AMERIČTÍ STÁTNÍCI DVACÁTÉHO STOLETÍ

1.6.2001
Roman JOCH


Roman Joch je pracovníkem Občanského institutu.



Jednotlivé publikované portréty (s výjimkou Ronalda Reagana) vycházely v Lidových novinách (FDR 5.1.2001; JMcC 10.10.2000; JFK 5.12.2000; BG 17.10.2000; RN 24.11.2000).


 


Franklin D. Roosevelt


 


            “Nemáme se čeho strachovat, pouze strachu samého,” řekl na závěr svého inauguračního projevu, když přebíral úřad presidenta v březnu 1933, na vrcholu Velké hospodářské krize. Snažil se lidem dodat odvahu, naději a zajistit jim pomoc státu. Právě on definitivně změnil roli státu v americké společnosti: opustil představu Otců zakladatelů USA, podle níž měla federální vláda hrát v životech lidí omezenou roli, a nahradil ji rozsáhlou federální vládou, jež zahrne člověka všestrannou péčí. Kvůli tomu byl strašně nenáviděn, ale i milován.


            Franklin Delano Roosevelt (30.1.1882-12.4.1945) pocházel z bohaté rodiny tzv. venkovské aristokracie ve státě New York. Byl vzdáleným příbuzným presidenta Theodora Roosevelta (1901-09), jehož neteř Eleonor si vzal za manželku. V mladém věku vstoupil do politiky a ve vládě demokratického presidenta Woodrowa Wilsona (1913-21) byl náměstkem ministra námořnictví. V roce 1920 získal nominaci Demokratické strany na úřad vicepresidenta, ale demokraté v tomto roce volby prohráli. V roce 1928 byl zvolen guvernérem státu New York a o dva roky později byl znovuzvolen.


            Jeho velká chvíle však přišla v roce 1932, kdy – v době katastrofální hospodářské krize – získal demokratickou nominaci na úřad presidenta, s níž ve volbách zvítězil. Volební program demokratů sliboval zachovat pevnou měnu (dolar krytý zlatem) a snížení státních výdajů (republikánského presidenta Hoovera kritizoval za nárůst byrokracie). Roosevelt však učinil pravý opak – opustil zlatý standard, vedl inflační politiku a zavedl rozsáhlé programy veřejných prací, jež měly snížit nezaměstnanost a rozproudit ekonomiku. Poprvé v dějinách USA přiřkl federální vládě úlohu zajišťovat lidem blahobyt. V rámci těchto programů – souhrnně označovaných jako New Deal (Nový úděl) – omezil svobodu smlouvy a podnikání, udělil odborům značná privilegia a dotoval farmáře za to, že neprodukovali další potraviny.


Nejvyšší soud mu však mnohé projekty a praktiky zrušil jako neústavní. Skutečně, až takto rozsáhlé pravomoci federální vlády neodpovídaly ústavní tradici Otců zakladatelů. Roosevelt se proto v roce 1937 pokusil Nejvyšší soud “převálcovat”: hodlal zvětšit počet soudců o ty, kteří by byli vůči němu konformní. Proti tomuto plánu se postavili nejen opoziční republikáni, ale i mnozí demokraté, neboť v něm viděli pokus o ústavní převrat. Roosevelt musel od svého záměru upustit; nakonec ale mnozí staří soudci zemřeli nebo rezignovali a on je mohl nahradit soudci svými, kteří ústavnost dramatického nárůstu moci federální vlády potvrdili.


            Roosevelt byl oblíben prostými lidmi, především chudými, kteří v něm viděli člověka, jenž jim chce upřímně pomoct. Prostřednictvím svých pravidelných rozhlasových pořadů – tzv. “hovorů u krbu” – k lidem přímo promlouval, získával si jejich důvěru a dodával jim naději. Byl – stejně jako Reagan dlouho po něm – “velkým komunikátorem”. A podobně jako Reagan pohlížel na presidentský úřad jako na příležitost k morálnímu vůdcovství. V roce 1936 byl velkou většinou triumfálně znovuzvolen a v roce 1940 se – bezprecedentně, jako jediný president v dějinách USA – rozhodl kandidovat potřetí. A byl zvolen opět.


            Nad Evropou se v té době stahovala mračna nacistické tyranie. Roosevelt byl odhodlán pomáhat západním demokraciím – především Británii – v zápasu proti Hitlerovi. To však bylo v Americe nepopulární, izolacionisté z levice i pravice tvrdili, že Americe do evropské války nic není. Prosadili zákon o neutralitě; Roosevelt si však vymohl pronájem torpédoborců Británii. Na podzim 1941 začaly americké křižníky doprovázet konvoje do Británie a chránit je proti německým ponorkám. Roosevelt jim dokonce vydal příkaz střílet na ně po jejich pouhém zahlédnutí – což ale bylo z hlediska zákona pochybné. Ti Rooseveltovi odpůrci, kteří tvrdili, že se snaží Ameriku záměrně zavést do války, jako by měli pravdu. Nakonec Amerika napadena byla – ale Japonskem v Pearl Harboru 7.12.1941. Den nato Roosevelt požádal Kongres o vyhlášení války Japonsku – bylo to naposled, co americký president požádal Kongres o formální vyhlášení války nějaké zemi. O tři dny později Hitler udělal katastrofální chybu – sám vyhlásil Americe válku. Svůj osud si tak zpečetil.


            Roosevelt na rozdíl od izolacionistické pravice (i části levice) správně pochopil, jakou je nacismus hrozbou, a proto mu        hodlal čelit. On a Churchill jsou hlavními osvoboditeli západní Evropy od nacismu. Tato jeho zásluha je nehynoucí. Nikdy však nebyl s to si uvědomit, že analogickou hrozbu představuje komunismus. Byl to on, kdo v roce 1933 uznal Stalinovu kliku hrdlořezů za legitimní vládu Ruska. Byl to on, kdo byl slepý ke komunistické infiltraci jeho vlády sovětskými špiony. Když po paktu Molotov-Ribbentrop a přepadení Polska nacisty v roce 1939 bývalý komunista a sovětský špion Whittaker Chambers z důvodu svědomí informoval náměstka ministra zahraničí Adolpha Berleho o všech komunistech (tj. spojencích nacistů) v americké státní správě, ohromený Berle s těmito informacemi běžel za Rooseveltem, ale ten mu řekl – doslova – “ať s tím skočí někam do jezera”. Nevěřil prostě, že by jeho administrativa mohla být veskrze prolezlá komunisty a sovětskými špiony – anebo si nemyslel, že je to závažné (obojí se potvrdilo až na přelomu 40. a 50. let – americká vláda měla tedy 10 let k dispozici Chambersovy informace, ale nic nedělala). Co však bylo nejhorší, Roosevelt uvěřil Stalinovi, nekriticky podlehl jeho vlivu a stal se de facto jeho kolaborantem. Rozhodl se, že mu dá všechno, oč Stalin požádá – jen aby nepochyboval o jeho dobrých úmyslech. Když se pak v létě 1945 začalo ukazovat, že Stalin nehodlá splnit ani jeden ze svých slibů z Jalty, bylo již pro miliony Středoevropanů – a jejich svobodu – příliš pozdě. Možná bylo pro Roosevelta lepší, že jeho oči již nezahlédly trpké plody jeho důvěřivé naivity – po těžké nemoci v dubnu 1945 umírá (předtím je ale na podzim 1944 počtvrté zvolen presidentem).


            Dědictví Franklina D. Roosevelta je tedy přinejlepším smíšené: v době Velké krize dodával lidem naději a měl upřímnou snahu jim pomáhat. Činil tak ale ústavně pochybnými kroky a za cenu nahrazení republiky Otců zakladatelů rozsáhlým státem. Správně identifikoval nacismus jakožto čisté zlo a bojoval proti němu. Nikdy však nenahlédl ekvivalentní zlo komunismu, vůči němuž byl naprosto slepý. V důsledku toho se srdcem Evropy spustila železná opona. Miliony lidí osvobodil, ale miliony dalších umožnil opět zotročit.


 


Joseph McCarthy


 


            “Nemáte v sobě ani špetku slušnosti, pane?” – s rozechvěným hlasem a zdrceným výrazem v obličeji zvolal advokát Joseph Welch poté, co senátor McCarthy sdělil, že jeden z Welchových koncipientů byl kdysi členem Svazu mladých komunistů. Welch zastupoval armádu Spojených států ve veřejném, televizí přenášeném slyšení před McCarthyho podvýborem Senátu, v němž McCarthy vyšetřoval velení armády kvůli krytí komunistů v jejích řadách. Bylo to v dubnu 1954; Welch své zdrcení hrál s profesionalitou právníka – a povedlo se: reputace McCarthyho byla definitivně zničena a Senát v prosinci 1954 schválil rezoluci odsuzujícího senátora za chování neslučitelné s tradicí Senátu USA. “Vláda teroru” skončila.


            Zřejmě to musel být teror hrozný. Tak hrozný, že britský filosof Bertrand Russell řekl: “Každý, kdo byl v tu dobu chycen, jak čte Thomase Jeffersona, šel do vězení.” Americký publicista Robert Hutchins napsal: “Pro Američany bylo rizikem dávat peníze Harvardově univerzitě.” Deník britské Labour Party Daily Herald uvedl, že “McCarthy pronásledoval lidi, jejichž jediným zločinem byla láska ke svobodě myšlení”. A když v květnu 1957 McCarthy zemřel, noviny britské Liberální strany News Chronicle napsaly: “Amerika se stala čistší jeho pádem, a čistší jeho smrtí.”


            Jednu věc lze o McCarthym říci: vzbuzoval strašnou nenávist. Tak strašnou, že dodnes je slovo “mccarthismus” synonymem honů na čarodějnice a pálení knih. Je ekvivalentem slova “fašismus”. Přitom výraz “leninismus” tak negativní konotace ani zdaleka nevzbuzuje – přesto, že kvůli aktivitám senátora McCarthyho nejenže jediný člověk nebyl popraven, nýbrž ani jeden nebyl zavřen do vězení; zatímco Lenin a jeho režim desetitisíce lidí popravili, statisíce uvěznili a miliony nechali zemřít bídnou smrtí zimou a hladem! Ano, v důsledku mccarthismu několik lidí přišlo kvůli svým názorům o zaměstnání – ale včetně stoupenců McCarthyho po jeho pádu v roku 1954!


            Kdo tedy byl Joseph R. McCarthy (14.11.1908 – 2.5.1957)? Démon, anebo oběť hysterické pomlouvační kampaně? V roce 1946 byl zvolen republikánským senátorem Spojených státu za stát Wisconsin. V únoru 1950 na mítinku ve městě Wheeling (Západní Virginie) oznámil, že má v ruce seznam komunistů, kteří pracují na Ministerstvu zahraničí, přičemž Trumanova vláda je tam trpí a ignoruje bezpečnostní riziko, jež představují. Vzápětí se McCarthy stal předsedou senátního podvýboru, jenž měl komunisty ve státní zprávě vyšetřovat. A zde došlo ke sporu mezi levicí a pravicí, kolem něhož dodnes panuje zmatek. Abychom ho vyjasnili, musíme si uvědomit, že spor o mccarthismus se netýkal otázky jedné, nýbrž otázek dvou.


            Tou první byla otázka, zda měl senátor McCarthy dostatečné důkazy pro svá obvinění mnohých lidí, že jsou komunisty a přímo agenty Sovětů. Odpovědí je, že tyto důkazy neměl. Tedy ti, kdo pod kritikou mccarthismu rozuměli kritiku obviňování bez důkazů, měli pravdu. Je však nutno podotknout, že nyní, po otevření sovětských archivů, se potvrdilo, že naprostá většina lidí, které McCarthy obvinil z komunismu a špionáže pro SSSR, skutečně komunisty a sovětskými agenty byla.


            Tou druhou byla otázka, zda ve 40. a 50. letech v Americe opravdu docházelo ke komunistické konspiraci, infiltraci státní správy a subverzi – jak tvrdil McCarthy – anebo nikoli. A zda má svobodná země právo vyhledávat a propouštět ze svého státního aparátu stoupence totalitních názorů, jejichž cílem je zničení všech svobod všech občanů a nastolení krutovlády Lavrentije Beriji, jejich pána, a Josifa Stalina, jejich boha, nad světem. V tom měl senátor McCarthy pravdu a jeho kritici se mýlili.


            McCarthy byl člověkem, který nezodpovědně hájil kauzu, jež byla ve své podstatě spravedlivá a správná. Levice neměla nic proti tomu, když byli ze státní správy vyhazováni nacisté a jejich sympatizanti; řvala však o porušování občanských práv, když byl tentýž princip vztažen i na komunisty. Jinými slovy, poskoky Beriji a Stalina považovala za legitimní proud v názorovém spektru svobodné země. McCarthy se nemýlil ve svém přesvědčení, že stalinisté jsou víceméně totéž jako nacisté, a tedy levice, která tuto pravdu nevidí, není způsobilá vládnout svobodným občanům ve svobodné republice, neboť není schopna ochránit jejich svobodu před totalitáři. Na  druhé straně vady jeho osobního charakteru – obviňování bez důkazů, alkoholismus, nekritické podlehnutí vlivu jeho hlavního poradce, Roye Cohna, jenž ho nakonec přivedl k sebevražednému konfliktu s armádou – dodávaly legitimitu jeho pomýleným odpůrcům a na dlouhou dobu tak zdiskreditovaly ušlechtilou věc antikomunismu. Přitom antikomunismus jakožto antitotalitarismus byl zápasem za lidskou svobodu proti rudé tyranii, jež držela v okovech miliardy obyvatel této planety.


            Mimochodem, o funkci hlavního McCarthyho poradce hodně stál Robert Kennedy, později ministr spravedlnosti ve vládě svého bratra, presidenta Johna F. Kennedyho (1961-63), a demokratický senátor za stát New York (1964-68); v 50. letech všichni Kennedyové podporovali McCarthyho. Kdyby toto místo dostal Bobby Kennedy a nikoli Roy Cohn, McCarthy a jeho reputace by asi dopadli mnohem lépe.


            McCarthy trval na tom, že lidé, kteří ve 30. letech byli komunisty a v 50. letech pracovali v západních vládách, představovali bezpečnostní riziko. To levice popírala, a v tomto měl McCarthy pravdu – jak se nakonec definitivně prokázalo v Británii v 60. letech, kdy Kim Philby a jeho další kolegové v britské Secret Intelligence Service – všichni synkové z dobrých aristokratických a buržoazních rodin, všichni absolventi Cambridge University, a všichni komunisté z 30. let – byli odhaleni jako sovětští špioni, odpovědní za vydání stovek bojovníků za svobodu katanům z Lubjanky. McCarthy byl tak ve svých záměrech – i když ne nutně prostředcích – posmrtně rehabilitován pro každého, kdo není intelektuálně hluchý a morálně slepý.


            Na závěr dva komentáře k této snad nejkontroverznější postavě 20. století. Ivan Mašek, před listopadem 1989 antikomunistický disident a vězeň svědomí, v letech 1994-97 předseda poslaneckého klubu ODA: “Kdyby McCarthy nežil, my bychom dnes nebyli svobodní.” A Richard Nixon, vicepresident USA v letech 1953-61 a president USA v letech 1969-74, řekl poté, co McCarthy napadl armádu USA: “Když jde někdo střílet krysy, měl by střílet přesně, neboť v opačném případě může trefit do nohy někoho, kdo rovněž hodlá střílet krysy.” To byla největší chyba McCarthyho: nestačil na odpovědnou práci, kterou správně – na rozdíl od svých neodpovědných a hysterických kritiků – identifikoval jakožto potřebnou, ušlechtilou a ctihodnou.


 


John F. Kennedy


 


            Naplňoval nadšením, idealismem a inspirací celou jednu generaci Američanů. Přinesl do úřadu mladický elán a energii. On a jeho sympatická, mladá, krásná žena Jacqueline se stali legendou. V nemalé míře i kvůli jeho tragické smrti.


            Ve svém inauguračním projevu v lednu 1961 uvedl: “V dlouhých dějinách světa byla pouze málo generacím přidělena role bránit svobodu v hodině jejího největšího nebezpečí. Neuhýbám před touto odpovědností – vítám ji… Dejme každé zemi na vědomí, že zaplatíme jakoukoli cenu, poneseme jakékoli břemeno, budeme čelit jakýmkoli útrapám, podpoříme všechny přátele a postavíme se všem nepřátelům, abychom zajistili přežití svobody… Energie, víra a oddanost, jež vynaložíme při tomto úsilí, rozjasní naši zemi a všechny, kdo jí slouží – a žár z tohoto ohně může vskutku rozjasnit celý svět. A tak, mí spoluobčané: neptejte se, co vaše země může udělat pro vás – ptejte se, co vy můžete udělat pro svou zemi.”


            John Fitzgerald Kennedy (29.5.1917-22.11.1963) se narodil v bohaté, početné katolické rodině irského původu ve státě Massachusetts (byl prvním a zatím jediným katolickým presidentem USA). Jeho otec Joseph Kennedy byl na začátku II. světové války velvyslancem USA ve Velké Británii; mladý John byl jeho tajemníkem – tuto zkušenost využil k napsání knihy Why England Slept (“Proč Anglie spala”, 1940) o britské nepřipravenosti na válku. V ní sloužil v americkém námořnictvu v Pacifiku jako velitel torpédoborce; byl vážně raněn a stal se válečným hrdinou (stejně jako pozdější president George Bush). Po válce byl v roce 1946 zvolen za Demokratickou stranu do Sněmovny reprezentantů a v roce 1952 do Senátu. V ekonomických a sociálních otázkách stál spíše vlevo, v otázce odporu vůči Sovětům spíše vpravo. V roce 1953 se oženil s kráskou Jacqueline Lee Bouvier, v roce 1956 pak vydal knihu Profily odvahy, jež se stala bestsellerem: přinášela portréty amerických státníků, kteří z důvodů svědomí prosazovali nepopulární, leč správná opatření. V roce 1956 mu o vlas ušla demokratická nominace na úřad vicepresidenta, v roce 1960 získal nominaci na úřad presidenta. Nejtěsnějším rozdílem v dějinách USA zvítězil nad republikánským vicepresidentem Nixonem a stal se tak nejmladším presidentem, jakého kdy Amerika měla.


            V úřadu nezačal nejlépe: v dubnu 1961 selhala invaze svobodných Kubánců na Playa Girón (v zátoce Sviní), jež měla svrhnout komunistu Castra, neboť jí na poslední chvíli odmítl poskytnout americkou leteckou podporu. Kubánští bojovníci za svobodu byli Castrovými jednotkami zabiti nebo zajati. Kdyby Kennedy tehdy invazním jednotkám leteckou podporu poskytl, nejspíš by uspěly, svrhly Castra a Kennedy by si tak ušetřil raketovou krizi o rok a půl později. Toto zaváhání (nemáme-li mluvit o zradě spojenců) asi přimělo Chruščova k přesvědčení, že nový president je slabý. Proto testoval jeho vůli a nervy v roce 1961 při berlínské krizi a pak v říjnu 1962 v kubánské raketové krizi, jež mále přivedla svět na práh nukleární války. O co šlo?


            Americká průzkumná letadla U2 objevila na Kubě sovětské rakety. Nebylo však zřejmé, zda již mají nainstalované nukleární hlavice. Kennedy odmítl přímý letecký úder vůči raketovým základnám či invazi na Kubu, jak mu doporučovali generálové, ale vyhlásil její tzv. karanténu – tj. námořní blokádu. Sovětské lodě však pluly ke Kubě a Sověti oznámili, že tam doplují a nenechají se nikým zastavit. Situace byla vyhrocena a mohlo dojít ke konfliktu, jehož rozměr a intenzitu bylo těžké předem odhadnout; Chruščov však na poslední chvíli lodě povolal zpět a souhlasil i se stažením raket z Kuby. Kennedy mu ale musel na oplátku slíbit, že Amerika nenapadne Kubu a stáhne své rakety z Turecka. V dané situaci se jednalo o taktické vítězství Kennedyho (Chruščov ve válce nervů ucuknul jako první), ale celkově to byl ústupek Ameriky, neboť jako první narušili status quo Sověti a za návrat k němu získali ony dvě Kennedyho garance.


            Kennedy byl tím presidentem, který inicioval masivní americkou přítomnost ve Vietnamu: v souladu s tezí svého inauguračního projevu tak pomáhal bránit svobodu Jižního Vietnamu, který čelil subverzní totalitní guerille Vietkongu. Po kubánské krizi se spolu s Chruščovem pokusili o určité zmírnění napětí a v roce 1963 podepsali smlouvu o zákazu zkoušek jaderných zbraní v atmosféře.


            V otázce občanských práv černochů Kennedy lavíroval: určitou federální podporu jim poskytl, ale od hnutí, jež vedl Martin Luther King, si udržoval odstup, neboť nechtěl přijít o podporu bílých Jižanů. Celkově se jeho politika příliš oslnivými úspěchy chlubit nemohla.


            Aby si zvýšil popularitu ve volebně důležitém státu, odjel 22. listopadu 1963 do Texasu – a tam jej v Dallasu v pravé poledne zastřelil komunista Lee Harvey Oswald. Vzdor všem konspiračním teoriím byl Oswald jediným střelcem – jak na začátku 90. let dokázala počítačová analýza Zapruderova filmu, jenž atentát zaznamenal.


            Politika Kennedyho příliš úspěšná nebyla, on však měl svůj šarm, snadno si získával sympatie lidí a vyvolával jejich nadšení. Založil tzv. mírové sbory, které přilákaly tisíce amerických vysokoškoláků k práci v chudých zemích. Měl smysl pro humor – svým vtipem si získal přízeň médií. Jackie udělala z Bílého domu místo setkávání umělců a byla to skutečně velmi šarmantní dáma. Například při Kennedyho státní návštěvě Francie budila takovou pozornost, že president svou tiskovku v Paříži začal slovy: “Dámy a pánové, já jsem ten člověk, který doprovází paní Kennedyovou na její cestě po Francii.” Kennedy přivedl do Bílého domu mnoho mladých talentů a mozků z prestižních universit. Mladický elán, svižnost, analytický přístup, dobrý styl – to charakterizovalo jeho administrativu; i když skutečná hloubka – ta jí někdy chyběla.


            A pak poslední věc: Jack – jak mu říkali přátelé – a jeho vztah k ženám: měl je rád, měl jich hodně; a hodně jich měl hodně rád. Tyto věci jsou dnes již notoricky známé a my nejsme ti, kdo je budou rozpitvávat. Celá věc však měla i své stinné stránky: nejednou po presidentových “večírcích” následovaly v Bílém domě návštěvy šéfa FBI Edgara Hoovera s jeho protesty proti presidentovu neodpovědnému chování. A krom toho, Jack tímto hodně ubližoval Jackie, která o mnohých věcech věděla a mnohé tušila.


            Přesto však byl člověkem, kterého nelze nemít rád. Když posloucháte lidi, kteří s ním po dobu oněch 1000 dní v Bílém domě pracovali, nemůžete si nepovšimnout zvláštního lesku v jejich očích, jakmile se o něm rozpovídají. Bílý dům byl pro ně Camelotem, JFK králem Artušem a oni sami rytíři jeho kulatého stolu. A takto Jack Kennedy vejde do dějin.


 


Barry Goldwater


 


            “Připomínám vám, že extremismus při obraně svobody není neřest! A dovolte mi vám rovněž připomenout, že umírněnost při prosazování spravedlnosti není ctnost!” – tímto zvoláním zakončil Barry Goldwater, senátor za stát Arizona, svůj projev na konventu v San Francisku v roce 1964, když přebíral nominaci na úřad presidenta za Republikánskou stranu.


            Barry Morris Goldwater (1.1.1909 – 29.5.1998) byl předním “politikem svobody” v 50. a 60. letech tohoto století. Byl politikem, který vyvolal nadšení u celé jedné generace americké mládeže a přivedl ji ke konzervativnímu hnutí. Mnozí dnešní konzervativní aktivisté a politikové v USA začínali jako veteráni Goldwaterovy kampaně. George Bush (president v letech 1989-93) ji vedl v okresu Harris státu Texas. Ronald Reagan (president v letech 1981-89) se na ní podílel v Kalifornii, a jeho projev Time for Choosing (“Čas volby”) se stal jejím nejúspěšnějším televizním šotem – díky němu jej republikáni v roce 1966 kandidovali na guvernéra Kalifornie (jímž se i skutečně stal a čtyři roky poté byl znovuzvolen). Pro většinu konzervativních aktivistů byla Goldwaterova kampaň v roce 1964 něčím na způsob prvního skutečně vážného polibku – člověk nikdy nezapomene na to, jak neskutečně báječné to bylo.


            Barry Goldwater, odpůrce socialismu doma a komunismu v zahraničí, byl do Senátu USA zvolen v roce 1952. Idolem pravicové mládeže se stal poté, když v roce 1960 vydal knížku The Conscience of a Conservative (“Svědomí konzervativce”). Z ní alespoň dva úryvky; první o politice vnitřní: “Mám malý zájem na posilnění státu, neboť jej hodlám zredukovat. Nechci rozšiřovat sociální péči, neboť navrhuji zvětšit svobodu. Mým cílem není přijímat zákony, nýbrž je rušit. Není jím zavést nové programy, nýbrž zrušit ty staré… A když mě pak napadnou, že zanedbávám ‘zájmy’ svých voličů, odpovím, že jsem byl informován, že jejich hlavním zájmem je svoboda, a pro ni dělám vše, co umím.” Druhý o politice zahraniční: “Mír je zajisté správným cílem americké politiky – pokud se tím rozumí, že mír není vším, oč usilujeme. Mír kapitulace nechceme. Chceme mír, v němž panují svoboda a spravedlnost, a to – uvážíme-li podstatu komunismu – znamená mír, v němž sovětská moc již nadále nebude schopna ohrožovat nás a zbytek světa. Jinými slovy, přijatelný mír musí následovat po porážce komunismu… Výkřikem appeasementu je ‘raději se na kolenou budu plazit do Moskvy, než abych zemřel pod atomovou bombou’. Tento sentiment samozřejmě odvrhuje všechno to, co je v lidské bytosti statečné, ctihodné a důstojné. Musíme – jako první krok k zachování americké svobody – přijmout názor opačný a učinit ho základním kamenem své zahraniční politiky: raději zemřeme, než abychom ztratili svou svobodu… Chceme zůstat naživu, samozřejmě; ale více než to chceme být svobodní. Chceme mír; ale před ním chceme nastolit podmínky, jež učiní mír přijatelným. Ať se vám to líbí nebo ne, velkým a nevyhnutným úkolem naší epochy není studenou válku ukončit, ale zvítězit v ní.”


            Jak reagovala levice na člověka, pro něhož svoboda byla vším? Obviněními z fašismu – a nesešlo na tom, že byl polovičním Židem. Z rasismu – a nesešlo na tom, v Arizoně odstranil segregaci v Národní gardě (v roce 1964 sice proti zákonu o občanských právech hlasoval, ale to proto, že tento zákon bral majitelům domů svobodu odmítnout pronajmout byt lidem, jimž jej pronajmout nechtějí). Z nenávisti k chudým – a nesešlo na tom, že sociální péči nechtěl zrušit, nýbrž pouze sociální pojištění učinit dobrovolným. Ze snah rozpoutat atomovou válku – a nesešlo na tom, že o válce ve Vietnamu řekl, že sice v Pentagonu existují plány na její ukončení použitím atomových zabraní, ale on nemyslí, že k tomu dojde. V kampani 1964 proti němu použili demokraté televizní šot, v němž malá holčička trhá kvítka a přitom říká “jedna, dvě, tři, čtyři”… Do toho zazní odpočítání “čtyři, tři, dva, jedna, nula” – pak detailní záběr do očí holčičky, v nichž se zrcadlí atomový hřib. A pak hlas: “Jde o příliš mnoho. Hlasujte pro presidenta Johnsona.” Byl to nejničivější šot v dějinách politických kampaní; sugeroval, že po zvolení Goldwatera již nebude žádný “den poté”.


            Goldwater byl v roce 1964 poražen. Ale jeho kampaň transformovala Republikánskou stranu – učinila z ní stranu konzervativní. A Goldwater byl architektem politické strategie, v jejímž důsledku americký Jih – kdysi pevně demokratický region – přešel k republikánům, což později umožnilo volební vítězství presidentů Nixona a Reagana. Sám Goldwater byl v roce 1968 znovuzvolen do Senátu, v němž zasedal až do roku 1987. Byl to on, kdo v létě 1974 zašel za presidentem Nixonem a řekl mu, že je čas jít, neboť lhal americkému lidu – den na to Nixon rezignoval. Byl to on, kdo v roce 1979 dal Carterovu administrativu k soudu za to, že Carter jednostranně zrušil smlouvu garantující svobodu Tchaj-wanu. A v roce 1986 – na závěr své kariéry – jako předseda senátního Výboru pro obranu navrhl zákon, jenž zásadně reorganizoval velení americké armády. Tento zákon byl přijat a podle názoru mnoha odborníků usnadnil americké vítězství ve válce v Zálivu.


            Goldwater v posledních letech svého života pobouřil konzervativce svou podporou zvláštních práv homosexuálů a obhajobou potratů. Nikdy mu však nepřestali být vděčni za to, co pro ně v roce 1964 udělal. I když byl poražen, byla to porážka, z níž se rodí příští vítězství. Jeho hlavním sloganem bylo In your heart you know he is right – “ve svém srdci víte, že má pravdu”. Vskutku, měl ji.


 


Richard Nixon


 


            “Již více nebudete mít žádného Nixona, do něhož byste kopali. Toto je má poslední tiskovka.” Tato slova řekl naštvaně novinářům v listopadu 1962, poté, co neuspěl ve volbách guvernéra Kalifornie. Dva roky předtím jej John F. Kennedy porazil ve volbách presidentských. Zdálo se, že jeho politická kariéra skončila. To nejdůležitější ho přitom ještě čekalo. Málokterý politik zažil tak rychlý vzestup, ale i tak strmý pád. A málokterý je zažil dvakrát.


            Richard M. Nixon (9.1.1913 – 23.4.1994) byl napůl velikán, napůl paranoik. Sám sebe dostal na vrchol, a sám sebe zničil. Ze všech presidentů USA ve 20. století byl asi tím s nejbrilantnějším intelektem. Byl mistrným analytikem americké politické scény i expertem na mezinárodní arénu. Zároveň byl psychicky tou nejsložitější osobou v Bílém domě.


            Kluk z chudé rodiny v Kalifornii vlastní pílí vystudoval práva. V roce 1946 úspěšně kandidoval za Republikánskou stranu do Sněmovny reprezentantů. Stal se členem Výboru pro neamerickou činnost – a zde poprvé zazářil: v létě 1948 před Výborem vypovídal Whittaker Chambers, zástupce šéfredaktora časopisu Time, že ve 30. letech byl komunistou a sovětským agentem, jemuž tajné informace dodával Alger Hiss, v té době pracovník Ministerstva zahraničí, později poradce presidenta Roosevelta v Jaltě a jeden z hlavních architektů OSN. Hiss všechna obvinění popřel a Výbor se octl ve slepé uličce. Nixona však napadlo, že nejlepší bude, aby oba vypovídali pod přísahou. Výbor je pak bude dále zpovídat – až se časem prokáže, který z nich lže. Postupné výpovědi Nixonovi ukázaly, že lhářem – a tedy i sovětským špionem – byl Hiss, což nakonec potvrdil v roce 1950 i soud a poslal jej do vězení (nikoli za špionáž, nikoli za vlastizradu, nýbrž pouze za křivou přísahu). Nixon se stal hvězdou a v roce 1950 byl zvolen do Senátu. V roce 1952 si jej za svého kandidáta na vicepresidenta vybral “Ike” Eisenhower, který volby vyhrál – a o čtyři roky později byl zvolen opět. Tak se Dick Nixon po šesti letech v politice stal na osm let (1953-61) vicepresidentem Spojených států! Byl na vrcholu – resp. dělil ho od něj milimetr: v roce 1960 získal republikánskou nominaci na úřad presidenta, jenomže v nejtěsnějších presidentských volbách v historii USA jej o vlásek porazil demokrat Kennedy. A o dva roky poté byl poražen i ve volbách guvernéra Kalifornie. Po rychlém výstupu na vrchol strmý pád.


            Ve volbách 1964 Kennedyho nástupce Johnson na hlavu porazil kandidáta pravého křídla Republikánské strany Barryho Goldwatera. Johnson se ale kvůli válce ve Vietnamu stal velice nepopulární mezi mládeží a zemí otřásaly násilné protesty, rasové bouře a nepokoje na universitách. Američané jako celek však měli větší odpor právě k těmto protestům a neklidu, v němž se Amerika v 60. letech octla, než k válce samotné – a proto si přáli zklidnění. Republikáni měli tedy v roce 1968 opět šanci, a jejich pravé křídlo se po neúspěchu Goldwatera bylo ochotno smířit s někým umírněnějším – s někým jako Richard Nixon. Stalo se téměř neuvěřitelné: již podruhé získal nominaci, a tentokrát ve volbách uspěl – v roce 1968 byl zvolen presidentem Spojených států.


            Opět byl na vrcholu a zdálo se, že se mu daří. V kampani slíbil “mír se ctí” ve Vietnamu, a proto tuto válku “vietnamizoval” – tj. postupně z ní stahoval americké jednotky a posiloval jednotky jihovietnamské. Poté, co v prosinci 1972 nařídil masivní bombardování Severního Vietnamu, komunisté souhlasili s mírem, jenž byl začátkem následujícího roku v Paříži podepsán. Nixon – jak se zdálo – svého válečného cíle dosáhl: Jižní Vietnam zůstal nekomunistickou zemí. V roce 1972 navštívil Mao Ce-tunga v Pekingu (což mu konzervativci zazlívali), aby s ním navázal taktické spojenectví proti Sovětům. S nimi poté praktikoval politiku détente, tedy zmírňování napětí a odzbrojování. V roce 1973 spolu s Kissingerem dosáhl smíru mezi Izraelem a Egyptem v Jom Kippurské válce. Úspěchy slavil i ve vnitřní politice: demokraté v roce 1972 nominovali na úřad presidenta senátora McGoverna z levého křídla své strany, stoupence jednostranného odzbrojení Ameriky. Nixon jej porazil v 49 z 50 států Unie. Všechny minulé neúspěchy jakoby byly smazány.


            Přesto Nixon nebyl oblíben. Levice mu vyčítala bombardování Vietnamu, pravice ekonomický dirigismus, spojenectví s rudou Čínou, a především politiku détente, kterou považovala za krátkozraké ústupky Sovětům. Co však pro něj bylo nejhorší, dva roky po svém zdrcujícím vítězství a znovuzvolení byl přinucen svůj úřad s ostudou opustit. Způsobila to aféra Watergate, s níž je jeho jméno spojeno nejvíce.


            Před volbami 1972 bylo několik republikánských aktivistů chyceno, když se vloupali do stejnojmenného hotelu ve Washingtonu, v němž sídlil štáb demokratů. Iniciativa vzešla od některých Nixonových spolupracovníků v Bílém domě – a on se je snažil krýt a celou věc ututlat. Nicméně někdo z Bílého domu – dodnes se neví kdo – novináře Bernsteina a Woodwarda z Washington Post zásoboval informacemi, a tak se v létě 1974 prokázalo, že Nixon věděl pravdu od samého počátku, vědomě lhal a snažil se zamést stopy. V Kongresu byl proti němu započat impeachment, jenž by nepochybně skončil jeho odvoláním; proto Nixon 9. srpna 1974 resignoval. Kvůli vlastní hlouposti přišel o reputaci, musel opustit svůj úřad, promrhal vítězství z roku 1972 a poškodil svou stranu, neboť ve volbách 1974 byla do Kongresu zvolena většina demokratů. Navíc Severní Vietnam podnikl otevřenou agresi vůči Jižnímu Vietnamu a na jaře 1975 jej za nečinnosti Američanů dobyl, neboť Kongres pro něj odmítl cokoli udělat. Komunisté se navíc zmocnili celé Indočíny. Američtí vojáci, kteří bojovali za to, aby její obyvatelé nemuseli žít v totalitarismu, padli zbytečně.


            Časem se však reputace Nixona zlepšila – deset let po své rezignaci opět nabyl statutu zkušeného experta na mezinárodní vztahy i americkou politiku, o jehož názor či radu stál nejeden světový státník. Této reputaci se těšil až do své smrti. To však nic nemění na postřehu, který o tomto psychicky nejsložitějším presidentovi v dějinách USA a o aféře, kvůli níž musel Bílý dům v hanbě opustit, vyslovil konzervativní publicista William F. Buckley: “Největším nepřítelem Richarda Nixona byl Richard Nixon.”


 


Ronald Reagan


 


            “Ronald Reagan vyhrál studenou válku, aniž by vypálil jediný výstřel,” řekla o něm Margaret Thatcherová. K tomu není co dodat. Porazil komunismus. Je naším osvoboditelem.


            Ronald Wilson Reagan (nar. 6.2.1911), úspěšný herec v druhořadých filmech Hollywoodu, začínal jako levicový demokrat, který čtyřikrát hlasoval pro presidenta Franklina D. Roosevelta – i proto, že Roosevelt na rozdíl od tehdy izolacionistické pravice pomáhal evropským demokraciím v jejich zápasu proti nacismu. Pokud šlo o boj za svobodu a demokracii proti totalitarismu ve světě, Reagan svůj názor nikdy nezměnil – vždy byl pro. (To levice a pravice si pak vyměnily pozice.)


            Začátkem 50. let byl předákem hereckých odborů (Reagan byl zatím jediným americkým presidentem, který byl odborářem); tato práce ho seznámila s bezohlednými praktikami komunistů a učinila z něho přesvědčeného antikomunistu. Na přelomu 50. a 60. let dospěl k přesvědčení, že “skutečným nepřítelem není big business, nýbrž rozsáhlý stát” s regulacemi a daněmi, které dusí lidskou tvořivost a brzdí tak hospodářský růst. Stal se z demokrata republikánem a v presidentských volbách 1964 podporoval konzervativce Goldwatera, pro něhož natočil nejefektivnější televizní šot jeho kampaně. A v roce 1966 byl zvolen guvernérem Kalifornie, aby byl o čtyři roky později znovuzvolen.


            V roce 1968 se o presidentskou nominaci ucházel polovážně, v roce 1976 již vážně, ale v republikánských primárkách jej porazil president Ford, jehož pak ve volbách porazil demokrat Carter. V roce 1976 byl Reagan jediným presidentským kandidátem, který kritizoval politiku détente – zmírňování napětí a odzbrojování – jako nebezpečnou, neboť povede k posílení Sovětů. To se ve druhé polovině 70. let potvrdilo, což – společně se sovětskou intervencí do Afganistanu, Chomejního pokořením Ameriky a hospodářskou stagnací a inflací – vedlo k diskreditaci Carterovy politiky. Proto v roce 1980 Reagan snadno získal republikánskou nominaci a s ní i vyhrál volby. Stal se 40. presidentem USA.


            Jeho receptem na hospodářskou recesi bylo snížení daní – nejvyšší sazbu daně z příjmu snížil ze 70% na 28%. Teorie ekonomické školy supply-side, podle níž snížení daní povede k hospodářskému růstu, prosperitě a následně i vyšším daňovým výnosům, se potvrdila. Reagan byl schopen z vyšších výnosů při nižších daních financovat i své masivní zvýšení obranného rozpočtu. Proč tedy došlo k deficitu? Stalo se tak proto, že ve Sněmovně reprezentantů, která rozpočet schvaluje, měli většinu demokraté, a ti trvali na zvýšení sociálních výdajů. Reagan s tím v rámci kompromisu souhlasil proto, aby mu demokraté na oplátku odhlasovali snížení daní a zvýšení zbrojních výdajů. Tak se stalo, že při nižších daňových sazbách sice příjmy státu rostly, ale jeho výdaje rostly mnohem víc.


            Reagan zbrojil, neboť chtěl Sovětský svaz závody ve zbrojení přivést ke krachu. Byl vůbec prvním americkým presidentem, který s komunismem nechtěl koexistovat, nýbrž ho chtěl zničit. O jeho vztahu k této tyranské ideologii nejlépe svědčí jeho vlastní slova: “Západ odbyde komunismus jako nějakou bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední stránky právě teď [1981] píšeme.”… “Karl Marx měl v určitém ironickém smyslu pravdu. Dnes jsme svědky velké revoluční krize – krize, v níž jsou požadavky ekonomického řádu v přímém rozporu s požadavky řádu politického. Ale k této krizi nedochází na svobodném, nemarxistickém Západě, nýbrž v domově marxismu-leninismu, v Sovětském svazu. Je to Sovětský svaz, který jde proti toku dějin tím, že upírá svým občanům lidskou svobodu a důstojnost… Postup svobody a demokracie odsune marxismus-leninismus na smetiště dějin, jako tam odsunul i jiné tyranie…” (projev v Britském parlamentu, 1982; International Herald Tribune o něm napsal: “Jen stěží lze být sofistikovaným Evropanem a zároveň obdivovatelem Reagana” – tedy sofistikovaným, ach tak!) Svědčí o něm i jeho slavná řeč o říši zla v březnu 1983: “Buďme si vědomi toho, že pokud sovětští vládci hlásají nadřazenost státu, jeho všemocnost nad jednotlivcem a předpovídají jeho definitivní nadvládu nad všemi lidmi světa, jsou ohniskem zla v moderním světě… Naléhám na vás, abyste se vyvarovali pokušení ignorovat fakta dějin a agresivní tendence Říše zla, považovat závody ve zbrojení za velké nedorozumění, a tudíž se stáhnout z boje mezi právem a bezprávím, dobrem a zlem.” – Panečku, to teprve začali relativisté, zbabělci a komunisté šílet!


            Reagan se však odradit nenechal: v západní Evropě rozmístil rakety středního doletu Pershing 2. Embargem sabotoval výstavbu sovětského plynovodu do západní Evropy, čímž Sovětům přiškrtil hlavní přívod deviz. Podporoval antikomunistické guerilly v Nikaragui, Angole, Kambodži a především v Afganistanu, kde sovětské válečné mašinérii citelně pustil žilou. V roce 1983 vojenskou intervencí svrhl komunistický režim v Grenadě. A svým projektem protiraketové Strategické obranné iniciativy (SDI) se pustil do něčeho, s čím by zkostnatělé sovětské hospodářství nemohlo držet krok. Proto se Gorbačov odhodlal k hospodářské reformě – to byla perestrojka. K ní ale potřeboval svobodu kritiky – tedy glasnosť. Jenomže začne-li se tyranie liberalizovat, je to její konec. To byl i případ Sovětského svazu. Ronald Reagan jej zbrojením přinutil k reformám, a tedy i k následnému kolapsu.


            Jakýkoli profil Ronalda Reagana by byl neúplný, pokud bychom nezmínili jeho věčný optimismus a živý smysl pro humor. Měl nevyčerpatelnou zásobu vtipů, které rád při různých příležitostech vyprávěl – např. v den lidských práv 10.12.1986: “Jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií? Jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou.” Nebo: “Jak poznáte komunistu? Je to někdo, kdo čte Marxe a Lenina. A jak poznáte antikomunistu? To je ten, kdo Marxe a Lenina chápe.” (1987). Ano, toto byl typický Reagan: člověk, který v roce 1987 stál u Brandenburské brány vedle zdi, jež rozdělovala Berlín, a vyzýval Gorbačova: “Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu! Pane Gorbačove, zbořte tuto zeď!”


            Četl jsem, že před pár lety Ronalda Reagana potkal jeden židovský emigrant z Ukrajiny, pozdravil ho a začal mu děkovat za svou svobodu a porážku komunismu. Reagan, již poznačen nemocí, nechápal, proč ho ten člověk zdraví, neboť už si nepamatoval, že kdysi byl presidentem. Zdvořile mu však na pozdrav odpověděl a řekl mu: “Bojovat proti komunismu, to je má práce.” Ano, to byla jeho práce. Bůh mu žehnej!

Příspěvků : 3 - AMERIČTÍ STÁTNÍCI DVACÁTÉHO STOLETÍ

  1. Pittsburgh iPhone 5s Cases Helmet : 19.1.2015 v 18.43

    Very interesting info !Perfect just what I was looking for! “It is our choices…that show what we truly are, far more than our abilities.” by J. K. Rowling.
    Pittsburgh iPhone 5s Cases Helmet http://kinduz.com/wp-content/school/Pittsburgh-iPhone-5s-Cases-Helmet.html

  2. Very interesting details you have mentioned , regards for posting . “The only thing worse than a man you can’t control is a man you can.” by Margo Kaufman.
    Montreal Canadiens iPhone 6 Plus Cases Primary Logo http://www.wyk.co.kr/love/Montreal-Canadiens-iPhone-6-Plus-Cases-Primary-Logo-8710.html

  3. Pavlína : 7.11.2005 v 11.10

    Referát na mezinárodní vztahy

Napsat komentář k Pittsburgh iPhone 5s Cases Helmet Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?