ANALÝZA AMERICKÉ POLITICKÉ SCÉNY

1.8.1995
Paul M. WEYRICH

 


Paul M. Weyrich (nar. 1942) je jedním z vůdců Nové pravice, populistického proudu amerického konzervatismu, který se objevil v 70. letech a svým aktivistickým apelem přinesl republikánské koalici nové voliče, čímž umožnil v roce 1980 zvolení Ronalda Reagana prezidentem Spojených států.


P. Weyrich byl v roce 1973 zakládajícím prezidentem Heritage Foundation – nejprestižnějšího konzervativního think-tanku, a v roce 1977 založil Free Congress Foundation (Nadaci pro svobodný Kongres), která školí a podporuje konzervativní kandidáty do různých volených funkcí. Je rovněž zakladatelem a výkonným ředitelem televizní stanice National Empowerment Television (NET), která vysílá od 6. 12. 1993 24 hodin denně. Tento dlouholetý republikánský aktivista je považován za jednoho z nejvlivnějších lidí ve Washingtonu. Je diakonem řecko-katolické církve.


 


 


 


Přepis záznamu přednášky pronesené na výroční konferenci Krieblova institutu Nadace pro svobodný Kongres v Raubiči u Minska 8. srpna 1995. Publikováno s laskavým svolením přednášejícího.


Z angličtiny přeložil a komentářem doprovodil Roman Joch.


 


 


Poznámka na úvod


 


            V textu je ponechána americká politická terminologie, podle níž je slovem “konzervativec” označován příslušník pravice a termín “liberál” označuje stoupence levice. Republikánská strana USA je stranou tradičně více pravicovou, i když v ní existuje křídlo příslušníků středu, kterým se říká liberální Republikáni. Demokratická strana USA je stranou levicovější, i když, obdobně, menšina Demokratů (hlavně těch z Jihu) je konzervativní.


            Ve stočlenném Senátu USA mají po volbách v listopadu 1994 Republikáni 54 a Demokraté 46 senátorů.


            Ve 435 členné Sněmovně reprezentantů mají Republikáni 233 a Demokraté 201 kongresmanů, 1 je nezávislý.


            Formálním předsedou Senátu (presidentem pro tempore) je viceprezident Spojených států, kterým je nyní Demokrat


Al Gore ze státu Tennessee. Ten má hlasovací právo pouze v případě rovnosti hlasů. Vůdcem republikánské většiny v Senátu je senátor Bob Dole ze státu Kansas. Vůdcem demokratické menšiny je senátor Tom Daschle z Jižní Dakoty.


            Předsedou Sněmovny reprezentantů je její speaker, kterým je nyní kongresman Newt Gingrich ze státu Georgia. Ten je současně i vůdcem Republikánů ve Sněmovně. Další hierarchie v poslaneckých klubech ve Sněmovně je takováto: vůdcem republikánské většiny (člověkem č. 2 mezi republikány) je kongresman Dick Armey z Texasu a whipem Republikánů je kongresman Tom DeLay, rovněž z Texasu.


Vůdcem demokratické menšiny je kongresman Richard Gephardt z Missouri a whipem Demokratů je kongresman David Bonior z Michiganu.


Funkcí whipa je zajistit hlasování vlastních kongresmanů v souladu s linií vedení poslaneckého klubu a získat hlasy co nejvíce kongresmanů strany druhé v daných jednotlivých hlasováních.


            Na schválení ústavního dodatku (tj. změny ústavy) je nutný souhlas dvoutřetinové většiny v obou komorách federálního Kongresu USA a tří čtvrtin kongresů členských států Unie (tj. nejméně 38 z 50 státních legislativ) nebo souhlas mimořádných ratifikačních konvencí v nejméně třech čtvrtinách států Unie


 


            Na loňské konferenci našeho institutu ve Lvově padl dotaz, zda Republikáni uspějí ve volbách. Mojí odpovědí bylo, že sice získají několik křesel, ale že pravděpodobně nezískají bezpečnou kontrolu nad Kongresem: i když mají šanci získat většinu v Senátu, nemají šanci získat většinu ve Sněmovně reprezentantů.


            V roce 1994 dosáhli Republikáni ve Spojených státech svého největšího vítězství od roku 1946. Republikáni nezískali pouze dalších 52 křesel ve Sněmovně reprezentantů (a tudíž většinu), ale získali dostatek dalších křesel nutných k dosažení těsné většiny v Senátu. Získali dále většinu v mnoha sněmovnách legislativ jednotlivých států, takže poprvé od Občanské války (1861-65) je nadpoloviční většina sněmoven státních legislativ kontrolována Republikány. Na jihu získali mnoho různých místních volených funkcí a úřadů poprvé od doby po občanské válce.


            V důsledku pozoruhodné volební kampaně mají dnes Republikáni 30 guvernérů; Demokraté jich mají 19 a jeden guvernér je nezávislý – ve státě Maine.


            Kampaň vedená v roce 1994 byla tou nejideologičtější kampaní v moderní době. Iniciativy se chopil Newt Gingrich (v té době whip republikánské menšiny – muž číslo dvě mezi Republikány ve Sněmovně), protože dlouholetý leader republikánské menšiny, Bob Michael, již předtím oznámil svůj odchod z politiky; Gingrich byl jeho samozřejmým nástupcem. Gingrich přišel s něčím, co nazval Kontraktem s Amerikou. Kontrakt s Amerikou byl sérií návrhů po dlouhou dobu prosazovaných Republikány bez možnosti vůbec dostat tyto návrhy k hlasování na plénu ve Sněmovně, protože Sněmovna byla po dobu čtyřiceti let kontrolována Demokraty a ti tak měli pevně v rukou rozhodování o tom, co se na plénum dostane a co nikoliv. Mnohé z těchto návrhů byly celkem populární, ale jejich schválení by tím či oním způsobem oslabilo demokratickou kontrolu a proto Demokraté tyto návrhy prostě nepřipustili k hlasování. V oněch pár případech, kdy nemohli zabránit hlasování, hlasovali proti – například v případě ústavního dodatku o vyrovnaném rozpočtu.


            Newt Gingrich sepsal tento Kontrakt a 24. září 1994 shromáždil stovky republikánských kandidátů z celé země na schodech Kongresu. Vybral z nich mluvčí, kteří prezentovali vždy jeden z bodů Kontraktu. Podařilo se jim přitáhnout pozornost celoamerických televizí a poté uveřejnili Kontrakt prostřednictvím placené inzerce v nejpopulárnějším časopisu v Americe, jímž je TV Guide (Televizní program) a který odebírá téměř každá domácnost. Zde zveřejnili všechny návrhy zákonů, hlasování o nichž voličům garantují v případě, že bude zvolena republikánská většina.


            Všichni kritikové – včetně některých Republikánů – tvrdili, že je to totální nesmysl, že to vůbec nezabere, že pro voliče jsou při volbách do Sněmovny důležitější lokální problémy: hlasují nikoliv o celonárodních otázkách, nýbrž pro toho kandidáta, který je schopen do jejich okrsku přinést federální dolary a zaručit, že programy financované vládou se zrealizují, atd. Ukázalo se, že tito kritikové se naprosto mýlili.


            Gingrich byl značně kritizován – a opět i některými členy vlastní strany – i za výrazně ideologický charakter kampaně. Námitka zněla, že “středoví” voliči budou touto ideologičností odpuzeni. Došlo ale naopak k tomu, že Gingrich přinutil voliče učinit jasnou volbu: popsal své oponenty jako lidi s určitým světonázorem a své stoupence jako stranu se světonázorem odlišným a požadoval na voličích vybrat si jeden z nich. A voliči si vybrali názor Republikánů. Jejich vítězství bylo tak přesvědčivé, že ani jeden jediný Republikán usilující o znovuzvolení nebyl poražen – a to dokonce ani ti s vážnými politickými problémy, kteří byli odepisováni téměř každým. To byl třeba případ jednoho republikánský kongresman ze severní Kalifornie, kterého zatkli s prostitutkou a o němž se předpokládalo, že bude na hlavu poražen (což, mimochodem, podle mého názoru být měl). Ale i ten byl znovuzvolen, i když těsně; voliči volili prostě každého Republikána, který byl po ruce. Republikáni získali místa guvernérů i v několika pro ně netradičních státech, jakým je např. Alabama. Zvítězili ve volbách do jedné komory legislativy Severní Karolíny, Jižní Karolíny, poprvé po dlouhé době získali obě komory v mém rodném státě Wisconsin – jednu komoru měli již předtím, ale guvernéra a obě komory mají nyní poprvé od roku 1968. A tak tomu bylo v celé zemi; dokonce i v Kalifornii, kde Republikáni neměli většinu v dolní komoře legislativy nazývané Státní shromáždění od roku 1966, byli schopni získat většinu jednoho hlasu.


            Ukázalo se, že myšlenka politiků skládajících slib svým voličům a říkajících: v případě, že svůj slib nesplníme, zbavte nás příště funkcí, je velice přitažlivá. Konkrétně měla výrazný vliv na voliče hlasující pro Rosse Perota v prezidentských volbách 1992, kteří teď masivně volili Republikány do Kongresu. Tato skupina voličů byla ovlivněna Kontraktem více než jakákoliv jiná. Republikánský analytik průzkumů veřejného mínění Fred Steeper (který, mimochodem, je Republikánem liberálním) analyzoval bezprostřední povolební průzkumy a dospěl k závěru, že konkrétně tento volební úspěch je velice odlišný od kteréhokoliv jiného republikánského vítězství v moderní době. Je rozdílný, protože v těchto volbách počet liberálních voličů zůstal stejný a počet umírněných voličů fakticky stoupl. Důvody jsou následující:


1. Volební účast byla vyšší.


2. Konzervativní hlasy, které v předchozích volbách byly rozděleny mezi obě strany – většina pro Republikány a menšina pro Demokraty -se masivně postavily za Republikánskou stranu, zvláště na Jihu.


            Rozhodující odlišností těchto voleb bylo to, že lidé, kteří jsou ve společensko-kulturních otázkách konzervativní, ale vždy tradičně volili demokraticky (na Jihu byli mnozí Demokraté víceméně konzervativní), nyní hlasovali pro Republikány.


            Tato analýza se ukázala být správnou a tento trend pokračoval. Ode dne voleb v listopadu 1994 více než 200 zvolených úředníků změnilo svou stranickou příslušnost od Demokratů k Republikánům, včetně jednoho senátora Spojených států z Jihu (Richard Shelby, Alabama), dvou členů Sněmovny reprezentantů (z Georgie a z Texasu), několika desítek poslanců státních legislativ. Díky těmto přestupům dnes Republikáni kontrolují více komor státních legislativ než po volbách a tento trend stále pokračuje.


            Vedení Sněmovny zvolené po těchto volbách – speaker Newt Gingrich, vůdce republikánské většiny Dick Armey a republikánský whip Tom DeLay – připravilo přijetí významných reforem a odvedlo při tom ve Sněmovně velký kus dobré práce. Mělo velice ambiciózní plán práce pro prvních 100 dní, které byly velice odlišné od jakýchkoliv 100 dní od doby, kdy do Washingtonu přišel za Velké krize Franklin Delano Roosevelt s velice ambiciózním programem reforem (New Deal).


            Situace v Senátu Spojených států je naneštěstí naprosto odlišná od situace ve Sněmovně reprezentantů. Ve Sněmovně mají konzervativci téměř většinu (většinu mají sice Republikáni, ale konzervativcům schází k většině asi 25 hlasů). V Senátu mají konzervativci asi 35 křesel, přičemž Republikáni mají většinu 54 křesel (protože dva demokratičtí senátoři změnili stranickou příslušnost – konzervativec z Jihu, senátor Shelby z Alabamy, o kterém jsem se již zmínil, a liberál, senátor za Colorado, Indián Ben ‘Nighthorse’ Campbell, který změnil stranu, protože se rozhádal s místními Demokraty v Coloradu, který ale není konzervativcem). Menšinové zastoupení konzervativců v Senátu (navzdory republikánské většině) je příčinou toho, že ani jedna jediná reforma schválená Sněmovnou neprošla Senátem. A perspektivy jsou velice, velice špatné.


            Právě v den mého odjezdu z Washingtonu (4. 8. 1995) Sněmovna přijala velice závažný návrh zákona, který by ukončil mnohé vládní programy – poprvé od dob New Dealu! Všechny předchozí pokusy v Kongresu ukončit tyto vládní programy selhaly. Tento návrh prošel o dva hlasy. Republikánští senátoři okamžitě prohlásili tyto části návrhu zákona za absolutně neprůchodné. Všechny zmíněné vládní programy zrušené v návrhu zákona schváleném Sněmovnou poběží tedy nadále, neschválí-li jejich ukončení i Senát. To má pro Republikány velice závažné politické důsledky, protože voliči nerozlišují mezi Sněmovnou a Senátem ohledně slibů učiněných v Kontraktu s Amerikou. Kontrakt byl takovým úspěchem právě proto, že přišel s myšlenkou slibu voličům, za jehož nesplnění mohou být Republikáni voláni k zodpovědnosti. Pokud se ale nerozlišuje mezi Sněmovnou a Senátem a vedení Sněmovny neřekne jasně: “Podívejte se, když nás zvolíte, my můžeme ve Sněmovně všechno prosadit, ale ono to může i tak skončit v Senátu”, pak je voliči takový slib k ničemu.


            Senát profitoval z úsilí vedeného Sněmovnou. Hnacím motorem ve volbách 1994 byla snaha získat většinu ve Sněmovně reprezentantů i v Senátu, ale Republikáni zvolení do Senátu jsou odlišní od těch ve Sněmovně reprezentantů. Proto Senát není příznivě nakloněn změnám, není příznivě nakloněn podporovat reformy navržené speakerem Gingrichem, Republikány ve Sněmovně a zásadně se odklonit od cesty nastoupené New Dealem ve 30. letech. Proto se nyní odehrává velká bitva mezi Sněmovnou a Senátem a naneštěstí Senát pravděpodobně převládne, protože značná část Republikánů ve Sněmovně obrátila a začala hlasovat s Demokraty.


            V průběhu prvních sto dnů byl Gingrich schopen udržet počet defekcí prakticky na nule. Při každém hlasování odpadlo pouze 4 -  5 republikánů, ale připojilo se k němu 25 – 30 demokratů, takže návrhy procházely velkou většinou. Jak se ale objevoval odpor v Senátu, počet “odpadlíků” mezi Republikány se začal zvyšovat. Všechny partikulární zájmy financované federálními penězi se spojily a byly prosazovány koordinovaně. Po volbách zažily šok, protože neočekávaly republikánské vítězství a nebyly zvyklé bojovat za svou existenci; po dobu celých 60 let byla situace taková, že když byl schválen jakýkoliv federální program, mohli jste si být skutečně jisti jeho pokračováním. Trápit se bojem za svou existenci je proto pro tyto lidi něčím novým, i když po zvolení Ronalda Reagana v roce 1980 existovalo osmiměsíční období, kdy se zdálo, že některé z těchto programů budou ukončeny. Nicméně Reagan neměl kontrolu nad Sněmovnou (Demokraté v té době měli ve Sněmovně většinu) a proto nakonec kapituloval až ke stavu, že za jeho administrativy nebylo v zásadě změněno nic.


            Partikulární zájmy měly tedy malou praxi v boji za svou existenci; tehdy to nebylo vážné – vážné to je až teď, protože kdyby Republikáni byli jednotní a Sněmovna odmítla financovat tyto projekty, ony padnou. Bez ohledu na postoj Senátu, protože když v našem ústavním systému jedna komora odmítne schválení, program je mrtev. Prezident samotný ani Senát samotný mu nemohou poskytnout peníze – pouze Senát společně se Sněmovnou a ve spolupráci s prezidentem mohou zabezpečit nezbytné zdroje. Nesouhlas jedné komory je tedy dostatečný pro odmítnutí programu. Problémem je však to, že partikulární zájmy financované po mnoho let federálními penězi začaly jednat společně a zahájily propagandu předkládáním vizí o tom, jak lidé budou hladovět, jak děti budou trpět, jak přijdou všechny tyto strašné důsledky republikánského rozpočtu. Poté se někteří Republikáni začali od svého vlastního programu odklánět. Dnes dosáhl počet těchto “odpadlíků” téměř čísla 50. V důsledku toho před několika dny whip DeLay dokonce prohrál o dva hlasy dvě důležitá hlasování. Získal sice mnoho Demokratů, ale ne tolik, aby kompenzoval ztrátu hlasů mezi Republikány. To má velice závažné důsledky pro perspektivy Republikánů v příštích volbách v roce 1996, protože očekávání voličů byla tentokrát vyšší než kdykoliv v nedávné minulosti. Republikáni učinili v Kontraktu s Amerikou sliby a voliči se jim odvděčili tím, že jim dali své hlasy; nyní od nich očekávají, že tyto sliby splní. Nebudou-li toho Republikáni schopni, voliči jsou připraveni udělat jim to, co udělali Demokratům v roce 1994. Právě před odjezdem ze Spojených států jsem ve své televizní show dělal interview s jedním analytikem průzkumů veřejného mínění, který vyhodnocoval velký celonárodní průzkum a zjistil, že 73% amerických voličů je ochotno odvrátit se od obou politických stran. Zjistil, že voliči říkají Republikánům: voláme vás k zodpovědnosti – když nesplníte své sliby, pocítíte náš hněv v příštích volbách. Zjistil, že přetrvává až cynická nedůvěra amerických voličů ohledně schopnosti politiků udělat to, co udělat slíbili. Je to analýza veřejného mínění, kterou Republikáni vezmou velice vážně a budou zvažovat, co s tím lze dělat. Dopoledne v den mého odjezdu na tuto konferenci jsem se na 45 minut setkal se speakerem Gingrichem a řekl jsem mu, že by měl být Američanům upřímný a měl by jim přímo říct: “Podívejte se, já chci splnit to, co jsme slíbili, ale naneštěstí kvůli některým lidem v mé vlastní straně nemám dost hlasů.” Myslím si totiž, že nebude-li v tomto poctivý a upřímný, ponese v příštích volbách trpké důsledky a mnoho z lidí, kteří byli teď zvoleni, budou nejspíš příště poraženi.


            Po volbách v listopadu 1994, kdy došlo k tak jasnému odmítnutí Billa Clintona, se myslelo, že Clinton končí, že prakticky nemá žádnou šanci být v příštím roce znovu zvolen. Ukazuje se, že tomu tak není, a to z několika důvodů:


            1. Republikáni mají slabé kandidáty. Vedoucím kandidátem je leader republikánské většiny v Senátu Bob Dole. Je mu 73 let, není nadšení vyvolávajícím člověkem, nemá pevné principy, nemotivuje voliče, a proti němu Bill Clinton, navzdory všem svým problémům, může reálně vyhrát. Všichni ostatní kandidáti jsou horší. Situace je špatná, tak špatná, že když jedny noviny ve Wisconsinu zorganizovaly anketu, ve které se dotazovaly čtenářů, koho chtějí za prezidenta z řad Republikánů (nešlo o žádný vědecký průzkum veřejného mínění dělaný podle pravidel, ale výsledkům je i tak v médiích věnována značná pozornost), Bob Dole dostal 43%, senátor Phil Gramm 25%, televizní komentátor Pat Buchanan dostal 10% hlasů, atd.; 10% dotazovaných uvedlo i další potenciální kandidáty, včetně speakera Gingriche, guvernéra Wisconsinu Tommyho Thompsona, bývalého šéfa spojeného velení štábů generála Colina Powella, který vedl válku v Zálivu, a dokonce – mně! Tedy situace je tak zoufalá, že lidé uvažují i o mně jako o kandidátovi na prezidenta. Vím, že moje matka se této ankety neúčastnila, takže mě musel navrhnout někdo jiný. Každopádně to ale dokazuje, jak slabí jsou republikánští kandidáti na prezidenta.


            2. Voliči Rosse Perota, voliči, kteří se odklonili od Republikánů v roce 1992 a stáli George Bushe volební vítězství, jsou velmi skeptičtí ohledně schopnosti Republikánů naplnit své sliby. Ve Sněmovně reprezentantů například Gingrich splnil svůj slib z Kontraktu a prosadil ústavní dodatek o vyrovnaném rozpočtu. Každý byl nadšen, bylo to skvělé vítězství. Pak se návrh dostal do Senátu a byl odmítnut. A každá velká iniciativa, dokonce i některé reformy regulací, které každý považoval za samozřejmé, protože i Demokraté mluvili o jejich potřebě – každé jednotlivé reformní opatření bylo odmítnuto, především prostřednictvím obstrukce, kdy 41 ze 46 demokratických senátorů prostě společně umluvilo návrhy k smrti. V důsledku toho se ani jedno jediné významné opatření nestalo zákonem. Je sice pravdou, že i kdyby některý návrh prošel oběma komorami, prezident Clinton by jej mohl vetovat (Clinton ostatně napadl prakticky každý aspekt Kontraktu), ale to by bylo vzhledem k volbám jen dobře. Kdyby republikánský Kongres schválil tato reformní opatření a Clinton by je vetoval, vytvořilo by to velice jasný kontrast pro rozhodování ve volbách a podle mne by byl Clinton na hlavu poražen. Ale Bill Clinton tím, že nebyl donucen zaujmout jasné stanovisko ani k jednomu návrhu zákona, ve skutečnosti z neschopnosti Republikánů prosadit cokoliv v Kongresu profitoval. Jeho preference tak stouply z méně než 40% v době voleb na dnešních téměř 50%. Clinton má sice problémy kvůli různým skandálům, do nichž je zapletena jeho administrativa, ale naneštěstí Republikáni, kteří 40 let nekontrolovali Sněmovnu a jejichž kontrola Senátu byla velice krátká, nevědí, co si s těmito skandály počít. Proto také první vyšetřování těchto skandálů v Senátu nevedlo k ničemu, či přesněji, výsledek byl velmi hubený. Ve Sněmovně proběhlo jiné vyšetřování, obviňující administrativu z toho, co se stalo ve Waco, kde vláda napadla náboženskou sektu a zabila kolem 80 lidí. Byla to causa prvních dnů Clintonovy administrativy. Protože ale Republikáni nevědí, jak se provádí vyšetřování, Demokraté se ho zmocnili, vymezili otázku a bylo z toho velké fiasko. Ve svém důsledku toto vyšetřování více poškodilo Republikány než Demokraty.


            To je vážný problém, protože se zdá, že Republikáni nejsou schopni cokoliv ze své politiky splnit a Bill Clinton, i když měl veliké problémy, byl schopen znovu ožít a našel si téma, které skutečně fascinuje americkou veřejnost. Je jím tvrzení, že Kongres je ovládán partikulárními zájmy a má zájem schválit pouze zákony vyhovující partikulárním zájmům a nikoliv ty, po nichž volá americká veřejnost.


            Situace je dále zkomplikovaná faktem, že se asi objeví kandidát třetí strany: Colin Powell velice vážně zvažuje možnost kandidovat na prezidenta jako nezávislý. Mnohem více hlasů by tím odebral Republikánům než Demokratům, i když by mohl získat některé černošské hlasy Demokratů. Tak se může opakovat situace z roku 1992 – pouze s tím rozdílem, že Ross Perot pravděpodobně nebude kandidátem, ale generál Powell ano a Bill Clinton může být znovuzvolen menšinou hlasů voličů, ale většinou hlasů volitelů, protože by mohl dostat nejvíce hlasů v dostatečném počtu států.        Jedna věc je ale stále otevřená. Je jí vyšetřování korupce v bývalé Clintonově administrativě z dob, kdy byl guvernérem v Arkansasu a výhodně podnikal s pozemky. Jako nezávislý vyšetřovatel byl v této věci jmenován soudním dvorem Kenneth Starr, který je bývalým státním návladním z Reaganovy administrativy. Bude-li Starr schopen vykázat určité významné výsledky vyšetřování, které by Clintona poškodily do té míry, že by se objevil jeho protikandidát v demokratických primárkách, Clintona by to oslabilo. Tuto možnost nemůžeme vyloučit, i když nevíme, jestli k tomu skutečně dojde. V takovém případě by se mohlo stát, že by byl nominován současný viceprezident Al Gore, který je v mnoha ohledech nebezpečnější. Na rozdíl od Clintona, který nemá žádnou vlastní ideologii a nevěří v nic, je Al Gore skutečně zapáleným socialistou. Má také velice dobrou image a pro Republikány by byl soupeřem mnohem těžším. Může se také koneckonců najít někdo jiný, kdo by kandidoval proti Clintonovi a v demokratických primárkách ho porazil. Někdo, jako například senátor Kerry z Nebrasky, se může stát demokratickým kandidátem – a to by byl v této politické situaci faktor absolutně nepředvídatelný. Skutečnost je prostě taková, že předpoklad z povolební euforie roku 1994, že Republikáni v prezidentských volbách 1996 snadno zvítězí, již prostě neplatí. Naopak, čas pracuje spíše proti Republikánům. Jejich kandidáti jsou dost slabí, Clinton vytěžil dostatečnou výhodu ze současné politické situace, kdy neschopnost Republikánů učinit to, co potřebují, poskytla voličům obraz zmatený do té míry, že se opět stávají podobně rozhořčenými, jako byli v roce 1994. Ale tentokrát jejich terčem mohou být Republikáni, protože právě ti jim slíbili, že pro ně hodně udělají. I kdyby Gingrich něco prosadil ve Sněmovně – což bude, jak jsem již řekl, těžké, skutečným úkolem pro republikánské vedení ve Sněmovně je:


1. Zaměřit se na “odpadlíky” ve vlastní straně a minimalizovat jejich počet.


2. Nějakým způsobem prosadit některá z opatření v Senátu, aby mohli tvrdit, že pro voliče udělali alespoň něco významného.


            Možnost, že by ukončili některé z programů prostě tak, že by pro ně neodhlasovali finanční prostředky, je vysoce nepravděpodobná – právě kvůli oněm liberálním Republikánům, kteří rádi hlasují s Demokraty. Právě oni jsou tou skutečnou překážkou republikánského úsilí a právě s tímto problémem si Gingrich neví rady. Nevíme, co se stane v prezidentských volbách 1996, ale vyhlídky na zvolení republikánského prezidenta i republikánského kongresu (poprvé od roku 1952) nejsou tak světlé, jak by za těchto okolností měly být. Hlavním důvodem je slabý výběr republikánských kandidátů na prezidenta.


            Je to situace podobná druhé polovině 40. let. V roce 1946 dosáhli Republikáni ve volbách do Kongresu skvělého volebního vítězství; o dva roky později kandidovali v prezidentských volbách slabého kandidáta, jímž byl guvernér New Yorku Tom Dewey, což bylo příčinou znovuzvolení nepopulárního Demokrata Harryho Trumana. A jeho vítězství mělo zase vliv na to, že Demokraté získali ve stejném roce opět převahu v Kongresu. A když se podíváte na to, co Clinton dělá, jak napadá Kongres, je jasné, že si vzal z Trumana příklad: to samé, co Truman říkal o 88. Kongresu, tvrdí Clinton o 104. Kongresu. Podobnost přímo bije do očí.


            Taková je tedy situace a to je velkou výzvou pro stranu, protože i když někteří Demokraté přestoupili k Republikánům a někteří, hlavně na Jihu, tak ještě učiní, většiny Republikánů v obou komorách jsou velice těsné a v příštích volbách ohrozitelné. Republikánská kontrola Senátu je snad o něco jistější, a to díky odchodům mnoha demokratických senátorů, kteří se rozhodli neusilovat o znovuzvolení. Budou zde tedy volná místa a Republikáni budou mít šanci – dokonce i ve státě Arkansas, což bylo vždy


nemyslitelné. Všechno ale záleží na tom, zda budou schopni sdělit své poselství skeptickým a rozzlobeným americkým voličům. Ti chtějí změnu politiky, chtějí změnu rozsahu státu, chtějí opuštění socialistického pohledu na věc a mysleli si, že zvolením republikánského Kongresu toto dosáhnou. Nicméně, alespoň pokud jde o Senát, nedostali vůbec nic. Není tudíž jasné, co udělají v příštích volbách, a to je výzvou pro republikánské vedení.


 


 


 


 


Diskuse:


 


Otázka: Jak mohou Republikáni současně omezit rozsah státu a zvýšit výdaje na obranu?


 


PMW: Není to těžké, protože jednou z legitimních funkcí státu je obrana lidu a většina Američanů podporuje představu, že silná obrana je jednou z legitimních funkcí federální vlády. A pravdou je, že nemáme žádnou protiraketovou obranu. Například systém ABM (anti ballistic missiles), který by nás byl schopen chránit proti raketovému útoku, jsme nikdy nevybudovali. Konec Sovětského svazu měl mnohé užitečné důsledky, každopádně pro mnoho lidí zde, ale měl i jeden nešťastný efekt, a tím bylo zvýšení počtu zemí, které jsou dnes schopny zahájit raketový útok. Takže situace po rozpadu Sovětského svazu je vlastně méně stabilní než byla ta předtím. My Američané nejsme dnes připraveni bránit se proti takovému raketovému útoku. Právě to se v Americe nyní stalo otázkou veřejné debaty. Den před mým odjezdem z USA Senát poměrem 51 ku 48 hlasů schválil opatření na vybudování takového obranného systému, ovšem Clinton ho slíbil vetovat (což tím pádem může být dobrá causa pro Republikány).


            Takže zde není žádný rozpor mezi představou posílení národní obrany a redukcí domácích programů federální vlády, protože velká eskalace výdajů byla právě na straně domácích programů a nikoliv obrany. Výdaje na obranu stále klesaly již od roku 1984 – dokonce i za Ronalda Reagana a George Bushe. Rok od roku rozpočet obrany klesal a za Clintona byl skutečně výrazně seškrtán. Američané z toho však dnes již mají skutečně obavy.


 


 


Otázka: Zdá se, že Goldwaterova kampaň v roce 1964 se ukázala být pro Republikány velice šťastnou v tom smyslu, že Republikáni jsou dnes schopni získat Jih. Domníváte se, že Jih jakožto konzervativní region – konzervativní v mechanickém smyslu – když se jednou rozhodne volit jednu stranu, zachová jí loajalitu po dlouhou dobu (jako například volil Demokraty i dávno poté, co se stali mnohem liberálnějšími)?


 


PMW: To je velice těžká otázka. Myslím si, že odpovědí je jednoduše ano. Zdá se, že tomu tak bude – pokud ovšem Republikáni zůstanou konzervativní. Nezůstanou-li, Jih si neudrží. Myslím, že jste upozornil na důležitý fakt.


 


 


Otázka: Zdá se, že po volbách v listopadu 1994 jsou Demokraté v Kongresu liberálnější než byli předtím a Republikáni naopak konzervativnější. Rád bych se zeptal na budoucnost konzervativních Demokratů, jakým je kongresman Billy Tauzin z Louisiany. Jaký bude jejich osud, zůstanou v Kongresu jako Demokraté, anebo budou nahrazeni konzervativními Republikány?


 


PMW: Očekávám, že Billy Tauzin přejde do Republikánské strany do konce roku (už se tak stalo – pozn. R.J.), bude kandidovat do Senátu jako Republikán a pravděpodobně bude jako Republikán do Senátu zvolen. Je to velice pravděpodobné. Myslím, že značná část jižních Demokratů přejde k Republikánům. Mluvil jsem s Mikem Parkerem, který je konzervativním Demokratem z Mississippi, a zdá se, že rovněž přejde k Republikánům, takže na Jihu – nikoliv v celé zemi, ale na Jihu se zdá, že proces přestupů od Demokratů k Republikánům bude pokračovat.


 


 


Otázka: V editorialu v National Review psali, že uspěje-li Newt Gingrich v naplnění Kontraktu s Amerikou, bude na republikánské nominační konvenci v roce 1996 nominován (na prezidenta) aklamací, zatímco když uspěje pouze v prosazení méně než poloviny Kontraktu, bude mu povoleno promluvit ke konvenci ve 3 hodiny ráno. Moje otázka se týká možnosti kandidatury Newta Gingriche na prezidenta.


 


PMW: V pátek (4. srpna) jsem radil Gingrichovi, aby nesouhlasil se svou kandidaturou na prezidenta navzdory všemu povzbuzování. Gingrich mi řekl, že nehodlá kandidovat, nezkolabuje-li Doleova kandidatura. Jenomže Doleova kandidatura má všechny rysy možného kolapsu, protože Dole je jednak starý, jednak nemá základnu absolutně oddaných stoupenců. Ronald Reagan byl rovněž starý, měl však svou ideologickou základnu, měl skupinu stoupenců, kteří byli přesvědčeni, že Ronald Reagan je zachráncem země. A tito stáli v každé – i těžké – situaci za ním. Bob Dole za sebou takovouto skupinu lidí nemá. V celé zemi není skupinka lidí – ani mezi největšími stoupenci Boba Dolea, kteří by tvrdili, že Bob Dole je odpovědí na všechny naše problémy. Jeho stoupenci říkají, že Bob Dole si zasloužil nominaci tím, co po mnoho let dělal, nebo že zde není nikdo lepší než on – prostě tento druh odpovědí. Ale nikde neslyšíte: když zvolíme Boba Dolea, věci v naší zemi se pohnou správným směrem. A právě kvůli tomuto, udělá-li Bob Dole nějakou chybu, jeho kandidatura zkolabuje rychleji než kandidatura jakéhokoliv kandidáta od dob Eda Mosleyho, který usiloval o demokratickou nominaci a vypařil se téměř přes noc. Takže není vyloučeno, že by Gingrich kandidoval. Bude-li kandidovat, asi získá nominaci, ale podle mého názoru za prezidenta zvolen nebude. A nebude zvolen proto, že Newt za svou politickou kariéru řekl mnoho bizarních věcí – myslím tím skutečně zvláštních. Newt je fascinován každou novou myšlenkou, která se v zemi objeví. Takže kdybych měl kandidovat proti Newtovi, pouze bych zveřejnil vše to, co on za své veřejné působení napovídal. Newt Gingrich by v republikánských primárkách působil oproti unavenému, neinspirujícícmu Doleovi neschopnému vyvolat žádnou reakci politicky velice úspěšně. Kdyby tedy Gingrich kandidoval, nespíš získá nominaci, ale tím může rovněž ohrozit šanci Republikánů znovuzískat většinu ve Sněmovně. Newt Gingrich je totiž schopen mnohem lépe kontrolovat Sněmovnu, než by toho byl kdy schopen Dick Armey. Ten si navíc nadělal spoustu významných nepřátel v Republikánské straně. Kdyby tedy Gingrich kandidoval na prezidenta, Dick Armey by prakticky nebyl schopen vést Sněmovnu. Vyvolal by revoltu a šance Republikánů na znovuzvolení většiny ve Sněmovně by byla ztracena. Proto jsem velice proti kandidatuře Gingriche na prezidenta. On to ale může udělat, protože hodně lidí, kteří jsou si vědomi slabosti ostatních kandidátů a nepřejí si další 4 roky Billa Clintona, se domnívá, že Newt Gingrich je jedinou nadějí, a povzbuzují ho ke kandidatuře.


 


 


Otázka: Má další otázka se týká možnosti úspěchu třetí strany – Bill Rusher (bývalý vydavatel National Review) ve své knize popisuje, jak se on a někteří další konzervativci snažili v letech 1975-76 založit třetí stranu a svůj neúspěch vysvětluje tím, že Američanům připadá prostě nevlastenecké hlasovat pro stranu jinou než Demokratickou nebo Republikánskou. A skutečně, nikdy v dějinách USA neexistovalo nic takového jako úspěšná třetí strana – Republikáni v 50. letech minulého století (kdy vznikla Republikánská strana) nebyli třetí stranou, nýbrž stranou druhou, která nahradila Stranu Whigů. Skutečně si tedy myslíte, že nyní poprvé v americké historii je možný vznik úspěšné třetí strany?


 


PMW: Otázkou tedy je, může-li uspět třetí strana, anebo zda se nová strana může objevit pouze po kolapsu jedné z velkých stran a stát se tak vlastně stranou druhou.


            Pravdou je, že Demokraté mají všechny předpoklady kolapsu. Vlastně oni již byli na cestě ke kolapsu, ale republikánské defekce ve Sněmovně a v Senátu jim dodaly novou sílu, což je ironií. Nevím, ale klima je rozhodně takové, že lidé jsou ochotni opustit obě hlavní strany – takovouto situaci nikdo z nás nepamatuje. Průzkumy veřejného mínění, které nyní dostáváme, nám ukazují čísla, jaká jsem nezažil za 40 let své politické aktivity. Takže klima zde rozhodně je, ale jestli se to stane, nevím. Colin Powell například vyhrává ve všech průzkumech, ale nikdo přesně neví, za čím stojí. Teoreticky, lidé si přejí osobnost, jakou je generál Powell; osobnost silnou, čistou, stojící nad politikou. Když ale Powell jednou vstoupí do voleb a dostane otázku: “Generále Powelle, jaký je Váš názor na otázku potratů?”, bude muset zaujmout stanovisko a poté si mnoho lidí, kteří jsou jím nyní nadšeni, řekne: “Oh, to je skutečně jeho názor, to já si ale nemyslím!” A to je ten problém. Kdyby mohl kandidovat a nemusel k ničemu zaujmout stanovisko, mohl by být zvolen, ale nemyslím si, že to jde.


 


 


Otázka: Jaký je názor Kongresu na zahraniční pomoc jiným zemím?


 


PMW: Kongres se ohledně zahraniční pomoci stává velice neklidným. Zahraniční pomoc se stala kauzou, v Americe se objevuje neoizolacionistický postoj. Denně mi lidé volají do mé televizní show s tím, abychom se zajímali o naše domácí problémy a zapomněli na lidi tam venku. Část Republikánů je pro zrušení zahraniční pomoci; Clinton to sice slíbil vetovat – a pravděpodobně k tomu dojde, ale veřejnost bude proti němu. Se zahraniční pomocí v Kongresu to vypadá skutečně bídně.


 


 


Otázka: Nevíte, jakou má nyní Newt Gingrich strategii v prosazování Kontraktu s Amerikou v Senátu? A proč veřejné mínění, které je rozzlobené na Republikány pro neschopnost naplnit své sliby z Kontraktu, není stejně a ještě víc rozzlobené na Demokraty, kteří prakticky byli proti každé jeho části?


 


PMW: To je velice dobrá otázka. Předpokladem Gingriche při prosazování všech těchto věcí ve Sněmovně bylo, že prakticky bude schopen nutit Senát jednat. To si skutečně mysleli i senátoři. Tlak vycházející ze Sněmovny byl tak silný, že někdy dokonce až 90 Demokratů hlasovalo za části Kontraktu. A počet defektujících Republikánů byl 5-7, takže části Kontraktu byly schvalovány velikou většinou – s výjimkou omezení počtu volebních období. Tento návrh dostal sice většinu, ale nikoliv potřebné dvě třetiny – za což byli odpovědni Demokraté. Předpoklad tedy byl, že stejná dynamika, jaká byla ve Sněmovně a která vlastně byla odpovědí na přání voličů, bude působit i v Senátu. Co ale Republikáni podcenili byl ideologický zápal levice v Senátu. Protože v Senátu je síla starého sociálního liberalismu mnohem větší. A navíc, do Senátu se v každých volbách volí pouze třetina senátorů. A proto dvě třetiny Senátu nepociťují hlas lidu tak jako Sněmovna – protože i ti Demokraté, kteří byli znovuzvoleni do Sněmovny, byli znovuzvoleni velice těsně, na rozdíl od masivních vítězství dva roky předtím. Proto mnozí z nich věnovali pozornost tomu, co se stalo ve volbách – na rozdíl od Senátu, kde dvě třetiny senátorů nemusely do voleb a nebyly ovlivněny volební kampaní. Předpoklad Gingriche, že schválením těchto věcí ve Sněmovně přinutí Senát reagovat stejně, se proto ukázal být mylným.


            A jsou-li voliči rozzlobeni na Republikány za neplnění jejich slibů, proč nejsou rozzlobeni na Demokraty? Protože liberální Republikáni jím kryjí záda. Když Republikáni defektují k Demokratům a odmítají podporovat reformy, dávají tím argumenty Demokratům, že tyto reformy jsou příliš extrémní, že jsou příliš tvrdé k občanům, že lidé v jejich důsledku budou trpět, tedy legitimitu, která jim nepatří. Jsou to tedy republikánští defektoři, kdo působí Republikánům politické problémy. Kdyby to nečinili, byl by zde naprosto jasný kontrast mezi politickými stranami a voliči by si mohli vybrat, kterým směrem chtějí jít. Vůbec bych se nebál takovéto situace. Proto jsem také řekl Gingrichovi, že musí být poctivý a říct americkému lidu: “Protože nemám pevnou kontrolu nad vlastní politickou stranou, potřebuji další křesla ve Sněmovně. Dejte mi dalších 25 křesel a já budu schopen schválit cokoliv.” Říci to je samozřejmě těžké, protože by musel jít proti některým členům vlastní strany, což se vždy zdráhá udělat.


 


 


 


Příloha


 


Kontrakt s Amerikou


 


 


            My, republikánští poslanci Sněmovny reprezentantů a občané usilující stát se poslanci této Sněmovny, navrhujeme nikoliv pouze změnu její politiky, nýbrž i něco mnohem důležitějšího, obnovu pout důvěry mezi lidem a jeho zvolenými zástupci.


            A proto, v této době oficiálního zamlžování a přetvářek, nabízíme místo toho podrobný program národní obnovy, psaný závazek prostý jakýchkoliv nejasností.


            Letošní volby nám po čtyřiceti letech většiny jedné strany nabízejí šanci přivést do Sněmovny novou většinu, která by změnila způsob práce Kongresu. Tato historická změna by byla koncem vlády, která je příliš zbytnělá, příliš dotěrná a příliš ráda utrácející peníze veřejnosti. Může to být počátek Kongresu, který respektuje hodnoty a sdílí víru americké rodiny.


            Stejně jako Lincoln, náš první republikánský prezident, hodláme konat “s rozhodností v pravdě, v pravdě, kterou nám ukazuje Bůh”. Obnovit odpovědnost Kongresu. Ukončit sérii skandálů a ostudy. Učinit nás všechny opět hrdými na způsob, jímž si vládnou svobodní lidé.


            Hned první den 104. Kongresu republikánská většina okamžitě schválí následující zásadní reformy, zaměřené na obnovení víry a důvěry amerického lidu ve svou vládu:


 


ZA PRVÉ, budeme požadovat, aby všechny zákony, které platí pro zbytek země, platily i pro Kongres.


 


ZA DRUHÉ, vybereme spolehlivou nezávislou auditorskou firmu, která provede vyčerpávající bilanci plýtvání, podvodů a korupce v Kongresu.


 


ZA TŘETÍ, zredukujeme počet výborů Sněmovny a zredukujeme počet zaměstnanců výborů o třetinu.


 


ZA ČTVRTÉ, omezíme počet volebních období všech předsedů výborů.


 


ZA PÁTÉ, zakážeme přenosné hlasování ve výborech.


 


ZA ŠESTÉ, budeme požadovat, aby jednání výborů byla otevřená veřejnosti.


 


ZA SEDMÉ, budeme požadovat povinnost souhlasu třípětinové většiny hlasů pro jakékoliv zvýšení daní.


 


ZA OSMÉ, zaručíme průhlednou kontrolu našeho federálního rozpočtu zavedením povinnosti jeho vyrovnanosti.


 


     Poté, v průběhu prvních 100 dnů 104. Kongresu, předložíme plénu Sněmovny následující návrhy zákonů tak, aby se o každém z nich mohlo jasně a čestně hlasovat a aby každý z nich byl okamžitě přístupný veřejné kontrole a hodnocení.


 


1. Zákon “o fiskální odpovědnosti” (The Fiscal Responsibility Act).


Ústavní dodatek o vyrovnaném rozpočtu a daňových omezeních a legislativní právo presidenta vetovat jednotlivé položky rozpočtu s cílem obnovit fiskální odpovědnost nekontrolovaného Kongresu, požadujíce, aby Kongres fungoval se stejnými omezeními rozpočtu jako rodiny a podniky.


 


2. Zákon “o boji proti kriminalitě” (The Taking Back Our Streets Act).


Soubor opatření pro boj proti zločinu zahrnující vynášení trestů odpovídajících zločinům, omezení institutu milosti jen na výjimečně zdůvodněné případy, účinné ukládání trestu smrti a škrty v sociálních výdajích v letos přijatém zákonu “proti kriminalitě” ve prospěch financování věznic a dalších prostředků prosazování práva, aby lidé byli bezpečni ve svých domovech a děti ve školách.


 


3. Zákon “o osobní odpovědnosti” (The Personal Responsibility Act).


Bránit početí nemanželských dětí a těhotenství nezletilých zrušením sociální podpory nezletilým matkám a odepřením zvýšené sociální pomoci rodinám s nezaopatřenými dětmi v případě narození dalších dětí, pokud tyto rodiny již pobírají sociální podporu, omezit výdaje na programy sociální podpory, zavést přísné omezení sociální podpory pouze na dobu dvou let s požadavkem povinnosti pracovat za účelem podpory individuální odpovědnosti.


 


4. Zákon “o posílení rodiny” (The Family Reinforcement Act).


Vynucování povinnosti placení výživného na děti, daňové stimuly pro adopci, posílení práv rodičů při výchově dětí, přísnější zákony proti dětské pornografii a daňové úvěry pro ty, kdo pečují o starší závislé občany, za účelem posílení ústřední role rodiny v americké společnosti.


 


5. Zákon “o obnovení amerického snu” (The American Dream Restoration Act).


Daňová úleva 500 dolarů na každé dítě, odstranění daňového znevýhodnění manželství a vytvoření “American Dream Savings Account” (Amerického účtu úspor) pro poskytování daňových úlev pro střední třídu.


 


6. Zákon “o obnově národní bezpečnosti” (The National Security Restoration Act).


Žádné jednotky USA pod velením OSN a znovuzavedení důležitých dotací na naši národní bezpečnost pro posílení naší národní obrany a udržení naší důvěryhodnosti ve světě.


 


7. Zákon “o spravedlnosti ke starším občanům” (The Senior Citizens Fairness Act).


Zvýšit mzdový limit v zákonu o sociálním zabezpečení, jehož výše dnes vytlačuje starší občany z pracovního procesu, zrušit zvýšení daně z důchodu ze sociálního pojištění schválené v roce 1993 a vytvořit daňové stimuly ve prospěch soukromého dlouhodobého pojištění, aby si starší Američané mohli podržet více z toho, co za léta vydělali.


 


8. Zákon “na vytvoření pracovních příležitostí a zvýšení mezd” (The Job Creation and Wage Enhancement Act).


Stimuly drobnému podnikání, indexace a snížení daní z kapitálového zisku, neutrální kalkulace nákladů, analýza oceňování rizik a poměru vynaložených prostředků k celkovému zisku, posílení role “Regulatory Flexibility Act” a změna nadekretované a nefundované reformy, jejímž cílem bylo vytváření pracovních příležitostí a růst mezd.


 


9. Zákon “o rozumné právní reformě” (The Common Sense Legal Reform Act).


Zákony zavádějící princip “kdo prohraje, ten platí”, rozumný limit vymahatelných náhrad (“příkladných odškodnění”) a reforma zákonů o odpovědnosti za zboží za účelem zastavení nekonečného přílivu právních sporů.


 


10. Zákon “o občanu-zákonodárci” (The Citizen Legislature Act).


Vůbec první hlasování o uzákonění maximálního počtu volebních období jednoho zákonodárce s cílem nahradit kariéristické politiky skutečnými občany-zákonodárci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?