, všechny mají rovné právo na naplnění. Maximální rovné uspokojení potřeb se tak stalo jedinečným racionálním vodítkem k uspořádání společnosti.

Jakožto nejvyšší vodítko ke spravedlivému společenskému řádu se princip maximálního rovného uspokojení považuje za předmět zasluhující naši nejvyšší oddanost. Z tohoto důvodu proto přirozeně získává kvazi-náboženský výklad, který posvěcuje individuální pocity a účely na zdroj a cíl veškerých hodnot. Tento pohled se stal kritériem toho, co je dnes veřejnou nábožnou ortodoxií: liberální náboženství, které vyhlašuje rovnost všech hodnot, je dobré a blahodárné; neliberální náboženství, které nabízí autonomní vyšší normu, je nebezpečné a tyranské.

Oproti všem tvrzením tedy vyplouvá na povrch skutečnost, že západní vlády lze považovat za představitele partikulárního pohledu na zásadní a dokonce náboženské otázky. Není na tom nic překvapivého. Jak poznamenal Kenneth Craycraft a mnozí další, náboženská neutralita je mýtus. Základní společenské instituce si nevyhnutelně nárokují právo rozhodovat o věcech života a smrti a vyžadovat oběti, dokonce ty nejvyšší, na osobních zájmech. Aby tak mohly činit, musí být nahlíženy jakožto založené na základních principech týkajících se smyslu a hodnoty života, čímž jsou podobné autoritativnímu náboženskému pohledu.

V každém případě činí vládu tolerantní spíše její ochota snášet ostatní koncepce než její vlastní koncepce dobra. V tomto ohledu není na liberalismu vnitřně vůbec nic tolerantního. Naopak, liberalismus je vyvíjejícím se názorem založeným na abstrakcích, jehož požadavky a nároky bez omezení narůstají. V praxi se snaží o vymýcení jednoho neliberálního řádu za druhým, a tím se stává čím dál více netolerantním k ostatním názorům a metodám. Neliberální vláda, která vidí například křesťanské ctnosti jako konečný cíl společenského uspořádání, se bude snažit dosáhnout jej různými způsoby. Je ale také pravděpodobně více schopná akceptovat, že ctnost nelze vynucovat, a tak v mnoha ohledech přijme přístup jakéhosi laissez-faire. Liberální vláda, jejímž cílem je rovné uspokojení potřeb a ke společenskému řádu přistupuje technologicky, pravděpodobně zjistí, že lidé se navzájem omezují způsoby, které jsou z jejího pohledu nespravedlivé. Jejím závěrem bude, že je třeba zavést systém politicky korektního dohledu, indoktrinace a kontroly, který y jim v tom zabránil. Která vláda bude v praxi tolerantnější?

Současné západní vlády provádějí všechny běžné činnosti tradičních, před-liberálních vlád, a ještě nějaké navíc. Udílejí vyznamenání a tituly, stanovují svátky, vychovávají mladé, určují rodinné právo, podporují lidi, kteří se dostali do problémů, určují, co je zločin a jak moc je vážný, utrácejí značnou část národního produktu a snaží se přetvořit instituce, názory a osobní vztahy v zájmu toho, co považují za správné. Jak by takovéhle všeobsáhlé schéma aktivit mohlo být racionální bez nějakého zastřešujícího názoru na to, co je třeba podporovat a co potlačovat? Je-li jediným důvodem těchto snah, které zasahují do všech aspektů života, maximalizace rovnosti a svobody bez ohledu na dopad na jiná dobra, jsou tyto snahy fanatické. A proč by měl být fanatismus ve jménu svobody a rovnosti lepší než fanatismus ve jménu ctnosti nebo Boží vůle?

Ve skutečnosti postup liberalismu čím dál více podkopává staré liberální principy, jako jsou svoboda projevu nebo dokonce svoboda svědomí. Západní vlády potřebují lidovou podporu, ale trvají na liberálních cílech, které určují experti. Aby mohly uspokojit obě potřeby, nevyhnutelně se snaží upravit lidové názory ve prospěch cílů, které již byly stanoveny jako správné. K tomu mají k dispozici mnoho prostředků. Patří mezi ně především vzdělávání a dohled nad životem organizací v zájmu rovnosti, ale čím dál častěji zahrnují tyto prostředky také použití přímého donucení. Ve většině západních zemí se donucovací prostředky rovnají prosazování nových zákonů o „kacířství a rouhání“. V USA mezitím Obamova administrativa zase nedávno rozhodla, že náboženské instituce nebudou mít výjimku ze zákona, který požaduje hrazení zdravotní péče za antikoncepci, sterilizaci a látky způsobující potraty. Ty organizace, které nebudou zákon respektovat, dostanou pokutu 2 000 dolarů za každého zaměstnance. Takže například University of Notre Dame, která má kolem pěti tisíc zaměstnanců, nyní stojí před volbou mezi porušením svého katolického svědomí a placením každoroční pokuty 10 milionů dolarů.

Liberální logika Obamovy administrativy je neomylná: rovné uspokojení potřeb vyžaduje, aby ženy měly bezprostřední přístup k technologickému řízení své vlastní plodnosti. Ovšem taková politika se zpronevěřuje jedinečné svobodě vyznání, která vychází z liberální neutrality ve vztahu k základním otázkám. Moderní liberální stát neupaluje u kůlu za kacířství, ani nepopravuje či nečtvrtí odsouzence za zradu. Zjistil totiž, že je daleko efektivnější potlačovat opozici pomocí všeobjímající, ale relativně jemné společenské regulace, která oslabuje a nahrazuje konkurenční centra autority a loajality, například rodinu, náboženství či kulturní společenství.

V každém případě platí, že rovné uspokojování potřeb nemůže být skutečným cílem vlády. Cíle jsou ve vzájemném konfliktu, a tak nemohou být rovným způsobem podporovány. Snaha učinit svobodu rovnou a absolutní znamená, že cíle, které se nějak významně dotýkají ostatních, musí být často potlačeny. Ponechány tak mohou být jen ty, které lze uspokojit bez narušení formálně racionálního systému výroby, distribuce a řízení. Mezi takové patří třeba kariéra, spotřeba a osobní záliby, které nemají příliš vedlejších efektů. Cíle, které nelze v tomto liberálním schématu rychle uspokojit, jsou zavrhovány a potlačovány jako netolerantní či jinak antisociální.

Výsledkem je potlačení mnoha dober, na kterých lidem nejvíce záleží. Manželství v jeho tradičním chápání, které poskytuje stabilní a důstojné prostředí pro většinu základních vztahů a problémů každodenního života, je jedním z příkladů. Tradiční koncepce manželství vyžaduje návyky, pochopení a omezení, které v důsledku staví některé lidi do nevýhody. Z tohoto důvodu musí být tato instituce demaskována a rozložena v zájmu rovných svobod a její praktické funkce nahrazeny osobními smlouvami a státem poskytovanými službami. Dokonce i navrhování tradičního manželství jako standardu je ohrožením těch, které by to diskriminovalo. Proto měly hádky ohledně Návrhu 8*) v Kalifornii takový tón, průběh a výsledek.

–––––––

*) Návrh schválený kalifornským referendem týkající se manželství, definovaného jako svazek muže a ženy (pozn red.).

–––––––-

Aby to bylo ještě horší, tzv. neutrální kritéria, jako je vzájemná tolerance, neposkytují jednoznačnou odpověď. Lidé mají mít rovné svobody – ale svobody činit co a rovnost v jakém ohledu? Kariéry soutěží s jinými kariérami, rocková hudba s tichem a klidem, spotřeba terénních vozidel s ničením nezkažené přírody. Osobní požitky, jako jsou marihuana, alkohol nebo volný sex, mají veřejné dopady, které zatěžují ostatní lidi. Které cíle v těchto případech mají mít svobodu a rovnost, a které mají být potlačeny? Jestliže nemůžeme dělit cíle podle jejich hodnoty, nemůžeme na tuto otázku odpovědět. Rozhodnout se ale musí, a tak se tato rozhodnutí činí náhodně. Marihuana je nelegální, alkohol je v pořádku a volný sex je lidským právem. Výsledkem je to, že liberalismus se stává sebedefinujícím a diktátorským. Namísto osobní svobody je konečnou normou systém svobody – samotný liberalismus. Svobodou se stala svoboda žít liberálním životním stylem v liberálním prostředí. V zájmu zajištění a zdokonalení této svobody, která je nejvyšším společenským a politickým cílem, musí být veškeré chování, názory a vztahy pod dohledem, musí být řízeny a transformovány.

Liberalismus tak upadá do vlastního protikladu a selhává tím nejzákladnějším možným způsobem. Prosazování svobody potlačuje svobodu, vynucování rovnosti činí z vynucovačů nerovné bytosti, vymáhání tolerance vyžaduje všeobjímající systém dohlížení a kontroly, a dávat lidem to, co chtějí, znamená, že dostanou to, co ve skutečnosti nechtějí. Liberalismus má špatné základy a není zdaleka tak pevný, jak si lidé myslí.

Praktické silné a slabé stránky

Přesto se ale říká, že pokročilý liberální standard – maximální rovná schopnost uspokojovat své tužby v rámci technokratického schématu společenského života – je nevyhnutelný, protože je to ten jediný standard, na kterém se lidé dokáží dohodnout. Tento argument je slabý. Mnoho lidí s liberalismem nesouhlasí, a ještě méně by jich souhlasilo, kdyby chápali veškeré jeho důsledky. Jeho nadvláda není ukázkou toho, že všichni, nebo dokonce jen většina, v něj vědomě či jinak „věří“. Současná nadvláda liberalismu ukazuje pouze to, že je standardem, který vyhrává ve veřejné diskusi, protože slouží jako společný výchozí bod diskusí o věcech veřejných, které vedou vlivní lidé.

Velkou silou liberalismu je to, že ospravedlňuje moc lidí, kteří dnešní svět řídí, a jejich náklonnost k liberalismu je dostatečná k tomu, aby liberální názor byl dnes společensky dominantním. Moc těchto lidí, jak ukázal James Burnham a jiní odborníci na manažerskou společnost, je založena na požadavcích na zvláštní odborné schopnosti a na nadvládě formálních institucí. Maximální uspokojení tužeb je technický a organizační problém; rovnost je otázkou pro právníky, byrokraty a správce všeho druhu. Liberalismus nám říká, že toto jsou základní problémy veřejného života, a experti a manažeři mohou s úspěchem prohlašovat a přesvědčovat nás, že oni jsou pro řešení těchto problémů těmi nejlepšími. Správná role lidu se tak redukuje na to, aby všechno odsouhlasil, a jeho případné odmítnutí tak učinit je považováno za jeho selhání, jež je třeba napravit (pře)školením a omezením jeho vlivu na veřejný život. Tento pohled na věc je důvodem nechápavé a urážlivé odpovědi vzdělaných a dobře situovaných lidí v Americe na tzv. Tea Parties. Je také důvodem zděšených poplachů v Evropě při sebemenším náznaku výraznějšího „populismu“.

Liberalismus dále posiluje moc odborníků a manažerů tím, že dehonestuje a rozkládá instituce jako jsou rodina, náboženství a kulturní komunita, které všechny závisí na autoritách a formách znalostí, jež nejsou ani odborné, ani manažerské. To je silná stránka, protože to eliminuje konkurenty. Je v tom ale také slabost, protože alternativní autority jsou dalšími principy fungování společnosti. Jak jsou oslabovány, funkce trhů a racionálních byrokracií, jediných institucí, které odpovídají manažerským liberálním standardům neutrality, racionality a efektivity, narůstají, přičemž pro jejich plnění nejsou tyto instituce vybavené a vhodné. Trhy a byrokracie mohou být dobré k poskytování věcí užitečných při výchově dětí, ale nejsou dobré k samotné jejich výchově. Jde-li o takto závažnou funkci, je to vážný problém.

Chyby liberalismu se samy nekorigují, protože logikou systému, který považuje rovnou svobodu za svůj konečný, sebedefinující cíl, je stávat se čím dál liberálnějším a čím dál více slepým k vlastním omezením. Výsledkem je, že liberalismus se stává čím dál nerozumnějším a dysfunkčním. Popření zdravého rozumu a neměnné lidské přirozenosti vede k narůstajícímu nedostatku realismu ve vztahu k problémům, jako je například vzdělávání. Obětování sociálních pout a společenských norem osobním zájmům a sebevyjádření podemílá charakternost a veřejného ducha. Trvání na nediskriminujícím sociálním začlenění ruší neformální zvyklosti a porozumění, které jsou potřebné k fungování formálních institucí. A potřeba zajistit služby kdysi poskytované nyní marginalizovanými institucemi, jako jsou rodina, náboženství a místní společenství, činí v politickém uspořádání, jež považuje obecnou spotřebitelskou spokojenost za nejvyšší lidské dobro, fiskální odpovědnost nemožnou. Bankrot sociálního státu blahobytu, se kterým se nyní potýkají všechny západní vlády, je předpověditelným výsledkem liberálního projektu.

Skeptičtí a umírnění liberálové se snaží stabilizovat systém zachováním některých tradičních omezení. Chtějí „umírněnější“ liberalismus, který respektuje rodinu a náboženství, a nikoliv dnešní pokročilou a netolerantní variantu. Jejich pokus o záchranu liberalismu je ale odsouzen k neúspěchu, protože chybí ucelená teorie, která by vysvětlila, proč jsou stará omezení správná a nikoliv pouze účelová. Liberalismus takovou teorii vyplodit nemůže. Sebevědomí liberálů se neustále zvyšuje a jak čas ubíhá, liberální požadavky se stávají čím dál neústupnějšími.

Zásadní změna

Nic netrvá věčně, zejména systémy, které mají špatné základy a jsou slepé k vlastním omezením. Dnes je nepředstavitelné, že bychom se liberalismu dokázali nějak vyhnout. Zítra může být nepředstavitelné, že někdo toto defektní chápání veřejného života kdy vůbec přijímal. Změna může přijít zničehonic, jakožto výsledek nějaké krize, nebo postupně, jako odpověď na chronické problémy, které prokazují výhodu těm, kteří se řídí jiným přístupem. Tak jako tak, ti, kteří vládnout, změní svůj názor nebo ztratí svou schopnost vládnout, a s tím také svou pozici.

Jak se ale mají zavést nové principy? Vysvětlovat podrobnosti v předstihu je nemožné a zbytečné. Stejně jako vývoj jazyka nebo uznání vůdců, společná dohoda bude přijata tak, či onak. Některé faktory působící ve prospěch společenské shody jsou zřejmé. Člověk je tvor společenský a řídí se podle ostatních. Většina lidí dává přednost stabilitě a hmatatelným dobrům před teoretickou čistotou, a navíc se raději drží norem, které se jim jeví jako fungující, i když jiné se mohou zdát atraktivnější.

Elity se ujímají velení při určování principiálních otázek a obvykle kladou důraz na problémy, jako jsou stabilita, efektivita a udržování vlastní autority. Občanské konflikty jsou nákladné, takže lidé, kteří společnost řídí, obvykle spolupracují na udržení společné dohody a při hledání modu vivendi v případě, že je shoda nemožná.  Potřebují nicméně spolupráci lidu, tak aby mohli zůstat u moci a řídit něco, co je schopné života. Z tohoto důvodu jsou starosti lidu v dlouhodobém horizontu velmi důležitou věcí.

Tyto starosti se obvykle vztahují ke každodennímu životu a lidským vztahům, a liberalismus ve vztahu k podobným záležitostem čelí stále větším problémům. Je těžké žít šťastně a dobře jakožto pravověrný liberál, protože existuje spousta věcí, se kterými se liberální světonázor nedokáže vypořádat. Holá čísla, jako jsou například míra spokojenosti či filantropie, zjišťovaná průzkumy mezi liberály a ostatními, to dokazují. Tomuto světonázoru jsou nadšeně oddáni dobře zajištění, sebestřední lidé, kteří chtějí ospravedlnit a zevšeobecnit svůj pohled na svět; má ale jen málo co říct o požehnáních, strastech a povinnostech obyčejného života. Liberalismus není schopen dobře se vypořádat zejména s manželstvím a rodinou. Liberálové nemají mnoho dětí, ale budoucnost patří těm, kteří je mají.

V té míře, v níž formální instituce a principy, na kterých je liberalismus závislý, ztrácejí podporu lidí a schopnost fungovat, budou se lidé vracet k základním lidským vztahům a na nich budou stavět. Liberální modernita byla k principům rodiny, přátelství, náboženství a zejména kultury velmi krutá, ale život musí jít dál a nezbytnost těchto hodnot bude příčinou toho, že se vrátí. Tendence k návratu tu již je: veřejné prostory mizí, diskuse se tříští, pocit společné loajality upadá, přibývá uzavřených společenství, sociální služby se rozpadají a své kořeny zapouštějí politické dynastie. Způsob života většiny ztrácí svou soudržnost, ale náboženští tradicionalisté a ostatní disciplinované menšiny zažívají obrození. Po dlouhém úpadku se do vzdělaných a vnímavějších vyšších středních tříd začínají navracet hodnoty rodiny a dokonce i náboženství.

Tyto trendy budou pravděpodobně pokračovat a dále se rozšiřovat, protože lidé žijí tak, jak mohou, a budoucnost patří tomu, co bude funkční. Ti, kteří nám vládnou, budou muset přizpůsobit své názory a způsoby jednání tomu, co přijde. Komunistické země se transformovaly, když si jejich vládnoucí elity uvědomily a akceptovaly, že zavedené způsoby nefungují. Řím přijal křesťanství, protože křesťané byli nejlépe fungující komunitou impéria. V jistém bodě se něco podobného stane i nám. Jakmile dostatek vlivných lidí shledá neliberální přístup tím nejlepším k pochopení jejich světa a toho, jak funguje, vplujeme do neliberálního veřejného řádu.

Jak dál?

Základní změny jsou nepředvídatelné, a říct, že přijdou, ještě neznamená, že víme, jaké budou. Jedním možným výsledkem současných tendencí může být pád do radikálního partikularismu společnosti levantského typu, která bude poskládána z uzavřených etnicko-náboženských skupin ovládaných slabou, zkorumpovanou a despotickou vládou bez jakéhokoli organického spojení s těmi, jimž vládne. Za těchto podmínek povedou neefektivní intelektuální vedení a potřeba všeobecného principu řádu pravděpodobně ke společné dohodě, která bude jednoduchá, ale snadno pochopitelná. Srozumitelným řešením by bylo například jednoduché a působivé náboženství ( nebo ideologie fungující jako náboženství), které odráží tíhnutí k silné specifické loajalitě a naopak směrem od otevřeného racionálního myšlení. Důsledky takového řešení lze dnes vidět na Středním východě.

Lze to ale i lépe. Způsoby žití nejsou predeterminovány dějinami nebo materiálními podmínkami. Vždy je možná volba. A klíčem k obnovení společenského řádu je obroda intelektuálního řádu intelektuály a obroda životního řádu námi všemi.

Pro politický řád založený na abstrakcích, jako jsou svoboda a rovnost, je těžké zůstat umírněným a vyhnout se anarchii nebo tyranii. Chceme-li se oběma těmto extrémům vyhnout, musí být veřejný život racionální a otevřený, ale zároveň uspořádaný a koherentní. K tomu jsou potřeba principy, které sahají za hranice liberalismu. Potřebujeme veřejně přesvědčivé objasnění podstaty člověka a světa – jaké věci jsou, jak fungují, k čemu jsou a o co má smysl usilovat –, jež je konkrétnější a pevnější než to, které nabízí liberalismus, ale stále dostatečně obecné, aby umožňovalo plodnou a otevřenou diskusi.

Srozumitelnou a nejméně rozvratnou cestou, jak se může zrodit lepší veřejný řád, je pro Západ návrat k jeho původním vzorům. Aby mohl vůbec fungovat, je liberalismus závislý na dědictví minulosti. Závisí na sociálním kapitálu, který sám nevytváří, a jak rostoucí problémy činí tuto závislost stále očividnější, stávají se zřejmějšími i tyto přednosti západního dědictví. Jiné civilizace také prošly cyklickým vývojem, takže proč by Západ nemohl absolvovat to samé? Na filosofické úrovni by výsledkem mohlo být například to, že vzdělaní a odpovědní lidé znovu akceptují něco jako tradiční přirozené právo, racionální pohled, který akceptuje podstatu a teleologii a tím nám umožňuje diskutovat o tom, jaké věci jsou a k čemu slouží. Takový posun by poskytl pevnou a historicky ukotvenou alternativu liberalismu.

Mnoho podrobností by samozřejmě stále vyžadovalo doladit. Skutečná ústava jakékoliv společnosti je rovnováhou mezi důsledky základních veřejně sdílených principů, ostatních pohledů a požadavků a praktických okolností. Než bude nalezena adekvátní odpověď na současnou situaci, bude pravděpodobně potřeba mnoho iniciativ. I přesto je ale potřeba nějakého ideálního cíle, který umožní soustředit úsilí a poskytnout něco konkrétního, v co můžeme doufat. Pro mnoho katolických konzervativců a v rostoucí míře i pro další konzervativně smýšlející křesťany je tímto ideálem sociální učení církve. Je jakousi konstruktivní alternativou k zaopatřovacímu státu a ostatním verzím liberálně technokratické společnosti.

Ať už je to jakkoliv, okamžitým praktickým výsledkem, o který bychom se měli snažit, je společnost v mnohém podobná té dnešní, s podobnými institucemi a debatami nad jejich rolí a řízením, ovšem s tím rozdílem, že hlavním určujícím bodem bude dobro člověka a nikoliv rovná svoboda. Namísto toho, aby za základní standardy byly považovány potřeby, rovnost a efektivita, by měla proběhnout vážná diskuse o veřejných problémech, která by mohla přinést plnější a otevřenější chápání lidského dobra a nabízela prostor pro pojmy, jako jsou přirozené fungování, autoritativní morální tradice a možná i zjevení. Taková změna by nakonec transformovala instituce zděděné po liberalismu, stejně tak, jako kdysi liberalismus transformoval instituce z evropské minulosti, ale ponechala by prostor pro obezřetnost, umírněnost a shodu v okamžiku, kdy se konkrétní změny budou zdát rozumné.

Do jisté míry takové změny odrážejí adekvátnější roli rozumu. Dokázaly by zadržet technokratický posun k malému společenskému chaosu kombinovanému s tyranií odborníků, ekonomů a byrokratů a vytvořit tak širší praktický rámec veřejné a soukromé svobody. Širší soubor netechnologických činitelů by umožnil, aby větší roli hrály lokální, autonomní a participační aspekty fungování společnosti, které podporují svobody, jež jsou v běžném lidském životě nejdůležitější, například svobodu žít rodinný život v příznivém prostředí a náboženskou svobodu na pracovišti. Nejvyšší cíle by se tak dostaly na transcendentní úroveň, které nelze, ani v principu, dosáhnout vynucením.

Jakýkoliv takový vývoj by vyžadoval přeorientování postojů a loajality veřejnosti, ale stejně tak názorů vládnoucích elit. To je vždycky možné. Liberalismus je závislý na reziduích přežívajících z dřívějších období života společnosti, a to znamená, že prvky, které by pomohly v návratu ke starým vzorům, jsou stále přítomné. Šedesátá léta, a stejně tak epizody typu prasknutí spekulativních bublin, dokazují, že rozsáhlé změny mohou být rychlé, nečekané a radikální, jestliže se dominantní principy vyčerpaly a ztratily svou důvěryhodnost. Návrat ke starým a méně umělým způsobům konání se zdá pravděpodobný zejména tehdy, je-li nový systém závislý na správném fungování velkých a komplexních struktur, které podléhají pravidelným krizím, tak jak je tomu v řízených společnostech dnes.

Lidé by se v post-liberálním světě neshodli na všem, stejně tak jako je tomu dnes nebo jak to bývalo v minulosti. Vyrovnat se s realitou znamená také přijmout realitu konfliktu. Stále bude existovat řada přístupů k Západu, přirozenému právu, křesťanství i lidským potřebám a přirozenosti obecně. Konflikt však nemusí degenerovat do války všech proti všem. Neexistuje žádný  jednoduchý a okamžitě přístupný recept na mír a dobré vládnutí, avšak postoje společnosti se obvykle dostatečně sbližují, aby se něco funkčního stalo autoritativním. V tomto poněkud chaotickém procesu budou mít výhodu pohledy a přístupy, které budou nejlépe schopné vysvětlit zkušenost, promlouvat k základním zájmům a vytvořit uspokojující řád. V jisté míře budou rozdíly existovat pořád a lidé budou muset, tak jako vždy, nalézt praktický způsob, jak spolu žít.

Dějiny ještě neskončily a nelze je předpovídat. Ani svět nelze zcela ovládnout a přivést do dokonalého pořádku. Nestabilita a nejistota jsou součástí lidského života, a řád bude bezpochyby neustále nedokonale vznikat ze směsi zvyků, vyjednávání, mocenských vztahů, ekonomických zájmů, náboženských a kulturních aspirací a praktického hledání modu vivendi. Mezitím je zde neustále přítomna povinnost konat, jak nejlépe umíme, a jinak – pokud nám to naše schopnosti dovolí – věřit v Prozřetelnost.

James Kalb je právník žijící v Brooklynu, NY. Publikuje v časopisech Modern Age, Intercollegiate Review či Political Science Reviewer a je autorem knihy „The Tyranny of Liberalism: Understanding and Overcoming Administered Freedom, Inquisitorial Tolerance, and Equality by Command” (2008).

Z anglického originálu „After Liberalism: Notes toward Reconstruction“ publikovaného v časopisu Intercollegiate Review, Vol. 47, No. 1, Spring 2012, s. 23-31, přeložili Aleš Kuna a Jaromír Žegklitz.

 

Příspěvků : 3 - AŽ SKONČÍ LIBERALISMUS: POZNÁMKY K REKONSTRUKCI (Bulletin č.248)

  1. Laurini : 1.3.2013 v 19.37

    Autor píše síce o liberalizme, no to čo popisuje je americkým liberalizmom = socializmus, čo je inštitucionalizové násile proti slobodnému konaniu človeka. Socializmus je intelektuálnym omylom a nemá žiadnu budúcnosť.

  2. Jan : 23.1.2013 v 21.48

    Podľa Hayeka sú úplne mylné konštruktivistické tézy ulitarianizmu, odvodzujúce teraz platné pravidlá od individuálneho pôžitku, túžob alebo spoločenského dobra, ktorému by mali slúžiť. Pravidlá, ktorým sa súčasný človek naučil podriaďovať, boli umožnené nesmiernym rozšírením ľudskej rasy a produkovali ďaleko zložitejšie poriadky, než boli ľudia schopní chápať alebo vytvoriť. V týchto pravidlách už nebolo možné vnímať spoločne sledované ciele; nie však z dôvodov, ktoré nám sugeruje nejaký kultúrny pluralizmus. Rozvoj civilizácie bol dôsledkom dodržiavania pravidiel abstraktnej spoločnosti (pôvodný Popperov termín), v ktorej nie známe potreby, ale abstraktné pravidlá a neosobné signály smerujú konania voči cudzincom ? t.j. neznámym jednotlivcom v zmysle neosobnej komutatívnej spravodlivosti.

  3. michal : 14.1.2013 v 22.26

    je produktem miniaturizace či rovnou fragmenatce rodin. Kdo nemá šanci v prostředí geneticky blízkém na pestrém spektru sourozenců rozvinout a dnes už víme že i mozek, nejen schopnosti, je pro veřejný život diletant. PR agentura mu sice vloží nějaké bonmoty, gesta, podle počasí a kalendáře kampaně, ale kouzlo je pryč. Žel to výhra, věřím ti tvoje lži aby tys věřil mně ty moje, deprivovaní mají vůdce, nezralost, nehotovost vede k frustraci a mluvčí frustrace má snadnou roli. Nejlépe revolucí, to jde rychle jako každý pád. Pružnost vyjednávání je pryč, protivníka zničíme vlastním sebezničením. I civilizace potřebuje “hardware”, v knihách přežívá málo, četba není povinná a bez kompetencí i poněkud zbytečná. Tak propad idejí i zkušeností má i banální příčiny.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?